Dr. Michelle Maloneyová je přední australská právnička, která se zaměřuje na vytváření systémových změn s cílem posunout průmyslové společnosti směrem ke kultuře a systému řízení zaměřenému na Zemi. Vystudovala právo na Australské národní univerzitě a na Griffithově univerzitě, je spoluzakladatelkou a národní koordinátorkou Australian Earth Laws Alliance (AELA, Australské aliance práv Země) a vedoucí pracovnicí v Centru pro budoucnost práva na Griffithově univerzitě. Má více než dvacet pět let zkušeností s vytvářením a řízením programů sociální spravedlnosti, komunitního rozvoje a ekologické spravedlnosti, včetně práce s domorodými lidmi v Queenslandu na projektech sociální spravedlnosti a kulturního dědictví.
Inspirována Cormacem Cullinanem se v roce 2009 seznámila s právní vědou Země a od roku 2011 se v Austrálii snaží prostřednictvím své práce v AELA podporovat porozumění a praktické uplatňování veřejné správy zaměřené na Zemi. Tvrdí, že při rozhodování musíme brát v úvahu nejprve Zemi a to, co Země potřebuje k přežití a teprve poté se rozhodnout, jak se do těchto mezí vejdou naše činy a plány. V rámci své práce pro AELA se zasazuje o práva Velkého bariérového útesu v australském Queenslandu. Vzhledem k tomu, že samotná existence Velkého bariérového útesu je ohrožena, začala Michele Maloneyová a AELA prosazovat nové zákony a petice, které by uznaly práva přírody, tedy i Velkého bariérového útesu, na život a rozkvět a umožnily komunitám bránit práva útesu před nezdravou posedlostí Austrálie těžbou uhlí.
Malonyová vytvořila také první australský univerzitní kurz o divokém právu Wild Law: Theory & Practice of Earth Jurisprudence (Divoké právo: teorie a praxe právní vědy Země), který vyučuje jako týdenní intenzivní předmět na Griffith Law School v Queenslandu. Kurz umožňuje studentům analyzovat a kritizovat současný právní systém a navrhovat nové přístupy k právu a správě v 21. století. Dalším z inicátorských projektů doktorky Maloneyvé byl projekt Wild Law Judgment (Soud ve věci divokého práva). Tato iniciativa vznikla ve spolupráci s Univerzitou Southern Cross a vyzvala akademiky, odborníky z praxe, soudce a studenty, aby přepsali rozsudky klíčových rozhodnutí z oblasti zvykového práva z pohledu divokého práva a vytvořili tak soubor judikatury zaměřené na Zemi. Projekt zkoumal australské soudní rozhodování a zpochybňoval hegemonii antropocentrismu ve zvykovém právu a v roce 2017 vyvrcholil vydáním knihy Law as if Earth Really Mattered (Právo, jako by na Zemi skutečně záleželo), kterou Michelle Malonyová napsala spolu s Nicole Rogersovou. Ve spolupráci s Peterem Burdonem vydala v roce 2014 knihu Wild Law – in Practice (Divoké právo – v praxi), která ukazuje, jak rozvíjet právo a veřejnou správu způsobem, který uznává náš vztah k širšímu společenství Země. Tento autorčin esej vyšel pod názvem „Rights Of Nature, Earth Democracy And The Future Of Environmental Governance“ v publikaci Rebalancing Rights: Communities, corporations and nature (The Green Institute, March 2019, str, 11-24).
Překlad: Jiří Zemánek.
Lidé po celém světě dnes usilovně pracují, aby ochránili svá místní společenství a místní ekosystémy před ničivými dopady nadměrného průmyslového rozvoje. Jednou ze strategií, které se dnes dostává čím dál větší pozornosti, je změna právního postavení přírody z lidského vlastnictví nebo v nejlepším případě chráněného „předmětu“ na její uznání jako živé entity s vlastními zákonnými právy – tedy jako subjektu práva. Může však tento přístup něco změnit na právní ochraně přírody? V této eseji nastíním kritiku tradičního environmentálního práva, která se používá jako argument pro potřebu změny paradigmatu v západních průmyslových právních systémech, a budu sledovat počátky hnutí za práva přírody a jeho současný vývoj ve světě, díky němuž se dnes práva přírody posunula z „okrajového“ právního tématu na téma, které zaujalo soudy, právníky a komunity po celém světě. I když je tento koncept potenciálně otevřen mnoha stejným problémům, s nimiž se potýká „tradiční“ environmentální právo, představuje v právní teorii a praxi vzrušující a optimistický vývoj, který je přijímán řadou komunit a může nabídnout účinný způsob, jak prosazovat demokracii Země.
Hora Taranaki na Novém Zélandu byla po dohodě mezi osmi maorskými kmeny a královskou korunou prohlášena v prosinci 2017 za právnický subjekt a za člena jejich širší rodiny (whanau).
