Z obřího bronzového zvonu se ozve tón jasný a hřejivý jako sluneční svit. Není v něm ani náznak cinkotu nebo drnčení, pouze jediná, na svrchní (alikvótní) tóny bohatá frekvence, nacházející se několik tónů pod středním C, přesně ve středu rozsahu lidské řeči. Přestože stojím dva metry od zvonu, zdá se, že zvuk vychází z mého nitra, zklidňující, uzemňující zář, která se šíří od hrudi ke končetinám a pak se přelévá ven do smyslového vjemu parku, v němž stojím.
Metr vysoký a při ústí více než půl metru široký zvon ve tvaru sudu je zavěšen pod klenutou střechou pagody. Vedle zvonu visí na řetězech vodorovný dřevěný trám. Holčička stojí na špičkách a natahuje se do výšky, aby si přitáhla provaz visící z trámu. Zatáhne za něj, pak ho uvolní a dřevěný úderník se zhoupne na zvon. Zvuk se opět rozezní. Čistý a rovnoměrně znějící, provázený mírnou pulzací, nárůstem amplitudy jen o málo pomalejším než pokojný tlukot srdce.
Zvuk je plod tomelu v ústech. Přechod z rudé do oranžové na soumračné obloze. Pomíjivost všech bytostí. Tak nám to od Příběhu rodu Taira (平家物語, Heike monogatari) ze čtrnáctého století přes haiku Masaoky Šikiho až po písňové texty básníka a učitele Uko Nakamury sděluje japonská literární tradice. Zvuk chrámového zvonu, neboli bonšó (梵鐘), nás posiluje, povznáší a uvádí do náležitého vztahu.
Tento zvon vyrobil zesnulý „živoucí poklad“ (人間国宝, ningen kohuko) Masaki Katori. Stejně jako ostatní nositelé tohoto čestného uznání je i Katoriho umělecké a řemeslné dílo považováno za součást japonského Systému významných nehmotných kulturních statků (無形文化財, mukei bunkazai), kterým vláda oceňuje odborníky z významných řemeslných a uměleckých oborů. Na rozdíl od jiných národních programů, které slouží k rozpoznání a ocenění staveb, krajin či muzejních artefaktů, se tyto programy snaží vyzdvihnout a chránit nikoli trvalé fyzické objekty, ale znalosti, jejichž nositeli jsou lidé.
Stejně jako kulturní znalosti je i zvuk neviditelný a pomíjivý. Když řemeslníci zemřou, moudrost, kterou nosili ve svalech a nervové soustavě, odejde s nimi. Stejně tak zvuková vlna nese význam a paměť, který ji vtisknul její tvůrce, ale brzy zmizí. Pokud řemeslník učí ostatní, znalosti se předávají dál a jsou pozměňovány intepretacemi a inovacemi žáků. Také zvuková vlna předává své energie, někdy jen jako teplo tření při rozptylu, ale někdy tak, že změní živé bytosti, které ji slyšeli. Zvonění žije dál v mé paměti, udržované v elektrických gradientech a molekulárních drahách, které dohromady pohání výheň mého metabolismu. Při psaní těchto slov proudí vibrace zvonu na stránku a pak do vaší mysli a těla. Zvuk jediného úderu dřeva o bronz žije v lidských tělech, stejně jako kulturní znalosti Masahiko Katoriho žijí ve znalostech a díle současných japonských řemeslníků.
Zvuk tohoto konkrétního zvonu – Zvonu míru v parku u Hirošimského památníku míru – se stejně jako nehmotná kulturní hodnota Katoriho díla dočkal oficiálního vládního uznání. Spolu s dalšími zvony v parku představuje zvonění tohoto zvonu zvukovou krajinu č. 76 ze 100 zvukových krajin Japonska (日本の音風景100選), vládního programu, jehož cílem je najít a docenit významné zvukové krajiny a podpořit hlubší naslouchání. Tento program, jehož počátky sahají do roku 1996, je vzácným příkladem uznání hodnoty zvukových krajin na vládní úrovni. Převažujícím formou vztahu politiky k okolnímu zvuku je snaha regulovat hlukové znečištění, což je důležitá úloha, ale zaměřená na zvuk jako negativní zážitek.
