Permafrost obsahuje mikroby, mamuty a dvakrát víc uhlíku než zemská atmosféra. Co se stane, když začne tát?
Vyšlo pod názvem “The Great Thaw” v The New Yorker 17. ledna 2022 (český překlad: Jiří Zemánek); https://www.newyorker.com/magazine/2022/01/17/the-great-siberian-thaw / Joshua Yaffa je přispěvatelem časopisu The New Yorker a autorem knihy “Between Two Fires: Truth, Ambition, and Compromise in Putin’s Russia.” („Mezi dvěma ohni: Pravda, ambice a kompromis v Putinově Rusku“).
Při přeletu nad Jakutskem na severovýchodě Ruska jsem pozoroval, jak se tmavé odstíny boreálního lesa prolínají se skvrnami jemné, světle zbarvené trávy. Byl jsem připoután k tvrdé kovové sedačce v kabině letadla Antonov-2, jednomotorového dvouplošníku, v sovětské éře známého jako kukuruznik neboli práškovací letoun na kukuřici. Letadlo dunělo a stoupalo nad obzor modřínů a borovic a jezer barvy bahna. Přes zaprášený průzor letadla to nebylo možné poznat, ale pode mnou země dýchala, nebo spíš vydechovala.
Před třemi miliony let, kdy se z pólů stahovaly ledovce o velikosti kontinentu, klesly teploty na Sibiři na minus osmdesát stupňů Celsia a rozsáhlé oblasti půdy pod zemí zmrzly. Jak se na planetě cyklicky střídaly doby ledové a meziledové, velká část zmrzlé půdy roztála, aby opět znovu zmrzla, a to se několikrát po sobě opakovalo. Přibližně před jedenácti a půl tisíci lety ustoupila poslední doba ledová současné době meziledové a teploty začaly stoupat. Půda, která zůstala celoročně zmrzlá, se začala nazývat permafrost. Nyní se nachází permafrost pod devíti miliony kilometry čtverečními zemského povrchu, což je čtvrtina pevniny severní polokoule. Největší podíl z něj na světě má Rusko: dvě třetiny jeho území leží na permafrostu.
V Jakutsku, kde permafrost dosahuje hloubky téměř jednoho kilometru, se roční teploty od průmyslové revoluce zvýšily o více než dva stupně Celsia, což je dvakrát víc než celosvětový průměr. S teplejším vzduchem se otepluje i půda. Odlesňování a lesní požáry – oba akutní problémy v Jakutsku – odstraňují ochrannou vrchní vrstvu vegetace a ještě víc zvyšují teploty pod zemí.
Po tisíce let pohlcovala zmrzlá půda nejrůznější organický materiál, od pařezů stromů až po srstnaté mamuty. Když permafrost rozmrzne, probudí se v něm mikrobi a začnou si pochutnávat na rozmrzávající biomase. Je to zvláštní organický proces, podobný tomu, jako když odpojíte mrazák a necháte jeho dveře otevřené, abyste se o den později vrátili a zjistili, že kuřecí prsa vzadu začala hnít. V případě permafrostu se při tomto mikrobiálním rozkladu neustále uvolňuje oxid uhličitý a metan. Vědecké modely naznačují, že permafrost obsahuje jeden a půl bilionu tun uhlíku, což je dvakrát víc, než se v současnosti nachází v zemské atmosféře.
V Antonovu seděl vedle mě Trofim Maximov, vědec, který se zabývá vlivem permafrostu na změnu klimatu a křičel na pilota v kokpitu. Maximov si letadlo jednou měsíčně pronajímá, aby mohl měřit koncentraci skleníkových plynů v atmosféře nad Jakutskem. Popsal tání permafrostu jako jakousi zpětnou vazbu: uvolňování skleníkových plynů způsobuje vyšší teploty, ty zase způsobují další tání věčně zmrzlé půdy. „Je to přirozený proces,“ řekl mi. „Což znamená, že na rozdíl od čistě antropogenních procesů“ – například emisí z továren nebo automobilů – „jakmile tento proces jednou začne, nemůžete ho zastavit.“
Hadice připevněná ke křídlu letadla nasávala vzduch do tuctu skleněných lahví rozmístěných na podlaze kabiny. Porovnáním údajů o množství skleníkových plynů v průběhu času a v různých nadmořských výškách může Maximov odhadnout, jak je permafrost ovlivněn teplejším klimatem a jak k němu sám přispívá. Když začal před pěti lety provádět ve vzduchu tato měření, zjistil, že koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší nad Jakutskem roste dvakrát rychleji než jaké jsou historické průměry. Metan má v atmosféře kratší životnost než oxid uhličitý, ale je víc než pětadvacetkrát účinnější při zadržování tepla. Podle Maximovových údajů se metan také uvolňuje rychlejším tempem: akumuluje se o padesát procent rychleji než tomu bylo o jednu generaci dřív.
V tuto chvíli jsem se však zabýval hlavně tím, jak se letadlo při klesání v ostré spirále zvedá. Klesli jsme do výšky několika set metrů nad zemí, aby mohl Maximovův kolega, třiatřicetiletý výzkumník Roman Petrov, odebrat poslední vzorek, snímek uhlíku z malé výšky. Letadlo se třáslo jako nadupaná motokára. Petrov se držel za břicho a obličej zabořil do igelitového sáčku. Udělal jsem totéž. Když jsme konečně přistáli na travnaté přistávací dráze, vypotácel jsem se z kabiny a stále se mi zvedal žaludek. Maximov mi nalil do plastového kelímku koňak. Po dlouhém doušku jsem zjistil, že se mi točení v hlavě zpomalilo a země pode mnou opět nabyla pocitu uklidňující pevnosti – i když, jak jsem poznal, to, co vypadalo jako terra firma, mělo blíž k velkému mazlavému kusu hnijícího kuřete.
V průběhu 17. a 18. století, kdy se Ruská říše rozšiřovala na východ, přicházely do hlavního města zprávy o „pevném ledovém tělese“ v zemi, o kterém, slovy jednoho badatele, „předtím nikdo nikdy neslyšel“. První osadníci v Jakutsku, hlavním městě Jakutska, se snažili pěstovat plodiny a najít zdroje čerstvé podzemní vody. Obchodník Fedor Šergin, kterého car vyslal do Jakutska jako zástupce Rusko-americké společnosti, se v létě roku 1827 pokusil vykopat studnu. Šerginův tým dělníků strávil následujících deset let hloubením šachty, která sahala do hloubky tří set metrů, jen aby našel ještě víc zmrzlé země. Nakonec se v roce 1844 Alexander von Middendorff, významný vědec a badatel, vydal z Petrohradu do Jakutska a správně odhadl, že půda pod šachtou je zmrzlá do hloubky nejméně šesti set stop. Jeho zjištění otřásla ruskou vědeckou akademií a nakonec se dostala až do evropských salonů.
