Svět překypuje. Stát se může cokoli. John Cage
Poslední turista zmizel v ohybu cesty a já si konečně můžu na chvíli oddechnout. Lidí je někdy zkrátka moc – a tady v Krkonoších to platí dvojnásob. Sedím na hrubozrnném žulovém balvanu mezi Českem a Polskem a snažím se na nic nemyslet. Zády se opírám o druhý balvan, podobně velký a zdrsnělý, ze strany pokrytý lišejníkem, mapovníkem zeměpisným. Právě mapovníky mají na svědomí sinavě zelený odstín zdejších skal a kamenných moří, pouhým okem viditelný na velké vzdálenosti. Hle, barva ujídání.
Pode mnou se rozlévají krajiny, které neznám, dálky utopené v modravém oparu a někde za nimi Baltské moře, jezera v tajze, polární kruh, noci bez nocí, dny bez dní, lososi a selkie a krhavé proměny lidí v lední medvědy, polární lišky, běluhy, ledovce. Slunce stojí vysoko a pálí mě do zátylku a tváří. Slunce, které nikdy nestojí. Ale nevadí mi to. Dnes takovou pozornost vítám.
Z dlouhé chvíle beru do rukou dalekohled a zkouším uhodnout blízké hory – Dívčí a Mužské kameny, Vysoké kolo, jizerský Smrk s rozhlednou. Znovuprožívám dojmy z hrobového ticha, které jsem přesně před rokem zažil na jizerských Pytláckých kamenech, na mlhavě kobaltové mračno, které zalilo vrchol Smrku, rašeliniště a prameniště umlklé jako stíny pod kamenem, teď pozor, hobitci, nebo půjdete dolů za mrtvými a rozsvítíte si vlastní svíšišky.
Občas do okolní kleče toulavě zavane, zahučí to jako se když včelí roj zavlní blahem. Strohou, doběla vypálenou oblohou proletí poštolka. Nejhlasitější zvuk: dusot goretexových podrážek na kamenech, klinkání plastových přezek a kovových zipů na batozích, strojový ženský hlas spuštěné navigace, hudba z mobilu. Když tohle na chvíli odezní: bzučení tisíců pestřenek a mušek, sem tam ojedinělá horská kobylka nebo saranče v trávě a plodícím borůvčí. Letadel tu prolétá překvapivě málo, chvalme ticho na nebesích.
Snažím se na nic nemyslet, ale přesto na něco neustále myslím. Na svého syna (Odpočívá právě? Chce zrovna pustit Krtečka?). Na pocit vlastní neukotvenosti v lidských vzorcích, které nikdy nejsou jen lidské. Na Ukrajinu rozbořenou válkou. Na řeč, kterou válka umlčela. Kterou si ukradla pro sebe. Na požáry v Kanadě a Středomoří. Nejvíc ze všeho ale, odpusťte rybám ve mně, na vodu.
Od chvíle, kdy jsem vystoupil z linkového autobusu v Peci pod Sněžkou, abych se Obřím dolem vydal vzhůru na přelidněný hřeben Krkonoš, mi voda dělá společnost: Já stoupám, ona klesá, ale cestu máme společnou, Hérakleitos pokyvuje. Voda ze stovek pramenů se řine přes stezky a kamenné chodníky, čůrky tvoří stužky, stužky hloubí rokle v prachu a hlíně, rozemletém kamení. Vzdálený vodopád plní široké údolí bělostným šumem, který nejdřív považuji za smrčinu ve větru (zpola mrtvou, zpola živou). Voda tu má tolik podob a hlasů, tolik různých poloh spění, že ani nemá smysl snažit se o nějaký výstižný popis. Výstižné je tu (po)být.
Voda, budoucí moře, které rok od roka ubývá, které se mění hlas působením sucha, ale i lidskými zásahy. Jak by asi dnes zněla Úpa nebýt toho, že se po ní kdysi splavovalo dřevo? Jediný kámen může změnit tóninu potoka. Co s hlasem hbité vody udělá jez nebo hráz?
Tady nahoře, před všemi hrázemi a nádržemi, si voda teče a hledá cesty po svém. Ladím se na tu nenucenost. Chci stejně nenuceně kráčet světem.
Přikládám ucho k zemi, abych poslouchal šeptavé zurčení mechem lemovaného pramínku, kapky protékající mechovou spletí. Nabírám vodu do spojených dlaní jako do poháru a nechávám opět padat k zemi, pleskat do prachu. Nořím do vody dlaně, polévám si paže, zátylek, omývám tváře a piju, žíznivě hltám ústy, každým pórem, každou umírající a rodící se buňkou. Jsem jako houba, která tu vlhkost obrací v rozhodný oheň chůze.
Krkonoše nikdy nebyly mými horami (jsem tvor nížinný, pánevní), ale jejich vodě, budoucímu moři, rozumím.
