Poslouchej. Nasaj divokou hudbu Země do svého těla. Nejsi sám. Kathleen Dean Moore, Earth's Wild Music
David Rothenberg se mě jednou zeptal, jaký mnou dosud neslyšený zvuk, bez ohledu na jeho původ, bych si nejvíc přál zaznamenat. Otázka mě, přiznám se, trochu zaskočila a musel jsem nad ní notnou chvíli přemýšlet. Po delším (už lehce trapném) mlčení jsem ze sebe vysoukal jedinou důstojnou věc, která mi v daný moment vytanula: sykot nebo prskání polární záře. Šlo ale spíš o znouzectnost než odpověď, za níž bych si skálopevně stál, byť bych atmosférické zvuky polární záře, nedávno potvrzené i vědecky, nepochybně slyšel a nahrál rád. Stejně tak jsem totiž mohl říct cokoliv jiného: zakňourání sněžného levharta v odlehlé horské soutěsce, šelest křídel migrujících monarchů, hřmotný pád uvolněného čela ledovce, pavouky bubnující na suché listy (nebo kterýkoliv jiný příklad z hmyzí a pavoučí vibrosféry).
Později jsem nad Davidovou otázkou přemítal a uvědomil jsem si, proč mě tolik zaskočila a proč pro mě bylo tak obtížné najít na ni uspokojivou odpověď.
Co mě dlouhodobě a vášnivě zajímá nejsou jednotlivé nebo izolované zvuky, zvuky o sobě. Když si představím, co bych chtěl slyšet a případně zaznamenat a následně sdílet s ostatními (nikdy nenahrávám jen pro vlastní potěchu), ve většině případů nejde o osamocený zvuk. Jistě, středobodem pomyslného zvukového portrétu (poslešnice) by mohl být žabí chór, stridulace cikád, troubení losa, houkání siamangů, pískot syslů nebo echolokace delfínů, ale pokaždé, je-li to jen trochu možné, jako součást okolní zvukové krajiny: prostředí, které jmenované hlasy utvářelo a které svou přítomností napomáhají utvářet, jemuž propůjčují nenapodobitelnou zvukovou identitu.
Slyšet lva indického v zoologické zahradě je jedna věc, ale slyšet ho v prostředí, které mu hlas modelovalo a hnětlo, které mu propůjčilo jeho majestátní plnost, je věc druhá.
Není to samozřejmě tak, že bych čas od času nevyrážel do krajiny za konkrétním zvukem nebo hlasem, nezřídka i s úmyslem ho zvěčnit. Stále mám v živé paměti, jak jsem po několik týdnů umanutě obrážel všechny staré jihočeské bučiny v naději, že zaslechnu, i kdyby na pár letmých okamžiků, zpěv lejska malého: drobného, července podobného pěvce, který zimuje na indickém subkontinentu a může se, tedy alespoň z mého poslechu-pohledu, chlubit jednou z nejvíce libozvučných ptačích písní. (Že lejskova sladkobolná píseň nefiguruje v žebříčcích nejlepších středoevropských ptačích zpěváků mi vždycky bylo trochu záhadou. Snad je to ale tím, že ji mnoho lidí nikdy neslyšelo.)
Ve středu mého posluchačského zájmu jsou takzvané zvukové krajiny (soundscapes), tedy celistvý akustický otisk nějakého místa. Jinak řečeno, zajímá mě, jak zní konkrétní místa a přeneseně pak to, jak všechny jejich šrumy, hrčení, šeplání, skřeky, drnčení a pulzace koexistují, jak na sebe reagují, jak se v čase ovlivňují (a jak ovlivňují nás, zaujaté posluchače) – zkrátka a dobře vztahy mezi nimi. Také ovšem, jak vyjadřují a zrcadlí místní reliéf a podnebí, geologické i atmosférické podmínky, což se týká zejména hlasových projevů živých tvorů, včetně hlasů lidských (které nechci vykazovat do zvláštní kategorie a tím prohlubovat uměle vytvořenou propast mezi námi a světem).
Každý hlas má (a zná) své místo
Zvuky a hlasy znějící kolem nás nikdy nejsou izolované, nespojité, vždy mají nějaký kontext, který je pomáhá vysvětlit, ze kterého vyrůstají a který zároveň spolutvoří. Zpěv téhož budníčka bude znít na tomtéž místě podstatně jinak po dešti nebo v suchém a prašném vzduchu vysokého léta, jinak se ponese mezi holými a olistěnými stromy a tak dál. A jinak nás bude tím pádem i oslovovat.
Když bych vám zavázal oči neprůhlednou páskou a vedl vás za ruku různými prostředími, v různých částech dne, byli byste jen na základě toho, jak se proměňuje zpěv ptáků v tom kterém úseku cesty snadno říct, jestli jsme v jehličnatém lese nebo uprostřed obdělávaných polí, jestli je ráno nebo večer – a to bez toho, aniž byste byli schopni pojmenovat byť jen jediného vokalizujícího pěvce.
