Esej „Louka za potokem“ je třetí kapitolou knihy Thomase Berryho The Great Work – Our Way into the Future, jejíž české vydání pod názvem Velké dílo – naše cesta do budoucnosti v současné chystá nakladatelství Malvern. Překlad Jiří Zemánek a David Sanetrník.
„Potřebujeme porozumět vesmíru primárně jako oslavě. … člověk může být identifikován jako ta bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní počátek ve zvláštním modu vědomého sebeuvědomování … O životaschopné budoucnosti planety můžeme uvažovat spíš jako o důsledku naší účasti v symfonii nebo jako o naší obnovené participaci v numinózní přítomnosti, manifestující se v zázračném světě kolem nás, než jako o realizaci nějakého vědeckého pochopení či socioekonomického aranžmá“.
Thomas Berry / The Great Work
Byl jsem tenkrát malý chlapec, mohlo mi být nějakých dvanáct let. Moje rodina se přestěhovala z hustě osídlené jižní části města na jeho okraj, kde se právě stavěl nový dům; stál nedokončený na nevelkém svahu a dole pod ním protékal malý potok, za nímž se nacházela louka. Bylo to v časném květnovém odpoledni, kdy jsem poprvé pohlédl dolů na tu scenérii.
Louka byla pokrytá liliemi, jejichž bílé květy vykukovaly nad hustou trávu. Byla to magická chvíle – tato zkušenost dala mému životu něco, co zdá se mé myšlení vysvětluje na hlubší úrovni, než téměř jakákoli jiná moje zkušenost, na niž si dokážu dnes vzpomenout. Nebyly to však jen lilie, byl to také zpěv cvrčků a lesní krajina v dálce a mraky na pozadí čistého nebe. To, co se tehdy odehrálo, nebylo nic vědomého. Můj život běžel dál jako u každého mladého člověka.
Možná to nebyla jen tato chvíle, která na mě udělala tak hluboký dojem. Možná to byla také vnímavost, která se rozvinula v mém dětství. I po mnoha letech se ke mně tento okamžik stále vrací. Kdykoliv přemýšlím o svém základním životním postoji, o celkovém zaměření své mysli a o věcech, jimž jsem věnoval své úsilí, vidím tuto chvíli přicházet zpět a vnímám, jaký vliv měla na moje pochopení toho, co je v životě skutečné a hodné úcty.
Tato raná zkušenost se stala pro mě určující v celém rozsahu mého myšlení. Cokoliv uchovává a zvyšuje kvalitu této louky v přirozených cyklech jejích proměn, je dobré; cokoliv jí odporuje nebo ji popírá, není dobré. Moje životní orientace je takto jednoduchá a uplatňuje se všude: v ekonomice i v politice, stejně jako ve výchově a v náboženství.
V ekonomice je dobré to, co podporuje přírodní procesy této louky. Je v ní špatné to, co zmenšuje schopnost louky se každého jara obnovovat a poskytovat prostředí, v němž mohou cvrčci zpívat a ptáci nacházet potravu. Takové louky, jak jsem později učil, samy procházejí neustálou proměnou. Tyto vyvíjející se biosystémy si zaslouží, aby byly samy sebou a mohly vyjádřit své vnitřní kvality. Jak v ekonomice, tak ve vědě, v zákonech i v politických záležitostech je dobré to, co uznává práva této louky a tohoto potoka i lesů v pozadí existovat a rozkvétat v jejich stále se obnovujících sezónních projevech, přičemž rozsáhlejší procesy utvářejí bioregion v následnosti jeho proměn.
Zdá se mi, že také náboženství má svůj původ v hlubokém mystériu této scenérie. Čím víc člověk uvažuje o nekonečném počtu vzájemných aktivit, které se v louce odehrávají, tím tajemnější se tato scenérie stává. Čím víc významu nacházíme v májovém čase v rozkvétajících liliích, tím víc můžeme být jat úctou při prostém pohledu na tento malý kousek luční krajiny. Nebyl to žádný majestát Apalačského pohoří nebo Západních hor, ani nesmírnost a síla oceánu, ani drsná majestátnost pouštní krajiny. Přesto se projevovala v této malé louce velkolepost života jako oslavy způsobem tak hlubokým a působivým, jako tomu nebylo na žádném jiném místě, které jsem během mnoha těch dalších let poznal.
