Tento článek Freyi Mathews byl původně publikován pod názvem ‚Living with Animals‘ v časopise Animal Issues (vol I, no I, 1997. pp 4-16); překlad: Jiří Zemánek. Freya Mathews je také autorkou knihy Without Animals Life Is Not Worth Living / Bez zvířat život nemá cenu žít (Ginninderra Press 2016), v níž v poutavém příběhu o praseti Pookiem a filosofovi rozvíjí klíčovou myšlenku tohoto svého článku, že společnost zvířat je pro lidský život nepostradatelná.
„Bez zvířat,“ říká Peter, masajský nomád, s nímž vedl rozhovor časopis New Internationalist, „nemá cenu žít“.
Když tu sedím na dvorku ve svém centru a píšu tyto řádky, obklopená kruhem pozorných psích a kočičích tváří, a moje mrzutá kachna mě tahá za tkaničky, nemohu než s tímto prohlášením upřímně souhlasit. Ale kolik lidí by dnes takový názor sdílelo? Pro kolik z nich by to byl spíše fotbal, kvůli kterému stojí za to žít, nebo auta, opera či bruslení? Existuje něco, co by zakládalo přesvědčení, které zde chci obhájit, že družina nelidských zvířat je nezbytnou součástí lidského života, a to způsobem, kterým fotbal, auta, opera a bruslení zjevně nejsou, a že se zvířecí společnosti vzdáváme či zříkáme na vlastní nebezpečí?
Tato otázka má dvě části. Ta první zní: Je pro nás, pro naše vlastní blaho nebo pro realizaci našeho lidského potenciálu, důležité, abychom žili v důvěrném soužití se zvířaty? A ta druhá: Je pro životní prostředí důležité, abychom žili v takových vztazích? Potřebuje svět, abychom i nadále žili v sounáležitosti se zvířaty, jak ji známe od svých předků?
Domnívám se, že naše současné odcizení se přírodě (o čemž svědčí environmentální krize) i nám samotným (což dokládá silná neurotizace života v současných „vyspělých“ společnostech) je při nejmenším zčásti způsobeno postupnou eliminací zvířat z naší každodenní městské reality; proto budu tvrdit, že k řešení jak environmentální krize, tak naší vlastní krize vědomí musíme najít způsob, jak zvířata vrátit zpátky do naší lidské domácnosti.
Nemohu doufat, že zde vyčerpám diskusi, k níž tato otázka vybízí, a dokonce ani to, že se mi podaří postihnout její širší význam. Nabídnu pouze několik relativně jednoduchých argumentů ve prospěch soužití lidí a zvířat a poté předložím velmi osobní zamyšlení nad hlubším kosmologickým významem těchto vztahů, jak se mi je podařilo odhalit na základě mé vlastní zkušenosti.
Naše potřeba zvířecí společnosti
Jsou tedy důvěrné vztahy se zvířaty základem naší lidské pohody? V současné době je již výzkumem prokázáno, že lidé, kteří se těší každodennímu přátelství se zvířaty nebo kteří jsou, jak se dnes říká, „majiteli domácích zvířat“, jsou v různých ohledech zdravější než lidé, kteří zvířata nemají: méně často navštěvují lékaře, užívají méně léků, mají nižší hladinu cholesterolu a krevního tlaku, rychleji se zotavují z nemocí a méně trpí pocity osamělosti. Odhaduje se, že „vlastnictví domácích mazlíčků“ ušetří australskému systému zdravotní péče jeden a půl miliardy dolarů ročně.
Proč tomu tak je? Jedním z důvodů může být to, že přátelské vztahy se zvířaty zmírňují mnohé společenské tlaky v našem životě. Zvířata jsou přátelé, kteří neodsuzují. Nesoutěží s námi. Proto se s nimi můžeme uvolnit a užívat si spontánní náklonnost a katarzní fyzickou blízkost: v přítomnosti takových společníků můžeme „být sami sebou“, protože od nás nemají žádná společensky nabytá očekávání. Poskytují nám emocionální a psychické uvolnění.
Přátelství se zvířaty může dále snižovat stres. Citová angažovanost s tvory, kteří nesdílejí naše lidské cíle a aspirace, náš systém hodnot, nám umožňuje získat na tyto hodnoty vnější pohled. Umožňuje nám si představit, jak podivné nebo svévolné se mohou naše lidské priority jevit z nelidského pohledu. Když se nám to ukáže v tomto světle, společensky předepsané imperativy nás méně ovládají – můžeme od nich získat určitou distanci, jistý odstup. Stáváme se méně poháněni, méně zotročeni abstraktními ideály a představami a jsme tudíž vnímavější ke svým skutečným tělesným a instinktivním potřebám, více přijímáme sami sebe se všemi důsledky pro zdraví a léčení, které z toho vyplývají.
