Následující ukázka z knihy The Nutmeg’s Curse: Parables for a Planet in Crisis (2021) anglicky píšícího bengálského autora Amitava Ghoshe přináší duchaplnou kritiku „oficiální modernity“ s její tendencí zbavovat vše mimolidské hlasu a intencionality, dějinnosti. Podle Ghoshe dnes stojíme před velkým úkolem, jímž je navrácení hlasu mimolidskému ve sféře lidské imaginace, stejně jako uznání (znovuobjevení) toho, že nejen lidé si vyprávějí a tradují příběhy. Podle britského paberbackového vydání (John Murray, 2021, s. 197-204) přeložil Luděk Čertík.
Myslím, že dnes již není sporu o tom, že západní vědci, filosofové a intelektuálové, kteří věřili, že nebělošské národy jsou od přírody obhroublé, necitlivé a v podstatě němé, se hluboce a zásadně mýlili. Co když se ale mýlili i v otázce netečnosti a hrubé věcnosti toho, co nazývali „Přírodou“? Co když měli celou dobu pravdu právě lidé, které elita Západu považovala za surovce a divochy – lidé, kteří dokázali spatřovat známky vitality, života a smyslu v bytostech bezpočtu odlišných druhů? Co když se myšlenka, že Země oplývá dalšími bytostmi, které jednají, komunikují, vyprávějí příběhy a spřádají významy, začne brát vážně?
A proč by to mělo být nepravděpodobné? Indický vědec Jagadish Chandra Bose již dávno prokázal, že rostliny mohou cítit bolest a strach, a dokonce slyšitelně reagovat na určité podněty. Jeho práce byla po jistou dobu vynášena do nebes, pak ale udeřili zástupci oficiální modernity a umlčeli ho jako „šarlatána“.
Nyní však postupy oficiální modernity samy odhalily komunikační dovednosti u mnoha druhů nelidských tvorů, od mořských savců a slonů až po stromy a lesy. Asi nejznámější z těchto vědců je slavná primatoložka Jane Goodall, která popsala případy porozumění se šimpanzím samcem, jemuž přezdívala David Šedovous: „Jeho velké a lesknoucí se oči, posazené tak široko od sebe… jako by nějak vyjadřovaly celou jeho osobnost. David mě naučil, že dokud mu hledím do očí bez povýšenosti, bez jakéhokoli požadavku, nevadí mu to… Jeho oči mi připadaly jako okna, kterými bych, kdybych to jen trochu uměla, mohla nahlédnout do jeho mysli.“
Banu Subramaniam, vědkyně zabývající se studiem povijnic, si dnes může klást otázky, které by ještě před několika lety byly považovány za nepřístojné: „Kdo byli aktéři mých pokusů s povijnicemi? A co rostlina samotná? Co její jednání? Její vlastní historie?“
Vědci dnes připouštějí, že stromy v lese jsou za určitých okolností schopné komunikovat mezi sebou – mohou posílat nemocným členům své komunity pomoc v podobě uhlíku a mohou se navzájem varovat před škůdci a nákazami. Dnes se předpokládá, že některé rostliny mohou dokonce vydávat zvuky, které jsou pro lidské ucho neslyšitelné, ale jsou slyšitelné pro jisté další živé tvory. Stromy jsou tedy němé pouze do té míry, že jim chybí lidský atribut řeči. Nedalo by se ale říct, že tím, že lidé postrádají schopnost komunikovat se stromy, je z pohledu stromu němým člověk?