Zdá se mi, že předtím, než jsme se vydali na industriální cestu života, mělo takové prožitky mnoho lidí. Vesmír jako projev určité primordiální vznešenosti byl rozpoznáván jako konečná vztahová rovina pro každé naše lidské porozumění nádhernému a přesto hrůzyplnému světu kolem nás. Každá bytost dosahovala své plné identity díky svému sjednocení se samotným vesmírem. Domorodí lidé severoamerického kontinentu vztahovali každou svou slavnostní činnost nejprve k šesti směrům vesmíru: ke čtyřem základním světovým stranám a k nebi nahoře a k zemi dole. Jen tehdy se mohla nějaká lidská činnost stát plně hodnotnou.
V těchto raných dobách byl vesmír světem smyslu, základní referenční rovinou, z níž lidé odvozovali svůj sociální řád, ekonomické přežití i léčení nemocí. V tomto širém prostoru dlely múzy, odtud přicházela básnická, umělecká i hudební inspirace. Buben, srdeční tep samotného vesmíru, ustavoval rytmus tance, jímž lidé vstupovali do úžasné aktivity přírodního světa. Numinózní dimenze vesmíru sama působila na mysl člověka skrze nesmírnost nebe a skrze síly zjevované v hromu a v blescích, stejně jako skrze jarní čas obnovy života, přicházející po bezútěšnosti způsobené zimou. Také všeobecná bezmocnost člověka před ohrožením života se všemi těmi obavami o přežití zjevovala jeho intimní závislost na integrálním fungování věcí. To, že měl člověk tak důvěrný vztah s vesmírem, bylo možné jen proto, že vesmír sám měl důvěrný vztah s člověkem jakožto mateřský zdroj, z něhož lidé vznikli a jímž jsou udržováni ve své existenci.
Tuto zkušenost pozorujeme i dnes u domorodých lidí. Oni žijí ve vesmíru, v kosmologickém řádu, zatímco my, lidé průmyslového světa, už ve vesmíru nežijeme. Žijeme v politickém světě, v národě, ve světě byznysu, ve světě ekonomického řádu, v tradici kultury, ve snovém světě Disneylandu. Žijeme ve městech, ve světě betonu a kovu, kol a drátů, ve světě obchodu a práce. Nevidíme už v noci hvězdy nebo planety či měsíc. Ani během dne nezakoušíme slunce nějak bezprostředně významuplným způsobem. Uvnitř nákupního střediska se léto a zima nijak od sebe neliší. Náš svět je světem dálnic, parkovišť, nákupních center. Čteme knihy psané podivně vymyšlenou alfabetou. Už dávno nečteme knihu přírody.
I když dnes máme k dispozici nejvědečtější poznání vesmíru, jaké kdy lidé měli, není to poznání, které by nás uvádělo do důvěrné přítomnosti uvnitř významuplného kosmu. Rozmanité a pestré přírodní jevy už pro nás nepředstavují duchovní jsoucna. Máme bohatý kontakt s přírodou prostřednictvím fotografií a televizních prezentací, ale jak kdysi poznamenal svatý Augustin, obrázek jídla nás není schopen nasytit. Náš svět lidského významu už není sladěn s významem našeho okolí. Vyvázali jsme se z hluboké interakce se svým životním prostředím, která je vlastní naší přirozenosti. Naše děti se už neučí, jak číst velkou knihu přírody ze své vlastní bezprostřední zkušenosti nebo jak kreativně interagovat se sezónními proměnami planety. Zřídka se dnes učíme, odkud přichází voda nebo kam odchází. Naše lidské oslavy už neuvádíme v soulad s velkou liturgií nebe.
Protože jsme zcela v rozporu s planetou, která nás přivedla do bytí, stali jsme se vskutku podivnými bytostmi. Své enormní schopnosti, znalosti a výzkum věnujeme na rozvíjení vlastního lidského řádu, který je odpojen od zdrojů, z nichž jsme vzešli a na kterých jsme závislí v každém okamžiku své existence — a dokonce tyto zdroje ničíme. Své děti zasvěcujeme do ekonomického řádu, který je založen na exploataci živých přírodních systémů planety. Aby této perspektivy mohly dosáhnout, musíme je nejprve v jejich vztahu k přírodnímu světu znecitlivět. Toto odpojení se odehrává docela jednoduše, jelikož my sami jsme se stali necitliví vůči světu přírody a už si neuvědomujeme, co přesně děláme. A přesto, když své děti v jejich raném dětství pozorně sledujeme, vidíme, jak jsou instinktivně přitahovány k hlubokému prožívání okolní přírody. Pozorujeme také jejich dodatečný stres, emocionální poruchy a handicapy v učení, které zdá se pocházejí z toxického prostředí a konzervačně zpracovaných potravin, které jim poskytujeme.
