Thomas Berry: Univerzita – o transformaci vzdělávání pro ekozoickou dobu • Pilgrim

Americký kulturní historik, kosmolog, obhájce a mluvčí Země Thomas Berry (1914-2009), byl jedním nejprozíravějších ekologických myslitelů 20. století. Ve své knize The Great Work – Our Way into Future ( 1999 /Velké dílo – Naše cesta do budoucnosti) na nás naléhá, abychom obnovili naše intimní spojení se Zemí a vytvořili novou ekologicky vnímavou civilizaci na bázi jednoho pozemského společenství, která bude usilovat o vzájemný prospěch jak nás, tak planety, spíše než o její pokračující devastaci. Toto je sedmá kapitola „Univerzita“ této Berryho knihy, jejíž české vydání chystá nakladatelství Malvern. Překlad Jiří Zemánek a David Sanetrník.

„Univerzity se musí rozhodnout, zda budou pokračovat ve vzdělávání lidí pro dočasné přežití v upadající kenozoické éře nebo zda začnou vychovávat studenty pro vznikající ekozoikum. Planeta je už tak poškozená a budoucnost tak ohrožená rostoucí lidskou populací, že podmínky přežití budou v dalších letech o mnoho těžší, než byly ty, jaké jsme znali v minulosti. … Nicméně tohle není doba na další popírání ze strany univerzit ani na další svalování viny na univerzity. Nastal čas, aby univerzity přehodnotily samy sebe a to, co dělají.“
Thomas Berry

Hlavní roli ve směřování a uskutečnování „velkého díla“ má univerzita. Zdá se tedy vhodné zamyslet se trochu nad problémy, které univerzity v nedávné době zažívaly a nad tím, jakými směry by se při naplňování své role v 21. století mohly ubírat.

Univerzitu je možné považovat za jednu ze čtyř základních institucí, které významným způsobem určují fungování lidského života: jsou to vláda, náboženské tradice, univerzita a obchodně průmyslové korporace.

Dnes tyto čtyři druhy institucí při naplňování svého základního účelu selhávají z téhož důvodu. Všechny totiž předpokládají, že existuje radikální diskontinuita mezi mimolidskými a lidskými mody bytí a že všechna práva a všechny základní hodnoty jsou dány pouze člověku. Mimolidský svět je nahlížen jako něco, co žádná základní práva ani základní hodnoty nemá. Všechny základní reality a hodnoty jsou ztotožňovány s lidskými hodnotami. Jiné než lidské mody bytí nabývají svou realitu a hodnotu pouze skrze svou užitečnost pro člověka. Právě tento postoj přivedl člověka k devastujícímu útoku na mimolidský svět.

Dřívější lidské tradice prožívaly hluboce důvěrný vztah s přírodním světem ve všech jeho živých formách a dokonce v nábožensko-duchovním zakoušení přírodních jevů zažívaly hlubokou spirituální exaltaci. Od tohoto intimního vztahu dřívějších lidí s přírodním světem jsme se posunuli do situace odcizení moderní civilizace. Pokud nějaké estetické ocenění přírodního světa zůstává, má zřídkakdy hloubku významu, kterou jsme prožívali v oněch dřívějších dobách. Přesto se tato participace v přírodním světě objevuje s mimořádnou silou a pochopením u takových osobností, jako byli Henry David Thoreau a John Muir a u mnoha dalších spisovatelů, kteří ve 20. století psali o přírodě. Například u Aldo Leopolda, Lorena Eiseleyho, Edwarda Abbeyho, Edwarda Hoaglanda, Brendy Petersonové, Barryho Lopeze, Terry Tempest Williamsové, Garyho Snydera, Davida Rains Wallace, Annie Dillardové, Davida Suzukiho, Farley Mowata a řady dalších, kterých je příliš mnoho na to, aby je zde bylo možné všechny uvést. Tito spisovatelé však při formování základního směřování současných univerzit nehrají žádnou roli.