Přátelé spolupoutníci, na které trpělivě čekám, zatímco stoupají z polské strany, od ledovcových jezer Wielki a Maly Staw, konečně přicházejí, vřelá objetí, shledání pod palčivou hvězdou. Spali prý v lese u Karpacze a v noci se na české straně divoce blýskalo, déšť ale nepřišel. Hory tam vytvářejí monumentální hradbu, musí se to vidět. Vyrážíme a za chůze hovoříme. Brzy, protože myšlenky tu nemají žádná pevná koryta, žádný umělý svod, jen si tak vyvěrají a v cosi se prchavě spojují, končíme u presokratiků a Tao te ťing.
Večer nocujeme v horské chatě, kde otevřeným oknem vniká do nocležny zurčení pramenu pod okny. Dá se tu vůbec vodě uniknout?
Z hory vyvěrá voda. Z vody povstávají sny. Ze snů se rodí nový svět.
Vlahé ráno, bezvětří. Orosená tráva, před nedávnem pokosená a shrabaná do kup připomínajících mraveniště. Krávy na louce mlaskavě přežvykují, tikající ohradník. Fotím si klouzavé světlo rozbřesku, jak teče po svazích Luční hory, stoupá na Kozí hřbety. Do záběru mi vlétne pestřenka.
O týden později sedím doma, hory v mysli, detaily dávno zmatnělé. Dvě noci po sobě se mi zdálo o horách. Byly to a nebyly Krkonoše. V druhém snu potkávám rychlou horskou řeku, která teče do kopce, vzhůru po skalnatém podloží. Čí sen to byl?
Brzy ráno vyrážíme ve směru Sněžných jam. To hmatavé ticho na hřebeni, kde jsem to ráno jeden z prvních lidí-nelidí. Ticho jako v horách po ránu. Z kleče, zachytím ten pohyb periferně, vyletí jakýsi zavalitý černobílý pták, hned se zas odhmotní, mámení a dým. Možná to byla straka, možná ne. Myslím na plaché tetřívky, smýkavá teritoria překrytá lidskou geografií, namodralé okraje.
Slyším tady lidské hlasy na stovky metrů daleko. Žádné halasení nebo povykování, docela běžnou řeč. Člověka to nutí myslet na každý sebemenší zvuk, který svým pohybem vyluzuje, každé došlápnutí na zvonové tělo hory, každý příliš prudký nebo čeřivý nádech, zhoupnutí v kolenou. Jenže čím tišší se člověk snaží být, tím je to horší, není z toho kola úniku.
Zahrát si chůzí na tympán světa, trochu se vzájemně zaplést.
Chůze je souznění, dynamická souhra dynamických soutěl. Rozvíjím tím, že jsem tady, něco většího než můj vlastní život – hyperobjekt něhy? Existují meze sourůstu? Stačí prý jen pohladit kočku, zapřednout (s ní) předení, ta vibrace nás spojí v hudbě, ve Slunci. Ale co já vím. Jsem jen člověk, který nikdy nebyl jen člověkem, budoucí moře, kvílící oceán.
Radost a děs v jediném pohlazení. Třeba se naše těla prostoupí a nebude to příjemné. Třeba se ovlivníme. Třeba už to nepůjde bez toho druhého.
Osamělá kobylka striduluje v trávě. Osamělé saranče striduluje na kameni. Jako by v tomto světě byla osamělost možná.
Zaplétáme se, já a křivolace zohýbaný svět, bez něhož nejsem nikým.
Kdo se něžně vztahuje k mimolidskému, spolutvoří svět, kde mimolidské nestojí mimo lidské: svět, kde Člověk, který nikdy nebyl jen člověkem, konečně zemřel. Jako Nietzscheho vyprázdněný Bůh.
Nezapomeň na budníčky v kleči, dělám si za chůze mentální poznámku, bloček nebo mobil nechávám v kapse, nechci tu chvíli tříštit do slov. Jsou tak opatrní a nenápadní, sotva se vyjeví, už zase střemhlav kloužou do jehličí, chvíli, potvůrky, neposedí, ale opomenout je nesmím. Tak jako jiní ptáci v téhle části roku (druhá půle srpna) nezpívají, ale to neznamená, že mlčí – hvízdnutí tady, hvízdnutí onde, jediný čistokrevný tón, který nikdy není čistý, ale roztřepený a rozechvělý. Pouhá má přítomnost mě vtahuje do spleti ptačích rozhovorů, jejichž skutečný obsah je mi záhadou, podobně jako můj vlastní život v těle Země. Něco se děje. Něco se mi/nám děje. Něco nás prorůstá.
Z Česka do Polska a zpátky přelétá početné hejno křivek, za ním se táhne křivka početných hlasů, jako když padají nebo pukají šišky. Nikde nemají tak krásné papoušky. Věta, kterou nikdo z nás, věčná škoda, nevyslovil.
