Ukázka z knihy Davida Abrama Stávat se zvířetem – pozemská kosmologie (HOST, Brno 2024), ze závěrečné třinácté kapitoly „Závěr / V srdci srdce světa“ (str. 347-354); překlad: Jiří Zemánek.
Podle vyprávění, které se kdysi v různých podobách tradovalo mezi četnými domorodými národy po celém světě — mezi aboridžinskými stařešiny v Austrálii a domorodými vypravěči v Severní Americe, mezi starými Mayi v Mezoamerice i starými Egypťany v povodí Nilu —, putuje každou noc ohnivé slunce temnou zemí pod našima nohama. Za úsvitu vidíme, jak se slunce daleko na východě vynořuje ze země, jak zahajuje svou dlouhou cestu napříč nebeskou klenbou, osvětluje svět a napájí zemi svým teplem. S příchodem večera pozorujeme, jak slunce na západě vstupuje do země (nebo se pomalu noří do oceánu na západě). Po celou noc potom zářivé slunce prochází hustou temnotou, která podepírá naše životy, rozpaluje hmotné hlubiny svým jasem a uprostřed noci se zastavuje ve středu země, aby si zde odpočinulo a doplnilo energii, než se zase vydá na svou cestu k východnímu místu, kde se nakonec vynoří. Během léta, když se dny prodlužují, má slunce jen málo příležitostí v zemi prodlévat, ale na podzim se po obloze pohybuje rychleji a na odpočinek v hustém skalnatém podloží má více času. A nakonec, za dlouhých zimních nocí, zejména za zimního slunovratu, se slunce dlouze zdržuje a spí v srdci země, vyživuje temnou půdu svými třpytivými sny a vlévá do hlubin rozmanitý život, který po několika měsících těhotenství brzy rozkvete na povrchu země.
Je to příběh, který se zrodil ze způsobu myšlení, jenž se výrazně liší od toho, jakým dnes většina z nás uvažuje. Příběh, který – dalo by se říct – má jen velmi málo společného s „faktickou“ skutečností. Přesto vyprávění o cestě slunce hlubinami země zvláštním způsobem rezonuje v mnoha z nás, kteří ho slyšíme, i když si uvědomujeme, že události, jež popisuje, nejsou pravdivé doslova. Ten příběh nás totiž přibližuje našim smyslům a našemu přímému tělesnému vnímání pozemského kosmu.
V mnoha verzích tohoto příběhu je slunce mužem, v jiných je ženou. V některých vyprávěních je slunce převáženo podsvětím na lodi. V jiných zase při průchodu temnotou téměř umírá a mění se ve vychrtlou kostru a za každého svítání se musí znovu odít masem a krví, aby se mohlo vydat na cestu po nebi. V některých příbězích je zapadající slunce pohlceno do břicha obrovské ryby, která s ním pak pluje daleko na východ a za úsvitu jej vyvrhuje, tak jako byl z břicha velryby vyvržen Jonáš. U indiánského kmene Pajutů je slunce, které spí hluboko v zemi, velkým ještěrem, jenž se živí hvězdami: a proto hvězdy prchají, kdykoli slunce stoupá zpátky na oblohu. Slunce si nemůže pomoct: aby mohlo žít, musí spolknout několik jasných hvězd, které mu dodávají záři. Manželkou tohoto ještěřího slunce je měsíc, jenž je zároveň matkou těchto hvězd. I on putuje do země, aby zde spal v domě uvnitř jejího srdce. Ale když manžel slunce přijde domů, měsíc se někdy raději vzdálí — protože pokud slunce nemohlo žádnou hvězdu ulovit, bude pravděpodobně rozmrzelé. Když je jejich matka měsíc na obloze, jsou hvězdy v klidu; a když kolem nich prochází, září a tančí. Nicméně za každých devětadvacet dní se slunci podaří pár těchto hvězd sníst. Tehdy si měsíc na znamení smutku pomalu potře obličej černou smolou — analogicky jako si pajutské ženy začerní smolou své obličeje, když jim zemře dítě. Po nějaké době smola zmizí a tvář měsíce se objeví v celé své viditelné plnosti — možná trochu rozmazaná, ale tak zářivá, jak jen ji lze uvidět, než slunce znovu spolkne další hvězdy a pošle svou ženu opět do smutku.
