„Musíme vrátit přírodě řád. Ona se pak postará o klima.”
Sergej A. Zimov
Sergej Afanasjevič Zimov (nar. 1955) je ruský geofyzik, který se specializuje na arktickou a subarktickou ekologii. Vystudoval na Dálněvýchodní státní technické univerzitě ve Vladivostoku, je ředitelem Severovýchodní vědecké stanice, kterou založil v roce 1977 u městečka Čerskij v Jakutsku, a vedoucím vědeckým pracovníkem Tichomořského geografického ústavu a zakladatelem projektu Pleistocénní park.
Sergej Zimov je známý především díky své práci při prosazování teorie, že nadměrný lov velkých býložravců člověkem v pleistocénu způsobil zánik sibiřského ekosystému travnatých stepí; a také tím, že upozornil na důležitou roli, kterou hraje permafrost a termokrasová jezera v globálním koloběhu uhlíku. V roce 1991 mu byla na desátém Mezinárodním sympoziu o environmentální biogeochemii (ISEB) udělena cena Wolfa Višniaka. Uvádí se, že Sergej Zimov je dnes na Západě nejcitovanějším ruským vědcem, který se zabývá výzkumem Země.
Zimovova Severovýchodní vědecká stanice – výzkumný ústav Ruské akademie věd a jedna ze tří největších arktických stanic na světě – se nachází v ústí řeky Kolymy (150 kilometrů jižně od Severního ledového oceánu) a slouží jako celoroční základna pro mezinárodní arktický výzkum, který se zaměřuje na cykly uhlíku, toky metanu, paleoklima a změny ekosystému. Sergej Zimov, který je nazýván “věštcem z permafrostu”, byl jako jeden z prvních, kdo upozornil na potenciálně závažné a neodhadnutelné dopady tání permafrostu v důsledku globálního oteplování: na uvolňování obrovských zásob metanu z tzv. termokrasových jezer, jež je s tímto táním spojené, které by mělo za následek další zesílení globálních klimatických změn a následně další progresivní tání permafrostu a větší emise metanu a oxidu uhličitého. V permafrostu se přitom nachází víc než dvojnásobné množství uhlíku, než ho je v současné době v atmosféře planety. Vědecké práce, které o tom Zimov publikoval ve spolupráci s významným americkým ekologem Terrym Chapinem a aljašskou vodní ekoložkou a biochemičkou Katey Walter-Anthonyovou v časopise Nature, se staly základními texty pro stanovení vlivu tání permafrostu na změnu klimatu.
Projekt Pleistocenní park (viz https://pleistocenepark.ru/) Zimov zahájil v roce 1988 a situoval ho poblíž Severovýchodní vědecké stanice. Cílem tohoto projektu je ověřit hypotézu, že velcí býložravci (mamuti, nosorožci srstnatí, zubři, koně, pižmoni, losi, sajgy a jaci) udržovali pleistocenní tundrové stepi a že jejich nadměrný lov lidmi (v důsledku zdokonalujících se technologií) způsobil před deseti tisíci lety jejich vyhubení a vyhynutí, a vedl k zániku původního pleistocenního travnatého ekosystému a k jeho nahrazení mechovou a lesnatou tundrou. Podle Zimova by opětovné vysazení velkých býložravců na Sibiři iniciovalo pozitivní zpětnou vazbu podporující obnovu travnatých ekosystémů: „Zvířata svými kopyty narušují mechy a nechávají místo nich růst trávy. Půda vysychá, zvířata ukládají své hnojivo, díky tomu roste víc trávy a další zvířata se mohou pást“. Zimov prokázal, že poté, co byly antropogenním způsobem odstraněny mechy, trávy ovládnou krajinu za jeden až dva roky.
Domnívá se, že v době pleistocénu fungovala travnatá step v Arktidě jako nárazník proti permafrostu, proti jeho rozmrzávání, a chce za tímto účelem znovu travnatou step vytvořit. Jeho teorie se přitom opírá o oteplovací účinek sněhu: snížení sněhové pokrývky během zimy by umožnilo, aby se více studeného vzduchu dostalo k permafrostu. Lze to udělat mechanicky nebo pomocí koní, pižmoňů, bizonů, ovcí a sobů. Tato zvířata rozbíjejí keře a rozrušují půdu, což umožňuje opětovný vznik travnatých ploch. V létě by díky albedovému efektu – světlé plochy odrážejí teplo, tmavé ho pohlcují – zůstala světlá tráva chladnější než hnědé keře, které dnes pokrývají tundru a pohlcují teplo. Současný vědecký výzkum Sergeje Zimova a jeho syna Nikity prokázal, že zvířata introdukovaná do Pleistocénního parku v něm snížila hustotu sněhu o polovinuu a průměrnou teplotu permafrostu téměř o dva stupně Celsia. Vědci předpokládají, že díky rozsáhlému vysazení velkých býložravců by mohlo být zachráněno před roztátím třicet sedm procent arktického permafrostu.
Zimovův koncept Pleistocénního parku a znovuosídlení mamutích stepí byl zařazen Projektem Drawdown mezi „100 nejpodstatnějších řešení globálního oteplování“. V současné době má Pleistocénní park rozlohu 160 km2 a žije v něm přes 150 velkých savců, kteří představují šest hlavních druhů býložravců (koně, losi, sobi, pižmoňové, sobi a zubři). Cílem Sergeje a Nikity Zimovových je zvýšit počet velkých býložravců v parku na dvacet na kilometr čtvereční a poté do něj znovu zavést predátory, včetně vlků, medvědů a sibiřských tygrů. Na základě mezinárodní koprodukce (Francie, Belgie, Rusko) vznikl v roce 2021 o práci Sergeje Zimova dokumentární film L’hypothèse de Zimov (scénář a režie Denis Sneguirev).
Jiří Zemánek
