Procesně-relační odpověď Carlu Schmittovi
Matthew David Segall, PhD je americký transdisciplinární filozof a docent v programu filozofie, kosmologie a vědomí na Kalifornském institutu integrálních studií v San Francisku. Ve své práci propojuje procesně-relační metafyziku s moderní vědou a spiritualitou a inspiraci čerpá od myslitelů, jako jsou Alfred North Whitehead, Friedrich Schelling, Johann Wolfgang Goethe a Rudolf Steiner. Segall zpochybňuje dualistické a mechanistické paradigma a vyzývá k obnovené integraci přírodních věd a umanitních oborů. Je autorem knih Physics of the World-Soul: Alfred North Whitehead’s Adventure in Cosmology (2021) a
Crossing the Threshold: Etheric Imagination in the Post-Kantian Process Philosophy of Schelling and Whitehead (2023). Text této Segalovy přednášky přeložil z anglického originálu „Between Earth and Empire: Cosmopolitical Democracy Beyond the Liberal Horizon“ (2025) Jiří Zemánek. Viz: https://footnotes2plato.substack.com/p/between-earth-and-empire-cosmopolitical?utm_source=substack&utm_medium=email
Přátelé, kolegové procesní myslitelé, aktivisté a všichni, kdo se zajímáte o směřování naší civilizace: děkuji vám za pozornost a děkuji také Trippu Fullerovi a Aaronu Simmonsovi za pozvání k pronesení přednášky na letním summitu zaměřeném na demokracii „Demokracie v napětí“. Byl jsem požádán, abych se podělil o své chápání vztahu mezi demokracií a náboženstvím.
V současné době se zdá být ve Spojených státech na vzestupu určitá forma křesťanského nacionalismu, i když muži, kteří se podílejí na skutečném řízení vlády, vykazují ctnosti a neřesti, které se málo podobají mému chápání učení evangelia. Nacházíme se dnes v situaci, jaká byla v Německu ve 20. a 30. letech minulého století, kdy došlo k populistickému povstání, které bylo vyvoláno ekonomickými nerovnostmi. Tehdy to bylo meziválečné období a dnes se rozhodně nacházíme ve stále větší válce. Války, které již probíhají, hrozí, že se vymknou kontrole a že přerostou v to, co bylo již dvakrát označeno jako světová válka. Ta poslední skončila použitím jaderných zbraní a ta příští bude pravděpodobně zahájena a také poměrně rychle ukončena použitím jaderných zbraní.
Nacházíme se tedy ve značně krizové situaci. Krize, jak jsme již všichni unaveni slyšet, samozřejmě znamená také příležitost. Otevírá se nám dnes prostor a já se domnívám, že tato příležitost nás vyzývá, abychom se do tohoto prostoru, do tohoto potenciálu, vložili. Kairos nám nabízí řadu cest vpřed a my se musíme rozhodnout, kterou z nich se vydáme.
Možná je to ve skutečnosti ztracený případ. Ale jak poukázal Josiah Royce, „být loajální ke ztracené věci neznamená být oklamán. Znamená to trvat na tom, že smysl života nespočívá v tom, co vyhrajeme, ale v tom, čemu sloužíme“.
Rád bych se podělil o několik myšlenek o politické moci a politické teologii. Budu hovořit oCarluSchmittovi, Brunovi Latourovi, Alfredu Northu Whiteheadovi a dalších, o situaci, v níž se nacházíme a o možných cestách vpřed. To, co vám dnes představím, je vlastně shrnutí delší kapitoly z knihy From Force to Persuasion: Process Relational Perspectives on Power and God of Love, Andrew M. Davis, edit. Cascade Books, 2024.
Přetvoření civilizace
Ti z nás, kteří se snaží vytěžit možnosti z ruin průmyslové civilizace, musí čelit nepříjemné pravdě: každá civilizace před námi byla postavena na impériu – na vykořisťování lidí prostřednictvím otroctví a ekonomického útlaku a na drancování živých systémů Země. Těžili jsme nerostné suroviny a spalovali zkamenělé sluneční světlo, abychom poháněli tento pomíjivý ropný interval, tento okamžikový záblesk v geologickém čase.
Tyto omezené zdroje se dnes blíží svému vyčerpání, ale my stále žijeme v iluzi, že naše ekonomika funguje jako perpetum mobile, jako by byla nějak osvobozena od termodynamických zákonů – jako by nepotřebovala žádnou novou energii z biosféry, jako by nevytvářela žádnou entropii. Ekonomika je samozřejmě subsystémem ekosystému Země, ale naše činy prozrazují, že jsme na tuto základní skutečnost zcela zapomněli.