Kritika tradičního environmentálního práva
Navzdory významným výdobytkům moderního environmentálního práva je jeho současný systém kritizován jak „tradičními“ environmentálními právníky a komentátory, tak těmi, kteří se označují za „právníky Země“. Thomas Linzey, zakladatel Community Environmental Legal Defense Fund, uvádí, že: „environmentální zákony jednoduše ´povolují´ znečišťování životního prostředí“ a že jediné, co zákon o životním prostředí „spravuje“, jsou ekologové, protože vlády a korporace se spolčují, aby kontrolovaly využívání životního prostředí a veřejných zdrojů za účelem udržení výhod pro své partikulární zájmy [1]. Právníci jako Joseph Guth podali obsáhlou kritiku práva životního prostředí a tvrdí, že není schopno vypočítat nebo „zvládnout“ kumulativní dopady lidských činností a realitu ekologických limitů [2].
Z pohledu právní vědy Země jsou nedostatky moderního environmentálního práva mnohem hlubší, než jsou běžně používané právní nástroje a rámce. Tyto problémy pocházejí především z převládajících kulturních světonázorů, jež utvářejí právní systém. Navzdory vědecky podloženým pozorovatelným zákonitostem evolučního procesu, který zformoval komplexní a vzájemně provázaný vesmír, jsou ve většině akademických, ekonomických, právních a náboženských institucí základem dominantního západního světonázoru stále témata odcizení, oddělování a mechanizace, které vyplývají z renesančních spisů René Descarta, Francise Bacona a Isaaca Newtona ze 17. století [3]. Tento lineární dualistický pohled na svět staví lidstvo mimo přirozené fungování pozemského společenství a často učí antropocentrismu, který vlastní hodnotu jiných bytostí ignoruje. Lidstvo je vnímáno, jako by se nacházelo jaksi „mimo“ přírodu a nezodpovídalo se jejím zákonům a funkcím. Přestože je blahobyt lidstva zcela závislý na zdravém fungování základních systémů Země, jako je čistá atmosféra a dynamičtí mikrobi v půdě, hlavní západní instituce tuto dynamiku Země jen zřídka považují za prvotní zdroj a za udržovatele životních sil. Právní struktury a správa věcí veřejných jsou stejně nedostatečné, pokud jde o uznání, že prvotním dárcem práva je samotná Země [4].
Situování práv přírody v rámci hnutí právní vědy Země
Práva Země
Hlubinný ekolog, „geolog“ a znalec Země Thomas Berry [5] (1914-2009) navrhl v roce 1999 ve své knize The Great Work: Our Way Into the Future (česky: Velké dílo: naše cesta do budoucnosti, Malvern 2021), že výzvou pro dnešní lidstvo je, abychom pochopili základní systémové příčiny ekologické krize a proměnili náš vztah k přírodě z destruktivního na vzájemně prospěšný[6]. Berry tvrdí, že etické jednání a život v rámci přirozených možností Země vyžadují, abychom se zaměřili na novou právní vědu, na nový způsob řízení sebe sama pro výzvy a možnosti 21. století tak, abychom ochránili integritu pozemských systémů [7].
Berry tvrdí, že hlavní příčinou ekologické krize je antropocentrismus – přesvědčení lidí v průmyslovém světě, že jsme nějakým způsobem od ostatní přírody odděleni a že jsme důležitější, než je ona [8]. Dokládá, že tento antropocentrický pohled na svět je základem všech vládnoucích struktur současné průmyslové společnosti – ekonomiky, vzdělávání, náboženství, práva – a že podporuje vnímání přírodního světa jako pouhého souboru objektů pro lidské využití [9]. Podrobně vysvětluje, že „velké dílo, které je před námi, úkol přenést moderní průmyslovou civilizaci z jejího současného ničivého vlivu na Zemi do příznivějšího modu přítomnosti“ [10], vyžaduje, aby současné vládnoucí struktury a zákony uznaly kosmologický původ lidského druhu a jeho vzájemně závislé, propojené místo v rámci jednoho komplexního společenství Země [11]. Nedostatečný respekt ke zdraví Země přerušuje životně důležité evoluční procesy, do nichž je pozemské společenství aktivně zapojeno“ [12]. Berry poznamenal, že navzdory rozsáhlým vědeckým poznatkům žijí průmyslové společnosti nadále ve falešném dualismu, který nás učí, že lidstvo je od ostatního přírodního světa oddělené a vzdálené [13]. Tento dualismus umožnil vytvoření environmentálních zákonů, které přírodu dostatečně nechrání ani nezakazují páchání značných ekologických škod.
Berry položil základ pro právní vědu Země na konferenci, která se konala v roce 2001 v Arlie ve Virginii a které se zúčastnili hlubinní ekologové, právníci a obhájci Země. Berry prohlásil, že „Země potřebuje novou jurisdikci“, a vznikl termín „právní věda Země“ („Earth jurisprudence“) [14]. Přednesl zde také svůj původní příspěvek „Původ, diferenciace a role práv“ [15], který vycházel z etiky země formulované Aldo Leopoldem [16], z hlubinně ekologických prací George Sessionse a Arne Naesse [17] a z průkopnické právní práce Christophera Stonea, který v roce 1975 položil provokativní otázku: „Měly by stromy mít (právní) postavení?“ [18].
