Nyní uvolněte místo v ústech travámtravámtravám Layli Long Soldier
První národy Severní Ameriky praktikovaly poezii dlouho před příchodem bílých kolonizátorů. Jejich jazyky, slovy držitelky Pulitzerovy ceny, básnířky Natalie Diaz (Mohawk), představují „fundament amerického básnického lexikonu“. Jaká je však role domorodých básníků a básnířek v současnosti? A co přesně si pod zobecňujícím pojmem poezie prvních či původních Američanů představit?
Obraz severoamerických původních obyvatel příliš dlouho utvářela výlučně dominantní bělošská kultura. Nejen u nás se najde přehršel těch, kteří kulturní tradice domorodých Severoameričanů znají toliko zprostředkovaně skrze díla výtečných bílých mužů: z vinnetouovek Karla Maye (který, jak známo, v Americe nikdy nebyl), dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (Poslední mohykán) nebo ze “smířlivých fantazií” Henryho Wadswortha Longfellowa (Píseň o Hiawathovi). Skrze jejich tvorbu – stejně jako nepřeberné filmové westerny a celé moře šestákové literatury – nám byly po desetiletí předkládány stereotypní reprezentace, které původní obyvatele uvězňují v jakési barvotiskové alternativní realitě, v pomyslném tehdy. Na jejich základě v nás hluboce utkvěla představa původních Američanů jako vznešených, pokrokem nestižených divochů, kteří s orlím perem ve vlasech a s tomahawkem v ruce křižují travnatou plání na pomalovaném válečném koni a čas od času přepadnou osamělý ranč nebo dostavník. Podobné představy však upírají původním obyvatelům možnost být našimi současníky: psát moderně znějící básně, skládat taneční hudbu, hrát profesionálně hokej nebo basketbal, zastávat významné politické funkce. Jinými slovy, činí je neviditelnými v přítomnosti. “Po dlouhý čas jsme praktikovali umírání,” píše v básni Anasazi mladá básnířka Tacey M. Atsitty (1982) z národa Diné (Navaho) a odkazuje tím nejen k reálným masakrům jejích předků, ale také k pomalé symbolické smrti v očích vládnoucí kultury, která původní obyvatele proměnila z živoucích současníků na štítkem opatřené exponáty v muzeu.
Že by původní obyvatelé mohli mít také vlastní hlasy a měli co říct ke svým tradicím a pohledu na svět, nepřipadalo po celá desetiletí jako možnost, která by většinové společnosti stála za slibnější úvahu. Již od prvních setkání s evropskými osadníky bylo na domorodé obyvatelstvo pohlíženo jako na primitivní a negramotné. Na rozdíl od svých zámořských protějšků nezaznamenávali domorodci své písně a příběhy na papír, ale předávali si je výhradně ústně, což vedlo kolonizátory k mylnému dojmu, že zcela postrádají rozvinutou slovní kulturu. Nic ale nemůže být vzdálenější pravdě. Jak zdůrazňuje básník a romanopisec N. Scott Momaday (Kajova), původní obyvatelé Severní Ameriky byli odnepaměti hluboce fascinováni jazykem a jeho tvůrčími možnostmi. Slovo pro ně bylo prostoupeno zvláštní magickou mocí – chápali ho jako formativní, mimořádně mocnou tvůrčí sílu. Dochované písně, zaříkadla a modlitby – tedy poezie v tom nejširším pojetí – jsou této víry nejlepším dokladem. “Schopnost hovořit v metaforách, přivádět lidi k sobě, osvobozovat je v představách, učit a zacvičovat, byla a stále je vysoce ceněna a považována za užitečnější než zlato, ropa nebo cokoliv, po čem nově příchozí bažili,” dodává Joy Harjo (Muskogové/Kríkové). A dnes tomu není jinak. Ať už současní básníci píší z pozic velkoměstských flaneurů nebo lesních chodců, provází jejich tvorbu víra v magickou sílu slov měnit svět – skrze slova léčit, podněcovat změnu. “Slova jsou živé bytosti,” tvrdí Joy Harjo.
Navzdory této skutečnosti zůstávají literární plody a úspěchy původních obyvatel z větší části nevyslyšené. A dodejme, že stejně tak i jejich širší kulturní přínosy, jejich nesmazatelná stopa v americké identitě. Irokézové a Kríové ovlivnili americký demokratický systém, hudebníci s domorodými kořeny stáli u zrodu jazzu a blues, jazyky domorodých kultur dost možná inspirovaly “dlouhonohou” poezii Walta Whitmana a zároveň propůjčily název 27 z 50 amerických států – a dalo by se libovolně pokračovat. Situace je o to paradoxnější, že původní Američané (respektive domorodí obyvatelé západní hemisféry) představují množinu, o které se toho napsalo snad nejvíce ze všech lidských populací (Heid E. Erdrich). Přesto cítíme, že v posledních letech dochází k pozvolnému prolamování ledů. Osobnosti z řad původních obyvatel se dostávají do nejvyšších pater politiky a vrcholových sportovních soutěží, vzniká stále více filmů a televizních sérií od domorodých tvůrců o současných osudech jejich soukmenovců (Reservation Dogs, Dark Winds, Basketball or Nothing), domorodé komunity vyhrávají právní kauzy, na jejichž základě se strhávají přehrady, aby mohli řekami opět táhnout lososi, ruší se plánované stavby ropovodů přes posvátná území. A nejinak je tomu s poezií.
Americký úsvit
Jako zlomový se z pohledu americké domorodé poezie jeví rok 2000 – počínaje tímto milníkem vyšlo více básnických titulů než kdy dříve a tento vzmach zatím nejeví sebemenší známky únavy. Některé z nich lze v nenáročných měřítcích poezie považovat za skutečné bestsellery. Jde například o cenami ověnčené tituly Whereas básnířky Layli Long Soldier (Graywolf Press, 2017), Nature Poem Tommyho Pica (Tin House Books, 2017), Eyes Bottle Dark with a Mouthful of Flowers Jakea Skeetse (Milkweed Editions, 2019) či Postcolonial Love Poem Natalie Diaz (Graywolf Press, 2020). Stejně tak spatřilo světlo světa i nebývalé množství reprezentativních antologií. V posledních letech šlo chronologicky o následující: Sing: Poetry from the Indigenous Americas (University of Arizona Press, 2012), Native Voices: Indigenous Nations Poetry, Craft, and Conversations (Tupelo Press, 2019), New Poets of Native Nations (Graywolf Press, 2018) a Living Nations, Living Words: An Anthology of First Peoples Poetry (Library of Congress/W. W. Norton, 2021). Symbolickým potvrzením rostoucího významu domorodé poezie je vydání velké “nortonovské” antologie When the Light of the World Was Subdued, Our Songs Came Through (W. W. Norton, 2020). Obsáhlý svazek představuje zatím nejkomplexnější dostupné kompendium poezie prvních národů. Zahrnuje tvorbu 161 básnických hlasů a pokrývá celou historii anglicky psané domorodé poezie, počínaje nejstarší dochovanou básní z roku 1678. Vedle průřezových titulů, které pokrývají široké spektrum básnických hlasů napříč národy a kmeny, ovšem existují (nebo se připravují) také četné sborníky lokálního/kmenového charakteru a dokonce i obsáhlé vědecké studie – viz například publikace Navigating CHamoru Poetry: Indigeneity, Aesthetics, and Decolonization (The University of Arizona Press, 2022), jejímž autorem je básník Craig Santos Perez z guamského národa CHamoru. Budiž ale řečeno, že zdaleka nejde o první publikace tohoto druhu – pionýrské ostruhy náleží starším antologiím The Remembered Earth: An Anthology of Contemporary American Literature (Red Earth Press, 1979) a Songs From This Earth on Turtle’s Back (Greenfield Review Press, 1983). Od těchto dřívějších počinů se však nejnovější výběry liší tím, že obsahují výhradně tvorbu autorek a autorů, kteří jsou registrovanými (a tedy ověřenými) příslušníky některého ze státem uznaných původních národů. V minulosti se bohužel objevilo nemálo těch, kteří se pod falešnými jmény za domorodé literáty pouze vydávali. Díla těchto podvodníků se následně objevila i v kompendiích domorodé poezie a pomáhala šířit zcestné představy o duchovním a kulturním světě jednotlivých etnik. Šlo tedy jen, jak trefně říká Joy Harjo, o “jinou formu kapitalistického přivlastnění, koloniální urážky”.