Nepřipadá mi příliš přitažené za vlasy uvažovat o tom, že by mohla existovat dokonce přímá fyziologická závislost lidí na zvířecí společnosti, která by pomohla vysvětlit, proč jsou lidé, kteří mají tuto zvířecí společnost rádi, zdravější než ostatní. Někteří evoluční teoretici v současnosti tvrdí, že genetická „smlouva“ našich předků s některými zvířaty – zejména se psy – nám umožnila vyvinout vlastnosti, které nás dnes charakterizují jako lidi. Podle této teorie to bylo právě naše spojení se psy – jež bylo přinejmenším zčásti iniciováno samotnými psy, možná už před sto tisíci lety –, které našim předkům umožnilo zbavit se něčeho, co je pro savčí predátory jinak nutností, totiž ostrého čichu. Když psi souhlasili s tím, že se k nám při našem lovu připojí, mohli od nynějška čichat za nás. Tím, že jsme tímto způsobem delegovali funkci čichu na psy jsme se mohli obejít bez čenichu. Díky tomu jsme dosáhli čelního vidění a tím i lepší koordinace ruka-oko, což bylo zase předpokladem pro rozvoj našich schopností vyrábět nástroje. Zatažení čenichu vedlo také ke zmenšení a zjemnění jazyka, který se tak stal schopným vydávat krátké vysoce diferencované zvuky potřebné pro řeč. Podle této teorie jsme se tedy stali lidmi díky naší funkční vzájemné provázanosti se psy. (Tato teorie dodává úžasně doslovný rozměr aboriginskému mýtu o původu člověka, o němž tak krásně vypráví Deborah Bird Roseová ve své knize Dingo Makes Us Human / Dingo nás dělá lidmi.) Dohoda se psy v tomto scénáři samozřejmě spočívala v tom, že dostali stravu a ubytování; historie evoluční volbu prapsů jednoznačně potvrdila.
Pokud tento evoluční příběh přijmeme – a skutečnost, že téměř všechna známá lidská společenství zahrnovala psy, to potvrzuje – pak je možné, že lidé mají fyziologickou potřebu kontaktu se psy. Naše těla mohou podvědomě reagovat na určitá jemná psí vyzařování, stejně jako například těla žen podvědomě reagují na jemné menstruační signály, které vycházejí od jiných žen žijících v jejich blízkosti. Pokud naše dohoda se psy skutečně spočívá na určitých evolučních imperativech, pak není nerozumné předpokládat, že může být posílována dalšími přímějšími fyziologickými formami vzájemné závislosti. Kdyby byli všichni psi z našich měst vykázáni – a mnozí rozhořčení občané právě po takovém zákazu volají –, mohlo by dojít k hromadnému onemocnění lidské populace. Takové onemocnění může mít přímo fyzickou podobu, například pokles imunity; ve prospěch takového výkladu hovoří důkazy o tom, že výchova dětí bez kontaktu se („špinavými“) zvířaty má tendenci oslabovat jejich imunitní systém, což je činí náchylnými k alergiím. Nemoc však může mít i spíše psychickou podobu – může se více podobobat depresi, která se již v epidemických rozměrech vyskytuje v našich „vyspělých“ průmyslových civilizacích téměř zbavených zvířat. Může se projevovat jako nejasný pocit neúplnosti nebo nesmyslnosti, který vede k citové potřebě a ke kompenzaci (v podobě) materiální akvizice. Nebo se může projevovat jako existenciální osamělost, kterou nedokáže zmírnit žádná vnitrodruhová socializace.
Zvažte na chvíli onu druhou možnost. Pokud jsme žili v důvěrném společenství například se psy po dobu až sto tisíc let, nebylo by pravděpodobné, že bychom měli výraznou psychologickou potřebu jejich společnosti, potřebu, kterou by nebylo možné uspokojit lidskými náhražkami? Každý, kdo se obvykle prochází v otevřeném prostoru s blízkým psím přítelem, může potvrdit jedinečnou vhodnost psů jako společníků při procházkách. S nakažlivým zájmem a radostí ze svého okolí nás nechávají volné – můžeme si svobodně myslet své vlastní myšlenky a sami pozorně sledovat své okolí – a přitom zůstávají věrně na naší oběžné dráze a udržují s námi nenápadnou blízkost. Každý, kdo strávil nějaký čas v domorodých osadách, může potvrdit, jaký pocit pohody může psí klan poskytnout lidské komunitě, samozřejmě za předpokladu, že psi sami nejsou zdrojem nebezpečí. Jejich neustálé mísení s lidmi, jejich přítomnost na setkáních a jejich výpady na fotbalové hřiště, jejich štěkot a vzájemné pošťuchování na okraji lidských aktivit dodávají životu bezpečný, družný a přátelský rozměr, který se ve větších městech zcela vytratil. Avšak nejsou to jen psi, kteří nám poskytují osobitou kvalitu družnosti. Posezení na zahradě s láskyplnou kachnou může být jedinečným klidným zpestřením každodenního kolotoče. Cestování s koňmi nebo velbloudy může přinést mnohem bohatší pocit z putování než cestování o samotě nebo s výlučně lidskou společností.
Vzhledem k emocionálnímu a psychickému uspokojení, které jsme po tisíce let v širším sociálním světě „smíšeného společenství“ lidí a zvířat zažívali, není tedy rozumné předpokládat, že bychom se my moderní lidé, zbavení tohoto uspokojení, mohli cítit nenaplnění a nejasně osamělí, i když jsme toto uspokojení na vlastní kůži nikdy nezažili? A nepřispívá tato nenaplněnost a osamělost ke společenským neduhům moderního života?
