V rámci letošního v pořadí osmého semináře Potulné univerzity přírody „Anima Animalia a práva přírody“ (DOTEK v Horním Maršově) přednesla ve čtvrtek 11. srpna přední australská ekofilosofka Freya Mathews online přednášku „Nechme zvířata a přírodu dělat více práce“, v níž shrnula některé závěry své nejnovější knihy The Dao of Civilization (Tao Civilizace, 2023). Zamýšlela se v ní nad tím, za jakých podmínek by bylo možné proměnit současnou industrializovanou technologickou civilizaci tak, aby se v ní mohlo rozvinout skutečné ekologické vědomí, které je schopné pečovat o integritu biosféry jako celku. Autorka se domnívá, že klíčem k tomu je rozvinutí naší „spolupraxe s přírodou“. Překlad: Jiří Zemánek.
V této přednášce chci přistoupit k otázce zvířat prostřednictvím optiky ekologie. Tvrdím, že budoucnost zvířat – či v každém případě divokých zvířat, jež tvoří převážnou většinu živočišných druhů – nemůžeme zajistit, aniž bychom naši civilizaci nepostavili na nové ekologické základy.
Většina přednášky bude věnovaná otázce, zda je vskutku možné, aby se tak vysoce industrializovaná společnost, jako je ta naše, vyvinula v ekologickou civilizaci. Při odpovědi na tuto otázku budu vycházet z argumentů, které jsem předložila ve své nedávno vydané knize The Dao of Civilization: a Letter to China (Tao civilizace: dopis Číně). Později se pak specificky zaměřím na otázku zvířat, nicméně doufám, že do té doby bude zřejmé, proč se domnívám, že tato otázka závisí na ekologické argumentaci.
Lze tedy vůbec realisticky doufat, že dnes může dojít k přechodu k ekologické civilizaci? Ekologickou civilizací nemíním pouze civilizaci, která dokáže hospodařit s přírodou natolik dobře, aby zajistila zachování toku zdrojů, na nichž je závislý průmysl, ale spíše takovou civilizaci, která se primárně věnuje rozvíjení integrity biosféry.
Jistě, v posledních zhruba čtyřiceti letech se objevilo v západních společnostech ideové hnutí, jehož cílem je posílit ekologickou etiku, a které zpochybňuje environmentální excesy naší moderní hyperindustriální a extraktivní ekonomiky. Toto hnutí na sebe často bere podobu etiky úcty k přírodě, která požaduje, aby se naše morální ohledy vztahovaly i na jiné než lidské bytosti, včetně živých systémů jako takových, bez ohledu na jejich užitnou či jinou hodnotu pro naše lidské účely. V rámci tohoto diskurzu se odvíjela i moje vlastní životní práce. Tento diskurz však bohužel zůstal převážně akademickým cvičením – spíše ideologií než žitým vědomím, souborem morálních zásad, které se mohou zdát racionálně dokonalé, ale které nejsou zakotveny v živé struktuře každodenního života.
Koneckonců, pokud je každý detail našich životů zprostředkován vyspělými průmyslovými a informačními technologiemi, pak i naše vnímání reality bude odrážet toto technicky zprostředkované prostředí. Do našeho výchozího pohledu na svět se otisknou principy, které utvářejí toto technologické prostředí a naše vlastní místo v něm. Tento výchozí světonázor bude určovat naše každodenní předpoklady a řídit naše každodenní rozhodnutí. Jinými slovy, bude vědomím, které skutečně obýváme, jakkoli můžeme být intelektuálně přesvědčeni o pravdivosti ekologičtější alternativy. Účast na workshopech o divočině, kurzy ekofilosofie nebo dokonce poutě do přírody toto základní vědomí ve skutečnosti nezmění, jestliže se po návratu do všedního života znovu ponoříme do svého starého industrializovaného prostředí.