Lidem může přijít samozřejmé, že dovednost ničit stromy a lesy jim, a nikomu jinému, propůjčuje schopnost jednat. Záměrné jednání však může probíhat i ve zcela odlišných časových měřítcích. Stromy obývají Zemi mnohem déle než lidé a délka jejich individuálního života je v mnoha případech řádově delší než u lidí: některé žijí tisíce let. Pokud by stromy disponovaly rozumovými schopnostmi, jejich myšlenky by byly přizpůsobeny dočista odlišnému časovému rámci, možná takovému, v němž by předpokládaly, že většina lidí zahyne v důsledku planetární katastrofy. Svět po takové události by byl světem, v němž by stromy prosperovaly jako nikdy předtím, na půdě obohacené miliardami rozkládajících se lidských těl. Lidé mohou brát za danost, že jsou zahradníky, kteří rozhodují o tom, co se stromům přihodí. V jiném časovém měřítku by se však mohlo zdát stejně samozřejmé, že stromy zahradničí na lidech. Mohou být pozemským ekvivalentem oceánského superorganismu ze Solaris.
Možná je to ale všechno jinak? Stromy a lidé přece nejsou protivníci, kteří spolu soupeří o prostor. Jsou také propojeni nesčetnými formami spolupráce. Možná je zde na závadu samotná představa izolovaného druhu. Dnes je známo, že lidské tělo obsahuje obrovské množství rozmanitých mikroorganismů; biologové odhadují, že 90 procent lidského těla tvoří spíše bakterie než lidské buňky, a jeden mikrobiolog vyslovil domněnku, že pod mikroskopem vypadá lidské tělo jako korálový útes, „shluk živoucích forem bivakujících pospolu“. Je také známo, že mikroorganismy ovlivňují nálady, emoce a schopnost lidského uvažování. Pokud je tedy pravda, že lidská schopnost mluvit a myslet se může realizovat pouze v přítomnosti jiných živočišných druhů, lze skutečně říci, že tyto schopnosti náleží výhradně lidem?
Nedávný biologický výzkum ukázal, že mnoho druhů se nevyvíjí osamoceně: bakterie mají zásadní význam pro přežití živočichů všeho druhu, včetně člověka. Podle týmu biologů se „stále jasněji ukazuje, že symbióza je ‚pravidlem‘, nikoli výjimkou… Příroda možná upřednostňuje ‚vztahy‘ před jednotlivými genomy.“ Mnoho organismů se rodí bez bakterií, které jsou pro ně nezbytné k dosažení dospělosti; s těmito bakteriemi se musí na světě setkávat – a bez těchto setkání nejsou schopny plně využít svůj potenciál.
Nedalo by se i o lidech říci, že právě přítomnost určitých mimolidských tvorů ve specifických okamžicích vzájemného setkávání umožnila Homo sapiens překonat svá omezení? Vezměme si například onen přelomový okamžik v dějinách vědomí, kdy Buddha dosáhl probuzení: k této události došlo, jak známo, když meditoval pod stromem bódhi. Po více než dva tisíce let je v buddhistické tradici přítomnost tohoto stromu neoddělitelně spjata s okamžikem probuzení. To neznamená, že strom probuzení předává, nebo že je dokonce aktivním účastníkem tohoto procesu. A stejně tak neplatí, že každý, kdo medituje pod stromem bódhi, probuzení dosáhne.
Miliony lidí však již dlouho uznávají, že k probuzení jednoho konkrétního člověka, prince Siddhárty Gautamy, zásadně přispělo mezidruhové setkání v určitém historickém okamžiku. Sám Buddha věřil, že strom sehrál na jeho cestě k probuzení klíčovou úlohu, a proto miliony buddhistů dodnes považují strom bódhi za posvátný. Dalajlámovými slovy:
Po stromem se zrodil velký mudrc Buddha Pod stromem překonal vášeň A dosáhl probuzení Po dvěma stromy vstoupil do nirvány.
Co nám to prozrazuje? Především to napovídá, že jistým druhům mezidruhových spojení nelze porozumět pomocí vědeckých metod. Jde o setkání nebo události, které se odehrávají v konkrétních časových bodech a nelze je zopakovat. K takovým setkáním lze přistupovat pouze historicky, s ohledem na okolnosti, za nichž k nim dochází.