Toto jsou některé z důvodů, proč by pro náš vlastní prospěch mohlo být důležité pokračovat v prastaré lidské tradici žití ve smíšených domácnostech nebo společenstvích. Proč by ale mohlo být pro samotnou přírodu důležité, abychom ctili a udržovali komenzální vazby se zvířaty, vytvořené našimi předky.
Proč příroda potřebuje, abychom žili ve společnosti zvířat
Pokud nám zvířecí společníci pomáhají, abychom se tolik nehnali a byli méně soutěživí a chtiví nakupování nových věcí, jak jsem tvrdila dříve, pak jejich přítomnost v našem životě působí proti étosu kapitalismu, který svým soutěživým individualismem a konzumerismem svět ničí. To znamená, že když nám zvířata pomáhají vrátit se na zem a redukují naše moderní ambice a nároky tím, že je vystavují mezidruhovému zkoumání, pak nebudeme tolik toužit setrvávat v závodě o úspěch, bohatství a moc, protože je to právě tento závod, který v masovém měřítku pohání motory kapitalismu. V míře, v jaké sdílíme svůj život se zvířaty, budeme totiž nejen méně ochotní, ale i méně schopní se přizpůsobit režimu řádu a kontroly, efektivity a disciplíny, který je předpokladem kapitalistické výroby: zvířata náš život a naši práci neustále narušují nepředvídatelnými náhodami – útěky, rvačkami, náhlými nemocemi, zraněními, trapnými poklesky. Do chladného, chytrého a do sebe zahleděného světa obchodu a veřejných záležitostí vnášejí prvek grotesky a anarchie. Zmeškáme kvůli nim práci, zaneřádí nám dokonalé oblečení a vlasy, které jsou nezbytným image pro zajištění naší „profesionality“, naší reprezentativnosti v tomto veřejném světě, rozmetají po upravených zahradách hovna a špínu a zanechají stopy po tlapkách v uklizených domech, které oznamují naše těžce vydobyté společenské postavení. Jemně nás odvádějí od obsedantní snahy, která je charakteristická pro moderní étos a která stojí u kořenů ekologické krize: od snahy uzurpovat si přírodu a překonat ji, postavit se nad ni a mimo její dosah, obývat jakousi nablýskanou reklamní verzi Platónova ráje, kde mol a rez neškodí, protože je drží na uzdě naše chemické zbraně, a kde se zloději nevloupávají a nekradou, protože místo hlídá ochranka. Jinými slovy, pokud zůstaneme v kontaktu s našimi zvířecími příbuznými, máme větší šanci prohlédnout nebezpečné iluze světa, který se stále více věnuje kapitalistickým ideálům bohatství, moci a úspěchu, jež jsou definovány v příkrém rozporu s přírodou nebo přímo na její úkor.
Dalším důvodem, proč bychom jako ochránci životního prostředí měli podporovat symbiotické vztahy mezi zvířaty a lidmi, zejména mezi zvířaty a dětmi, je to, že tyto vztahy pravděpodobně pomáhají rozvíjet lidskou empatii vůči zvířatům obecně, včetně těch, která žijí ve volné přírodě. Když lidé objeví jedinečné osobnostní a komunikační schopnosti svých zvířecích přátel a příbuzných, jsou logicky přitahováni k tomu, aby tyto schopnosti přisuzovali i jiným zvířatům a v zásadě jim věnovali stejnou míru úcty, jakou si uvědomují, že si zaslouží zvířata, s nimiž se znají. Zvířecí společníci tak mohou sloužit jako „vyslanci“ života zvířat obecně a probouzet v nás novou úroveň uvědomění a odpovědnosti vůči světu přírody.
Je však třeba připustit, že tento argument „velvyslance“ je na první pohled napadnutelný. Především, co s venkovskými lidmi, s nimiž se všichni setkáváme a kteří jsou celý život v kontaktu se zvířaty, ale přesto se chovají ke všem zvířatům jako k naprosto bezvýznamným robotům? Pak jsou tu lidé, kteří si užívají kamarádských vztahů s určitými privilegovanými zvířaty, ale k ostatním se chovají s bezcitnou lhostejností. Jak si máme vysvětlit, že každodenní kontakt se zvířaty v těchto případech nevedl k ohleduplnějšímu přístupu ke zvířatům obecně?