Můžeme si být docela jisti, že ti, kdo takové orální příběhy vyprávěli, a dokonce i ti, kteří jim naslouchali, je nebrali doslova. Doslovná pravda je totiž velmi nedávný vynález, jenž vznikl s alfabetickou gramotností. Koneckonců anglické slovo „literal“ (doslovný) je odvozeno z latinského slova pro písmeno. Pochopit něco doslova původně znamenalo pochopit, že se to stalo přesně tak, jak je to zapsano v Pismu. Nicméně příběhy většiny domorodých kultur — jako jsou různé mýty o stvoření, které se vyprávějí mezi kmenovými lidmi po celém světě, anebo různé příběhy o noční cestě slunce pod zemí — se obvykle vyprávěly znovu a znovu, aniž kdy byly zapsány.
Jakmile je jazyk jednou zapsán na stránce, nabývá — jak jsme zjistili — odtažité stálosti, která se velmi liší od způsobu, jakým je zakoušen v hluboce orální kultuře. K našim obnaženým zvířecím smyslům hovoří úplně všechno. Avšak s rozšířením fonetického písma se schopnost smysluplné řeči z okolní krajiny jako by stáhla a jazyk se stále více jevil jako čistě lidská výsada. Slova a fráze se začaly používat méně jako invokační a kreativní síly a začaly mít spíše reprezentativní funkci — sloužily jako nálepky, jimiž se vymezuje a definuje němý kosmos, který se dříve sám o sobě jevil jako živý a výmluvný. Hmotné věci se zdály být stabilnější a určitější.
Teprve po nástupu psaného písma a s rozšířením alfabetických textů se začalo jasně rozlišovat mezi „doslovným“ a „metaforickým“ užitím jazyka (mezi pravdou doslovnou a obraznou či poetickou). Z tohoto prostého důvodu lidé, kteří mnoha těmto domorodým příběhům o noční cestě slunce zemí naslouchali v jejich původním prostředí, je jen sotva mohli chápat doslovně.
Podobně by bylo mylné se domnívat, že pro ty, kdo tyto příběhy původně vyprávěli, i pro ty, kdo jim naslouchali, měly čistě metaforicky význam. Tyto příběhy se totiž vyprávěly dlouho předtím, než došlo ke zlomu v pociťovaném významu, způsobenému písmem, který vytvořil na jedné straně doslovnou řeč a na straně druhé řeč metaforickou. Chceme-li zaslechnout staré příběhy předků v jejich původním významu, musíme si představit způsob naslouchání, který takovému rozdělení předcházel.
Když o nějakém výroku řekneme, že je „čistě metaforický“, často tím myslíme, že se jedná o imaginativní formulaci, která má jen malý přímý dopad na hmatatelný svět. Přesto byly staré příběhy primární jazykovou formou, jíž si lidé předávali praktické informace o hmatatelném vesmíru; je zřejmé, že orální národy tyto příběhy chápaly jako vyprávění o skutečně prožívaném světě. Jestliže odkazovaly na podsvěti, nemohla to být jen metaforicka oblast. I když bylo podsvětí před námi lidmi skryto, přesto bylo skrytým aspektem této velmi hmatatelne krajiny. Bylo před naším vědomím zahaleno neprůhledností pevné půdy pod našima nohama; právě té půdy protkané stopami losů, vlků a medvědů, z níž jsme vyhrabávali nejrůznější kořeny a na kterou jsme uléhali, když se nám chtělo spát. Podsvětí tedy bylo přesně řečeno pod zemí.
A přesto tento smyslový terén nemohl být zakoušen jako doslovna realita: nemohl být světem determinovaných a neměnných faktů. Svět vyjadřovaný prostřednictvím našich orálních příběhů nebyl ani zcela doslovný, ani zcela metaforický: byl spíše v každém okamžiku metamorfni. Krajina žila: každé místo mělo svůj tep, každá hmatatelná přítomnost jako by byla připravena stát se něčím jiným.