V celosvětovém měřítku se opatření zavedená k zachování a uctění cenného národního či regionálního bohatství téměř výhradně zaměřují na viditelné, hmatatelné objekty a fyzické prostory. Z hlediska ochrany a péče je toto zaměření pochopitelné. Předměty mohou být zařazeny do sbírek a takto chráněny. Zázraky lidské kultury a živého světa k nám však přicházejí prostřednictvím mnoha smyslů. Ctít pouze hmotné předměty a prostory znamená vyloučit mnohé z toho, co nám přináší radost a dává smysl. Je možné vzdávat dold i jiným projevům lidské kultury a mimolidského života, jak to činí projekt 100 zvukových krajin Japonska? Nezaměnitelné zvuky lidských čtvrtí a přírodních společenství. Jemně vyladěné sezónní cykly vůní v lesích a na mořském pobřeží. Chuť potravin typických pro daný region. Pocit, který se nám rozlévá po kůži, když vítr vane kaňonem zimní ulice nebo jarním parkem. Rozmanité vjemy vzlínající z půdy pod našima nohama. Chvění nebo záře měnících se ročních období. I ty si zaslouží pozornost, oslavu a v některých případech i zachování. Zvuky lze, podobně jako chemické složky vůní, zaznamenat a archivovat, ale tyto statické záznamy nezachycují živou, proměnlivou přítomnost smyslového prostředí.
100 zvukových krajin Japonska vybrala komise Ministerstva životního prostředí z více než sedmi stovek nominací, z nichž některé pocházely od místních samospráv a podniků a část od jednotlivců. Výběr zahrnuje zvukové krajiny z fyzikálních, biologických a kulturních zdrojů. Tato šíře je obzvláště případná, neboť zvuk má vždy integrující, celostní povahu; tím, jak se vlny energie setkávají s lidským vědomím, splývají s ním, stimulují jej, dochází ke stírání hranic. Některé ze 100 zvukových krajin jsou prchavé zvuky, například sladké zvonění cvrčků suzumuši (鈴虫) nebo zpívající písek pláže Kotogahama, jiné jsou neutuchající, například burácení vln na březích moře Enšú. Výběr se pokouší zachytit některé proměnlivé zvukové kvality lidské činnosti, včetně anachronického zvuku parních strojů vedle zvuků současnějších, jako je troubení lodí a bujaré veselí kulturních festivalů. Zvukové krajiny jsou dostupné posluchačům bez ohledu na bohatství, společenskou třídu nebo náboženství, ačkoli za návštěvou všech by bylo nutné cestovat. Na rozdíl od jiných forem kulturních a přírodních holdů nevyžaduje zvuk větru v rákosových porostech podél řeky Kitakami nebo chrámových zvonů v Teramači žádné vstupné od posluchačů.
Průzkum z roku 2008 odhalil, že pět z původních sta zvukových krajin zmizelo nebo už není dostupných. Zmizely žáby, tramvaje už nejezdí, nebo místo odřízlo zemětřesení. Většina z těch, které zůstaly, měly nějakou formu podpory nebo ochrany ze strany místní samosprávy nebo občanských sdružení. Zařazení do seznamu tudíž poskytlo měřítko, podle něhož lze sledovat dlouhodobé změny, a podnítilo hlubší zájem a povědomost u místních. Navzdory těmto úspěchům se 100 zvukových krajin Japonska v posledním čtvrtstoletí výrazně změnilo. Ve městech nelze uniknout pípání, hlasům a hudbě z mobilních telefonů; na otevřeném moři narostla lodní doprava; došlo ke zvýšení a následnému snížení počtu soukromých vozidel; pandemie dočasně utlumila velkou část průmyslu; zvuky lesů, mokřadů a pobřeží se měnily podle toho, s jakými problémy se zrovna potýkaly místní živáčci. Pravidelné přídavky do národního registru zvukových krajin by tyto změny zaznamenaly pro potomky a zároveň by stočily lidské uši zpět ke světu a podpořily sonickou zvídavost.
Ačkoli je tento seznam prozatím neměnný, projekt podnítil nové formy vztahu ke zvuku v Japonsku i v zámoří. Výzkumnice zvukových krajin Keiko Torigoe byla členkou výběrové komise a později navštívila některá místa, aby zjistila, jak místní komunity reagovaly na své označení za národně významné zvukové krajiny. V dunách u města Nagaoka na východním pobřeží japonské pevniny nechala místní vláda postavit a instalovat sochu Namikozoa, „chlapce vln“, oceánského ducha, který prostřednictvím vlnobití ohlašuje počasí. Torigoe se ohledně konkrétního ztvárnění nehmotného ducha vln cítila rozpačitě, ačkoli socha otevírá návštěvníky zvukové krajině a vyjadřuje úctu důležitému kulturnímu příběhu. Zdejší pobřeží ohrožuje výsadba stromů a přehrazení řeky, zvuk vody tlukoucí o písek tak někteří obyvatelé považují za ohrožený. Dál na jihu, v subtropických lesích ostrova Iriomote, Torigoe objevila, že provozovatelé výletních lodí přestali používat motorové čluny na řece, jejíž zvuky ptáků a zmyzu jsou zapsány v národním registru zvukových krajin. Jedním z cílů projektu 100 zvukových krajin bylo upozornit na zranitelná zvuková společenství a chránit je. V tomto případě měla zvuková krajina řeky ze snížení hluku motorů jasný prospěch. Na dalekém severu, na ostrově Hokkaidó, Torigoe zaznamenala, že začlenění do registru podnítilo debaty o porozumění zvukovým krajinám. Zdejší zvuková krajina zahrnuje vrzání, sténání a syčení zimního mořského ledu na Ochotském moři. Nejpozoruhodnějším „zvukem“ je však pro místní obyvatele náhlé ticho, které se rozhostí, když chraplavé pohyby moře utiší čepice těžkého ledu, proces, který často nastane během pouhých několika hodin. Kulturní význam tohoto ticha se nicméně změnil. Dříve bylo znamením příchodu „bílého ďábla“, ledem vynuceného konce rybolovu, který předznamenával měsíce hladu a bídy. Od 60. let 20. století však došlo k velkému rozmachu chovu hřebenatek a ledové kry poskytují úkryt zálivům, v nichž se těmto měkkýšům daří. Zvuky a ticho ledu jsou nyní známkou mořské produktivity.