Jedním ze způsobů, jak to vysvětlit, je hypotéza, že to byla právě samotná skutečnost domestikace ve svých hrubě instrumentálních formách, která vedla k naší kulturní objektifikaci zvířat. To znamená, že podle některých teoretiků jsme tím, že jsme do našeho domácího prostoru vtahovali zvířata, vychovávali je v kruhu lidského klanu a pak je pro potravu či pro jiné účely zabíjeli, ve skutečnosti porušili tabu násilí vůči příbuzným k příbuzným. Morální závažnost tohoto prohřešku pak vyžadovala, abychom své jednání racionalizovali tím, že popřeme morální význam domácích – a potažmo i jiných – zvířat a zredukujeme je na postavení objektů, které lze produkovat a konzumovat bez sebemenších výčitek svědomí. Jinými slovy, abychom využívání zvířat vychovávaných jako příbuzní v naší lidské doméně ospravedlnili, vymysleli jsme si ideologii zvířat jako objektů, která nám fakticky zavřela oči před jejich jinak zjevnou subjektivitou. Ideologie nás nepochybně může zaslepit vůči subjektivitě druhých, jak o tom jasně svědčí fenomény otroctví, rasismu a sexismu v lidském kontextu. Samotná skutečnost, že chováme „domácí mazlíčky“ nebo přicházíme denně do styku s jinými zvířaty, tedy nezajistí, že si k nim vypěstujeme empatii. Ke komunikaci mezi mnou a druhými může dojít pouze tehdy, jsou-li odhaleny a odstraněny okluzivní ideologie. Aby naši zvířecí společníci mohli sloužit jako morální „vyslanci“ světa zvířat jako celku, je nejprve třeba odložit antropocentrické předsudky.
Pokud připustíme, že v nás naši zvířecí společníci vyvolávají novou morální vážnost vůči zvířatům obecně, pak vyvstává otázka týkající se postavení domácích zvířat používaných k produkčním účelům. Odsuzuje tato nová morální vážnost využívání zvířat pro takové účely? Pokud ano, je to skutečně v zájmu dotyčných druhů, protože tyto druhy vděčí v současné době za svou existenci skutečnosti, že jsou takto využívány. Jak ironické by bylo, kdyby nástup této nové morální vážnosti nevedl k renesanci zvířat, ale k jejich dalšímu ústupu, jak z jejich současných evolučních pevností, tak z našich vlastních životů? Otázkou tedy je, zda je možné smířit empatii ke zvířatům s jejich domácím využitím.
Myslím, že krátká odpověď na tuto otázku zní, že takové smíření empatie a využití je možné do té míry, do které toto využití představuje pro dotyčná zvířata čistý přínos. Pokud se na tato zvířata pohlíží spíše jako na druhy než jako na jedince, je zřejmé, že produktivní formy domestikace jsou pro ně čistým přínosem: domestikovaná zvířata představují jedny z mála živočišných druhů, jimž se ve světě s klesající biologickou rozmanitostí stále daří. Nicméně empatie vyvolaná důvěrnými vztahy se zvířecími společníky nás vede k tomu, že zvířata považujeme spíše za jednotlivce než za pouhé exempláře v rámci druhu. I když je tedy reprodukční úspěch na úrovni druhu zjevně nezbytnou podmínkou existence jedince a v tomto smyslu je v jeho zájmu, není stejně tak zjevně postačující podmínkou pro jeho individuální blahobyt.
Abychom mohli využití zvířat smířit s empatií, musíme si být jisti, že život, který naše vykořisťovatelské záměry jednotlivým domácím zvířatům propůjčují, jim poskytuje jak prožitkové příležitosti, tak potřebnou délku života, která jim dovolí dosáhnout významného stupně seberealizace, odpovídající jejich konkrétnímu druhu. To znamená, že způsob, jímž zvířata můžeme oprávněně využívat, se bude lišit podle jejich druhu: to, co může být pro jeden druh s určitým souborem potřeb a citlivostí přijatelné, nemusí být přijatelné pro jiný druh, který je jinak vybaven. Zatímco humánní usmrcování zvířat, která si smrti nejsou vědoma, může být přípustné, usmrcování zvířat, která smrt chápou a bojí se jí a která truchlí pro své vlastní mrtvé (jako to dělají sloni a možná šimpanzi), může být zcela nepřípustné, protože by znamenalo systematické způsobování nesnesitelného utrpení. Z pohledu dotyčných zvířat může takové utrpení zrušit výhody toho, že jsou naživu. (O tom svědčí skutečnost, že taková zvířata se při ztrátě svého blízkého mohou utrápit k smrti).
Stručně řečeno, myslím, že pokud domácí využití zvířat poskytuje evoluční niky pro určité druhy v dnešním světě jinak mizejících nik, je to prima facie důvodem k tomu, považovat takové využívání za slučitelné s úctou. Nicméně plnohodnotný postoj empatie – postoj, který rozvíjíme v důvěrném vztahu se zvířecími společníky – vyžaduje, aby formy využívání, které připouštíme, byly slučitelné se seberealizací využívaných zvířat, což znamená, že pro různé druhy zvířat budou vhodné různé formy a stupně využívání. Chtěla bych také dodat, že jakmile si uvědomíme subjektivitu a morální význam zvířat, která využíváme, a morální závažnost našich praktik využívání, je naší povinností rozvíjet kulturní projevy úcty, vděčnosti a dluhu za životy, které jsme tímto způsobem zasvětili našim vlastním cílům. Náš postoj k domácím zvířatům se tak může více přiblížit důvěrnému vztahu lovců a sběračů k divokým druhům, které představují jejich kořist.
