Umění ekologického či širokého naslouchání není ničím novým. Všechny přírodní národy věděly, že kdo pozorně nenaslouchá okolnímu světu, je odsouzený k záhubě. Je to prosté: akustické vjemy nám předávají zprávu o změnách v našem bezprostředním okolí, tedy i o hrozícím nebezpečí. Budeme muset přehodnotit svou roli ve velkém planetárním orchestru, více se s ním sladit a respektovat jednotlivé hlasy a nástroje. Text byl původně napsán pro časopis Sedmá generace (2/2021).
Ve svém skromném memoáru Silences So Deep (nazvaném podle verše z básně aljašského básníka Johna Hainese) nastiňuje americký skladatel John Luther Adams rozdíl mezi poslechem hudby v interiéru a poslechem hudby venku, mimo koncertní sál. Uvnitř, argumentuje Adams, jsme odděleni od vnějšího světa a naše pozornost je připoutána k pečlivě sestavené kompilaci zvuků – tak i naše naslouchání je jaksi zvnitřněné, obrácené, zacílené dovnitř. Naslouchání hudbě pod širou oblohou (nebo přinejmenším v prostorách, kde je sál otevřený ven) však vede ke zcela odlišnému druhu posluchačské bdělosti; Adams ji nazývá ekologickým nasloucháním.
Venku se lidská pozornost rozpíná za hranice vytyčené hudebním dílem k perlivé mnohosti hlasů světa: šveholení stehlíků, třepotání osikového listí, dešťovým kapkám tepajícím o plechové parapety. Při venkovním poslechu lze jen stěží odlišit, kde hudební dílo začíná a kde končí; jeho součástí se nevyhnutelně stává vše slyšitelné, vše zvučící a zvučné. A tak i my, posluchači, jsme nuceni se této nové situaci přizpůsobit a naslouchat dál, do větší dálky a šíře: otevřít se.
Tento široký, integrující způsob naslouchání nám připomíná, jak akusticky bezbřehý, neustále překvapující a rozkošatělý svět se rozkládá mimo sféru naší kultury a uměleckých snah – všechny ty miliony proplétajících se hlasů, všechny ty zpěvy, volání, všechno to štkaní, kňučení, pištění, chřestění, švitoření, vrčení a vytí, ale i kvílení ledovců, hudrování oceánů, zaříkadla řek. Zkrátka, že nejen lidská hudba a lidské promluvy, ale celý svět je hodný soustředěného poslechu-ponoru.
Současně nás však přivádí k řadě velmi naléhavých otázek. Každý adept ekologického naslouchání se dříve či později nevyhne přemítání nad tím, jak do tohoto více-než-lidského mnohoznění zapadáme my lidé jakožto svébytné a všestranně akustické bytosti, jaký je v něm náš part. Nebo též: Jak vypadá naše akustická nika. A nevyhnutelně také, v jakém stavu se dnes toto širé zvukové pole nachází a jsou-li s ním naše rozmanité akustické projevy, naše nejněžnější hudba i nejdrásavější hluk, takříkajíc v souzvuku.
Hluk a vřava
V současnosti je těžké najít na světě místo, jehož akustický charakter by nebyl tou či onou měrou poznamenán antropogenním zvukovým znečištěním. Oblohu křižují dopravní letadla, krajinu protínají dálnice, asfaltové toky obchodu. Pod hladinou moře se rozléhají námořní sonary, rázové vlny doprovázející seismická testování při pátrání po ubývajících ropných ložiscích. Po smutných, odživotněných polích za městem se prohánějí čtyřkolky, lesem se nese přežvykování harvestorů. Na horách – tradičně chrámech ticha a usebrání, posledního útočiště samotářů, mystiků, světců a plachých božstev – nekontrolovatelně bují formy mělkého, sebestředného turismu. Na zastavěné vrcholky se tvoří barevné lidské kolony, další a další cyklisté míjejí další a další běžce se sluchátky na uších – být na horách znamená dobývat, podávat výkon. Ticho (coby absence zmíněných rušivých vlivů) se stalo ceněnou vzácností, svého druhu pokladem.