Uvedl, že „Každá součást společenství Země má tři práva: právo existovat, právo na životní prostředí a právo naplnit svou roli ve stále se obnovujících procesech společenství Země.“[19] Konstatoval, že tato práva „mají původ tam, kde vzniká existence. To, co určuje existenci, určuje práva.“[20] Existence a zákony vznikajícího vesmíru a fungování Země jsou tedy nejvyššími zákony a zákony vytvořené lidmi s nimi musí být v souladu. Nejen správa věcí veřejných, ale všechny lidské instituce musí fungovat v souladu se zákony a vztahy, které jsou již zakotveny v přírodním světě.
Berry napsal „Velké dílo“ poté, co již položil důležitý základní stavební kámen pro oblast práv Země. V roce 1992 vydal s matematickým kosmologem Brianem Swimmem knihu The Universe Story (Příběh vesmíru) [21]. V této knize Swimme a Berry představili novou vědecky podloženou kosmologii, která využívá současné vědecké poznatky o vzniku a fungování vesmíru a planety Země k tomu, aby lidstvu připomněla širší vzájemně propojený pozemský systém života a naše skromné místo v něm. Navrhli, aby se Příběh vesmíru stal zdrojem inspirace a vodítkem pro lidstvo v 21. století i v dalších letech. Právní věda Země je tedy nově vznikající teorie práva a správy věcí věřejných, která vyžaduje radikální přehodnocení místa lidstva ve světě – uznání historie a původu vesmíru jako vodítka pro lidstvo a pochopení našeho místa jako jednoho z mnoha vzájemně propojených členů pozemského společenství [22]. Pod pojmem „společenství Země“ Thomas Berry rozumí všechny lidské a „jiné než lidské“ formy života a součásti planety – zvířata, rostliny, řeky, hory, skály, atmosféru – celou naši Zemi [23]. Berry a širší hnutí právní vědy Země také uznává inspiraci a vedení, které mohou průmyslovým společnostem a rozvoji právní vědy Země poskytnout domorodé kultury a jejich moudrost [24].
Jak bylo uvedeno, Berry navázal na dílo mnoha velkých spisovatelů a myslitelů. O řadě klíčových prvků práv Země a o ekocentrismu se v environmentální filozofii a v ekologii člověka již dlouho diskutuje; ekocentrismem se v rámci práva zabývalo mnoho autorů, včetně Christophera Stonea, [25] Rodericka Nashe [26] a Klause Bosselmanna [27]. Nicméně v 21. století se Berryho práce – a práce mnoha lidí, kteří se jím inspirovali, včetně Cormaca Cullinana, Petera Burdona a četných dalších – přetransformovala do konkrétních činů, a to prostřednictvím právních reforem a komunitně založených kampaní pozemské demokracie.
Práva přírody jako jeden z prvků právní vědy Země
Právní věda Země nabízí bohatou literaturu, ale pro účely této eseje ji z důvodu stručnosti můžeme popsat tak, že má čtyři klíčové prvky:
Za prvé, právní věda Země uznává, že vesmír je prvotním zákonodárcem. Na rozdíl od současného západního právního systému, který za nejvyšší autoritu pro lidskou společnost (a implicitně i pro všechny ostatní formy života a ekologické systémy) považuje lidské zákony, právní věda Země považuje za základní parametry pozemského společenství, včetně lidských společností,[28] zákony vesmíru, tedy „Velkou právní vědu“ nebo „Velké právo“. To znamená, že právní věda Země je chápána jako explicitní obhajoba myšlenky lidských společností, které žijí v rámci „pravidel“ či limitů přírodního světa.
Za druhé, právní věda Země vnímá Zemi jako vzájemně propojené společenství a prosazuje existenci založenou na vztazích mezi lidstvem a ostatním společenstvím Země. Toto kontrastuje se současným západním právním názorem, který utváří mezilidské vztahy a vztahy mezi lidmi a korporacemi prostřednictvím konstruktů, jako je vlastnické právo, a všechny ostatní aspekty přírodního světa komodifikuje a vykořisťuje [29]. Tím, že koncipuje přírodní svět jako společenství, klade právní věda Země na jednání lidstva větší omezení než náš současný právní systém. Tvrzením, že „prvořadým zájmem lidského společenství musí být zachování obsáhlého pozemského společenství“, se Berry zasazoval o takový lidský svět, který se snaží zajistit, aby všichni členové pozemského společenství mohli prosperovat a pokračovat ve své evoluční cestě [30].
Za třetí, mnozí zastánci právní vědy Země tvrdí, že společenství Země a všechny bytosti, které ho tvoří, mají „práva“, včetně práva na existenci, na životní prostředí nebo na místo, kde mohou být a na svou účast ve vývoji společenství Země [31]. Berry tvrdí, že „práva přírody by měla být ústředním tématem v každé … diskusi o právním kontextu naší společnosti.“[32] Tento názor kontrastuje se současným západním právním systémem, který přiznává práva pouze lidem a vybraným lidským výtvorům, jako jsou korporace. Přiznání práv přírodě představuje radikální přehodnocení role našeho antropocentrického právního systému a přesto se zdá, jak je níže uvedeno, že se tato myšlenka v mnoha jurisdikcích prosazuje.