Když domácí využívání zvířat podléhá výše uvedeným podmínkám, myslím, že je nejen v souladu s empatickou starostí o zájmy zvířat: ono skutečně takovou starost vyžaduje. Neměli bychom si jako ochránci životního prostředí, kteří se zasazují o maximální ochranu ne-lidského života na Zemi, a přitom zároveň čelí chladné a tvrdé skutečnosti, že v 21. století se budou procesy urbanizace a industrializace, které jsou synonymem odkouzlení a tragické devastace ne-lidského světa, dál zrychlovat a zintenzivňovat, že jednou z našich nejlepších šancí na „záchranu přírody“ je vrátit ji zpět do lidské sféry? V posledních několika stoletích jsme byli svědky zběsilé humanizace přírody; nyní zahajme masovou naturalizaci lidského prostředí. Naše města představují jeden z hlavních biologických habitatů budoucnosti a naším úkolem jako ochránců životního prostředí bude zajistit, aby poskytovala ty nejlepší příležitosti pro ne-lidský život, jaké jsme schopni vymyslet. Částečně toho můžeme dosáhnout tím, že zvýšíme množství městských biotopů pro divoce žijící živočichy. Taková stanoviště lze vytvářet prostřednictvím autochtonních výsadeb a permakulturních programů produkce potravin ve městě. Také budovy lze navrhovat nebo upravovat tak, aby vytvářely, nikoliv vylučovaly, domov pro volně žijící živočichy (například komíny vhodné pro čápy nebo střechy vhodné pro netopýry a hnízdící ptáky). Avšak můžeme zvýšit městské příležitosti pro ne-lidský život také tím, že najdeme nové způsoby, jak si mohou zvířata ve městě „na své živobytí vydělat“.
Jak bychom si některé z těchto nových způsobů mohli představit? Užitečnost ovcí jako sekaček na trávu ocenila i církev v mém sousedství a není důvod, proč by se tímto příkladem nemohli řídit i ostatní majitelé městských pozemků, včetně místních radnic. V Nizozemsku se ovce používají rovněž ke zklidnění dopravy a podobnému účelu – například pro turistické jízdy nebo pro rozvážení mléka – by mohlo sloužit též strategické využití koňských potahů. Také městské farmy poskytují vzdělávací příležitosti pro městské školáky, kteří jsou stále víc vzdáleni realitě výroby potravin. Možnosti produktivního zapojení zvířat do městského života jsou stejně neomezené jako naše představivost. Avšak ten hlavní způsob, jak si mohou zvířata ve městě „vydělávat na živobytí“, je skrze svou roli společníků. V této souvislosti je třeba zpochybnit výlučnou nadvládu psa a kočky a prozkoumat přizpůsobivost ostatních druhů zvířat lidskému krbu a domovu. Takový program domestikace nabízí obrovský prostor pro ochranu zejména ohrožených původních druhů. Druhy jako kunovec nebo kočka domácí či kaloni (netopýr ovocný) jsou údajně láskyplnými a spokojenými společníky u krbu a potenciál pro domestikaci mnoha menších ohrožených klokanů wallaby, jako jsou malí klokani quokka a klokánci králikovití, je, pokud je mi známo, relativně neprozkoumaný. (Na ostrově Rottnest, který leží u pobřeží poblíž Perthu, se již klokani quokka přizpůsobili poloochočenému způsobu života na smetišti, který podle některých evolučních teoretiků představuje první krok k domestikaci druhu.) Domnívám se, že nechuť, kterou jako „milovníci zvířat“ projevujeme vůči uzavírání divokých zvířat a ke ztrátě autonomie, kterou jim domestikace přináší, musí být vyvážena poznáním, že jsme jako lidé jen další nikou v biosféře, a že jsme tedy sami součástí přírody (přičemž jde o niku, kterou v minulosti mnoho druhů z vlastní vůle úspěšně obsadilo). Tato neochota musí být také vyvážena dosud netušenými možnostmi ochrany, které domestikace zvířatům nabízí.
„Zelené“ město budoucnosti by tedy bylo smíšeným společenstvím bohatým na možnosti habitatů pro velkou rozmanitost živočišných druhů. Toto opětovné začlenění zvířat do lidského života by také pomohlo rozšířit naší lidskou představivost a naše empatické obzory, oslabilo by antropocentrismus a posílilo by náš závazek k ochraně mimolidského světa. Četné kontakty se zvířaty, které by se díky tomu rozvinuly, by zároveň posílily zdraví a duševní pohodu lidské populace.