To proto, že každá krajina má svůj hlas, každé místo, každý biotop má svůj hlas. A dokonce: že každý hlas má (a zná) své místo.
Nejde jen o poeticky působivé obrazy. Jak ukazuje hypotéza akustické niky (acoustic niche hypotheses), hlasy živých tvorů v určitém typu zvukové krajiny nejsou seskupené náhodně, ale spoluvyvýjely se ve vzájemné interakci tak, aby si nekonkurovaly ve sdíleném zvukovém poli. Zdravé, po stovky i tisíce let vylaďované ekosystémy se vyznačují tím, že mají obsazená víceméně všechna frekvenční pásma, zvukové niky. Na spektrogramu, vizuální reprezentaci zvuku, se vám takové zralé prostředí (dejme tomu třeba africká savana, korálový útes, sekvojový nebo tropický prales) bude jevit plně, zabydleně, od pohledu bude mít bohatou, na detaily překypující texturu. Tytéž ekosystémy, ale nějak zásadně narušené (opět například korálový útes, tentokrát ovšem stižený blednutím a pozvolným úpadkem živoucí krásy) naopak prozrazují nápadné mezery, jsou zvukově nespojité, neúplné, potrhané, plné zvukových hlušin: prázdná místa jsou známkou toho, že někdo chybí, mlčí, někdo (ne)dobrovolně odešel (v tomto případě většina útesových ryb).
Když nahrávám ptačí či hmyzí hlasy (u hmyzu i ty pod vodou: v rybnících či tůních), toužím je zachytit se vším, co bylo v daný čas a na daném místě ke slyšení, co je obklopovalo a pojímalo. Nemůžu a nedokážu je oddělit od jejich domova, vytrhnout je z kořenů, ze světa, který jim propůjčil témbr, výšku, význam, tvar. Který jim propůjčil těla.
Hlasy, které zní kolem nás, včetně našich vlastních, vždy nějak reagují na to, co se děje v okolí, prozrazují (a spolusdělují) nějaký širší příběh, jehož vlákna se rozbíhají do všech světových stran, minulosti i budoucnosti, vrůstají jedno do druhého. Jsou vždy někomu určené a povětšinou na ně také někdo reaguje (nebo je alespoň, s tím či oním záměrem, bedlivě poslouchá), nejsou-li sami již odezvou na jiná sdělení či přítomnost jiného tvora (jako varovné hlasy ptáků, tu prozrazující číhající kočku nebo užovku, tu přelet sokola nebo poštolky, tu příchod neohrabaného houbaře nebo lovce zvuků). Každý z těchto hlasů má za sebou příběh, který je pevně spjatý s tělem-příběhem Země a jiných forem souzvučícího života, od těla-příběhu Země neoddělitelný – tak jako vzory na křídlech žlutokřídlece šťovíkového nebo bíločerné linie v soustředěné obličejové masce karakala.
Jednoduše řečeno, každý zvuk v tomto znělém světě je otevřená událost.
Lekce z neoddělitelnosti
za svitu měsíce naslouchám slavíkům vítr se utišil
Kontext (zapuštění v pozemském proudění: stávání se a odestávání se v síti vzájemnosti) je tím, čím je libovolný portrét zvukové krajiny jako celek jedinečný, co ho oživuje a čím pak při poslechu oživuje, rozněcuje nás. Proto také své nahrávky nikdy nezbavuji rušivých lidských vlivů, pokud se náhodou objeví – jako například dalekonosného hluku proudového letadla (často ovlivňujícího krajinu na kilometry daleko) nebo troubení motorového vlaku. I to je součástí určitého pozemského příběhu, k němuž se nesmíme otáčet zády: příběhu o (sebe)zničující lidské závislosti na fosilních palivech.
O neoddělitelnosti jednotlivého hlasu od kontextu-objetí místa, jeho hlubinné příbuznosti s ním, ostatně vypovídá i způsob, jakým se určitá místa, zvukové kvality těchto míst, otiskují do formy zpěvu nebo hlasového projevu jeho obyvatel napříč dlouhým evolučním časem. Vypůjčím si zde poučný příklad z výtečné knihy Davida G. Haskella The Sounds Wild and Broken (2022), nominované na Pulitzerovu cenu.
