Jako národ, který má jedinečnou možnost uvolnit síly Země, aby znovu regulovaly její systémy a zajistily tak budoucnost lidské civilizace, by si mohlo Rusko vysloužit vděčnost a uznání všech.
Freya Mathews
Současná přední australská filosofka, emeritní profesorka environmentální filozofie na La Trobe University v Melbourne, Freya Mathews v tomto svém dopise ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi připomíná, že v 21. století nelze usilovat o velikost a mezinárodní prestiž dobyvačnými agresivními válkami jako je ta, kterou v současné době vede na Ukrajině. Upozorňuje ho, že klíč k obnově velikosti a mezinárodní morální prestiže Ruska – odpovídající současným bezprecedentím civilizačním výzvám, spojeným s naléhavým úkolem zmírnit postupující krizi klimatu – se nicméně nachází přímo na jeho vlastním území. Je to vizionářský projekt Pleistocénního parku ruského vědce Sergeje Zimova, který ukazuje cestu k nové podobě civilizace, „jež ctí a podporuje naši planetu jako našeho hlavního protagonistu“. Tento dopis Freyi Mathews byl zveřejněn na portálu ABC religion and ethic 9 prosince 2022. Překlad Jiří Zemánek.
Vážený pane prezidente Putine,
píši Vám ze země dalekých protinožců se zármutkem a žalem nad válkou na Ukrajině. Bylo nám řečeno, že se domníváte, že stát Ukrajina je historicky součástí Ruska a že při zahájení války bylo Vaším cílem vrátit toto ztracené území vlasti. Předpokládal jste, že toho bude dosaženo rychlým a relativně nekrvavým svržením ukrajinských sil. Vláda prezidenta Volodymyra Zelenského by pak byla sesazena ve prospěch režimu, který by souhlasil s politickým připojením Ukrajiny k Rusku. Takové navrácení odtrženého území vlasti mělo být, jak nám bylo znovu řečeno, vaším vrcholným úspěchem, vaším slavným odkazem, vaším vlastním autentickým titulem velikosti v linii velkých ruských imperátorů. Poté, co byste konečně dosáhl tohoto svého životního cíle, by jste se dokonce možná cítil připraven předat štafetu vedení země novému prezidentovi.
Je jistě správné a patřičné, aby vůdce země – a zvláště prezident velmoci s hrdou imperiální minulostí – usiloval o velikost a pečlivě zvažoval otázku svého odkazu. Je jistě vhodné, a není to nic menšího než to, co lidé očekávají, aby se takový vůdce snažil navrátit zemi její velikost, o níž se domnívá, že ji ztratila. Při hledání této ztracené velikosti se může zdát přirozené obrátit se k historii a pokusit se obnovit to, co bylo v minulosti považováno za velké stejnými prostředky, jaké používali dřívější panovníci a vůdci.
Dějiny Ruska jsou samozřejmě plné velkých a důležitých velkoknížat a velkých císařů – především je to Petr Veliký a Kateřina Veliká. Oba posledně jmenovaní, stejně jako řada dalších ruských imperátorů, prosluli rozšiřováním ruských hranic anexí a pohlcováním sousedních zemí, ať už byly kdysi odtrženy či nikoli. Celá tato tradice velikosti je vskutku militaristická a teritoriální: velikost Ruska spočívala především v tom, že pomocí vojenské síly dokázalo absorbovat do své říše vnější území.
Je ale historie skutečně vhodným vodítkem pro poznání významu velikosti v dnešní době? To, co představovalo velikost v devatenáctém století a dříve, nám již nemusí připadat jako velikost ve světě, v němž se globální podmínky tak dramaticky změnily. Podívejme se na některé z těchto změněných podmínek.
Nové podmínky velikosti
Zaprvé, po dvou katastrofických světových válkách ve dvacátém století zmizel starý lesk statečnosti a romantiky, který do té doby provázel vojenskou zdatnost: válka byla nyní považována za barbarskou a odpornou a v novém jaderném kontextu za potenciálně antropocidní. Byl zřízen centralizovaný politický nástroj Organizace spojených národů, jehož úkolem je válce pokud možno předcházet diplomatickými prostředky a v případě jejího propuknutí ji odsoudit a potrestat. Vojenská agrese jednoho státu proti jinému etablovanému suverénnímu státu s vlastním jazykem a etnickým profilem již nemohla být, ať už historie impéria byla jakákoli, mezinárodně schvalována, natož považována za znak velikosti. Spíše měla být morálně odsouzena.
