Cormac Cullinan je ředitelem nejstarší jihoafrické právnické firmy specializované na oblast životního prostředí Cullinan & Associates Inc a zakladatelem poradenské společnosti EnAct International v oblasti práva a politiky životního prostředí v Londýně. Vedl soudní spory, vyjednával dohody, poskytoval poradenství klientům od místních podniků přes národní vlády až po mezinárodní organizace; je autorem návrhů zákonů, politik a strategií v oblasti životního prostředí a poradcem při institucionálních reformách ve více než dvaceti zemích. Přesto mu na současném environmentálním právu něco zásadně vadí – a to je jeho základní nastavení, které lidi a korporace považuje za nositele práv a všechny ostatní živé bytosti za „majetek“. Podle jeho slov environmentální právo ve skutečnosti „legitimizuje věčné vyhlazování druhů a hlubokou neúctu k Zemi – jež nás podporuje a živí – a její zneužívání.“
Inspirován setkáním s ekofilosofem Thomasem Berrym a jeho výzvou k vytvoření nové právní vědy (jurisdikce) Země napsal Cormac Cullinan v roce 2002 zásadní dílo Wild Law: A Manifesto for Earth Justice, v němž obhajuje novou průkopnickou právní filozofii, právní vědu Země (Earth jurisprudence), obnovující ekologickou perspektivu v systémech práva a správy věcí veřejných, která inspirovala rostoucí celosvětové hnutí za práva přírody. V této knize byly vůbec poprvé použity pojmy „právní věda Země“ („Earth Jurisprudence“), „velké právo“ („Great Jurisprudence“) a „divoké právo“ („Wild Law“).
Cormac Cullinan je dnes vůdčím hlasem celosvětového hnutí za práva přírody. V roce 2010 vedl přípravu Všeobecné deklarace práv Matky Země na Konferenci národů o změně klimatu v bolivíjské Cochabambě; byl zakladatelem Globální aliance pro práva přírody, v níž hraje aktivní roli ve výkonném výboru a je také soudcem a prezidentem Mezinárodního tribunálu pro práva přírody (vypracoval návrh lidové úmluvy a statut, jimiž byl tribunál zřízen). Cullinan je ředitelem Wild Law Institute (Institutu divokého práva); přednesl klíčové projevy a vedl přednášky a kurzy o právní vědě Země a právech přírody v mnoha zemích a byl také řečníkem na prvním interaktivním dialogu Valného shromáždění OSN o životě v harmonii s přírodou (2016). Jeho kniha Wild Law vyšla v roce 2010 ve druhém vydání. V roce 2012 získal Cormac Cullinan cenu Nicka Steela pro jihoafrického ekologa roku. Tento rozhovor vyšel pod názvem „Expert Q&A: Cormac Cullinan“ ve čtvrtletníku ekologické platformy Biohabitats Leaf Litter (Fall Equinox 2015, Vol XIII, edition 3). Překlad Jiří Zemánek.
Jako ředitel právní firmy zabývající se životním prostředím musíte pracovat v rámci stávajícího systému environmentálního práva a zároveň se jej snažíte od základu změnit.
Svou kariéru v oblasti environmentálního práva jsem začal s přesvědčením, že environmentální problémy můžeme vyřešit navržením a zavedením lepších zákonů. Nyní jsem přesvědčen, že i když můžeme vyhrát některé důležité bitvy, v rámci současných systémů řízení nemůžeme dosáhnout ekologické udržitelnosti, protože tyto systémy byly navrženy tak, aby usnadňovaly vykořisťování Země. V některých ohledech bych raději dospěl k jinému závěru, protože tohle je strašně velký úkol! Nicméně skutečností je, že jsme se do tohoto pozemského společenství narodili. Tak jako v každém společenství musíte žít podle pravidel, jinak budete nakonec vyloučeni. Právě teď se zdá, že mnoho lidských bytostí dost usilovně pracuje na tom, aby byly ze společenství života na Zemi vyloučeny.
Studoval jste práva v Jihoafrické republice v období apartheidu. Jak to ovlivnilo vaši schopnost objektivně zkoumat právní systémy a co vás to naučilo o konceptu „restorativní justice“?
