David Abram je přední americký ekofilosof, vypravěč příběhů, vizionář a jeden z nejlepších amerických spisovatelů o přírodě. Ve své práci, v níž se zabývá současnými kritickými environmentálními a ekologickými otázkami, propojuje filosofickou tradici fenomenologie s obsáhlým poučením z animistického světonázoru domorodých kultur. Je autorem knih The Spell of the Sensuous (1996; česky: Kouzlo smyslů, DharmaGaia 2013) a Becoming Animal (2013), jejíž český překlad (Jiří Zemánek) pod názvem Stávat se zvířetem právě vydává brněnské nakladatelství HOST. Tato ukázka je z osmé kapitoly této knihy „Řeč věcí / Jazyk I.“ (str. 193- 204). V češtině vyšla rovněž antologie šesti autorových esejí Procitnutí do živé země (OPS Nymburk 2008).
Pádlo prořezává hladkou pokožku vody, nejdříve na jedné straně, potom na druhé: švummm… švammm… švummm… švammm… Rytmus souzní s klidným tempem mého dechu, s tím, jak se jemně kolébám ze strany na stranu a kloužu po lesknoucí se ploše oblohy; jasná klenba nad hlavou se dokonale odráží ve sklovité hladině. Po okrajích tohoto širého moře se tyčí vysoké hory se zasněženými vrcholky, vypadá to, jako by sestupovaly přímo do něj. Před sebou, směrem na západ, vidím vrcholky Alexandrových ostrovů, protáhlého souostroví, které lemuje jihovýchodní pobřeží Aljašky, a za zády mám ledovci obtěžkané vrcholky pobřežního horského pásma. Tekutá řeč pádla se rozeznívá na pozadí ticha tak rozlehlého, až mi zvoní v uších. Obloha, která se klene nad tímto světem, je jako vnitřek obrovského mlčícího zvonu; a slunce nad mou hlavou je jeho srdcem.
Mezi mým kajakem a těmito západními svahy se těsně vedle sebe krčí dva menší ostrovy. Pádluji směrem k nim. Neznám jejich názvy, protože jsem nikdy předtím v této oblasti nebyl. Vodní hladinu zčeří vánek, pak se uklidní a moře je znovu jako zrcadlo. Švummm… švammm… švummm… Chvílemi se ozve jiný, rychlejší rytmus, to když se nablízku vynoří pár kachen, které se třepotají těsně nad vodní hladinou. Dunění jejich křídel proti mělké vrstvě vzduchu nabývá na síle a potom slábne a jejich tvary se rozplývají opět v dálce na druhé straně kajaku.
S každým nápřahem mých paží se ostrovy přibližují, rozšiřují své rozpětí a brzy celý můj výhled zaplňují zelení a laskají mé uši měkkým šploucháním vody o skály. Mám nejasný pocit že mě někdo pozoruje. Zkoumám tedy očima skalnaté pobřeží i neprostupnou zeď lesa nad čarou přílivu na obou ostrovech, ale nikoho nevidím. Teprve když koutkem oka zachytím bílý záblesk, všimnu si orla sedícího vysoko na mrtvém kmeni, jenž vyčnívá z pobřeží severnějšího ostrova. Jeho sněhobílá hlava je mírně zakloněná — jedním okem sleduje odlesky na lopatkách mého pádla. A možná i záblesky na mých brýlích, protože když k němu obrátím tvář, pták se několika mávnutími svých obrovských křídel vznese, nakloní se a vzlétne průlivem mezi oběma ostrovy. Upravím směr své plavby a následuji ho, proplouvám pod jehličnatými stromy, které rostou na obou březích. Po chvíli se z kanálu vynořím. Ozvěna záběrů mého pádla se odráží od dvojité stěny stromů, šíří se a rozptyluje a ustupuje tlumenému zvuku, který se nese od jihu, slabému, nicméně disonantnímu křiku, jenž nabývá na intenzitě a zase utichá. Zmocní se mě zvědavost, a tak stočím kajak doleva a začnu pádlovat podél západního břehu jižnějšího ostrova. Když obepluji malý výběžek, hluk zesílí: je to jakési hluboké polyfonní bručení, jehož původ nejsem schopen určit. Když pádluji přes široký záliv, hluk utichne, ale když proplouvám kolem dalšího poloostrova, znovu se k mým uším zvedne; teď je však mnohem přerývanější, a když se do té temné hudby zaposlouchám, dojde mi, že je to zcela organická kakofonie, směsice navzájem se překřikujících, rozjařených chrochtavých tónů. Přejíždím další zátoku a hluk opět zeslábne. Teprve když kajak proklouzne kolem dalšího výběžku a já na druhé straně následující zátoky spatřím dlouhou skalnatou kosu — její rozeklané terasy a šikmé skály poseté spoustou hladkých hnědých hrbolů —, uvědomím si, že vjíždím do blízkosti velké lachtaní kolonie.
