Thomas Berry: Divoké a posvátné

Štítky ,
(reprofoto)
(reprofoto)

„Jak tvořivě participovat v divokosti světa kolem nás, to je to, co musíme poznat. Protože velké vize musí povstat z divokých hlubin vesmíru a z divokých hloubek naší vlastní bytosti.“

Thomas Berry

Zde přinášíme ukázku z knihy kulturního historika a kosmolga Thomase Berryho (1914-2009) The Great Work – Our Way into Future (Velké dílo – naše cesta do budoucnosti), jejíž české vydání připravujeme v nakladatelství Malvern. Ukázka je z 5. kapitoly „Divoké a posvátné“. Překlad Jiří Zemánek a David Sanetrník. Dílu Thomase Brerryho bude věnován také letošní šestý seminář Potulné univerzity přírody „Becoming Native aneb Hledání domova“, který se uskuteční 2.-8. srpna v Krušných horách.

Abychom pochopili lidskou roli ve fungování Země, musíme ocenit spontánnost, která se v přírodním světě nachází v každé formě existence, spontánnost, kterou si spojujeme s divokým – s tím, co není kontrolováno dominancí člověka. Pokud se domníváme, že naším historickým posláním je „civilizovat“ nebo „domestikovat“ planetu, jako by divokost byla něčím destruktivním, spíše než základní tvořivou modalitou každé formy pozemského bytí, špatně jsme svou roli pochopili. Nejsme zde proto, abychom kontrolovali. Jsme zde proto, abychom se stali integrální součástí většího pozemského společenství. Společenství samo o sobě i každý z jeho členů má konec konců divoký prvek, kreativní spontánnost, která je jeho nejhlubší realitou, jeho nejhlubším mystériem.

O tomto smyslu divokého a civilizovaného můžeme přemítat, když se skrz ranní mlhu vynořuje úsvit. V takových chvílích svět prostupuje ticho – tísnivý pocit, nenápadný poklidný přechod noci do dne. Tento prožitek se prohlubuje, když nastává večer, pohasíná den a v celé hloubce svého mystéria přichází noc. V takových okamžicích přechodu si nejvíc uvědomujeme, že svět kolem nás je mimo jakoukoliv naši lidskou kontrolu. A stejně tak v přechodových fázích lidského života; při narození, dospívání a ve smrti přemítáme o své přítomnosti ve světě mysteria, které je mnohem větší než my sami.

Připomínám to vše proto, jelikož dnes svou lidskou roli objevujeme v jiném řádu velikosti. Zažíváme dezintegraci životních systémů planety zrovna ve chvíli, kdy Země v rozmanitosti a skvělosti svého sebevyjádření dosáhla jedinečné velkoleposti. Tento okamžik zasluhuje zvláštní pozornost ze strany nás lidí, protože jsme to my, kdo tuto dezintegraci zapříčiňujeme, a to způsobem, k němuž nikdy předtím za celých 4,6 miliardy let historie Země nedošlo.

Hnědouhelný důl ČSLA armády pod Krušnými horami (reprofoto)
Hnědouhelný důl ČSLA armády pod Krušnými horami (reprofoto)

Nikdy jsme nepomysleli, že bychom byli schopní poškodit samotnou strukturu planety Země nebo vyhladit formy života, které ji dávají její jedinečnou vznešenost. Ve svém úsilí zredukovat Zemi na předmět lidského ovládání dnes ve skutečnosti ukončujeme éru kenozoika, lyrického období rozvoje života na Zemi.

Jsou-li takové chvíle jako úsvit a soumrak, zrození a smrt a sezónní období roku tak významné, jak ohromná pak musí být přítomná chvíle, kdy jsme svědky umírání Země v její kenozoické podobě a obnovy jejího života v rodící se éře ekozoika. Tato úvaha má v sobě zvláštní naléhavost, pokud máme někdy obnovit vědomí posvátného v každé oblasti naší lidské činnosti. Protože náš pocit údivu a smysl pro posvátné znovu objevíme jen tehdy, když si vesmír nad námi uvědomíme jako prožitek zjevení této numinózní přítomnosti, z níž celý svět povstal do bytí. Vesmír je primárně posvátnou skutečností. Probouzíme se do duchovního rozměru života tím, že participujeme v této sublimnější dimenzi světa kolem nás.