Zadruhé nám to sděluje, že povědomí o možnosti takovýchto mezidruhových setkání panovalo mezi lidmi odjakživa. Stačí si vzpomenout na svatého Františka z Assisi a příběh o tom, jak si v italském Gubbiu podmanil lidožravého vlka. „Bratře vlku,“ řekl prý. „Všichni lidé ti spílají, psi tě pronásledují a všichni obyvatelé tohoto města jsou tvými nepřáteli, ale já mezi nimi a tebou, bratře vlku, zjednám mír… a už tě nebudou pronásledovat ani lidé, ani psi.“ A tak se stalo. Toto setkání mělo mnoho očitých svědků a podle tradice obyvatelé Gubbia nakonec pohřbili zesnulého vlka v kostele pojmenovaném po svatém Františkovi. O pět a půl století později, v roce 1872, během oprav, byly pod kostelem nalezeny pochované vlčí ostatky.
Netřeba dlouhého přemýšlení, abychom seznali, že o komunikaci s nelidskými bytostmi – zvířaty, sopkami, stromy, bohy, démony, anděly a dokonce i s Bohem – hovořilo nesčetně mužů a žen. Ačkoli mnozí z nich byli podvodníci a šarlatáni, někteří – jako svatý František – patřili k nejváženějším osobnostem své doby: lidská společnost a lidské dějiny by bez těchto postav postrádaly smysl. Jejich tvrzení však nelze pochopit ani uchopit pomocí dnes převládajících forem uvažování, a to jednoduše proto, že je nelze zopakovat ani empiricky ověřit. Současný rozum vyžaduje od každého, kdo tvrdí, že komunikuje s nelidskými bytostmi, aby o těchto interakcích předložil důkazy. Tato podmínka nutně vylučuje každého, kdo říká: „Ve změněném stavu vědomí se mnou, jen se mnou a jedinkrát, hovořila nelidská bytost, a to, co mi tato bytost sdělila, nebylo nijak užitečné, ani ověřitelné: Šlo totiž toliko o příběh.“
Přesto je většina podobných tvrzení vyjádřena právě takovými slovy: Stopy, které po sobě zanechávají, nemají pozorovatelné účinky ve skutečném světě, jsou to spíše příběhy, které následně nabývají pevného tvaru v textech, ikonách a rituálech.
Skutečnou otázkou tedy není, zda nelidské bytosti dokáží komunikovat a spřádat významy; spíše se musíme ptát: Kdy a jak malá skupina lidí dospěla k přesvědčení, že jiné bytosti, včetně většiny příslušníků jejich vlastního druhu, nejsou schopné vyjadřování a jednání? Jak se jim podařilo jako převládající názor prosadit myšlenku, že nelidské bytosti jsou němé a postrádají rozum?
Zásadním krokem k umlčení mimolidských hlasů byla představa, že pouze lidé jsou schopní vyprávět příběhy. Opět nejde o myšlenku, kterou by lidé zastávali odjakživa; mnoho lidí, možná většina lidí na světě, ji dosud neuznává. V principu jde o další elitářskou představu, která se prosadila s postupujícím tažením mechanistické metafyziky. Přesto se myšlenka, že lidé jsou jedinými vyprávějícími živočichy, zdá těm, kdo se k ní dnes hlásí, samozřejmá.
Považme například následující pasáž z jednoho z nejlepších vyobrazení krajiny v současné literatuře, vynikajícího románu Grahama Swifta Země vod (Waterland) z roku 1983. „Jen zvířata,“ říká jedna ze Swiftových postav, „žijí výhradně Tady a Teď. Jen příroda nezná paměť ani historii. Ale člověk – dovolte mi, abych vám nabídl definici – je zvíře vyprávějící příběhy. Ať se vrtne kamkoli, netouží za sebou zanechat chaotickou změť a prázdný prostor, ale útěšné signální bóje a rozcestníky příběhů.“
Tato pasáž posloužila jako úvod k výtečnému článku environmentálního historika Williama Cronona. Článek se zabývá povahou vyprávění a Cronon v něm tvrdí, že základní rozdíl mezi pouhopouhým sledem událostí („chronologií“) a příběhem spočívá v tom, že příběh spojuje události dohromady tak, že jim vtiskuje význam. Předpokládá, že jde o charakteristicky lidskou schopnost, a proto: „Vyprávění je specificky lidským způsobem uspořádání skutečnosti.“
Ve skutečnosti tedy opět nejde ani tak o samotné vyprávění příběhů, jako spíše o otázku, kdo může být tvůrcem významů. Opět se vychází z předpokladu, že nelidské bytosti nemohou spřádat nebo rozlišovat významy.