Pohyb, jenž lidský život opisuje nejčastěji: Znovu a znovu dospíváme k témuž, ale pokaždé s jinou připraveností, z jiného zorného či ponorného úhlu. Znovu mě tu dostihne, že světu je třeba se odevzdat. Neohýbat ho po své vůli, ale být schopný se světu přizpůsobit, sám se ohnout, sklonit, je-li potřeba.
Bez pohrůžky. Bez násilí.
Světu nelze vnutit jediná cesta. Potůčky a potoky se slévají do řek: nedá se říct, kdy přesně začínají být řekou. A stejně tak se nedá říct, kde mají hranice jednotlivá (jednotlivá?) moře, do kterých se vkrádají.
Viděl jsem potoky narovnané do dlouhých linií, mělké, zatuchlé a kalné. Odvodněná pole. Dálnice, přes které není kde překročit, které hlučí na kilometry daleko. Zpola odtěžené hory. Vylidněné vesnice, přesunuté kostely a města, zatopená údolí. A viděl jsem, že to jde i jinak.
Ohlížím se, ale nikoho nevidím. Získal jsem nad ostatními náskok. Tolik bych toho chtěl druhým sdělit, tolik bych si toho chtěl vyslechnout. Ve skrytu ale toužím po tichu, které v každodennosti nemám, i když sám nevím, co si s ním počít, (k) čemu ho otevřít. Co chvíli zastavuji u nějakého balvanu nebo skalky, s těžkým batohem na zádech poklekám k lišejníkům, jejichž jména neznám, a zrakem propátrávám jejich plazivé vzory: jsou tu mapy tisíců neprobádaných světů, na každém kroku nějaká, neexistuje lidská mapa, s níž by se v té členitosti dalo vyznat. Kdybych byl chameleon nebo sépie, vzal bych na sebe jejich vzorování, přitisknutý ke kameni zmizel v barevných přechodech, namodralých okrajích. Ale jsem jenom člověk, který nikdy není jen člověkem, a nezbývá mi než se ladit a být při tom ujídán tím, co mě zároveň sytí.
Vím, že bych měl počkat, ale žene mě to dál, vzhůru po obnaženém kamenném úbočí Vysokého kola. Stoupám rychle, širokým horalským krokem s měkkými přískoky. Tam někde spatřím dvě poštolky, jak odhánějí mladého krahujce, je to hra a zároveň není, drápy a zobáky jsou skutečné, ostré jako rovníkové Slunce. Je vytrvalý, krahujec, ale po několika přetrpěných sokolích náletech opouští scénu, cesta přede mnou volná, kamenný chodník obtáčí horu, nebe nad ní.
Svět nám klouže (protéká!) mezi prsty – a je to dobře. Díky tomu víme, že je stále v pořádku. Vždy je příliš široký, příliš střapatý a strakatý, příliš schoulený do namodralosti vlastních okrajů. Naší reakcí na tuto unikavost by neměla být snaha utáhnout sevření, ale naopak uvolnění. Povolit šrouby kontroly, umět se řízení ve vhodnou chvíli vzdát a přijmout že svět je nejednoznačný a nepředvídatelný, jinými slovy divoký, a tím právě tak jedinečný.
Všechno je zde zvoucí a nebezpečné ve stejnou chvíli. Kluzký kámen, omílaný pramenem. Mokré skály blyštící se v pražícím Slunci. V každém odlesku se rozevírá uklouznutí, pád do hlubin, poslední zalapání po dechu.
Rozpornost je projevem krásy světa, to, co jeho krásu zakládá a umožňuje: rozpornost toho, že život vyrůstá ze smrti, krvácení a hrůzy, rozpornost toho, že voda život dává i bere (protože je poddajná, protože je mocná). Nevyzařuje snad tutéž rozpornost, sevřené mezi silami hroucení a rozpínání, i přihlížející Slunce?
Rytmus hor je jiný. Nutí nás se otáčet přes rameno ne s obavou, ale s důvěrou v nekontrolovatelné, v očekávání pohroužení do náruče čehosi velkého.
Nakonec dorazím až ke Sněžným jamám, kde hledím do hloubky a pozoruji lindušky, které nad tou výškou žijí bez závratě, mě se ale u zábradlí žaludek trochu zhoupne, temná voda dole. Je tu překvapivě málo lidí, kteří nikdy nejsou jen lidmi, kteří všichni žijí v těle nesčetných jiných. Jak odlišné to bylo v sedle pod Sněžkou, kterou jsem uctil tím, že jsem na ni nevystoupil.
Lze vůbec existovat bez násilí? Je projevem násilí i to, když utrhnu třešeň, borůvku, jeřabinu, moruši? Má smysl se takhle ptát?