Haskell v jedné z raných kapitol popisuje zpěv strnádky travní (lark sparrow) a tangary ohnivé (summer tanager), dvou nevelkých severoamerických pěvců, a na jejich odlišné hudebnosti ukazuje, jak dokonale každý z nich odráží preferované prostředí, v němž tito pěvci už po tisíciletí přebývají, s nímž vedou dialog: jeho akustický charakter, akustické zdebytí. V případě strnádky, prérijního druhu, písně plné ostrých trylků, synkop, skočných a pronikavých tónů, perfektně vyladěné na doširoka otevřenou krajinu, kde bez ustání fouká, kde větry spolknou každou uvážlivě pronášenou píseň. A v případě tangary, druhu vázaného na smíšené opadavé lesy, naopak zpěvu rozvolněného a melodicky zakulaceného, modelovaného jednak estetickými preferencemi nesčetných předchozích generací tangar (vlastní tvůrčí vklad ptáků nikdy nelze přecenit), také ovšem kadlubem lesního prostředí, kde se zvuky snadno ztrácejí v houšti pohlcujících a odrazivých ploch, od kmenů a větví po milionu listů všech tvarů a velikostí, produkujících navíc vlastní specifické ševely a šum.
Stejné vlivy (akustické mantinely) pochopitelně tvarují hlasy ptáků i u nás a kdekoliv jinde na světě. Když se zaposlouchám do zpěvu kosa černého nebo drozda zpěvného, ikonických obyvatel evropských smíšených lesů (byť kosy dnes spíše potkáme v ulicích měst), uslyším zhudebněný opadavý les, rozsahem, tempem a strukturou uzpůsobený prostředí, kde se vysoké tóny a komplikované trylkování nedostanou přes husté olistění, kmeny a větvě příliš daleko. (Ve zpěvu některých kosů, a platí to i pro ty městské, můžeme tu a tam zaslechnout věrnou nápodobu posmutnělého volání datla černého. Představuji si, že i to je ozvěnou kosova lesního původu.) Když naopak poslouchám skřivana polního, bramborníčka černohlavého, strnada lučního nebo bělořita šedého, tedy druhy upřednostňující otevřenou či stepní a kamenitou krajinu, slyším v jejich cvrčivých, skřípavých, vrzavých a rytmicky komplikovaných větrných písních zhudebněné louky, pastviny a pláně.
A nemusíme samozřejmě zůstávat jen u takzvaně mimolidského života. Stejně tak lze zaslechnout různé druhy podnebí, odlišný krajinný ráz či topos v intonaci a rytmu (prozódii) lidské řeči: relativním množství souhlásek, samohlásek, sykavek apod.
Každý hlas je neoddělitelnou součástí příběhu Země, krajiny, místa mezi místy, je se Zemí srostlý, tvarovaný vztahem k ní.
Každý hlas je formou zdeznění.
Neměli jsme tušení
Naslouchání zvukové krajině v její plnosti/šíři je z hlediska mechanické reprodukce zvuku trend starý sotva několik desítek let. Po dlouhé dekády se mimolidské hlasy, z velké části na vrub technických omezení (nahrávací přístroje byly velké, těžké a hlučné, mikrofony zoufale málo citlivé), publikovali jako izolované, vytržené z živoucí matérie místa. Vesměs šlo navíc o hlasy zvířat chovaných v zajetí. Příkladem jsou průkopnické nahrávky německého emigranta Ludwiga Kocha z konce 30. let minulého století (vydávané v tandemu s biologem Julianem Huxleyem, autorem doprovodých textů), díky nimž se mohla tehdejší britská veřejnost seznámit se zpěvy ostrovních opeřenců z pohodlí domácností. Nahrávání a šíření izolovaných zvířecích hlasů zároveň odpovídalo modernímu (a stále převažujícímu) způsobu úzce zaměřeného naslouchání. Změnu měla přinést teprve následující desetiletí, především pak zrod oboru akustické/zvukové ekologie na konci 60. let (R. Murray Schafer, Barry Truax, Hildegard Westerkamp a další), překrývající se s rozvojem jiných ekologických věd a procitajícím environmentálním povědomím.
Izolované (uzávorkované) hlasy můžeme libovolně analyzovat a porovnávat (ručně, což je podstatně pracnější, nebo pomocí chytrých, na míru trénovaných algoritmů), a dospět tak kupříkladu k jemnému rozlišení regionálních dialektů (nebo dialektů určitých ekotypů, jako je tomu u trojice různých populací kosatek dravých ve vodách Britské Kolumbie), ale nikdy tak nepochopíme jejich roli v akustické ekologii toho kterého místa: jakou zvukovou niku obývají, jaký je jejich původ a určení, v jakém vztahu-zapuštění jsou k Zemi jako takové. V jistém smyslu je takový zvuk zbavený života, přestává být událostí-ve-spojení.
Na mnoha rovinách však vazby se světem zpřetrhat nelze – a sice v podobném duchu, jako když zázračně nepřestanu být ekologickou bytostí zapletenou do pavučiny vyživujících pozemských vztahů, odmítnu-li recyklovat odpad nebo omezit cestování letadlem.