Vesmír v sobě nese normu autenticity každé spirituální i fyzické aktivity, která se v něm odehrává. Duchovní a fyzické představují dvě dimenze jediné skutečnosti, jíž je vesmír sám. V tom všem je přítomna určitá základní divokost, protože vesmír, tak jako samotný život, je hrozivým, stejně jako laskavým modem bytí. I když nám poskytuje úžasnou moc nad velkou částí svého fungování, musíme mít vždy na paměti, že jakákoli arogance z naší strany bude nakonec volána k odpovědnosti. Počátkem moudrosti – v kterékoliv lidské aktivitě – je určitá úcta před prvotním mystériem existence, jelikož svět kolem nás je hrůzu nahánějícím modem bytí. My o vesmíru nerozhodujeme. Vesmír právě teď rozhoduje o nás. Toto rozhodování zažíváme v tom, k čemu se vztahujeme jako k „divokému“. Jeho přítomnost rozpoznáváme, když jsme sami v lese, zvlášť za temné noci, nebo když jsme na moři na malém plavidle, kdy pevnina není na dohled a my na chvíli ztratíme smysl pro orientaci. Divoké prožíváme při zemětřeseních, jež s takovou silou otřásají kontinenty a také v hurikánech, které se rodí v Karibském moři a ženou se nad pevninu.

Někdy si myslíme, že bychom dokázali svět zkrotit, protože se to občas zdá možné, třeba pokud jde o naši schopnost uvolnit nesmírnou energii skrytou v jádru nepatrného atomu. Když ale do této nejhlubší a nejtajemnější dimenze hmoty invazivně pronikáme, příroda nás vystavuje svým nejsmrtelnějším silám, divokým silám, s nimiž neumíme zacházet, silám, které v nás vyvolávají obavu, abychom neučinili z planety pustinu pro obrovské množství živých bytostí.

Mluvím o divoké dimenzi existence, o úctě a strachu, spojených s divokostí, protože právě zde začíná život a existence i samo umění. Když Henri David Thoreau ve své eseji o chůzi napsal „v divokosti je záchrana světa“, učinil tím prohlášení, které má v lidských záležitostech neporovnatelný význam. Neznám závažnější kritiku civilizace, toho obrovského úsilí, které bylo během těchto posledních deseti tisíc let vynaloženo, aby byl přírodní svět podřízen lidské kontrole. Takové úsilí by zkrotilo i vnitřní divokost samotného člověka; a nakonec by to skončilo zredukováním těchto obrovských tvořivých lidských možností na triviální formy projevu.

Divokost můžeme pokládat za kořen autentické spontánnosti každé bytosti. Je to pramen tvořivosti, z nějž vyvěrají instinktivní činnosti, které umožňují všem živým bytostem získávat potravu, nacházet přístřeší, rodit svá mláďata; zpívat, tancovat a létat povětřím a plavat v hlubinách moře. Je to táž vnitřní tendence, která vyvolává vizi básníka, dovednost umělce a moc šamana.

Hurikán Laura nad Mexickým zálivem (2020 / reprofoto)
Hurikán Laura nad Mexickým zálivem (2020 / reprofoto)

Jak to vyjádřila po hurikánu Andrew jedna žena na Floridě. Řekla skupině lidí, že se sama nepovažuje za oběť, ale za účastnici v této divoké události se všemi jejími tvořivými stejně jako ničivými aspekty. Byla přesvědčena, že nám hurikán něco řekl. Řekl nám, jak máme stavět své domy, chceme-li v této oblasti žít. Řekl nám, abychom dobře zvažovali větry a moře, abychom si připomněli fakt, že pokud zde žijeme, musíme se řídit hlubšími zákony místa, které není možné zrušit žádným městským plánováním. Pokud si to přejeme, můžeme tu žít, ale za podmínek, které nám určují jiné než lidské síly. Hurikán má svou vlastní vnitřní sebekontrolu. Je sám odpovědí na potřeby daného regionu. To je to, co musíme poznat: jak tvořivě participovat v divokosti světa kolem nás. Protože velké vize musí povstat z divokých hlubin vesmíru a z divokých hloubek naší vlastní bytosti.