Dnes se vchod do Šerginovy šachty, jak se jí říká, nachází ve srubu v centru Jakutska, který je vklíněn mezi betonový obytný blok a vyhořelou budovu bývalé vojenské akademie. Jednoho odpoledne loni v létě jsem místo navštívil s Jurijem Murzinem, vědcem z Melnikovova institutu permafrostu, který sídlí v Jakutsku. „Tady začalo studium permafrostu,“ řekl. „Před vznikem Šerginovy šachty prakticky nikdo mimo Jakutsko neměl tušení, že něco takového existuje.“ Chtěli jsme se s Murzinem podívat dovnitř šachty, což vyžadovalo zvednot řadu těžkých dřevěných poklopů. Nahoru se vyřítil sloupec studeného vzduchu. Podíval jsem se dolů, ale viděl jsem jen černou stěnu. Do chaty se linulo zatuchlé aroma špíny a ledu. „Páchne to tu starobylostí, dávnými časy,“ řekl Murzin.
Ve 20. letech 20. století nazval sovětský vědec Michail Sumgin ve své hojně čtené monografii zmrzlou zemi „vechnaja merzlota“, doslova „věčný mráz“, což je neologismus, který byl později přeložen do angličtiny jako „permafrost“. Sumgin byl jakýmsi věčně zmrzlým romantikem a napsal, že „vechnaja merzlota ohromuje lidský intelekt a představivost“. Přirovnával ji k „ruské sfinze“ – nevysvětlitelné, lákavé hádance, kterou je potřeba vyřešit.
Pro ostatní představoval permafrost komplikovaný inženýrský problém. Sovětská ideologie obsahovala silný prométheovský impuls, který vystihuje axiom Maxima Gorkého, jenž parafrázuje Marxe, že „přeměnou přírody člověk proměňuje sám sebe“. Výstavba transpolární železnice byla jedním z mnoha infrastrukturních projektů, které se za Stalina musely vypořádat se zvláštnostmi půdy, která se může v létě propadat o několik centimetrů a v zimě zase zvedat. Jak prohlásil ve třicátých letech jeden vědec: „Je třeba porazit nepřítele – véchnaju merzlotu – a nevzdat se.“
V arktických oblastech Aljašky a Kanady žije dnes méně než dvě stě tisíc lidí a nejsou tam žádná velká města; Sovětský svaz se naopak svého času snažil svá severovýchodní území zalidnit. S přílivem obyvatel a následnými stavebními projekty vyvstal nový problém: budovy vytvářejí své vlastní teplo, ohřívají permafrost a způsobují jeho prohýbání a kroucení. V roce 1941 se propadla do země jakutská centrála N.K.V.D., tajné policie ze Stalinovy éry – jedna z jejích stěn se rozpadla a na místnost s agenty se rozprskla omítka.
Jakutsk je jedním ze dvou velkých měst na světě, která jsou postavena v oblastech se souvislým permafrostem – tedy tam, kde zmrzlá půda tvoří souvislou vrstvu pod bodem mrazu. Druhým městem je Norilsk v Krasnojarském kraji v Rusku, kam byli ve třicátých letech minulého století posíláni vězni z Gulagu, aby zde vybudovali nové osady. V Norilsku se nacházejí jedny z největších ložisek niklu na Zemi. Pro obsluhu těžebního a hutního průmyslu potřebovalo město továrny, bytové domy, školy, nemocnice a posluchárny. Mnohé z těchto prvních staveb neměly dlouhého trvání. Valerij Grebenec, profesor inženýrství na Moskevské státní univerzitě, pracoval v Norilsku v osmdesátých letech. Někteří jeho kolegové tam vyprávěli příběhy inženýrů, kteří čelili vážným následkům, když se jejich projekty zřítily. „Když vaše sousedy začnou střílet, začnete přemýšlet trochu živěji,“ poznamenal Grebenets pochmurně. A dodal, že s pokrokem ve studiu permafrostu „lidé začali chápat jeho vlastnosti a přicházet s novými nápady“.
S jedním s nejbláznivějších návrhů přišel sovětský vědec Michail Gorodský, který navrhl umístit kolem Země umělý prachový prstenec, podobný Saturnovým prstencům, čímž by se nad póly vytvořila tepelná kupole, která by zvýšila teplotu natolik, že by permafrost zcela zmizel. V polovině padesátých let navrhl inženýr Michail Kim, který přišel do Norilska jako vězeň gulagu, praktičtější řešení. Jeho nápad spočíval v budování staveb na betonových pilotech zaražených až čtyřicet metrů do permafrostu. Piloty by vyvýšily základy budovy, čímž by se zabránilo ohřívání půdy pod nimi a zároveň by to umožnilo pronikat studenému vzduchu hluboko do půdy. Následoval arktický stavební boom.
Sovětští inženýři začali považovat vechnaju merzlotu za věčnou, stabilní, neměnnou. „Věřili, že si permafrost podmanili,“ řekl Dmitrij Streleckij, profesor na Univerzitě George Washingtona. „Na pilotech jste mohli postavit pěti až devítipatrovou budovu a nic se nestalo. Všichni byli šťastní. … tato infrastruktura měla sloužit třicet až padesát let. Nikdo si nedokázal představit, že se během tohoto období klima tak dramaticky změní.“
V roce 2016 jeden z regionálních úředníků prohlásil, že šedesát procent budov v Norilsku je v důsledku tání permafrostu ohroženo. 29. května 2020 praskla nádrž na skladování pohonných hmot patřící společnosti Norilsk Nickel, jedné z největších ruských těžebních společností a do nedalekých vodních toků uniklo jednadvacet tisíc tun nafty, která zbarvila řeku Ambarnaja do kovově červené barvy. Vedení společnosti prohlásilo, že se škody podařilo zvládnout. Georgij Kavanosjan, hydrogeolog se sídlem v Moskvě, který má populární kanál na YouTube, se však vydal do Norilska a odebral vzorky z místa dále na sever, z řeky Pjašina, která se vlévá do Karského moře. Zjistil, že koncentrace znečišťujících látek je dvaapůlkrát vyšší než povolená hodnota, což ohrožuje populace ryb a ekosystémy v okruhu tisíců kilometrů.