Jakmile zvukovou nahrávku, třebaže takovou, jejíž akustický horizont je výrazně o(b)mezený, vypustíme zpátky do světa, z něhož byla zdánlivě vytržena, začne okamžitě vyhánět nové výhonky, vytvářet nové nečekané vazby, nějakým způsobem na svět a jeho směřování novátorsky působit – v jistém smyslu se opět do světa zanoří, jako kapka, která projde vodním cyklem; odpaří se, vyprší, proteče řekou, a opět se vrátí do oceánu, aby započala cestu nanovo, ale pokaždé trochu jinak, v jiném rytmu, s jinou vervou.
Snad nejlépe tohle provázání dokazuje album Songs of the Humpback Whale z roku 1970, slavná nahrávka, která světu zjevila krásu oceánských písní keporkaků.
Desku, za jejímž vydáním stál významný bioakustik a ochránce přírody Roger Payne (1935-2023) se svou tehdejší ženou Katy, rovněž uznávanou výzkumnicí a pozdější (spolu)objevitelkou infrazvukové komunikace slonů, tvoří hydrofonní nahrávky keporkaků pořízené během jejich vlastních výzkumů, doplněné o nahrávky námořního inženýra Franka Watlingtona, původně zaznamenané během tajného odposlechu sovětských ponorek u Bermudských ostrovů v 50. letech. Pětice zvukových stop o celkové délce necelých 35 minut měla tak dalekosáhlý vliv na kulturní a politické ovzduší 70. let, že vedla (či přinejmenším silně přispěla) k vyhlášení moratoria na lov velryb v roce 1972, především však sehrála klíčovou roli v proměně pohledu na velryby jako takové, jejich vnitřní život, kulturnost. Jen málokdo byl vůči éterické kráse velrybího zpěvu umunní – zpěvy keporkaků se brzy objevily v desítkách hudebních děl, od písní Paula Wintera a Kate Bush po orchestrální tvorbu arménsko-amerického skladatele Alana Hovhanesse (And God Created Great Whales), a dokonce se dostaly i mimo sluneční soustavu na palubě sondy Voyager.
Mimořádný komerční úspěch alba (celkově se prodalo přes sto tisíc kopií a dalších deset a půl milionu se koncem sedmdesátých let dostalo ke čtenářům National Geographic coby speciální příloha časopisu; něco, co se žádné jiné nahrávce s čistě mimolidskými hlasy nepodařilo zopakovat) a především pak jeho dodnes rezonující společenský vliv, je živou připomínkou toho, jak mocným nástrojem je naslouchání (tělesné i strojové, digitální) pro ochranářské úsilí – jakou archetypální silou může zvuk na lidské srdce a smýšlení zapůsobit.
Naslouchání navrací hlas těm, kterým byl dlouho upírán, kteří byli považováni za němé (a tedy prosté všech práv), Zemi jako takové. Říká nám, že nejsme sami, že nejsme jediní tvorové obdaření inteligencí a hlasem, jediní nositelé písní, a často i ty největší zatvrzelce dokáže přimět k přehodnocení vlastních postojů, upřímnému pokání.
„Neměli jsme tušení, neměli jsme tušení,“ zašeptal zahanbeně Kosa Hoketsu, předseda jednoho z největších japonských velrybářských koncernů, když mu Paynův spolupracovník Scott McVay (společně publikovali průlomovou studii o struktuře zpěvu keporkaků v časopise Science) pustil jednu z vydaných velrybích písní.
Jdu, tedy naslouchám
Zvukový kontext (kontinuum) ostatních mimolidských hlasů je něco, co nás naučili vnímat až lidé jako hudebník a zvukový ekolog Bernie Krause, mimo jiné též původce zmíněné hypotézy akustické niky. Krause a jemu podobní však neobjevili nic nového: pouze pro západního člověka vskřísili dávné formy širokého naslouchání, naslouchání všemu a všem, po tisíciletí praktikované řadou zaniklých i dosud přežívajících domorodých etnik, obzvláště v prostředích, kde je orientace zrakem nedostatečná či zavádějící (typicky v neprostupné hloubi tropických pralesů). Z hlediska poslechu jde nakonec o ten nejpřirozenější způsob naslouchání, vlastní nejen všem volně žijícím tvorům (protože na něm naléhavě závisí jejich přežití), ale také malým dětem před tím, než je jim vštípeno naslouchání v ochuzeném soudobém smyslu: rodičům, učiteli, nadřízenému, tedy výhradně druhým lidem.
Vyšlápněte si někdy s malým dítětem do lesa a sami záhy poznáte, jak málo byste toho bez dětského průvodce, jemuž neunikne sebemenší šramot, slyšeli a viděli.