Jednou z výhod studia práva v Jihoafrické republice v době apartheidu bylo, že jsem si velmi dobře uvědomil, že právní systém není neutrální; byl založen na specifickém pohledu na svět. V Jihoafrické republice převládala premisa, že lidé si nejsou rovni a že některé rasy jsou nadřazené ostatním. Když to převedete do práva, můžete mít perfektně logický právní systém, který je zároveň velmi nespravedlivý. Díky svým zkušenostem se studiem práva v Jihoafrické republice v období apartheidu jsem si velmi dobře uvědomil, že právní systémy jsou utvářeny vlivnými jednotlivci, organizacemi a lobbistickými skupinami. To mi později pomohlo pochopit, že také naše právní systémy jsou založeny na specifickém pohledu na svět: na pohledu, v němž jsou pouze lidé a právnické osoby jako jsou společnosti, právními subjekty způsobilými mít práva. V rámci tohoto pohledu na svět je příroda souborem zdrojů, které mají být využívány lidmi. Vytvořili jsme pravidla hry, která staví zájmy vlastníků majetku nad zájmy pozemského společenství a samotného života. Vlastníci majetku jsou oprávněni dělat nejrůznější věci, které škodí společnému dobru. Například většina aktivit, které způsobují klimatické změny, je naprosto legálních.
V mnoha domorodých právních systémech existuje koncept „restorativní justice“. Domorodí lidé chápou svět jako složený ze vztahů mezi členy společenství. Když se vyskytne problém nebo někdo udělá něco, co komunita považuje za nesprávné, je to chápáno jako něco, co poškodilo vztah a nejdůležitější věcí je obnovit kvalitu tohoto vztahu. Daleko méně se klade důraz na potrestání a mnohem více na uzdravení vztahu, aby se obnovilo zdraví a integrita komunity.
Restorativní justice se projevila při přechodu od apartheidu k demokratické Jihoafrické republice, kdy byla pod vedením arcibiskupa Desmonda Tutua zřízena Komise pro pravdu a usmíření. Bylo uznáno, že apartheid jihoafrickou komunitu hluboce rozdělil, zranil a poškodil. Jednou z možností hledání spravedlnosti bylo najít všechny lidi, kteří se během režimu apartheidu dopustili zločinů, a stíhat je. I když by to mohlo odpovídat běžnému pojetí trestní spravedlnosti, bylo dohodnuto, že nejdůležitější prioritou v této době jihoafrické historie je zacelit škody na lidských vztazích způsobené apartheidem a obnovit zdraví jihoafrické společnosti. Proto bylo oznámeno, že Komise pro pravdu a usmíření udělí amnestii lidem, kteří před ní předstoupí, plně a pravdivě vypoví o zločinech, které spáchali (aby se příbuzní obětí mohli dozvědět, co se stalo s jejich blízkými), a přesvědčí komisi, že jejich zločiny byly politicky motivované. Lidé, kteří se dopustili hrozných věcí – včetně mučení a vražd – byli skutečně propuštěni, pokud se přiznali. Byl to velmi náročný proces, protože rodiny obětí si musely vyslechnout podrobnosti o spáchaných zvěrstvech a pak věděly, že pokud pachatel přesvědčí Komisi, že mluvil pravdu a jednal z politických pohnutek, bude osvobozen. Nebyl to v žádném případě snadný proces, ale je to příklad upřednostnění obecného dobra, aby společnost mohla být uzdravena.
Tento proces přinesl několik neuvěřitelných příběhů o smíření, o kterých by člověk nikdy nevěřil, že jsou možné. Například mladá americká studentka Amy Biehlová, která v Jihoafrické republice pracovala na registraci voličů pro první svobodné volby v zemi v roce 1994, byla zavražděna jen proto, že byla běloška. Rodiče Amy Biehlové později založili charitativní organizaci Amy Biehl Foundation (která nyní nabízí programy pro posílení postavení mládeže) v Jihoafrické republice. Pachatelé byli později na základě tohoto ustanovení o amnestii propuštěni a někteří z nich nakonec skutečně pro nadaci Amy Biehlové pracovali.
Restorativní justice je neuvěřitelně mocný koncept, který je obzvlášť důležitý v kontextu životního prostředí. Pokud někdo znečistí řeku a vy ho pošlete do vězení, může to ostatní odradit od znečišťování, ale řece to nepomůže. Nejdůležitější je obnovit kvalitu řeky a vztah respektu mezi lidmi a řekami.
Zdá se, že otec Thomas Berry (kněz, kulturní historik, „geolog“ a spisovatel) hrál významnou roli ve vašem zapojení a ve vašem nadšení pro hnutí za práva přírody. Můžete nám pro naše čtenáře říci něco o Thomasi Berrym a o jeho vlivu na vás a na toto hnutí?