Kreml nemohl ignorovat rozsah katastrofy, kterou Greenpeace přirovnalo k úniku ropy z tankeru Exxon Valdez. V únoru 2021 stát nařídil společnosti Norilsk Nickel zaplatit pokutu ve výši dvou miliard dolarů, což je největší pokuta za poškození životního prostředí v ruské historii. Společnost prohlásila, že piloty podpírající nádrž selhaly při tání permafrostu. Externí vědecký posudek zjistil, že tyto piloty byly nesprávně nainstalovány a že teplota půdy nebyla pravidelně monitorována. Jinými slovy, lidská nedbalost umocnila dopady klimatické změny. „To, co se stalo v Norilsku, bylo jakousi ukázkou toho, jak závažný může problém být,“ řekl Vladimir Romanovskij, profesor geofyziky na Aljašské univerzitě ve Fairbanksu. „Není to však zdaleka jediný případ. Spousta dalších havárií se děje v menším měřítku a bude se dít i nadále.“
Abych si udělal představu o tom, jak tání permafrostu mění krajinu, vyjel jsem z Jakutska s Nikolajem Bašarinem, dvaatřicetiletým výzkumníkem z Institutu permafrostu. Naším cílem byla osmdesát kilometrů vzdálená vesnice Usun-Kyuyol, kde Bašarin vyrůstal. Jeho rodina, stejně jako mnoho jiných v Jakutsku, měla sklep vyhloubený v permafrostu, kde skladovala maso, marmeládu a jezerní led, který rozpouštěla na pitnou vodu. „Žijete na tom celá ta léta, ale nikdy tomu skutečně úplně nerozumíte,“ řekl mi Bašarin a vysvětlil své rozhodnutí studovat vědu o permafrostu. Za úsvitu jsme vyrazili na první trajekt přes řeku Lenu; kvůli neustále se měnícímu vlivu permafrostu na strukturu půdy se stavba mostu zatím ukázala jako neproveditelná.
Oblast na pravém břehu Leny, údolí o rozloze asi dvaceti tisíc kilometrů čtverečních, je známá svými rozsáhlými ložisky jedomy1/, což je druh permafrostu, který je obzvláště bohatý na led. Zatímco některý permafrost je tvořen téměř výhradně zmrzlou půdou, jedoma obsahuje až osmdesát procent ledu, který vytváří pevné a z povrchu neviditelné klíny, které mohou sahat až několik pater pod zem. Toto je problematické z několika důvodů. Voda je totiž účinným vodičem tepla, který pohlcuje atmosférické teplo a ohřívá podzemní permafrost. Při tání jedomy mohou v zemi vznikat prohlubně, které se zaplní vodou, což je proces známý jako termokras.
Jedoma představuje také velmi absorpční uhlíkovou past, která v bahně a sedimentech hromadí organické látky, jež v minulých desítkách tisíc let v určitém okamžiku zmrzly pod zemí. Když tento typ permafrostu rozmrzne, může uvolňovat desetkrát více skleníkových plynů než jiné písčitější typy permafrostu. Jedoma se vyskytuje v některých částech Aljašky a Kanady, ale nejrozšířenější je na severovýchodě Sibiře; v Jakutsku tvoří desetinu území této oblasti.
Projížděli jsme s Bašarinem kolem kaluží tající jedomy. Některé oblasti byly velké jako malé rybníky, jiné byly skutečnými jezery. Zastavili jsme na okraji velkého alasu – termokrasového jezera, které vyschlo a stalo se jakýmsi vydlabaným kráterem. Tento alas vznikal pravděpodobně déle než pět tisíc let. Bašarin mi řekl, že na dně menšího alasu, který se nacházel poblíž, byly nedávno nalezeny úlomky sto padesát let starých bříz, což naznačuje, že proces, který kdysi trval tisíce let, se nyní odehrál za něco málo přes sto let. „Z geologického hlediska to není víc než milisekunda,“ řekl.
Jeli jsme do Usun-Kyuyolu, kde žil Bašarin do svých dvanácti let. Před dřevěnými domky, z jejichž komínů se valily tmavé chuchvalce kouře, se pásly krávy. Jeden úsek silnice byl posetý oválnými kopečky vysokými několik metrů. Plátky jedomy rozmrzly a v místech, kde bývaly kdysi vrcholky ledových klínů, zůstaly strmé jámy. Začalo to, řekl Bašarin, asi před dvaceti lety, po napadení nedalekého březového lesa bourcem morušovým. Stromy odumřely a permafrost se stal zranitelný vůči slunečnímu záření a rostoucím teplotám. „Zpočátku byli lidé šťastní – příští rok byl dobrý na bobule,“ řekl; když ale permafrost roztál, cesta se stala tak hrbolatou, že se po ní nedalo jet, a naopak muldová lyžařská dráha se proměnila na vodorovnou. Řada domů popraskala, jak se pod nimi propadala půda. Několik jich teď stálo opuštěných.
Zastavili jsme se v domě Bašarinovy tety a strýce, kteří nás pozvali na oběd. „Díváme se na televizi, slyšíme o oteplování,“ řekl mi Bašarrinův strýc Prochor Makarov. „My ale žijeme na vesnici. Naším hlavním problémem je zajistit si na zimu dostatek sena.“ Jejich dům nebyl ohrožen bezprostředním nebezpečím zřícení, ale země kolem něj byla hrbolatá a posetá malými prohlubněmi. Plot kolem jejich pozemku působil jako potající se člověk v baru, který toho příliš mnoho vypil. Makarov mi řekl, že v létě hlínu kolem rozhrabává, aby se všechno zase srovnalo. „Jsme na to zvyklí,“ řekl.
Po našem odchodu mi Bašarin řekl: „Lidé nechápou, jak tenhle příběh skončí.“ „Ať se snaží přizpůsobit, jak chtějí“, pokračoval, „tání je stejně zastihne“.
O tři dny později jsem odletěl vrtulovým letadlem z Jakutska do Čerského, malého městečka na řece Kolymě poblíž její delty, kde se Kolyma vlévá do Východosibiřského moře. Ve třicátých letech byl Čerský tranzitním uzlem pro tábory gulagu, později sloužil jako základna pro letadla, která sovětské badatele převážela na arktické expedice. V těchto dnech, koncem léta, se jeho obyvatelé, kteří strávili prázdniny na „pevnině“, jak nazývají Rusko, vracejí na začátek nového školního roku a přivážejí s sebou věci, které jsou v nejsevernějších končinách Sibiře vzácné a drahé. Letadlo bylo plné nejen lidí, ale i táců s vejci, kytic květin a krabic s nově zakoupenými televizory a mixéry.
Po příletu jsem vyšel z letiště v Čerském, které není o moc větší než malá čekárna, a uviděl na prašné cestě zaparkovaný Land Rover. Za volantem seděl muž s vlajícími stříbrnými vousy a černým baretem. Okamžitě jsem rozpoznal, že je to Sergej Zimov, který je něco jako věštec z permafrostu. „Nastupte si,“ řekl.