Tento názor – tedy že světonázory, které charakterizují různé společnosti nebo historické epochy, vycházejí z materiálních podmínek každodenního ekonomického života uvnitř těchto společností – je samozřejmě názor, který Marx nazval historickým materialismem. V průběhu svého života jsem se o základní pravdě historického materialismu přesvědčovala víc a víc. Na začátku své kariéry jsem si nejprve myslela, že pokud se nám podaří náš starý mechanistický pohled na svět na racionální úrovni vyvrátit a ukázat, že vztahový a holistický model je blíže pravdě, pak společnost své způsoby změní. Ale to se ukázalo jako marné očekávání. Dokonce ani ti z nás, kteří aktivně pracovali na rozvoji těchto vztahovějších a organičtějších modelů, nijak podstatně svůj životní styl nezměnili. Jak bychom pak mohli očekávat, že se může změnit společnost jako celek? Ne, zdálo se mi čím dál jasnější, že je to právě základní praxe dané společnosti – základní způsoby, jakými lidé při hledání své obživy interagují s realitou –, co určuje konkrétní světonázor společnosti. Žité vědomí lidí je v podstatě funkcí praxe.
Tak například předzemědělské národy, které při zajišťování svých potřeb byly závislé na přírodních ekosystémech, musely rozvinout složité a důvěrné formy ekologického chápání, které potom utvářely jejich základní představy o realitě i jejich základní sociální a kosmologické hodnoty. Tyto předpoklady a hodnoty odrážely vztahovou, holistickou a sebe-generativní strukturu ekologických systémů a situovaly lidské záměry do širšího kontextu více než lidských záměrů.
Naproti tomu zemědělské národy měly naopak sklon se od okolní ekologie oddělovat a vytvářet si své vlastní prostory, v nichž si obživu zajišťovaly svými vlastními silami – pěstováním plodin, chovem zvířat, budováním trvalých sídel a naplňováním vzniklých lidských enkláv zbožím vytvořeným vlastní lidskou pílí. Zemědělská praxe tak přirozeně vedla k vědomí oddělenosti člověka od přírody – až nakonec k téměř výlučnému zaměřování se na vše lidské na úkor toho, co je více než lidské. Právě během této agrární fáze se stálá sídla změnila v městská centra; bohatství vznikalo z nadprodukce; v důsledku toho se lidské společnosti sociálně a politicky rozvrstvily a práce se specializovala; a objevila se náboženství založená na antropomorfních bozích a bohyních. Zrodil se antropocentrismus a s ním dualistické a hierarchické chápání řádu věcí.
Zemědělské civilizace se rozvinuly nakonec ve vědecko-technologickou formu civilizace, která je dnes známá jako modernita. Naše současná vyspělá průmyslová praxe posiluje antropocentrismus agrární civilizace a podněcuje nás, abychom realitu vnímali mechanisticky a v poslední době počítačově, jako data a tak s ní i zacházeli.
Dokud nás bude podporovat a udržovat taková praxe, tedy praxe založená na vědě a technologii, bude pro nás těžké skutečně žít v ekologičtějším názoru, jakkoli bychom si to na filozofické či ideologické úrovni přáli.1
Co tedy můžeme dělat?
Existuje nějaký způsob, jak překonat naše zakořeněné průmyslové vědomí a rozvinout skutečně ekologický pohled na život – ekologické vědomí, které skutečně žijeme?
Vezmeme-li si jako vodítko historický materialismus, zdá se, že jediným způsobem, jak bychom takový posun mohli uskutečnit, je radikální změna v praxi.2
Jak by taková změna v praxi mohla vypadat?
Nová forma praxe by pravděpodobně musela v dnešních značně změněných environmentálních a sociálních podmínkách reprodukovat základní strukturální rysy praxe, která byla charakteristická pro předagrární společnosti – tedy ony společnosti, v nichž se původně zakořenilo ekologické vědomí.
Jaké jsou tyto základní strukturální prvky?
Předagrární praxe se točila kolem divoké ekologie. Lidé byli materiálně závislí na trvalém rozkvětu této ekologie a proto zajištění její integrity bylo pro ně hlavním cílem. Nicméně při sledování tohoto cíle nebyli jen pasivními sběrači, ale hráli aktivní roli a v případě potřeby poskytovali krajině ekologické podněty – jako je rozumné vypalování nebo drobné narušení půdy pomocí kopání holemi – s cílem podpořit regeneraci nebo biodiverzifikaci, pokud to bylo potřebné.