Že k nám mohlo poselství zvukových ekologů proniknout, je do značné míry dáno tím, že jejich slova získala oporu v evokativních a komplexních zvukových nahrávkách (zvláště ty od Bernieho Krause patří k tomu nejlepšímu, co v tomto směru vzniklo), podpořených navíc nástroji na jejich úhlednou matematickou vizualizaci. Abstraktní popisy zvukových vjemů, jakkoliv přesvědčivé sami o sobě, tím konečně získaly hmatatelnou dimenzi. Opomenout však nelze ani nenápadný přínos těch, kteří akustické ekologii kypřily půdu již v dobách před nástupem záznamových technologií a masovými možnostmi šíření reprodukovaného zvuku. Je málo známou skutečností, že jedním z takových proto-zvukových ekologů byl novoanglický filosof a přírodovědec Henry David Thoreau, jehož deníkové záznamy se hemží množstvím mimořádně detailních popisů zvukových vjemů a emocí, které podněcují (viz znamenitý výběr z Thoreauových Deníků od Jana Hokeše, který v roce 2021 vydalo nakladatelství Paseka). Byl to právě Thoreau-posluchač, kdo představoval hlavní inspiraci pro avantgardního skladatele Johna Cage, když v druhé půli 20. století otevřel koncertní síně zvukům venkovního světa a radikálně tak rozšířil definici toho, co je muzikální: pro oba, Cage i Thoreaua, byl hudbou každý slyšitelný zvuk.
Thoreaův život, tak pevně svázaný s krajinou v okolí rodného Concordu, každou tamní květinou, každou ropuchou či duetujícím kardinálem, nás ovšem upozorňuje také na neméně důležitou vazbu mezi nasloucháním a chůzí-putováním jakožto primárním způsobem poznávání a rozkrývání světa.
Naslouchat světu z kabiny vrtulníku, kupé šinkansenu, ze sedadla sněžného skútru nebo terénní čtyřkolky je prakticky nemožné (hluk dopravního prostředku svět zvuků kolem nás bez milosti zaplaší a roztříští), ale chůze k naslouchání přímo fyzicky vybízí, umetá mu prostor – chůze oživuje, probouzí smysly, dovoluje jim rozestřít se vůkol. Při chůzi se pohybuji dostatečně pomalu a tiše na to, abych zaslechl, co se odehrává kolem, o čem zrovna Země přemýšlí, a mezi mnou a světem nestojí žádný pevný syntetický materiál, který by navázání spojení znemožňoval. A pokud mám snad pocit, že i chůze je příliš rychlá nebo hlučná (rozuměj neuctivá), mohu se kdykoliv zastavit, nadechnout, pobýt s místem.
co můžu říct o místech, jimiž jsem prošel? nevím o nich zhola nic spatřil jsem záblesk, pocítil letmý závan sotva jsem došlápl, už mě to zas neslo dál
Obrat k širokému naslouchání či naslouchání světu, otevření se zvukům a hlasům mimolidského světa, jejich vyvedení z pozadí do popředí zájmu, mnohdy v osobním životě doprovází zřeknutí se technologií produkujících nadměrný hluk (zahradních sekaček, motorových pil, závodních motocyklů, střelných zbraní) a moderních způsobů přesunu z místa na místo (příliš rychlých, příliš hlučných, příliš pevně zakořeněných v kořistnických ekonomických a politických modelech), souhrně technologií, které mimolidský zvukový svět přehlušují, vystavují akustickému násilí. Jedním z pozitivních důsledků tohoto odmítnutí je návrat k chůzi jakožto nejstaršímu a nejpřirozenějšímu (a také zdaleka nejněžnějšímu) způsobu pohybu krajinou, dialogu se světem skrze umírněný, pokojný pohyb.
Zná-li někdo hodnotu mlčení (ticha), je to poutník.
Je mi dobře pod jasany
V Hardyho románu Lesáci (The Woodlanders, 1887) dokáže jeden z jeho ústředních hrdinů, dřevorubec Giles Winterborne, rozpoznat jednotlivé druhy stromů v lese na dálku jen podle nezaměnitelné písně, kterou vydávají, když do jejich korun zavane vítr. Ne snad, že by k tomu měl nějakou zvláštní vlohu. Pouze dostatečně dlouho pobývá mezi stromy (v každém se skrývá dobrý posluchač) a především žije v době, kdy ještě krajina netrpěla hlukovou zátěží z dálkové dopravy a rostoucích metropolí. Schopnost stromy takto slyšet (doslova spatřit nasloucháním) k němu přichází jaksi sama od sebe – je mu darována.
Jde (mimo jiné) o skvělou ilustraci citlivosti, k níž může praxe širokého naslouchání přispívat, zvláště pokud je praktikována po delší dobu a v prostředí bez výraznějších rušivých vlivů (rozdíly v ševelení stromů – dané odlišnou plochou listů nebo jehlic, jejich tvarem a celkovým rozložením – jsou často natolik jemné, že v městském prostředí s neutichajícím dronem nízkofrekvenčního hluku, v němž tonou veškeré subtilní sonické detaily, je obtížné se k nim doposlouchat). Sám jsem takto zjistil, že mi zdaleka nejpříjemněji, dokonce více než perlivé břízy, šumí jasany, jimž dlouhodobě chodím naslouchat do zahrad Břevnovského kláštera.
je mi dobře pod jasany když ožijí větrem
Základní příspěvek širokých forem naslouchání, to jest forem naslouchání zaměřených do světa (po jeffersovsku: zamilovaných ven), je ve zkratce tento: vedou či přispívají k roz/poznání toho, jak velkou část naší všednodenní zkušenosti (a potenciálně tedy i toho, co nás zkušenostně a tělesně kotví v určitém prostoru) tvoří hlasy a zvukové projevy mimolidských tvorů, a to i ve zvukově veskrze nepřátelském prostředí velkoměst.