Za druhé, národy jsou dnes mnohem více ekonomicky propojeny než tomu bylo v předchozích dobách. Pokud jeden národ poruší mezinárodní morální řád tím, že zahájí nevyprovokovaný vojenský útok na suverénní území za svými hranicemi, pravděpodobně se dostane do ekonomické izolace a bude vystaven sankcím ze strany ostatních národů. Hospodářská izolace v dnešním vysoce komplexním a specializovaném výrobním a distribučním systému globálních trhů vede rychle k hospodářskému stresu a zchudnutí. To je, podle všech měřítek, sotva cesta k národní velikosti.
Za třetí, ekonomické propojení, které charakterizuje dnešní mezinárodní řád, je doprovázeno a je do značné míry také usnadněno bezprecedentním propojením států na úrovni komunikací. V této nové éře globální komunikace je nemožné, aby národ, který na sebe přivolal opovržení jiných národů, tuto skutečnost před svými občany skrýval. Jeho vláda se může snažit veřejnost od světového mínění izolovat, ale – pokud se nestane poustevnickým královstvím, které podobně jako Severní Korea signalizuje svou existenci pouze jadernými ohňostroji – nemůže být zcela úspěšná. Gramotné vrstvy společnosti najdou způsoby, jak komunikační překážky obejít a jak si zajistit, aby zůstaly informované.
Jakmile si tito občané uvědomí, že jejich národ je zbytkem světa morálně zavrhován, ztratí tvůrčí energii a sebevědomí, jež jsou nezbytné pro rozkvět autentické kultury. Buďto zemi opustí nebo se stáhnou do vnější konformity, ale vnitřně zběhnou. V obou případech začne kultura daného národa chřadnout. Bez autentické kultury si národ nemůže činit nárok na velikost a nemůže svým občanům propůjčit silný (nikoli hlasitý a prázdný) pocit národní identity. S demoralizovaným obyvatelstvem, které je nakloněno emigraci, bude takový národ pro potenciální přistěhovalce málo atraktivní. Pravděpodobně dojde k demografickému úpadku, který již dnes Rusko zažívá.
Za čtvrté, staré antropocentrické měřítko smyslu a hodnoty, které bylo v předchozích stoletích osou civilizace, je dnes v 21. století prokazatelně zpochybněno. Tam, kde se společnosti odjakživa stavěly proti sobě ve snaze dokázat si svou nadřazenost a zvýšit tak vlastní prestiž, se v současnosti objevuje zcela nový horizont významu a hodnoty. Od doby, kdy byla planeta považována za samozřejmost, za pouhou kulisu lidských záležitostí, vystupuje nyní do popředí jako hlavní protagonista.
Dnes se ukazuje, že všechny naše politické, ekonomické a sociální instituce byly založeny – už od doby agrárního obratu v neolitu – na stabilních klimatických a biosférických podmínkách, které byly charakteristické pro holocén. Všechny základní kategorie našeho diskurzu v postagrárních společnostech byly rovněž těmito podmínkami utvářeny – předpoklady sezónnosti; meteorologických limitů; jistoty obnovy; možností stálosti a tedy osídlení; prozřetelnosti a tedy náboženství; induktivní kontinuity a tedy vědy. S tím, jak se dnes vytrácejí pevné klimatické parametry toho, co bylo dosud chápáno jako civilizace, si budeme muset znovu představit minulost a budoucnost, předky a potomstvo, lidskou identitu a smysl a účel naší lidské existence.
„Velikost“ se v těchto radikálně nových podmínkách bude měřit zcela novými způsoby. Už nebude mít nic společného se společnostmi, které se snaží dokázat svou převahu a svrchovanost tím, že jiné společnosti podrobují své nadvládě. Lidé už nejsou „pány a vlastníky přírody“, jak to hlásal v sedmnáctém století v době vědecké revoluce Descartes; nacházejí se nyní v dosti bezvýchodné situaci na hromadě na všech čtyřech spolu navzájem a s přírodou. Pevnost Člověk, v níž jsme dosud fyzicky i psychicky uzavírali sebe a své soupeření, se už kolem nás hroutí.