Vyrazili jsme směrem k Severovýchodní vědecké stanici, výzkumnému centru na okraji města. Šestašedesátiletý Zimov vystudoval geofyziku ve Vladivostoku a na sklonku existence Sovětského svazu se spolu s manželkou Galinou přestěhoval do Čerského; krátce nato se jim narodil syn Nikita. Rozpad Sovětského svazu je jen jednou z mnoha událostí, minulých i budoucích, které Zimov podle svých slov předpověděl. „Když znáte dějiny civilizace, je velmi snadné předpovídat a zatím jsem se nemýlil,“ řekl mi. Během následujícího týdne jsem si od Zimova vyslechl výklad o globálních populačních trendech, o ruské vojenské logistice a o zlatém standardu. („Moje pravidlo je jednoduché: když dostanete dolar, použijte ho na nákup zlata.“)
Vědeckou proslulost přinesly Zimovovi jeho myšlenky o permafrostu. Na počátku devadesátých let dospěl jako jeden z prvních k několika spolu souvisejícím poznatkům: permafrost zadržuje obrovské množství uhlíku; velká část tohoto uhlíku se uvolňuje jako metan z termokrasových jezer2/ (přítomnost vody a nepřítomnost kyslíku vytváří metan, na rozdíl od oxidu uhličitého, který se uvolňuje z horních vrstev půdy); a značná část těchto emisí pochází z podzimu a zimy, z chladných období, která arktičtí vědci považovali dříve z hlediska klimatu za nedůležitá.
Na jaře 2001 přijela do Čerského americká doktorandka Katey Walter Anthonyová, která se se Zimovem seznámila na akademickém setkání na Aljašce, aby zde pomáhala se sběrem dat o emisích metanu. „Když jsem ho uviděla poprvé na Aljašce, připadal mi, s tím svým velkým obočím a vytřeštěnýma očima, tak divoký,“ řekla mi Walter Anthonyová. „Ale když jsem přijela do Čerského, uvědomila jsem si, že ačkoli se na něm nic nezměnilo, vypadá v tomto prostředí naprosto normálně.“
Walter Anthonyová rozmístila kolem termokrasových jezer v Čerském lapače metanu, které vyrobila z plastových desek. „Sergej přišel opravdu na skvělé nápady,“ řekla, „ale shromáždil jen tolik dat, kolik si myslel, že potřebuje k prokázání svého názoru, což bylo mnohem méně, než by si západní vědci přáli vidět.“ Anthonyová se vrátila do Čerského následující rok a tentokrát zůstala až do podzimu a do nástupu prvních mrazů.
Jednoho rána po snídani, líčila mi, jí Zimov navrhl, aby společně navštívili jedno z jezer. Led byl ještě tenký a křehký a Anthonyová byla při chůzi po něm nervózní. „Nebojte se,“ řekl jí Zimov. „Podzimní led je přátelský – řekne vám, než se prolomí.“ A ukázal dolů. Anthonyová uviděla tisíce drobných vzduchových bublinek, které zmrzlému povrchu propůjčovaly vzhled hvězdné noci. „Led byl v podstatě mapou, která ukazovala, odkud metan vyvěrá,“ řekla. Díky tomu dokázala umístit lapače metanu přesně tam, kde se uvolňoval, místo aby, jak říkala, „vystřelila šíp do nebe“.
Walter Anthonyová zjistila, že emise metanu jsou pětkrát vyšší než byl Zimovův původní odhad. Radiokarbonové datování ukázalo, že se plyn uvolňuje z organické hmoty, která se zformovala před dvaceti až čtyřiceti tisíci lety, v období pleistocénu, což naznačuje, že tání permafrostu zasáhlo jeho hluboké a staré vrstvy. Výzkum byl publikován v roce 2006 v časopise Nature a okamžitě se stal základním textem pro stanovení vlivu tání permafrostu na změnu klimatu.
Když jsem byl v Čerském, Zimov mě vzal k jezeru. Procházeli jsme křovinami a pod nohama jsme cítili křupání zářivě červených moruší. Na břehu jezera se mě Zimov zeptal: „Vidíš ty bubliny?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Jakmile jsem však věděl, že je mám hledat, nebylo možné je přehlédnout. Vypadalo to, jako by jezero bylo obrovským kotlem na pokraji velmi pomalého sotva znatelného varu, v němž tu a tam bouchne vzduch – to byl metan.
Zimov mi vysvětlil, že i během mrazivých zim zůstávají v Čerském teploty pod hladinou jezera nad bodem mrazu. Nezamrzlá voda umožňuje mikrobům trávit organické látky ještě dlouho poté, co je okolní krajina pokryta sněhem. Voda má také silný erozní účinek. „Břeh pomalu taje a hroutí se, čímž s sebou do jezera stahuje čerstvé kusy permafrostu,“ řekl Zimov – tedy další palivo pro uvolňování metanu. Anthonyová, která je nyní profesorkou na Aljašské univerzitě ve Fairbanksu, mi řekla: „Jakmile permafrost rozmrzne do té míry, že vytvoří prohlubně vyplněné vodou, tání začne postupovat hluboko a rychle a začne se rozšiřovat do stran – ve skutečnosti ho nejsme schopni zastavit.“
Za posledních padesát let se průměrná roční teplota v Čerském zvýšila o tři stupně Celsia. Stejně palčivým problémem je sněhová pokrývka. „Sníh je jako teplá přikrývka – nedovolí zimnímu chladu proniknout úplně do půdy,“ řekl Zimov. Jedním z důsledků klimatické změny je více srážek v arktickém ekosystému v okolí Čerského. Roční sněhové srážky se od počátku osmdesátých let zvýšily až o dvacet centimetrů, což přidalo další dva stupně oteplovacího efektu. V důsledku toho – vysvětluje Zimov – je dnes permafrost, který míval minus sedm stupňů Celsia, na pokraji bodu tání, pokud se tak již nestalo.
Před deseti lety vyvolal článek o emisích z podmořského permafrostu hysterii ohledně takzvané metanové bomby v Arktidě, která je připravena náhle uvolnit ničivé množství oteplujícího plynu. Většina vědecké komunity začala v následujících letech vnímat tání permafrostu spíše jako pomalu probíhající katastrofu. „Permafrost neuvolní katastrofickou explozi uhlíku, která by například přes noc množství oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobila,“ řekl mi Ted Schuur, který vede projekt zaměřený na tání permafrostu a klimatickou změnu na Severoarizonské univerzitě. „Namísto toho bude tento uhlík unikat z celé Arktidy a časem se významně přidá k uhlíku, který už lidé uvolnili do ovzduší prostřednictvím spalování fosilních paliv.“
Zpráva Mezivládního klimatického panelu (I.P.C.C.) OSN pro změnu klimatu z roku 2018 stanovila lidstvu maximální uhlíkový rozpočet ve výši zhruba pět set osmdesát miliard tun, aby mělo vůbec šanci omezit oteplování na jeden a půl stupně Celsia. Modely panelu začaly teprve nedávno zohledňovat různé scénáře rozmrazování permafrostu, avšak nabízejí tak širokou škálu možných výsledků, že se permafrost stal, jak řekl Schuur, „divokou kartou“ klimatické vědy. On a jeho kolegové odhadují, že by emise z permafrostu mohly tvořit pět až patnáct procent přídělu uhlíku, odhadovaného Mezivládním klimatickým panelem (I.P.C.C.).