Tyto pečovatelské praktiky se žádným způsobem nepodobaly zemědělským praktikám, které spočívaly v kácení původních lesů a lesních porostů a v jejich nahrazování plodinami a domestikovanými zvířaty. Zatímco agrární praxe se snažila přírodu ovládat a měnit přírodní ekologii v prostředí plně kontrolované člověkem, pečovatelská praxe se snaží pouze v přírodě participovat a podporovat její další rozkvět, aby mohla i nadále sloužit potřebám člověka a mnoha dalších druhů.
Na rozdíl od étosu kontroly, který je implicitně obsažen v agrární praxi, je předagrární praxe založena na sdílení činnosti s ostatními druhy, na sdílení zátěže spojené s udržováním života. Praxe, chápaná z předagrární perspektivy, není, jak tomu bylo u Marxe, výlučnou doménou člověka, ale zahrnuje mezidruhovou činnost a vzájemnou závislost. Jinými slovy praxe je vždy spolupraxí – mezidruhovým úsilím.
Je zřejmé, že taková spolupraxe by vyžadovala vysoký stupeň ekologického uvědomění ze strany člověka. Je také zřejmé, že by vedla ke skutečnému respektu vůči všem druhům zapojeným do takového společného úsilí: tyto druhy v něm hrají svou roli ze své vlastní vůle. Nejsou domestikované, uzavřené či jinak podřízené lidské vůli, ale jednají podle svých vlastních zájmů a samy sebe řídí. Jakožto suverénní bytosti, na jejichž vůli závisí lidský blahobyt, vyžadují respekt.
Na tento první základní rys předagrární praxe však navazuje další její rys, který je důležité zmínit. Je to skutečnost, že takováto spolupráce, která zahrnuje sdílení činností mezi druhy – což nazývám synergií – je účinnější, než je praxe, která je výhradně vedena nebo řízena člověkem.
Dovolte mi to vysvětlit. Synergií mám na mysli vztah mezi účastníky, jenž zajišťuje, že každá strana, která jedná v souladu se svými vlastními potřebami, zajišťuje mimochodem potřeby druhé strany. Pro ilustraci toho, jak vypadá synergie v praxi, se můžeme podívat na to, čemu biologové říkají „ekosystémové inženýrství“. Klasickým příkladem ekosystémového inženýra je bobr: bobři hledají úkryt před rozbouřenými říčními vodami tím, že si staví hráze a bobří hrady z kmenů stromů, které vysekávají z břehových říčních porostů. Tímto způsobem pomáhají rozlévat vodu do záplavové oblasti a vytvářejí tak bohaté mokřady, které poskytují životní prostředí a zdroje pro mnoho dalších druhů. Stavba těchto hrází a úkrytů nepředstavuje pro bobra žádnou zátěž – je to to, co si bobři ze své vlastní vůle nejvíc přejí. Náhodou chtějí přesně to, co potřebuje celá řada jiných druhů. A pokud má převládnout skutečná synergie, budou aktivity těchto dalších mokřadních druhů – ať už v podobě hloubení břehů řek, hnojení půdy, stavby hnízd nebo provzdušňování vody – přispívat k trvalé funkčnosti mokřadu a tím bude zajištěn přísun vodních rostlin a dřeva, které bobři zase potřebují ke své obživě. Tímto způsobem se všechny strany synergického systému udržují bez zbytečného úsilí – jednají pouze v souladu se svými vlastními nejhlubšími pohnutkami a touhami, ale přitom se navzájem podporují.
Klíčem k synergii je jedním slovem to, že všechny strany chtějí pouze to, co si přejí ostatní strany. Pokud by se například bobři rozhodli, že se místo v doupatech z klacků budou ukrývat v dutých stromech nebo v kládách, mokřady by brzy zdegradovaly, mokřadní divoká zvěř by přišla o své životní prostředí, vodní rostliny, které bobři sami potřebují, by se staly hůře dostupnými a celý systém vzájemných vztahů by se začal rozpadat. V synergii funguje logika přizpůsobení a nejmenšího odporu – člověk nenaplňuje své potřeby tím, že druhé ovládá, že se jim vnucuje, že překonává jejich vůli a maří jejich přání. To by vyžadovalo námahu – úsilí o překonání odporu toho druhého. Člověk se spíše snaží druhým vyjít vstříc a chce od nich jen to, co mu dobrovolně poskytují při péči péče o sebe sama. (Samozřejmě někdy tato logika přizpůsobení platí jen na úrovni populace, spíš než na úrovni jednotlivce: na individuální úrovni se predátoři nepřizpůsobují vůli své kořisti, ale musí vynaložit úsilí, aby překonali její odpor. Avšak na úrovni populace se kořist přizpůsobuje potřebám predátorů a naopak, protože predace udržuje populace kořistních druhů na uzdě a brání jim v nadměrném spásání nebo v jiném znehodnocování jejich vlastního prostředí.)