Současný rozkvět bezesporu úzce souvisí s měnícími se společenskými podmínkami, liberalizaci americké společnosti jako celku. Svou roli ale sehrávají také moderní technologie, zejména vliv všudypřítomných sociálních sítí, které umožňují rychlejší kulturní výměnu a šíření nových podnětů (příkladné jsou aktivity neziskové organizace Indigenous Nations Poets činné na Facebooku a Instagramu). Řada domorodých autorů navíc hovoří jazykem, který je blízký způsobu, jímž komunikuje dnešní mládež, čímž se jim daří překlenovat možné kulturní a generační bariéry. Moderní jazyk současně obohacují o aktuální témata: environmentální, genderová, sociální, politická. Rozšiřování povědomí o poezii původních Američanů však značně pomáhají také ojedinělé události, jako udělení významné literární ceny (PEN, Pulitzer, American Book Award, National Book Critics Circle Award a další) nebo tříleté úřadování Joy Harjo jako Laureátky americké poezie (American Poet Laureate), které se pozitivně podepsalo i na širším zviditelnění básnické tvorby jejích současníků. Sama s tímto záměrem (coby svůj signaturní projekt) iniciovala vydání zmíněné antologie Living Nations, Living Words a spuštění stejnojmenné virtuální mapy domorodé poezie, o které bude ještě řeč. Přesto si nedělejme iluze, že by většina zde probíraných autorů a autorek patřila k všeobecně známým. Výše citovaná Heid E. Erdrich (Odžibve) uvádí výmluvnou historku o tom, jak se jeden nejmenovaný literární kritik na sociální síti tázal svých followerů, zda neznají nějaké současné autory poezie z řad původních obyvatel. Pokud ani významný literární kritik nemá potuchy o tom, co se v této sféře odehrává, můžeme stěží očekávat, že tomu bude jinak u laické veřejnosti, konstatuje Erdrich. Problémem dlouhodobě zůstává, že naprostá většina titulů vychází pod kuratelou akademických nakladatelství nebo pouze lokálně (a tedy bez možnosti rozsáhlejší distribuce). Erdrich také správně poznamenává, že pokud domorodá poezie nepotvrzuje určitá očekávání s ní spojená (jako je explicitní vyjádření spirituálního vztahu k přírodnímu světu), zůstává mimo čtenářský a vydavatelský hledáček. Jako i v jiných ohledech slyšíme a vidíme jen to, co slyšet a vidět chceme, co naplňuje naše zatvrzelé představy.
Poezie stovek národů
Přísně vzato neexistuje nic takového jako původní Američan (Native American), stejně jako neexistuje univerzální indiánský jazyk. Existují ovšem národy Diné, Koyukon, Onondaga, Oneida, Winnebago, Yup’ik nebo Arapaho a jednotlivé jazyky, jimiž jejich členové a členky přemýšlejí, hovoří, píší – do kterých žijí. Termín “původní Američan” byl zaveden v akademické sféře, aby nahradil rasově zabarvené označení americký indián. V žádném z oficiálních dokumentů, které americká vláda s původními obyvateli v minulosti uzavřela, však toto označení nefiguruje (Harjo). Mnoho autorů má tudíž oprávněnou nesnáz se s ním ztotožnit: dobře si uvědomují, že zastírá po tisíciletí budovanou kulturní a jazykovou pestrost jednotlivých domorodých etnik. A ta je, přiznejme si, opravdu značná. Na pevninské části Spojených států v současnosti koexistuje více jak 573 státem oficiálně uznaných národů, z toho jen 231 na Aljašce. Nemluvě o početné domorodé populaci na amerických državách v Tichomoří: Havajských ostrovech, Guamu, Americké Samoe. Omezující představu, která původní Američany spojuje především s kmeny a kulturami z Velkých planin (Čerokíové, Póníové…), můžeme rovnou a provždy hodit za hlavu. Pomyslná mapa domorodé poezie pokrývá celou rozlohu Spojených států, všechny typy krajin a klimatických pásem, na kontinentu i mimo něj. Pouze množství pozoruhodných básnických talentů na Havajských ostrovech by vydalo na zvláštní případovou studii. Hovoříme-li tedy o poezii původních Američanů (či prvních národů, etc.), může to znamenat (a také znamená) poezii stovek různých národů, stejně jako poezii americkou (Erdrich).
Tím ovšem komplikace s definicí a vymezením teprve začínají. Mezi autory a autorkami domorodé poezie nacházíme hlasy různého věku, čistokrevného či smíšeného původu, odlišného stupně vzdělání, sexuální orientace, genderu (nechybí ani básníci transgenderoví či genderově nebinární, “dvojí duše”), pocházející z venkova, rezervací či hustě zalidněných městských konglomerací. To samo o sobě zakládá v domorodé básnické tvorbě velké tonální rozpětí. Nebývale rozmanitá je ale i jazyková stránka jejich tvorby. Naprostá většina těchto psavců sice tvoří v angličtině – angličtina je pro ně místem setkávání, jazykovou občinou, kde spolu mohou vést mírumilovný dialog, tu si ale přizpůsobují specifické syntaxi a rytmu (melodičnosti) svých kmenových jazyků. Nebo jak říká mladý básník Sherwin Bitsui (1975) z národa Diné (Navaho): používají ji s nastavením indiánské mysli. Jejich básně jsou tak nezaměnitelné svou dikcí, zvukem, vy/zněním. Když v Bitsuiových potemněle surrealistických verších čteme, že lidé “řekují”, z vesel se stávají prsty, které “vyškrabávají okna do rozbřesku”, hory “horují” a pletou si “kuropění s truchlením” (morning with mourning), ledovec “pavoučí” příběh Jižního kříže a krev plní praskliny v prázdných nábojnicích, můžeme v tom odtušit cosi z domorodého přesvědčení, že svět – v nás i kolem nás – je živoucí, dynamické a vzájemně propojené kontinuum, neutuchající tanec protékání a splývání. Tuto rtuťovitou kvalitu Bitsuiova jazyka ostatně vyjadřují již názvy některých jeho sbírek – kupříkladu Shapeshift (2013) nebo Dissolve (2018).
Praktikování poezie však představuje především jedinečnou příležitost udržovat při životě původní domorodé jazyky a příběhy, to největší bohatství, které každá kultura vlastní – dát jim možnost zaznít mimo úzce vymezený prostor domovské pospolitosti, dostat je k uším rozšířeného okruhu posluchačů a potenciálních mluvčích. Prakticky u každého domorodého básníka dohledáme alespoň jednu báseň, v níž se objevují slova v jeho původním domorodém jazyce – a to bez ohledu na to, zda jím hovoří od dětství, nebo se ho musel v dospělosti pracně učit od starších. Najdeme však i takové, kteří své verše programově píší dvojjazyčně. Takové jsou například básně Margaret Noodin (1965) psané vedle angličtiny souběžně také v jazyce anishinaabemowin – viz například sbírka What the Chickadee Knows (Wayne State University Press, 2020), v níž se dle vlastních slov pokouší ukázat, jak odlišně může svět znít, jak odlišně může být popisován v domorodém jazykovém paradigmatu. A dodejme, že nejedna báseň existuje výhradně v kmenovém jazyce daného autora/autorky – jako řada veršů pouštní básnířky Ofelie Zepedy (1952) v o’odhamštině (o které napsala také referenční učebnici A Tohono O’odham Grammar). Kromě toho, že nám takové básně umožňují přímé (i kdyby čistě vizuální) srovnání jazyka vzešlého z konkrétní krajiny/země a jejích zpěvů, a jazyka importovaného, ve spoustě ohledů odcizeného svému zemskému původu, můžeme v jejich existenci spatřovat dílčí vítězství původních národů nad systematickými snahami jejich jazyky vymýtit, umlčet. Každá taková báseň je místem, z něhož se mohou domorodé jazyky pnout do okolního světa; místem, v němž přetrvávají jako semínko v půdě.
Pamatuj na vlastní zrození
Provází-li tuto poezii značná různorodost užitých jazyků, platí totéž i pro její formální stránku. Pomyslete na libovolnou básnickou techniku nebo formální postup a můžete si být bezpečně jistí, že ji v nějaké básni dříve či později natrefíte. Zvláště básnická tvorba mladších ročníků (přehledně reprezentovaná ve sborníku New Poets of Native Nations) nabízí celou paletu převzatých (post)moderních básnických forem a technik, poukazující na živý dialog se současnými básnickými trendy a také touhu neustrnout v minulém, aktivně ohledávat možnosti a hranice toho, co je ještě v básnictví přípustné. Nechybí tudíž básně v próze, ve formě dopisů nebo výčtů, slovníkových/výkladových hesel, takové, které nápaditě pracují s průsvitností papíru, nebo kousky sázené do podoby určitého obrazce – od kladiva po básně připomínající útlá stébla prérijní trávy. Takové básně současně smazávají rozdíl mezi uměleckými druhy, jsou stejně tak aktem literárním, jako výtvarným. Nápaditost jednotlivých básní umocňuje všeprostupující smysl pro inovativní jazykovou hru, jazykové šibalství. Jazyk, který po desetiletí sloužil zničujícím silám marginalizace, je domorodými tvůrci radostně tříštěn na neškodné odštěpky a přeskupován do jazyka (staro)nového, který by byl schopný přetlumočit historickou i osobní domorodou zkušenost; jejich vlastní smysl pro obřad, rituál, spravedlnost, štědrost. Jazyka, který si je dobře vědom toho, že je jazykem. Jazyka, který dokáže tnout, ale stejně tak tišit rozbouřené vody. Výsledkem těchto sebeuvědomělých snah je jakési literární kintsugi – namísto zlata ovšem domorodí básníci/básnířky používají k lepení rozbitých a zpřetrhaných významů hebké a průsvitné pojidlo poezie. Kdo chce, může v tom spatřovat jistou podobnost s tím, jak se ve Spojených státech skrze tekuté formy hovorového slangu zmocnili jazyka svých utiskovatelů černé subkultury – pouze toho ohně je v poezii původních obyvatel méně.
V lecčems jako by se v podobě těchto básní odrážela zkušenost života v roztříštěném, neúplném světě – bytí ve vynucené kulturní diaspoře. Nejedna domorodá báseň doslova skřípe mezi zuby jako zrnka písku, vzpouzí se osedlání, pohodlnému čtení. Jejich autoři a autorky v nich vytvářejí záměrné disproporce, disharmonie, rozklížení a bezedná propadla. Čtené nahlas připomínají rozlámané beaty moderní elektronické hudby nebo synkopované jamování drozdce mnohohlasého, největšího dýdžeje mezi americkými opeřenci. Takto je tomu v celé řadě básní talentované básnířky Layli Long Soldier (1973) z národa oglalských Lakotů, básní plných ostrých hran, srázů, zámlk a nedořečeností, izolovaných slov v prázdném arktickém prostoru, zdánlivě nazdařbůh rozhozených po stránce jako věštecké kůstky. Podobně radikální jsou i básně Craiga Santos Pereze (1980), v nichž tento guamský básník-akademik hojně využívá různé druhy závorek, lomítek, pomlček, textových symbolů či nečekaná zalomení textu rozbíjející jeho plynulost. Extrémní je v tomto směru grafická báseň (I Tinituhon), která je celá tvořena z izolovaných slabik a číslic uspořádaných do asymetrické mřížky. Do takové básně se dá vstoupit odkudkoliv, z libovolného směru, na první pohled nemá žádný přikázaný začátek ani konec.
Vedle těchto novátorských tvůrců ale pochopitelně koexistují i autoři, kteří se drží osvědčených básnických postupů bez potřeby výrazněji experimentovat – nakonec i v díle Craiga Santos Pereze či Layli Long Soldier, kteří jinak nevycházejí čtenářům dvakrát naproti, najdeme básně povahou krotké, nekonfliktní, uhlazené. Modelovým příkladem “tradičního” proudu je básnické dílo Lindy Hogan (1947), ostřílené a všestranné spisovatelky z národa Čipevajů, v jejíchž oduševnělých básních a esejích nachází vyjádření hluboké duchovní i hmotné sepětí domorodých obyvatel se zvířaty, s nimiž po celá tisíciletí vedli intimní a každodenní dialog (viz například kniha esejů The Radiant Lives of Animals). Její básně možná na první pohled neoslňují jazykovou a formální inovativností (a ani k tomu nemají důvod), to ale bohatě vynahrazují širokou něhou, která připomíná to nejlepší z poezie Mary Oliver (1935-2019).
Co kupodivu v poezii původních obyvatel až na čestné výjimky chybí, jsou krajně minimalistické žánrové formy podobné těm japonským nebo čínským. Jako by mezi domorodými pěvci panovalo nevyslovené přesvědčení, že není důvod k šetření slovy – podobně jako američtí vojáci nešetřili urážkami a patronami, zradou za zradou za zradou za zradou. Současně v tom ale můžeme – a jistě oprávněně – spatřovat jistou návaznost na mnohem starší slovesné tradice a útvary. Básně domorodých autorů bývají zhusta rytmizované hypnotickým opakováním téhož slova nebo fráze na způsob písňového refrénu, což prozrazuje hluboké kořeny této poezie v lidovém vypravěčství a v rituálních inkantacích a písních (stejně jako možné pozdější vlivy křesťanských hymnů a černošských spirituálů). Řada básníků se koneckonců sama označuje spíše za vypravěče nebo se přinejmenším vypravěčským uměním aktivně zabývá (jako třeba básnický veterán Simon J. Ortiz). Ukázkový příklad této charakteristické techniky poskytuje častokrát uváděná báseň N. Scott Momadaye The Delight Song Of Tsoai-Talee, která oslavuje lidské sepětí s kosmem. “Jsem nejvzdálenější hvězda / Jsem chlad úsvitu / Jsem hřímání deště / Jsem třpyt na sněhové krustě…” vyjmenovává Momaday různé podoby své kosmické identity. Neméně výmluvnou ukázkou jsou již zkultovnělé litanické básně Joy Harjo I Give You Back, Remember a She Had Some Horses (všechny ze stejnojmenné sbírky z roku 1983). Zde malá ukázka z básně Remember: “Pamatuj na vlastní zrození, jak tvá matka napínala síly, / aby ti vtiskla tvar a dech. Jsi svědectvím / jejího života a života její matky a matky předešlé. / Pamatuj na svého otce. Také on je tvým životem. / Pamatuj na zemi, jejíž kůží jsi…”. Při čtení těchto básní jako bychom slyšeli rytmické údery na kožený rituální buben. Cítíme, jak se chvěje země pod nohama dusajících tanečníků, jak z rozpálených těl přeskakuje vzrušení i na nás, jak se i my začínáme pohupovat do elektrizujícího rytmu a náhle je nám dokonale zřejmé, že tyto básně mají být zhmotňovány tancem, písní, tělem, že těmito básněmi proudí vroucí krev. Joy Harjo ostatně tuto bytostnou hudebnost své poezie akcentuje při živých vystoupeních, kdy básně svérázným způsobem vyzpívává. A aby se kruh uzavřel docela, řadu svých básní, jako zde citovanou mantru na zahnání strachu I Give You Back, se svými spolumuzikanty také zhudebnila. Jak sama přesvědčeně říká: “Hudba s poezií vstoupily do světa jako tanec”, není tedy možné jedno od druhého oddělovat; hudba a poezie jsou téže rytmicky pulzující krve.
Jsme tady, jsme živí
Přes naznačenou formální rozmanitost najdeme v poezii prvních Američanů řadu významných shod a průniků, které svědčí o vnitřní poetické (a programové) jednotě. Řada hlubších přesvědčení – jako to o magickém potenciálu slov – jsou sdílená napříč jednotlivými kmeny a jazykovými skupinami. Nezanedbatelnou roli ale hrají také přátelské a příbuzenské vazby mezi jednotlivými aktéry; domorodí básníci a básnířky se navzájem dobře znají, čtou, podporují, citují, inspirují, zvou na veřejná čtení, zmiňují v rozhovorech a textech – zkrátka vystupují jako jedna neochvějná rodina. Podívejme se teď na ni trochu blíže.
Jako jiné dlouhozrající poetické tradice, má i poezie prvních severoamerických národů své heroické figury, své stařešiny, za kterými je možné chodit pro radu, od kterých je možné se mnohému (při)učit. Pro mnohé jsou takovými starými mistry básník, esejista a romanopisec N. Scott Momaday (1934) nebo Simon J. Ortiz (1941), básník-vypravěč z národa Akomů. Významné učitele a inspirátory však najdeme také u autorů o generaci dvě mladších. Českým čtenářům mohou znít povědomě jména jako Laura Tohe (Diné/Navaho), Leslie Marmon Silko (Laguna), Louise Erdrich (Čipeva), Sherman Alexie (Spokane) či Luci Tapahonso (Navaho). Někteří z nich se koneckonců dočkali i českých překladů. Takové štěstí potkalo kupříkladu pouštní básnířku a univerzitní profesorku Ofelii Zepedu (1952) z národa Tohono O’odham (dříve známí jako indiáni Papago), které u nás bez širší kritické odezvy vyšla sbírka Síla oceánu: básně z pouště (Dybbuk, 2019). Mimochodem v mistrném překladu.
Zcela výjimečné postavení má mezi zavedenými a zkušenými literáty básnířka a hudebnice Joy Harjo (1951) z národa Muskogů (Kríků). Harjo vstoupila do literárního světa jako jedna z klíčových osobností druhé vlny tzv. Native American Renaissance, literárního a (v širším pojetí) uměleckého hnutí druhé půle 20. století, za jehož symbolický počátek se považuje vydání přelomového románu N. Scott Momadaye Dům z úsvitu (1968, česky 2001). Prvotní impuls k psaní poezie poskytla mladičké Harjo její matka, která u kuchyňského stolu sepisovala písňové texty na psacím stroji značky Underwood, “nejúžasnějším předmětu v domě”. Od té doby Harjo vydala nespočet úspěšných a cenami ověnčených básnických sbírek (poslední An American Sunrise je z roku 2019), několik divadelních her, nádhernou knihu pro děti The Good Luck Cat (společně s ilustrátorem a výtvarníkem Paulem Lee) a dva mimořádné memoáry (Crazy Brave a Poet Warrior), v nichž popisuje svou trnitou cestu k poezii a hudbě, ústředním veličinám svého života. Vedle toho nahrála jedno skupinové a sedm sólových jazzových alb (Harjo je výtečnou hráčkou na saxofon a domorodou pentatonickou flétnu) a nově natočila také výukovou sérii “poetického myšlení” pro e-learningovou platformu MasterClass. Harjo je neúnavnou šiřitelkou a obhájkyní domorodých kultur a poezie, čile i na sociálních sítích. Společně s básnířkou Glorií Bird (Spokane) sestavila sborník Reinventing the Enemy’s Language: Contemporary Native Women’s Writings of North America (W. W. Norton, 1998) zaměřený na tvorbu domorodých autorek a také již zmíněnou rozsáhlou antologii When the Light of the World Was Subdued, Our Songs Came Through, která nabízí multigenerační průřez básnickou tvorbou původních Američanů z celých Spojených států. Roku 2019 (coby první básnířka domorodého původu) byla Kongresovou knihovnou jmenována Laureátkou poezie Spojených států (United States Poet Laureate), tedy jakousi oficiální zastupitelkou americké poezie, jejímž úkolem je šířit povědomí o poezii napříč americkou společností. V rámci výkonu svého prvního funkčního období (z dosud tří celkových) podnítila vznik interaktivní online mapy americké domorodé poezie Living Nations, Living Words (viz již komentovaný stejnojmenný doprovodný sborník). Tento výjimečný projekt si klade za cíl předefinovat geografii severoamerického kontinentu skrze básnickou tvorbu původních obyvatel, být živoucím testamentem tvorby 47 vybraných básníků a básnířek (z nichž každý/každá má na mapě vlastní profil se základními životopisnými údaji a komentovanou nahrávkou reprezentativní básně) a také vyjádřením jejich vztahu ke konkrétnímu místu – jejich kořenů v americké půdě (zvolené básně spojuje téma “místo a vysídlení”). “Literatura domorodých obyvatel Severní Ameriky Ameriku definuje. Není exotická. Její zájmy jsou konkrétní, byť mnohdy všeplatné,” poznamenává Harjo.
Kánon již prověřených autorů a autorek se v posledních letech rozšířil o nesmírně talentované zástupce nejmladších generací – jako již uvedenou Layli Long Soldier, mladého básníka a podcastového moderátora Tommyho Pica (1983, Kumeyaay), havajskou básnířku a badatelku Brandy Nālani McDougal (Kānaka Maoli) nebo Ishmaela Angaluuk Hopea (Tlingit, Iñupiaq), básníka a scenáristu unikátní počítačové hry Never Alone (Kisima Inŋitchuŋa, 2014), která jako jedna z mála her vychází z inuitské mytologie. A to zde zmiňuji jen hrstku z nich. Ač řada nejmladších autorů/autorek vydala zatím pouze jedinou básnickou sbírku, lze už nyní předvídat, že v budoucnu sehrají pro nastupující generace podobně důležitou a iniciační roli jako dnes sehrávají Harjo, Momaday, Erdrich, Hogan a další pro ty současné.
Široké generační rozpětí vnáší do poezie původních obyvatel plodné pnutí mezi tradičním a moderním. To lze dobře demonstrovat na vztahu řady mladých literátů k psaní poezie o přírodě. Odkazování k my(s)tickému světu medvědů, vlků, rosomáků, krkavců či sobů (a obecně k neviditelným duchovním silám prostupujících jejový přírodní svět) je v díle domorodých básníků ve větší či menší míře stálou přítomností, mladou krví však reflektované s notným kritickým odstupem. Mladí básníci a básnířky jsou si dobře vědomi toho, že identifikování domorodých etnik s přírodním světem – jakkoliv mající reálný základ – bylo po dlouhou dobu nástrojem ovládání, udržování původních obyvatel v zakletí zneviditelňujících stereotypů. Právě ony – a obecně očekávání, která lidé od domorodých psavců mají – jsou podrobovány kousavé kritice v dlouhé básni-pásmu Nature Poem (2017), druhé básnické knize Tommyho Pica, za níž v roce 2018 obdržel Americkou knižní cenu (American Book Award). V té sledujeme Picovo alter-ego, mladého queer básníka Teebse, který žije ve velkoměstě a nedokáže se (slovy oficiální anotace) “přimět k tomu napsat báseň o přírodě”. Hned v úvodu knihy říká: “Nemůžu napsat báseň o přírodě / ptž to přiživuje narativ / vznešeného divocha”. A později tuto úvodní proklamaci rozvádí dál: “Nemůžu napsat báseň o přírodě ptž tenhle rozhovor probíhá v Sále jihoamerických obyvatel v Americkém muzeu přírodní historie”. Pico ve svém vzdoru vůči kulturním stereotypům dokonce zachází tak daleko, že v téže básni skrze Teebsova ústa provokativně deklamuje: “Na rovinu, nenávidím přírodu – nenávidím její útroby.” Ale o chvíli později – jaksi šeptem, úkosem, z doslechu – přiznává: “V nejmenším není pravda, že nenávidím přírodu. Místa mají myšlenky – kopce mají hřbety, které zbožňují / když je hladíme svýma očima.” Picova básnická skladba dokonale vyjadřuje napětí, které bezesporu spoluprožívá a dennodenně řeší mnoho jeho (a Teebsových) současníků, zvláště těch z velkých měst: Nemůžeme se otočit zády k vlastním kořenům – k vlastní kultuře a zemi, která nás zrodila, zároveň ale chceme žít životy jako každý druhý; nejsme zaprášené exponáty v muzeu, hmyz navěky znehybnělý v pryskyřici minulého času; jsme tady, jsme živí.
Jak barvitě líčí román Tam tam (2018, česky Vyšehrad 2021) šajenského romanopisce Tommyho Orange (1982), indián, který žije ve velkoměstě, poslouchá hip hop a breakbeat, sleduje komiksové filmy a zároveň se jako tanečník účastní kmenového powwow není dnes ničím výjimečným. Původní obyvatelé nežijí v izolaci od okolního světa, ani v pomyslné rezervaci mysli. Jejich poezie může jedním dechem vyjadřovat hluboké sepětí se zemí a odkazovat k jazyku a prostředí sociálních sítí, čerpat z bezedného rezervoáru (a někdy, přiznejme, také bažiny) popkulturní ikonografie. Sám Pico využívá ve svých básních řízného pouličního slangu a internetových zkratek (bc namísto because, wd namísto would, a podobně), stejně jako prastarých a posvátných pojmů z vlastního kmenového jazyka. A podobně mixuje citace z písňových textů od Beyoncé a odkazy na sebestřednou instagramovou kulturu s poklidnými momenty, kdy titulní hrdina sbírá se svým otcem šalvěj v kopcích za městem. Jako by nám tím říkal: věřte nebo ne, symbióza obou světů je možná, oba jsou součástí téhož nevyzpytatelného kosmu.
Půjdeme-li do důsledků, nakonec ani příroda, která v této poezii vystupuje, není tak úplně bez poskvrny – i ona prošla pod vlivem vnějších ekonomických a politických sil nepřehlédnutelnou a dalekosáhlou proměnou, i ona je jaksi vychýlená, poznamenaná, skrznaskrz jiná. (Ponechme nyní stranou skutečnost, že nedotčené divoká příroda bez lidských vlivů byla vždy pouze zbožným přáním těch, kteří marně touží po čistotě, navíc takovým, které opakovaně vedlo k tomu, že se původní obyvatelé vyháněli z území nově zakládaných národní parků a přírodních monumentů, třebaže tamní ekosystémy ovlivňovali a spoluutvářeli po celá tisíciletí.) Symptomatický je v tomto duchu jeden z úvodních výjevů básně Daybreak populárního mladého básníka Jakea Skeetse (Diné/Navaho). V básni, která symbolicky uvozuje sborník Living Nations, Living Words (báseň pojednává o východu slunce – a východ je směrem vznikání, nádechu), vrhá “letadlo nebo moták nebo snad vrána stín na komonici lékařskou a polní kvítí”, hned opodál se ale na “hromadě zrezlých plechovek” a vyhozeného haraburdí povaluje “basketbalová deska vyrobená z plechu a kovových trubek”.
Jako se nevyhnutelně proměnil život těch, kteří byli nuceni vyměnit staré způsoby existence za nové ve zcela novém světě, jako se nevyhnutelně proměnila krajina, ve které původní obyvatelé žijí, tak se i domorodá poezie měnícím se okolnostem všemožnými způsoby přizpůsobuje, reaguje na ně, činí je součástí svého těla – a jen díky tomu může nadále přežívat a vyvíjet se. Básnířka a editorka Heid E. Erdrich shrnuje tento vývoj – a jeho rozmanité trajektorie – následovně: “Píšeme a nepíšeme o dohodách, bitvách a bubnech. Píšeme a nepíšeme o orlech, duchovních silách a kaňonech. Domorodá poezie může být vším tím, ale nejen tím. Je také o trávě a omluvách, kostech a radosti, pochodových kapelách a genocidě, kůži, sociální práci a mnohém dalším.”
Temná připomínka na bělostných stránkách
Při uvažování o možných motivech, které stojí za přetrvávající tendencí domorodé obyvatelstvo přezírat, můžeme za jeden z možných považovat motiv, který vězí i za ostentativním zprůhledňováním obyvatel černé pleti – většinové americké společnosti připomínají nelichotivé stránky vlastní kultury, problematické základy, na kterých stojí; jejich kulturní Stín. Každá domorodá báseň je potenciálně nebezpečná, protože její slova jsou, jak dvojsmyslně píše v Nature Poem Tommy Pico, “temnou připomínkou na bělostných stránkách”. A čím více jich je, tím je tato hrozba pro světle natřený americký sen – idealizované příběhy, které si o sobě Amerika vypráví – reálnější. Každá indiánská báseň je hrází proti zapomínání – podobně jako je takovou zábranou zvuková nahrávka nějakého místa nebo fotografie.