Otec Thomas Berry hrál v mém intelektuálním vývoji v souvislosti s těmito otázkami velmi důležitou roli. Uvědomoval jsem si, že v základní filozofii práva a světonázoru, na němž je tato filosofie postavena, je něco zásadně chybného, ale nebyl jsem si jistý, jak začít s procesem nápravy. S prací Thomase Berryho jsem se seznámil prostřednictvím londýnské nadace Gaia Foundation. A když jsem se s ním nakonec mohl setkat, bylo to, jako by mi dal konec provázku a já pak mohl začít celý ten problém rozplétat.
Když jsem ho poprvé slyšel říci: „Svět není souborem objektů, je to společenství subjektů a všechno má svá práva,“ byl jsem šokován. Pomyslel jsem si: „Uvědomuješ si důsledky toho, co říkáš? To není možné. Je to příliš složité na realizaci.“ Ale když jsem četl a dozvěděl se víc, uvědomil jsem si, že dělám chybu, když tvrdím, že něco je špatně jen proto, že je to obtížné uskutečnit.
V jistém smyslu Berry používal pojem „práva“ analogickým způsobem. Chtěl říci, že jsme všichni součástí celku. My všichni – ať už jsme stromem, skálou, řekou nebo člověkem – jsme výsledky téhož evolučního příběhu naší planety a každý z nás může přispět k integritě, fungování a zdraví celku.
Thomase Berryho lze považovat za otce hnutí za práva přírody. Berry poukázal na to, že současný způsob civilizace je přechodný. Dobu, v níž žijeme, označil za „ropný interval“. I když se těm z nás, kteří se narodili v posledních několika staletích, může zdát, že naše společnosti byly takové vždy, pokud se podíváme na celé rozpětí lidských dějin, je toto období anomálií. Během této doby se lidský život nesmírně změnil a to především proto, že jsme dokázali čerpat energii z fosilních paliv, abychom zvýšili svou moc a proto, že jsme změnili naši filozofii z úcty k Matce Zemi na její vykořisťování. Dnes vidíme, že tento projekt vykořisťování a snahy o ovládnutí Země je odsouzen k nezdaru. Přestože bude ještě nějakou dobu trvat, než se to projeví, přecházíme do nové éry, kdy lidé buďto vyhynou nebo přejdou do etapy, kterou Thomas Berry nazývá „ekozoickou érou“ – do éry, v níž si uvědomíme, že naší úlohou je žít způsobem, který nám umožní přizpůsobit se již existujícím zákonům vesmíru a spolupracovat s přírodou, místo abychom se ji snažili ovládat.
Člověk původně neopomíjel práva přírody. Kdy se podle vás situace změnila k horšímu a co tuto změnu pohledu na svět, která je pro planetu tak destruktivní, způsobilo?
Je obtížné určit konkrétní okamžik, kdy k této změně došlo. Byl to spíše proces s milníky na této cestě. Někteří lidé poukazují na počátek zemědělství, ale já považuji za jeden z hlavních milníků éru osvícenství v Evropě v 16. a 17. století. Byla to doba myslitelů, jako byli René Descartes a Francis Bacon, a vzniku vědecké metody, spojené s přesvědčením, že člověk se zásadně liší od všeho ostatního na planetě.
V této době došlo k posunu od vnímání Země jako matky, která krmí, živí a vychovává své děti, k používání metafory stroje pro vysvětlení vesmíru. Lidé začali chápat Zemi a naši sluneční soustavu jako něco, co funguje jako složité hodiny a cílem vědy bylo naučit se pitvat přírodu, abychom pochopili, jak funguje a jak ji řídit, aby přinášela lidem prospěch.
Člověk začal být chápán jako pán vesmíru a úkolem vědy bylo dosáhnout nadvlády nad přírodou. Všechno ne-lidské bylo považováno za bezduché a bylo nahlíženo čistě mechanicky. Z této doby pocházejí například zmínky, v nichž se říká, že křik zvířat, na nichž se provádějí pokusy, je „jako skřípání rezavého pantu“.
Dalším důležitým mezníkem byla průmyslová revoluce, kdy jsme objevili, že jako zdroje energie můžeme využívat uhlí, ropu a plyn. To drastickým způsobem zvýšilo naši schopnost měnit svět a bylo to pro naše ego jako steroidová podpora. Získání přístupu k této energii nás ještě více oddělilo od přirodního světa a podpořilo naši fantazii o naší nadřazenosti.