Tak jak dnes univerzity fungují, připravují studenty na jejich roli v rozšiřování lidské nadvlády nad přírodním světem a nikoli na rozvíjení důvěrného vztahu s ním. Škodlivé používání této síly zdevastovalo planetu. Najednou zjišťujeme, že ztrácíme některé z našich nejušlechtilejších lidských prožitků, které k nám přicházejí díky participaci v přírodním světě. Devastace, kterou jsme způsobili, je tak děsivá, že nelze než konstatovat, že jsme uvízli v těžké kulturní dezorientaci, která je intelektuálně udržovaná univerzitami, ekonomicky korporacemi, právně Ústavou a z duchovního hlediska náboženskými institucemi.

Univerzity by měly dobře prozkoumat svůj vlastní podíl na našich současných problémech. Někteří z našich nejschopnějších biologů jako například E. O. Wilson, Niles Eldredge a Norman Myers, kteří dospěli ke komplexnímu pochopení biosystémů planety, nám sdělují, že srovnatelná devastace životních systémů Země, k níž dnes dochází, se neodehrála od konce éry mesozoika před nějakými 65 milióny let¹. To, co se dnes děje, se nedá srovnat s žádnou jinou historickou změnou ani s žádným jiným kulturním přechodem, jako byl například v Evropě přechod z klasického středomořského období do doby středověku nebo přechod od středověku k osvícenství. Ani přechod z paleolitu do neolitické doby v rámci našeho kulturního vývoje nelze srovnávat s tím, co se odehrává právě teď. Protože my neproměňujeme pouze lidský svět, měníme také chemii planety a dokonce její geologickou strukturu a její celkové fungování. Narušujeme atmosféru, hydrosféru i geosféru a to způsobem, který ničí práci přírody za stovky miliónů let či dokonce za miliardy let. Genetické kmeny, které jsme vyhladili, se už nikdy nevrátí.

Zde není prostor na to posoudit v plném rozsahu narušení planety, k němuž došlo. Nicméně je potřeba zmínit, že zejména oddělení lidské ekonomiky od ekonomiky Země mělo nadmíru katastrofální důsledky. Zvyšování hrubého lidského produktu je nepochybně v rozporu se současným poklesem hrubého produktu Země. Zachovat integritu ekonomiky Země by mělo být prvním cílem každého našeho ekonomického programu. Přesto bylo až do nedávna obtížné najít univerzitu, která by tomuto prvnímu principu ekonomiky vyučovala. Je zvláštní být svědkem toho, jak lidé přecházejí od sebevraždy, vraždy a genocidy k biocidě a geocidě vedeni falešnou představou, že tím zlepšují lidské poměry.

Tato devastace přírodního světa není jen důsledkem průmyslové ekonomiky, která je ochotná kvůli finančnímu zisku nebo kvůli takzvanému zlepšení lidských podmínek zruinovat celou planetu. Dochází k ní také díky americké ústavě, která zaručuje lidem účast na vládě, osobní svobody a právo vlastnit majetek a libovolně jím disponovat a to bez jakékoli právní ochrany přírodního světa. Právní věda, která takovou ústavu podporuje, je zcela nedostatečná. Neposkytuje totiž žádný základ pro fungování planety jako integrálního společenství, které v sobě zahrnuje všechny své lidské i mimolidské součásti. Pouze právní věda, která je postavená na zájmu o integrální pozemské společenství, je schopna udržet planetu životaschopnou.

Tento zákonný status práv pro přírodní mody bytí je potřebný zejména dnes, kdy člověk získal tak rozsáhlou moc nad fungováním planety. Dokud je pro nás americká ústava ve své současné podobě a ve svém současném výkladu hlavním vodítkem v právních záležitostech, nikdy na tomto kontinentě nedosáhneme spravedlivého přístupu vůči přírodním modům bytí. K nápravě této situace už bylo podniknuto několik kroků v rámci velkého společenství národů. Nejpůsobivější je Světová charta pro přírodu (World Charta for Nature), která byla schválená v roce 1982 valným shromážděním OSN². Tato charta zcela jasně konstatuje, že „Každá forma života je jedinečná a zasluhuje úctu bez ohledu na to, jakou cenu má pro člověka; aby se takového uznání dostalo všem organismům, musí se člověk řídit morálním kodexem jednání.“ Podobný postoj je vyjádřen v Chartě Země (Earth Charta), která byla připravená k prezentaci v OSN v roce 2002³. Jde o obsáhlý dokument, který se snaží spojit sociální spravedlnost a otázky udržitelného rozvoje s problematikou životního prostředí.