Čteme-li poezii prvních Američanů, nemůžeme uniknout minulosti, nemůžeme uniknout tragédii, která se nad americkými domorodými etniky vznáší jako bouřkové mračno. Naprostá většina domorodých básní je vyprávěna na pozadí těžko popsatelné zkušenosti kulturní genocidy, která z kdysi početné skupiny domorodců učinila ostrakizovanou minoritu na samém okraji společenského zájmu a bez větší politické relevance (původní obyvatelé dnes tvoří sotva půl procenta z celkové americké populace). Intenzita této zkušenosti je pochopitelně různá (zdaleka nejtvrdší represe probíhaly na území kmenů z Velkých planin, ne všechny národy byly trvale vysídleny z území předků), přesto však trauma násilné kolonizace, celý ten (slovy básnířky Laury Da’ z národa Šóníů) “mocný rozmělňovací stroj” působí za každým vyřčeným slovem. Pro původní Američany žijící po tisíciletí v cyklickém, nelineárním pojetí času, není historie čímsi odestálým, navždy skončeným. Historie je pro domorodce živá, odvíjející se i nyní, právě teď; historie se děje. Ať už představuje jizvu nebo hojivý balzám, je s námi neustále přítomná jako tichý společník, jde s námi bez ohledu na naši vědomou vůli; všichni jsme utkáni z jejích barevných vláken.
Zpřítomňování konkrétních historických událostí a osudů tvoří v tematické tkanině domorodé poezie výraznou stopu. Podoby tohoto živého dialogu s minulostí (nejde o pouhé vzpomínání coby záklon do minulosti, jak ho chápeme my) přitom mohou být různé: může jít o kusé zmínky, letmé narážky (tu na místo, tu na jméno), také ale o dlouhé a propracované poémy, které minulou událost nahlíží v širších společenských a jazykových kontextech, pokouší se o její slovní a významovou dekonstrukci. Mistrný příklad druhého nabízí ve sbírce Whereas již několikrát citovaná Layli Long Soldier. V několikastránkové básni nazvané číslovkou 38 zpracovává méně známou popravu 38 dakotských válečníků, kteří byli hromadně oběšeni 26. prosince 1862 z rozkazu samotného Abrahama Lincolna. Ten, jak nám básnířka věcně připomíná, shodou okolností podepsal tentýž týden takzvanou Proklamaci emancipace, která udělovala svobodu všem černochům v revoltujících otrokářských státech. Autorka v této souvislosti zmiňuje Spielbergův biografický velkofilm Lincoln (2012), v němž scéna s podepisováním listiny nechybí, kdežto “oběšení 38 Dakotů zahrnuto nebylo”. Upozorňuje tím na stále přítomný nepoměr v reprezentaci původních obyvatel (ti nadále zůstávají v mainstreamové americké kultuře ostentativně přehlížení, neexistující) a také na přetrvávající pokrytectví a prázdné sliby za oficiálními proklamacemi americké vlády. Velký díl sbírky Whereas vznikl koneckonců jako přímá reakce na oficiální kongresovou omluvu původním obyvatelům S. J. Res. 14 (2009-2010), která sice zdárně prošla Kongresem, ale jednak nebyla schválena bývalým prezidentem Obamou a co hůře, obsahuje klauzuli, která Spojené státy chrání před právními dopady čehokoliv, co je v omluvě přiznáno. Jako mnoho jiných zdánlivých vstřícností tedy není ničím jiným než prázdným gestem, další kapitolou v nekonečné historii zrad a falešností.
Příběh o soumraku původních obyvatel však netvoří pouze masakry bezbranných žen a dětí nebo popravy zajatých válečníků, jakkoli smutné a tragické. Domorodci přicházeli také a především o půdu pod nohama, základ své identity a jazyků, zdroj veškeré své životní síly. Hromadným vybíjením zvířat, na kterých byli původní obyvatelé existenčně závislí (bobři, bizoni, vlci) a pomocí cynické distribuce alkoholu, přeučování dětí v indiánských internátních školách či masových přesunů do vzdálených rezervací, které vstoupily do dějin pod označením Slzavé stezky (Trails of Tears), se kolonizátorům podařilo přetnout vitální spojení domorodců s rytmem migračních a vegetačních přírodních vzorců, podle kterých orientovali své životy, ale také s místy zrození a počátků. Tento proces symbolicky završilo přejmenování a zneuctění bezpočtu konkrétních posvátných lokalit – jako v případě žulového monumentu Mount Rushmore (potažmo Tȟuŋkášila Šákpe neboli Šestero předků v lakotštině), důležitého bodu v posvátné geografii Lakotů, do jehož průčelí byly vytesány gigantické tváře čtyř amerických prezidentů. Byť v posledních letech dochází k ojedinělým převodům kdysi zabavené půdy zpět pod kmenovou správu a návratu přinejmenším k některým z nejviditelnějším původních pomístních názvů (příkladem může být nejvyšší americká hora Mt. McKinley, která je od roku 2015 opět oficiálně nazývána Denali – neboli Vysoká v místním athabaském jazyce), nelze tuto hlubokou jizvu na domorodé identitě zacelit. Původní Američané (jakkoli sami potomci jiných splynutí, jiných střetů, jiného podnebí) pěstovali vztah s americkou zemí po dlouhá tisíciletí. Jak výslovně říká Heid E. Erdrich: “Domorodé způsoby bytí povstaly ve vztahu k zemi.” I borka jalovce může být domorodcům Mléčnou dráhou, mapou domova. V americké půdě jsou vrostlí natolik pevně, že je od ní nelze jednoznačně odlišit; jsou bez ní nemyslitelní. Dennodenně se z ní (do ní/pro ni) rodí – a to i ti žijící ve městech, protože i města nakonec “patří zemi” (Orange). Země nás předchází: “Dříve než lidmi byli jsme zemí,” prohlašuje Erdrich v básni The Theft Outright.
Všechna naše síla pochází ze země
Poezii původních Američanů lze z jistého pohledu číst jako poezii náležení. Vezmeme-li do rukou některý ze soudobých sborníků domorodé poezie, nelze si nevšimnout, že zahrnutí autoři jsou zpravidla seřazeni podle geografického klíče, respektive podle příslušnosti jednotlivých básníků a básnířek k nějakému regionu, místu, světovému směru. Nemusí přitom nutně jít o místo, kde daný autor či autorka fakticky přebývá. Zatímco básník-rančer Henry Real Bird (nar. 1948) z kmene Vran prožil celý život v blízkosti míst, kde se narodil a vyrůstal, mladá básnířka Jennifer Elise Foerster (Muscogee/Creek) sice žije v San Franciscu, ale její kořeny sahají do oblasti dnešní Alabamy a Georgie. Takovéto členění pochopitelně vnáší do vzdouvajícího se moře desítek neukotvených jmen uklidňující zdání přehlednosti a řádu. Připomeňme, že poezie prvních Američanů je geograficky nesmírně rozlehlý literární korpus, zahrnující chutě a barvy subtropických oblastí, pouští, přímoří, prérií, boreálních lesů či arktické tundry, nemluvě o kulturní rozmanitosti jednotlivých národů a kmenů (jejich jazyka, rituálů, příběhů, ale i kultury hmotné – architektury, nástrojů, ošacení, šperků). Důraz na místní ukotvení ale současně vyjadřuje hlubší vědomí přináležitosti k určitému pozemskému místu – ztotožnění s ním. Když Heid E. Erdrich, editorka sborníku New Poets of Native Nations, v obsáhlé a informativní předmluvě tvrdí, že vybrané básně pocházejí “z místa a k místu se váží”, reflektuje tím právě tuto odvozenost indiánské identity od místně pozemského. Ta ovšem nekončí jen u toho, že tyto básně vypráví příběh určitého místa (konkrétní řeky, skály, hory, jezera, pláně), jak by se mohlo z příliš zběžného pohledu zdát. Sama Erdrich obratem dodává, že básně jako takové – bez ohledu na jejich obsahovou náplň – jsou mnohými tvůrci chápány jako místo; místo, kde se střetávají vzpomínky, sny, naděje, minulost, přítomnost a budoucnost. Každá báseň vytváří prostor pro imaginaci, (v)cítění, změnu; každá báseň je prostorem, místem k obývání, do něhož můžeme na libovolnou dobu vstoupit a posléze z něj z opět vyjít do světa širšího, občerstveni a posíleni.
Kdykoli domorodí básníci hovoří o místě, nemají na mysli vztah k místu v převládajícím západním pojetí – místo nechápou jako prostor k dobytí a vlastnění, zpeněžitelnou výměru. Vztah je pro ně přesně opačný: místa vlastní nás, tvrdí. Každé místo má své osobité vědomí, osobitou inteligenci, přesah. Každé místo dennodenně vyslovuje své vlastní básně a probouzí básně v těch, kterým vdechlo život (Erdrich). Žít z nějakého místa – čerpat z jeho nálad a plodů, nacházet v jeho zemité náruči hlubinu bezpečnosti – znamená naslouchat jeho písním, myšlenkám, vnuknutím, oslovením. Domorodé národy, pochopitelně nejen ty severoamerické, těmto promluvám bedlivě naslouchají – a to je také důvod, proč si udržují tak silné spojení se zemí a širší komunitou života. Naslouchání upevňuje pouta, řekl by biolog David G. Haskell. Hovoří-li tedy původní Američan o vztahu k zemi – o vlastní srostlosti se zemí, respektive vyslovuje-li, vyzpívává-li tento vztah, vyslovuje-li zemskost svých kostí a krve, není to jen zdobná slovní gymnastika. Každý jednotlivý kmenový národ představuje vždy také konkrétní krajinu, kus půdy a písně v ní obsažené, znějící – veškerý jazyk rezonující “uvnitř země”. Všechna naše síla pochází ze země, opakují domorodci znovu a znovu a znovu. A ta básnická jakbysmet. Básnířka a bývalá profesionální basketbalistka Natalie Diaz vyjadřuje toto hluboké sepětí s pozemským v dlouhé básni The First Water Is the Body následovně: “Řeka Colorado je nejvíce ohroženou řekou ve Spojených státech⏤ / je také součástí mého těla. // Nesu v sobě řeku. Řeka je tím, kdo jsem: ‘Aha Makav. // To není metafora. // Když my Mohawkové říkáme, Inyech ‘Aha Makavch ithuum, vyslovujeme své jméno. / Vyprávíme příběh naší existence. Řeka plyne středem mého těla.” A něco podobného nám sděluje také výjimečná inuitská básnířka ng nanouk okpik (Iñupiaq) v úvodu básně Her/My Arctic, když popisuje své “inuitské já”: “Byla/jsem ukována mořskou solí / stlučena sněhem v železnou rudu rudého sledě.”
Podoby tohoto vztahu však mohou být i méně nápadné a proklamativní. Hluboký vztah k nějakému místu nakonec nejlépe prozrazuje schopnost dopodrobna ono místo znát a číst – znát každou tamní květinu, každý kámen, vědět, že nepřijde déšť, protože vzduch dosud nepřinesl “sladký závan vlhké hlíny” a země “neustrnula v očekávání” (Ofelia Zepeda, báseň It Is Going To Rain). Znát ho, jak píše N. Scott Momaday, intimně a opravdově, “z tisíce úhlů pohledu” (The Way to Rainy Mountain). O takového zevrubné znalosti (v angličtině někdy nazývané field knowledge) svědčí u domorodých básníků mimořádný cit pro věrnou evokaci vůní, barev, zvuků, odstínů, rostlin a tvorů typických pro určitou krajinu. V této konkrétní – čichatelné, chutnatelné, hmatatelné – kvalitě jako by se odrážela po tisíce let budovaná tělesná povědomost o konkrétním pozemských místech a jeho živoucích formách vyplývající z každodenního úzkého kontaktu s pozemskými živly. Když Leslie Marmon Silko píše v nádherné básni Where Mountain Lion Lay Down With Deer o “drcené divoké horské vůni”, jsme okamžitě přeneseni mezi narudlé pískovcové skály, kudy se neslyšně plíží horské pumy, kde zpívá střízlík kaňonový. Podobně v nás při četbě pouštních veršů Ofelie Zepedy ještě dlouho doznívají konkrétní smyslové vjemy z americko-mexického pohraničí: aroma suché kůry keřů mezquita, jemný prach usazený na listech ocotilla, žebrech kaktusů saguaro. V této pomístní kvalitě jednotlivých básní se odráží udivující rozmanitost krajin, z nichž domorodí básníci pocházejí, k nimž se vztahují ve své imaginaci. Každá krajina plodí jiné písně, jinou obraznost, jiný způsob bytí-místem a tedy i bytí-v-jazyce. Výrazně odlišnou obrazností vynikají básníci z Aljašky, jinou básníci z pouštních či horských oblastí a jinou zase potomci národů od Velkých jezer. V poezii jednoho každého z nich dominují jiné živly, jiná zvířata, jinak v nich chutná a zní světlo; v jedné opakovaně zaznívá šum trávy a dusot koňských kopyt, v druhé hřmot oceánského vlnobití. Nikdo nestojí tak pevně nohama na zemi jako básník – a tím spíše básník domorodý.
Krajiny těchto básní neoplývají pouze konkrétními vůněmi a barvami, detaily, které můžeme poválet v ústech, promnout mezi prsty. Každé místo má také vlastní geografii paměti – paměti geologické, hlubokočasové, ale také v podobě nastřádaných vzpomínek a prožitků těch, kteří tato místa obývali v dávné i nedávné minulosti. Každá je skrznaskrz propsaná historií, prokrvácená, opracovaná – mýtickými i odžitými příběhy, osobními i kolektivními vzpomínkami, představami, které si do krajiny lidé přinášejí. Jak ukazuje debutová sbírka básnířky Laury Da’ Tributaries (2015), v níž se kmenová historie Šónijů mísí s autorčinými vlastními rodinnými vzpomínkami, při průchodu krajinou kráčíme současně tělem historie – historie a tělo krajiny jsou jedním. Pocit tělesné soupodstatnosti se zemí a vědomí její historičnosti pochopitelně vede i k reakci na negativní změny, kterými americké krajiny během relativně krátké doby prošly. Z řady básní zřetelně promlouvá smutek nad světem pominulé hojnosti; z proměny kdysi nezastavěné půdy na parkoviště a supermarkety, vymírání místních živáčků. Výmluvná je v tomto ohledu báseň Leaving Tulsa od Jennifer Elise Foerster. “Kdysi bylo kojotů, kardinálů v jalovcích…” začíná elegická skladba, která propůjčila název i stejnojmenné sbírce, jež se dostala do užšího výběru literární ceny PEN / Open Book Award za rok 2014. Na jiném místě pak básnířka do jediné věty shrnuje těžko uchopitelnou šíři masakrů, které vedly k naprosté decimaci populace amerických bizonů – a v přeneseném smyslu i kdysi početné populace původních obyvatel: “Na travnaté pláni za domem / zůstal jediný bizon.” Hojně citovanou je v tomto kontextu také Perezova báseň ginen the micronesian kingfisher [I sihek], která temazituje decimaci guamských ledňáčků mikronéských introdukovanou bojgou hnědou: “(naše) noční můra : žádný / ptačí zpěv⏤ / z džungle vymizel / (i sihek) zářivě modré zelené azurové rudé zlaté / peří⏤všude : bojgy / hnědé ptačí / mlčení⏤”. Ani v jednom z uvedených příkladů však ve čtenáři nezůstane toliko dojem hořkosti ze ztráty. Vždyť i mizející populaci ledňáčků a bizonů pomáhají obnovit programy na jejich záchranu a následnou reintrodukci, jak o tom ostatně Perez (byť s notnou dávnou ironie, neboť tyto záchranné akce provádějí západní vědci, kteří se často stavějí přezíravě k domorodým pomístním znalostem) pojednává v druhé půli své básně. Dokud zůstává alespoň jeden naživu, je živá i naděje na to, že svět opět zaplní ztracené barvy. I když už možná nikdy nebudou stejné, stejně zářivé.
Ve směru uzdravení
Není jistě přehnané hovořit o poezii původních Američanů poezii jako o poezie přeživších – těch, kteří zůstali naživu navzdory. Bylo by však chybou omezovat její různost na spojení s minulým, skrze minulé ji definovat – dopouštěli bychom se stejného omylu jako ti, pro které původní obyvatelé znamenají jen luky a šípy. Byť nelze traumatu kulturní genocidy v tvorbě domorodých autorů nikdy zcela uniknout, je současně nutné zdůraznit, že nejde o poezii, která by se nadměrně vyžívala v obrazech utrpení či historických křivd. Něco takového by vedlo pouze k živení negativních emocí, ustrnutí v osobní a kolektivní bolesti bez naděje o nápravu. Jak říká básnířka a univerzitní profesorka Deborah A. Miranda (Ohlone-Costanoan Esselen): “Indiáni neobývají pouze minulost a neskládají minulosti hold; také pracujeme a tvoříme vstříc budoucnosti.” A jednou z forem této ozdravné, životadárné práce je psaní poezie. Už jen tím, že minulost vědomě zpřítomňujeme – třeba formou básně, která oživuje konkrétní ukrutnost, zjednáváme nápravu, léčíme přítomnost; návratem do minulosti zbavujeme srdce bolesti, která by jinak hrozila přerůst v zatvrzelost a nenávist; učíme se žít a myslet vpřed, za zlobu.
Hispánská spisovatelka Sandra Cisneros (nar. 1954) napsala, že v jiných časech by tito básníci a básnířky byli léčiteli, vizionáři, duchovní vůdci. A v jistém smyslu jsou jimi i dnes. Přestálou bolest a kruté nespravedlnosti napáchané na jejich předcích dokázali přetavit v něco povzbuzujícího a léčivého. Bylo by tak snadné propadnout tváří v tvář pozvolnému zániku vlastní kultury skepsi; prostě se vzdát a zcyničtět. A třebaže se mezi původními obyvatelu jistě i dnes najde bezpočet takových, kteří tlaku beznaděje podlehnou, v jejich poezii nacházíme něco jiného – odhodlání vytrvat vzdor nepřízním osudu; schopnost pohlížet na historii se vztyčenou hlavou, neochvějně a klidně; odvahu hledět skrze utržené rány kupředu, ve směru uzdravení. Básníci a básnířky, kteří nás provázeli tímto textem, opět a znovu stvrzují svými slovy odhodlání žít dál a vytrvat, vzdorovat zániku dostupnými nenásilnými prostředky. Bojovat, ale nikoli za užití násilí a smrtících zbraní, protože tím by pouze násilí rozmnožovali, nýbrž láskou a pochopením – jako to činí Natalia Diaz ve své Pulitzerem oceněné sbírce Postcolonial Love Poem, jako to činili protestující – pokojní bojovníci – u Standing Rock. Nabízejí nám tak velkou dávku naděje, o to potřebnější v časech klimatické změny a bezohledných vojenských výbojů mocných, které ohrožují křehký světový mír. Takové poselství může promlouvat ke komukoliv na světě – bez ohledu na to, z jakého místa žije, k jakému náleží. Bez ohledu na kulturu.
Snad nejkrásněji toto nezlomné odhodlání vytrvat vyjadřuje závěrečná strofa básně Blonde od básnířky Heather Cahoon (Sališ/Kutenai):
Je listopad a hynoucí trávy na prérii mají tentýž odstín jako mé vlasy. Kdybych chtěla, mohla bych do nich ulehnout a zmizet, mohla bych utéct zlobnému větru. Ale nechci, znám zemi, splynula bych s ní v jedno a nikdo by neměl ani potuchy, že jsem kdy existovala. A tak stojím zpříma. *** Citované básně (podle pořadí v textu): Layli Long Soldier - “Now make room in the mouth…” (z básnické sbírky Whereas, 2017) Tacey M. Atsitty - Anasazi (z básnické sbírky Rain Scald, 2018) Sherwin Bitsui - River (z básnické sbírky Shapeshift, 2003) Sherwin Bitsui - “This mountain stands near us: mountaining…” (z básnické sbírky Dissolve, 2018) Sherwin Bitsui - ANWR (z básnické sbírky Shapeshift, 2003) Craig Santos Perez - (I Tinituhon) (z básnické sbírky from unincorporated territory [lukao], 2017) N. Scott Momaday - The Delight Song Of Tsoai-Talee (z básnické sbírky Again the Far Morning: New and Selected Poems, 2011) Joy Harjo - I Give You Back (z básnické sbírky She Had Some Horses, 1983) Joy Harjo - Remember (tamtéž) Joy Harjo - She Had Some Horses (tamtéž) Tommy Pico - úryvek z básnické sbírky/poémy Nature Poem, 2017 Jake Skeets - Daybreak (z antologie Living Nations, Living Words, 2021) Laura Da’ - A Mighty Pulverizing Machine (z knihy Tributaries, 2015) Layli Long Soldier - 38 (z básnické sbírky Whereas, 2017) Heid E. Erdrich - The Theft Outright (z básnické sbírky National Monuments, 2008) Natalia Diaz - The First Water Is the Body (z básnické sbírky Postcolonial Love Poem, 2020) ng nanouk okpik - Her/My Arctic (z básnické sbírky Corpse Whale, 2012) Ofelia Zepeda - It Is Going To Rain (z alba Earth Movements, 1997) Leslie Marmon Silko - Where Mountain Lion Lay Down With Deer (z románu Ceremony, 1981) Jennifer Elise Foerster - Leaving Tulsa (z básnické sbírky Leaving Tulsa, 2012) Craig Santos Perez - ginen the micronesian kingfisher [i sihek] (z básnické sbírky from unincorporated territory [guma'], 2014) Heather Cahoon - Blonde (z básnické sbírky Elk Thirst, 2005) ***
Koho dalšího neminout:
Cedar Cigo (Suquamish) M. L. Smoker (Assiniboine/Sioux) Karenne Wood (Monacan) Trevino L. Brings Plenty (Minneconjou Lakota) Sy Hoahwah (Yappithuka Comanche/Southern Arapahoe) Elise Paschen (Osage) Kimberly Blaeser (Anishinaabe) Henry Gordon, Jr. (White Earth Anishinaabe) Janet McAdams (Muscogee) nila northSun (Shoshone/Chippewa) Esther Belin (Navaho) *** Zkrácená verze textu vyšla v časopise Host (6/2022).