Primárním zájmem lidí tohoto kontinentu musí být znovu objevit integrální vztah s vesmírem, s planetou Zemí a se Severní Amerikou. I když nového sjednocení naší vlády, našich institucí a našich profesí s kontinentem v jeho hluboké struktuře a fungování nelze dosáhnout ihned, cestou k němu mohou být naše výchovné programy. Tento nový rozvoj je možný zvláště na nižších stupních základní školy. Ve třetím desetiletí minulého století se tímto směrem ubíralo například pedagogické myšlení Marie Montessori. Ve své knize To Educate the Human Potential (O výchově lidského potenciálu)1Maria Montessori, To Educate the Human Potential. Clio Press, Oxford (England) 1948. Maria Montessori (1870-1952) byla významná italská lékařka, pedagožka a antropoložka; byla historicky první ženou, která získala univerzitní titul z medicíny. Její alternativní koncept výchovy a vzdělávání dětí, který vychází z bezprostředních potřeb dítěte a je zaměřen na rozvoj jeho vnitřního potenciálu, přinesl do dětské pedagogiky revoluční změnu. Maria Montessori je považovaná za jednu z nejvýznamnějších žen první poloviny 20. století a byla celkem třikrát nominována na Nobelovu cenu míru. Z autorčiných knih publikovaných v češtině: Od dětství k dospívání (Triton, Praha 2012); Objevování dítěte. (Portál, Praha 2017). Maria uvádí, že výchova šestiletých dětí skutečně začíná, až když je dítě schopno ztotožnit svůj vlastní střed se středem vesmíru. Protože vesmír, jak říká, „je velkolepá skutečnost“. Představuje „odpověď na všechny otázky“. „Půjdeme společně po této cestě života, protože všechny věci jsou součástí vesmíru a spojují se navzájem a tvoří jednu celistvou jednotu.“ Tento obsáhlý kontext umožňuje „mysli dítěte, aby se stala soustředěnou a aby zastavila bezúčelné pátrání po vědomostech“. Maria dále zmiňuje, jak tato zkušenost vesmíru probouzí v dítěti obdiv a údiv a jak mu umožňuje své myšlení sjednotit. Tímto způsobem se dítě učí, jak se všechny věci k sobě navzájem vztahují a že tyto vztahy jsou tak těsné „že ať už se zabýváme čímkoliv, atomem nebo buňkou, nemůžeme to vysvětlit bez poznání širokého vesmíru.“
Potíž spočívá v tom, že se vznikem moderních věd jsme začali o vesmíru přemýšlet jako o souboru objektů spíš než jako o společenství subjektů. Často si ztrátu vnitřního spirituálního světa lidské mysli a lidských emocí spojujeme se vznikem moderních mechanistických věd. Ještě závažnější je však zjištění, že jsme ztratili samotný vesmír. Dosáhli jsme sice rozsáhlé kontroly nad mechanickými a dokonce i nad biologickými funkcemi přírodního světa, ale tato kontrola nepřinesla vždy příznivé důsledky. Často tomu bylo právě naopak. Nejenže jsme ovládli planetu ve velké části jejího fungování, ale do značné míry jsme zničili samotné životní systémy. Umlčeli jsme též mnoho nádherných hlasů vesmíru, které k nám kdysi promlouvaly o velkých mystériích existence.
Už dávno neslyšíme hlasy řek, hlasy hor či hlasy moře. Stromy a louky už pro nás nepředstavují důvěrné způsoby duchovní přítomnosti. Svět kolem nás se stal spíše „to“ než „ty“, jak poznamenal vynikající archeolog Henri Frankfort ve své knize Before Philosophy2Henri Frankfort ad., Before Philosophy: The Intellectual Adventure of Ancient Man. Penguine, Baltimore 1949, str. 26.. Dál skládáme hudbu, píšeme poezii a vytváříme obrazy, sochy a architekturu, ale tyto aktivity se snadno stávají pouze estetickým výrazem člověka a ztrácejí ony důvěrné, oslňující a hrůzyplné vlastnosti samotného vesmíru. Ve vesmíru, tak jak je dnes chápán, máme jen malou možnost se podílet na mystériích, která byla oslavována v dřívějších literárních, uměleckých a náboženských způsobech projevu. Proto už nejsme schopni žít ve vesmíru, v němž se odehrávaly tyto oslavy. Pouze se na to, jak to dříve bylo, můžeme dívat jako na cosi neskutečného.
A přesto je vesmír natolik svázán s estetickým prožitkem, s poezií, hudbou, s uměním a tancem, že se nejsme schopni této skryté dimenzi přírodního světa zcela vyhnout, a to ani tehdy, když umění chápeme jako „reprezentační“, „impresionistické“, „expresionistické“ nebo jako čistě naši „osobní výpověď“. Ať už o našem umění nebo literatuře uvažujeme jakkoliv, jejich síla spočívá v zázraku nejbezprostředněji sdělovaném loukou nebo horami, mořem nebo hvězdami na nočním nebi.