Také náboženské instituce mají vážné nedostatky v tom, že účinněji neučí, že přírodní svět je naší prvotní zkušeností zjevení. Důraz na verbální zjevení, který přehlíží projev božství v přírodním světě, vede k nepochopení celého procesu zjevení. K tomu se v západních náboženských tradicích připojuje přehnaný důraz na procesy spásy, který opomíjí procesy stvoření a nedovoluje nám mít náboženský prospěch z tohoto primárního a nejhlubšího způsobu prožívání božství v bezprostředním životě.

Vědomí této potřeby většího zájmu náboženství o problematiku ekologie vedlo k sérii deseti konferencí na téma vztahu různých náboženských tradic k životnímu prostředí, které se konaly v letech 1996 až 1999 na Harvardově univerzitě. Díky této pozoruhodné sérii konferencí se spojilo asi osm set učenců a vyznavačů světových náboženství, aby se společně zamysleli nad praktickými a teoretickými zdroji jednotlivých náboženských tradic pro rozvinutí vzájemně obohacujících vztahů mezi lidmi a Zemí⁴. Přednášky z této konference byly publikovány nakladatelstvím Harvard University Press.

Zmiňuji ekonomiku, právní vědu a náboženství, jelikož patří k předmětům, které jsou vyučovány na našich vysokých školách a univerzitách. K integrální prezentaci těchto předmětů zde bohužel nedochází, protože tyto obory zastávají názor, že mimolidský svět je tu v podstatě proto, aby byl lidmi využíván, ať už ekonomicky, esteticky, rekreačně či pro duchovní potřeby. Z tohoto důvodu představují univerzity jednu z hlavních opor patologie, která je dnes pro planetu tak ničivá.

V důsledku tohoto základního postoje se domníváme, že čím víc svět kolem nás využíváme, tím většího pokroku dosahujeme směrem k jakémusi vyššímu stavu bytí. Představa, že exploatací přírodního světa dospějeme ke svého druhu nadpozemskému postavení, nás dohnala k ještě většímu úsilí tohoto cíle dosáhnout. Ideálem je vytěžit co největší množství přírodních zdrojů, zpracovat je, co nejrychleji je prohnat konzumní ekonomikou a poté vyhodit na skládku. Tohle považujeme za pokrok – přestože dnes obrovské nahromadění odpadků zaplavuje krajinu, prosakuje do ovzduší a plní oceány.

Je však důležité poznamenat, že vznikla čtyři významná hnutí, která tomuto směřování brání. Na poli ekonomiky je to Společnost pro ekologickou ekonomiku (Society for Ecological Economics), založená Hermanem Dalym a Robertem Costanzou. V oblasti práva vznikla Charta Země jako základ pro uznání celého rozsáhlého pozemského společenství. Ve sféře náboženství vzniklo ze zmíněné tříleté série konferencí na Harvardově univerzitě⁵ Fórum o náboženství a ekologii (Forum on Religion and Ecology), které zkoumá různé pohledy na přírodu v náboženských tradicích celého světa. A na poli vzdělávání je to Deklarace Tailloires, která se stala impulzem k ekologizaci univerzit a povzbudila univerzity a jejich vedoucí představitele k tomu, aby do své pedagogické činnosti začali zahrnovat udržitelné postupy⁶.