Je zvláštní, že když se objevím, jsou ta hnědá těla naproti většinou zticha; k mým uším dolehne jen občasné zavrčení, jak se mezi sebou dohadují o místa na skalách. Nevidím tam žádná mláďata, takže nepůjde o některé z hnízdišť, kde se lachtani shromažďují k rozmnožování a porodům, ale musí to být jedno z jejich společných shromaždišť. Velmi popularní shromaždiště: když pomalu pádluji přes zátoku, napočítám více než osmdesát dospělých lachtanů a vím, že je tam určitě spousta dalších, které nevidím. Když si je prohlížím dalekohledem, nejvíc ze všeho mě udiví jejich mohutnost. Jedná se o lachtany severní neboli lachtany Stellerovy, kteří jsou mnohem větší než jejich jižní příbuzní; později se dozvím, že samci mohou vážit i hodně přes tunu a na délku mít i přes tři metry. Jak se k nim na kajaku blížím, vidím, že někteří z nich upřeně zírají mým směrem. Když jsem asi v půli cesty přes zátoku, jeden takový samec se na skalní plošině poblíž vody na svých ploutvích zvedne, několikrát pokývá hlavou a začne řvát hlubokým hrdelním hlasem, který rezonuje v dutině kajaku a rozléhá se mi uvnitř lebky. Brzy nato zvednou svá těla i další dva velcí samci, kteří leží na skalní římse o něco výš, a také se pustí do křiku; a během několika okamžiků to vypadá, jako by každý lachtan na tom skalnatém výběžku vydával svůj vlastní barbarský řev. Ten hlučný rámus mě silně zneklidňuje a cítím, jak mi páteří stoupá vlna strachu. Odložím pádlo a ve snaze potlačit přicházející paniku udělám jedinou věc, která mě napadne, jediný rozumný čin, jenž by mohl zmírnit napětí v tomto setkání: začnu zpívat.
—–
Takto reagovat na ohrožení zvířetem jsem se naučil před několika lety, když jsem se jednou v severních Skalistých horách projížděl na běžkách podél zasněženého potoka; vyjel jsem z lesa na malou zamrzlou bažinu — a najednou jsem se ocitl na tři délky lyží od losí matky. Pásla se tam se svým mládětem mezi nízkými vrbami. Losice vzhlédla, stejně vylekaná jako já; stála přímo proti mně, s nozdrami rozšířenými, předníma nohama napjatýma a hlavou skloněnou dopředu. Oči pevně upírala na mé tělo, jedním uchem naslouchala směrem ke mně, zatímco druhé měla natočeno dozadu a sledovala jím pohyb svého mláděte. Mé smysly byly ve stavu nejvyšší pohotovosti, ale přesto jsem se nebál, a dokonce jsem ani nebyl zneklidněn; zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se přistihl, že vydávám jediný táhlý melodický tón, hudební volání ve střední části mého hlasového rozsahu, a držím jeho výšku a hlasitost tak dlouho, jak jen dokážu. Když můj hlas dozněl, cítil jsem, jak se svaly losice uvolňují. Znovu jsem se nadechl a zazpíval stejný tón a přitom jsem uvolnil tělo a vložil do tónu tolik lehkosti, kolik jsem byl schopen. Za chvíli losice sklonila hlavu a začala bezstarostně okusovat vrbové větvičky. Naposledy jsem se ozval tím tekutým tónem a pak jsem se konečně odstrčil holemi a proklouzl dál.
Až když jsem potom projížděl lesem, moje uvažující mysl si začala pomalu uvědomovat, že to, co jsem udělal, bylo naprosto patřičné. Protože zvuk lidského hlasu, který zpívá jeden stálý tón, nese množství informací pro ty, jejichž uši jsou na takové stopy naladěny — informace o vnitřním stavu různých orgánů ve zpěvákově těle i o relativním napětí či uvolněnosti daného člověka, o míře jeho agrese či mírumilovnosti.