Berry odlišuje tato práva přírody od jiných zákonných práv tím, že říká, že jsou „analogická“[1]: to znamená, že tato práva již existují; nejsou vytvořena lidským zákonem, ale spíše jsou vytvořena samotným aktem vesmíru, který vytváří své evoluční procesy. Tato přírodní práva pocházejí ze stejného zdroje jako lidská práva: ze samotného vesmíru [1]. Proto je úkolem právní vědy Země rozvíjet a prosazovat kulturní, právní – a dokonce i duchovní – změny, které uznávají tato již existující „práva“ a zajistit právní zohlednění a ochranu těchto práv.
Na toto pojetí práv vznikajících z existence navazuje čtvrtý a zásadní prvek právní vědy Země: myšlenka pozemské demokracie. Mnozí zastánci práv přírody zasazují tato práva do rámce „demokracie Země“. Demokracie Země je definována jako pokus o spojení ekocentrické etiky s hlubšími formami lidské demokracie a veřejné participace [33]. Prosazuje myšlenku, že všechny lidské i nelidské formy života jsou zrozeny ze Země a že my všichni jako evoluční souputníci máme právo existovat, prosperovat a vyvíjet se. Z hlediska lidských vztahů je demokracie Země koncept, který zkoumá moc, privilegia a nerovnost a odmítá je ve prospěch myšlenky, že všichni lidé mají právo na vlastní sebeurčení, zejména pokud jde o správu Země v rámci jejich místních komunit. Je důležité si uvědomit, že v rámci přístupu založeného na právní vědě Země jsou lidská práva vzájemně závislou a souvztažnou podmnožinou práv Země; lidstvo nemůže být zdravé a naše lidská práva nemohou být zajištěna, pokud Země směřuje k vyčerpání a nadměrné extrakci.
Jak ale můžeme současný systém změnit a přejít k pozemské jurisdikci správy věcí veřejných? Naštěstí existuje množství lidí, komunitních organizací a domorodých vůdců, kteří vykonávají své Velké dílo a jdou příkladem. K hnutí za práva a demokracii Země se hlásí lidé ze všech kultur, zemí a profesí a tato multikulturní a multidisciplinární reakce na právní vědu Země je jednou z jeho nejsilnějších stránek. Potřebujeme, aby se do vytváření nových zákonů a systémů správy, které budou zaměřeny na Zemi, zapojili lidé ze všech oblastí života. A jak zejména pro právníky naznačuje Cormac Cullinan, abychom se dokázali vypořádat s výzvami, kterým čelíme, „musíme se do nich zapojit celým svým já“, přesáhnout naše racionální právnické schopnosti a přijmout a soustředit se také na náš soucit, zápal a lásku k Zemi, které jsou v nás všech [34].
Zákony práv přírody ve světě
Implementace zákonů o právech přírody se dostala do mezinárodního povědomí v roce 2008, kdy Ekvádor jako první země na světě uznal ve své národní ústavě zákonná práva přírody. V roce 2010 přijala Bolívie národní zákon, nazvaný Zákon práv Matky Země, který Matku Zemi definuje jako „kolektivní subjekt veřejného zájmu“ a jako nositelku přirozených práv uvedených v zákoně. V právních předpisech bylo rovněž stanoveno zřízení zvláštního úřadu ombudsmana pro práva Matky Země, podobného úřadu, který existuje pro lidská práva [35].
Ekvádorský a bolivijský přístup mají dva důležité prvky: přiznávají přírodě pozitivní práva – včetně práva existovat, obnovovat se a regenerovat. Přiznávají také širokou právní subjektivitu, která umožňuje každému vystupovat jménem přírody a hájit její práva. Například v Ekvádoru mohou všechny osoby, komunity, národy a národnosti požadovat, aby ekvádorské úřady prosazovaly práva přírody a vymáhaly jejich dodržování.
Zatímco v Bolívii se zákony o právech přírody příliš neosvědčily, v Ekvádoru bylo vedeno několik desítek sporů na základě ustanovení ústavy o právech přírody a přibližně polovina z nich byla úspěšná.
Pokud jde o zákony práv přírody, je obvykle méně známo, že dva roky předtím, než se objevila ekvádorská ústavní ustanovení, přijaly místní komunity v USA první vyhlášky o právech přírody na světě a dnes existuje více než třicet místních vyhlášek, které uznávají zákonná práva přírody a místních komunit. Všechny tyto vyhlášky potvrzují pozitivní práva přírody na existenci, na její rozkvět a rozvoj a vyhlašují práva místních komunit hájit a bránit tato práva v rámci příslušné jurisdikce.
Tento inovativní přístup, spočívající ve využívání místní komunální legislativy k přijímání zákonů o právech přírody a komunitních právech uvedl v život výše zmíněný Community Environmental Legal Defense Fund (CELDF / Fond komunitní právní ochrany životního prostředí), veřejně prospěšná advokátní firma založená Thomasem Linzeyem a Mari Margilovou. Jejich místní vyhlášky o komunitních právech vytvořily sítě obhájců v řadě států a dnes existují na celostátní úrovni sítě, které hájí práva komunit a práva přírody v celostátním měřítku [36].