Tento kolosální útok na naše sdílené zvukové osvětí si pochopitelně vybírá svou daň. A to jednak v našich vlastních řadách (například na celostním zdraví obyvatel velkých měst, kde je prakticky každý člověk vystaven vysoké stresové zátěži z pobytu v hlučném, zvukově otupujícím prostředí), ale také na nesčetných životech našich mimolidských bližních, především na jejich schopnosti vzájemně komunikovat.
Jistá studie ukázala, že hluk z automobilové dopravy má vliv na dovednost cvrčků vybrat si podle hlasového projevu svého partnera. Jiná zase, že u zpěvných ptáků vystavených stresu z dopravního ruchu (výzkum se prováděl se zebřičkami pestrými) dochází k výraznému oslabení jejich kognitivních schopností a komplikacím při snaze opatřit si potravu. Problémy se však netýkají pouze obyvatel pevniny. Zdokumentované případy hromadného uváznutí vorvaňovců zobatých (Ziphius cavirostris) na souši mají přímou spojitost s používáním vojenských sonarů, které vorvaňovcům znemožňují orientaci pomocí vlastní echolokace – přinejmenším tomu nasvědčují všechny dosavadní důkazy. A vojenských manévrů se týká i klasický příklad, který najdeme v báječné knize The Great Animal Orchestra od výrazné postavy akustické ekologie Bernieho Krause. Ten popisuje příhodu s populací blatnic od kalifornského jezera Mono, které jako obrannou strategii před lačnými predátory využívají společný zpěv. Když ale armáda začala nad jezerem provádět cvičné lety se stíhacími letouny, ohlušující řev prolétajících strojů měl za následek, že blatnice nebyly schopné se po dlouhý časový úsek pěvecky synchronizovat a staly se tak snadným terčem pro místní masožravce, výry virginské a kojoty.
Současně jsme svědky (i nechtěnými spolupůvodci) smutného paradoxu. Ruku v ruce s tím, jak ve světě kolem přibývá mechanického, lidmi produkovaného hluku, ubývají ve volné přírodě hlasy divoce žijících tvorů. Ať už je na vině pytlačení, nelegální obchod s exotickými druhy, nadměrný rybolov, mýcení a vypalování starých lesů, vysoušení mokřadů, urbanizace, zahrazení řek přehradami či chemické zemědělství, je nabíledni, že divoká hudba světa je dnes vážně ohrožena stupňujícím se tlakem lidské civilizace, jejích neukojitelných nároků a choutek. Důsledkem je kradmé ochuzování zvukové rozmanitosti světa (jeho živoucích zvukových projevů) a také proměna akustické nálady či signatury konkrétních míst, jejich zvukové zploštění, homogenizace. Snad nejsmutnější je nedávno uveřejněný případ australských medosavek žlutočerných (Anthochaera phrygia), kterých zbývá v areálu původního rozšíření tak málo, že mladé nemá kdo naučit, jak správně znít – a tudíž pozvolna zapomínají vlastní zpěv.
Můžeme se ptát: Je savana ještě savanou, když přijde o troubení slonů, štěkot hyen? Je arktida arktidou, když pozbude hlasů ledních medvědů, polárních lišek, sovic sněžných?
Stále silněji pociťujeme, že zrakové vjemy (z nichž vychází i většina metafor poznání) nám pro pochopení světa nestačí, ba že mohou být v mnoha ohledech zavádějící. Typickým a často uváděným příkladem je zdrcující kontrast mezi fotografií zdánlivě netknutého lesa a souvislé zvukové nahrávky téhož místa. Tam, kde se na fotografii jeví vše idylicky, panensky, může nahrávka vyprávět zcela odlišný příběh: příběh o obloze plné hlučících letadel, neutuchajícího šrumu z nedaleké dálnice, řinčení cirkulárek a motorových pil. A stejně tak příběh o neviditelné smrti a druhovém ochuzení.