Zvláštní význam má naše schopnost oslavovat, která nás nevyhnutelně přivádí k rituálům, jež zajišťují koordinaci lidských záležitostí s velkou liturgií vesmíru. Naše státní svátky, politické události, hrdinské lidské činy, to vše je hodno oslavy. ale pokud tyto slavnostní akty nejsou opravdu spojeny s nějakou komplexnější úrovní významu, směřují nakonec jen ke strojenému, emocionálnímu a efemérnímu projevu. Přesto jsme se v rámci politického a právního řádu, jak si toho můžeme povšimnout, nikdy nebyli schopni vzdát invokace sublimnějších rozměrů vesmíru, abychom dosvědčili pravdu toho, co říkáme. Můžeme to pozorovat v přísahách, jimiž se zavazujeme při inauguračních obřadech, v oficiálních dokumentech i v soudních procesech. Stále pociťujeme instinktivní úžas, úctu a dokonce i určitý strach z onoho většího světa, který vždy zůstává mimo dosah naší lidské kontroly.
Ačkoliv uznáváme duchovní svět mimo člověka, všechno vztahujeme k člověku jako ke konečnému zdroji smyslu a hodnoty, i když nás tento způsob myšlení, stejně jako mnoho dalších bytostí, přivedl ke katastrofě. Přesto si v poslední době začínáme uvědomovat, že ve fenomenálním řádu světa představuje vesmír jediný sebereferenční modus bytí. Všechny ostatní způsoby bytí, včetně člověka, se ve své existenci i ve svém fungování vždy vztahují k vesmíru. Tento vztah s vesmírem byl rozpoznáván po staletí v rituálech různých tradic.
Lidé už od doby paleolitu koordinovali své rituální oslavy s transformačními okamžiky přírodního světa. Vesmír byl v celé své obrovské rozloze v prostoru i v posloupnosti svých proměn v čase vnímán ve své podstatě jako jeden mnohotvarný oslavný projev. Zdá se, že pro svět, který kolem sebe vidíme, není jiné vysvětlení možné. Ptáci poletují a zpívají, budují svá hnízda a vychovávají své mladé. Květiny kvetou. Deště vyživují každou živou bytost. Příliv následuje odliv. Roční období se vzájemně střídají v nádherné posloupnosti. Každá událost v přírodním světě je básní, obrazem, dramatem, oslavou. Východ a západ slunce představují v každodenním cyklu dne mystické momenty, chvíle, kdy se numinózní dimenze vesmíru zjevuje se zvláštní důvěrností. Jsou to okamžiky, kdy můžeme individuálně i ve vzájemných vztazích s druhými prožívat hluboký smysl bytí. Tyto chvíle jsou oslavovány ve zvláštních rituálech, ať už ve shromážděních domorodých lidí v jejich kmenovém prostředí, nebo ve více propracovaných chrámech, katedrálách a spirituálních centrech po celé zemi. Podobně je v cyklu roku oslavováno jaro jako čas obnovy člověka v náležitém propojení s vesmírným řádem věcí.
Zdá se, že k účinné obnově životaschopného způsobu lidské přítomnosti na planetě nedojde, dokud v širokém měřítku nebude obnoven takový důvěrný vztah člověka s pozemským společenstvím i s celým fungováním vesmíru. Dokud se tohle nestane, bude odcizení člověka dál pokračovat i přes naše heroické úsilí dospět k příznivějšímu způsobu naší lidské aktivity ve vztahu k Zemi. Přítomnost není časem pro zoufání, ale pro nadějeplnou činnost. Objevujeme ji v neústupném opětovném prosazování tradičního myšlení a tradičních rituálů, jež můžeme pozorovat u domorodých obyvatel tohoto kontinentu. Nacházíme ji v učení Černého losa3Heháka Sápa (Černý los, 1863 – 1950), svatý muž, heyoka a učitel siouxského kmene Oglalů. Byl bratrancem válečného vůdce Bláznivého koně, s nímž bojoval v bitvě u Little Bighornu; přežil masakr ve Wounden Knee. Konvertoval ke katolické víře. Kniha Johna G. Neihardta Black Elk Speaks (1932) – česky: Mluví Černý jelen (Volvox Globator 2014) – se v 70.letech 20. století stala důležitou inspirací amerického indiánského hnutí. i v obnově rituálu Tance slunce Vraních indiánů. V knihách Scotta Momadaye4Navarre Scott Momaday (nar. 1934) je prozaik, esejista a básník z idiánského kmene Kiowů. Jeho román House Made of Dawn byl v roce 1969 oceněn Pulitzerovou