Stejně jako v případě mnoha jiných pokusů o definici lidské výjimečnosti je tato myšlenka obhajitelná pouze tehdy, jsou-li tvorba významů a vyprávění příběhů definovány kruhově, jakožto vázané na lidské formy jazyka. Ale je tomu opravdu tak, že zkušenosti nemohou mít žádný smysl, pokud jazyk chybí? Je zřejmé, že pro předlingvistického člověka to neplatí: je dobře známo, že i kojenci chápou a spřádají celou paletu významů. Proč by tedy nemělo být možné spojovat zkušenosti do smysluplných vzorců jinými způsoby, například prostřednictvím paměti, zraku nebo čichu? Každý majitel domácího zvířete ví, že pes chápe jako smysluplný vztah mezi domovem, parkem a určitou denní dobou. Je to pro psa „chronologie“ nebo „vyprávění“? Ať tak či onak, je zřejmé, že pes nežije „výhradně Tady a Teď“; jeho zážitky jsou sousledné a chápe je jako odvíjející se v čase a prostoru.
Význam posloupnosti je zřejmý každému, kdo se někdy pokusil napsat příběh: vyprávění není nic jiného než uspořádání sledu událostí. Proto mají věty, které spojují jeden odstavec s druhým, tak nenahraditelný význam: vytvářejí postupné vazby mezi událostmi a místy, z nichž vzniká smysluplné vyprávění. Tento druh vypravěčské posloupnosti je analogický pohybu v čase i v prostoru: přesně to znamená „odvíjení“ příběhu. To může vysvětlovat, proč tolik nejstarších a nejpůsobivějších světových vyprávění jsou příběhy, které se rozvíjejí pohybem: například Rámájana, Odysseia, severské ságy, Putování na západ (Opičí král) atd.
Dnes je již dobře známo, že mnoho zvířat disponuje dlouhou pamětí a je schopno komunikovat složitými způsoby. Některá z těchto zvířat, jako jsou sloni, velryby a stěhovaví ptáci, se také pohybují na obrovské vzdálenosti a zdá se, že pociťují vazby na určitá místa. Tyto pohyby nelze označit za čistě mechanické, instinktivní nebo prosté smysluplné návaznosti. Například keporkaci vyjadřují plynutí času tím, že rok od roku mění své písně. To by bylo stěží možné, kdyby žili „výhradně Tady a Teď“.
Již ve 30. letech 20. století biolog Jakob von Uexküll prokázal, že mnoho zvířat aktivně interpretuje své okolí a vytváří si vlastní prožitkové světy. Tato myšlenka byla dlouho nepříjemná těm, kteří věřili, že je kardinálním omylem přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti. Jak však přesvědčivě ukázala Eileen Crist ve své knize Images of Animals: Anthropomorphism and Animal Mind, důsledně se vyhýbat antropomorfismu znamená pouze riskovat, že upadneme do příbuzného bludu mechanomorfismu – předpokladu, že zvířata jsou mechanická stvoření, která z principu nemohou být obdařena myslí nebo interpretačními schopnostmi.
