„Nechybí nám dynamické síly, které potřebujeme k vytvoření budoucnosti. Žijeme ponořeni v moři energie mimo veškeré naše chápání. Nicméně tato energie v konečném smyslu není naše proto, že ji ovládáme, ale proto, že ji vzýváme.“
Thomas Berry
Ukázka z knihy Thomase Berryho Velké dílo – naše cesta do budoucnosti (z patnácté kapitoly „Dynamiky budoucnosti“), jejíž vydání chystáme v nakladatelství Malvern. Překlad Jiří Zemánek a Marie Vlachová.
Když vstupujeme do 21. století, pozorujeme rozsáhlé probouzení do zázraku Země. Můžeme to pozorovat v textech přírodovědců i v práci ekologických organizací, které se věnují zachování integrity planety. Jsou zde také další vědci, kteří dávají výraz kráse věcí, jako je Petr Raven, Norman Myers, Lynn Margulisová, Eric Chaisson, Ursula Goodenoughová, Brian Swimme a další, kteří nám odhalují širší vzorec stejně jako složité detaily viditelného světa kolem nás.
Naše lidské dobrodružství zcela závisí na této schopnosti údivu, úcty a radosti ve vztahu k Zemi a ke všemu, co na ní žije a roste. Jakmile se izolujeme od těchto proudů života a od hlubokých duševních stavů, které v nás probouzejí, náš základní pocit životní spokojenosti se oslabí. Nic z toho, co vyrobily naše stroje, nic z toho, čeho jsme dosáhli pomocí počítačů, nedokáže vyvolat tuto naprostou oddanost vůči životu, která vyvěrá z podvědomých sfér našeho bytí a která je potřebná k zachování Země a k přenesení jak nás tak celého integrálního pozemského společenství do riskantní budoucnosti.
To, jak prožíváme sami sebe a pozemské procesy, je nanejvýš naléhavá otázka, zvláště když je nám prezentována představa Země jako sbírky komodit, které je třeba nakoupit a prodat. V této otázce je obsažen skutečný význam Země, stejně jako lidských energií, nezbytných k utváření žádoucí budoucnosti. V naší cestě za porozuměním bychom mohli začít postřehem, že Země je projevem obrovského množství energie, která je zachycena v rozmanitých formách, a pro kterou neexistuje žádné vysvětlení z hlediska lidského pochopení nebo představivosti. V řadě postupných mutací byly do Země uloženy ohromné zásoby energie, a to nejen jako fosilní paliva, ale také jako životní síly uvnitř samotné struktury hmoty.
Naše současné riziko není první, které musela Země a živé bytosti na ní přestát. Země si nacházela svou cestu do existence uprostřed úžasné řady kreativních a destruktivních zkušeností. Dlouhý sled kataklyzmatických událostí formoval její kontinenty i různé formy života, které se samy zapojovaly do pokračujícího boje o přežití. Avšak to, co naši planetu ohrožuje dnes, je první vědomé narušení přirozených rytmů pozemského procesu v celoplanetárním měřítku. Je to něco zásadně odlišného od seismických otřesů, posunu ledovců i dřívějšího vznikání a zanikání druhů. Je to exploatace energií do jejich úplného vyčerpání.Je to obrat od ukládání energií k jejich spalování, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, že tyto energie už nebude možné v žádném myslitelném historickém období lidské existence nahradit. Kvůli naší potřebě pohánět průmyslový svět jsme stvořili technosféru, která je neslučitelná s biosférou. (…)
Když se materiální zdroje stávají méně dostupnými, musí psychická energie lidský projekt zvláštním způsobem podporovat. Tato situace nás přivádí k nové nutnosti spoléhat se na síly uvnitř vesmíru a také ke zkušenosti našeho hlubšího já. Vesmír musí být prožíván jako „velké Já“. Jedno se naplňuje v druhém: velké Já je naplňováno v osobním já, osobní já je naplňováno ve velkém Já. Odcizení je překonáno, jakmile zažijeme tento příval energie ze zdroje, která přenášela vesmír skrze staletí. Dnes se na podporu našeho lidského dobrodružství začínají otevírat nová pole energie. Tyto nové energie nacházejí výraz a podporu v oslavách. Protože vesmír se nakonec dá vysvětlit jen v kontextu oslavy. Je celý překypujícím vyjádřením samotné existence.
Tento smysl pro oslavu nás přivádí zpět k předchozím stránkám této knihy, kde jsem se zmínil o způsobu, jakým se domorodé národy a lidé, kteří zformovali rané civilizace, snažili všechny své lidské činnosti koordinovat s okamžiky sezónní obnovy přírodního světa. Každá fáze života nacházela své potvrzení v tomto širším kontextu. Avšak zatímco v dřívějších dobách jsme oslavovali okamžiky sezónní obnovy, dnes musíme oslavovat také postupné transformační okamžiky ve vyvíjejícím se vesmíru. Tento příběh vesmíru je nyní naším hlavním posvátným příběhem. (…)
Další silou, kterou je třeba zmínit a do níž můžeme vkládat naděje do budoucna, je síla vůle. I když téma vůle představovalo v 19. století hlavní oblast zájmu filosofa Arthura Schopenhauera (1788-1860), nebyla mu v poslední době věnována adekvátní pozornost ani teoreticky, ani prakticky. Přesto byly málokdy kladeny na vůli takové požadavky, jaké jsou na ni kladeny dnes. Zájem o vůli se objevuje v díle Pierra Teilharda de Chardina, hlavně v jeho knize LʼÉnergie Humaine (Lidská energie). Tento myslitel zcela jasně chápal, že další stádia evolučního procesu musíme vědomě chtít. Unést tuto odpovědnost se téměř okamžitě stalo pro nás příliš. Prožíváme nyní okamžik nerozhodnosti – neseme svět ve svých rukou a máme strach, že zakopneme o vlastní nohu a necháme ho upadnout do zkázy.
Ale i když je toto nebezpečí důvodem k obavám, je také důvodem k prohlubování našeho vědomí. Zodpovědní lidé už o světě neuvažují jen jako o souboru přírodních zdrojů. Začali jsme si uvědomovat, že Země je úžasným mysteriem, v samé své podstatě stejně křehkým, jako jsme křehcí my. Nicméně naše zodpovědnost vůči Zemi neznamená ji jednoduše zachovat, ale být na ní přítomni v další následnosti jejích proměn. Zatímco v minulých stoletích jsme byli evolučním procesem nevědomě vedeni, přišel čas, kdy musíme v určitém smyslu sami tento proces vést a oživovat.
Aby byl tento úkol formování budoucnosti úspěšný, musí fungovat vůle našeho obsáhlejšího já. Individuální vůle může rozvinout takovou schopnost jen prostřednictvím svého vědomého sjednocení s hlubšími strukturami reality. Nad spojením s lidským společenstvím musí být naše spojení se Zemí, se samotným vesmírem v plném úžasu z jeho existence.Jen Země může adekvátně působit na Zemi. Jestliže chceme účinně působit na budoucnost, stane se to jen díky vedení a silám Země, které s námi komunikovaly,nikoli proto, že jsme o budoucnosti planety rozhodli čistě na základě nějaké racionální schopnosti.
Ústřední význam pro tento proces má naše spojení s posvátným a s obrovským rozsahem psychického dynamismu Země. Zatímco náš smysl pro posvátné nemůže být nikdy obnoven přesně tak, jak existoval v dřívějších staletích, lze ho obnovit v mystice Země, v epice evoluce. Po celém světě jsou dnes znovu obnovovány různé duchovní praktiky. Někteří prožívají největší mystérium věcí v hloubce svého vnitřního já, jiní uvnitř lidského společenství a ještě další v samotném pozemském procesu. A přesto se zdá, že v každém uvedeném případě je přítomen plný smysl spojení. Cesta k přijetí úplného duchovního dědictví lidského společenství, stejně jako úplného duchovního dědictví vesmíru je dnes otevřena pro každého člověka. Uvnitř tohoto kontextu lze překonat náboženské antagonismy minulosti, oživit určité tradice a znovu objevit prožitek účasti v posvátném vesmíru, který kdysi dynamizoval a udržoval lidské záležitosti.
Musíme cítit, že jsme podporováni stejnou mocí, která přivedla k životu Zemi, která vetkla do vesmíru galaxie, která rozzářila Slunce a uvedla Měsíc na jeho oběžnou dráhu. Je to ona energie, díky které vyrostly ze Země různé formy života a která dospěla v člověku do zvláštního modu reflexivního vědomí. Je to ona síla, která nás vedla více než miliónem let putování jako lovce a sběrače; je to táž životní síla, která nás přivedla k zakládání našich měst a která po celé věky inspirovala myslitele, umělce a básníky. Tytéž síly jsou zde stále přítomné; skutečně bychom v této době mohli pocítit jejich dopad a pochopit, že nejsme izolovaní uvnitř mrazivého vesmíru s břemenem nejisté budoucnosti a bez podpory nějaké jiné moci.
Jsme všudypřítomní. Jsme tou realitou, v níž celá Země dospěla do zvláštní formy reflexivního vědomí. My sami jsme mystickou kvalitou Země, sjednocujícím principem, integrací různých materiálních a duchovních polarit, fyzického a psychického, přírodního a uměleckého, intuitivního a vědeckého. Jsme jednotou, v níž je toto všechno inherentně přítomno a dosahuje zvláštního způsobu fungování. Tímto způsobem člověk působí jako všeprostupující logos. Je-li člověk mikrokosmos, je vesmír makroantropos. Každý z nás je kosmickým subjektem, Mahapurušou, velkou postavou hinduistické Indie, vyjádřenou v samotném vesmíru.
Proto je třeba být vůči Zemi vnímavý, jelikož osud Země je totožný s naším vlastním osudem, zneužívání Země je zneužíváním člověka, likvidace estetické nádhery Země znamená oslabení naší existence. Člověku nesloužíme tím, že rozstřílíme na kusy hory kvůli nerostným zdrojům, protože se ztrátou zázračných a úctu budících vlastností hor ničíme i nepostradatelnou dimenzi naší vlastní reality. Dávné rituály, jejichž prostřednictvím jsme komunikovali se Zemí a posilovali její plodnost, už asi, zdá se, nebudou zcela účinné. Přesto vyjadřují hlubokou úctu vůči mysteriu Země. Bylo by filozoficky nerealistické, historicky nepřesné a vědecky neopodstatněné tvrdit, že člověk a Země už nemají intimní a reciproční citový vztah. Nechybí nám dynamické síly, které potřebujeme k vytvoření budoucnosti. Žijeme ponořeni v moři energie mimo veškeré naše chápání. Nicméně tato energie v konečném smyslu není naše proto, že ji ovládáme, ale proto, že ji vzýváme.