Jak odlišná je tato předagrární praxe synergie od energetické náročnosti naší současné průmyslové praxe! S tím, jak se naše touhy po zboží množí a rozšiřují bez jakéhokoli ohledu na dostupnost ekosystému, se úsilí, a tedy i energie potřebná k výrobě těchto komodit, neomezeně zvyšuje. K této výrobě využíváme externí zdroje energie, místo abychom k tomu museli vyčerpávat rezervy svého vlastního těla, a při tom spalujeme planetu.
Takže praxe, která je postavena na synergii, je z hlediska energie daleko účinnější a tedy i mnohem logičtější než je praxe, založená výhradně na lidské kontrole, vnucování a úsilí. Ale výměnou za menší úsilí taková praxe vyžaduje, abychom své touhy přizpůsobili ekologickým možnostem – abychom toužili jen po tom, co ekosystémy potřebují. A to je podmínka, kterou jsme zatím nejevili žádné známky ochoty přijmout.
Až objevíme tuto klíčovou pravdu, že synergie má za následek mnohem větší efektivitu než étos kontroly, který je základem agrární a průmyslové praxe, pak se domnívám, že v podstatě znovu objevíme Zákon, někdy nazývaný První zákon, který je ústředním prvkem mnoha předagrárních společností. Jak poukazují domorodci zde v Austrálii, takový Zákon není pouze sociálním konstruktem nebo konvencí jako právní systémy na Západě, ale je vlastní samotné zemi – je součástí logiky bytí. První zákon v tomto smyslu nachází odezvu v původní čínské tradici, v taoismu, kde je znám jako wu wei – to znamená způsob nejmenšího úsilí nebo nejmenšího odporu, který je určující pro každého, kdo se snaží sladit s dynamikou v jádru kosmu, s tao. [Úplný popis paralel mezi synergií, prvním zákonem a taoismem a jejich vztahem k praxi najdete v mé knize Dao of Civilization / Tao civilizace, Anthem Press, London – New York 2023.]
Když tedy máme nyní jasnější představu o základních rysech předagrární praxe – to, že se řídí touto synergickou logikou přizpůsobení a nejmenšího odporu –, vraťme se k otázce, zda bychom byli schopni vytvořit takové formy praxe za značně odlišných podmínek, které nacházíme v našem současném, ekologicky degradovaném a přelidněném světě.
Myslím, že odpověď zní ano. Příkladů, které máme zatím k dispozici, je málo, ale některé z nich jsou docela pozoruhodné, takže začněme s nimi v naději, že jakmile se tento přístup stane známějším, bude možné vymyslet další příklady. Budu říkat těmto formám praxe „praxe řízená přírodou“ na rozdíl od „praxe řízené člověkem“, abych naznačila, že při vytváření výsledku, který si přejeme, umožňují tyto praxe většinu práce vykonat přírodě.
Mým prvním a oblíbeným příkladem přírodou vedené praxe je Pleistocénní park.