Každý si to nyní můžete snadno ověřit.
Zvedněte zrak a vyjděte před dům, do zahrady, na dvorek či ulici. Zavřete oči a naslouchejte zvukové krajině vašeho blízkého sousedství. Ti z vás, kteří se – podobně jako já právě teď – nacházejí ve městě, najisto slyší hlučení dopravy, možná přistávající a vzlétající letadla, sirény policejních a požárních aut. Snad slyšíte i lidské hlasy, možná kroky, štěkot psů, drnčení skateboardových koleček na asfaltu. Také ale, a za to dám ruku do ohně, slyšíte vokalizace ptáků. Třeba nejsou zrovna tím nejnápadnějším rysem vaší zvukové krajiny (možná nemáte poblíž dostatek zeleně, nebo je natolik úmorné vedro, které umlčí i ty nejodolnější pěvce), třeba nejde zrovna o hudbu, tedy zpěv, ale nějaké najisto slyšíte: možná se vám na střeše domlouvají origami strak, možná se ve spleti ptačího zobu škorpí rozrušené modřinky.
Jsou části roku a dne, ozvláště brzká jarní rána v sametovém čase před rozbřeskem, kdy pravděpodobně neuslyšíte nic jiného než hlasy desítek ptáků. Stačí si trochu přivstat, hlavně o víkendu, když lidé dospávají pracovní týden, abyste zachytili zvukovou krajinu města před tím než ho zahlučí všemožné lidské aktivity. V tomto křehkém čase se zdá, že ptáci jsou jediní obyvatelé Země, že jim patří celý svět.
Prosté naslouchací (sluch-rozšiřující) cvičení tedy odhaluje, že ptáci jsou nedílnou (a často i dominantní) součástí našeho sdíleného osvětí, přinejmenším tedy v rovině akustické, protože řadu z nich je bez trpělivosti a patřičného know-how krajně obtížné spatřit (titěrné pěvušky nebo střízlíky, odpočívající sovy, ale kupodivu i tropické žluvy, jakkoli by se dle jejich nápadné africké barevnosti zdálo, že to snad ani není možné). Nevěnovat jim pozornost znamená ignorovat velkou část toho, co spolutvoří a spolunaplňuje náš svět. A možná i mnohem víc?
Vzduchem a oceány
Málokterý pozemský živočich tak dobře reprezentuje propojení s širším světem, také ale spojení mezi různými živly, sférami soubytí – vzduchem, zemí a vodou. V tradičním symbolickém repertoáru zastupují ptáci roli poslů, zvěstovatelů: nesou zprávy od bohů, příznivé či varovné, nebo naopak bohům doručují sdělení ze světa smrtelníků (jako krkavci Hugin a Munin, donášející Odinovi, severskému vládci bohů, denní várku novot). V některých tradicích (aljašští Kojukonové) jsou ptáci dokonce stvořiteli světa, praotci bytí. V těchto a podobných představách se skrývá hluboká intuice, jejíž pravdivost potvrzuje soudobá věda i každodenní drobná pozorování.
Ptáci, zvláště ti tažní, nám doslova skládají svět k nohám: svými cestami ho protkávají jako útek v jemné vzorované tkanině, drží ho pohromadě navzdory uměle vytyčeným hranicím, stěnám, barikádám, vzdušným prostorům a výsostným vodám. Přinášejí ho k našemu domovnímu prahu, aniž bychom sami kamkoliv vyráželi – podobně jako když tryskový proud přináší na pevninu vlhký oceánský vzduch.
A stejně tak je tomu skrze jejich hlasy.
Pozorně poslouchejte. V některých případech je to nasnadě: brebentící špaček za okny si různě pohrává se zvuky, které snad slyšel během zimních měsíců nebo cestou do Evropy. Přináší tak s sebou kus světa za humny, jako když si přivážíte oblázek z mořské pláže nebo fotografie z dovolené. V jiných případech je to více kryptické, spíše jen tušené: neostrý pocit příbuznosti, který v sobě ptačí hlas, jeho rytmus a zabarvení, nese a já ji v něm intuitivně poznávám. Jako když ve zpěvu žluvy hajní slyším hlasy australských flétňáků, se kterými je ve skutečnosti, světe div se, blízce příbuzná.