Modely I.P.C.C. také opomíjejí významnou příčinu emisí skleníkových plynů z permafrostu. Jeho odhady totiž předpokládají, že veškeré tání bude postupné, způsobené rostoucí teplotou vzduchu a neberou v úvahu termokras čili „náhlé tání“, jak ho Schuur raději nazývá, které může zpustit nelineární události jako je rychlá eroze nebo jako jsou sesuvy půdy. „Tyto události jsou v lidském časovém měřítku v podstatě nevratné,“ tvrdí Susan Nataliová, vědkyně z Woodwellova klimatického výzkumného centra ve Falmouthu ve státě Massachusetts.
Průměrná globální teplota se v tomto století zvýší o téměř dva a půl stupně Celsia. Na poslední konferenci OSN o změně klimatu, která se konala v listopadu v Glasgow, účastnické země znovu potvrdily cíl udržet oteplování na úrovni jednoho a půl stupně, i když plány, jak toho dosáhnout, zůstávají stále nejasné. Většina modelů předpokládá, že teploty tuto hranici překročí a že úspěšné celosvětové úsilí o udržení oteplování na zvládnutelné úrovni bude zahrnovat opatření k jeho opětovnému snížení. „Problémem je, že tání permafrostu nelze jen tak vypnout, natož jej zvrátit,“ řekla Nataliová. V určitém okamžiku převezme vládu příroda. Ani ten nejprozíravější zákonodárce na světě nemůže přijmout zákon zakazující emise z permafrostu. Jak řekla Nataliová: „Půdu nebude možné znovu zmrazit a vrátit ji do původního stavu“.
V celé Arktidě se dnes ekosystémy mění ze zásobníků uhlíku – které pohlcují více skleníkových plynů, než jich uvolňují – na zdroje uhlíku. Jednoho dne jsem navštívil v Čerském lokalitu u řeky, kterou spravuje německý výzkumný tým z Institutu Maxe Plancka pro biogeochemii. Okolní krajinou mě provedl Mathias Göckede, vedoucí vědec projektu. Přeskakovali jsme mezi travnatými trsy vyrůstajícími z tundry a došli až k místu, kde před sedmnácti lety jeho kolegové záměrně znehodnotili horní vrstvu jedomy. Záměrem bylo napodobit tání permafrostu, aby bylo možné zjistit, jak by krajina reagovala a jak by se změnil místní rozpočet emisí uhlíku.
V prvním roce experimentu, vysvětloval Göckede, uvolnila půda víc kysličníkuu uhličitého, než dokázala vegetace absorbovat a místo se změnilo z pohlcovače uhlíku na jeho zdroj. Pak se objevily větší keře a stromy, které emise pohltily. Místo se ustálilo v nové rovnováze, na vyšší úrovni emisí i absorpce uhlíku než předtím. „To považuji za povzbudivé,“ řekl mi Göckede.
Začátkem léta jsem navštívil Jamal, poloostrov, který vyčnívá jako křivý prst do Karského moře. Jamal je domovem Něnců, etnické skupiny, jež pochází z ruského severu a je jednou z největších dosud zbývajících kočovných populací. Něnci žijí v tzv. chumách – což je místní obdoba jurt – a při hledání sezónní pastviny pro svá stáda sobů je prohánějí po poloostrově sem a tam. Jamal znamená v jazyce Něnců „kraj světa“.
Po cestě osobním trajektem po řece Ob jsem se zastavil v chalupě jedné něnecké rodiny, abych zde jednu noc strávil. Přespal jsem pod sobí kůží a ráno po snídani s čerstvými rybami jsem se vydal proti proudu řeky do osady Jar-Sale, která funguje jako správní středisko pro tábory kočovníků v tundře. Tam jsem se seznámil s pastevcem sobů Vitaliem Laptanderem.
V červenci 2016 zasáhla Jamal vlna veder, kdy teploty dosahovaly až sto stupňů Fahrenheita. Laptander byl tehdy se svým dvoutisícovým stádem zvířat poblíž jezera Jaroto uprostřed poloostrova. „Takové horko jsem ještě nezažil,“ řekl mi. Jednoho rána se mu naskytl děsivý pohled: jeho padesát sobů leželo v tundře mrtvých. Nebyl tam žádný proud ani mobilní signál. Laptander šel deset hodin pěšky, aby přivolal pomoc; nakonec narazil na tábor Něnců se satelitním telefonem. Než se vrátil zpátky ke svému stádu, uhynulo dalších dvě stě sobů. „Nevěděl jsem, co mám dělat,“ řekl. „Situace byla zjevně opravdu špatná a já jsem měl strach.“
Přiletěl vrtulník a vysadil tým zdravotníků a veterinářů v ochranných oblecích. Ti z uhynulých sobů odebrali vzorky a odletěli, aby je dopravili do laboratoří v Moskvě a na Sibiři. O dva dny později se vrtulník vrátil a úředníci Laptanderovi sdělili, že jeho zvířata byla pravděpodobně nakažena antraxem.
Během několika dní dorazili na Jamal specialisté z armádních sil radiologické, chemické a biologické obrany. Vyhledávali sobí mršiny a pálili je tam, kde ležely. Díky karanténním opatřením a urychlené očkovací kampani se po dvou týdnech podařilo dostat epidemii pod kontrolu. Do té doby bylo na poloostrově utraceno víc než dva a půl tisíce sobů; Laptanderovo stádo se snížilo na polovinu. Nákaza se rozšířila ze zvířat i na lidi. Desítky lidí byly hospitalizovány, jeden dvanáctiletý chlapec zemřel.
Šlo o první případ výskytu antraxu na Jamalu od roku 1941. Téměř všichni, od vědců po pastevce, se domnívali, že tato bakteriální choroba byla již dávno vymýcena. Dvě stě tisíc vzorků půdy odebraných v předchozím desetiletí neprokázalo žádné stopy spor antraxu. Za normálního léta rozmrzá horní vrstva permafrostu na Jamalu do hloubky zhruba dvaceti centimetrů, ale v roce 2016 dosáhlo rozmrznutí permafrostu na některých místech téměř do hloubky devadesáti centimetrů. V následné zprávě o příčinách vypuknutí epidemie skupina ruských odborníků uvedla: „Vznik antraxu byl vyvolán aktivací ‚starých‘ infekčních míst v důsledku anomálně vysoké teploty vzduchu a jejich rozmrznutím do hloubky přesahující běžnou úroveň“.