—–
A tak, zatímco jsem plul v kajaku, atakován sborem ohlušujícího mručení, které se ozývalo z hrdel dost velkých na to, aby mě na několik polknutí sluply, jsem se přistihl, že odpovídám zpěvem. I když tentokrát to není žádný libozvučný tón. Kdybych reagoval jemným, klidným tónem, ti lachtani by mě kvůli svému vlastnímu řevu ani neslyšeli, a navíc bych ze svého už tak vyděšeného organismu takový uklidňující tón v žádném případě nedokázal vyloudit. Hudební tón, který ze sebe vydávám, je naopak tak hlasitý a tak hrdelní, jak jen dokážu; zakloním hlavu, aby se mi hrdlo co nejvíce rozevřelo, a vyrazím ze sebe hluboký řev: „Aaarrrrggghhh… Aaarrrrggghhh… Aaarrrrggghhh…“ Každé hrdelní zavytí protahuji tak dlouho, jak jen to jde, a ve chvíli, kdy udělám pauzu, abych se zhluboka nadechl, si s údivem všimnu, že lachtani přestali mručet. Skloním hlavu, abych se na ně podíval; natahují se směrem ke mně a čenichají, navzájem se strkají, aby měli na tu velkou pestrobarevnou kachnu, která ze sebe dokáže vyloudit takový děsivý rámus, co nejlepší výhled. Moje uši zachytí zvuk padesáti nebo šedesáti nosů, které čenichají a frkají (a někdy i kýchají), když čichají k větru. Mé vlastní nozdry jen stěží dokážou od sebe rozlišit hustě smíšené pachy solné mlhy, dechu lachtanů a hustých plovoucích chaluh, a tak se chopím pádla a jako blázen začnu pádlovat k lachtanům blíž. Moje vlastní zvířecí zvědavost zvítězila nad rozumem; nedokážu si pomoct, uchvacuje mě blízkost těch dýchajících těl, tak zvláštně příbuzných mému vlastnímu tělu, a přesto od něj tak odlišných. Když se s kajakem proplétám mezi chaluhami, pach lachtanů je čím dál silnější. A když se dostanu asi na deset metrů od skal, ten velký samec na spodní římse — týž samec, který celý ten poplach inicioval — se zvedne na ploutvích a začíná znovu řvát. Hned se k němu přidá několik dalších, a než položím pádlo na kajak, už téměř všichni lachtani křičí jako o život. A tak nabírám vzduch, sbírám síly a chystám se znovu spustit své vlastní hrdelní kázání, když tu přímo mezi mnou a lachtany začne bublat vodní hladina. Nejdříve malé bublinky, po nich větší a pak se voda najednou vzedme a prásk! bez jakékoli dalšího varování vyrazí skrz hladinu k nebi gargantuovské tělo — letící na roztažených křídlech, která se, jak zírám s vytřeštěnýma očima, mění v roztažené prsní ploutve keporkaka, velryby hrbaté. Velryba se ve vzduchu obrátí břichem téměř vzhůru a zřítí se zpátky do vody, zaplaví mě vodní tříští a zvedne obrovskou vlnu, která se přelije přes trup kajaku, vyrazí mi pádlo z ruky a téměř je odnese, než je v poslední chvíli zachytím a přitáhnu si je zpátky. Před kajakem se pod hladinou pomalu rýsují dlouhé záhyby keporkakova břicha… a pak je velryba pryč.
Popadnu pádlo a v domnění, že by mě ten obr mohl vyklopit, začnu zoufale couvat, ale za okamžik si uvědomím, že vlastně vůbec nevím, co má ta velryba za lubem ani kde v hlubinách právě teď prodlévá. Zapřu tedy pádlo napříč trupem kajaku, pevně je oběma rukama uchopím a prostě čekám. Po minutě uslyším zvuky drobných bublinek, a než je najdu, voda nalevo ode mne začne vřít, pak se zvedne, a než se stihnu připravit, ta obrovská masa prorazí hladinu jako horečnatá halucinace — sotva tři metry od kajaku —, tentokrát pravým bokem vzhůru a paralelně s lodí, i když se vrhá opačným směrem; mává obrovskými prsními ploutvemi a pak dopadne zpátky na hladinu. Vzniklá vlna narazí do mého člunu z boku a málem mě převrátí, jenže já se prudce zhoupnu doleva a dostanu se opět nahoru, abych zahlédl, jak na mě těsně nad hladinou zírá nepatřičně malé, téměř lidské oko. Velryba si odfrkne a vítr mi tu spršku vžene do obličeje, smočí mi už tak promočené tělo, a pak mě zaplaví vzrušující puch jejího dechu. „Jako kanál,“ pomyslím si v první chvíli, ale pak mě napadne: „Jaké požehnání vdechovat dech keporkaka!“ Intenzita toho pachu mi drásá neurony, zatímco to obří zjevení klouže zpět dolů a jen na okamžik lze uvidět štíhlou hřbetní ploutev, než ten tvor zmizí pod hladinou.