cenou v rámci literatury fikce a je považován za první velké dílo kulturní renesance původních Američanů., v inspiraci Chromého jelena5John (Fire) Chromý jelen, Richard Erdoes, Chromý jelen – Vyprávění siouxského medicinmana (Paseka, Praha – Litomyšl 2004)., v radách a vedení Orena Lyonse6Oren R. Lyons (1930), příslušník kmene Seneků, je uznávaným obhájcem domorodých práv amerických indiánů., v poezii Joy Harjo7Joy Harjo (Joy Foster, nar. 1951) je básnířka, hudebnice a spisovatelka. Je důležitou osobností druhé vlny kulturní renesance domorodých Američanů. Stala se vůbec prvním indiánským umělcem, který kdy dostal básnickou cenu Spojených států., v esejích Lindy Hoganové8Linda K. Hogan (nar. 1947), příslušnice indiánského kmene Čikasú, je básnířka, vypravěčka, spisovatelka, autorka románů, povídek a divadelních dramat. Je držitelkou Lannanovy ceny za poezii. i ve vhledech Vine Deloria9Vine Victor Deloria (1933-2005) byl domorodý americký spisovatel, teolog, historik a aktivista. Stal se široce známý svou knihou Custer Died for Your Sins: Indian Manifesto (1969), díky níž pomohl upoutat pozornost k problémům domorodých Američanů. nacházíme obnovu domorodého myšlení i kritickou reakci na tradiční náboženské a vědecké způsoby našeho západního myšlení. Tito autoři hluboce chápou povahu vztahů nás lidí k širšímu řádu vesmíru; u každého z nich nacházíme vyjádření intimního sblížení lidského dobrodružství s velkou kosmickou liturgií přírodního světa.
V souladu s domorodými způsoby myšlení, jak je známe z celého světa, je možné položit určitý důraz na potřebu porozumět vesmíru primárně jako oslavě. Zatímco vesmír sám sebe oslavuje v každém způsobu bytí, člověk může být identifikován jako ta bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní počátek ve zvláštním modu vědomého sebeuvědomování. Už byly rozvinuty spontánní formy různých komunitních rituálů – jako je Rada všech bytostí, kterou uvedl do života John Seed, rituální programy Joany Macyové10Viz John Seed, Joanna Macyová, Pat Flemmingová, Arne Naess, Myslet jako hora / Shromáždění všech bytostí (ABIES / Nadácia Zelená nádej, Prešov 1992). Viz také: Joanna Macyová, Chris Johnstone, Aktivní naděje (Alferia, Praha 2020)., oslavy slunovratu Paula Wintera nebo sezónní svátky a slavnosti na Farmě Genesis (Theresa Miriam MacGillisová) –, aby poskytovaly naději pro budoucnost. Aby nabízely porozumění, sílu, estetickou velkolepost i emocionální vzepětí, jež jsou potřebné k léčení poškození, k nimž na planetě došlo. Aby pomohly vytvořit životaschopnou budoucnost, budoucnost s okouzlujícími vlastnostmi, které jsou nezbytné k tomu, abychom dokázali přestát potíže, s nimiž se budeme střetávat, a abychom v sobě byli schopni probudit potřebnou kreativitu.
Chtěl bych podotknout, že práce, která je před námi, není pouze naším úkolem, ale úkolem celé planety a všech jejích jednotlivých členů. I když poškození, k němuž došlo, je bezprostředně dílem lidí, léčení nemůže být pouze dílem lidí, podobně jako nemoc nějakého tělesného orgánu nelze léčit pouze úsilím tohoto jediného orgánu. Každý orgán těla se musí zapojit do procesu léčení. Takže dnes se celý vesmír podílí na léčení poškozené Země ve světle a teple Slunce.
A protože Země v úchvatné přítomnosti svých rozmanitých, vzájemně propojených prvků, je v jistém smyslu magická planeta, tak i toto hnutí se bude muset nějakým způsobem vydat v budoucnosti na cesty, které nelze lidskou myslí uchopit. O životaschopné budoucnosti planety můžeme uvažovat spíš jako o důsledku naší účasti v symfonii nebo jako o naší obnovené participaci v numinózní přítomnosti, manifestující se v zázračném světě kolem nás, než jako o realizaci nějakého vědeckého pochopení či socioekonomického aranžmá. Tento vhled byl asi tím, co jsem nejasně pociťoval, když jsem tehdy poprvé pohlédl na lilie, kvetoucí na louce za potokem.