Tání permafrostu vyneslo na povrch nejrůznější záhady z minulých tisíciletí. Vědci z Ruského biologického institutu v městě Puščino poblíž Moskvy, což je výzkumné vědecké seskupení z doby sovětské éry, získali v roce 2015 vzorek jedomy z vrtu v Jakutsku. Vložili ve své laboratoři tento kus zmrzlého sedimentu do sterilizovaného kultivačního boxu a o měsíc později se v něm plazil mikroskopický bezobratlý živočich z rodu červů, známý jako bdelloid rotifer (vířník). Radiokarbonové datování ukázalo, že tento vířník je starý 24 tisíc let. V srpnu jsem se vydal do Puščina, kde jsem se setkal se Stasem Malavinem, vědeckým pracovníkem laboratoře. „Jedna věc je, že se k životu probudí obyčejná bakterie poté, co byla pohřbena v permafrostu,“ řekl. „Ale tenhle tvor má střeva, mozek, nervové buňky a rozmnožovací orgány. Zjevně máme co do činění s vyšším řádem.“
Malavin vysvětlil, že vířník přežil uplynulé roky ve stavu „kryptobiózy“, „jakéhosi skrytého života, kdy se jeho metabolismus fakticky zpomalil na nulu“. Živočich se podle Malavinových slov vynořil z tohoto geologického „stroje času“ nejen živý, ale i schopný reprodukce. Vířník žije jen několik týdnů, ale opakovaně se rozmnožuje prostřednictvím partenogeneze, což je druh nepohlavního rozmnožování. Malavin vyjmul z laboratorní ledničky přímého potomka vířníka, který z permafrostu vylezl, a umístil ho pod mikroskop. Oválný plankton se svíjel; představoval jsem si tuto kapičku o velikosti dvou desetin milimetru jako nervózního průzkumníka, který se probudil a ocitl se v podivné a nečekané budoucnosti.
„Proč být skromný?“ ptal se Malavin. Odhalení tajemství, jak se živočich se složitou anatomií dokázal na desítky tisíc let vypnout a pak se zase zapnout, by například mohlo napovědět, jak je možné kryogenní podmínky využít k uchovávání orgánů pro nemocné. Neurovědci z M.I.T. se ozvali. „Samozřejmě netvrdím, že naše zjištění povedou k tomu, že lidé budou zítra uvedeni do dlouhodobého kryogenního spánku,“ řekl Malavin. „Ale je to krok tímto směrem.“
Snad nejzajímavější biologické exempláře, které se podařilo z permafrostu vylovit, jsou pozůstatky mamutů, z nichž mnohé jsou díky tisíciletému přirozenému chladu pozoruhodně zachovalé. V Jakutsku jsem navštívil Muzeum mamutů, dvoupatrové zařízení plné kostí, klů a zubů. Mamuti se objevili před sto padesáti tisíci lety a potulovali se tehdy po travnatých stepích, které sahaly od Pyrenejského poloostrova až k Beringově úžině.
Tento druh mamutů začal vymírat na konci pleistocénu, asi před dvanácti tisíci lety, a to z důvodů, které byly dlouho předmětem diskusí. Jeden tábor vědců zastával názor, že mamut byl jednou z prvních obětí antropogenního vyhubení. „Mamuti neměli žádné přirozené predátory – kromě člověka,“ řekl mi Sergej Fedorov, vedoucí expozic muzea. Nicméně v říjnu publikoval mezinárodní tým vědců v časopise Nature studii, která měla tento případ vyřešit. Analyzováním DNA z dávného prostředí vědci zjistili, že prudké oteplení rozpustilo ledovce a zaplavilo tundru, čímž zničilo zásoby potravy mamutů. „Naše výsledky naznačují, že k jejich vyhynutí došlo, když poslední ohniska stepně-tundrové vegetace definitivně zmizela,“ napsali autoři.
Pokud jde o nálezy mamutů je Jakutsko jejich světovým lídrem. Tyto pozůstatky, z nichž první objevili ruští vědci v roce 1806, nám poskytly mnoho informací o pleistocénu obecně: trávicí trakt jednoho mamuta, nalezený v roce 1971, byl tak dobře zachován, že vědci byli schopni analyzovat jeho poslední jídlo. Fedorov mi vyprávěl o expedici, která se v roce 2013 vydala na ostrov Malý Ljachovský u severního pobřeží Jakutska; když tam vědci vykopali zmrzlou mamutí mršinu, její maso začalo krvácet. Britský paleobiolog později na místě popsal tento exemplář jako „opravdu šťavnatý“, podobající se „kusu steaku“.
Pro skupinu vědců, kteří snili o využití technik úpravy genů k reprodukci živého mamuta, byla vyhlídka na čtyřicet tisíc let starý hemoglobin vskutku vzrušující. (Vzorky tkáně z mamuta z ostrova Malý Ljachovský nakonec neposkytly dostatek použitelné DNA k rekonstrukci genomu zvířete.) George Church, významný genetik z Harvard Medical School, spoluzaložil startup, který se věnuje snahám o deextinkci mamutů; doufá, že jeho tým bude během několika příštích let připraven produkovat embrya novomamutů.
Fedorov mě zavedl do velkého mrazicího boxu, kde se na kovových policích vršily kusy masa a kožešin; srpek ohnutého klu byl nezaměnitelný. Jak mi Fedorov vysvětlil, tyto mamutí ostatky, které byly vykopány na území celého Jakutska, byly uloženy při teplotě nula stupňů Celsia a čekaly na další vědecké zkoumání. Prostor byl stísněný a mrazivý – tak takhle to vypadá, když je člověk uzavřen v permafrostu, pomyslel jsem si. Zvedl jsem nohu, která kdysi patřila mamutovi z ostrova Malý Ljachovský, silný pahýl s červenohnědou srstí. „Podívej, jeho chodidlo se dá velmi dobře vysledovat,“ řekl mi Fedorov. „Jsou vidět jeho nehty.“
Jedním z vodítek, jak může permafrost současnou éru oteplování přežít, je to, jak se mu to dařilo během předchozího období. Julian Murton, vědec a profesor na univerzitě v Sussexu, vedl před pěti lety tým výzkumníků do kráteru Batagajka, permafrostové prolákliny v centrálním Jakutsku. Kráter Batagajka je největší termokrasová propadlina na světě, je to půl kilometru dlouhá průrva v zemi se stěnami vysokými až dvě stě osmdesát metrů. Kráter neustále rozmrzá a propadá se, za rok se zvětší až o sto metrů. Místní obyvatelé mu říkají „brána do pekla“. Výstižnější metaforou pro něj může být geologický vrstevnatý koláč, jehož obnažené stěny nabízejí vzácnou možnost prohlédnout si najednou statisíce let permafrostu.