Přesto existuje na univerzitách stále hluboký zdroj potíží. Spočívá v tom, čemu se říká humanitní nebo liberální studia. Ta údajně, jak nám sdělují humanističtí učenci, umožňují rozšíření skutečně lidské kvality života. Nicméně toto soustřeďování hodnoty v tak rozsáhlé míře na člověka deformuje jeho místo a roli ve struktuře a fungování vesmíru. Neuvědomujeme si, že i když různé součásti vesmíru existují kvůli sobě navzájem, všechny v první řadě existují kvůli integritě vesmíru. Také člověk, jakkoli sám o sobě velkolepý, existuje díky celistvosti vesmíru a díky Zemi víc, než ony existují díky člověku. Člověk skutečně závisí na větším vesmíru, pokud jde o jeho život, o jeho fungování i jeho sebeuskutečnění. Uvnitř řádu vesmíru poskytuje planeta Země účinné, nezvratné materiální a formální podmínky, které člověka přivádějí k životu, podporují ho v jeho existenci a vedou ho k naplnění.

Primát vesmíru nad každou částí vesmíru a primát Země nad každou součástí Země byl dříve v naší západní náboženské a kosmologické tradici uznáván. Posvátné společenství je primárně vesmírným společenstvím, nikoli lidským společenstvím. Ať už byly nedostatky středověkého teologického myšlení jakékoliv, bylo jasné, že primární hodnotou je celý vesmír. Člověk patří zcela do řádu stvoření jako součást většího integrálního celku. Jak na to poukázal Tomáš Akvinský, nejvýznamnější středověký teolog, „řád vesmíru představuje nejvyšší a nejvznešenější dokonalost v rámci všech věcí“⁷.

I v tradičním teologickém kontextu by se dalo říci, že to, co je děláno bohem v rámci řádu stvoření, má v sobě z hlediska jeho nejvyššího účelu oslnivost celku, nikoli oslnivost nějaké jednotlivé části celku. Pouze celek má nějaký integrální význam. I vtělení a spása, tak jak jsou prezentovány v rámci křesťanské tradice, musí být chápány především jako dobro vesmíru, přestože mají určitý bezprostřední vztah k člověku. Jak bylo v tom čase řečeno: „Celý vesmír se společně podílí na božské dobrotě a reprezentuje ji lépe než kterákoliv jednotlivá bytost“⁸.

K historickému rozchodu s touto tradicí došlo v čase velkého moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349⁹. Pro západní svět to byla traumatická chvíle. Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici.

Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s René Descartesem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extesa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být a dokonce musí být využit ve prospěch člověka.

Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od doby Descarta vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoliv důvěrnému vztahu s přírodním světem s výjimkou období romantismu na konci 18. a na začátku 19. století. Vědci s čím dál větší vehemencí trvali až donedávna na tom, že vesmír lze pochopit jen jako náhodné působení nepatrných částic bez jakékoliv orientace a jakéhokoliv významu. Že jsme se takovému výkladu, který nám vědci o svých vlastních objevech poskytli, měli bránit, je zcela na místě. To, že jsme vědcům dovolili, aby v nás vyvolali tak hlubokou nedůvěru vůči přírodnímu světu, je nesmírně politováníhodné.

Měli bychom být schopni nabídnout svůj vlastní výklad vědeckých objevů. Mělo by nám být zřejmé, že naše empirické zkoumání struktury a fungování vesmíru odhalilo velkolepý svět, který přesahuje vše, o čem jsme byli dosud schopni uvažovat či snít. Jakoukoliv rozumnou odpovědí na tyto objevy je obdiv, úžas a dokonce určitá předtucha hlubších tajemství, obsažených v tak ohromující realitě. Dokonce bychom mohli uvažovat o tom, že vynořující se evoluční vesmír nám v posloupnosti svého rozvíjení nabízí nový prožitek zjevení, ať už je oním počátkem, z něhož vznikl, cokoliv.

Pro tuto zkušenost nepotřebujeme dalekohled, mikroskop ani vědeckou analýzu. Přesto právě s těmito nástroji, které nám umožnily důvěrné sblížení s vesmírem, jsme dospěli k novému porozumění posloupnosti proměn, kterými prošel evoluční proces, až se stal tím, co pozorujeme v současnosti. Pokud by byla náboženská zkušenost jen nějakým naivním dojmem neinformovaných lidí, nemohla by vést k tak vysoce intelektuálnímu pochopení, k takové duchovní exaltaci, k tak obdivuhodným náboženským obřadům či k takovému ohromnému množství písní, básní, literatury a tanců, jež lidé vytvořili.

