„Celá moje práce je motivována frustrací ze slova ‚udržitelný‘. To slovo naznačuje něco, co je jen dostačující, ale my bychom měli hledat skutečně regenerativní řešení. Posunuli jsme se od ovládání přírody k učení se z jejích prvků, ale dnes bychom měli hledat úplné smíření s přírodním světem.“
Michael PAWLYN
Michael Pawlyn je britský architekt a jeden ze současných předních ekologických architektů, který se zabývá biomimkry. Ve svých biomimetických architektonických projektech se inspiruje genialitou přírody, a to nejen jejími formami, ale především jejími procesy, fungováním jejích ekosystémů, jež jsou komplexní a bohatě regenerativní na rozdíl od současných lidských systémů, které jsou lineární a extraktivní. Pawlyn posouvá architektonickou praxi za hranice konceptu „udržitelnosti“ a navrhuje odvážný soubor regenerativních principů, jež mají potenciál změnit způsob, jakým navrhujeme, vytváříme a spravujeme naše budovy, infrastrukturu a komunity. Proslavil se rovněž tím, že ve Spojeném království inicioval v roce 2018 hnutí „Architects Declare a Climate and Biodiversity Emergency“ (Architekti vyhlašují stav nouze v oblasti klimatu a biodiversity), které inspirovalo více než 6 000 společností ve 26 zemích světa, aby se k této deklaraci přihlásily. Jako ústřední člen týmu Grimshaw Architects se v letech 1999-2001 podílel na radikální proměně zahradní architektury projektu Eden v Cornwalu, kde pro návrhy biomů teplých a vlhkých tropů navrhl geodetické konstrukce kopulí, složené ze šestiuhelníků a pětiúhelníků, které jsou inspirované molekulami uhlíku, tvary mořských mřížovců a křídel vážek; kopule, jež jsou neobyčejně lehké, se samy ohřívají, využívajíce pasivních solárních principů. V roce 2007 založil Pawlyn společnost Exploration Architecture a vybudoval si pověst vůdčí osobnosti v oblasti biomimetické architektury. Přednáší o biomimikry a inovativních přístupech k udržitelnosti na širokém mezinárodním poli.
V roce 2007 vystoupil na každoroční konferenci Zeitgeist společnosti Google a v roce 2011 se stal jedním z mála architektů, jejichž přednáška byla zveřejněna na serveru TED.com. Ve stejném roce vyšla Pawlynova kniha Biomimicry in Architecture, kterou vydal Královský institut britských architektů, jež otevírá cestu do pozitivní budoucnosti, navržené tak, aby fungovala jako příroda. Pawlyn je jedním ze zakladatelů projektu Saharský les (The Sahara Forest 2013) v Kataru, který navrhuje způsob, jak suchou pouštní krajinu zásobovat čerstvou sladkou vodou, potravinami a obnovitelnou energií. V roce 2022 vydal spolu se Sarah Ichioky knihu Flourish: Design Paradigms for Our Planetary Emergency. Tento rozhovor vedla s Michaelem Pawlynem 30. července 2017 ředitelka Institutu biomimikry Megan Schuknechtová. Překlad: Jiří Zemánek.
Megan: Existuje nějaká překvapivá věc, co se týče změny klimatu, kterou většina lidí nezná?
Michael: Vždycky mi připadá trochu absurdní, když se v Londýně setkám s realitními poradci, kteří trvají na tom, že budovy musí být klimatizované a že zvyšující se teploty tento požadavek ještě zesílí. Když to říkají, připomínám jim příklad kancelářské budovy Eastgate Centre, která je docela blízko rovníku a funguje bez klimatizace.1
Megan: Jaké jsou tři nejvýznamnější oblasti, do kterých je třeba zasáhnout, abychom skutečně změnu klimatu ovlivnili?
Michael: Mnoho lidí by tvrdilo, že jsou to renovace stávajících budov, a já si myslím, že je to docela silný argument, protože ve Velké Británii každý rok rekonstruujeme jen asi jedno procento našeho stavebního fondu, což znamená, že velká část budov, které budou stát do roku 2040 nebo do roku 2050, jsou ty, které už existují. A do roku 2040 nebo 2050 musíme téměř úplně dekarbonizovat naše hospodářství a zastavěné prostředí. Z toho jasně plyne, jak velký je to úkol a samozřejmě čím dříve to uděláme, tím lépe. Takže je to rozhodně jeden z velkých úkolů, který je před námi.