Směřujeme kroky tam, kam je zapotřebí. Třeba do hor. Třeba do jícnu sopky. Myslíme si, že jde o naše vlastní rozhodnutí; kudy a kam půjdu, zda sám či ve skupině, je věcí, která vyrůstá z mého dobře rozpoznatelného, soustředného, úhledně vyměřeného já. Pokud ale nikdy nejsem jen člověkem, pokud lidské dějiny nikdy nejsou jen lidské, ale také kukuřičné, jablečné, muškátové, keporkačí a tak dál, není to spíše tak, že se hory rozhodly se mnou, že to hory mi cestu nabídly, vytáhly mě na ni?
Když toužím po horách, kdo vlastně touží?
Mezi květy vřesu, částečně schovaný za mírnou terénní vlnou, sedí krkavec a na obloze nad ním se pomalu tvoří, zdánlivě z ničeho, jako tolik věcí v tomto světě, valivá dešťová mračna. Už včera se dalo z náznaků v oblacích vyčíst, že přijdou deště, hřmění a blesky, a teď to začíná, jako když se v hrnci s vařící vodou a poskakujícími vajíčky tvoří pěna, ano, zdánlivě z ničeho. Chvíli tam stojím a čekám, třeba mě spolupoutníci ještě dojdou, a já se alespoň chvatně rozloučím, ale ne, nikde je nevidím. Vyrážím tedy na cestu, abych stačil zavčasu sejít do Špindlerova mlýna a mohl co nejdříve obejmout svého syna.
Věnuji krkavci (je to ona nebo on?) pokynutí a vyrážím po klesající stezce do Labského dolu, jen abych po pár tempech odbočil k prameni, jemuž nemůžu odolat. Lačně polykám ledovou vodu, budoucí moře, rozpuštěné vlasy, horu samotnou. S každým douškem se o něco víc probouzím: celou cestu jsem, já bláhový, prospal.
Když se opět vydám na cestu, hora jde se mnou, skotačí po skalách, sestupuje do údolí, klikatí se dolem, hledá si tu nejlepší možnou cestu, nejlepší vyladění. Přistihnu ji, jak mlčky sleduje tříštění vodopádu o kamenné stupně, jak myslí na Ameriku nebo Kanadu, velké a majestátní krajiny, kde by se ta zdejší rozpustila jako kapka v moři, na větry, které zanášejí do dolu semena a pyl z dálav, jak to voda z výšin všechno zavlažuje a sytí. Jsem s ní, když si nedočkavě zouvá boty a máčí znavená a otlačená chodidla v trhavém proudu, obouvá se a pokračuje k autobusu, usedá na číslovanou sedačku, klimatizace jen tak přerývavě šeptá, poladit nejde, a konečně vyráží, celá zaražená z toho náhlého smrštění prostor, do Prahy, v metru se skloněnou hlavou hledí do mobilu, v ničem se neliší od ostatních, jenom je víc osmahlá Sluncem, chvilkově povznesená, dokud to zas nepřejde, a snaží se nemyslet na to, jak lehce bylo tam nahoře, tam při namodralých okrajích budoucího moře.
To všechno se přihodí tak rychle, že vznikne zvláštní rozkol, trhlina. Hmota se přemístila, ale mysl zůstala ponořená jinde. Jsem stále to měkké tělo běžící po skalách, budoucí moře, dnešní občerstvení, oměj a hořec, dočasný tvar na pozadí, které nikdy nebylo pozadím. Jsem stále to tělo, které si říká aha, takže tohle je svět, to všechno na dosah i mimo něj, místy rozeklané, místy padající do hloubky, jindy jemné jako sivý bělomech, tady na stezce i mimo ni, v malých žilnatinách, tiše zvučících, spojujících se do stále zralejšího proudu, který se prohryzává horninou jako by šlo o chlebovou střídku, ten, kdo nasává a je nasáván, zahryzávající se šelma, vyceněné bytí. Jsem stále to tělo, strhané a povznesené, bolavé na několika místech současně, pohybující se a nehybné, točící se v kruhu pestrobarevných pocitů. Jsem stále to tělo, které tu je a není.
Všechno se ale po čase vyladí, mysl dobloudí, zvířený kal se nakrátko (než ho zas přeskupí nové vzedmutí) usadí, smutek vystřídá radost, jiná vlna spoluznění. Doma! Zpátky u svého syna a milé! Zpátky v té nejdivočejší (hebké i nesnadné) lásce! Zpátky u pramene!
Slova jsou mocná, ale jsou to nakonec jen slova. Nemají zobák silný natolik, že vykotlá statný horský smrk. Nevydávají dřevitou vůni třešňové pryskyřice.
Není chybou tvrdit, že ptačí zpěv je hudba. Chybou je tvrdit, že není.
Chybou je nevěřit na namodralé okraje.