CELDF lze dnes tedy charakterizovat jako „právní hnutí“, protože jeho průkopnická práce na novém vymezení práv komunity a práv přírody přímo ovlivnila zákony vytvořené v Ekvádoru a Bolívii i vznikající občanské kampaně po celém světě, včetně Austrálie.
Na rozdíl od zákonů o právech přírody v Ekvádoru, Bolívii a v USA představuje právní vývoj na Novém Zélandu, v Indii, Kolumbii a v Bangladéši odlišný přístup ke změně právního postavení přírody.
Právní vývoj na Novém Zélandu v roce 2017 zaujal celý svět, protože řece Whanganui, lesu Te Urewera a později téhož roku i hoře Taranaki byla přiznána „právní subjektivita“. I když se tento vývoj označuje jako zákony o právech přírody, tyto zákony mají velmi odlišný původ a potenciálně odlišné výsledky než zákony o právech přírody v jiných jurisdikcích, protože vznikly na základě specifických koloniálních právních struktur Nového Zélandu.
Každý z těchto tří zákonů o právní subjektivitě vznikl na základě dohod o narovnání podle smlouvy z Waitangi, jež zahrnovaly roky – a v případě řeky Whanganui desetiletí – jednání mezi novozélandskou vládou a příslušnými maorskými kmeny. Ve všech případech, kdy bylo dosaženo dohody, byla tato dohoda o narovnání zdokumentována v Protokolu o porozumění a byly přijaty právní předpisy, které stanovily nové právní postavení každého jednotlivého ekosystému a způsoby jeho správy.
Na rozdíl od širokého postavení, které umožňují zákony o právech přírody v Ekvádoru, Bolívii a v USA, jsou právní úpravy na Novém Zélandě užší, protože každý ekosystém s „právní subjektivitou “ má výslovně definované strážce, kteří za něj mohou mluvit a vystupovat. Každý z těchto nových zákonů také uznává kulturní vazbu a odpovědnost, kterou mají k těmto ekosystémům maorské kmeny.
Přestože tyto zákony vznikly z jedinečného kulturního kontextu Nového Zélandu, je pozoruhodné, že v zemích jako je Indie, Kolumbie a Bangladéš, které nemají žádnou legislativu umožňující uznání práv přírody, vydaly soudy rozhodnutí, která vycházejí z novozélandských přístupů a právně potvrzují, že určité ekosystémy musí být uznány jako „živé bytosti“ a musí mít svá vlastní zákonná práva.
V březnu 2017 Nejvyšší soud státu Uttarákhand, který se nachází na severní hranici Indie a zahrnuje prameny řeky Gangy a také část Himálaje, prohlásil, že „řeky Ganga a Jamuna a všechny jejich přítoky, potoky, každá přírodní voda tekoucí trvale nebo přerušovaně těmito řekami, se prohlašují za legální, zákonem uznávané osoby, za živé entity, které mají postavení právnické osoby se všemi odpovídajícími právy, povinnostmi a závazky živé osoby za účelem ochrany a zachování řek Gangy a Jamuny.“
Toto soudní rozhodnutí bylo v Indii poměrně sporné a bylo proti němu podáno z několika důvodů odvolání ve snaze objasnit důsledky rozhodnutí, včetně odkazu na „závazky“ ekosystémů. Zákony o právech přírody v jiných jurisdikcích nenaznačily, že by příroda měla „závazky“; jde tedy o problematickou otázku, která nyní podnítila výzkum a analýzu ze strany akademiků, kteří se zabývají právy přírody [37].
V roce 2017 prohlásil kolumbijský ústavní soud řeku Atrato spolu s jejím povodím a přítoky za „entitu sujeto de derechos“, právní subjekt. Zajímavé bylo to, že místním komunitám a řece byla přiznána práva. Práva řeky (odlišná od práv komunit) spočívají v její ochraně, zachování, údržbě a obnově ze strany státu a místních společenství. Soud vydal řadu příkazů k provedení svého rozhodnutí, včetně toho, aby práva řeky zastupoval opatrovník – jeden zástupce vlády a jeden zástupce žalující komunity –, a výslovně se přitom odvolal na model Te Awa Tupua (řeka Whanganui) z Nového Zélandu. Začátkem tohoto roku byla také uznána zákonná práva pro celou oblast Amazonky v Kolumbii [38].
I když se případ řeky Atrato odvolává na právní model řeky Whanganui, jde spíše o „směs“ novozélandského přístupu a přístupů k právům přírody, které se rozvinuly v Ekvádoru a Bolívii. „Biokulturní práva“ řeky Atrato zahrnují ochranu, zachování, údržbu a obnovu řeky, což je jazyk podobný zákonům o právech přírody; a požadují, aby místní obyvatelé byli zmocněni k řádné správě své řeky, což představuje významné posílení role, kterou mohou hrát práva při podpoře demokracie Země [39].