Myslíte si, že ke změně pohledu na svět dojde během vašeho života?
Ta změna se už děje. Od roku 2008, kdy Ekvádor přijal novou ústavu, která uznává práva přírody, a od Světové lidové konference o změně klimatu (World People´s Conference on Climate Change) a Všeobecné deklarace práv Matky Země v roce 2010 došlo k obrovskému nárůstu zájmu o tyto myšlenky. Nepochybuji o tom, že pohled na svět se u stále většího počtu lidí mění. Avšak mnohem déle trvá skutečná změna struktury společnosti. Nepředpokládám, že tento proces bude dovršen během mého života, ale je pro mě velmi povzbuzující vědět, že začal právě za mého života.
Vyžaduje vytvoření nového právního systému změnu pohledu na svět? Musí jedno předcházet druhému? Prosazuje Všeobecná deklarace práv Matky Země obojí?
Je obojím. Někdy změny v zákonech změní pohled lidí na svět, jindy je třeba nejprve změnit pohled lidí na svět a teprve potom je možné změnit zákony. Například v Jihoafrické republice v den, kdy vstoupila v platnost nová ústava, která brání rasové diskriminaci, zde bylo stále stejné množství rasistů jako den předtím. Protože však zákon již rasisty nezvýhodňuje, pomáhá postupně rasismus vymýtit. Tato ústava by však nikdy nebyla uvedena v platnost bez hnutí lidí, kteří po mnoho let bojovali za to, aby odrážela jejich pohled na svět.
Můžete definovat a popsat rozdíl mezi „velkým právem“, „právní vědou Země“ a „divokým právem“ a vysvětlit, proč jsou tyto rozdíly důležité při hledání právních systémů, které uznávají práva přírody.
Pojem „právní věda“ („jurisdikce“) znamená filozofii, která utváří právo. Thomas Berry poukázal na potřebu nové právní vědy, protože stávající filozofie práva nahlížejí Zemi jako majetek, který lze koupit a prodat stejně jako bylo kdysi možné koupit a prodat otroka. Je snadné si uvědomit, že když je tu vlastník otroka, který má všechna zákonná práva, a otrok, který je majetkem, a tudíž není schopen mít zákonná práva, vlastník bude vždy otroka vykořisťovat. To je přesně tentýž vykořisťovatelský vztah, který zákon vytvořil mezi lidmi a společnostmi na jedné straně jakožto držiteli práv a celou přírodou na straně druhé coby majetkem, který nemůže mít práva.
Abych odlišil druh právní vědy, k níž Thomas Berry vyzýval, od konvenční jurisdikce, používám termín „právní věda Země“. Tento termín má označovat filozofii práva, která je založena na uznání významu pozemského společenství jako celku a nikoli pouze lidského společenství. Zákony jsou obvykle přijímány na podporu harmonie a stability v rámci lidského společenství. Cílem právní vědy Země je dosáhnout harmonie v rámci širšího společenství veškerého života na Zemi. Podle filozofie této jurisdikce by tedy lidské zákony měly zajistit, aby lidé jednali jako odpovědní členové pozemského společenství.
Rodíme se do vesmíru s již pre-existujícími systémy řádu. Gravitační síly například zajišťují, že se Země pohybuje kolem Slunce. Fungování vesmíru má určitou logiku, na kterou se odvoláváme, když používáme pojmy jako přírodní zákony, fyzika nebo chemie. Jsou něčím podobné zákonům, které vznikly dřív než lidé. K jejich popisu používám termín „Velké právo“. Je to moudrost, která je obsažená v principech přírody. Různé kultury mohou mít různé pozemské jurisdikce, ale všechny by měly být v souladu s Velkým právem a všechny by měly vycházet z uznání důležitosti práce v harmonii s přírodou. Tohle je něco, co najdete ve všech domorodých kulturách – první povinností je naučit mladé lidi, jak příroda v daném místě funguje a jak je důležité respektovat přírodní zákony.