Civilizace vyžaduje nejen reformu, ale metamorfózu – zásadní přehodnocení zakořeněné doslova v samotné Zemi. Musíme přehodnotit lidskou společnost v kontextu živé Země, s Gaiou jako primární přítomností, jak tvrdí Latour ve svých Giffordových přednáškách Tváří tvář Gaie (podívejte se na moje přednášky o Latourově knize: část 1, část 2). Abychom mohli překročit práh této nové geologické epochy – ať už ji nazveme antropocénem, jenž navazuje na holocén, nebo ji označíme za zcela novou éru, která následuje po kenozoiku – musíme se v nejplnějším smyslu slova stát pozemšťany. To vyžaduje novou přírodní teologii, nové rituály pro naše ladění se na širší realitu, kterou modernita systematicky zastínila.
Zápas s Carlem Schmittem
Musíme se vypořádat s Carlem Schmittem, s tou paradoxní postavou, která kombinovala ostrou kritiku liberalismu se službou nacistickému režimu coby jeho korunní právník. Schmittova diagnóza rozporů liberální demokracie vyžaduje seriózní přístup, i když jeho fašistické recepty odmítáme. Schmittova diagnóza objasňuje skutečné slabiny ústavní demokracie, ale zároveň tyto poznatky využívá k autoritářským účelům.
Můj projekt zde sleduje Schmittův analytický oblouk, ale ohýbá jej směrem k Whiteheadově orientaci – tzn. pryč od diktatury k pluralistické kosmopolitické demokracii. Kosmopolitikou nemyslím kantovský kosmopolitismus, ale Latourovu gaijanskou přírodní teologii, kde integrace kosmu a polis rozpouští moderní liberální fantazii o uzavřených hranicích mezi lidskou společností a přírodou. Modernita si představovala, že lidstvo může dosáhnout neomezené svobody prostřednictvím technologického ovládnutí říše přírody, kterou chápala jako od nás oddělenou. Tento rozdvojený pohled na svět se stal neudržitelný – sama planeta jej odmítá. Jsme nuceni směřovat ke kosmopolitnímu základu, který rozpouští zvěcnělou hranici mezi lidským a více než lidským světem.
Může procesně-relační metafyzika nabídnout cestu k ekologické civilizaci, která překoná imperiální a vykořisťovatelské vzorce svých předchůdců? Může zachovat demokracii proti rostoucí vlně autoritářství a zároveň umožnit spravedlivé obývání Země?
Pět Schmittových neutralizací
Schmitt proslul svým přehledem pěti neutralizací v moderní době. Začíná teologickou neutralizací v 16. století a pokračuje metafyzickou, morální, ekonomickou a nakonec technologickou neutralizací. Podle Schmitta se na počátku 20. století stala technologie novým antináboženstvím, které předstírá, že je neutrální a které stojí nad všemi hodnotami. Už v roce 1929 i dříve Schmitt pochopil, jak masová média mohou pouhou silou své sugesce proměnit válku v mír a útlak ve svobodu.
Tisková technologie umožnila masovou kontrolu mysli. Rádio – Hitler zajistil, aby každá německá domácnost měla Volksempfänger, „lidový přijímač“, prostřednictvím kterého mohl vůdce šeptat přímo do každého obývacího pokoje – zahájilo éru uměle vytvářeného vědomí v průmyslovém měřítku. Dřív než Orwell vymyslel „Newspeak“, Schmitt slyšel jeho statické praskání ve Volksempfänger.
V dnešní době algoritmických informačních kanálů, které nás prostřednictvím uměle vyvolané závislosti učí zaměňovat posilování kmenových signálů za hledání pravdy, je Schmittova diagnóza ještě pronikavější. Pravda není nulovou soutěží o kliknutí a sdílení, nicméně naše ekosystémy sociálních médií odměňují právě takové chování a v důsledku toho se šíří polopravdy a přímé podvody.
Tyto technologie představují to, co Schmitt nazval technologickým antináboženstvím. Zpochybňují základní premisu liberalismu, že vzdělání a svobodný tisk mohou udržet racionální veřejnou diskusi.
Pokud mediální technologie – ať už vysílací nebo algoritmické – fungují spíše jako sofistikované nástroje manipulace vědomí než jako nástroje osvícení, pak se epistemické základy liberalismu hroutí.