Skutečně se zdá, že je jen málo těch, v nichž vidění hvězd, oceánu, zpěvu a letu ptáků, dokonalých forem a činností různých druhů zvířat nebo úžasných výhledů na hory, řeky a údolí nevyvolává určitý pocit vnitřní spontánnostii, vůdčího principu, vědomí transmateriální přítomnosti, projevující se v celém hmotném vtělení; pocit řídícího principu, který lze pozorovat v každé živé bytosti a který umožňuje, aby celá ta složitost DNA v genetickém procesu fungovala nějakým soudržným způsobem. I když tento princip nejsme schopni žádnou svou smyslovou schopností vnímat ani ho nedokážeme vyjádřit žádnou rovnicí, naše bezprostřední vnímání nám říká, že existuje jistý sjednocující princip v žaludu, který složitým součástem genetického kódu dubu umožňuje fungovat jako jeden celek – vysílat dolů do půdy kořeny, zvedat kmen do výše, roztahovat větve do stran, rašit a rozvíjet listy a tvarovat semena a následně tohle všechno živit hektolitry vody a mnoha tunami nerostů, čerpanými ze země a roznášenými do celého tohoto životního systému. Že tato obrovská komplexita fungování by měla mít nějaký sjednocující princip, známý tradičně jako „duše“ organizmu, je lidské inteligenci okamžitě zřejmé. Jelikož zde není příležitost argumentovat pro psychický, duchovní nebo duševní rozměr živého organismu, pouze naznačím, že moje generace se v důsledku své neschopnosti navázat intimní vztah s přírodním světem stala autistickou generací. Toto mentální manko nás v geobiologické historii vývoje Země přivedlo do terminální fáze kenozoické éry. V současnosti potřebujeme zjistit, jak se můžeme z tohoto odcizení vymanit a jak můžeme dospět k životaschopnějšímu způsobu vztahování k přírodnímu světu.

Domnívám se, že náboženství jsou příliš farizejská, korporace příliš chtivé zisku a vlády příliš servilní na to, aby byly schopny poskytnout v tomto ohledu nějakou přiměřenou nápravu. Avšak univerzity by měly mít znalosti i nezávislost a měly by poskytovat vedení, které lidské společenství potřebuje. Univerzity by také měly mít kritickou kapacitu a schopnost ovlivňovat další profese a ostatní aktivity společnosti. Univerzity mají speciální spojení s mladší generací, které je nezbytné pro přeorientování lidského společenství k většímu pochopení, že člověk může žít, přežít a stát se celistvým jen v rámci jednoho velkého společenství planety Země.

Jestliže hlavní patologií, která vedla k ukončení kenozoika, je radikální diskontinuita, která vznikla mezi lidským a nelidským, pak obnova života na planetě se musí opírat o kontinuitu mezi lidským a jiným než lidským jakožto jednom integrálním společenství. Jakmile bude tato kontinuita uznána a přijata, pak naplníme základní podmínku, která člověku umožní, aby byl na Zemi přítomen způsobem, který bude vzájemně prospěšný, jak pro něj, tak pro Zemi.

V tomto novém kontextu by každá součást pozemského společenství měla mít svá práva v souladu s odpovídajícím způsobem svého bytí a svou funkční rolí. Základními právy jsou v každém případě právo na habitat a právo, aby každá bytost měla možnost naplnit svou roli v přírodním systému, do něhož náleží. Lidé by byli povinni tato práva respektovat. Jestliže v 18. století, kdy vznikala americká ústava, nebyly takovéto zájmy předmětem diskuzí, dnes musí být ústředním tématem každé diskuze o právním rámci naší společnosti. Kritickým posláním právnických fakult našich univerzit je se těmito otázkami do hloubky zabývat, což se bohužel zatím neprojevilo. Zdá se, že pro právní vědu se dnes otevírá mnohem širší základna. Počáteční krok učinil v tomto směru soudce William O. Douglas v knize A Wilderness Bill of Rights (Základní práva a svobody divočiny), která byla publikována už v roce 1965¹⁰. Nalézáme v ní pozoruhodné potvrzení nutnosti vytvořit právní status pro přírodní svět.