Mezinárodní iniciativy a prohlášení Kromě iniciativ v jednotlivých zemích dnes více než osmdesát organizací z celého světa spolupracuje v rámci Globální aliance pro práva přírody (Global Alliance for the Rights of Nature, dále jen „Globální aliance“) na prosazování zákonných práv pro společenství Země [40]. Tuto rostoucí síť právníků a obhájců Země tvoří skupiny a organizace z celého světa, které využívají koncepce zaměřené na Zemi, jako jsou práva přírody a ekocida, aby se postavily ničení společenství Země dolováním, frakováním, těžbou dřeva, neudržitelným čerpáním vody, průmyslovým zemědělstvím a znečišťováním.
Na mezinárodní úrovni vytvořilo toto hnutí dvě důležité iniciativy, které zpochybňují antropocentrismus stávajícího mezinárodního práva a vlády. První z nich je Všeobecná deklarace práv Matky Země (UDRME) [41], což je prohlášení, které prosazuje práva všech členů pozemského společenství na existenci, prosperitu a rozvoj. Tato deklarace není v současné době uznána v právním systému vytvořeném národními státy, představuje však hodnoty, na nichž se shodly tisíce členů občanské společnosti. Odhaduje se, že Lidového kongresu, na němž byla deklarace vytvořena, se zúčastnilo více než třicet pět tisíc lidí ze sto zemí. Druhou iniciativou Globální aliance je vytvoření Mezinárodního tribunálu pro práva přírody. Cílem tribunálu je projednávat případy údajného porušování práv přírody a vydávat doporučení ohledně vhodných nápravných opatření a obnovy. Tribunál vznikl jako reakce na obavy členů Globální aliance, že státem schválené zákony umožňují páchání krutostí na přírodě. Tribunál uspořádal slyšení, která upozornila na porušování práv přírody po celém světě.
Práva přírody a demokracie Země – nedávný vývoj v Austrálii a Tichomoří
V listopadu 2018 se na univerzitě v Aucklandu sešla skupina vědců, právníků a regionálních skupin zabývajících se ochranou životního prostředí a domorodých národů Tichomoří, aby společně diskutovaly o vytvoření Regionální úmluvy o právech Tichého oceánu. Bylo vytvořeno „Prohlášení o principech“ [42] jako způsob, jak artikulovat kulturní a právní myšlení, které projekt rozvíjí, a jak vyzvat potenciální zájemce, aby se do hnutí zapojili. Tento projekt představuje sblížení několika různých přístupů k uznání práv přírody. Prosazuje uznání Tichého oceánu jako živé entity s právem na existenci, prosperitu a vývoj a uznává také kulturní tradice obyvatel Tichomoří, kteří mají k Tichému oceánu hluboké kulturní a duchovní vazby. Klade důraz na uplatňování práv přírody na všech úrovních práva a správy, včetně místních komunit, což je další odraz toho, jak se demokracie Země propojuje s kampaněmi za práva přírody.
V Austrálii se Australská aliance pro práva Země (Australian Earth Laws Alliance, AELA) angažuje v řadě projektů a rozhovorů, které zkoumají potenciál práv přírody v Austrálii. AELA zastává názor, že změna právního postavení přírody v západních zákonech – ať už prosazením pozitivních práv přírody v dané jurisdikci, nebo využitím přístupu „právní subjektivity“ pro konkrétní ekosystémy – může přinést právní a strategické výhody pro posílení ochrany životního prostředí a může pomoci změnit přístup Západu k živému světu. Zásadní prioritou je však partnerským způsobem spolupracovat s kolegy z domorodých národů a prozkoumat, jak by mohl být přístup „práv přírody“ upraven v Austrálii tak, aby podporoval – a nepodkopával – stávající starobylé zákony domorodých lidí na tomto kontinentu.
Řada iniciativ, prohlášení a dokumentů domorodých národů již obsahuje odkaz na práva přírody. V roce 2016 vytvořili příslušníci domorodých národů v oblasti, která je nyní známá jako Kimberley, historickou deklaraci – Fitzroy River Declaration (Deklarace řeky Fitzroy) – která vytyčuje jejich záměr chránit a spravovat řeku a která také uznává, že „řeka je živou bytostí předků a má právo na život“ [43].
V roce 2017 podepsalo šestnáct domorodých národů ze severní části povodí Murray-Darling smlouvu o spolupráci a jednotném vystupování v otázkách, které jsou pro ně důležité [44]. Smlouva, známá jako Svaz suverénních prvních národů severní části povodí Murray-Darling, se rovněž zavazuje dodržovat „práva Matky Země“, a to následovně: „Práva Matky Země jsou zastávána všemi národy… A my se zavazujeme zajistit „respekt“ a ochranu jejích nezadatelných práv a všeho přírodního. Uznáváme, že tyto záruky jsou absolutními neodmyslitelnými právy lidského stavu“ [45].