Na vlastním ruském dvoře hoří Arktida a nesmírně rozsáhlý permafrost rychle taje. Z naší kdysi pohostinné planety jsme si vytvořili protivníka, který je o mnoho řádů silnější než my. Hrdinské kroky, k nimž se uchylují staré válečnické tradice, v žádném případě nepomohou. Úkolem lidstva je nyní objevit nové pokornější způsoby života, které ctí a podporují planetu jako našeho hlavního protagonistu.
Nová cesta k ekologickému détente
V tomto novém kontextu se představy o velikosti devatenáctého století, zakořeněné v malicherném kmenovém soupeření a sporech, slepých k pozemskému životnímu prostředí, jeví jako staromódní, jako stejně zastaralé jako kostýmy devatenáctého století, jako krinolíny a korzety minulých časů. Země už není samozřejmou kulisou, ale mocným narušitelem; požaduje, aby byly poznány a respektovány její zákony, její vlastní logika seberealizace, a to pod hrozbou vyhlazení. Velikost bude náležet těm národům a vůdcům, kteří dokáží vést lidstvo k nové epochální – ekologické – formě détente.1Politika détente je termín, který pochází z francouzštiny a znamená uvolnění napětí. Původně šlo o výraz ze slovníku diplomatů staré školy. V mezinárodní politice byl používán přibližně od roku 1970 především ve spojitosti se studenou válkou a diplomatickou snahou o snižování napětí mezi Sovětským svazem, Spojenými státy a Čínou (tzv. pingpongová diplomacie). V Sovětském svazu je tento termín znám jako „разрядка“ (uvolnění, vybití).
Dosud se žádný stát tohoto vedení neujal. Vůdci národů se místo toho dohadují o detailech nesmyslných dohod, aniž by vzhlédli a spatřili zlověstný planetární přízrak, který se vznáší nad stolem. Přesto lidé po celém světě – zejména mladí lidé – tento přízrak jasně vidí. Čekají na vůdce jakéhokoli národa, který ho také uvidí a osvětlí cestu k ekologickému détente. Tomuto vůdci budou odpovídat loajalitou a vděčností a svět takovému vůdci či vůdkyni ochotně přizná velikost.
Shodou okolností je již nyní Rusko potenciálně v čele hnutí směřujícího k takovému détente. Vzhledem k tomu, že má na svém území větší rozlohu divoké přírody nenarušené industrializací než mají ostatní země, uvědomuje si svou odpovědnost za ochranu přírody. Již dávno byla vytvořena síť chráněných území, která však tvoří jen zlomek celkové rozlohy divoké přírody. Nicméně semínko nového přístupu ke zmírnění napětí v našem vztahu se Zemí bylo zaseto právě v téchto sibiřských divokých krajinách. Toto semínko je zatím ještě malé, ale má potenciál k dalekosáhlým, ba celoplanetárním důsledkům. Mluvím o vizionářském experimentu s názvem Pleistocénní park na dalekém severovýchodě Sibiře. V posledních letech tento experiment upoutal pozornost vědců a ochránců přírody po celém světě.
Pleistocénní park je dítětem známého vědce a arktického ekologa Sergeje Zimova. V roce 1996 Zimov založil na Sibiři v oblasti řeky Kolymy výzkumnou stanici a rezervaci s cílem znovu zavést do ekologicky chudých severských tundrových ekosystémů velké býložravce. Jeho cílem bylo studovat vliv těchto býložravců na ekologii rezervace. Arktické ekosystémy byly kdysi stepi nebo pastviny plné megafauny; bylo to v období pleistocénu, které trvalo přibližně před 2 500 000 až 12 000 lety. Když na konci pleistocénu megafaunní druhy z těchto krajin vymizely – pravděpodobně v důsledku přemnožení prvních lidí, kteří se objevili na arktické scéně přibližně v této době – došlo k degradaci těchto travnatých ekosystémů.