Další věc je, že jsem neustále frustrován pomalým tempem změn. Máme téměř všechna řešení, která potřebujeme, abychom budovy učinili mnohem účinnější, ať už jde o novostavby nebo o stávající budovy, a přesto se tyto věci jednoduše nerealizují. A to je vážný problém. Stavební průmysl ve Spojeném království je stále konzervativnější, zatímco kontext, pro který navrhujeme, je čím dál náročnější na radikální změny.
Všechny aspekty dopravy a veřejného prostoru ve městech potřebují naléhavě přehodnotit. Tohle může mít a mělo by mít velký dopad na řešení změny klimatu a naštěstí většina změn, které musíme provést, skutečně také zlepší kvalitu života lidí. Nemělo by tedy být příliš velkým problémem tyto změny uskutečnit. Změny, které mám na mysli, samozřejmě spočívají v odklonu od osobních automobilů pro jednu osobu a v přechodu k mnohem udržitelnějším formám dopravy – k chůzi, jízdě na kole a k hromadné dopravě.
Megan: Existuje nějaké řešení inspirované přírodou, které by vám ve spojitosti se změnou klimatu dávalo naději?
Michael: Jeden z projektů, na kterém pracujeme a který je svým způsobem asi nejradikálnější, se jmenuje Pavilón Biorock. Výchozím bodem úvah klimatologů byly grafy z ledového jádra Vostok. Všichni se zaměřují na tu jeho část, která ukazuje, jak CO2 a teplota od začátku průmyslové revoluce exponenciálně rostly. Lidé se z dobrého důvodu soustředili na tuto část grafu, protože se jeví jako alarmující. V mnoha ohledech mi však přijde zajímavější ta předchozí část grafu, protože ukazuje, jak se téměř půl milionu let a pravděpodobně ještě mnohem déle hladiny CO2 a teploty pohybovaly v poměrně stálém pásmu, což vyvolává otázku, jaký řídicí mechanismus tuto rovnováhu udržoval?
Nejpřesvědčivější vysvětlení, které jsem v této věci slyšel, je to, které souvisí s teorií Gaia Jamese Lovelocka a které říká, že to byly kokolitky (coccolithophore) a další mořské mikroorganismy, které zažily boom v obdobích vyšších koncentrací CO2 v atmosféře, a to tak, že si své kostry vytvářely částečně z uhlíku ve formě uhličitanu vápenatého rozpuštěného v oceánu. Protože kokolitky mají poměrně krátký život a po svém odumření padají na dno oceánu jako takzvaný „oceánský déšť“, vytvářejí vrstvy vápence, a tím přenášejí uhlík z atmosféry do litosféry a obnovují tak rovnováhu. Z toho by se dalo vyvodit, že způsob, jakým by mohla biologie pomoci řešit problém změny klimatu, je vytvořit více věcí z atmosférického uhlíku.
Proto jsme se začali zabývat myšlenkou, jak bychom mohli pěstovat materiály. Dřevo je zřejmým příkladem. Ale biorock nás oslovil, protože umožňuje větší kontrolu nad formami, které takto můžete vytvořit. Jde o způsob pěstování struktur v mořské vodě pomocí elektrodepozice minerálů. Jedná se především o uhličitan vápenatý a hydroxid hořečnatý. Je to jednoduché – do mořské vody vložíte ocelový rám, jímž prochází elektrický proud o velmi nízké úrovni, naprosto bezpečný pro volně žijící živočichy, a na tomto ocelovém rámu se začnou poměrně rychle usazovat minerály. Zhruba po roce může mít rám tloušťku 20-25 mm a může být stejně pevný jako železobeton. Proto jsme navrhli, aby tímto způsobem vyrostla celá budova.
Zkoumáme též další způsoby výroby materiálů z atmosférického uhlíku. Velmi zajímavé jsou některé věci, které dělá Neri Oxmanová na MIT (Massachusets Institute of Technology), v podstatě jde o 3D tisk s polymery biologického původu. Pokud bychom tuto věc skutečně dokázali rozšířit jako nabídku, pak bychom dělali to, co skutečně potřebujeme – odebírali bychom uhlík z atmosféry a přeměňovali bychom ho na stavební materiály.