V tomto novém kontextu by se smysl pro společenství rozšířil i mimo Zemi na celý vesmír, chápaný jako jedno jediné soudržné společenství, které se vynořilo do bytí s naprostou závislostí každé své součásti na všech ostatních částech. My skutečně musíme vesmír považovat za nejvyšší úroveň reality a hodnoty, v jejímž kontextu participují všechny součásti vesmíru, každá v souladu se svou vlastní rolí. V tomto rámci se vesmír stává prvotní univerzitou, stejně jako je prvotním zákonodárcem, prvotní ekonomickou korporací, prvotním vědcem, prvotním technologem, prvotním léčitelem, prvotním zjevením božského, prvotním umělcem, prvotním učitelem a vskutku prvotním zdrojem a vzorem i konečným osudem ve všech pozemských záležitostech. V průběhu celého našeho lidského intelektuálního vývoje jsme vždy byli zcela závislí na tom, co nám vesmír sděluje – v oné rané fázi skrze bezprostřední pozorování a v této pozdější prostřednictvím všech těch pozorovacích nástrojů, které jsme si k tomuto účelu vynalezli. Pomocí těchto instrumentů vstupujeme hluboko do nejskrytějších oblastí jevové existence, zatímco současně tyto skryté sféry vstupují do našich vlastních myslí. Je to reciproční vztah. Jsme dotýkáni tím, čeho se dotýkáme. Jsme utvářeni tím, co utváříme. Jsme obohaceni tím, co obohacujeme.

Lidská univerzita by byla kontextem, v němž vesmír sám sebe reflektuje v lidské inteligenci a komunikuje s lidským společenstvím. Univerzita by měla vesmír jako svůj výchozí, stvrzující a sjednocující referenční rámec. Protože je vesmír ustavičně vznikající realitou, byl by chápán především skrze svůj příběh. Vzdělávání na všech úrovních by bylo pojímáno jako poznávání příběhu vesmíru a naší lidské role v tomto příběhu. Příběh vesmíru by byl základním kurzem na každé vysoké škole či univerzitě.

Tento příběh může plnit svou roli jen tehdy, pokud chápeme, že vesmír má od samého počátku psychicko-duchovní stejně jako fyzicko-materiální aspekt. To by nemělo být těžké, protože poznáváme, co to „něco“ je podle jeho zevnějšku a podle toho, co to dělá. Drozda poznáme podle rozmanitosti jeho zpěvu, podle jeho velikosti, podle břidlicově šedého zbarvení jeho peří, bílé skvrny na křídlech a také podle bílých ocasních per. Vzhledem k tomu, že nás vesmír přivádí k životu se všemi našimi znalostmi i uměleckými a kulturními dovednostmi, musí to být tudíž proces, který vytváří inteligenci, estetiku i vztahy důvěrné vzájemnosti.

Tyto vlastnosti, které si spojujeme s člověkem, jsou rovněž vlastnostmi, které nacházíme v celém přírodním světě. I na úrovni prvků pozorujeme sebeorganizující schopnosti, včetně schopnosti vytvářet důvěrné vztahy. To vše svědčí o neuvěřitelných psychických možnostech, které jsou tak působivé, že nás to nutí uvažovat, že mody vědomí existují v celém vesmíru v nesmírném množství kvalitativně rozmanitých projevů. Především objevujeme, že každá bytost má svou vlastní spontánnost, která vyvstává z hloubek jejího vlastního bytí. Tato spontaneita vyjadřuje vnitřní hodnotu každé bytosti takovým způsobem, že musíme říci, že vesmír je společenstvím subjektů, nikoli sbírkou objektů.