Jsem jako omráčený, celé mé tělo se třese — vizuální pole kolem kajaku se chvěje spolu s tím, jak se snažím uklidnit třas ve svých svalech. Mám pocit, jako by mezi mne a lachtany právě vstoupil velký bůh hlubin, jenž se vynořil jako jakési varování, jako by říkal: Nepřibližuj se příliš, smrtelníku, k těmto mým bratrům! Neschopen potlačit chvění skloním hlavu, abych těmto vodám nabídl mumlavou modlitbu díků — ale prudce ji zase zvednu, když se ozve hlasité ŠPLOUCH ! Leknutím se mi rozšíří oči. Lachtani, zjevně rozrušení návštěvou boha keporkaků, se začínají hromadně vrhat ze skal. Sjíždějí z hořejších skalisek a kolébavě se posouvají až ke břehu, kde se v celých zástupech noří do vody; vrhají se do příboje, mizejí mezi vlnami a hned se zase objevují a vzpínají nad hladinu a s mohutným hrdelním řevem se ženou přímo ke mě!
Blíží se tak rychle, že před nimi nemohu uniknout: koneckonců moře je jejich prvotním živlem, a nikoli obvyklým prostředím tohoto neohrabaného cizince, který se tu pokouší manévrovat ve svém umělohmotném protetickém těle. Nevím, zda to byla moudrost, nebo bláznovství, co můj zvířecí organismus přivedlo k tomu, co jsem udělal vzápětí. Možností samozřejmě není mnoho a na přemýšlení není čas, a tak mé vědomí jen zmateně přihlíží, jak mé paže vylétají nad hlavu a já začínám v kajaku tančit. Přesněji řečeno, mé vztyčené, napnuté paže začnou mávat z jedné strany na druhou, zápěstí a roztažené prsty se obloukovitě kývají doprava, potom doleva, pak doprava, doleva, doprava, doleva, doprava…
Jakmile začnu takto gestikulovat, řvoucí lachtani se stáhnou zpět do vody a ztichnou, zatímco jejich hlavy se otáčejí z jedné strany na druhou, jak očima sledují mé ruce. Neuvěřitelné! Sedmdesát nebo osmdesát vážně zírajících savčích tváří se otáčí tam a zase zpět, tam a zpět, znovu a znovu. A všichni v dokonalé synchronizaci jako nějaký napůl v moři ponořený taneční sbor. Po několika minutách ruce spustím a chopím se pádla — ale lachtani okamžitě začnou řvát a hrnout se vpřed. Ne! Ruce mi vyletí zpátky a znovu se pustí do tance, mé napjaté paže se komíhají doleva, pak doprava a znovu doleva, zatímco ten vousatý dav znovu zmlkne a kývá svými krky ze strany na stranu, znovu a znovu.
Mé ruce pokračují ve svém rituálu a kajak se kolébá sem a tam. Když o té situaci začnu uvažovat, moje počáteční radostná úleva z nalezení způsobu, jak si zachránit kůži, se postupně mění v hluboké zděšení. Nemám totiž tušení, jak se z této situace dostat.
Kdykoli třeba jen naznačím, že chci ruce spustit, ten tmavooký zástup se ihned vrhne vpřed — takže přestat tančit nepřipadá v úvahu. Promýšlím své postavení ze všech možných úhlů, ale žádnou ústupovou strategii nemůžu najít. A tak držím ruce vysoko, kývám se ze strany na stranu a nejistě se na ty pozorné vousaté tváře usmívám, zatímco svaly v mých pažích jsou čím dál vyčerpanější. Po dlouhé době se bolest v ramenou stává nesnesitelnou; už nedokážu ani myslet. Moje pravá ruka mi vypovídá službu.