Představit si tímto způsobem zelené město budoucnosti jako smíšené společenství by samozřejmě znamenalo výrazně přehodnotit současné zásady urbanistického a environmentálního plánování. Museli bychom revidovat omezení, co se týče vlastnictví domácích zvířat a bylo by zapotřebí vytvořit nové předpisy místních rad, které by umožnily zodpovědný chov široké škály „domácích mazlíčků“. Bydlení by bylo navrhováno s ohledem na potřeby divokých i ochočených nelidských obyvatel. Takové požadavky na projektování by samy o sobě nebránily středně husté zástavbě obytných domů, jíž v současnosti dávají přednost ekologičtí urbanisté, nicméně by bylo potřeba, aby „urbanistické zahušťování“ bylo vyváženo velkým nárůstem společných zelených ploch. Také veřejná prostranství by musela být pro zvířata přívětivější, měla by být chráněna před dopravou a měly by se vymezit a vyhradit prostory pro pohyb různých zvířecích druhů (například psi by museli být drženi odděleně od oslů, miniaturních prasat a klokanů quokka!). Urbanisté, kteří se v současnosti zaměřují na velice hustou zástavbu v zájmu úspory energie a omezení rozrůstání měst, zapomínají, že vyloučením nelidských bytostí z města a vytvářením lidských ghett zintenzivňují antropocentrické myšlení městského obyvatelstva, čímž posilují nejhlubší kořeny ekologické krize. Zelené město je takové město, které nejen šetří energií a využívá stávající infrastrukturu, ale které zároveň zpochybňuje tradiční koncepční rozdělení mezi člověkem a přírodou; město, které se stává hranicí ekologických možností a svým obyvatelům otevírá takovou míru kontaktu s nelidským životem, který je potřebný k probuzení jejich ekologického cítění.
Reagující svět: Několik osobních úvah
Toto jsou tedy některé z důvodů, proč se domnívám, že soužití se zvířaty je důležité jak pro nás, tak pro ně. Toto sounáležitost však formuje nejenom naše etické postoje k nelidským jedincům a druhům, ale i naše vnímání světa. Zatím jsem širší význam tohoto vztahu plně neosvětlila a ani nemohu doufat, že tak učiním s nějakým nárokem na úplnost. Abych však zachytila aspoň něco málo z tohoto kosmologického významu, chtěla bych na těchto závěrečných stránkách vyprávět o zkušenostech, které vedly k mému vlastnímu přesvědčení, že „bez zvířat nemá cenu žít“.
Vyrůstala jsem obklopena milujícími zvířaty na farmě, kterou bych dnes charaterizovala jako hobby farmu, situovanou na venkově na okraji Melbourne. Mezi tato zvířata patřili psi a kočky, kachny, husy, slepice a jednou i krocan. Krátce se objevily i ovce a krávy. Hlavní náplní celého mého dětství však byli poníci. Můj první poník a koně, kteří přišli po něm, byli mými celodenními kamarády a důvěrníky. Právě jim jsem recitovala své první básničky a k nim jsem se utíkala, když jsem byla zraněná nebo rozrušená. Přitiskli se ke mně stejně jemně a ohleduplně, ať už se jednalo o jakoukoli příležitost. Jejich společnost jsem si nevybrala kvůli rodině a přátelům, ale kvůli ní samotné. Forma intimity, která mezi námi vznikla, se kvalitativně lišila od všeho, co se mohlo rozvinout mezi mnou a lidmi. Byla to jakási nepřehledná blízkost či schopnost být spolu, která existovala navzdory tomu, že naše subjektivity byly z hlediska obsahu navzájem nepoznatelné. Na obou stranách jsme považovali za samozřejmé, že tato nepoznatelnost nevadí, že se naše psychiky mohou vzájemně dotýkat a prostupovat, aniž bychom potřebovali vysvětlení nebo sebeodhalení, jaká je možné zprostředkovat jazykem. Tato zvířata byla pro mě „primárními druhými“ v psychoanalytickém smyslu; nenahrazovala, ale doplňovala významné lidi a lidé je nemohli nahradit. Moje subjektivita – můj pocit sebe sama a světa – se utvářela prostřednictvím mých „objektových vztahů“ s těmito zvířaty stejně zásadně jako prostřednictvím mých vztahů s primárními lidmi.
Domácí zvířata nebyla jedinými nelidskými vlivy, které v těchto počátcích formovaly mé vnímání sebe a světa. Na našem pozemku se nacházely také laskavé prastaré gumovníky – věděli jsme, že pocházejí z doby před kolonizací, protože měly na kmenech jizvy od kánoí. A byl tam potok, opředený pro mě prvotním tajemstvím a přece zároveň rušný a upovídaný, vířící zprávami o dalších neznámých a přesto propojených místech. Tito všichni, spolu s mou zvířecí rodinou a divokými ptáky a hady, přispěli k mému pocitu světa komunikativních bytostí mimo okruh lidskýchzájmů.
Domov mého dětství však nebyl jediným místem, které takto obrátilo mou psychiku směrem ven. Na rozlehlých západních pláních Nového Jižního Walesu byla také stará ovčí farma, kterou jsem o školních prázdninách příležitostně navštěvovala. Nebyla to obyčejná ovčí farma, ale už v té době šlo o relikt dřívější doby. Její majitel, starousedlík s očima širokýma jako modrá pouštní obloha, se na tomto statku narodil, vyrostl na něm a hospodařil zde v předmechanickém stylu s pomocí chovných poníků, psů a koňských povozů. My děti jsme se celý den proháněly na žhavém slunci na solných pláních, obědvaly z otlučených krabic, závodily na ponících a s bláznivým vzrušením honily klokany, ptáky emu a divoká prasata. Na statku nás zvířata plně zaměstnávala každou chvíli: samozřejmě tu byly ovce a jehňata, stejně jako poníci, z nichž většina trávila hlavní část roku ve velkém stádu na pastvině a jen tu a tam přicházeli do služby, když bylo potřeba. (Tito houževnatí, ale šťastní koníci se dožívali mimořádného věku. Jeden z nich nedávno zemřel v pětačtyřiceti letech!) Kolem usedlosti se shromažďoval dobytek, prasata, hejna slepic, kachen a hus, stádo malých dlouhosrstých koz, armáda psů a v různých obdobích i ochočení emu a klokani. Na široké zadní verandě se proháněla stará bílá koza jménem Snowy a kakaově zbarvená doma odchovaná klisnička. A v kuchyni nad obrovskými kamny na dřevo visel obvykle na prádelní šňůře pytel s nedávno osiřelým malým klokanem.