Více než kdy dříve je tudíž nutné pěstovat takové formy naslouchání a sluchové citlivosti, které by z dlouhodobého hlediska vedli k ozdravění (utišení) našeho sdíleného zvukového prostředí a současně k prohloubení vztahu s mimolidským osvětím, rozšiřování akustického já. Tím, že cíleně a s otevřeností naslouchám nějakému místu nebo druhé bytosti, nejenže vyjadřuji svůj zájem o něj/ni (a obecně o to, co mě jako konečnou bytost přesahuje, přerůstá), ale také odhaluji, pokud je něco špatně; jen ten, kdo pozorně naslouchá, si uvědomí děsivou absenci běžného ptačího hlasu ve svém okolí a bude se ptát, co za touto plíživou ztrátou vězí. Tiché jaro přijde tiché jen tomu, kdo není ke světu hluchý.
Naslouchat potřebám druhých
Umění ekologického či širokého naslouchání není jistě ničím novým. Všechny přírodní národy věděly, že kdo pozorně nenaslouchá okolnímu světu, je odsouzený k záhubě. Je to prosté: Akustické vjemy nám předávají zprávu o změnách v našem bezprostředním okolí, tedy i o hrozícím nebezpečí. Rozdílný byl ale nutně i pohled na životy mimolidských tvorů. Domorodé kultury věřily, že zvířata a rostliny je mohou slyšet, že naslouchají tomu, co děláme, jak o nich smýšlíme. To vše ale předpokládá jednu důležitou věc: uznat, že také zvířata a rostliny naslouchají. Že také zvířata a rostliny mají své vlastní způsoby poznávání a prožívání světa, na nás nezávislé. Protože tito lidé naslouchali, protože byli mimořádně zdatnými posluchači, věděli také, že velryby nebo krkavci mají svou vlastní inteligenci, své vlastní kultury a jazyky – a brali je tudíž jako sobě rovné.
Tento pohled se v posledních letech zvolna prosazuje i v přírodních vědách: za kulturní bytosti jsou dnes považováni nejen tvorové se složitým sociálním uspořádáním (šimpanzi, papoušci nebo kosatky), ale překvapivě také již mnohé druhy hmyzu. Z toho vyvstává jednak akutní potřeba porozumět tomu, čemu a komu naslouchám, ale i to, že musíme hlouběji reflektovat způsoby, jimiž na akustické rovině zasahujeme do životů a kultur našich mimolidských bratrů a sester. Také naše jednání v akustické rovině skutečnosti odhaluje náš převládající vztah ke světu a k mimolidskému životu. Jinými slovy, budeme muset přehodnotit svou roli ve velkém planetárním orchestru, více se s ním sladit a respektovat jednotlivé hlasy a nástroje.
Podobně jako si zpravidla navzájem neskáčeme do řeči a než zareagujeme, nejdříve pozorně nasloucháme, co má druhý člověk na srdci, nebude již v budoucnu možné svévolně narušovat komunikaci a životy jiných druhů: například zahltit oceán, kde se zvukové vlny šíří třikrát lépe než ve vzduchovém médiu, hlukem lodních šroubů, sonarů a podmořských explozí, prokazatelně vedoucích nejen k narušování mimolidských kultur (schopnosti podmořských tvorů poznávat se a předávat si mezi sebou poznatky a vědění), ale v krajním případě také k naprosté ztrátě orientace a bolestivé smrti. Závisí na tom naše vlastní morální integrita.
Máme-li usilovat o životu více nakloněnou, bdělou a oživující společnost, a vůbec o zachování rozmanitosti pozemského života, jak ho známe (se všemi bengálskými tygry, se všemi přímorožci, karanči, manuly a molochy ostnitými), musíme přejít na ohleduplnější způsob existence. Takový, který je, kromě jiného, více založený na umění širokého naslouchání. A součástí toho je – řekl by ekolog a spisovatel Carl Safina – naslouchání potřebám jiných tvorů.