Stručně řečeno, existuje mnoho dobrých důvodů, proč dojít k závěru, jak to činí Donna Haraway, že „vyprávění příběhů již nelze řadit do škatulky lidské výjimečnosti“. Antropolog Thom van Dooren jde ještě dál. Ve své fascinující studii o hejnu tučňáků, kteří se rok co rok vytrvale vracejí k pobřeží na předměstí Sydney, dospěl k závěru, že vazba ptáků na toto místo vyplývá z „vyprávění příběhů“ (storying). Píše: „Zakoušející bytosti, jako jsou tučňáci, si rovněž ‚představují‘ svět: nepřijímají smyslové údaje jen jako nefiltrované a bezvýznamné jevy, ale ze zážitků spřádají významy, takže stejně jako lidé ‚obývají bezbřeze příběhový svět‘.“
Zdá se tedy, že představa, že člověk je jediným živočichem, který vypráví příběhy, není v žádném případě bezproblémovým odrazem skutečnosti. Je to něco, čemu někteří lidé rádi věří, podobně jako kdysi mnozí věřili, že většina lidí jsou surovci (brutes), a tudíž neschopní spřádat významy. Jinými slovy, je to konstrukt, který je úzce spjat se strukturami moci a s násilným potlačováním povědomí o mimolidských formách jednání a vyjadřování. Nepřekvapivě i v tomto směru ruka moci často dopadá nejtvrdším způsobem na domorodé obyvatelstvo.
Uvažujeme-li dnes o potlačování příběhů, v mysli nám okamžitě naskočí disidentská literatura a autoritářské režimy. Existovaly však i jiné druhy příběhů, které byly také potlačovány nebo utlačovány, a to ze zcela jiných důvodů a po mnohem delší časové období – například vyprávění hummam-hah kmene Laguna Pueblo (Kawaika). Podle Leslie Marmon Silko pojednávají tyto příběhy o hovorech, které „kdysi vedli kojoti, vrány a káně s lidmi“. Ve svých pamětech The Turquoise Ledge Silko vzpomíná, jak se za jejího dětství nesmělo o příbězích hummah-hah mluvit na některých veřejných místech, protože odhalovaly „laguňský duchovní pohled na zvířata, rostliny a duchovní bytosti“. Tyto příběhy existovaly ve stínu, jako tajné zvěsti.
Je tudíž docela dobře možné, že schopnost vyprávět příběhy zdaleka není výlučně lidskou vlastností, ale že je tou nejvíce zvířecí z lidských schopností, produktem jednoho z rysů, které lidé nesporně sdílejí se zvířaty a mnoha jinými bytostmi – připoutanosti k místu. Možná tedy, že vyprávění příběhů, aniž by lidi odlišovalo od zvířat, je ve skutečnosti nejdůležitějším pozůstatkem našeho někdejšího divokého já. To by vysvětlovalo, proč jsou právě příběhy typickou oblastí lidské obrazotvornosti, v níž nelidští tvorové disponují hlasem a kde mimolidská dějinnost došla plného uznání, ba dokonce byla oslavována. Učinit takový skok může být obtížné v jiných, prozaičtějších doménách myšlení, ale ve světě vyprávění příběhů, kde je možné všechno, nešlo o nic složitého.
Ochuzení možností v této oblasti a následné vymazání mimolidských hlasů ze „seriózní“ literatury se nemalou měrou podílelo na vzniku slepoty vůči jiným bytostem, která je tak výrazným rysem oficiální modernity. Z toho vyplývá, že pokud mají být tyto mimolidské hlasy uvedeny nazpět, musí se tak stát v první řadě prostřednictvím příběhů.
To je velké břímě, které nyní leží na bedrech spisovatelů, umělců, filmařů a všech ostatních, kteří se podílejí na vyprávění příběhů: nám připadá úkol imaginativně navrátit mimolidským bytostem dějinnost a hlas. Stejně jako v případě nejdůležitějších uměleckých počinů v dějinách lidstva jde o úkol, který je zároveň estetický i politický – a vzhledem k rozsahu krize, která sužuje planetu, má nyní tu nejvyšší morální naléhavost.