Stepi, jak je zřejmé z těch, které se dodnes zachovaly například v Mongolsku nebo v Africe, jsou udržovány a obhospodařovány velkými býložravci: činnost pastvy, ničení mladých keřů a stromů sešlapáváním spolu s vysokým obratem živin a šířením semen prostřednictvím trávicích cyklů zvířat vytvářejí podmínky, na nichž jsou travnaté porosty závislé. V současné době je navíc známo, že během poslední doby ledové (přibližně před 115 000 až 12 000 lety) převládaly na pevninském prostředí spíše travnaté ekosystémy než lesy a lesnaté a křovinaté krajiny. Nejrozsáhlejší z těchto travnatých oblastí, která se rozkládala od Arktidy po Čínu a jižní Evropu, byla tzv. mamutí step, která byla domovem rozsáhlých populací mamutů, pižmoňů, zubrů, sobů a koní a s nimi spojených predátorů, jako jsou vlci a tygři.
Zimov tušil, že kdyby byli do tundrových křovinatých krajin v těchto severních zeměpisných šířkách znovu vysazeni velcí pasoucí se býložravci, kteří by funkčně odpovídali pleistocenní megafauně, mohly by se tam znovu objevit pastviny. Pokud by se tento projekt rozšířil, mohla by se mamutí step ve funkčním smyslu začít obnovovat. Takový ekologický přechod by byl žádoucí z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že by stepní ekologie, jak Zimov předpokládá, mohla zastavit tání permafrostu, které je v pleistocénním parku již dnes alarmujícím způsobem patrné.
Permafrost, hluboká podpovrchová vrstva trvale zmrzlé půdy, která tvoří čtvrtinu pevniny severní polokoule, obsahuje tisíce let zmrzlou organickou hmotu. Při tání půdy se tato organická hmota rozkládá a přitom se uvolňuje oxid uhličitý a metan; uvolňuje se však také metan uvězněný v podzemních hydrátech (kapsách plynu uzavřených v ledu). Vzhledem k tomu, že množství uhlíku, obsažené v permafrostu, je dvakrát větší než množství uhlíku, který se dnes nachází v atmosféře, je pravděpodobné, že tání permafrostu, pokud nebude zastaveno, povede ke globálnímu oteplování v dosud nepředpokládaném rozsahu.
Jedním z důvodů, proč by funkční obnovení mamutí stepi v kontinentálním měřítku tání permafrostu pravděpodobně zpomalilo, ne-li úplně zastavilo, je podle Zimova to, že znovu zavedená megafauna by při celkové hustotě srovnatelné s pleistocénem systematicky rozdupávala sněhovou pokrývku, která během dlouhých arktických zim půdu izoluje. Pokud by globální oteplování v těchto zeměpisných šířkách nezvýšilo atmosférické zimní teploty nad nulu, toto ztenčení sněhové pokrývky by zajistilo, že teplota půdy by zůstala pod bodem mrazu. Dalším důvodem, proč by obnovení stepi pomohlo zastavit tání věčně zmrzlé půdy, je skutečnost, že během letních měsíců trávy zachycují uhlík účinněji než tundra nebo tajga a díky hlubokým kořenovým porostům travnaté půdy vážou a stabilizují. Travnaté porosty mají také mnohem vyšší albedo, tedy schopnost odrážet sluneční světlo, než má tundra nebo tajga a proto absorbují méně tepla než kontinentální (suchozemské) ekosystémy, které v současnosti v Arktidě převládají. Mamutí step fungovala během pleistocénu v celoplanetárním měřítku jako regulátor klimatu.
Experiment v Pleistocénním parku pokračuje dodnes; stále pod vedením Sergeje Zimova a nyní ve spolupráci se Sergejovým synem Nikitou. Jejich společná zjištění zatím potvrzují Sergejovy původní domněnky. V Pleitocénním parku se díky opětovnému vysazení velkých býložravců skutečně do ekosystémů tundry vrátily trávy. Během zimních měsíců se ukázalo, že rozdíl mezi teplotami půdy naměřenými uvnitř a vně rezervace činí 25 °C. Vědci na celém světě nyní s nadšením sledují Zimovovy studie.