Suverenita a výjimka
Schmitt proti liberálnímu normativismu prohlašuje: „Suverénní je ten, kdo rozhoduje o výjimkách.“ Liberální judikatura skrývá tuto neredukovatelnou potřebu rozhodování za údajně neutrálními postupy. Když ale dojde ke katastrofě, někdo musí pravidla pozastavit a jednat. Abstraktní systémy nedokáží zmapovat nemyslitelné; vývojové diagramy nedokáží vypočítat reakce na skutečně bezprecedentní situace. Rozhodnout může pouze člověk – suverén.
Schmittův krypto-monarchismus (vzhledem k jeho katolicismu možná ne tak krypto) přijímá demokracii jako osud modernity, ale trvá na tom, že k formování masového vědomí prostřednictvím technologické manipulace je zapotřebí demagog.
Whiteheadova alternativní vize
Whitehead by možná souhlasil s tím, že sekulární politické kategorie jsou sekularizovanou teologií, ale obrací směr vlivu. Když se křesťanství podřídilo císaři, císařští právníci Boha přetvořili na císaře. Witeheadova kniha Process and Reality (Proces a realita) naproti tomu nabízí Boha, který „přebývá v něžných prvcích světa“ a jehož moc působí spíše přesvědčováním než donucováním.
Jak může Schmitt, katolík, zakládat politiku na rozlišení mezi přáteli a nepřáteli, když evangelium přikazuje „milovat své nepřátele“? Násilí nakonec samo sebe poráží. Jak uznává Whitehead, organismy potřebují ke svému rozkvětu ekologii vzájemné podpory.
Whiteheadova procesní teologie zesvětšťuje Boží funkci ve světě a každý okamžik stvoření odhaluje jako miniaturní zázrak – jako imago Dei. „Svět žije díky vtělení Boha v sobě samém,“ píše ve své knize Religion in the Making. Každá skutečná událost představuje místo nezmenšitelné hodnoty, které zdědilo celý minulý vesmír a zároveň přispívá svou jedinečnou perspektivou ke kosmickému dobrodružství.
Každá příležitost – každý zázrak stvoření – vyžaduje uznání a vzájemnost, nikoli dominanci. Žádné stvoření neexistuje v izolaci; v ontologii radikálního společenství jsou stvoření tvořena jinými stvořeními.
Procesní myšlení se tak sbližuje s filozofickým personalismem – Mounier, Buber, Levinas – v zakotvení práv nikoli v sociálních smlouvách nebo v tržních výměnách, ale v nezmenšitelné důstojnosti osob. Práva mají duchovní základ, který je hlubší, než je pozitivní právo.
Za liberální paralýzu
Liberálové se často zdráhají uznat tyto metafyzické kořeny, ale i Rawls nakonec připouští, že přirozená práva musí předcházet právní konstrukci.
Mary Parker Follettová nabízí řešení v podobě aplikace procesní filozofie na správu věcí veřejných. Tyranii většiny nahrazuje „relační integrací“, v níž se zájmy vyvíjejí prostřednictvím setkávání, až nakonec vznikne kreativní syntéza.
Kdyby myšlenky Follettové dostaly ve 20. letech 20. století k liberálům ve Výmaru, mohli by vyvinout participativní formy, které by rozptýlily Schmittovu striktní dichotomii mezi anarchií a autoritou. Její metoda transformuje demokracii z nulové soutěže na kreativní proces, ve kterém zájmy nacházejí svou vyšší integraci prostřednictvím vztahů.
Gaia a politická volba
Přechod ke gaijanské civilizaci musí uznat, že největším nepřítelem svobody nejsou ostatní lidé, ale to, co Whitehead nazval „masivními zvyky fyzické přírody“ – narození, smrt, hladomor, zemětřesení. Smíření s přírodou neslibuje návrat do ráje. Příroda sama o sobě je stejně umělý konstrukt jako společnost, kterou si představujeme jako od ní oddělenou.
Latourova Gaia není jednotným systémem mechanistické vědy, ale je něčím mnohem víc chtonickým – živým, nezkrotným, co přesahuje jak pojmové pochopení, tak technologickou kontrolu. Procesní filozofie přijímá herakleitovskou divokost přírody, v níž William Connolly spatřuje spíše dionýský než apollónský charakter. I když dosáhneme politicko-ekonomické spravedlnosti a ekologické rovnováhy, stále zůstáváme zranitelní vůči hurikánům a asteroidům.