Takovou oblast nám stále ještě otevírají naše zvířecí smysly. Naše bezprostřední percepční zkušenost nám odhaluje svět, který se ustavičně proměňuje. Dokonce i ty zdánlivě nejstabilnější krajinné útvary kolem nás se mění, když se mezi nimi pohybujeme, jejich odstíny se proměňují, když slunce vplouvá za mraky. Barevnost každé krajiny se mění v závislosti na stří dání ročních období. Když jsme s partnerkou před dvěma týdny sbírali v horách severně od našeho domu bylinky (vyhrabávali jsme kořeny koprníčku a trhali kopřivy), zaslechl jsem velmi slabý, ale nezaměnitelný křik jeřába kanadského, který zní trochu jako skřípání zarezlých pantů starých dveří. Pohlédl jsem do bezmračné, zvučné modři podzimní oblohy, ale žádného ptáka jsem nespatřil. Prohlížel jsem okolní údolí i útesy tyčící se nad námi. Nic. A pak jsem to uslyšel znovu — to skřípavé, ale působivé troubení, které jako by se ozývalo z několika stran najednou, jako by tam bylo hned několik jeřábů, a napadlo mě, že se ten hlas odráží od vysokých útesů. Zadíval jsem se zpátky na oblohu a najednou tam vysoko nahoře vyvstal z té modři třpytivý bílý obrazec. Byl to dokonalý hrot šípu ve tvaru písmene V tvořený třiceti nebo čtyřiatřiceti jeřáby, kteří byli viditelní pouze díky odrazu slunce od jejich mávajících křídel — jako bílé vlnky šířící se od hrotu šípu dozadu podél každého z těch šikmých okrajů s tím, jak šíp postupoval dál po obloze. Zíral jsem a zíral, dokud se to zjevení neocitlo přímo nad mou hlavou, a pak jsem se na chvíli podíval na Carmen; zazubila se na mě a oba jsme své tváře znovu otočili k obloze. Jenže… Kde byli? Vpíjel jsem svůj zrak do všech koutů nebeského prostoru, ale ten zpomaleně letící šíp jsem nemohl najít. Jeřábi se opět rozplynuli v modrých hlubinách.
Zaslechl jsem trochu úzkostný Carmenin hlas: „Vidíš je?“
„Ne.“
„To jen tak zmizeli, nebo co?“
Ještě dvakrát nebo třikrát se k nám z výšin snesl ten ryčný křik, naše oči už však kouzlo oblohy překonat nedokázaly, a tak jsme to nakonec vzdali.
Když jsem druhý den ráno po tomto zjevení a podivném zmizení hledal další kořínky, vyděsilo mě jakési drzé zvíře, které mě pronásledovalo: při pohybu zalesněným svahem skákalo a naráželo do stromů — můj adrenalin stoupal —, až se ten predátor náhle proměnil ve velký vyvrácený kámen, jenž se valil svahem. S úlevou a ještě celý roztřesený jsem se zastavil, abych nabral dech. Když se můj tep opět zklidnil, všiml jsem si na nedalekém keři záplavy oslnivých azurových květů. Nedokázal jsem je identifikovat, a tak jsem k nim přistoupil blíž, abych očima mohl lépe nasát jejich barvu; v tu chvíli se zdálo, že se květy chvějí a vlní, a pak najednou vzlétly k nebi a proměnily se v roj modrých motýlů.
Realita mění podoby. Pod našimi definicemi, před všemi pohotovými vysvětleními je svět, který je odhalován našimi tělesnými smysly, dýchajícím vesmírem — extatickým, živým a nevypočitatelným.
Orální příběhy nás tudíž přivádějí blíže k našim zvířecím smyslům. Připomínají nám naši tělesnou účast v metamorfních hlubinách smyslového. Vyprávění o cestě slunce skrze zemi v nás silně rezonuje, protože překonává naše jednoduché abstrakce a vyzývá nás, abychom se vrátili k přímému stýkání s okolnímprostorem. Spontánně svými smysly vnímáme slunce jako ohnivou přítomnost, která vychází a zapadá. Navzdory všemu, co jsme se naučili o stabilitě slunce ve vztahu k zemi, bez ohledu na to, jak důkladně jsme svůj intelekt přesvědčili, že je to země, jež se ve skutečnosti otáčí, zatímco slunce v podstatě setrvává na svém místě, naše zvířecí oči stále vnímají slunce, které se vynořuje každého rána z daleké země a každý večer se noří kdesi daleko pod zem. Ať jsme zemědělci, nebo fyzikové, všichni mluvíme o „vycházení“ a „zapadání“ slunce, protože právě to zůstává naší základní zkušeností.