Abychom však k tomuto ozdravnému bodu došli, musíme nejdřív vystoupit ze své těsné akustické ulity. Musíme se lidsky i posluchačsky otevřít; začít vnímat životy mimo sebe, vylaďovat se na jejich vibrace, frekvence, melodie, rytmy, tep. Říct si: zpěv kosa nebo rehka, který za rozbřesku proměňuje strohý vnitroblok v perskou zahradu, je stejně důležitý jako naše vlastní zvukotvorba, a chci jej uchovat nejen pro budoucí generace, ale zejména pro něj samý – pro emoce i příběhy, které nese, pro krásu, historie a potřeby, které vyjadřuje, pro otisk konkrétního místa v něm obsažený.
Nedaleká cesta domů
Třebaže západní kultura považuje za dominantní lidský smysl zrak (stačí si otevřít Platóna), jsou to zejména sluchové vjemy, které nám dávají pocit ukotvenosti v prostoru, které prostor kolem nás zpřítomňují, činí hmatatelným, živoucím. Sebelepší fotografie nebo malba nás nedokáže přenést na nějaké místo takovým způsobem, jakým to svede kvalitní zvuková nahrávka. Stačí zavřít oči, nasadit si sluchátka a rázem se ocitáme v indonéském deštném pralese, na aljašském pobřeží, na dně pískovcového kaňonu, poblíž posvátné hory Uluru. Zvuk nám dává pocit obklopení hmotným a živoucím prostředím, ukotvuje nás ve světě – i vzdálené činí hmatatelným, představitelným. K čemu je to dobré?
Dlouhodobě jsem přesvědčený o tom, že všem mezilidským vztahům předchází vztah k zemi nebo k určitému místu; vztah k místu je pomyslnou kotvou naší pomíjivé existence. Absence tohoto vztahu, ztráta povědomí o něm vede k určité formě bezdomovectví – k životu bez kořenů. Bezdomovectví, které – byť se snažíme sebeurputněji – nelze utisit v lidském hemžení.
Je znepokojující, jak bez hloubky a nevědomě dnes tolik z nás žije. V místě, které obýváme, nepozná většina z nás ani ty nejběžnější dřeviny. Nevíme zhola nic o geologii daného místa, natož o složení a vlastnostech půdy. Nepoznáme hlasy ptáků, kteří v místě našeho bydliště trvale žijí či alespoň tráví úrodné jarní a letní měsíce. Jména kvetoucích rostlin mizí v zapomnění a jejich místo zaujímají značky oblečení, automobilů, spotřební elektroniky. Chybí jaksi větší citlivost k živoucím podobám. Většina z nás ani nemluví o druhých životech v životném rodu. Ráno najdeme liščí stopy ve sněhu a říkáme: něco tu bylo, něco nás navštívilo.
Ekologické naslouchání tento trend podvrací. Naslouchání nás přivádí ke světu: k jeho základní, hmotné dimenzi. Naslouchání zpřítomňuje, zmístňuje. Je formou poznávání, pronikání do tajů místa, které obýváme (nebo si – to je možná přesnější – myslíme, že obýváme). Tím, že se učím poznávat jednotlivé nástroje a hlasy v orchestru určitého místa (tohoto suťového lesa, této sprejerem otagované buližníkové skály), tím, že naslouchám jejich soupatřičnosti, tím se pro mě ono místo stává bližším, uchopitelnějším – a tím více k němu jako lidská bytost tíhnu, náležím. Je to stejné, jako když nasloucháme druhým lidem, jejich vyprávění a příběhům; skrze své příběhy, své písně, své zpěvy a jedinečné prožitky v nich přítomné se nám stávají jakousi rozšířenou rodinou; skrze ně s nimi můžeme soucítit a spolubýt.
Když na svých toulkách naslouchám hejnu brebentících drozdů nebo šplouchání vlnek na břehu rybníka, vím s naprostou a neochvějnou jistotou, že jsem doma. To znamená: v tomto okamžiku, na tomto místě, v tomto vnímavém a křehkém těle, na této divoce kvetoucí planetě. V oněch chvílích mám vše, co potřebuji k životu: nic nepřebývá, ani nechybí. Každý jednotlivý zvuk je domovem, nebo přinejmenším pozvánkou, uvedením do něj; domovem, který spolusdílíme já i něžný barbar čmelák a všechny další nepokojné podoby slunce.
Pevně věřím, že ekologické naslouchání (a vůbec všechny formy naslouchání oproštěné od touhy ovládat nebo vlastnit), může být jednou z cest ke znovunavázání, upevnění pouta s nadlidským světem a uvedením naší existence do náležité (pokornější, decentralizované) perspektivy; jednou z pomyslných cest domů.
Naslouchám, tedy mlčím
Hlavní důvod, proč většina dnešních lidí není příliš dobrými posluchači spočívá jednoduše v tom, že nedokážeme vydržet potichu. Každý akt soustředěného naslouchání předpokládá schopnost odmlčet se, utišit. A ta zase schopnost zastavit se, ustat ve veškeré mimoděčné činnosti. Ani jedno však nepatří ke ctnostem moderního člověka. Bohužel žijeme v kultuře, která stojí na nepřetržitém přísunu informací. Zvykly jsme si, že normální je neustále vše komentovat, vše převádět do statistik a čísel, zkratkovitých údajů, schémat. Při vycházkách do lesa nebo za město si pak tento návyk nosíme nevědomky s sebou a cokoliv spatříme nebo zaslechneme, ihned podrobujeme rozboru. Ekologické naslouchání se této převažující tendenci vzpěčuje, protože přirozeně vede k pěstování tichosti a tím pádem i hlubšímu ocenění ticha. Jak říká akustický ekolog Gordon Hempton, autor projektu One Square Inch of Silence, ticho představuje poetiku místa – všechno to, co znamená být na nějakém míst, v něm.
Jako jiné druhy všímavosti i naslouchání přirozeně vede ke zpomalení. A podobně vede i k tříbení schopnosti vnímat kolem sebe dosud netušené detaily; činí prožitek skutečnosti nuancovanějším, bohatším. Příklad: Zimní podhorská krajina brzy po ránu. Vrcholky nejvyšších hor tonou v bachratých sněhových mračnech. Tu a tam prosvítá trhlinou mezi mračny bledé sluneční světlo a rozsvěcí bílé pastviny, silnice, zapadané střechy domů. Zdálo by se, že tato krajina je dokonale tichá. Když ale naslouchám pozorněji, objevím v ní řadu drobných, ale o to zřetelnějších zvukových dějů; bílé ticho zimní krajiny je jako plátno, proti kterému je každý zvuk vyvedený v dokonale vybroušených konturách. Zde mohu plně vychutnat krásu každého jednotlivého zvuku – chroupavé boření zimních bot do sněhu, hebké kontaktní hlasy paběrkujících hýlů, praštění větví, statický šum padajících sněhových vloček, narážejících jedna do druhé, vykřesávajících o sebe nové světy. A mikrofon ponořený do sněhu může odhalit i zvuky a pohyb, které bych jinak neslyšel: například čilý život hrabošů pod návějí.
Soustředěné naslouchání nezřídka vede k mnoha překvapivým odhalením. Co se na první poslech může zdát jednolité, heterogenní, se soustředěným nasloucháním rozrůzňuje, získává na rozmanitosti. Stačí se jen zasoustředit a již po krátké chvilce zjistíme, že zdánlivě jednolitý ševel plynoucí vody sestává z nepřeberného množství šplouchání, čvachtání, perlení, klokotání: že zvuk potoka nebo řeky – a vlastně každý představitelný zvuk – je polyfonické, mnohohlasé povahy. A to už je jen krůček od toho, abychom si začali všímat toho, jak se kvalita zvuku proměňuje podle kontextu, v němž je zasazen, v němž působí. Jsou místa, kde je řeka vokální méně a místa, kde naopak více. Hlasitost toku ovlivňuje reliéf říčního dna, spletitost koryta, množství vody v řece (a tedy síla proudu, která se odvíjí od toho, zda zrovna panuje období sucha nebo vydatných srážek) a pochopitelně i množství překážek, které musí voda obtéct.
A tím to zdaleka nekončí. Dlouhodobě praktikované ekologické naslouchání nám umožňuje navnímat také dynamickou kvalitu zvukového prostředí; to, jak se po zvukové stránce akusticky mění s ročními obdobími, v průběhu jediného dne, za různých atmosférických a hydrometeorologických podmínek (například za vysoké či nízké vzdušné vlhkosti), v období, kdy stromy mají listy a zvuk v krajině tlumí (přičemž zároveň produkují zvukomalbu vlastní) a v zimních měsících, kdy zvuk naopak cestuje krajinou volněji, nese se do větší dálky. Žádné místo nezní stejně, každé má svou specifickou hudbu, která se začíná formovat už někde u geologického podloží a mateční horniny a končí vysoko v řídnoucí zemské atmosféře. A do této hudby patří všechny hlasy živých tvorů i zvuky horotvorných procesů, skalisek, kamenů – mečení pasoucích se koz na strmém srázu, stejně jako suché rachocení sesouvající se břidlice.
Naslouchání zvukům světa, jeho živé a životodárné hudbě, je tedy svéráznou formou meditace o proměnlivosti, pomíjivosti. Každý zvuk zjevuje plynutí času. Každý zvuk říká: I galaxie umírají. Teď slyším cvrčivé hlasy mlynaříků dlouhoocasých, teď bubnujícího strakapouda (a možná i černobílé ocasní pírko, které se v obloucích snáší k jehličnaté zemi, možná i drobného roztoče na něm), teď štěkot vzrušeného psa ve vísce pod horou. Naslouchání vede k větší bdělosti vůči pomíjivé, měnlivé povaze tohoto světa. Uvádí nás tváří v tvář pomíjivosti, tekutosti všebytí.
Za hranice
A nyní k patrně nejdůležitějšímu aspektu ekologického naslouchání. Jedna věc je totiž při poslechu vnímat vše odděleně, učit se podle zvuku rozpoznávat jednotlivé druhy, objekty, materiály. Druhá věc je ale vnímat veškeré zvuky jako komplexitu vztahů: jako vzorce, nerozdělitelnou jednotu, míšení. První způsob stanovuje pevné hranice, atomizuje, druhý je prostupný a netrvá na neměnných kategoriích a představách, vnímá svět jako vzájemné protékání a splývání na způsob mísení barev na malířské paletě. Smyslem ekologického naslouchání by nemělo být prosté rozpoznání určitého zvuku (teď slyším slavíka modráčka, teď sedmihláska hajního), ale mělo by vést k hlubšímu (nebo spíš širšímu) porozumění: k větší empatii, chcete-li. Mělo by nám umožnit životy jiných tvorů i povahu toho kterého místa poznat na zcela nové rovině; v plnosti jejich bytí, záření. Slovy Henryho Bestona: “hotové a celé”.
Jakkoli je přesné určení druhu podle západní taxonomické tradice užitečné (schopnost rozlišovat se koneckonců počítá mezi tradiční atributy moudrosti), přináší s sebou nebezpečí, že ustrneme v příliš obecných, pustě encyklopedických kategoriích. Když úspěšně poznám a určím zedníčka skalního nebo krvavec toten, dospěji k určitému typu poznání, návaznosti. Co mi však úspěšná identifikace říká o jejich vnitřním životě – o tom KDO jsou a jak se zrovna cítí a co potřebují? Věřím, že ekologické naslouchání by mělo být schopné jít za pouhou snahu o správné určení a zařazení, jakkoli může být samo o sobě přínosné; že by mělo cíleně usilovat o to poznávat jednotlivé vokální bytosti nejen jako nerozlišitelné členy určitého druhu, ale jako vnímavé individuality a současně jako členy synergického kolektivu: jako vzájemně provázanou jednotu. Až se vás zeptají, zda nasloucháte dostatečně široce, odpovězte tímto.