Soucit a láska ke zvířatům se v každodenním koloběhu střetávaly s bezostyšným zabíjením a brutalitou. Ze sedla koně jsem byla svědkem toho, jak psi „pro zábavu“ roztrhali klokaní matku, jak ptáci emu na útěku před našimi mladými přáteli chovateli nedokázali překonat plot, zamotali se do drátů a byli k smrti umláceni plotovým kůlem; a jak na statku vydávala prasata mučivé výkřiky, když jim podřezávali hrdla a jejich stále se svíjející těla házeli do žlabů s horkou vodou. Seděla jsem s ostatními dětmi na zadním sedadle džípu na exkurzi, kde se stříleli klokani, a vzpomínám si, že když se nám pod nohama začala hromadit jejich těla, jak mé zelené plstěné boty nasákly tmavě červenou barvou klokaní krve. Ta krutost mnou otřásla až do morku kostí – vlastně jsem si díky ní poprvé uvědomila své jádro, ono tiché, mlčenlivé, vnitřní místo pozorování, které je mimo řeč. To ale nijak neumenšilo ohromující pocit okouzlení, který ve mně toto místo probudilo. (Až mnohem později jsem zjistila, že podobný vliv měla stará farma na mnoho lidí, kteří s ní byli spojení.) Okouzlení a s ním spojený zvýšený pocit života totiž pramenily ze skutečnosti, že zvířata – a nekompromisní země, která rozhodovala o jejich osudu – byla téměř výhradní náplní života všech lidí na tomto místě a krveprolití, při vší své hrůze, bylo součástí této všepohlcující účasti.
Když mi bylo patnáct, moje rodina se přestěhovala do velkoměsta a můj život na venkově i návštěvy ovčí farmy ustaly. Nicméně náš nový dům měl výhled na rozsáhlé parky a já jsem se zabydlela se psem ve starém viktoriánském podkroví na zadním dvoře, takže tento přechod nebyl příliš traumatizující. Teprve když mi bylo osmnáct a opustila jsem svůj domov a svou zemi, abych žila v Londýně, se nakonec dostavil silný pocit ztráty a deprivace. Přestěhovala jsem se ke kamarádce, která si pronajala ateliér v nejvyšším patře na Kings Road v Chelsea a z různých důvodů jsem se brzy ocitla v pasti života, který jsem se tam neochotně rozhodla vést. Byt byl bez zahrady, bez sebemenšího záblesku zeleně z vysokých oken. Velkolepá stará budova, v níž se nacházel, byla legendární jako jedno z nervových center londýnského undergroundu. Scházeli se zde umělci, spisovatelé a rockoví hudebníci a každou noc až do svítání se celá budova otřásala hudebními ozvěnami z nočního klubu v suterénu. Lidé se pouštěli do pro ně vzrušujících dobrodružství se sexem a drogami. V podniku to nesporně vřelo. Stálí rezidenti i návštěvníci, přicházející a odcházející v jakoukoli hodinu, byli doslova nabiti šuměním půvabu, opojením z proslulosti a slávy.
Zdálo se, že jen já sama živořím. Cítila jsem se mrtvá. Bez stromů na dohled, s veškerou přítomností a vzpomínkami na zvířata, která byla z tohoto světa vymazána, dokonce i bez pořádné oblohy nad hlavou (londýnské nebe vypadalo spíš jako nízký strop než jako vznášející se pozvánka do nekonečna, na kterou jsem byla zvyklá v Austrálii), jsem se cítila skutečně „pod zemí“, pohřbena zaživa. Můj duch se svým celoživotním návykem na expanzivitu se musel poprvé podřídit šedivé městské uzavřenosti, světu postavenému výhradně podle lidských představ, v němž neexistovala žádná jiná možnost než společensky předepsané vnímání a perspektiva. Nebylo tu žádné odbočení do širšího světa jemných hlasů a signálů, do světa nesčetných, zprvu nerozeznatelných, ale s trpělivou pozorností stále více rozlišovaných, reagujících přítomností. Spíše šlo o obrácení se dovnitř a o zesílení hlasitosti lidmi vytvářené a řízené samolibé kakofonie a žvanění. Tento obrat našel své konečné vyjádření v základním projektu kontrakultury: proměnit realitu ve vnitřní obrazovou show, v podívanou plnou halucinačních obrazů a sexuálně vyvolaných pocitů, která byla uspořádána pro naši soukromou zábavu. Tento projekt nebyl ve skutečnosti ničím jiným než moderním ztvárněním starého transcendentálního idealismu nebo solipsistického antropocentrismu západní tradice, který klade realitu do nás, nikoli nás do reality.