Megan: Takže pavilon Biorock jste vyrobili pomocí technologie usazování minerálů?
Michael: Zatím ne. S Biorockem jsme experimentovali v našem projektu Saharský les v Kataru, kde jsme pěstovali některé konstrukční prvky. A vytvořili jsme návrh pavilonu Biorock, ale ještě jsme se nedostali tak daleko, abychom skutečně dělali prototypy.
Megan: Když se vrátím k tomu, co jste řekl dříve – myslím, že jste v podstatě narážel na to, že potřebujeme také změnu v myšlení; věda tu je, ale vy jste frustrovaný z toho, že věci nerealizujeme rychleji. Myslíte si, že biomimikry může hrát roli při podpoře implementace stávajících řešení?
Michael: Ano, to ano, a pravděpodobně v mnoha ohledech. Ale způsob, který se mi vybaví nejčastěji, je to, jak biomimikry pomáhá vyprávět přesvědčivé příběhy. A když to říkám, nemyslím to nijak zlehčujícím způsobem. Vyprávění příběhů je stále důležitější, jinak řečeno jeho důležitost je čím dál zřejmější. V posledních letech jsme se přesvědčili, že existuje spousta lidí, které data prostě nezajímají. Můžete s nimi mluvit o číslech do zblbnutí, ale jejich názor to nezmění. Musíte s nimi tudíž komunikovat na trochu jiné úrovni. Zjistil jsem, že biomimikry může být v této souvislosti velmi užitečné v tom, že můžete začít vyprávět příběh o biologickém organismu, který dělá něco fantastického, a pak můžete ukázat, jak lze toto řešení převést na něco, co vyhovuje lidským potřebám. Například bych předstoupil před publikum a řekl: „Tahle věc se jmenuje Projekt Saharský les (Sahara Forest Project) a naším záměrem je vyrábět v poušti vodu, změnit ji na zelenou krajinu a vyrábět energii“ a tak dále. Myslím, že většina lidí by zkřížila ruce, podívala se na hodinky a pomyslela si: „Jak dlouho ten chlápek tady bude ještě mluvit?“. Kdežto když začnu s popisem toho, jak brouk, který se koupe v mlze, získává vodu, tak to lidi okamžitě chytne a nakloní se dopředu a říkají si: „No, když to dokáže brouk, tak bychom to měli zvládnout i my, protože lidi jsou přece geniální, ne?“. Zjistil jsem, že biomimikry mohou být velmi užitečné pro upoutání pozornosti a k tomu, jak lidi dostat přes určitý práh skepse, aby byli přístupní novému způsobu pohledu na věci.
Megan: Ale máte nějakou radu, jak zapojit více lidí do řešení problémů změny klimatu? Mohli bychom to omezit na vaši vlastní sféru. Tedy na to, jak přimět více lidí ve stavebnictví, aby se zapojili do řešení otázek klimatické změny.
Michael: Vždycky se snažím lidi nadchnout pro pozitivní možnosti, místo abych je přiváděl do depresí z chmurné reality. Po pravdě řečeno potřebujeme od obojího trochu. Ale přinejmenším v této zemi už lidé všechny ty chmurné věci slyšeli. Vědí, že biodiverzita prudce klesá, vědí, že dochází ke změně klimatu. To, co potřebujeme, je mnohem živější konverzace o řešeních. Při svých přednáškách a když učím studenty, se vždycky lidi snažím přimět k pozitivnímu myšlení o tom, jak mohou utvářet budoucnost. Takže místo toho, abyste přemýšleli o budoucnosti jako o něčem, co se vám prostě stane, přemýšlejte o ní jako o něčem, co můžete skutečně vytvářet. Podobně jako říká Hans Rosling, že bychom neměli být ani optimisty, ani pesimisty, protože oba tyto postoje předpokládají určitý pocit nevyhnutelnosti. Měli byste být seriózním „possibilistou“. Měli byste se rozhodnout, jakou budoucnost chcete, a pak se pustit do jejího vytváření a počínat si přitom uvážlivě. Myslím, že tento druh výzvy k akci řeší jeden z problémů, totiž, že mnoho lidí – týká se to méně studentů, ale přesto někteří takoví studenti jsou – je poněkud netečných, pokud jde o to, jak něco uchopit a jak to realizovat.