A tím šíře možných spojitostí zdaleka nekončí.
Až se vám opět naskytne příležitost, poslouchejte rorýse, kteří s pištěním, o němž básník Radek Štěpánek napsal, že „snadno poraní tak, aby to na chvíli vyhnalo všechnu ostatní bolest“, sviští kolem městských budov, kde v letních měsících hnízdí. Zřejmě by vás nikdy nenapadlo uvažovat při poslechu rorýsů o kytovcích, ale nemusí to být zdaleka tak nesmyslné a nadsazené, jak se může na první pohled/poslech zdát.
Rorýsi jsou podobně jako kosatky nebo delfíni vysoce sociální tvorové. Jen málokdy je spatříte létat osamoceně – a pokud ano, jde jen o krátkou mezihru před tím, než zase utvoří hlasitě se ohlašující hejno. Ta největší podobnost mezi rorýsi a kytovci ale spočívá v míře jejich vyladění na živel, v němž žijí, který oživují a jehož jsou oživením. Snad kromě mořeplavných albatrosů nevím o jiných ptácích, kteří by byli tak dokonale přizpůsobení na život v povětří – a to až do té míry, že v povětří tráví většinu svých životů, včetně páření a nocování. Když sledujeme překotné akrobacie rorýsů, jako bychom sledovali vítr, jenž na sebe vzal tělesnou podobu. Tak dokonalé je jejich sjednocení s ovzduším, oblohou, éterem. Na pevné zemi jsou ovšem tragicky bezbranní a neohrabaní; na zakrnělých nožkách se sotva mohou pohybovat.
Když se podíváme na savce ve vlnách, je to velmi podobné. Ocitnou-li se na souši, zadusí a rozdrtí je jejich vlastní tělesná váha, ve vodě nadnášená, takřka neexistující. Stejně jako rorýsi (a všichni zpěvní ptáci) jsou i kytovci nesmírně vokální a muzikální tvorové. Možná bychom na Zemi nenašli jinou skupinu živých tvorů, pro které by zvuk byl tak podstatným elementem života, sebevyjádření. Kytovci jsou, jak v jedné písni zpívá Cosmo Sheldrake, bytosti naložené ve zvuku (bathed in sound). Žijí ve zvukově průlinčitém prostředí, v němž zvuk cestuje násobně rychleji než vzduchem (konkrétní rychlost šíření zvukových vln se odvíjí od relativní hustoty, teploty a slanosti vody, obecně je však zhruba třikrát rychlejší než na souši) a které často nelze jinak než zvukem zmapovat, prohlédnout. Kytovci zvuk používají ke vzájemné komunikaci, často na vzdálenosti tisíce kilometrů, ale také jako formu zření – a to díky mimořádně rozvinutému smyslu echolokace. Jak píše výzkumnice Alexandra Morton v autobiografické knize Listening To Whales (2002): „Nám připadá podmořský svět jako temné a neproniknutelné místo; velrybám ho každý zvuk může prozařovat záblesky trojrozměrných detailů. (…) Nejenže může velryba díky své pozoruhodné echolokaci ‚vidět‘ v temnotě oceánu; může dokonce nahlížet do útrob objektů, včetně druhých velryb.“
Jsou však i jiné cesty, jak toto překvapivé souznění mezi ptáky a kytovci odhalit. Více průkazné, chcete-li.
Ptáci i kytovci žijí na opačných koncích metabolického spektra: jedni vedou vesměs extrémně rychlé životy (nepatrné srdce kolibříků, blízkých příbuzných rorýsů, vykoná při fyzickém vypětí až 1260 tepů za minutu), druzí naopak vesměs životy extrémně pomalé (plejtvák obrovský snižuje při potápění svou tepovou frekvenci až ke dvěma tepům za minutu). Tak se to alespoň jeví nám lidem, nacházejícím se kdesi uprostřed. Pokud si však vezmeme nahrávku ptačího zpěvu, dejme tomu zpěv slavíka nebo pěnice černohlavé, a výrazně ji zpomalíme, dostaneme cosi, co nápadně připomíná rozvážný zpěv keporkaka. A opačně, pokud zrychlíme zpěv keporkaka, dostaneme cosi, co nápadně připomíná zpěv slavíka nebo pěnice černohlavé.
To samozřejmě vede k důvodnému podezření, že máme co do činění s příbuznými formami muzikality, které se dost možná řídí i podobnými zákonitostmi: jen jsou realizované na jiné časové a existenciální ose. Takovou domněnku podporuje i skutečnost, že jak kytovci, tak zpěvní ptáci se musejí své písně naučit od rodičů nebo jiných členů společenství, jinak budou prakticky němí. Jinými slovy si kytovci i zpěvní ptáci předávají své písně kulturně. A u obou skupin živáčků dochází i k vyvstávání regionálních dialektů, proměnám písní v čase a dalším projevům kulturního přenosu a nevyhnutelných kulturních přerodů. Snad i proto jsou hlasy ptáků jedním z převládajících prvků zvukové ekologie souše a hlasy kytovců – na škále od infrazvukového zpěvu plejtváka obrovského po rozverné hvízdání, pištění, cvakání, kňourání delfínů a sviňuch – naopak té podmořské.