Procesní myšlení interpretuje katastrofu nikoli jako důvod k zoufalství, ale jako výzvu k hlubší solidaritě. Navzdory potenciální ztrátě uznáváme lákadlo tvůrčího pokroku i zachovávající lásku, která nedovolí, aby cokoli z božské paměti zmizelo.
Na rozdíl od nehybné přírody Gaia reaguje; začíná být netrpělivá, nutí nás k politickému rozhodnutí a ptá se: „Jaký národ vytváříte a na jakém území?“
Klimatické změny odhalují fiktivnost neutrální ekonomiky a univerzální lidskosti. Latour využívá Schmittovo rozlišení mezi přáteli a nepřáteli, ale překresluje hranici: ta nyní prochází každou zasedací místností a každou volební kabinou a odděluje ty, kteří slouží Mamonu, od těch, kteří slouží společenství života. Volba je jasná: zisk nebo planeta.
Demokracie spřízněných tvorů
Whiteheadova „demokracie spřízněných tvorů“ naznačuje to, co Latour předvídá: novou ústavu, která rozšiřuje parlamentní zastoupení nad rámec lidstva, s komorami, které zastupují řeky, lesy, hory. Dokud nebudeme schopni Gaiu politicky zastupovat, zůstaneme nadále hluší k tomu, co papež František nazval „pláčem země“.
Tato rozšířená demokracie vyžaduje metafyzickou upřímnost ohledně duchovního základu práv – ať už jsou chápána jako imago Dei, buddhovská přirozenost nebo jako vzájemnost Gaie. Mohli bychom říci: ne já, ale Gaia ve mně.
Formální svoboda bez ekonomické spravedlnosti – bez hladu a nejistoty – zní prázdně. A v antropocénu musí politické projekty překonat antropocentrismus, nebo se smířit s vyhynutím.
Neoliberální kapitalismus zbožšťuje peníze, zatímco centralizovaný komunismus potlačuje svobodu a ničí životní prostředí. Procesně-relační kosmopolitika oba extrémy odmítá.
Překonání falešných dichotomií
Schmitt, následující Donosa Cortése, připouští pouze dvě možnosti: všemocného Boha nebo nihilistickou propast. Procesní myšlení rozpouští takové vynucené dichotomie prostřednictvím kreativního kontrastu.
Whitehead nabízí třetí cestu: božské jako kosmický eros, jako kouzlo, jako vábení, jež působí ve všem, co se děje. Tento kosmický eros ruší Schmittovo falešné rozhodování mezi liberální paralýzou a fašistickým rozhodnutím. Rozhodování zůstává nezbytné – gaijanské nouzové situace nesnesou nekonečné rozpravy –, ale může být participativní spíše než monarchické, může být ekologické spíše než imperiální.
Co by znamenala procesní suverenita? Nikoli jednoho jediného rozhodovatele, ale distribuovanou inteligenci – myceliální síť občanů zakotvenou v ekosystémech, kteří společně uvažují o probíhající integraci spíše než o suverénní výjimce.
Znovu utkat demokracii
Schmitt odhalil roztřepené okraje liberalismu; Whitehead ukazuje, jak znovu utkat látku – ne podle starého vzoru atomizovaných jednotlivců, ale podle demokracie spřízněných tvorů zakořeněných v místě a historii.
To vyžaduje přehodnocení naší teologie. Vyžaduje to zbavit se imperiálního boha, který se odráží v imperiálním státě, a místo toho přijmout božství jako přesvědčivý logos, jehož osvobozující rytmus pulzuje skrze právo, ekonomiku a kulturu směrem k ekologizaci civilizace.
Úkol to může být nemožný – ztracená věc. Jak se staneme pozemšťany, občany Gaie? Whitehead vyzývá, aby každé naše rozhodnutí rezonovalo s jemnými prvky světa.
Nemůžeme čekat na postrevoluční utopii. Království nebeské již mezi námi působí, volá nás k ekologické solidaritě obohacené duchovní pluralitou a spojuje moudrosti světových tradic ve společné věci: v péči o stvoření.
To je slib procesní teologie: udržet napětí demokracie, aniž bychom podlehli konečným řešením; objevit zprostředkující kontrasty, které zachovávají to nejlepší z liberalismu, socialismu a duchovních tradic světa, zatímco se učíme obývat místo – naše jediné místo.
Lidé nejsou pozemšťané náhodou. Jsme Země, která si uvědomuje sama sebe. Plně to pochopit – nejen jako víru, ale jako ztělesněný rituál, jako legislativní realitu, jako vědecké poznání – je naším úkolem v tomto přelomovém okamžiku planetární historie.
Děkuji za pozornost.