V roce 2017 také vláda autralského státu Victoria schválila zákon o ochraně řeky Yarra (Wilip-gin Birrarung Murron), který umožňuje identifikovat řeku Yarra a stovky veřejných pozemků, jimiž protéká, jako jednu živou integrovanou přírodní entitu, kterou je potřeba chránit a zušlechťovat. I když tento právní předpis nemění právní postavení řeky ani výslovně neodkazuje na práva přírody, je uznání řeky jako živé entity v australském právu důležité a je to v Austrálii poprvé, kdy byl uznán jazyk domorodců a odpovědnost za péči o tuto důležitou vodní cestu [46].
Konceptu práv přírody se v Austrálii dostává čím dál větší pozornosti také ze strany nedomorodých komunit. Po několika letech workshopů a diskusí, které AELA vedla s místními komunitami po celé Austrálii, se začátkem roku 2018 objevila řada komunitních iniciativ, které uvažují o tom, jak mohou práva přírody zaujmout představivost lidí způsobem, který tradiční environmentální právo nezná, a jak by mohly být struktury a strategie práv přírody přijaty lidmi, kteří se snaží podporovat demokracii Země.
V březnu 2018 se sešlo v Západní Austrálii víc než sto místních lidí na podporu řeky Margaret. Jejich nápisy, transparenty a strategie se soustředily na to, aby řeka dostala svůj vlastní hlas a svá vlastní zákonná práva. Jeden z místních obhájců práv řeky řekl, že lidé „pochopili myšlenku uznání řeky jako živé entity, protože my všichni víme, že je víc než jen zdrojem, že je živá a má právo na existenci.“[48]
V pohoří Modré hory (Blue Mountains) spolupracovali členové zdejší komunity, kteří se obávají ohrožení této oblasti světového dědictví, s agenturou AELA na přípravě prohlášení místní rady, které, jak doufají, získá podporu a bude se zasazovat o uznání práv přírody na místní úrovni v oblasti místní rady Modrých hor.
AELA zahájila také novou diskusi o tom, jak zvýšit ochranu a péči o největší společenství korálových útesů na světě, o Velký bariérový útes. AELA připravila návrhy zákonů pro všechny tři úrovně australské vlády – vzorový zákon pro místní rady v povodí Velkého bariérového útesu, státní zákon uznávající práva útesu a návrh změny federální ústavy. Tyto modelové zákony mají ukázat, co je v Austrálii možné a jak by mohly být zákony o právech přírody vytvořeny tak, aby zahrnovaly demokracii Země a uznání práv a povinností domorodých národů v péči o krajinu a moře [49].
Závěry
Přístup „práv přírody“ ve své podstatě říká, že, slovy Thomase Berryho, tam, „kde existuje život, existují práva“. Toto může představovat účinný způsob, jak se můžeme postavit právnímu systému, který považuje živý svět pouze za lidský majetek a který upřednostňuje vládní kontrolu a práva korporací.
Musíme transformovat naši správu životního prostředí tak, abychom o svět přírody pečovali a nikoli ho ničili, jinak zahyneme spolu s velkou částí našeho vzácného pozemského společenství. K této proměně mohou významně přispět právní věda Země a práva přírody. Praktické uplatňování právní vědy Země vytváří zcela odlišný přístup ke správě životního prostředí, než je tomu u tradičního environmentálního práva. Namísto toho, aby se zdraví Země považovalo jen za jednu z mnoha proměnných, které musí lidé ve svých antropocentrických rozhodovacích procesech „zvažovat“, prosazuje tato nová právní věda, aby Země byla na prvním místě. Právo Země vyžaduje, aby lidé vnímali mimolidský svět jako posvátný, neobchodovatelný a nenahraditelný. Tento přístup představuje zásadní výzvu pro převládající prorůstově zaměřenou lidskou kulturu a má rozhodující význam, pokud chceme zachránit to, co zbylo z našeho vzácného pozemského společenství a obnovit a uzdravit náš svět pro budoucí generace.
Poznámky
[1] Thomas Linzey, www.celdf.org nebo jeho článek pro Schumacher Society, 2004.
[2] Joseph H. Guth, „Law For The Ecological Age“ (2008) 9; In: Vermont Journal Of Environmental Law 431.
[3] Cormac Cullinan, Wild Law: A Manifesto For Earth Justice. Chelsea Green, 2011, str. 44-46.
[4] Thomas Berry, Evening Thoughts: Reflecting On Earth As Sacred Community. University of California Press, 2006, str. 110.
[5] Berry se často sám označoval za „geologa“, protože studoval spíše Zemi než teologii. Viz: Cormac Cullinan, Viz. Pozn. 3, str. 21.
[6] Thomas Berry, The Great Work: Our Way Into The Future. Harmony/Bell Tower, 1999, str. 7 (české vydání: Velké dílo: Naše cesta do budoucnosti. Malvern 2021).
[7] Tamtéž, str. 161.
[8] Tamtéž, str. 182.
[9] Tamtéž, str. 4.
[10] Berry, viz pozn. 6, str. 7.
[11] Tamtéž, str. 163; str. 4-5.
[12] Tamtéž, str. 5.
[13] Tamtéž, str. 137.