Tento příběh sleduje percepční logiku, která je velmi odlišná od abstraktní logiky, již jsme se učili ve škole. Pozorně sleduje smyslovou hru světa a umožňuje, aby nás rozvíjející se vzor tohoto příběhu přenesl do místa temného zázraku, k možnosti, že se slunce v noci obnovuje v hmotných hlubinách země. V příběhu působí živá imaginace, i když je to imaginace, která je neustále živená našimi smysly, jež sama zpětně vyživuje. Tento příběh nás nežádá, abychom se vzdali důkazů, jež máme před očima, ale vybízí nás k hlubšímu pohledu a ještě pozornějšímu naslouchání, abychom dospěli k participaci s hmatatelným kosmem, jenž je přinejmenším stejně živý a vědomý jako my. Vzájemně do sebe narážející elementární síly, které tvoří tento živoucí vesmír, jsou někdy jasné a někdy zmatené — tak jako my se musejí oddat spánku a kouzlu snů, chtějí-li se obnovit.
Tento příběh, který je utvářen logikou našich smyslů, naznačuje velké tajemství: v srdci země přebývá planoucí světlo. Naznačuje, že blahodárná dobrota světla má svůj hlavní domov v hustotě a temnotě hmoty. Že transcendentní životodárná záře, která se k nám denně dostává z nebeských výšin, k nám přichází také zdola, z hlubin země. Že v samém středu země přebývá a sní Posvátnost.
To, co přesahuje smyslový svět, má svůj skrytý domov hluboko v tomto světě. Jakkoli rouhačsky může takové tvrzení znít lidem teistického zaměření, domorodá představa záře a oslnivosti, která je vlastní hmotě, se dobře shoduje s novým smyslem pro posvátno, jenž se nyní rodí.
Naše odvěké přehlížení tělesné reality dnes přivedlo nejenom náš druh, ale celou biosféru do strašlivě bezvýchodné situace. Touha po netělesné čistotě, která mnohé vedla k tomu, aby pozemskou přírodu ponižovali jako padlou a hříšnou říši (a s tím související touha po kontrole, jež nás vede k jejímu bezostyšnému dobývání a manipulování s ní pro náš vlastní, výlučně lidský prospěch), proměnila tento elegantně provázaný svět v hromadu trosek. Přesto se nová vize naší planety potichu utváří; i když staré, obrněné způsoby vidění stále klopýtají a bojují o nadvládu, jejich kovové spoje skřípou a drolí se rzí. Pod náporem ideologií a střetů civilizací se pomalu formuje nové vnímání — projasněné setkání mezi lidským živočichem a jeho živelným prostředím.
Je to vnímání, které ctí nezměrnou jinakost věcí, způsob, jakým jakákoli pozemská jsoucnost přesahuje výpočty, jež na ní provádíme — kdy každý kámen, každý poryv větru, každý termitem prolezlý kmen nebo každá plující mořská želva ukrývají a ztělesňují kreativitu, jež se vzpírá všem definicím. Jako by v každé vnímatelné přítomnosti hořel jemný oheň, tlukot srdce jedinečný pro každou bytost — nejenom tedy pro lidi a datly, ale také pro buližníky a žulové desky, pro rány, které blesk vypálil do stromů, pro pylová zrnka, sarančata, korálové útesy i svlečené hadí kůže. Tato jedinečná tvořivost způsobuje, že bytosti kolem sebe nejsme schopni vnímat, dokud neodložíme své již ustálené jistoty a neotevřeme se tomu, co pulzuje v každé věci, s níž se setkáme. Očekávání základního tajemství v srdci každého zdánlivého „objektu“ v nás probouzí novou pokoru; navozuje empatické naladění na naše okolí a soucitné odhodlání co nejméně škodit.
Navzdory našim zděděným představám nejsou vnímatelné věci pevné a ukončené objekty, které lze pochopit najednou. Jejich neukončenost je otevírá vlivu jiných věcí, což zajišťuje, že každá entita — žížala, pižmoň, bouřkový mrak, kaktusový květ — je udržována ve vzájemně závislé síti vztahů, v matrici výměn a reciprocit, jež není ustálená sama v sobě, ale zůstává tekutá a přizpůsobivá, schopná reagovat na vzruchy, jež přicházejí z dálky; tímto způsobem se rodí biosféra, která nakonec není shlukem determinovaných mechanismů, ale živou, dýchající sférou.