David R. Boyd je kanadský právník, aktivista a diplomat, který je zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva a životní prostředí. Ve své působivé knize The Rights of Nature: A Legal Revolution that Could Save the World (Práva přírody: právní revoluce, která by mohla zachránit svět, ECW Press, Toronto 2017), „právnickém thrilleru ze skutečného života“ (D. Suzuki), obsáhle a přesvědčivě líčí vznik hnutí za práva přírody, k němuž dnes dochází v soudních síních, zákonodárných sborech a komunitách po celé planetě. Jde o brilantní výzvu k podpoře tohoto hnutí, jehož čas zjevně nadešel. Tato ukázka je 9. kapitolou uvedené knihy (str. 147-157), jež dokládá proměnu národního parku Te Utewera z vlastnictví státu v právnickou entitu, která musí být spravována způsobem, který respektuje její práva. Přeložil a upravil Jiří Zemánek.
Vznik práv přírody v Te Urewera má své kořeny v temné kapitole dějin. Když v 19. století evropští osadníci zaplavovali Aotearou – Nový Zéland a zabírali zde půdu, docházelo k občasným ozbrojeným povstáním Maorů. Vláda na ně reagovala brutální, nevybíravou a nepřiměřenou silou. K obzvláště násilné události došlo v 60. letech 19. století, kdy armáda pronásledovala maorského vůdce ozbrojeného odporu Te Kootiho. Koloniální síly použily vůči lidu Tuhoe v oblasti Urewera, o níž se domnívali, že se zde rebel ukrývá, přístup spálené země. Nevinní muži, ženy a děti byli zabiti, jejich vesnice byly zničeny, úroda a zásoby potravin byly srovnány se zemí, dobytek a koně byli pobiti a ti, kdo přežili, byli ponecháni napospas hladu. Tribunál Waitangi konstatoval, že se armáda dopustila závažného porušení lidských práv a dospěl k závěru: „… že se Koruna dopustila celé řady pochybení, když zaútočila na lidi, kteří se pouze stahovali nebo bránili. Odsouzeníhodnou povahu hromadného ničení a zabíjení ze strany sil Koruny nemůžeme přecenit. V těchto událostech došlo k závažnému porušení zásad Smlouvy.“ Novozélandská vláda v tomto období zkonfiskovala také 400 000 akrů maorské půdy v oblasti Te Urewera. Maorům bylo nakonec vráceno pouze 142 akrů a nebyla jim vyplacena žádná kompenzace.
Sto let snah lidu Tuhoe o samosprávu nad Te Urewera
Zásadně důležitým aspektem této historie je to, že maorský kmen (iwi) Tuhoe odmítl smlouvu z Waitangi podepsat. Důsledně prosazoval své přání a svůj záměr zachovat si svrchovanost a kontrolu nad svým územím. V 90. letech 19. století se zdálo, že jednání mezi Tuhoey a Korunou dosáhlo historického průlomu. Novozélandská vláda přijala jedinečný zákon nazvaný Urewera District Native Reserve Act 1896 (Zákon o domorodé rezervaci oblasti Urewera 1896). Tuhoeům měla být vrácena Práva na samosprávu, včetně pravomocí nad krajinami a vodami, na velkém území. Nově vytvořená rezervace měla zajistit trvalou ochranu země, řek, lesů, ptáků, lidu (iwi) Tuhoe a jeho způsobu života. Podle tribunálu Waitangi „se zdálo, že zákon předznamenává novou éru Urewery, v níž vztah mezi iwi Tuhoe a Korunou bude založen na trvalém vzájemném uznání jejich práv a povinností“. Příslib nových vztahů však bohužel neměl dlouhého trvání. Vláda porušila záměr i literu nového zákona tím, že pokračovala v získávání půdy v rezervaci prostřednictvím „nespravedlivých, dravých a někdy i nezákonných nákupů“, jak to charakterizoval Tribunal Waitangi.
Pro svou drsnou a odlehlou krásu, původní pralesy a modrá jezera byla Te Urewera vyhlášena v roce 1954 národním parkem, jenž byl o tři roky později výrazně rozšířen. Oblast je domovem bohaté biodiverzity, včetně mnoha ohrožených druhů, jako jsou kiwi, kokako, kaka a charakteristická whio neboli modrá kachna. Název parku má neobvyklý původ. Te Urewera je maorská fráze, jež znamená „spálený penis“; pochází z příběhu maorského náčelníka, který zemřel poté, co se v noci ve spánku převrátil příliš blízko k ohništi.
V roce 1987 podal kmen Tuhoe k tribunálu Waitangi žalobu, v níž tvrdil, že ve spojitosti s Te Urewera došlo k více než čtyřiceti porušením smlouvy, která jeho lidem způsobila katastrofální potíže. Slyšení tribunálu ve věci požadavků lidu Tuhoe ohledně Urewery se konala v letech 2003 až 2005 a stala se celonárodní kauzou. Mimo jiné proto, že poskytla prostor pro nahromaděnou frustraci a hněv Tuhoeů, kterým reagovali na více než sto let nespravedlivého zacházení. Při jednom z proslulých incidentů v Ruatoki maorský aktivista Tame Iti, muž s holou hrudí a působivým ta moko (tetováním na obličeji), vystřelil před tribunálem z brokovnice do vlajky Spojeného království. Iti byl odsouzen za několik trestných činů souvisejících se střelnými zbraněmi, ale jeho rozsudek byl nakonec zrušen, když odvolací soud rozhodl, že jeho jednání bylo spíše pošetilé než škodlivé. Pozdější masivní policejní razie v regionu Te Urewera v roce 2007, které se zúčastnilo asi třista policistů, byla údajně založena na obavách z maorských teroristů plánujících partyzánskou válku s cílem vytvořit suverénní stát Tuhoe. Tato kontroverzní razie, jejímž výsledkem byly pouze čtyři odsouzení za drobné přestupky se střelnými zbraněmi, ještě víc vztahy mezi Tuhoe a vládou zhoršila.
Tribunál Waitangi vydal nakonec šest zpráv v rozsahu 3 500 stran. Ostře kritizoval jednání vlády v Te Urewera a dospěl k závěru, že Koruna porušila řadu slibů. Patřil k nim závazek samosprávy, neoprávněné vyvlastnění půdy a faktické vyvlastnění Tuhoeů z jejich domoviny. Tribunál konstatoval, že „v některých komunitách Te Urewery dosáhla chudoba a absence veřejných služeb, které by mohly její důsledky zmírnit, téměř rozměrů třetího světa“. Navíc s Tuhoey neproběhly žádné smysluplné konzultace ani o vytvoření, ani o rozšíření parku. Nový park byl spravován podle zákona, který nijak nezohledňoval maorské zájmy. V desetiletích od roku 1954 vláda „ignorovala, podkopávala a v poslední době jen slovně plnila povinnosti kaitiaki národů Te Urewera“.
Te Urewera Act 2014
Ve světle této temné historie znamenala dohoda, která vyvrcholila zákonem nazvaným Te Urewera Act 2014, jasný krok vpřed pro usmíření mezi Tuhoe a Pakeha (Novozélanďany evropského původu), stejně jako právní uznání práv přírody. Při slavnostním podpisu se ministr Christopehr Finlayson formálně omluvil a řekl: „Vztah mezi Tuhoe a Korunou – který měl být definován ctí a respektem – byl místo toho zneuctěn mnoha nespravedlnostmi, včetně nevybíravých konfiskací, neoprávněného zabíjení a roků války spálené země. Koruna se omlouvá za své nespravedlivé a přehnané chování a za břemeno, jímž jsou zatíženy generace Tuhoeů, kteří velmi trpí a nesou bolest svých předků.“
Nový zákon uznává, že Te Urewera má vlastní hodnotu a že má „všechna práva, pravomoci, povinnosti a závazky právnické osoby“. Stejně jako řeka Whanganui vlastní své koryto, Te Urewera vlastní sama sebe a má rozsáhlá zákonná práva. Te Urewera již není národním parkem, i když veřejnost může její stezky, jezera a tábořiště nadále využívat. Podle Tuhoe iwi je „Te Urewera stále zdrojem inspirace pro naší kulturu, náš jazyk a naší identitu, které jsou neoddělitelné.“ Te Urewera je nezcizitelná, což znamená, že žádná její část nemůže být nikdy prodána.
3. oddíl zákona Te Urewera z roku 2014 obsahuje nečekaně poetický jazyk:
(1) Te Urewera je starobylá a trvalá, je to pevnost přírody, která žije svou historií, její krajina oplývá tajemstvím, dobrodružstvím a vzdálenou krásou. (2) Te Urewera je místo s duchovní hodnotou, s vlastní manou a mauri. (3) Te Urewera má identitu sama o sobě a inspiruje lidi, aby se zavázali k péči o ni.(4) Pro Tuhoe je Te Urewera Te Manawa o te Ika a Maui; je to srdce velké ryby Maui, jejíž jméno je odvozeno od Murakarekeho, syna předka Tuhoe. (5) Pro Tuhoe je Te Urewera jejich ewe whenua, místo jejich původu a návratu, jejich domovina. (6) Te Urewera vyjadřuje a dává smysl kultuře, jazyku, zvykům a identitě Tuhoe. Tuhoe tam drží mana ahikaroa; jsou tangata whenua (domorodci) a kaitiaki (opatrovníky) Te Urewera. (7) Te Urewera je oceňována jinými iwi a hapu, jež uznávají zvláštní spojení s částmi Te Urewera a se zvykovými zájmy v nich. (8) Te Urewera je rovněž oceňována všemi Novozélanďany jako místo s výjimečnou národní a vnitřní hodnotou; všichni si jí cení pro výrazné přírodní hodnoty jejího rozsáhlého a drsného pralesa a pro integritu těchto hodnot; pro její původní ekologické systémy a biologickou rozmanitost, pro její historické a kulturní dědictví, pro její vědecký význam i jako místo pro rekreaci v přírodě a pro duchovní rozjímání.(9) Tuhoe a Koruna sdílejí názor, že Te Urewera by měla být právně uznána jako samostatná lokalita, přičemž odpovědnost za péči o ni a za její zachování by měla být stanovena novozélandským právem. Za tímto účelem, jak je uvedeno v tomto zákoně, zaujaly Tuhoe a Koruna společně jedinečný přístup k ochraně Te Urewery a to způsobem, který odráží novozélandskou kulturu a její hodnoty. (10) Záměrem Koruny a Tuhoe je, aby tento zákon přispěl k řešení zármutku Tuhoe a k posílení a zachování spojení mezi Tuhoe a Te Urewera.
Některé pojmy v zákoně jsou napsány pouze v maorštině, a to kvůli obavám z nemožnosti definovat je v angličtině i kvůli obavám z jejich nesprávného výkladu. Účel zákona dále ilustruje jeho jedinečný přístup, kdy zájmy lidí a přírody jsou vnímány jako vzájemně propojené a závislé: Účelem tohoto zákona je vytvořit a natrvalo zachovat právní identitu a chráněné postavení Te Urewery pro její vlastní hodnotu, pro její charakteristické přírodní a kulturní hodnoty, pro integritu a neporušenost těchto hodnot, pro její národní význam a zejména – za účelem (a) posílit a udržet spojení mezi Tuhoe a Te Urewera a (b) v co největší míře zachovat přírodní vlastnosti a krásu Te Urewery, celistvost jejích původních ekologických systémů, její biologickou rozmanitost i její historické a kulturní dědictví; a (c) zajistit, aby Te Urewera sloužila jako místo k veřejnému užívání a potěšení, jako místo k rekreaci a ke vzdělávání a k duchovnímu rozjímání i jako inspirace pro všechny.