Pleistocénní park je experimentální rezervace na daleké severní Sibiři, kterou v 90. letech 20. století založil ruský biolog Sergej Zimov. Zimov se v tomto projektu snaží ukázat, že tání permafrostu, věčně zmrzlé půdy, které je jednou z hlavních příčin potenciálního globálního oteplování, by bylo možné zpomalit nebo dokonce zastavit hromadným návratem pleistocenní megafauny do sibiřské tundry. Tato tundra byla kdysi – až do konce poslední doby ledové – rozsáhlou pastvinou, tzv. mamutí stepí, která se rozkládala od Arktidy přes Čínu až do části Evropy. Tyto pastviny byly udržovány a obhospodařovány obrovskými stády pleistocenní megafauny – mamutů, pižmoňů, zubrů, sobů a koní, spolu s jejich predátory, vlky a tygry. Během zimy tito velcí býložravci udupávali sníh, čímž umožňovali, aby půda pod ním zamrzala do velké hloubky, místo aby se pod tlustou sněhovou pokrývkou zahřívala. Tímto způsobem se udržoval permafrost. Býložravci také spásali veškerou křovinatou vegetaci, čímž bránili degradaci stepí na křovinatá území.Díky svým hlubokým kořenovým rohožím udržovaly trávy půdu na místě a vázaly uhlík mnohem účinněji než tundra nebo tajga. Zimovova myšlenka spočívala v tom, že obnovení mamutí stepi by v celoplanetárním měřítku pomohlo regulovat klima. Zimov do Pleistocénního parku znovu zavedl velké býložravce, kteří funkčně odpovídají pleistocénní fauně. Jeho dosavadní experimentální zjištění potvrdila jeho očekávání: bylo zjištěno, že teplota půdy uvnitř rezervace je až o 25 stupňů nižší než je teplota půdy mimo ni.3
Pokud by se projekt Pleistocénního parku podařilo rozšířit, představoval by přístup k řešení našeho klimatickému problému, který by byl veden faunou a který by nám nejen umožnil řešit tento problém s minimálním úsilím z naší strany, ale také by na severní polokouli trvale obnovil rozsáhlé populace divoce žijících zvířat.
Rozsáhlý akvakulturní statek Veta La Palma ve Španělsku představuje další příklad přístupu řízeného faunou, který je v tomto případě spojen s produkcí potravin. Je popisován jako příklad „extenzivního“ zemědělství na rozdíl od „intenzivního“ nebo továrního zemědělství.4 Extenzivní „zemědělství“ spočívá v obnově biotopů pro řadu volně žijících živočichů, kteři jsou následně selektivně loveni. Ve Veta la Palma byly zpočátku provedeny rozsáhlé terénní úpravy s cílem obnovit bažiny, které byly dříve vysušeny kvůli chovu dobytka. Tyto bažiny se následně staly jednak největší rezervací vodního ptactva v Evropě a jednak významným komerčně životaschopným dodavatelem divokých mořských plodů. Obrovské populace vodního ptactva – čítající někdy až 600 000 jedinců a obsahující až 250 druhů – udržují optimální stav biotopu a poskytují výživu pro život ve slané mořské vodě. Namísto toho, aby správci statku považovali tyto ptáky za konkurenty ryb, chápou je v klasickém stylu wu wei za spojence, za ekologické pomocníky, kteří pomáhají vykonávat těžkou práci při udržování podmínek příznivých pro rozvoj ryb.
Dalším příkladem přírodně orientovaného přístupu k řešení změny klimatu a k zajišťování potravin a paliva je znovuzalesňování pobřežních oblastí oceánu chaluhami. Odhaduje se, že pokud by se 9 % oceánů zalesnilo chaluhami a dalšími mořskými řasami, odstranilo by se ročně z atmosféry obrovské množství 53 miliard tun CO2. K dalším přínosům by patřilo odkyselení okolní mořské vody a v důsledku toho obnovení ideálního prostředí pro růst měkkýšů a tedy pro růst korýšů; podle jedné studie by chaluhové lesy v předpokládaném rozsahu mohly podpořit udržitelný rybolov, který by umožnil získat 200 kilogramů mořských plodů ročně na osobu pro 10 miliard lidí. Samotné chaluhy mají také význam jako surovina, jako hnojivo a zdroj bioplynu, zatímco jiné mořské řasy jsou vhodné pro lidskou spotřebu. Všech těchto přínosů by bylo možné dosáhnout s velmi malým úsilím z naší strany: zalesňování chaluhami vyžaduje pouze minimální infrastrukturu. Současně s přínosem, který má pro nás,výrazně zvyšuje mořskou biodiverzitu.
[Další příklady přírodou vedených forem praxe najdete v mé výše zmíněné knize.]