Mýlíme se, pokud chápeme divoké jako pouhou nahodilou aktivitu či turbulenci. V celém světě existuje sebekontrola, která udržuje energie vesmíru v tvořivém vzorci jejich aktivit, i když pro naše lidské vnímání nemusí být tato sebekontrola bezprostředně zřejmá. Vynořující se vesmír se jeví jako nějaký divoký nevědomý akt, vyvěrající z jakési nekonečné propasti v expanzivním diferenciačním procesu oněch prvních okamžiků, kdy veškerá energie, která kdy existovala, byla vyzářena v podobě radiace příliš mysteriózní na to, abychom jí dokázali plně porozumět. A přesto, když se tato energie artikulovala ve formě hmoty, gravitační přitažlivost, kterou má každá bytost pro každou jinou bytost, vytvořila základní organizační proces, gravitaci, primární sebekontrolu ve velké struktuře vesmíru.

Tato vzájemná přitažlivost a vzájemné omezování skrze gravitaci je asi vůbec prvním projevem a prvním primordiálním modelem umělecké disciplíny. To dalo vesmíru jeho prvotní pocit, že je doma sám se sebou, ale zároveň ho to uvrhlo do hluboké nespokojenosti s jakýmkoli konečným vyjádřením sebe sama. Můžeme se tedy domnívat, že divokost a sebekázeň jsou dvě základní síly vesmíru – síla expanze a síla omezení –, které jsou spolu úzce spojeny uvnitř jednoho vesmíru a jsou vyjadřovány v každé jeho bytosti.“ (…)

Země NASA, reprofoto)
Země NASA, reprofoto)

I v tom spočívá největší tajemství planety Země. Když se sluneční systém poprvé spojil se Sluncem jako svým středem – obklopeným devíti fragmenty hmoty, které se postupně zformovaly do podoby planet –, byly tehdy všechny planety, které dnes každou noc pozorujeme na obloze, složené z téže hmoty. Přesto se Mars proměnil v horninu tak pevnou, že na něm nemůže existovat nic tekutého a Jupiter zůstal horkou masou plynů, takže na něm nemůže existovat nic pevného.

I v tom spočívá největší tajemství planety Země. Když se sluneční systém poprvé spojil se Sluncem jako svým středem – obklopeným devíti fragmenty hmoty, které se postupně zformovaly do podoby planet –, byly tehdy všechny planety, které dnes každou noc pozorujeme na obloze, složené z téže hmoty. Přesto se Mars proměnil v horninu tak pevnou, že na něm nemůže existovat nic tekutého a Jupiter zůstal horkou masou plynů, takže na něm nemůže existovat nic pevného.

Jen Země se stala živou planetou naplněnou nespočetnými formami geologických struktur a biologických projevů, které můžeme pozorovat v celém přírodním světě. Pouze Země udržovala tvořivou rovnováhu mezi turbulencí a sebekontrolou, které jsou nezbytnou podmínkou kreativity. Přemíra sebekontroly potlačila divokost Marsu, přemíra divokosti přemohla sebekontrolu Jupitera – jejich tvořivost se vytratila v důsledku převahy jednoho nad druhým. Avšak rovnováha těchto sil by pro tvořivost představovala jinou překážku, jelikož by vytvořila neměnný fixovaný stav, v němž by kreativita zanikla. Vesmír vyřešil tento svůj problém ustavením tvořivé nerovnováhy, vyjádřené v zakřivení prostoru, jenž byl dostatečně uzavřený na to, aby ve vesmíru zajistil trvalý řád i dostatečně otevřený, aby v něm mohly pokračovat divoké tvořivé procesy.

Vnímáme tuto tvořivou sílu primárně v inteligibilním řádu, který ve vesmíru pozorujeme. Taková je cesta filosofa. Taková je cesta sv. Jana v úvodním prologu k jeho evangeliu „Na počátku bylo Slovo“, to znamená princip řádu a inteligibility. Nebo můžeme vnímat samotnou prvotní rodící sílu v nerovnováze vesmíru, ve světě duchů, v divokosti světa, ve snech, které přicházejí do našich duší v hlubinách noci, ve snech, které v lidské duši korespondují s otevřeností křivky, jež drží pohromadě vesmír a přesto mu umožňuje pokračovat v jeho nekonečné tvořivosti.

Vincent van Gogh, Hvězdná noc (1889 / reprofoto)
Vincent van Gogh, Hvězdná noc (1889 / reprofoto)

Umělci mají v sobě něco divokého, něco, co je vedeno a inspirováno v samé své podstatě imaginací. Slovy Williama Blakea „božskou imaginací“. Umělec se oddává naprosté nerovnováze světa. Filosof je naproti tomu ovládán rovnováhou a harmonií věcí, rozumově argumentující inteligencí. Obojí je platné, obojí je potřebné. Vesmír je od samého počátku, a dokonce i nyní, udržován v rovnováze mezi expandujícími a omezujícími silami a nikdo neví, kdy či zda se tato tvořivá rovnováha zhroutí, nebo jestli bude pokračovat do nekonečna. A tak oba, filosof i umělec, balancují mezi těmito dvěma možnostmi.