Velké právo je základem pro tvorbu právní vědy Země. Zákony, které tuto pozemskou jurisdikci odrážejí, pak nazývám „divokými zákony“. Je to termín, který se konvenčnímu právnímu myšlení jeví jako oxymóron, protože „právo“, jak ho známe, je určeno k omezování, kontrole a regulaci a „divokost“ znamená pravý opak. Avšak ve vesmíru působí neobyčejná kreativní síla. Je to síla, která stvořila tuto planetu z plynné hmoty a z hvězdného prachu a poté ji diverzifikovala na sekvoje, modré velryby, hmyz a lidi. Je to síla, která poháněla a řídila explozi rozmanitosti a kterou nelze mechanickým způsobem ovládat. Je v podstatě divoká. Divoké zákony tuto tvořivou vlastnost vesmíru posilují. Měly by být navrženy tak, aby nám umožnily dosáhnout našeho plného potenciálu a zároveň ponechaly prostor pro všechny ostatní bytosti, aby mohly naplnit svůj potenciál. Divoké zákony stojí v opozici k zákonům, které vnucují homogenitu a „monokultury mysli“, před nimiž varuje doktorka Vandana Šiva. Divoké právo se opírá o právní vědu Země, která vychází z Velkého práva.
Ve svém nedávném článku „A Tribunal for Earth: why it matters“(„Tribunál pro Zemi: proč na něm záleží“) pokládáte závažnou otázku: „Musí současná civilizace shořet, aby poskytla popel, z něhož se zrodí zcela nová civilizace? Nebo je možné, aby uprostřed rozkladu současných systémů vyrostly výhonky zásadně nového systému řízení?“. Existují v popelu našich rozkládajících se právních systémů nějaké uhlíky, které by stálo za to udržet při životě a budovat na nich?
V současném právním systému je mnoho dobrých prvků. Koncept lidských práv změnil právní systémy k lepšímu. Například současná jihoafrická ústava stanoví, že nesmíte diskriminovat lidi na základě rasy, pohlaví či sexuální preference. To je uznání lidských práv, ale také uznání významu rozmanitosti. Rozmanitost je jedním z principů, na nichž funguje vesmír. Vnímám ji jako součást Velkého práva. Důležité je přimět lidi, aby v právu zakotvili myšlenku, že rozmanitost je něco, co je potřeba oslavovat a ne eliminovat.
Hlavní věc, kterou je třeba v našem právním systému změnit, je jeho smysl. Základním účelem většiny současných právních systémů je usnadnit a legitimizovat nadvládu a vykořisťování všeho, co není člověk (a v některých případech i některých lidských bytostí). Kdyby se tímto účelem stalo „umožnit nám žít v harmonii s našimi pozemskými spoluobčany způsobem, který je vzájemně prospěšný“, mohli bychom naše právní systémy zcela změnit k lepšímu.
Jaká společná témata se objevují, když zkoumáte systémy práva a správy, které existují mezi domorodými kulturami a spadají do rámce Velkého práva?
Pro mnoho domorodých kultur je pojem práv přírody ve skutečnosti cizí, protože ve svých jazycích slovo „právo“ ani nemají. Integrální pohled na svět – názor, že lidé jsou součástí většího společenství a že naše zdraví a blaho jsou odvozeny od zdraví a blaha celého společenství – je základem každé domorodé kultury, s níž jsem se kdy setkal. Domorodá společenství věnují obrovské množství času tomu, aby prostřednictvím příběhů, rituálů a praktik vštípily všem svým členům principy vzájemnosti a úctu k ostatním bytostem. Pravidla domorodých kultur se liší místo od místa, ale do značné míry vycházejí z moudrosti daného místa. Pokud se jedná o suchou oblast, budou zde platit složité zákony o přidělování vody a o vodních právech, které se pravděpodobně v deštném pralese nerozvinuly. V domorodých kulturách se lidé přizpůsobili tomu, aby byli dobrými sousedy ve společenství daného místa, a tomu přizpůsobili své zvyky a zákony. A právě takový přístup prosazuje hnutí za práva přírody. Nezačínáte s prázdnou tabulí a nesnažíte se vnutit místu své názory; musíte věnovat pozornost komunitě, jejíž jste součástí, a pracovat na tom, jak být jejím dobrým a zodpovědným členem.
V reakci na neúspěch COP 15 (15. konference smluvních stran / Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu), na níž se v roce 2009 nepodařilo dosáhnout výrazného pokroku ve snižování globálních emisí, uspořádal bolivijský prezident Evo Morales v roce 2010 Světovou konferenci národů o změně klimatu (World Peoples’ Conference on Climate Change), na níž se sešlo více než 30 000 lidí z více než 100 zemí. Během této akce byla vytvořena Všeobecná deklarace práv Matky Země (Universal Declaration of the Rights of Mother Earth). Co se děje s touto deklarací dnes? Diskutuje se o ní na dalších mezinárodních konferencích?
Prezident Morales původně požadoval, aby se Všeobecná deklarace práv Matky Země dala do souvislosti s Všeobecnou deklarací lidských práv. Poukázal na to, že když uznáváme jen lidská práva, vytváříme nerovnováhu. Lidská práva je třeba vnímat v rámci kontextu světa, kde mají práva také ostatní bytosti. Jak jsem pochopil, původně předpokládal, že Všeobecnou deklaraci práv Matky Země příjme Organizace spojených národů stejným způsobem, jakým po druhé světové válce přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Nakonec však svolal konferenci národů, které se mohl zúčastnit kdokoli na světě, a zúčastnilo se jí asi 35 000 lidí. Různé pracovní skupiny přišly s doporučeními k různým oblastem a na konci konference byla tato doporučení předložena mnoha vládám, které se konference rovněž zúčastnily. Takže místo toho, aby vlády po konferenci lidem sdělily, jak se rozhodly (jak je tomu v případě jednání OSN o klimatu), tady to bylo obráceně. Lidé řekli vládám: „Takto si myslíme, že bychom tyto problémy měli řešit“. Na závěr Světové konference národů přijala konference jako celek Všeobecnou deklaraci práv Matky Země jako „lidový dokument“. Lidé řekli: „Toto je náš dokument. K vydání této deklarace nepotřebujeme vládu. Vyzýváme vlády OSN, aby se k ní připojily, ale ať už tak učiní nebo ne, deklarace má status lidového dokumentu.
OSN skutečně zřídila webové stránky zabývající se životem v harmonii s přírodou a nejméně jednou za rok svolává na toto téma odborné diskuse. Země jako Ekvádor, Bolívie a Venezuela podporují, aby OSN přijala Všeobecnou deklaraci práv Matky Země, ale jsou zatím v menšině. Je nepravděpodobné, že OSN v blízké budoucnosti deklaraci přijme. Nicméně organizace jako Globální aliance pro práva přírody a La Via Campesia (organizace zastupující miliony drobných rolníků) a další, které se lidové konference zúčastnily, podporují Všeobecnou deklaraci práv Matky Země a zasazují se o její implementaci bez ohledu na to, zda ji OSN přijme, či nikoli.
Je zcela zřejmé, že hlavní výzvy 21. století, jako je změna klimatu, nelze adekvátně řešit v rámci systému správy, který je vytvořil. Síla Všeobecné deklarace práv Matky Země spočívá v tom, že je to lidový dokument, který stále více lidí na celém světě považuje za smysluplný a podporuje ho. Deklarace představuje způsob, jak sjednotit celosvětové hnutí. Jestliže komunita v Indii bojuje proti plánovanému dolu na posvátné hoře a jiná komunita na druhém konci světa se také snaží bránit před těžbou, stane se po předložení jejich připadů tribunálu zřejmým, že v obou případech jde o příklady porušování týchž univerzálních práv. Ukazuje se také, že i velmi lokální dopady jsou univerzální.
Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je zřízení Mezinárodního tribunálu práv přírody, což je orgán vytvořený lidmi, nikoli vládou. Cílem tribunálu je ukázat, jak odlišné by byly výsledky, pokud bychom o velkých otázkách dneška rozhodovali s odkazem na Všeobecnou deklaraci práv Matky Země namísto konvenčního mezinárodního práva založeného na vlastnictví a svrchovaných právech států.
Mezinárodní tribunál práv přírody se sešel již dvakrát a třetí zasedání je naplánováno na prosinec tohoto roku v Paříži. V tribunálu jste působil jako soudce a vydal jste předběžné rozhodnutí v případu, který se týká dopadu průmyslového rozvoje a rozšiřování uhelných přístavů na Velký bariérový útes. (Případ se poté dostal k plnému slyšení před druhým tribunálem.) Jaké to bylo projednávat případ předložený jménem Velkého bariérového útesu, který sám za sebe nemůže mluvit?
Je velmi dojemné vyslechnout si případ prezentovaný z pohledu Velkého bariérového útesu. Způsob, jakým se u našeho soudu ekologické záležitosti jako je tato obvykle řeší, je takový, že přijde nějaký rybář a řekne: „Dříve jsem vydělával 20 000 dolarů ročně a teď vydělávám jen 10 000 dolarů, protože kvůli znečištění je méně ryb.“ Diskuse je téměř vždy spojena s dopadem na člověka, zejména pokud jde o peníze. Když ale vidíte případy prezentované z hlediska toho, jaké to asi je být útesem nebo tvorem v útesu, který trpí obrovskými dopady a vidět svůj svět, svou kulturu a příbuzné zničené, způsobí to, že se lidé vcítí – možná vůbec poprvé – do ostatních členů společenství života. Může to být mimořádně silné. Einstein mluvil o důležitosti „rozšiřování našeho okruhu soucitu“. Pokud sedíte na jednom z těchto zasedání a posloucháte tyto případy, může to být docela otřesné. Ale také to otevírá srdce a rozšiřuje okruh našeho soucitu.
Pokoušejí se někdy strany, které jsou obviněné z porušování práv přírody, u tribunálů hájit?
Pozvali jsme je, ale zatím se žádná z nich neobjevila. Jelikož tribunál není něco, co zřídila vláda, nemáme žádnou pravomoc nutit lidi, aby se dostavili. Tribunál bohužel trpí omezením, že se obvinění obvykle rozhodnou jednání neúčastnit. Přesto funguje dostatečně dobře na to, aby ukázal, jak uplatňovat práva a povinnosti ve Všeobecné deklaraci práv Matky Země.
Je Mezinárodní tribunál práv přírody v současné době nejsilnější potenciální náhradou za to, co ve svém nedávném článku „Tribunál pro Zemi: proč na něm záleží“ označujete jako naše „zastaralé“ mezinárodní mechanismy?
Rozhodně si myslím, že je jednou z takových náhrad. Lidé si začínají uvědomovat, že klimatické změny nejsou jen vědecký problém, ale že se v obrovském měřítku týkají i porušování lidských práv. Myslím, že tyto diskuse se rozšíří nad rámec lidských práv, aby se uznalo, že klimatickými změnami nejsou postižena jen práva lidí. Z toho, co jsem viděl na mezinárodních setkáních, se domnívám, že prostřednictvím těchto fór nelze dosáhnout takových dohod, které potřebujeme, abychom se mohli zabývat problémy, jako je změna klimatu. Je tam prostě příliš mnoho zemí a mnohé z nich jednají ve svém čistě soukromém zájmu nebo jsou velmi silně ovlivněny lobbisty korporací.
Mezinárodní systém se měl těmito problémy zabývat, ale pokud se to neděje a rok za rokem plyne bez reálného postupu vpřed, je to jako přehrazovat řeku. Tlak narůstá, až si nakonec řeka prorazí novou cestu, která obejde překážky v systému. Právě to vidíme u iniciativ jako je Tribunál. Lidé říkají: „Víte co? Pokud naše vláda nevyřeší cestu k životaschopné budoucnosti, uděláme to sami.“
V knize Wild Law / Divoké právo jste napsal: „I kdyby právní systém uznal, že jiné druhy jsou bytosti, stále musíme překonávat potíže s tím, jak budou chráněna a prosazována jejich případná ‚práva‘.“ Jak se začlenění práv přírody do ekvádorské ústavy projevilo v praxi?
Přestože ekvádorská ústava mluví velmi silně o právech přírody, současná vláda od některých těchto ustanovení do značné míry ustoupila. Před tímto výjezdním zasedáním se objevilo několik příkladů účinné činnosti v terénu. Jedním z nich byl případ řeky Vilcabamba. Provinční vláda rozšiřovala silnici podél řeky. Řezali do hory a skály a zeminu vysypávali do řeky, což níže po proudu způsobilo záplavy a erozi. Ve jménu řeky byl případ předložen k soudu. Řeka Vilcabamba skutečně zažalovala provinční vládu a vyhrála. Soud dospěl k závěru, že řeka má právo na neomezený tok, protože je to její přirozená ekologická funkce a že silnici je možné rozšířit, aniž by přitom došlo k zásahu do práv řeky. Lidský zájem na rozšíření silnice nemohl převážit nad základními právy řeky plynout a být řekou. Bylo to mimořádné rozhodnutí. Pokud by se takový případ řešil v rámci běžných právních systémů, pravděpodobně by šlo o velmi technický spor o to, zda stavitelé silnice a vláda splnili či nesplnili procedurální požadavky procesu posuzování vlivů stavby na životní prostředí. Byla by to diskuse o postupech a procesech, která nemá nic společného s řešením základní otázky, jak vyvážit to, co chtějí lidé, s tím, co je dobré pro planetu jako celek.