Právě v tomto důvěrném vztahu s celým vesmírem překonáváme duševní fixaci naší doby, vyjádřenou v radikálním oddělení, které činíme mezi lidským a oním jiným než lidským. Tato utkvělá představa, kterou jsem popsal jako necitelný vztah člověka k přírodnímu světu, je ve svých nejhlubších kořenech vyléčena, jakmile si uvědomíme, že celý vesmír je složen ze subjektů, s nimiž je třeba komunikovat, nikoli primárně z předmětů, které se mají využít. Tato zkušenost společenství je, domnívám se, univerzální. Lze ji pozorovat v bezprostřední reakci téměř každého, kdo se jednoduše dívá na oceán při východu či západu slunce nebo na noční oblohu se všemi jejími zářícími hvězdami, nebo v reakci těch, kdo vstupují do oblasti divočiny s jejími hrozivými i úchvatnými aspekty.

V každé fázi svého imaginativního, estetického a emocionálního života jsme na tomto větším kontextu světa, který nás obklopuje, hluboce závislí. Neexistuje žádný vnitřní život bez prožitku vnějšího světa. Tragédií při likvidaci pralesů není ekonomická ztráta, ale ztráta duše, která je s touto likvidací spojena. Jelikož tím připravujeme naši představivost, naše emoce a dokonce i náš intelekt o ten ohromující zážitek, který je nám sdělován divočinou. Děti, které žijí jen v kontatku s betonem a ocelí, s dráty, koly a stroji, s počítači a umělými hmotami, které zřídkakdy prožívají nějakou prapůvodní skutečnost nebo dokonce ani v noci nevidí hvězdy, trpí duševní deprivací, která jim znemožňuje zažívat nejhlubší z jejich lidských prožitků.

roto zde navrhuji, aby univerzity vyučovaly příběh vesmíru tak, jak ho dnes známe. Protože příběh vesmíru je náš vlastní příběh. Nemůžeme sami sebe adekvátně poznat než skrze popis proměn vesmíru a planety Země, díky nimž jsme vznikli. Tento nový příběh vesmíru je naším osobním příběhem, stejně jako je příběhem našeho společenství.

Od vnímání času, v němž se vesmír jednoduše otáčí ve stále se obnovujících cyklech ročních dob, jsme dnes dospěli k vesmíru, který se vynořil do bytí prostřednictvím sledu nevratných transformací, i když současně krouží v neustále se obnovující následnosti sezónních změn. Naší největší a nejvlastnější potřebou je příjmout tento příběh vesmíru tak, jak ho nyní známe, jako náš posvátný příběh. Mohl by být považován za nejvelkolepější ze všech příběhů stvoření. Tento příběh nijak neumenšuje předcházející příběh, který máme díky knize Genesis – příběh, který se vztahoval k dávným mezopotámským vyprávěním o vzniku vesmíru –, ale naopak ho spíše umocňuje. K tomuto našemu novému příběhu jsme dospěli více empirickou cestou pomocí nových pozorovacích nástrojů.

Dnes sami sebe poznáváme jako geneticky spřízněné se všemi ostatními živými bytostmi ve vesmíru. Jen díky tomuto příběhu jsme schopni určitým integrálním způsobem překonat naše odcizení od přírodního světa kolem nás. Konečně jsme schopni pochopit, proč je náš vlastní prospěch závislý na prospěchu Země. I když si to dnes s takovou hloubkou pochopení uvědomujeme, je pro nás přesto stále obtížné přehodnotit ekonomiku, právo, náboženství a vzdělání v rámci tohoto nového vědeckého kontextu. Zdá se, že naše univerzity uvízly v utkvělé představě, z níž se nejsou schopny vymanit, i když se jasně ukazuje, že dřívější kulturní formy nemohou devastaci planety zabránit.