Pomalu ji nechám klesnout, zatímco levá ruka udržuje rytmus. Lachtani, naklánějící se ze strany na stranu, se nyní soustředí jen na jediný kymácející se metronom mé levé paže. Mé pravé rameno zatím odpočívá. Něco mě napadne. Nespouštím lachtany z očí, zatímco se prsty pravé ruky snažím nahmatat násadu pádla. Když ho najdu, lehce jej zvednu a držím zespodu a co nejlépe ho vyvážím. A pak nešikovně, zatímco levou paží kývám nad hlavou ze strany na stranu, překřížím pravou paži přes hruď a začnu veslovat na levé straně, jak nejlépe dokážu; drhnu přitom těžkopádným pádlem o levý bok kajaku, abych získal trochu trakce. Všechno to dělám naslepo, protože mé oči se stále upírají na proplétající se tváře lachtanů, a levou rukou neustále mávám nad hlavou. Pomalu a s vypětím všech sil se mi daří tímto nemotorným veslováním manévrovat kajakem kolem pravého křídla toho plovoucího davu. Když je většina lachtanů za mnou, spustím dolů i svou levou ruku, sevřu pádlo prsty obou rukou a začnu tvrdě pádlovat na volné moře, aniž se ohlédnu. Po sedmi nebo osmi minutách se kradmo podívám za sebe: několik lachtanů mě stále ještě sleduje, ale v uctivé vzdálenosti a nad hladinou není vidět o mnoho víc než jejich nosy…
—–
Něco mě při tom vypjatém setkání změnilo. Občas si toho všimnu, když si hraju se svými dvěma dětmi nebo když mě uprostřed noci probudí vytí kojotů. Konfrontace s mořskými savci mi objasnila cosi zásadního o jazyce, co se výrazně liší od toho, co jsem se učil ve škole a na univerzitě. Učili mě, že smysluplná řeč je tím znakem, který nás lidi nejzřetelněji odlišuje od všech ostatních zvířat. My tuto smysluplnou řeč máme, kdežto ostatní tvorové ji nemají. Ale mé znepokojující setkání s keporkakem a tlupou lachtanů mi ukázalo něco jiného. Ukázalo mi — způsobem, který jsem už nemohl dál ignorovat —, že existuje primární jazyk, jejž my dvounožci sdílíme s ostatními druhy.
Když mluvíme o „jazyce“, mluvíme o schopnosti komunikovat, o schopnosti předávat si informace napříč prostorem a časem, o prostředku, pomocí něhož si bytosti, které jsou od sebe vzdálené, dokážou předávat své aktuální pocity nebo myšlenky. Jako lidé se při komunikaci spoléháme na složitou síť distinktivních mluvených zvuků, a tak je přirozené, že si jazyk spojujeme právě s touto verbální interakcí. Bohužel tato asociace přivedla mnohé k domněnce, že jazyk je výlučným atributem našeho druhu — koneckonců jsme jediní tvorové, kteří používají slova —, a k závěru, že všechny ostatní organismy žádnou smysluplnou řečí nedisponují. To je však nesmírně sebestředný předpoklad.
Jiná zvířata, která mají obvykle mnohem ostřejší smysly než my, mohou při komunikaci s ostatními příslušníky svého druhu nebo při získávání informací od jiných druhů vykazovat mnohem menší potřebu používat k tomuto účelu čistě konvenční soubor znaků. Setkání s mořskými tvory mě zasvětilo do mnohem starší a hlubší vrstvy jazyka, než jsou slova. Byla to dimenze expresivních významů, které byly přímo pociťovány tělem, říše, v níž mluví samo tělo — tonalitou a rytmem svých zvuků, svými gesty i výrazovou potencí svého držení, své rovnováhy. Takřka katastrofická konfrontace mě vrhla do prostoru upřímné komunikace, do tělesné zóny vyjadřování, která je široce sdílena všemi druhy. Byla to dimenze, v níž mé verbální já téměř nebylo přítomno, ale kde se do popředí dostalo starší, zvířecí vědomí, které reagovalo na gesta těchto jiných zvířat zcela spontánně, téměř bez jakéhokoli dodatečného vysvětlování ze strany mé „vnitřní“ uvažující mysli. Bylo to spíš, jako by samo moje tělo přemýšlelo a vyměňovalo si s těmito hladkosrstými a vnímavými tvory hlasové projevy a tělesné výrazy. Jejich ploutve byly zjevně tvarovány pro život v tekutém médiu, které se velmi lišilo od mého primárního živlu, ale přesto jsme si dokázali pohotově vyměňovat nejzákladnější pocity ohrožení, klidu nebo potěšení — prostřednictvím napětí nebo uvolnění různých svalů ve spojení s tóny našich vyslovovaných zvuků — na základě naší společné existence coby kinetických a sonorních bytostí obývajících stejnou biosféru.