Nejenže nám tedy naslouchání ptačím hlasům může poodhalit něco málo o zcela odlišné skupině živých bytostí (bytostí obývajících diametrálně odlišnou sféru soubytí, soutvořivosti), ale dokonce i poodkrýt něco ze zákonitostí mimolidské muzikality. A to jsme sotva rozřeřili hladinu možných souvztažností.
Bytosti ponořené ve zvucích
Co si z toho všeho odnést?
Že vzdálenosti – v krajině i mezi druhy, geografické i biologické – jsou relativní. Že svět lze spatřit v zrnku písku, ale také, William Blake promine, zaslechnout v jediné ptačí strofě. Že zvuky (a zvláště hlasy živých tvorů, živé hlasy) nám toho mohou prozradit hodně o světě kolem nás, jeho provázanosti a všudypřítomném rýmování.
Poslouchejte, jak nás nepřeberné zvuky a hlasy kotví ve světě, jak nás do něj vtahují, jak promlouvají o pohyhu planety kolem Slunce, vzdálených i obtížně postižitelných dějích. Poslouchejte, jak všude kolem nás zní stopy a ozvěny dávné historie planety a života. V burácení vodopádů nebo mořského příboje, v poryvech větru nebo v zahřmění bouře k nám doléhají vzdálené eóny, kdy ještě Země postrádala hlasy života, kdy nebylo komu naslouchat, jen Zemi samotné. Z rytmické písně libovolné kobylky, cikády, cvrčka nebo saranče k nám hovoří potomci prehistorického, dávno zmizelého hmyzu, který představil světu první suchozemské písně, prolomil ono miliardy let trvající mlčení. A neslyšíme snad v písních zpěvných ptáků, v jejich okřídlené hudbě, na kterou máme tak (ne)překvapivě dobře vyladěný sluch, něco z počátků naší vlastní řeči?
Všichni jsme, do jisté míry, bytosti ponořené ve zvucích, a tedy i bytosti ponořené ve světě, svět spolutvořící. Zvuky a hlasy kolem nás ovlivňují, kým jsme, jak se cítíme, mění naši náladu a chování (některé nás uklidňují, jiné vystavují stresu nebo nám dokonce způsobují bolest). A nejsme sami. Pohleďte na stromy, které reagují na míru vibrací ve svém okolí tvorbou tužších a tvrdších buněk, vyztužených přidanou celulózou a ligninem. Stromy ve městě, rostoucí podél rušných křižovatek a silnic, kde provoz osobních a nákladních automobilů bez ustání otřásá zemí, nejsou stejné jako jejich protějšky v tichých lesích. Ani městské sýkorky nezpívají stejně jako ty venkovské: jejich zpěv je hlasitější a pozvolna přichází o frekvence, které neproniknou banálním hlukem.
Buďte zvídaví a ptejte se: Co všechno můžu odečíst z hlasu, který slyším? Jaký příběh? Může mě přenést na jiný kontinent? Můžu skrze naslouchání jednomu místu poznat místo jiné, stovky a tisíce kilometrů vzdálené? Kde má ta která píseň počátek, co všechno nese, předznamenává, o čem mlčí? A proč se právě tahle píseň stane mezi ostatními úspěšnou a jiná tiše, beze svědků zanikne? Jakou roli v tom všem hrajeme my, strůjci mechanického hluku, ale také chvalozpěvů a milostných písní?
Myslím na lindušku lesní, kterou jsem letos na jaře poslouchal a nahrál na vyhaslém třetihorním stratovulkánu, Vinařické hoře u Kladna. Linduška málokdy přednesla svůj zpěv v jeho úplnosti; i když zpívala celé hodiny v kuse, zdánlivě bez únavy, byl její zpěv fragmentární, neucelený, jako by se bál rozvinout, jako by neměl kam, pro koho, proč. Bylo to jen proto, že jde mezi českými (nebo snad jen kladenskými) linduškami o široce rozšířený jev, projev smyslu pro variaci, hravosti, osobitého vkusu? Nebo naopak tím, že v mládí neměla nikoho, kdo by ji zpěv naučil v jeho ideální, plně rozkvetlé podobě?
Každý zvuk, protože je součástí světa, ze světa vyrůstá, může být cestou k jeho pochopení. Je jen na nás, jestli mu budeme naslouchat. A jak široce.
chci srdce, ale znělé chci vidění, ale pronikavé chci slyšet všechno na zemi a všechno pod vodou a všechno v oblacích celý rozeznělý svět