Stávající kulturní formy zůstávají zjevně jediným kontextem pro přežití, který jsou naše univerzity schopny uznat. Nicméně problém nespočívá tak docela v samotných kulturních formách, ale v neschopnosti rozšířit pochopení, jak tyto kulturní formy fungují v tomto novém kontextu. Potíž představuje také nepochopení nebo naopak přílišné zdůrazňování některých fází těchto kulturních forem – například v náboženství důraz na vykoupení, které vede k přehlížení stvoření. A také naše neschopnost porozumět tomu, že tyto dřívější kulturní formy budou v novém kontextu vstupovat do rozsáhlejší fáze své existence, než jakou kdy v předchozích dobách poznaly.

Naléhavost přechodu do nové situace by nebyla tak velká, kdyby devastace planety nebyla tak zdrcující. Dokud žijeme, dokud máme své hodnoty a vzděláváme se v tomto dřívějším kontextu, nebudeme schopni dosáhnout hlubšího porozumění s těmi, kteří toto nové pochopení už mají.

I když naše univerzity prošly od doby svého vzniku v raném středověku mnoha proměnami, nikdy nezažily nic, co by se podobalo přechodu, který je od nich požadován právě teď. Tento problém nelze vyřešit pouhým vytvořením ekologického kurzu či programu, protože ekologie není kurz ani program. Spíše je základem všech kurzů, všech programů a všech profesí, jelikož ekologie je funkční kosmologie. Ekologie není součástí lékařství, lékařství je rozšířením ekologie. Ekologie není součástí práva, právo je nadstavbou ekologie. A totéž – samozřejmě s přihlédnutím k jejich specifikům – lze říci také o ekonomice a dokonce o humanitních vědách.

Existovaly historické etapy, kdy na západních univerzitách dominovala jako královna věd teologie. Byly časy, kdy univerzitám vládly humanistické zájmy. Byly doby, kdy byly univerzity ovládány mechanistickými vědami, strojírenstvím či obchodem. Tato současná nová situace vyžaduje, aby univerzity našly svůj hlavní zájem ve funkční kosmologii. Taková funkční kosmologie však může existovat jen na univerzitách, kde je uznáván duchovní rozměr vesmíru stejně jako jeho fyzický rozměr.

Transformace lidského života, která je naznačována v tomto přechodu z kenozoické do ekozoické éry, působí na náš smysl pro realitu a pro hodnoty tak hluboce, že ji lze přirovnat jen k velkým klasickým náboženským hnutím minulosti. Ovlivňuje naše vnímání původu a smyslu samotné existence. Možná by mohla být považována za metanáboženské hnutí, protože se netýká jen jednoho segmentu lidského společenství, ale celého lidského společenství. Dokonce přesahuje lidský řád a zahrnuje do sebe celý geobiologický řád planety.

V této úvodní periodě třetího tisíciletí budeme muset v každé fázi svého života činit zásadní rozhodnutí. Tím nejbližším rozhodnutím bude, zda některá z našich základních institucí – vláda, náboženské organizace, univerzity či podníky – dokáže zmírnit svou silnou náklonnost k terminální fázi kenozoika, nebo zda by nemohla některá z těchto institucí tuto změnu uskutečnit v jejím plném rozsahu či případně zda by ji nemohly uskutečnit všechny.

Univerzity se musí rozhodnout, zda budou pokračovat ve vzdělávání lidí pro dočasné přežití v upadající kenozoické éře nebo zda začnou vychovávat studenty pro vznikající ekozoikum. Planeta je už tak poškozená a budoucnost tak ohrožená rostoucí lidskou populací, že podmínky přežití budou v dalších letech o mnoho těžší, než byly ty, jaké jsme znali v minulosti. Ve 20. století jsme neuvažovali jasně ani jsme se nechovali správně a dnes jsme tudíž chyceni v mučivém rozpolcení mysli. Máme tak ohromné znalosti o vesmíru a jeho fungování a přesto projevujeme takovou neschopnost využít tyto poznatky ku prospěchu sebe či jakéhokoli jiného modu pozemského bytí. Nicméně tohle není doba na další popírání ze strany univerzit ani na svalování viny na univerzity. Nastal čas, aby univerzity přehodnotily samy sebe a to, co dělají.

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář