„Naivní předpoklad, že přírodní svět je tu proto, aby ho lidé vlastnili a bez omezení využívali ve svůj prospěch, nelze akceptovat. Země patří sama sobě a všem členům pozemského společenství. Země je tu jako fascinující oslava života ve všech svých okouzlujících vlastnostech. Každá pozemská bytost se účastní této kosmické oslavy jako naplnění svých možností se plně vyjádřit.“
Thomas Berry
Ukázka z knihy Thomase Berryho Velké dílo – naše cesta do budoucnosti (ze šesté kapitoly „Životaschopný člověk“), jejíž vydání chystáme v nakladatelství Malvern. Překlad Jiří Zemánek a Marie Vlachová.
Od naší současné normy reality a hodnot, zaměřující se výlučně na člověka, se potřebujeme posunout k normě reality a hodnot, zaměřené na Zemi. Jen tak můžeme naplnit svou lidskou roli ve fungování planety, na níž žijeme. Země uvnitř slunečního systému je bezprostředním kontextem naší existence. Za Sluncem se nachází naše galaxie a za ní vesmír galaktických systémů, jenž vznikl přibližně před čtrnácti miliardami let z prvotního zdroje, který přesahuje naše lidské chápání.
Veškeré úvahy o lidských záležitostech je potřeba rozvíjet v tomto obsáhlém kontextu, protože jen tímto způsobem jsme schopni identifikovat nějaký uspokojující referenční rámec v našem pátrání po životaschopné přítomnosti člověka uvnitř větší dynamiky vesmíru. Vesmír sám je ona trvalá skutečnost a ona trvalá hodnota, i když se projevuje v neustále se proměňujícím sledu transformací.
Vesmír tím, že zrodil Zemi, její živé formy a lidskou inteligenci, objevil, pokud víme, nejrozvinutější vyjádření a manifestaci svého nejhlubšího mystéria. Zde ve svém lidském modu vesmír uvažuje sám o sobě a sám sebe oslavuje v jedinečném způsobu sebe si uvědomujícího vědomí. (…)
Ať už je člověk kulturně utvářen jakkoli, jeho základní fyzická stejně jako psychická výživa a podpora pochází z přírodního prostředí. Když mluvíme o světě přírody, nemluvíme pouze o fyzickém světě, ale o psychicko-fyzickém způsobu bytí, který se vyskytuje v každé artikulované entitě jevového světa. Lidská společnost by ve svých počátcích nepřežila, pokud by nemohla naplňovat svou základní roli v širším společenství Země, tvořeném všemi jejími geologickými a biologickými prvky. Jestliže člověk od svých nejranějších počátků vytvářel na ostatní formy života určitý tlak, je to zcela v souladu s řádem věcí, jelikož takovýto tlak se odehrává v rámci obecných norem mezidruhových vztahů.
Jakmile si uvědomíme, že se musíme od normy reality a hodnot, zaměřené výlučně na člověka, přeorientovat k normě reality a hodnot, zaměřené na Zemi, můžeme se začít ptát, jak bychom k tomu mohli dospět a jak by to mohlo fungovat. Můžeme začít tím, že si uvědomíme, že společenství života, společenství všech živých druhů včetně člověka představuje větší skutečnost a významnější hodnotu. Primárním zájmem lidského společenství – i z hlediska jeho vlastního přežití – musí být uchování a posilování tohoto obsáhlého společenství.
I když lidé mají svou vlastní charakteristickou realitu a svou vlastní jedinečnou hodnotu, tyto musí být artikulovány uvnitř obsáhlejšího kontextu. Konec konců lidé objevují své vlastní bytí uvnitř tohoto kontextu společenství. Myslet si, že jedno je posilováno tím, že je omezováno druhé, je iluze. To je vskutku velká iluze současného průmyslového věku, který se snaží prosazovat lidský blahobyt na úkor geologické i biologické struktury planety a jejího fungování.
Proti této exploataci přírodního světa se staví ekologické hnutí, které se snaží vytvořit životachopnější kontext pro lidský rozvoj v rámci celkového planetárního procesu. Musíme nicméně jasně pochopit, že tato otázka životaschopnosti nepředstavuje problém, který se dá vyřešit nějakým trvalým způsobem. Bude to dlouhodobá záležitost na časově neurčitou dobu. Ve skutečnosti se dnes účastníme bezpříkladné proměny vztahu člověka k Zemi. Planeta, která v minulých tisíciletích přímo sama sobě vládla, nyní svou budoucnost určuje převážně skrze lidské rozhodování. Taková je zodpovědnost, kterou lidské společenství přijalo, jakmile jsme se odvážili vydat se na cestu empirických věd a s nimi spojených technologií. V tomto procesu, ať už je jeho přínos jakýkoli, jsme ohrozili sami sebe i všechny živé bytosti na planetě a proměnili jsme celý způsob jejího fungování. (…) To, co právě teď hrozí nejvíc, je degradace planety, která v sobě zahrnuje rozsáhlé poškození a pronikavé oslabení celého životního systému Země.
Protože je tento úpadek důsledkem našeho odmítnutí vnitřních limitů lidské existence a naší snahy změnit přirozené fungování planety ve prospěch lidsky konstruovaného zázračného světa, musí odpor vůči tomuto destruktivnímu procesu zaměřit své úsilí na to, jak kreativně žít v rámci organického fungování přírody. Země jako biospirituální planeta se musí pro nás stát základním referenčním rámcem při určování naší vlastní budoucnosti.
V současnosti máme ekology a velký počet ekologických organizací, které se staví proti průmyslovým, obchodním a finančním korporacím a hájí životaschopný způsob lidského fungování v rámci planetárních procesů. Protiklad mezi industriálně-komerčním podnikatelem a ekologem lze dnes považovat jak za hlavní lidský problém, tak za hlavní problém Země v 21. století. Je zřejmé, že po staletích průmyslových snah o vytvoření zázračného světa ve skutečnosti tvoříme zdevastovaný svět odpadu, který pro náš lidský způsob bytí nepředstavuje situaci, která je životaschopná. Skutečný zázračný svět přírody, bez ohledu na jeho vlastní problémy, je dostupný jako kontext pro rozvinutí životaschopné lidské situace. Potíž spočívá dnes v tom, že finanční a průmyslové firmy mají tak rozsáhlou moc nad planetou, že změna natolik zásadní, jak jsem ji zde předložil, by byla krajně obtížná.
Průmyslové, obchodní a finanční společnosti mají planetu, pokud jde o přírodní zdroje, v podstatě ve svém vlastnictví; buďto přímo nebo nepřímo s podporou vlád, které slouží různým korporacím. Toto vlastnictví je samozřejmě ustaveno v rámci určitých mezí. Dílčí oblasti planety byly či budou vyčleněny jako území, jež mají být zachována ve svém přírodním stavu nebo která budou hospodářsky využívána později. Zatím tyto regiony dost často přežívají se souhlasem vládnoucích korporací.
Pro ekologa představuje nepřijatelnou situaci už samo redukování planety na zásobárnu zdrojů pro spotřebitelské využití v průmyslové společnosti. Planeta a všechny její součásti jsou redukovány na komodity, jejichž vlastním smyslem existence je to, aby byly využity člověkem. Naše vlastní lidská zkušenost významuplného světa byla oslabena, jelikož peníze a užitkové hodnoty dostaly přednost před numinózními, estetickými a emocionálními hodnotami. Odpovídajícím způsobem bude každá obnova přírodního světa v jeho plné nádheře vyžadovat nejen nový ekonomický systém, ale též prožitek hluboké proměny uvnitř psychické struktury člověka.
Naše současná situace je důsledkem kulturní strnulosti, závislosti a emocionální necitlivosti, přičemž nic z toho nelze napravit nějakou rychle vymyšlenou adaptací. Příroda byla těžce a v mnoha případech nevratně poškozena. Uzdravení je často dostupné a nový život je občas možné probudit, nicméně neobejde se to bez intenzivní péče a soustředěného energického úsilí, které by se, co do své míry vyrovnalo snahám, které tuto škodu poprvé způsobily. Bez takového léčení zůstává životaschopnost lidí na jakékoli přijatelné úrovni otázkou.
Pokud jde o právo, základní orientace americké právní vědy se zaměřuje na osobní lidská práva, přičemž přírodní svět je chápán jako existující čistě pro účely lidského vlastnictví a lidského využití. Svět přírody nemá pro průmyslově-komerční svět žádné vlastní právo na existenci, na domov (habitat) nebo na svobodu naplnit svou úlohu v rozsáhlém společenství života. Přesto nemůže existovat žádná udržitelná budoucnost, ani pro moderní průmyslový svět, pokud těmto vlastním právům přírodního světa nebude přiznán právní status. Celá otázka vlastnění a využívání Země, ať jednotlivci nebo podniky, musí být promyšlena hlubším způsobem, než to západní společnost dosud dělala.
Naivní předpoklad, že přírodní svět je tu proto, aby ho lidé vlastnili a bez omezení využívali ve svůj prospěch, nelze akceptovat. Země patří sama sobě a všem členům pozemského společenství. Země je tu jako fascinující oslava života ve všech svých okouzlujících vlastnostech. Každá pozemská bytost se účastní této kosmické oslavy jako naplnění svých možností se plně vyjádřit. Redukce Země na objekt určený primárně pro účel lidského vlastnictví a lidského využití je ve většině tradičních kultur nemyslitelná.
Abychom byli sto dosáhnout životaschopných lidsko-pozemských vztahů, musí nová právní věda chápat jako svůj hlavní úkol artikulaci podmínek pro integrální fungování pozemského procesu se zvláštním ohledem na rozvíjení vzájemně obohacujícího vztahu mezi člověkem a Zemí. V rámci tohoto kontextu by různé složky Země – půda, voda, vzduch a komplex životních systémů – byly občinou (commons) a společně by tvořily integrální projev Velké občiny planety Země a podle potřeb by byly proporčním způsobem sdíleny všemi členy pozemského společenství.
V tomto kontextu je každá jednotlivá bytost podporována každou další bytostí pozemského společenství. A následně každá bytost přispívá k dobrému bytí všech ostatních bytostí uvnitř společenství. Spravedlnost by tedy spočívala v uskutečňování tohoto komplexu tvořivých vztahů. Uvnitř lidského společenství by bylo zapotřebí formulovat vzorce sociálních vztahů, v nichž by byla uznávána a hájena jak práva jednotlivců, tak práva skupin. Základní prvky osobní bezpečnosti a osobního vlastnictví by byly chráněny, i když smyslem vlastnictví by byl omezený osobní vztah k majetku, který by ve shodě s tím vyžadoval jeho užívání zrovna tak v jeho vlastní prospěch a ve prospěch společenství jako ve prospěch individuálního vlastníka. K tomu by bylo zapotřebí vytvořit celý komplex politických a sociálních institucí, stejně jako ekonomické organizace. Všechny tyto organizace by však byly tak nedílně propojeny s větší pozemskou ekonomikou, že by se spíš navzájem podporovaly, než že by jedna druhé působily nějaké obstrukce.
Dalším důležitým aspektem současného života, v němž má dominantní postavení podnikatel, je jazyk. Protože jsme uzavřeni v průmyslové kultuře a konzumní ekonomice, slova, která používáme, mají svůj význam a svou hodnotu v rámci této kultury. Hlavním hodnotovým pojmem, který naše společnost používá, je slovo pokrok. Toto slovo má širokou škálu významů, ať už jde o naše vzrůstající vědecké pochopení vesmíru, náš rostoucí osobní a sociální rozvoj nebo dosažení lepšího zdraví a delšího života. Díky moderním technologiím můžeme snadněji vyrábět větší množství výrobků. Můžeme rychleji a s větším pohodlím cestovat. A proto dál pokračujeme v tomto nekonečném pokroku s pocitem, že je vše v pořádku.
Ale pak zjišťujeme, že daní za náš lidský pokrok je zpustošení přírodního světa. Tato „degradace“ Země je považovaná za nezbytnou podmínku lidského „pokroku“. Země je svého druhu obětinou. V lidském společenství však dodnes existuje malé povědomí o tom, že integrální přežití planety v jejích sezónních rytmech obnovy představuje samo o sobě podmínku nejen pro lidský pokrok, ale pro samo naše přežití. Ekolog si často neví rady, jak má dál postupovat. Jazyk, kterým jsou vyjadřovány naše hodnoty, si pro sebe kooptoval průmyslový establishment a používá ho za pomocí nejextravagantnějších způsobů komerční reklamy k vytváření iluzorního světa, v němž dnes žijí moderní průmyslové národy.
Jedním z nejdůležitějších úkolů ekologa je vytvořit jazyk, jímž bude možné sdělovat naší společnosti pravdivý význam reality, hodnot a pokroku. Pokrok je v jistém smyslu potřebný, abychom lidem pomohli zmírnit určité letité strádání a nemoci, s nimiž se narodili. Avšak takto chápaný pokrok je využíván jako záminka pro děsivou destrukci planety za účelem finančního zisku, i když jeho důsledky zahrnují nové druhy psychického a fyzického utrpení lidí.
Je potřeba zkorigovat pojem zisk. Zisk podle jakých pravidel a pro koho? Zisk korporace znamená dnes deficit pro Zemi. Profit průmyslového podnikání, které sleduje jen své vlastní výhody, lze též považovat za deficit kvality života. Musíme náš jazyk přezkoumat v celém jeho rozsahu.
Jsou zde také otázky týkající se „genderu“, nad nimiž je potřeba se zamyslet. Průmyslový establishment představuje extrémní projev patriarchální tradice s jejím všudypřítomným pocitem nadvlády, ať už jde o dominanci vládců nad lidmi, mužů nad ženami nebo lidí nad přírodou. Jen s nesmírným psychickým a společenským úsilím a revolučními procesy se toto patriarchální ovládání podařilo zmírnit, pokud jde o práva žen. Práva přírodního světa živých bytostí jsou dosud vydána na milost a nemilost moderním průmyslovým společnostem jako nejvyšší projev patriarchální nadvlády nad celým planetárním procesem.
Je potřeba, abychom též začali uznávat práva etnických skupin a zchudlých tříd naší společnosti. Pro ekologa představuje velký model veškeré existence přírodní ekosystém, který sám sebe řídí jako společenství a v němž každá jeho součást má svá jedinečná práva a svůj všestranný vliv. Ekologové, kteří mají větší smysl pro pochopení člověka jakožto pečující bytosti uvnitř většího společenství geologických a biologických modů pozemského bytí, podporují takový způsob lidské činnosti, který má mnohem blíž k feminním než k maskulinním typům bytí a činnosti.
Pokud jde o vzdělávání, jeho účelem, jak se dnes předpokládá, je umožnit lidem, aby byli „produktivní“ v rámci průmyslové společnosti. Člověk se musí stát gramotným, aby v tomto systému mohl plnit určitou funkci. Ať už v rámci získávání či zpracovávání surovin; ve výrobě nebo v distribuci výrobků a to způsobem, který přináší obchodní zisk; v řízení celého procesu nebo financí anebo nakonec v utrácení čistého zisku prostřednictvím shromažďování majetku a jeho dalšího vlastnění a využívání. To znamená, že celkový proces našeho života je zahrnut do průmyslového procesu. Veškeré profesní kariéry dnes fungují v rámci průmyslově-obchodního establishmentu, dokonce včetně vzdělání, lékařství a právo.
V tom novém kontextu životaschopného lidského modu bytí by byl prvotním učitelem, stejně jako prvotním zákonodárcem a léčitelem přírodní svět sám. Integrální pozemské společenství by představovalo sama sebe vzdělávající společenství v kontextu sama sebe vzdělávajícího se vesmíru. Vzdělávání na úrovni člověka by se týkalo zvyšování naší vnímavosti vůči té hluboké komunikaci, vytvářené vesmírem kolem nás, sluncem, měsícem a hvězdami, oblaky a deštěm, tvary Země a všemi jejími živými formami.
Hudba a poezie vesmíru by proudily do studenta; a také pocit hlubokého tajemství existence, stejně jako vhled do architektury kontinentů a řídících schopností, díky nimž fungují velké hydrologické cykly při moderování teploty Země a poskytování habitatu a potravy velkému množství živých tvorů.
Tato orientace na přírodní svět by měla být pochopena ve spojitosti se všemi našimi lidskými činnostmi. Země by byla naším prvotním učitelem v průmyslu i v ekonomice. Učila by nás systému, v němž bychom vytvářeli minimum entropie a ve kterém by bylo minimum nepoužitelného či neproduktivního odpadu.