Murton mi řekl, že první, co ho zaujalo během jeho pobytu u kráteru, byl zvuk. „Je to jako orchestrální skladba,“ řekl. „V létě, když čelní stěna rychle rozmrzá, slyšíš neustálé tryskání vody, připomíná to první housle. A pak jsou tu ty obrovské kusy permafrrostu, až půl tunové, které padají s velkým rachotem na dno. To je ten perkusní zvuk.“
Murton a jeho tým vyvrtali ve stěnách kráteru vrty a k odhadu stáří vytěžených sedimentů použili metodu luminiscenčního datování. Ukázalo se, že spodní vrstva permafrostu je stará nejméně šest set padesát tisíc let. Jak Murton vysvětlil, znamená to, že přežila předchozí meziledové období, které začalo asi před sto třiceti tisíci lety, kdy bylo v některých částech Arktidy až o čtyři nebo pět stupňů Celsia tepleji než dnes. „Nejstarší permafrost v Eurasii je tu tedy už přes půl milionu let,“ řekl mi Murton. „Vzhledem k tomu, že v minulosti přežil intenzivní globální oteplování, musí být dost odolný.“
To je dobrá zpráva. „Pokud máte rádi permafrost tak jako já, nebudete ho mít za našich životů málo,“ řekl Murton. Jeho hypotéza o odolnosti permafrostu se však vztahuje na permafrost, který sahá stovky metrů pod povrch. „Horních několik metrů permafrostu je určitě ohroženo,“ říká Murton. Právě tam se totiž nachází uhlík: horní tři metry permafrostu obsahují o polovinu víc uhlíku než podobná hloubka půdy v ostatních ekosystémech planety dohromady. Navíc, jak zdůrazňuje Murton, „i když se zdá, že ekosystém dokáže ochránit permafrost před vysokými teplotami vzduchu, je-li tento ekosystém narušen, permafrost se stává náhle velmi zranitelný.“ Samotný kráter Batagajka vznikl poté, co byl v šedesátých letech minulého století vykácen velký kus lesa.
V těchto dnech je největší hrozbou pro krajinu požár. Minulé léto bylo v Jakutsku nejhorším obdobím požárů v historii, kdy hořelo na rozloze území osmi milionů hektarů – na ploše o velikosti státu Maine – a z půdy se uvolnilo víc než pět set megatun oxidu uhličitého. Je těžké předpovědět, jaký bude mít oheň dlouhodobý vliv na permafrost. V některých částech Jakutska se boreální les dokázal po požáru sám obnovit, což přineslo nové stromy a podrost, které pohlcují uhlík a situace se vrátila do rovnováhy. Na jiných místech – zejména na těch, která jsou plná jedomy bohaté na led – však požáry způsobily v krajině nevratné změny, například termokrasové jezero nebo kráter jako je Batagajka. Sander Veraverbeke, klimatolog z Vrije Universiteit Amsterdam, který se věnoval v Jakutsku rozsáhlé terénní práci, mi řekl: „V takovém případě se permafrost už nikdy neobnoví“.
Jednoho dne mi Sergej Zimov ukázal v Čerském místo, kde se snažil napodobit dopady požáru na permafrost. Vezl nás na motorovém člunu po řece, vítr mi prořezával bundu a odíral obličej. Přivázali jsme člun k několika keřům a vydali se pěšky houbovitým mechem tundry. „Vlastně takovýhle terén nesnáším,“ řekl mi Zimov. „Všechno je měkké a mazlavé a všude jsou komáři.“
Po půl hodině jsme došli na mýtinu, která měla stejně hrbolatý charakter, jaký jsem viděl ve vesnici Usun-Kyuyol. V roce 2003 použil Zimov „velmi, velmi velký buldozer“, který si vypůjčil z nedalekého dolu na zlato, aby s jeho pomocí vytrhal keře a mech a odstranil svrchní vrstvu půdy podobně jako se to děje při požáru. „To je přesně ten druh experimentu, který má Sergej rád,“ řekl mi Göckede. „Pro něj je buldozer vědecký nástroj.“ Během jednoho roku začal led v jedomě tát, půda se propadala a permafrost roztával ve stále větší hloubce.
Zimov a já jsme nesli každý dlouhou kovovou sondu, klasický terénní nástroj vědců zabývajících se permafrostem. Bod, v němž hrot sondy narazí na tvrdý led, prozrazuje hloubku tání permafrostu. Zimov má sluch na zmrzlou půdu a dokáže posoudit její konzistenci podle zvuku, který vydává při úderu kovu. „Je uvolněná, je připravená se rozpadnout,“ prohlásil. Před třiceti lety, během průměrného léta, permafrost roztál do hloubky necelého metru. Nyní na vybouleném místě musel k sobě Zimov připevnit dvě sondy a nakonec narazil na pevný led v hloubce tři a půl metru. Všechna tato rozmrzlá půda produkovala oxid uhličitý a v hlubších vrstvách, kde je méně kyslíku, i metan. „Bylo by potřeba pěti velmi studených syrových zim za sebou, aby to znovu zmrzlo,“ řekl Zimov. „A já moc nevěřím, že se to ještě někdy opět stane.“
V květnu ruský ministr životního prostředí navrhl celostátní systém monitorování změn v permafrostu způsobených klimatem a upozornil, že by jeho tání mohlo do roku 2050 způsobit škody na infrastruktuře země za víc než 60 miliard dolarů. Vladimir Putin, který v roce 2003 poznamenal, že globální oteplování jednoduše znamená, že „budeme méně utrácet za kožichy“, řekl následující měsíc o zóně permafrostu v zemi: „V Arktidě máme celá města postavená na permafrostu. Jestliže to všechno začne tát, jakým důsledkům bude Rusko čelit? To nás samozřejmě znepokojuje.“
Je možné si představit technická řešení, která zabrání nejhorším dopadům tání permafrostu na budovy, průmyslové objekty nebo dokonce na celá obytná sídla. V Jakutsku jsem procházel kolem obytných domů, u jejichž základů byly instalovány velké kovové trubky naplněné chladicím prostředkem, který během zimy kondenzuje a stéká pod zem, aby udržel půdu zmrzlou. V Salekhardu, hlavním městě Jamalu, byly do vrtů pod základy některých budov spuštěny teplotní senzory – pokud bude hrozit rozmrznutí půdy, vědci dostanou ze senzorů poplašný signál, pravděpodobně včas na to, aby mohli provést náležitá technická opatření. Jaroslav Kamněv, ředitel iniciativy, kterou zahájila regionální vláda za účelem studia oteplování půdy, mi řekl: „Stačí pochopit, co se děje uvnitř permafrostu a dům zůstane v pořádku stát.“
Co však dělat s obrovskými zásobami uhlíku v zemi, které čekají na přeměnu na skleníkový plyn? Miliony čtverečních mil neobydlené tundry nejsme schopni efektivně monitorovat, natož ochlazovat. „Technologická řešení jsou nemožná,“ řekl Merritt Turetsky, ředitel Ústavu arktického a alpinského výzkumu na Coloradské univerzitě v Boulderu. Nejzřejmější odpověď na to, která je tragická, jak svou banalitou, tak svou nepravděpodobností, je, že lidé rychle a dramaticky omezí spalování fosilních paliv. „Existuje jeden způsob, jak udržet permafrost, o němž víme, že je osvědčený a prokázaný – snížit lidské emise,“ řekl Turetsky. „Zaměření na jiná řešení může být zajímavé, ale v konečném důsledku odvádí pozornost.“
Zimov má však svůj vlastní nápad. Už jako postgraduálního studenta ho během jeho terénních výzkumů Arktidy ohromily kosti a další rozmanité pozůstatky z těl mamutů, koňů, bizonů, losů a vlků, které zde nacházel. Na procházce kolem erodujícího svahu u řeky Kolymy nedaleko Čerského narazil na tmavohnědou lebku divokého koně. Zimovův syn Nikita, který nyní řídí každodenní provoz Severovýchodní výzkumné stanice, odhadl stáří lebky na dvacet až čtyřicet tisíc let.
