Stephan Harding je koordinátorem magisterského studia holistických věd na Schumacher College v Devonu ve Velké Británii. Je autorem knihy Animate Earth: Animated Gaia: Science, Intuition and Gaia (2006). Tento autorův článek vyšel v deníku The Guardian (3. April 2007). Překlad: Jiří Zemánek.
Jediný způsob, jak zabránit ničení naší planety, je dát jí zákonná práva.
Stephan Harding
Dnes už je nesporné, že naše kultura škodí světu. Probíhá mnoho pokusů o nápravu této situace – většina z nich se zaměřuje buď na technická řešení nebo na reformu stávajících zákonů, například zavedením „zelených“ daní nebo rozšířením systémů využívajících obchodovatelné emisní povolenky. Tyto přístupy mají mnoho co nabídnout, ale možná je čas zpochybnit samotné instituce a způsoby myšlení, které nás do současné situace přivedly, abychom je stačili změnit dřív, než bude příliš pozdě.
Klíčovou oblastí, která volá po reformě, je náš právní systém, který v současné podobě napomáhá ničení přírodního světa. Jádrem našich zákonů je osvícenská představa, že my lidé žijeme ve vesmíru, který není ničím jiným než bezduchým strojem plným zdrojů, jež můžeme využívat, jak se nám zlíbí. Naše právní věda byla pečlivě vytvořena tak, aby nám poskytovala neomezenou svobodu tyto údajně mrtvé zdroje využívat výhradně ve prospěch našeho vlastního druhu. V současném právním systému mají práva pouze lidé.
Tento na člověka zaměřený rámec čili antropocentrický právní rámec je nicméně založen na zastaralém světonázoru, který je čím dál víc v rozporu s vědou. Kvantová fyzika nám ukázala, že hmota je mnohem více podobná vnímavé formě energie než inertní mrtvé „látce“, za níž jsme ji považovali. Průlomové objevy v ekologických vědách nás naučily, že celá Země zdaleka není mrtvou kamennou koulí, ale že se podobá spíše živému tvoru, který udržuje svůj povrch v kondici pro život pomocí složitých interakcí mezi svými živými formami a svými horninami, atmosférou a vodou. A nejnovější poznatky z biologie nám naznačují, že určitou úroveň sebeuvědomění mohou mít i bakterie.
Pozemská jurisdikce
Žijeme ve světě, který je mnohem živější, než jsme se kdy odvážili předpokládat, a proto je na místě si představit právní systém, v němž by naše planeta a všichni její živí tvorové měli stejná práva na život a rozkvět, jako mají lidé. Z pohledu tohoto nového právního chápání, známého jako jurisdikce Země, se celá příroda podobá společenství nebo „velkému tělu“, které dobře funguje pouze tehdy, když každá jeho součást prosperuje.
V praxi by to znamenalo, že by se žádné rozvojové projekty nemohly uskutečnit bez zohlednění práv minerálů v zemi, práv jednotlivých živých bytostí, řek, hor i celých ekosystémů. Pokud by se něco pokazilo, u běžných soudů by se projednávaly případy, kde by důkazy vyslechli ti, kteří by práva těchto více než lidských osob mohli nejlépe zastupovat. Mohli by to být lidé, kteří žili prostý život v blízkosti daných lokalit: například šamani nebo domorodci. Bylo by pochopitelné, že Země vůči nám nemá žádné zvláštní závazky, ale že jejím hlavním zájmem je udržet integritu celku, v případě nutnosti omezením činnosti jakýchkoli chybujících druhů, jako jsme my.
Pro jihoafrického právníka Cormaca Cullinana, který je spolu s otcem Thomasem Berrym jedním z průkopníků perspektivy jurisdikce Země, má zásadní význam změna našeho chápání účelu lidských systémů řízení. Je správné, ptá se Cullinan, abychom „vládli tak, že budeme maximalizovat naši lidskou svobodu využívat Zemi a zasahovat pouze či především tehdy, když toto využívání ohrožuje či podkopává práva ostatních lidí“? Myslím, že ne, protože přežití naší kultury závisí na tom, zda se naučíme vládnout sami sobě tak, abychom konečně našli své plodné a právoplatné místo ve velké síti života.