Projekt 100 zvukových krajin Japonska vedl ke zvýšení smyslového povědomí v místech mimo oficiální seznam. Japonská asociace zvukových krajin (The Soundscape Association of Japan) nyní kupříkladu pravidelně vybízí k hlubšímu naslouchání, a to jak finanční podporou zážitků typu procházek, při nichž účastníci věnují pozornost zvukové krajině, tak pořádáním diskusí o tom, jak nejlépe docenit, pochopit a chránit zvukovou rozmanitost Japonska.
V roce 2001, částečně pod vlivem úspěchu seznamu zvukových krajin, rozšířilo ministerstvo životního prostředí svou působnost i na oblast vůní. V seznamu 100 japonských míst s vybranou vůní (かおり風景100選) jsou uvedena ta, jejichž vůně mají zvláštní kulturní nebo přírodní význam. Jsou mezi nimi vůně květoucích vistárií, grilovaných úhořů a sirných pramenů až po vůni starých knih v tokijské čtvrti Kanda. Stejně jako v případě vyhlášení zvukových krajin bylo popudem pro vznik tohoto projektu vyjádření úcty smyslovému bohatství Japonska a zároveň zdůraznění nezbytnosti hlukové regulace a pachového znečištění. Místo toho, aby se vládní úsilí soustředilo výhradně na řešení negativních prožitků, nás tyto projekty upozorňují na to, že je třeba hledat a vyzdvihovat i ty pozitivní.
To, že je Japonsko světovým tahounem v uznání a oslavě svého smyslového bohatství, není překvapivé. Japonské náboženské, literární a estetické zvyklosti věnují značnou pozornost zvukovým, aromatickým a světelným nuancím a zapuštěnosti lidské kultury mezi rostlinami, jinými tvory, horami a vodou. Například haiku Matsua Bašóa překypují zvuky žab skákajících do vody, zpěvem kukaček a vzrušenými projevy cikád. Buddhistické a šintoistické chrámy vedou lidské smysly k nazření duchovní existence stromů, živosti vody, vstříc vhledům dosažitelným prostřednictvím kamenů a písku. „Právo na sluneční svit“ je chráněno zákonem, který zakazuje takové stavební postupy, jež příliš stíní sousedům. To jsou kulturní základy smyslové pozornosti a respektu.
Projekt 100 zvukových krajin Japonska čerpal inspiraci také z druhé strany Tichého oceánu. V 70. letech 20. století kanadští skladatelé R. Murray Schafer a Barry Truax uvedli v obecnou známost termíny zvuková krajina (soundscape) a akustická ekologie (acoustic ecology) a spolu se spolupracovníky z řad hudebníků a lovců zvuku studovali rozmanité zvukové textury napříč kanadskými a evropskými krajinami. Schafer tuto práci popsal jako „studium tonální zvukové krajiny“ s cílem bylo podpořit „zvukovou kulturu“ a snížit hluk, přičemž každé komunitě pokládal otázku, „jaké zvuky toužíme zachovat, podpořit, rozmnožit?“ Keiko Torigoe a další začlenili tento západní přístup do japonské kultury, která již byla podle jejích slov „světu zvuků otevřená“.
Oficiální seznam pozoruhodných zvukových krajin ukotvuje soukromé smyslové vjemy ve společenství. Stejně jako se scházíme, abychom společně hodovali, modlili se, sportovali, prohlíželi si výtvarné umění a poslouchali hudbu, můžeme se potkávat, abychom naslouchali zvukům Země, podivuhodně pestrému prolínání hlasů větru, vody a živých bytostí, lidí nevyjímaje. Jak jinak bychom mohli dospět ke kultuře naslouchání?
Vybraná ukázka pochází z knihy Sounds Wild and Broken: Sonic Marvels, Evolution’s Creativity, and the Crisis of Sensory Extinction (Viking Press, 2022, s. 353-359). Přeložil Luděk Čertík.