Můj závěr tedy zní, že pokud chceme mít svět plný divoké přírody, pak musíme najít synergické způsoby, jak provázat naši vlastní praxi s populacemi divokých tvorů, namísto toho, abychom je vyháněli do stále se zmenšujících přírodních rezervací na okraji globálního průmyslového impéria. To by jim zajistilo místo ve světě a zároveň by nám to pomohlo uspokojit naše vlastní potřeby s minimálním úsilím z naší strany. To by též vytvořilo podmínky pro to, aby se ve společnosti mohlo znovu objevit skutečně ekologické vědomí, takové vědomí, v němž by úcta k ostatním druhům spontánně vycházela z prožívané zkušenosti naší spolupraxe s nimi.
Poznámky
1 Jak se toto rozdělení moderního vědomí projevilo, můžeme vidět na historii hnutí za ochranu přírody v průběhu posledních zhruba čtyřiceti let. Po celou tuto dobu se po celém světě zrychloval průmyslový rozvoj, který zasahoval do ekosystémů a decimoval je v takové míře a v takovém rozsahu, jaké na Zemi nebyly vidět možná od posledního velkého vymírání před 66 miliony let. Mezitím tyto procesy chrlí také odpad v rozsahu, jaký jsme možná neviděli od přechodu od anaerobního k aerobnímu mikrobiálnímu životu před 2 miliardami let.
Tento nápor byl do jisté míry omezen smyslem pro morální ohledy, který se projevuje v environmentální etice. Pod vlivem těchto ohledů se ochránci přírody snažili stanovit určitou hranici přípustného rozvoje a často se přitom spokojili s požadavkem, že rozvojové projekty nesmí vést k vyhynutí postižených druhů. Několik desetiletí se ochránci přírody snažili tuto hranici udržet – snažili se prosadit morální pravidlo, že pokud by rozvojový projekt pravděpodobně vedl k vyhynutí postiženého druhu, například mloků zlatých nebo žab skvrnitých, měl by být zastaven.
Zároveň ochránci přírody zakládali rovněž chráněná území – národní parky a podobně –, kde mohla být fauna a flóra chráněna před nejhoršími dopady průmyslového rozvoje.
Ale v posledních letech byl morální požadavek, aby rozvojové projekty nezpůsobovaly vymírání, v tichosti odložen, protože ochránci přírody se smířili s faktem, že tváří v tvář současnému hrozícímu hromadnému vymírání už není možné trvat ani na tomto minimálním omezení. Na druhou stranu se rezervace ochrany přírody nadále vytvářejí, ale všude, a zejména na globálním Jihu, jsou vystaveny neúprosnému tlaku z mnoha stran, včetně chudoby, válek a politické korupce, stejně jako ze strany ekonomických imperativů, které pohánějí korporátní kapitalismus.
Na konci čtyřicetiletého úsilí o ochranu přírody nám zůstala krajina zpustošená lidskou exploatací, jejíž poškození zmírňují pouze malé ostrovní „rezervace“, které jsou tu a tam vyčleněny na ochranu ekologicky významných rostlin a živočichů. Tato krajina odráží rozpolcené vědomí modernity – rozpolcené mezi vládnoucím zakořeněným technologickým vědomím, které slouží jako takříkajíc „operační manuál“ modernity, a okrajovým, pouze intelektuálním korektivem tohoto operačního systému, který bychom mohli označit jako environmentální etiku.
2 To by vyžadovalo, aby se ti z nás, kteří se již ideově zavázali k ekologické etice, svou práci neomezovali pouze na úroveň filozofie nebo diskurzu, ale aby se aktivně zapojili do otázky praxe. To znamená, že nám už nestačí hlásat „potřebu nové, ekologické etiky“ na filozofické úrovni. Musíme spolupracovat s designéry, biology, klimatology a tak podobně, abychom vynalezli vhodné nové formy praxe, které pak můžeme prosazovat na každé úrovni politiky, plánování, projektování a rozhodování. Takto můžeme vyřešit tento těžký problém.
3 Pleistocén: před 2,5 miliony let až 12 000 lety.
Poslední doba ledová: před 115 000 až 12 000 lety.
Permafrost – hluboké podpovrchové vrstvy půdy vyplněné tisíce let zmrzlým organickým materiálem, který se nemohl rozložit. Když permafrost rozmrzá, tato vegetace se rozládá a uvolnňuje se z ní plynný uhlík a metan. Viz: https://pleistocenepark.ru/