Tehdy jsem neměla slova, kterými bych mohla pojmenovat tuto lidskou introjekci reality, ani slova, kterými bych dokázala zdůvodnit svůj pocit vyhnanství ze světa, jenž byl opravdu živý a na rozdíl od toho, v němž jsem se právě nacházela, byl zdrojem skutečného oživení. Zejména jsem neměla slova, kterými bych zpochybnila vysoké nároky na umění, na nichž spočívala kontrakultura. Místo toho jsem ve svém pokoji uchovávala ve sklenici několik šneků a holých větviček a celé měsíce se na ně dívala. Stáhla jsem se do své fantazie a intenzivní tvořivosti, jako posedlá jsem psala a kreslila a z vlastního hlubokého podvědomí jsem vyvolávala obrazy a motivy, které jsem potřebovala k přežití. Skládala jsem písňové cykly a příběhy o původu, ještě než jsem zaslechla o aboriginském snění. Potloukala jsem se po obchodech se starými knihami a po antikvariátech a hledala ilustrace a lidové příběhy, které bych mohla zapojit do svých rodících se mytologií. Často jsem navštěvovala Přírodovědné muzeum v Kensingtonu a procházela jím vrstvu za vrstvou, kolonádu za kolonádou s jeho magickými sochami zvířat. Kdykoli jsem objevila nějaký numinózní obraz – například starou francouzskou rytinu osamělého tuleně nebo čínskou malbu divokých hus –, uložila jsem si jej a pověsila jako náboženskou ikonu do galerie své mysli. Z takto nashromážděných fragmentů a z vlastní paměti, představivosti a snů jsem se snažila obnovit pocit okouzlení, který byl vždy podstatou mého prožívání světa a bez nějž mi život skutečně nestál za to, abych ho žila.
Tento pocit okouzlení je z pohledu západní psychoanalýzy regresivní a signalizuje selhání individuace v dětství. Přijmout tento pohled ovšem znamená položit si metafyzickou otázku. Když se nyní ohlédnu zpět na svá raná léta, zdá se mi pravděpodobnější předpokládat, že široké příležitosti k blízkému společenství se zvířaty, které jsem měla po celé své dětství k dispozici, mě otevřely většímu světa, světu plnému přítomnosti nebo přítomností, které značně přesahovaly lidský svět. Právě tento přímý kontakt s nepoznatelnou, ale všeprostupující přítomností ve mně vzbudil pocit posvátnosti či kouzla světa a potenciálu pro „magii“ v něm. „Magie“ v tomto kontextu představovala pouze možnost reakce světa – možnost, ba pravděpodobnost, že svět, je-li vzýván v dobré víře, zareaguje, i když ne nutně způsobem, který člověk očekává, nebo s výsledky, v něž doufá. Podle mého názoru by se člověk rozhodně neměl spoléhat na to, že tento svět splní jeho požadavky nebo že mu poskytne ochranu, ale pokud ho jednoduše požádá, aby se zjevil, aby se zapojil do komunikace, pak to podle mých zkušeností zpravidla udělá, i když svým vlastním, vždy nepředvídatelným způsobem. Naučila jsem se to jako dítě díky vnímavosti, kterou ve mně vyvolali moji zvířecí příbuzní a to celou mou bytost naplnilo pocitem, že jsem doprovázena, že nikdy nejsem sama, pocitem lásky, podobající se onomu záření v pozadí, o němž mluví fyzikové. Je to „láska“, která nemá nic společného s tím, že by nás zachraňovala před smrtí a utrpením nebo nás činila šťastnými. Z pohledu světa jsou smrt a utrpení jen nevyhnutelné průvodní jevy individuálního života. Z tohoto pohledu nejde jednotlivcům o to snažit se těmto nevyhnutelnostem vyhnout, ale dostat se za ně – volat do ticha mimo lidské jáství a hledat odpověď. Toto je okamžik, na který svět čeká a ze kterého se bude radovat: okamžik, kdy ho požádáme, aby promluvil. Přijmout jeho odpověď znamená vstoupit do lásky mnohem větší, než je ochrana a shovívavost, kterou očekávají naše tradiční neodbytné formy modlitby, neboť tato odpověď znamená, že patříme k živému řádu, ke vzoru smyslu, od něhož nás nemůže oddělit smrt a k němuž nás povolává pouze utrpení.
Tyto závěrečné úvahy nepředkládám jako argument, ale jako svědectví týkající se mého osobního pocitu širšího významu soužití člověka se zvířetem, zejména pokud je toto soužití navázáno v dětství. Komunikace s nepoznatelnou subjektivitou zvířat a zkušenost s jejich reakcí na nás je možná hlavním mostem ke komunikaci s nepoznatelnou subjektivitou širšího světa. Takové zakoušení světa jako oduševněné či duchovní záležitosti nejenže nasměruje naši vlastní seberealizaci tím nejzásadnějším způsobem, ale také nám umožní zaujmout postoj hluboké vzájemnosti a posvátné starostlivosti vůči samotnému světu.“