V této tajemné rovnováze se vesmír a veškerá jeho velkolepost a krása stávají možnými. Právě tady se odhaluje přítomnost posvátného. Zde se nachází ona překypující hojnost, která dokázala rozhodit hvězdy po nebi s takovou uvolněností a přece s tak dokonalou vyvážeností, každou ve vztahu k nespočetným miliardám dalších zářících fragmentů prvotní existence. Hudebníci, kteří naslouchají divokým rytmům a melodiím, které se v nich vynořují, prožívají mocné síly vesmíru. Nacházíme je v Tokátě a Fuze d mol Johann Sebastiana Bacha, v symfonii Eroica Ludwiga van Beethovena. U Vincenta van Gogha v jeho obraze Hvězdná noc. Taková je rovněž magie Clauda Moneta v jeho evokaci mystických kvalit vodních lilií plovoucích na hladině malého temného rybníka. Architekt, který se rozhlédl po polích jižně od Paříže a skrze mlhu budoucnosti spatřil katedrálu v Chartres, musel prožívat chvíli, kdy se divoké a posvátné spojily v jediném okamžiku vize.

Podobnou zkušenost divokých zázraků vesmíru lze vidět v menším měřítku ve snových obrazech australských Aboridžinců. Zde v pouštních oblastech tohoto rozsáhlého kontinentu, nacházejícího se v jižních mořích, žijí lidé, kteří prožívají okolní vesmír, zvláště topografii země, jako výraz nadpřirozených bytostí či sil, jež označují jako Sny. Jejich malby, složené z linií a bodů v nekonečné rozmanitosti vzorů, barev a tvarů, jsou v našich západních tradicích nepředstavitelné; zobrazují Snění jako tvořivé síly, vytvářející krajinu a vyjadřující nejhlubšího ducha vesmíru.

O původních obyvatelích Austrálie se kdysi soudilo, že zcela postrádají intelektuální a kulturní dovednosti, které si spojujeme i s těmi nejprimitivnějšími národy, jež známe odjinud. Potravu měli pouze na jeden den, neměli stálá obydlí ani oděvy, pouze několik nástrojů. A přece dnes objevujeme úžasné výsledky, kterých tito lidé dosáhli ve svém pochopení fyzické a duchovní dynamiky okolního světa, a v tom, jak na tuto dynamiku odpovídat. Nejvýznamnější ze všeho je fakt, že tito lidé „žijí ve vesmíru“. (…)

Krajina, která obklopuje Apalačské pohoří, řeky, které proudí z hor dolů do moře, stromy, které kvetou v tomto prostředí, ptáci, kteří zpívají v tomhle údolí, to vše vzniklo během minulých 65 milionů let. Byla to doba neporovnatelné divokosti, ale bylo to také lyrická perioda v příběhu Země. Člověk se asi mohl objevit jen v takovém velkolepém čase, protože jeho vnitřní život bezprostředně závisí na vnějším světě přírody. Pouze když je lidská imaginace aktivována letem velkých ptáků vysoko na obloze, rozkvétajícími květy, pohledem na moře, na blesky a hromy velkých bouří, které rozrážejí horko léta, teprve pak se v lidské duši může zrodit hluboká vnitřní zkušenost.

Všechny tyto jevy přírodního světa představují pro člověka výzvu, na níž reaguje v literatuře, architektuře, rituálech a umění, v hudbě, tanci a poezii. Svět přírody si žádá odpověď, která přesahuje racionální kalkulaci, filosofické uvažování i vědecké pochopení; žádá si odpověď, která vyvstává z divokých nevědomých hloubek lidské duše. Odpověď, kterou se umělci snaží dát barvou, hudbou a pohybem.

Odpověď, kterou dáváme, musí mít nejvyšší tvořivou sílu, protože éra kenozoika v dějinách Země odchází, tak jako zapadá slunce na západní obloze. Naše naděje pro budoucnost je nadějí nového úsvitu, nadějí ekozoické éry, kdy se lidé budou vztahovat k Zemi vzájemně se obohacujícím způsobem.

(reprofoto)
(reprofoto)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *