Tato ukázka z knihy kanadského právníka a aktivisty Davida R. Boyda The Rights of Nature: A Legal Revolution that Could Save the World (ECW Press, Toronto 2017, str. 131-143 / přeložil a upravil Jiří Zemánek) – v níž autor popisuje vznik současného hnutí za práva přírody – líčí hluboký vztah Maorů k řece Whanganui a jejich spor s britskou Korunou o správu nad ní. Tento spor vyústil v roce 2010 v uznání zákonných práv řeky Whanganui, která byla novozélandskou vládou smluvně uznána jako právnická osoba, jež nepatří lidem, ale sama sobě. Vůbec poprvé na světě tak vláda vytvořila zákon, který uznává, že určitá oblast přírody nepodléhá právním nárokům na lidské vlastnictví.
Aotearoa – Nový Zéland je malá země, která příležitostně demonstrovala globální vůdčí postavení v základních otázkách práv. V roce 1893 se stala první zemí na světě, která uznala volební právo žen. Ve 20. století byla první zemí, která měla současně premiérku, nejvyšší soudkyni a generální guvernérku. A nejnověji se stala průkopníkem v uznání zákonných práv ekosystémů – nejprve řeky a poté národního parku. Tyto mezinárodně významné precedenty vznikly na základě jednání mezi národní vládou a maorským lidem; tyto dohody a zákony, které je implementují, v sobě obsahují a odrážejí maorskou kosmologii. I když je maorský pohled na svět jedinečný, sdílí mnoho společných prvků s ostatními domorodými kulturami, zejména pokud jde o vztah člověka k přírodě. Perspektiva těchto domorodých kultur je výrazně odlišná od západního systému lidské výjimečnosti, antropocentrismu a oddělení od přírody.
Smlouva z Waitangi a maorský pohled na svět
Revoluční uznání práv přírody na Aotearoa – Novém Zélandě má kořeny v 19. století. Maorové, kteří na tyto ostrovy připluli z Polynésie na kánoích, zde žili už tisíc let před příchodem evropských objevitelů a osadníků. V roce 1840 byla smlouvou z Waitangi potvrzena britská svrchovanost nad Novým Zélandem. Jednání o smlouvě bylo plné problémů, které lze při výměně mezi hluboce odlišnými kulturami očekávat a navíc je zhoršovaly jazykové bariéry. Existovaly též jasné důkazy o podvodu, když byly připraveny záměrně odlišné verze textu v angličtině a maorštině. Například v anglické verzi se Maorové vzdávají své suverenity ve prospěch Koruny, zatímco maorská verze zaručuje Maorům tino rangatiratanga (absolutní autoritu). Tyto podvody a tato nedorozumění se řeší dodnes, téměř po dvou stoletích.
V roce 1975 byl zřízen Tribunál Waitangi jako stálá vládní komise za účelem vyšetřování maorských stížností na protiprávní jednání Koruny. Tribunál vede slyšení, podává zprávy o svých zjištěních a nabízí doporučení, která mají být vodítkem pro budoucí jednání. I když vláda není návrhy tribunálu právně vázána, většina dohod, které uzavřela, byla v souladu s jeho pokyny.
Pro Maory příroda nepředstavuje jen majetek nebo zdroj přírodních surovin. Jádrem vztahu Maorů k přírodě jsou dva důležité a vzájemně propojené pojmy, které se zásadně liší od západní filozofie – whanaungatanga a kaitiakitanga; volně přeloženo: příbuzenství a správcovství.
Whanaungatanga je ve skutečnosti širší než příbuzenství v tom smyslu, že se týká nejen vztahů mezi žijícími lidmi, ale také rozsáhlé sítě vztahů mezi lidmi (živými i mrtvými), zemí, vodou, flórou a faunou a duchovním světem autua (bohů) – to vše je spojeno whakapapa (genealogií). Jinými slovy, Maorové věří, že všechny věci ve vesmíru, živé i mrtvé, živé i neživé, jsou příbuzné a že sahají až k Papatuanuku (Zemi) a Ranginui (nebi). Všechny přírodní živly jsou tudíž navzájem příbuzné. Všechny jsou prodchnuty mauri (živou esencí nebo duchem) a zasluhují si stejnou úctu, jaká se přiznává bližním. Lidé určitého místa jsou úzce spjati s jeho geografickými prvky – řekami, lesy, jezery a s ostatními druhy – a mají vůči nim odpovědnost. Kaitiakitanga je mezigenerační závazek úcty, který přímo vyplývá z whanaungatangy v důsledku sítě příbuzenských vztahů.
V západním právním systému je plnění práv a povinností zásadní pro zdravé vztahy mezi lidmi. Pro Maory je naplňování práv a povinností považováno za předpoklad zdravých vztahů mezi lidmi a také mezi lidmi a přírodou. Toto pojetí závazných povinností vůči světu přírody má potenciál postavit na hlavu staletí trvající lidské využívání „přírodních zdrojů“ a žádá nás, abychom do centra udržitelnosti postavili přírodu a nikoliv pouze lidi.
Vztah Maorů k přírodnímu prostředí získal postupně uznání v legislativě, v soudních rozhodnutích, v každodenním rozhodování vlády i mezi nemaorským obyvatelstvem Nového Zélandu. Návrhy na ukládání odpadních vod do řek či oceánu, projekty na stavbu věží pro televizní signál nebo na budování silnic přes přírodní oblasti byly soudy zamítnuty nejen kvůli potenciálně nepříznivým dopadům na životní prostředí, ale také kvůli možnému poškození metafyzického vztahu mezi Maory a určitým místem. Například v roce 2004 novozélandský soud pro životní prostředí rozhodl po dlouhém sporu o vypouštění odpadních vod do řeky Whanganui, že „je potřeba porozumět kultuře iwi (lidu) řeky Whanganui, aby si člověk uvědomil, jak hluboce zakořeněné je rčení ko au te awa, ko te awa ko au (Já jsem řeka a řeka jsem já) pro ty, kdo jsou s řekou spjati. Jejich spiritualita je jejich „propojenost“ s řekou. Vzít jim část řeky znamená vzít jim část iwi. Znesvětit vodu znamená znesvětit iwi. Znečistit vodu znamená znečistit lidi.“
Akceptace maorského světonázoru Novým Zélandem dosáhla nového vrcholu v roce 2011, kdy byla ve smlouvě uznána práva řeky Whanganui jako právnické osoby. Tato průkopnická dohoda týkající se zákonných práv přírody byla v legislativě formalizována na začátku roku 2017. V roce 2014 byl přijat zákon, který přeměnil národní park Te Urewera z oblasti ve vlastnictví státu v právnickou entitu, která má práva osoby, která sama sebe vlastní a musí být spravována způsobem, který respektuje její práva.
Úcta Maorů k řece Wanganui a jejich spor s Korunou o uznání správcovství nad ní
Základy pro průlomové dohody o řece Whanganui a národním parku Te Urewera byly položeny při dřívějších jednáních o smlouvách týkajících se jezer Te Arawa a řeky Waikato. Zákon o vypořádání nároků Waikato-Tainui Raupatu (řeka Waikato) z roku 2010, který byl přijat o čtyři roky později, vyjadřuje velmi nezápadní pojetí řeky, vycházející z maorské kosmologie. Pro lid Waikato-Tainui je řeka Waikato tupuna (předek), který má manu (moc) a následně představuje manu a mauri (životní sílu) kmene. Úcta k te mana o te awa (duchovní autoritě, ochranné síle a prestiži řeky Waikato) je základem vztahu mezi iwi (kmenem) a řekou jejich předků. V úvodní části zákona se uvádí: „Zastřešujícím účelem osídlení je obnovit a ochránit zdraví a blaho řeky Waikato pro budoucí generace.“ Zákon uznává osobnost řeky v očích iwi (kmene) a ctí úzký duchovní vztah iwi k řece. Nicméně tento zákon, vyhlášený v roce 2010, neučinil další krok, kterým by uznal zákonná práva řeky.
Řeka Whanganui je třetí nejdelší řekou na území Aotearoa – Novém Zélandu, která se táhne od pramenů na svazích hory Tongariro až po ústí do Tasmánského moře na území předků Whanganui Maorů. Pro iwi (lid) Whanganui je řeka Te Awa Tupua, tedy živá bytost, která je toanga (poklad). Je klíčová pro jejich identitu a je skutečně od ní neoddělitelná, neoddělitelná od jejich kultury, zdraví a blahobytu. Whanganui hapu (podkmeny) jsou pověřeny kaitiakitanga (opatrovnictvím) tohoto taongo, aby chránil mana a mauri (životní sílu) řeky pro další generace. Chránit řeku znamená tudíž chránit lidi a naopak.
Maorové z kmene Whanganui vedou s britskou koloniální vládou neustálé spory o svá zvyková práva a vztah k řece už od podpisu smlouvy z Waitangi v roce 1840. V té době Maorové vybírali mýtné za používání řeky Whanganui k dopravě či lodní dopravě, čímž si chtěli zajistit svou autoritu. V 70. a 80. letech 19. století, kdy se do oblasti přistěhovali těžaři zlata, uhlí a dalších surovin, podávali Maorové k novozélandskému parlamentu petice, v nichž vyjadřovali svůj nesouhlas s průmyslovou činností na řece. Bojovali proti ničení svých úhořích jezů kolonisty, kteří si tím chtěli usnadnit plavbu lodí. V letech 1895 a 1898 podali k Nejvyššímu soudu Nového Zélandu žaloby, v nichž se domáhali svých obvyklých rybářských práv a požadovali náhradu za štěrk vytěžený z řeky. V roce 1903 iwi Whanganui požadovali, aby soud zabránil Koruně v prosazování vlastnických práv k pobřežním pozemkům nebo k pozemkům na břehu řeky. Další petice podaná parlamentu v roce 1927 žádala náhradu škody za porušení původních práv kmene. Žádná z těchto žalob však nebyla úspěšná.
V roce 1938 podali iwi Whanganui další žalobu proti Koruně, která se stala jedním z nejdéle trvajících soudních sporů v zemi. V této žalobě tvrdili, že Koruna několikrát porušila smlouvu z Waitangi a snažili se vyřešit otázku správcovství nad řekou Whanganui. V průběhu desetiletí dospěli soudci Native Land Court, Court of Appeal a Supreme Court v různých rozhodnutích k závěru, že od roku 1840 patřilo koryto řeky Maorům. Nicméně zákon přijatý v roce 1993 přiřkl – bez konzultací a bez náhrady – vlastnické právo ke všem splavným řekám Koruně.
V roce 1977 se iwi Whanganui obrátili s peticí na královnu Alžbětu II. v záležitosti svých smluvních práv nad řekou, ale petice byla ignorována. Obavy z nadměrného odběru vody z řeky pro vodní elektrárny vedly iwi Whanganuiv 80. letech 20. století k podání žaloby, v níž se domáhali zajištění minimálních průtoků ve všech ročních obdobích. Nakonec na počátku 90. let 20. století podala Maorská správní rada řeky Whanganui žalobu k tribunálu Waitangi, která se týkala jejich zvykových a smluvních práv, jež měla jednou provždy vyřešit otázku maorské many a rangatiratangy (autority čili suverenity) na řece Whanganui.
V roce 1999 publikoval Tribunal Waitangi obsáhlou zprávu, v níž uznal maorské zájmy a autoritu nad celou řekou. Tribunál dospěl k závěru, že „pokud právo Maorů na řeku nebude vyřešeno, jestliže nebude řádně uznáno a zajištěno, budou vždy v nevýhodě a budou bez dostatečných zdrojů reagovat na složité návrhy plánování, jimiž jiní přebírají nad řekou kontrolu“. Jak přiznal v novozélandském parlamentu Christopher Finlayson, generální prokurátor a ministr pro jednání o smlouvě z Waitangi: „Stálým postojem iwi Whanganui po více než 150 let bylo, že se nikdy dobrovolně nevzdali vlastnictví či kontroly nad řekou a nade vším, co dává řece Whanganui esenciální život. Po celé generace usilovali o spravedlnost ve vztahu k řece.“
Zákon o řece Whanganui
Po zprávě tribunálu nabrala jednání o urovnání maorských stížností týkajících se řeky Whanganui na obrátkách. V roce 2011 se v médiích objevily zprávy o radikální dohodě, která uznává, že řeka Whanganui má stejná zákonná práva jako člověk. Tato dohoda, dokončená v roce 2004, uznává holistický maorský koncept Te Awa Tupua, který odkazuje na nedělitelný celek řeky Whanganui, včetně všech jejích fyzických a metafyzických prvků, jenž sahá od hor až k moři.
Právní předpisy k implementaci dohody byly předloženy v roce 2016 a schváleny na začátku roku 2017. (…) Nový zákon jde daleko za rámec zákonů o jezerech Te Arawa a řece Waikato. Dohoda o Whanganui a s ní spojené právní předpisy obsahují pozoruhodná ustanovení, jejichž záměrem je chránit řeku a uplatňovat maorský pohled na ni jako na celistvý systém, v němž jsou Maoři fyzicky a duchovně zakotveni. Nejdůležitější proměna spočívá v tom, že řeka Whanganui je uznána jako právnická osoba s „právy, pravomocemi, povinnostmi a odpovědnostmi právnické osoby“. Koryto řeky už není majetkem Koruny. Vlastnictví přechází na nový právní subjekt, reprezentovaný samotnou řekou. Slovy Elaine Hsiaové, pracovnice Centra pro environmentální právní studia na Pace Law School, „řeka Whanganui prošla stejně jako ženy a otroci transformací z předmětu majetkových zájmů na právní bytost se svými vlastními právy“.
Nový zákon uznává také hluboce zakořeněné hodnoty, které jsou základem Te Awa Tupua, včetně:
(a) Ko te Awa te matapuna a te ora: řeka je zdrojem duchovní a fyzické obživy pro iwi, hapu a ostatní komunity na řece.
(b) E rere kau mai i te Awa nui mai i te Kahui Maunga ki Tangaroa: Te Awa Tupua je nedělitelný a živý celek od hor až k moři, který zahrnuje řeku Whanganui a všechny její fyzické a metafyzické prvky.
(c) Ko au te Awa, ko te Awa ko au: Já jsem řeka a řeka jsem já: iwi a hapu řeky Whanganui jsou neoddělitelně spojeny s Te Awa Tupua (nedělitelným celkem řeky) a s jeho zdravím a blahobytem a nesou za ně odpovědnost.
(d) Nga manga iti, nga manga nui e honohono kau ana, ka tupu hei Awa Tupua: Te Awa Tupua je jednotný celek složený z mnoha prvků a komunit, které spolupracují na společném cíli, jímž je zdraví a blaho Te Awa Tupua.
Zkrátka řeka Whanganui už nepatří lidem, ale sobě samé, Te Awa Tupua. Řeka a okolní ekosystém a související metafyzické prvky mají zákonná práva, právní postavení a nezávislý hlas. Vlastní hodnoty, zájmy a postavení řeky je potřeba výslovně zohlednit, respektovat a podporovat. Toto je v souladu s maorskou vizí, že řeky a další přírodní prvky mají vnitřní hodnotu a že ze své podstaty je v západním smyslu nelze vlastnit. Právnička Catherine Iorns Magallanesová ve své knize Příroda jako předek uvádí, že „tato kombinace formálního uzákonění přírodního prvku jako právnické osoby a prosazování jeho zájmů pro jeho vlastní dobro naznačuje nejenom potomkům Maorů, ale všem, že řeka Whanganui je čímsi víc než pouze zdrojem, který je potřeba využít“.
Mnoho lidí se ptá, jak přesně budou zájmy řeky Whanganui v praxi chráněny. Zákon za tímto účelem zřizuje nový subjekt s názvem Te Pou Tupua. Jako oficiální strážci budou jmenovány dvě osoby, z nichž jednu vybere iwi Whanganui a druhou vláda. Budou lidskou tváří Te Awa Tupua a budou symbolizovat nové partnerství mezi Maory a Korunou. Strážci mají „jednat a mluvit jménem Te Awa Tupua“ a zajišťovat, aby byly výše uvedené hodnoty důsledně uplatňovány s cílem chránit zdraví a blaho řeky a lidí současných i budoucích generací. Lze předpokládat, že Te Awa Tupua může svým jménem a prostřednictvím svých strážců vznášet námitku proti jakékoli navrhované činnosti, která by mohla mít nepříznivý dopad na řeku. Te Awa Tupua by se například mohla odvolat proti vydání povolení k výstavbě, která není v dlouhodobém zájmu řeky. Prostřednictvím svých strážců by Te Awa Tupua mohla také podávat žaloby, kterými by se domáhala soudních příkazů k zastavení škodlivých činností nebo náhrady škody způsobené nedbalým jednáním společností nebo jednotlivců.
Zákon o řece Whanganui zjevně obsahuje myšlenky, které zpochybňují některé z nejhlouběji zakořeněných přesvědčení společnosti. Kupodivu se proti němu neobjevil žádný odpor. Když byl zákon „projednáván“ v novozélandském parlamentu, Marama Fox z Maorské strany za něj sklízel chválu a děkoval všem, kdo se na něm podíleli. Metiria Tureiová, jedna ze dou předsedkyň novozélandské Strany zelených, poukázala na
důležitost právního postavení, které je v legislativě přiznáno awa (řece). … je naprosto na čase, aby právo dohnalo naši tikanga (náš zvykový právní systém). Odjakživa jsme věřili, že naše životní prostředí má právo na svou vlastní integritu, že má právo být chráněno a obnovováno z poškozování a zraňování kvůli němu samotnému (zvýraznění doplněno), že naše životní prostředí, ať už ho chceme popsat jakkoli, je naším předkem, místem, odkud pocházíme, a proto svému životnímu prostředí dlužíme vše – náš život, naši existenci, naši budoucnost. Právo pomalu začíná nacházet cesty – neobratné a v žádném případě ne dokonalé –, pomalu se snaží najít způsob, jak tuto základní myšlenku pochopit.
Tureiová v závěru svého projevu vyzvala obyvatele Nového Zélandu, kteří se potýkají s myšlenkou uznat, že řeka má svá práva, aby se zamysleli nad tím, že náš právní systém už dlouho přiznává velkým korporacím četná stejná práva jako lidem. V porovnání s tím poznamenala, „Je mnohem důležitější, mnohem mnohem důležitější, abychom přiznali právní postavení tomu, co nám dává život a ve Whanganui je to naše řeka“.
Možná tedy není ani překvapivé, že Maorská strana a Strana zelených jsou na jedné lodi. Nicméně zákon navrhla vládní Národní strana, která se sama označuje za středopravicovou. Podpořila jej také opoziční Labouristická strana. Zástupce labouristů Kelvin Davis řekl: „Je nejvyšší čas, aby tato sněmovna začala uznávat a legitimizovat maorský pohled na svět. … Dovedu si představit, jak za těmito zdmi bude země vybuchovat: ´Oh, můj bože! Ti Maorové – o čem to zase mluví?´ No, pokud v naší Pakeha (nemaorské) kultuře a naší křesťanské kultuře věříme, že někdo může chodit po vodě, pak můžeme věřit, že Te Awa o Whanganui je osoba. Takže to je krásná věc.“ Dokonce i pravicová strana New Zealand First Party se o tomto zákoně vyjádřila pozitivně. Pita Paraone ze strany NZ First Party řekl: „Myslím, že je skutečnou ctí být dnes součástí tohoto procesu a vidět, jak se maorské vnitřní hodnoty dostávají do legislativy. Vytváří to také rámec pro budoucí legislativu, uznávající práva přírody.“ Paraone na závěr jednoduše prohlásil: „Doporučuji tento návrh zákona sněmovně.“
Vzhledem k tomu, že právní systém uznává zvláštní vztah Maorů ke světu přírody a vzhledem k tradičnímu přístupu Maorů k opatrovnictví je víc než pravděpodobné, že s řekou Whanganui bude zacházeno udržitelným způsobem.