Myslíte si, že i přes ústup ekvádorské vlády se dočkáme nárůstu precedentních případů jako je případ řeky Vilcabamba?
Ano. Myslím si, že to bude dlouhý pomalý proces, ale uvidíme, jak se budou všude po světě objevovat malá ohniska. Například desítky obcí v USA přijaly místní vyhlášky, které uznávají práva přírody. Hnutí za práva přírody začíná vytvářet alternativy k současnému systému, a to je důležité. Mnoho lidí je nespokojeno s tím, jak naše právní, politické a ekonomické systémy fungují, ale protože nevědí, co jiného dělat, tak u nich setrvávají. Jakmile jim však nabídnete alternativu, začnou k ní směřovat.
Jakou roli hraje v tomto hnutí akademická obec? Začínají se studenti práv zajímat o práva přírody?
Mnoho studentů, s nimiž jsem se setkal a kteří objevili koncept práv přírody, jej zřejmě nevědomky hledalo. Mnoho mladých lidí si uvědomuje, že je třeba s přírodou spolupracovat. Zdá se, že většina akademiků nebrala práva přírody vážně, dokud se na toto téma neobjevil nějaký text. Nyní, když máme ústavu v Ekvádoru, zákony v Bolívii, komunitní vyhlášky v USA a Všeobecnou deklaraci práv Matky Země a když Mezinárodní tribunál práv přírody začíná vydávat rozsudky, budou mít lidé k dispozici stále více textů, o kterých budou diskutovat. Pro akademiky je to velmi vzrušující příležitost přehodnotit vše z nové perspektivy – vzít nějaký zákon nebo rozsudek a zamyslet se: „Jak jinak by byl napsán, kdyby vycházel z perspektivy podpory lidí žijících jako dobří občané Země v souladu s přírodou?“. Je to náročné, ale nesmírně obohacující.
Máte nějaká doporučení nebo rady pro pracovníky v oblasti ochrany přírody a ekologické obnovy, z nichž mnozí se podílejí na projektech zmírňování dopadů současných environmentálních zákonů?
Pokud se zabýváte ekologickou obnovou, zabýváte se restorativní justicí. Jakožto druh musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom Zemi uzdravili a zajistili, že nebude docházet k novým škodám. Myšlenky, z nichž vychází hnutí za práva přírody, se objevují všude. V zemědělství máte permakulturu. V architektuře existuje zelená architektura. Tento způsob uvažování si klade otázku: „Jak můžeme začít pracovat s přírodou tak, abychom podpořili blaho člověka a celé komunity?“. Všichni se ve svých různých oborech podílíme na vytváření světa, v němž je úlohou člověka být dobrým občanem Země a ne otrokářem, který společenství života řídí. Velmi doufám, že lidé, kteří pracují v těchto různých oblastech si začnou uvědomovat své společné zájmy a uznají, že pokud by se Všeobecná deklarace práv Matky Země všude prosadila, velká část společenských zdrojů by se zaměřila na obnovu zdravých ekologických systémů.
Jaký je první krok, který mohou lidé udělat, aby podpořili hnutí za práva přírody?
Thomas Berry mi jednou řekl: „Považujeme se za oddělené od přírody, zatímco ve skutečnosti jsme její nedílnou součástí, přesněji řečeno jsme ‚aspektem‘ Země.“ Naše těla jsou složena z minerálů a vody. Dýcháme vzduch. V podstatě už jsme součástí Země. To je to nejdůležitější kritérium, kterého se musíme držet. Pokud budeme schopni přijmout to neuvěřitelné štěstí, že jsme se narodili do nejkrásnějšího společenství života, které jsme dokázali v celém vesmíru objevit a oslavovat ho, pak se stanou uskutečnitelnými všemožné věci.
Druhou věcí, která je velmi důležitá, je solidarita. Skupina lidí, kteří sdílejí společnou vizi a spolupracují, je neobyčejně silná. Téměř všechna velká sociální hnutí v historii byla založena na právech: hnutí proti apartheidu, abolicionisté, sufražetky. Tohle hnutí je jejich pokračováním, až na to, že teď nejde jen o lidi. Je to myšlenka, jejíž čas nastal. Hledejte způsoby spolupráce a pamatujte, že jste součástí globálního hnutí. Nejste v tom sami. Čím víc budeme moci spolupracovat s ostatními členy tohoto hnutí po celém světě a spolupracovat s přírodou, tím silnější toto hnutí bude.