[14] Cullinan, viz pozn. 3, str. 11.
[15] Cullinan, viz pozn. 3, str. 103.
[16] Aldo Leopold, A Sand County Almanac. Oxford University Press, 1949, str. 201.
[17] Arne Naess And George Sessions, Foundation For Deep Ecology, http://www.deepecology.org/.
[18] Christopher Stone, Should Trees Have Standing? Law, Morality, And The Environment. Oxford University Press, 2010 (3. vydání).
[19] Cullinan, viz pozn. 3, str. 103.
[20] Tamtéž.
[21] Brian Swimme–Thomas Berry, The Universe Story: From The Primordial Flaring Forth To The Ecozoic Era – A Celebration Of The Unfolding Cosmos. HarperOne, 1992.
[22] Tamtéž.
[23] Berry, viz pozn. 6, str. 125
[24] Tamtéž.
[25] Christopher Stone, viz pozn. 18.
[26] Roderick Frazier Nash, The Rights Of Nature: A History Of Environmental Ethics. University Of Wisconsin Press, 1989.
[27] Klaus Bosselmann, „Governing The Global Commons: The Ecocentric Approach To International Environmental Law“; In: Droit De L´Environment Et Développement Durable. Limoge, 1994.
[28] Peter Burdon, „The Great Jurisprudence“; In: P. Burdon (Edit.), Exploring Wild Law: The Philosophy Of Earth Jurisprudence. Wakefield Press, 2011.
[29] Nicole Graham, „Lawscape: Property, Environment And Law“ (2011) 23(1); In: Journal Of Environmental Law 160; Cullinan, viz pozn. 3.
[30] Berry, viz pozn. 6, str. 580.
[31] Thomas Berry, „Rights Of The Earth: We Need A New Legal Framework Which Recognises The Rights Of All Living Beings“ (2002) (214) In: Resurgence <Http://Www.Resurgence.Org/> poznámka 24.
[32] Berry, viz pozn. 6, str. 80.
[33] Peter Burdon, „Wild Law And The Project Of Earth Democracy“; In: M. Maloney–P. Burdon (Eds), Wild Law In Practice / Law, Justice And Ecology. Routledge Press, 2014.
[34] Cullinan, viz pozn. 3.
[35] Law Of The Rights Of Mother Earth, Bolivia 2010 Http://Www.Worldfuturefund.Org/Projects/Indicators/Motherearthbolivia.Html
[36] Viz například Oregon Community Rights Network – http://orcrn.org/
[37] Diskuse předsedy Nejvyššího soudu Prestona a dalších na nedávném sympoziu AELA (25.-26. října 2018).
[38] Nicholas Bryner, Colombian Court Recognises Rights Of The Amazon River Ecosystem, https://www.iucn.org/News/World-Commission-Environmental-Law/201804/Colombian-Supreme-Court-Recognizes-Rights-Amazon-River-Ecosystem
[39] Colombian River Gains Legal Rights https://www.Internationalrivers.org/Blogs/433/Colombian-River-Gains-Legal-Rights
[40] For more information about the Global Alliance, please visit their website – http://Therightsofnature.org/ and for more details about the work of individual members of the Alliance, see Michelle Maloney And Patricia Siemen, ‘Responding To The Great Work: The Role Of Earth Jurisprudence And Wild Law In The 21st Century’, Environmental And Earth Laws Journal, 2014, Volume 5, Issue 1.
Více informací o Globální alianci naleznete na jejích webových stránkách – http://Therightsofnature.org/ a více informací o práci jednotlivých členů Aliance viz: Michelle Maloney a Patricia Siemen,“Responding To The Great Work: The Role Of Earth Jurisprudence And Wild Law In The 21st Century“. In: Environmental And Earth Laws Journal, 2014, Volume 5, Issue 1.
[41] Universal Declaration Of The Rights Of Mother Earth (2010), Https://Pwccc.Wordpress.Com/Programa/
[42] Prohlášení o principech naleznete zde: https://rightsofnature.org.au/wp-content/uploads/2019/01/Statement-on-the-Rights-of-the-Pacific-Ocean.pdf. See the media release here: https://rightsofnature.org.au/wp-content/uploads/2019/01/Rights-of-the-Pacific-Ocean-Press-release-Dec-29-2018.pdf
[43] Viz: https://d3n8a8pro7vhmx.cloudfront.net/environskimberley/pages/303/attachments/original/1512653115/fitzroy-river-declaration.pdf?1512653115
[44] Viz: https://www.abc.net.au/news/2017-05-11/murray-darling-aboriginal-nations-sign-treaty/8518228
[45] Viz: http://nban.org.au/treaty/ For the relevant paragraph of the Treaty, see: http://nban.org.au/wp-content/uploads/2017/05/page-4.pdf
[46] Katie O’Bryan, “New law finally gives voice to the Yarra River’s traditional owners”. In: The Conversation, 25, září 2017.
[47] Jacqueline Lynch, “Calls to give legal rights to nature flow to WA’s South West”. In: ABC Online, 23. března 2018.
[48] Osobní rozhovor, 24. března 2018.