Megan: V tomto směru pracujeme se spoustou mladých lidí, kteří jsou velmi nadšeni možnostmi nového utváření světa. Nicméně ne vždy vědí, jak se s těmito novými možnostmi vyrovnat, jak je zpracovat nebo jak si udržet nadšení tváří v tvář tomu, že dělají věci zcela odlišným způsobem a stávají se mladými vynálezci nebo mladými podnikateli. Máte pro tyto mladé biomimiky nějakou konkrétní radu?
Michael: Do druhého vydání své knihy Biomimicry in Architecture (Biomimikry v architektuře) jsem zahrnul rozšířený návod, jak biomimikry skutečně aplikovat. Jedna z věcí, kterou studentům a architektům říkám, je, že když se zabýváme biomimetickými přístupy, můžeme narazit na potíže, zejména když se pokoušíme napodobit úroveň ekosystému. Může to být opravdu složité a často existuje silné pokušení vrátit se k něčemu, co je pro nás jednodušší a známější. Všiml jsem si toho zejména u modelů ekosystémů, kdy se snažíte o synergii řady různých prvků, takže výstup pro jeden prvek se stává vstupem pro něco jiného. Ve skutečnosti máte poměrně hodně propojených toků a vzájemných závislostí a někdy je docela obtížné zjistit, co se stane, když se jeden článek řetězce přeruší. Existuje jeden krásný citát od spisovatele Ben Okriho, který řekl: „Neštěstí není konec příběhu. Tam, kde existuje odvaha a přesvědčení, je to začátek nového příběhu, bohatšího, než byl příběh, který existoval předtím.“ Pokud se tedy objeví potíže, vždy lidem doporučuji, aby se snažili použít stejnou míru vynalézavosti a představivosti, jakou měli na začátku, místo aby se cítili poraženi. Přemýšlejte o tom, co můžete do systému přidat, abyste problém vyřešili, místo abyste systém zjednodušovali.
Dobrým příkladem může být příběh Biorocku. V projektu Saharský les v Kataru je jedním z klíčových vstupů do celého systému mořská voda. Bylo nám řečeno, že naše potrubí s mořskou vodou se bude velmi rychle zanášet vodním kamenem, a náš průmyslový partner nám řekl, že by museli používat velké množství bělidla, aby udrželi potrubí čisté. Mysleli jsme si, že to zní šíleně, ale oni opravdu mysleli vážně, že je to problém. Tak jsme o tom začali přemýšlet. Vodní kámen sám o sobě není problém, je to docela tvrdý a užitečný materiál. Jen se tvoří na špatném místě. Přišli jsme tedy s myšlenkou, že bychom v mořském potrubí, které projekt zásobuje, vypěstovali pomocí biorocku skutečně konstrukční prvky. Tím by se z mořské vody odstranil vodní kámen, který by se hromadil spíše na těchto prvcích ocelové konstrukce než na samotném potrubí. Pak by mořská voda v potrubí po proudu byla o něco kyselejší, což by stačilo k tomu, aby se na zbytku potrubí zabránilo tvorbě vodního kamene.
Náhodným objevem bylo, že proces Biorock uvolňuje do vody také velmi malé množství chlóru, které stačí k potlačení biologického znečištění, které představovalo další obavu, co se týče ucpávání potrubí. Bylo něco velmi příjemného na tom, že jsme mohli pěstovat prvky pro rozšíření projektu uvnitř potrubí, které projekt zásobuje. A ukázalo se, že díky nápaditosti při řešení problémů jsme byli schopni přidat do systému významný nový prvek.
Poznámky
- Eastgate Centre je nákupní centrum a kancelářská budova v centru Harare v Zimbabwe, kterou navrhl architekt Mick Pearce. Pearce tuto budovu koncipoval jako metaforu živého ekosystému, inspirovanou stavbami termitů, která je větrána a chlazena výhradně přírodní cestou a je tak pravděpodobně vůbec první budovou na světě, jež na této úrovni využívá přirozené chlazení. ↩︎