Zde je tedy potenciální cesta k ekologickému détente – cesta, která skutečně považuje Zemi za protagonistu, s nímž může lidstvo spolupracovat, a nikoli za protivníka, proti němuž jsme nevyhnutelně postaveni. Pokud by ruská vláda podpořila a významně rozšířila iniciativu Pleistocenní park, projevila by tím vizionářské vedení, které je v naší neklidné době tak potřebné, ale které tolik chybí zejména na Západě. Pokud by se Rusko tímto způsobem ujalo vedení, zahanbilo by Západ s jeho dlouhodobými nároky na morální a intelektuální nadřazenost. Přesto by ho miliony lidí na celém světě přivítaly s nadšením a získalo by si srdce zejména mladších generací, které by mu ochotně nabídly svou věrnost. Pro samotné Rusy by to byl jistě zdroj morální hrdosti, který by jim pomohl obnovit ztracený pocit důležitosti.
Pokusy o industrializaci a modernizaci Sibiře v minulém století neustále selhávaly. Sibiř zůstala jednou z nejřidčeji osídlených oblastí na Zemi, přičemž i tato řídká populace se v současnosti zmenšuje. Proč tedy tuto relativní neobyvatelnost Sibiře neproměnit v národní prospěch a neudělat z regionu místo toho „strojovnu“ obnovy klimatu, planetární laboratoř pro zkoumání nových strategií, které pracují spíše s logikou seberealizace Země než proti ní? Nejenže by to přineslo prospěch biosféře, ale Rusko by mohlo legitimně využít své historické síly k tomu, aby za tyto ekologické služby poskytované mezinárodnímu společenství požadovalo náležitou kompenzaci. Za tímto účelem by mohlo zavést tolik potřebný systém spravedlivé odměny pro země, které zachovávají a obnovují pozemské systémy důležité pro stabilitu biosféry. I v tomto ohledu by tedy mohlo Rusko vykonávat vůdčí morální roli. Na této nové cestě k ekologickému détente by jeho prestiž mohla vskutku neustále růst.
O ruské rozlehlosti
Pokud existuje něco jako „ruský temperament“ a pokud si jako člověk zvenčí mohu dovolit k němu něco poznamenat, pak bych si dovolila tvrdit, že by s ním mohlo být v souladu považovat sibiřskou divočinu za „motor“ planetárních procesů a nikoli za periferii, která potřebuje „rozvoj“. Jelikož tento temperament (pokud něco takového existuje) jistě vděčí za mnohé rozlehlosti a živelnosti ruského území, jehož tři čtvrtiny leží v sibiřských oblastech.
Pokud existuje v ruském životním postoji (pohledu na život) určitá „mužnost“, určitá tvrdost, nezávislost a prostornost, kterou není snadné udržet v domácích hranicích – nebo v paralelních hranicích mezinárodních a diplomatických protokolů – není to snad proto, že Rusové měli vždy přístup k takovým drsným neobydleným prostorům? A nemůže to být také proto, že na ještě hlubší úrovni si tuto rozlehlost zvnitřnili jako terén svého vlastního nitra?
Pokud by se sibiřská divočina proměnila zpět v mamutí step, která by byla klíčem a jádrem nové vize svébytné ruské civilizace, neznamenalo by to potvrzení ruské příslušnosti, které by posílilo ruský lid a emocionálně ho sjednotilo s trajektorií této nové civilizace?
Potenciál pro velikost
Takže, pane prezidente Putine, oceňuji vaše úsilí o obnovení velikosti Ruska. Jako civilizační filozofka si však troufám tvrdit, že pojmy velikosti jsou citlivé na kontext. Velikost, o kterou vůdce usiluje, musí odpovídat současným potřebám a okolnostem. V bezprecedentně nejistých podmínkách jednadvacátého století neslouží rozpoutávání agresivních válek proti sousedním státům nikomu, a už vůbec ne obyvatelům státu-agresora, a v důsledku toho v dlouhodobém horizontu – v němž se měří velikost – takový stát nezíská prestiž.
Pokud by se však Rusko – jako národ, který má jedinečnou možnost uvolnit síly Země, aby přeregulovaly její vlastní pozemské systémy, a tímto způsobem zajistit budoucnost celé lidské civilizace – touto cestou vydalo, mohlo by si vysloužit vděčnost a uznání všech. Lidé takového národa by mohli mít hlavu vztyčenou a z celého světa by k němu přicházeli další lidé jako nadšení rusofilové, jako napodobitelé, turisté, nebo jako přistěhovalci. Potenciál velikosti – velikosti Ruska, vaší vlastní velikosti – je přímo na očích. Doufám, že se ho chopíte.
S pozdravem,
Freya Mathews