Během pleistocénu byla Arktida pokryta travnatou stepí, která fungovala jako přirozený nárazník vůči permafrostu, proti jeho rozmrazování. Savci, kteří se po této dnes ztracené savaně pohybovali, na ní byli závislí z důvodu potravy a zároveň udržovali její existenci. Zimov chce znovu tento ekosystém vytvořit. „Musíme vrátit přírodě řád,“ řekl. „Ona se pak postará o klima.“
Tato teorie se opírá o oteplovací účinek sněhu. Jak Sergej Zimov vysvětluje, není velká naděje na rychlé ochlazení teploty vzduchu. Snížení sněhové pokrývky během zimy by však umožnilo, aby se více studeného vzduchu dostalo k permafrostu. „Dalo by se to udělat mechanicky, vysláním tří set milionů dělníků s lopatami napříč Sibiří,“ řekl. „Nebo můžete udělat totéž, zadarmo, s pomocí koní, pižmoňů, bizonů, ovcí a sobů.“ Tato zvířata by rozbíjela keře a rozrušovala půdu, což by umožnilo opětovný vznik travnatých ploch. V létě by díky albedovému efektu – světlé povrchy odrážejí teplo, tmavé ho pohlcují – zůstala světlá tráva chladnější než hnědé keře, které dnes pokrývají tundru.
Zimov přivezl v roce 1998 do takzvaného Pleistocénního parku, oploceného pozemku vzdáleného hodinu jízdy lodí od výzkumné stanice, první koně. Od té doby se park rozšířil na třináct čtverečních kilometrů a nyní je domovem sto padesáti zvířat, nejen koní, ale i bizonů, ovcí, jaků a velbloudů. Aby jim Nikita Zimov v rozrušování porostu napomohl, proháněl se po území parku v rodinném „tanku“ – mohutném terénním dopravním prostředku na běhounu – a srážel stromy a podrost.
Sergej a Nikita dokončili před dvěma lety s týmem vědců z Hamburské univerzity studii, která ukázala, že zvířata snížila průměrnou hustotu sněhu o polovinu a průměrnou teplotu permafrostu o téměř dva stupně Celsia. Vědci předpokládají, že díky rozsáhlému vysazení velkých býložravců by mohlo být před roztáním zachráněno třicet sedm procent arktického permafrostu. (Avšak ne všichni vědci jsou tak nadšení: Duane Froese, profesor geologie na univerzitě v Albertě, který provedl rozsáhlý výzkum pleistocénního ekosystému, mi řekl: „Hustota zvířat, kterou byste potřebovali, abyste ovlivnili vegetaci způsobem, který si Sergej představuje, výrazně převyšuje vše, co by se mohlo udržet přirozenou cestou.“)
Osmatřicetiletý Nikita vystudoval aplikovanou matematiku, ale není to v pravém slova smyslu vědec. Jeho znalost světa permafrostu pochází z let strávených s otcem Sergejem v okolí stanice, což je neformální vzdělání, které z něj udělalo energického správce vize jeho otce. Po většinu času, kdy jsem byl v Čerském, sledoval zásilku tuctu zubrů, kteří se vydali na cestu z farmy v Dánsku, vzdálené téměř pět tisíc kilometrů. Byli na kontejnerové lodi plující Severním ledovým oceánem, avšak kvůli bouřím na moři trvala jejich cesta déle, než bylo plánováno. Jednoho rána mi Nikita oznámil, že jede do parku nainstalovat nový senzor toku skleníkových plynů, který sem poslala skupina vědců z Aljašské univerzity ve Fairbanksu, aby změřil úroveň emisí. Nabídl jsem se, že pojedu s ním.
Na řece byl jasný podzimní den a zlaté listí keřů a zakrslých stromů tundry dodávalo scéně dojem miniaturního podzimu v Nové Anglii. O hodinu později jsme zastavili u vchodu do parku, vyznačeného několika dřevěnými schůdky zabudovanými do bahnitého břehu řeky. Nikita vynesl senzor v batohu na stometrovou věž a chvíli si s ním bez úspěchu pohrával. Poté, co slezl dolů, jsme se procházeli územím, kde z rovné plochy vyrůstaly po kolena vysoké kapsy trávy. „Nebudeme tady znovu vynalézat kolo,“ řekl. „Tohle všechno už kdysi existovalo, to víme. Jak to ale nyní znovu vytvořit? To je otázka.“
Přišli jsme ke karavaně velbloudů, kteří chroupali trávu a ostražitě se nám vyhýbali. Vypadali nepatřičně tak daleko na severu, nicméně fosilní záznamy ukazují, že se velbloudi kdysi pásli po celé Arktidě a jejich tučné hrby jim poskytovaly zásoby energie na dlouhé zimy. Stejně jako mamuti i velbloudi arktičtí zmizeli během pozdního pleistocénu spolu s obřími bobry a lenochody, koňmi a jeskynními lvy – Noemova archa ztracených arktických druhů.
Ještě chvíli se podařilo udržet permafrost uzavřený pod zemí. Nemohl však zůstat mimo nebezpečí navždy; ani lidé když na to příjde. Ať už permafrost rozmrazujeme, nebo bojujeme, abychom ho udrželi zmrzlý, jeho přítomnost, stejně jako přítomnost mnoha věcí na této planetě, není zdaleka tak věčná, jak jsme si kdysi mysleli. „Lidé se nezačali chovat jako bohové před padesáti nebo sto lety, nebo dokonce před tisícem let, ale před deseti tisíci lety,“ řekl Nikita. „Nejde o to, jestli je O.K. chovat se jako bůh, ale o to, jestli se chováš jako dobrotivý nebo moudrý bůh.“
1/ Jedoma je organicky bohatý permafrost s obsahem 50–90% ledu. Hojně se vyskytuje v chladných oblastech východní Sibiře jako je severní Jakutsko, stejně jako v Yukonu na Aljašce.
2/ Termokras je typ terénu, který se vyznačuje velmi nepravidelným povrchem bažinatých prohlubní a malých pahorkatin, které vznikají při tání jedomy, permafrostu bohatého na led. Tento typ povrchu se vyskytuje v arktických oblastech a v menším měřítku i v horských oblastech jako jsou Himálaje a švýcarské Alpy.