Ekologické naslouchání, je-li praktikováno dlouhodobě, vede k rozpoznání, jak propustné a blízké jsou naše světy: můj a svět divoké lišky, jezevce nebo kalouse ušatého. Že hranice je vždy iluzorní, nějakým způsobem propustná, jakkoliv bychom si přáli, aby přes ni za žádných okolností nic neprošlo (koneckonců, co k nám přes hranici proniká, nemusí mít nutně přátelské úmysly). Celý svět, zjišťujeme nasloucháním, je jeden velký ekoton – přechodový habitat. Dojdeme-li k tomuto poznání, nemůžeme již věřit, že osudy vorvaňů nebo karakalů, byť vzdálené v prostoru a čase, se nás bezprostředně nedotýkají – stejně jako je krátkozraké se domnívat, že můj život nijak nesouvisí s oběťmi syrské války nebo kulturní genocidy orchestrované čínskou komunistickou vládou v Tibetu a Vnitřním Mongolsku. Myšlenky a přesvědčení, z nichž tyto způsoby vztahování se ke světu vyrůstají, ovládají a ovlivňují i naše vlastní životy v místě, kde žijeme. Nikdo nestojí mimo, nikdo se nikdy nerodí nikde.
Otevřít se
V posledních měsících jsme mohli na vlastní kůži zakusit, že izolace je možná tím nejlepším způsobem, jak předejít šíření zhoubné nákazy, že ale stejně tak může vést k nenápadnému úpadku a ustrnutí, vyvanutí vnitřní jiskry. V krajním případě pak izolace přispívá k netoleranci a neochotě sdílet životní prostor s jinými lidmi – a ano, dokonce i s mimolidskými národy, bytostmi. K nedůvěře k čemukoliv odlišnému, cizorodému, vzdálenému, málo prozkoumanému. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že naslouchání může být jednou z praktik, jak překlenout – kdyby nic jiného – izolaci mezidruhovou; jak přestat živořit stranou slunce, vést naplňující existenci ve spojení s širším společenstvím spoluživota, beze strachu a v otevřenosti – se schopností přijímat mimolidský svět s porozuměním a rozvahou. A kdo ví, skrze širší svět možná nakonec dojít nového souznění i s pokolením vlastním, s naší nezdolnou (a leckdy problematickou) touhou být slyšet, být rozpoznán, mít hlas.
V souvislosti s básní Amandy Gorman The Hill We Climb, kterou mladá básnířka přednesla na inauguraci současného amerického prezidenta Joea Bidena, napsala významná americká básnířka Jane Hirshfield, že slova této básně nás obracejí k tomu, co nás spojuje, což je podle Hirshfield rovněž báze, z níž vyrůstá poezie. Poezie je opravdu hluboce ekologická tím, že odhaluje, jak je vše propojené, jak vše souvisí, zvučí – a proto je také vhodným nástrojem (byť trestuhodně nevyužitým) ke komunikaci ekologických témat, probouzení ekologického povědomí. A něco podobného jsem se naučil také z dlouhodobého naslouchání okolnímu světu. Hlavní poučení, které z poslechu vyplývá, nakonec nespočívá v tom, že si začneme více všímat jednotlivostí, ale mnohem spíše toho, jak jsou propojené a souvisí spolu, jak se vzájemně oslovují, jen na sebe reagují – že jsou součástí téhož živoucího kontinua. A pokud dnes něco potřebujeme, je to právě toto obrozené vědomí propojení, jednoty, spjatosti. Cesta k němu je přístupná každému. Jediné, co pro to musíme udělat, je vyjít ven a… otevřít se.