Jistě, my všichni jsme byli savci — lachtani, velryba i já —, přesto jsem měl pocit, že jde o ještě bazálnější pospolitost či sounáležitost těl, ba dokonce o komunikaci sdílenou rovněž s vlnami, které se chvějí pod kajakem a rozstřikují svou řeč o skály. Pro plně tělesné zvíře může být jakýkoli pohyb gestem a jakýkoli zvuk může být hlasem, významuplným projevem světa. A proto také k mému vlastnímu lidskému tělu vše promlouvá!
Určité zvuky, které k našim uším doléhají, vypovídají o pociťovaných záměrech jiných osob, zatímco některé jiné, burácející zvuky prozrazují změnu v počasí. Zurčivá sekvence hvízdavých tónů vyjadřuje bujarou radost, kterou pociťuje drozd, když slunce stoupá nad obzor, zatímco jiné tóny vypovídají o temném kouzlu samotné noci a mluví sykotem pneumatik na mokré dlažbě.
Naše lidské rozhovory jsou pravidelně ovlivňovány touto tělesnou vrstvou jazyka — zjevný význam přítelkyniny věty se mění s tempem její řeči. Tón mluveného projevu se může proměnit, aniž si toho kdokoli z nás všimne, když trhlina v zimních mracích dovolí slunci rozlít svou píseň nad tlumenými odstíny městské ulice, kde právě stojíme, nebo když se na téže ulici vystupňuje náhlá hádka troubících vozidel.
Začal jsem si tohoto animálního rozměru své vlastní mluvy všímat; uvědomoval jsem si nyní nejen konvenční význam svých výrazů, ale také chraplavou nebo euforickou melodii, která v mých větách neustále zaznívá, a tanec, do něhož se pouští mé tělo, když mluvím — nepokrytého úžasu nebo skleslé odevzdanosti, ostražité lstivosti nebo uvolněné bezstarostnosti. Když se snažím vyjádřit nový vhled, celým svým tělem cítím, jak se blížím ke správné větě; jsem přitahován k určitým výrazům podle toho, jak jejich textura nejasně vábí mé smysly, slova si vybírám podle toho, jak odpovídají tvaru tohoto vhledu, nebo podle toho, jak mi chutnají na jazyku, když je jedno po druhém intonuji. A schopnost této vyslovené věty vyvolávat v lidech kolem mě myšlenky a vhledy bude záviset na zabarvení mojí řeči, na tom, jak ladí s kolektivní náladou, nebo zda jen drásá jejich uši. Taková byla lingvistická dimenze, do níž mě přeneslo setkání s těmi mořskými lvy — zasvěcení, které se mi vpálilo do paměti šokem, když mě zavalil keporkak nebo když jsem si s tou divokou inteligencí vyměnil páchnoucí dech. Dnes zjišťuji, že jsem mnohem propustnější vůči jiným tvarům, že ke mně více promlouvají hladké stolní desky i strakatí psi, že si více uvědomuji, jak mé zvířecí tělo rozpráví s jinými těly kolem sebe, jak je v určitých kancelářských budovách napjaté a jak se naopak uvolní v dialogu se zdmi z nepálené hlíny. Všiml jsem si, jak se mi pod bzučivým světlem zářivek napíná kůže na lebce, a jednou při jízdě na kole jsem pocítil, jak se mi na ramenou otevírají a rozpínají svaly, když se ze sloupu telefonního vedení, který jsem míjel, vznesl jestřáb rudoocasý. Čím dál intenzivněji jsem vnímal, jak moc si můj hlas vypůjčuje kolísavý tón člověka, s nímž mluvím, nebo naopak přebírá staccatovou tvrdost jeho slabik, a všiml jsem si, že i on se nechává infikovat modulacemi mého hlasu, takže každý rozhovor je zároveň jakýmsi zpěvem jednoho druhému, jako když si dva kosi vyměňují riffy mezi orobincem — nebo jako když si dva keporkaci posílají hlubinami tam a zpět svá strašidelná glissanda.