Te Urewera je nyní spravována správní radou, nikoli ministerstvem ochrany přírody. Správní rada Te Urewera je pověřena „jednat jménem Te Urewera“. Tamati Kruger, vyjadnavač iwi Tuhoe, který je nyní předsedou správní rady, v tiskovém prohlášení uvedl: „Uznání, že Te Urewera má svou vlastní identitu, potvrzuje názor Tuhoe, že Te Urewera není něco, co by mohl někdo vlastnit. Te Urewera existuje sama o sobě a my jako Tuhoeové a Novozélanďané máme povinnost uznat její manu a zavázat se k péči o ni a k její ochraně.“ První tři roky má rada osm členů, přičemž polovinu jmenuje kmen Tuhoe a polovinu vláda. Následně se bude rada skládat ze šesti členů jmenovaných Tuhoe a ze tří členů jmenovaných vládou. Rozhodování rady se musí řídit principy Tuhoeů, mezi něž patří mana me mauri (citlivé vnímání živé a duchovní síly v místě), rahui (zákaz nebo omezení používání z odpovídajícího důvodu) a tapu (stav nebo podmínka, která si žádá určité ohleduplné lidské chování, včetně zvyšování povědomí nebo znalosti duchovních kvalit, jež vyžadují úctu). Rada vydala prohlášení o zásadách, jimiž se bude řídit vypracování jedinečného plánu správy Te Urewera do roku 2017.
Zatímco při koncepci Te Urewera jako národního parku byl kladen důraz na ochranu divoké přírody, který přísně zakazoval činnosti jako je lov nebo sběr původních rostlin, jsou v nově koncipované přírodní oblasti Te Urewera tyto činosti za určitých okolností povoleny. Například lov může být povolen, pokud nedojde k negativnímu ovlivnění postavení určitých druhů, pokud jsou jeho účinky na Te Ureweru zanedbatelné, pokud iwi a hapu takové využití podporují a pokud je „navrhovaná činnost důležitá pro obnovu nebo pro zachování zvykových praktik, které jsou důležité pro vztah iwi a hapu k Te Urewera“. Nový režim odráží maorský světonázor, podle něhož může být lidské využívání součástí vzkvétajícího světa přírody, je-li náležitě řízeno.
Ohlasy na zákon Te Urewera a jeho revoluční právní a kulturní význam
Tamati Kruger řekl, že po oznámení dohody s Te Urewera ho nejvíc udivil nedostatek opozice: „Jak Koruna, tak kmen Tuhoe očekávali nějakou negativní reakci, ale žádná nepřišla.“ Dr. Nick Smith, ministr životního prostředí, žasl nad tím, „jak daleko tato země a tento parlament došly, když jsme se dnes dostali k této dohodě Tuhoeů ohledně cenného národního parku Te Urewera. Kdybyste mi před patnácti lety řekli, že bude parlament schopen tento návrh zákona téměř jednomyslně odsouhlasit, řekl bych: „To se ti, kamaráde, jen zdá.““ Dr. Pita Sharples, bývalý maorský ministr, řekl, že zákon Te Urewera z roku 2014″je hlubokou alternativou k lidské domněnce o naší nadvládě nad přírodou“.
Profesorka maorského práva Jacinta Ruruová z Otagské univerzity, která dokončila svou doktorskou práci o možnostech využití národních parků pro účely usmíření mezi osadníky a domorodým obyvatelstvem, napsala v časopise Maori Law Review: „Zákon Te Urewera je nepochybně právně revoluční, jak zde na Novém Zélandu, tak ve světovém měřítku. Jsem nesmírně hrdá na to, že jsem Novozélanďanka.“ Profesorka Rawinia Higginsová z Viktoriiny univerzity ve stejném časopise poznamenala: „Te Urewera existovala před lidmi a bude existovat ještě dlouho po nich. Naším úkolem je o Te Ureweru pečovat pro budoucí generace.“
Nyní se začíná mluvit o osudu ostatních národních parků v Aotearoa / Novém Zélandu, které tvoří téměř třicet procent rozlohy země. Profesorka Ruruová navrhla, že přístup k Te Urewera by mohl být replikován, takže všechny národní parky by se staly právnickými osobami, které nejsou vlastněny ani Korunou ani Maory, ale které vlastní samy sebe. Podle Ruruové mají tyto národní parky „svůj vlastní tep, své vlastní místo a svou vlastní identitu“.
Poprvé na světě vytvořila vláda zákony, které uznávají, že určitá oblast přírody už nepodléhá právním nárokům na lidské vlastnictví. V očích zákona prošlo právní postavení Te Urewery a řeky Whanganui bezprecedentní a hlubokou proměnou, z postavení vlastnictví a přírodních zdrojů k právnímu postavení nezávislosti a vzájemné závislosti. Tento právní vývoj je stejně potenciálně transformační jako rozhodnutí britského soudce lorda Mansfielda z roku 1772, že James Somerset, zotročený Afričan, je ze zákona svobodný člověk, jehož jiný člověk nemůže vlastnit. Tento britský případ znamenal smrtelnou ránu otroctví, i když trvalo ještě několik desetiletí, než byla tato odporná praxe z velké části odstraněna; její stíny však přetrvávají dodnes. Nemohly by být zákony Te Urewera a Whanganui River smrtelnou ranou pro naší lidskou domýšlivost, že příroda není nic než jen majetek, který je potřeba využít pro náš výlučný prospěch?
Průkopnický právní vývoj, který se objevil v Aoteroa / Novém Zélandu, zdůrazňuje zásadní pochopení toho, že lidé jsou součástí přírody a že jsou na ni závislí, nikoli od ní oddělení a nad ní vládnoucí. Zákony řeky Whanganui a bývalého parku Te Urewera uznávají práva přírody, ale zároveň zdůrazňují důležitost odpovídajících lidských povinností. Signalizují, že vláda a celá společnost Aoteroa / Nového Zélandu začaly přijímat nebo alespoň akceptovat maorské názory, které nahlížejí přírodu z ekocentrické perspektivy jako s námi spojenou, která má svou vnitřní hodnotu a svá zákonná práva. Z tohoto pohledu je příroda mnohem víc než jen nekonečnou zásobárnou využitelných zdrojů.
Od převodu vlastnického práva ke skupině jezer do svěřeneckého fondu v roce 2006, přes uznání řeky Waikato jako nedělitelné fyzické a metafyzické bytosti v roce 2010 až po uznání, že Te Urewera a řeka Whanganui jsou právnické osoby, které vlastní samy sebe, učinilo právo řadu rychlých vývojových skoků, jakých býváme svědky jen zřídka. Ve výmluvném závěru oceněné eseje publikované v Maori Law Review spekuluje studentka práv Laura Hardcastleová: „Možná, že Te Awa Tupua a její mladší souputník Te Urewera jsou začátkem cesty k novému souboru základních hodnot, na nichž má být založeno naše právo.“ U vědomí, že tato cesta může být dlouhá a obtížná, podotýká, že „jedna kapka vody sice krajinu nezmění, ale když jich dáme dohromady mnoho a poskytneme jim dostatek času, mohou vytvořit jeskyně, vodopády a útesy, které krajinu nenávratně změní, stejně tak jako to udělala majestátní řeka Whanganui“.
Zatímco jednání o smlouvách se zaměřují na usmíření Pakehů a Maorů, dochází také k hlubšímu sblížení mezi lidmi a přírodou. V tomto ohledu má právní revoluce probíhající na Novém Zélandu zásadní význam nejen pro vztahy mezi domorodými a koloniálními národy na celém světě, ale také pro naznačení cesty k celkové obnově zdravého a udržitelného vztahu mezi námi lidmi a ekosystémy, jejichž jsme součástí.