Thomas Berry: Velké dílo

Obraz mýtické bytostí třínohé vrány se objevuje v dávných mytologiích Východní Asie: v Číně, Japonsku a Koreji. Podle čínských představ jde o ptáka-slunce, který obývá a symbolizuje slunce. V Japonsku je tato mýtická bytost známá jako Yatagarus (Yatagarasu), pralesní vrána, a je chápána jako božský posel, jako zásah vůle a vedení nebes; je znamením znovuzrození a omlazení. V japonské historii Yatagarasu uklízel po velkých bitvách, byl známkou renesance po takových tragediích.

Esej „Velké dílo“ je první kapitolou v knize Thomase Berryho The Great Work – Our Way into Future (1999 /Velké dílo – Naše cesta do budoucnosti), jejíž české vydání chystá nakladatelství Malvern. Překlad Jiří Zemánek a David Sanetrník.

„Velkým dílem dnes, kdy vstupujeme do nového tisíciletí, je uskutečnit přechod z období lidské devastace Země do období, kdy budeme na planetě přítomni vzájemně prospěšným způsobem. … Pro takový přechod nenacházíme žádnou historickou paralelu od geobiologického přechodu, který se odehrál před 67 miliony let, kdy skončilo období dinosaurů a začal nový biologický věk. Proto se nyní ocitáme v období dalekosáhlého chaosu v biologické struktuře i ve fungování planety“.
Thomas Berry

Dějinám vládnou ona sjednocující hnutí, která dávají životu tvar a význam tím, že naše lidské dobrodružství vztahují k větším osudům vesmíru. Vznik takového hnutí můžeme nazvat „Velkým dílem“ lidí. V minulosti existovalo mnoho takových velkých děl: velké dílo světa klasického Řecka s jeho pochopením lidské mysli a stvořením západní humanistické tradice; velké dílo Izraele, které artikulovalo novou zkušenost božského uvnitř lidských záležitostí; velké dílo Říma, které spočívalo ve shromáždění národů středomořského světa a západní Evropy do uspořádaných vzájemných vztahů. Stejně tak bylo úkolem doby středověku dát prvotní tvar západnímu světu v jeho křesťanské podobě; symboly tohoto velkého díla byly středověké katedrály, stoupající tak graciézně k nebi na území staré francké říše. V nich se mohlo určitým velkolepým způsobem vzájemně setkávat božské a lidské.

V Indii bylo velkým dílem vést lidské myšlení do duchovních prožitků času a věčnosti, do jejich vzájemné přítomnosti, a to s ojedinělou jemností výrazu. Čína vytvořila jako své velké dílo jednu z nejvytříbenějších a nejlidštějších civilizací, jaké jsme kdy poznali. V Americe bylo velkým dílem prvních lidí osídlit tento kontinent a navázat důvěrný vztah se silami, které jej přivedly do existence v celé jeho vznešenosti; domorodci to prováděli prostřednictvím svých obřadů jako je rituál velkého díkůvzdání u Irokézů, potní chýše a hledání vize (vision quest) u prérijních indiánů, jako jsou cesty písní u Navahů a rituály Kačina u Hopiů. Prostřednictvím těchto a řady dalších aspektů domorodých kultur tohoto kontinentu byly vytvořeny určité modely, jak se lidé mohou sjednotit s větším kontextem své existence zde na planetě Zemi.

I když všechny tyto snahy o naplnění velkého díla významně přispěly k našemu lidskému dobrodružství, byly všechny ve svém uskutečňování omezené a nesly známky hluboce lidských vad a nedokonalostí. Zde v Severní Americe si s bolestnými pocity a tušeními, co se týče budoucnosti, začínáme dnes uvědomovat, že obsazení tohoto kontinentu Evropany, jakkoli bylo obdivuhodné ve svých záměrech, bylo od počátku chybné ve svém napadání domorodých lidí a v drancování země.

K jeho nejpůsobivějším výsledkům patří ustavení smyslu pro osobní práva osadníků, participativní správy věcí veřejných a náboženské svobody.

I když pokrok ve vědeckém poznání a technologických dovednostech přivedl evropské osadníky Ameriky ke zmírnění mnoha nemocí a chudoby, byl doprovázen devastací tohoto kontinentu v jeho přirozeném rozkvětu v důsledku potlačení způsobu života domorodých lidí, jimž byly předány mnohé dosud pro ně neznámé nemoci jako neštovice, tuberkulóza, záškrt a spalničky. Zatímco Evropané si vůči těmto nemocem vyvinuli určitou imunitu, pro indiány, kteří nikdy takové nemoci nepoznali a nezískali vůči nim žádnou odolnost, se staly se naprosto fatálními.

Mezitím se nově příchozí Evropané pustili do rozvoje nového průmyslového věku, který začal dominovat lidskému vědomí. Nové úspěchy ve vědě, technologii, průmyslu, obchodu a financích vskutku lidské společenství přivedly do nového věku. Nicméně ti, kdo toto nové historické období vyvolali, viděli pouze světlé stránky těchto úspěchů. Vůbec nechápali, jakou devastaci na tomto kontinentě a po celé planetě způsobují, devastaci, která nakonec vedla do slepé uličky v našich vztazích s přírodním světem. Naše komerčně-industriální obsese narušily biosystémy tohoto kontinentu do takové hloubky, jaká v předchozích lidských dějinách neměla obdoby.

Velkým dílem dnes, kdy vstupujeme do nového tisíciletí, je uskutečnit přechod z období lidské devastace Země do období, kdy budeme na planetě přítomni vzájemně prospěšným způsobem. Tato historická změna znamená cosi víc, než byl přechod z klasického římského období do doby středověku nebo ze středověku do moderní doby. Pro takový přechod nenacházíme žádnou historickou paralelu od geobiologického přechodu, který se odehrál před 67 miliony let, kdy skončilo období dinosaurů a začal nový biologický věk. Proto se nyní ocitáme v období dalekosáhlého chaosu v biologické struktuře i ve fungování planety.

Od doby, kdy jsme před nějakými deseti tisíci lety začali žít v usedlých vesnicích se zemědělstvím a domestikací zvířat, jsme na biosystémy planety uvalili zvýšené břemeno. Tyto zátěže bylo možné do určité míry zvládat díky obrovské štědrosti přírody a omezenému počtu tehdy žijících lidí i díky omezené schopnosti tehdejšího lidstva přírodní systémy narušovat. V posledních stoletích se pod vedením západního světa – a do značné míry díky zdrojům, psychické energii a vynalézavosti lidí Severní Ameriky – zrodila průmyslová civilizace se schopností devastovat Zemi v jejích nejhlubších základech s hrozivými dopady na její geologickou strukturu, chemické složení i na formy života v širokých rozlohách země i ve vzdálených oblastech moří.

V současné době každým rokem ztrácíme nějakých 25 miliard tun ornice, což bude mít obrovský dopad na zásobování budoucích generací potravinami. Některé z nejrozšířenějších druhů mořských živočichů byly komerčně vyhubeny v důsledku nadměrného drancování moří továrními rybářskými loděmi za použití tenatových sítí dlouhých třicet až padesát kilometrů a sahajících do hloubky víc než šesti metrů. Vezmeme-li v úvahu vyhynutí, k němuž došlo v deštných pralesích v jižních oblastech planety a jinde, zjišťujeme, že každým rokem přicházíme o velké množství druhů. O vlivu lidí na planetu, o poruchách způsobených využíváním říčních systémů k likvidaci odpadu, o znečištění atmosféry spalováním fosilních paliv a radioaktivním odpadu jako důsledku našeho využívání jaderné energie by se toho dalo říci mnohem víc. Všechna tato narušení planety nás dnes přivádějí do konečné fáze éry kenozoika. Přírodní výběr už nemůže fungovat tak, jak fungoval v minulosti. Rozhodující silou v určování budoucnosti biosystémů Země se stává nyní kulturní výběr.

Nejhlubší příčina současné devastace se nachází v modu vědomí, který ustavil radikální diskontinuitu mezi člověkem a ostatními mody bytí a který veškerá práva udělil lidem. O jiných než lidských modech bytí se má za to, že žádná vlastní práva nemají. Mají realitu a hodnotu jen díky tomu, že jsou užívány lidmi. V tomto kontextu se ono mimolidské stává zcela zranitelným vůči exploataci člověkem, což je postoj, který sdílejí všechny čtyři základní instituce, které kontrolují lidskou říši: vlády, korporace, univerzity a náboženství, tedy politické, ekonomické, intelektuální a náboženské instituce. Všechny se vědomě či nevědomě dopouštějí radikální diskontinuity mezi lidským a mimolidským.

Ve skutečnosti existuje jedno integrální společenství Země, které v sobě zahrnuje všechny své jednotlivé příslušníky ať už lidské či jiné než lidské. V tomto společenství má každá bytost naplnit svou roli, svou vlastní důstojnost, svou vnitřní spontaneitu. Každá bytost má svůj vlastní hlas. Každá bytost se hlásí k celému vesmíru. Každá bytost vstupuje do spojení s ostatními bytostmi. Tato schopnost vztahovat se a představovat se jiným bytostem, schopnost spontánního činu je vlastní každému modu bytí v celém vesmíru.

Každá bytost má také právo být uznávána a respektována. Stromy mají stromová práva, hmyz má hmyzí práva, řeky mají říční práva, hory mají práva hor. Tak je tomu také se všemi bytostmi v celém rozsahlém vesmíru. Všechna práva jsou omezená a relativní. A je tomu tak i v případě lidí. Máme lidská práva. Máme právo na potravu a přístřeší, jež potřebujeme. Máme právo na domov, na své přirozené životní prostředí. Ale nemáme právo připravovat jiné druhy o jejich vlastní domov. Nemáme právo zasahovat do jejich migračních tras. Nemáme právo narušovat základní fungování biosystémů planety. Nemůžeme Zemi ani žádnou její část nějak absolutně vlastnit. Vlastníme majetek proto, aby se tomu, co vlastníme, dobře vedlo a aby to bylo ku prospěchu většího společenství stejně jako ku prospěchu nás samých.

Pocit, že kontinent je tu především pro naše potřeby, se rozvinul během posledních několika století. Naše ničení lesů dospělo na konci 20. století do své závěrečné fáze, kdy zjišťujeme, že jsme vykáceli víc než 95 procent původních lesů severoamerického kontinentu. S novými technologiemi, které se objevily v poslední polovině 19. století a s automobilovým průmyslem, který se rozvinul na začátku 20. století, nabrala industrializace nových obrátek. Silnice, superdálnice, parkoviště, nákupní střediska a bytová sídliště se dnes všude šíří. Bydlet na předměstí se stalo normou kvalitního života. V téže době začalo také ubývat volně plynoucích řek. Velké přehrady byly vybudovány na řekách Colorado a Snake a zejména na řece Columbia.

Nicméně byla to také doba, kdy vůči tomuto trendu započal odpor. Rostoucí ohrožení živých přírodních systémů kontinentu probudilo pocit potřeby vnímání velkoleposti v přírodním světě, pokud má nějaký skutečný lidský rozvoj v našich kulturních tradicích dál pokračovat. Toto nové uvědomění se zrodilo v 19. století s takovými osobnostmi jako byl Henry David Thoreau, John Muir, John Burroughs a Georgie Perkin Marsh, jako byli John Wesley Powell a Frederich Law Olmstead a také umělci, zejména Thomas Cole, Frederick Erwin Church a Albert Bierstadt z hudsonské školy.

K práci přírodovědců a umělců se připojila v oblasti politiky práce ochranářů. Tyto vůdčí osobnosti se v roce 1872 zasadily o v znik Yellowstonského národního parku jako vůbec první oblasti na Zemi s divokou přírodou, která byla oficiálně natrvalo vyčleněna jako chráněné území. O něco později, v roce 1885, založil stát New York lesní oboru Adirondack (Adirondack Forest Preserve), oblast, která měla být navždy uchována jako divočina. A v roce 1890 byl v Kalifornii založen Yosemitský národní park. V témže období se zformovala první dobrovolná sdružení, která měla rozvíjet hlubší pochopení přírodního světa. Audubon Society, založená v roce 1886, se zabývala především porozuměním různým druhům ptáků. Sierra Club vznikl v roce 1892 a Wilderness Society v roce 1924. Obě tyto organizace se snažily vytvořit důvěrnější vztah mezi lidským společenstvím a divokým světem kolem nás.

Tyto různé skupiny představovaly jen začátek. Širší dimenze toho, co se tehdy odehrávalo, nemohly být rozpoznány lidmi, kteří žili v 19. století. Tito lidé nemohli předvídat ropný průmysl, věk automobilů, budování říčních přehrad, vyčerpávání mořského života v oceánech nebo radioaktivní odpad; přesto věděli, že je na hluboké úrovni cosi v nepořádku. Někteří z nich, jako John Muir, byli hluboce zneklidněni. Když došlo k rozhodnutí vybudovat přehradu, která by uzavřela údolí Hetch-Hetchy jako rezervoár pro město San Francisco, Muir to považoval za zbytečnou destrukci jedné z nejposvátnějších svatyň přírodního světa, která uspokojovala některé z nejhlubších emocionálních, imaginativních a intelektuálních potřeb lidské duše.„Údolí Hetch-Hetchy! Stejně jako je přehradou, je katedrálou, protože žádný posvátnější chrám nebyl nikdy srdcem člověka vysvěcen“¹.

V průběhu 20. století se situace desetiletí za desetiletím zhoršovala spolu s neúprosnou snahou člověka dosahovat zisku ničením planety pro nejistý a pochybný prospěch. Velké korporace se spojily dohromady, takže dnes ovládá několik organizací ohromné oblasti Země. Aktiva několika nadnárodních korporací začínají dosahovat částky bilionu dolarů. Dnes, v těchto posledních letech 20. století, jsme svědky rostoucích obav, co se týče naší zodpovědnosti vůči generacím, které budou žít v 21. století.

Asi nejcennějším dědictvím, které můžeme budoucím generacím předat, je určité vědomí velkého díla, které je před nimi ve smyslu posunu lidského projektu od jeho současné devastující exploatace k příznivé přítomnosti člověka na Zemi. Musíme nějak naznačit, jak mohou toto dílo účinně uskutečnit. Jelikož úspěch nebo selhání každé historické doby jsou dány mírou, do níž ti, kdo v této době žili, naplnili speciální roli, kterou na ně dějiny vložily. Žádná doba nežije zcela sama ze sebe. Každá doba má jen to, co převzala od předchozí generace. Právě teď máme bohaté doklady o tom, že různé druhy života, hory a řeky a dokonce samotný obrovský oceán, o němž jsme si kdysi mysleli, že nemůže být naším působením vážně ohrožen, přežijí pouze ve své narušené integritě.

Velké dílo, které je před námi – úkol posunout moderní průmyslovou civilizaci od jejího současného devastujícího vlivu na Zemi k vlídnějšímu modu naší pozemské přítomnosti – není posláním, jež jsme si sami zvolili. Je to poslání, která nám bylo dáno, aniž by se nás na to kdokoli ptal. Nevybrali jsme si ho. Pro tento historický úkol jsme byli vybráni nějakou mocí mimo nás. Nevybíráme si okamžik svého narození, kdo budou naši rodiče, konkrétní kulturu či historickou chvíli, kdy se narodíme. Nevolíme si status duchovního poznání ani politické či ekonomické podmínky, které budou kontextem našich životů. Jsme takříkajíc vrženi do existence s výzvou a rolí, jež překračuje každou naší osobní volbu. Nicméně vznešenost našich životů závisí na způsobu, jímž začínáme chápat a naplňovat nám přidělenou roli.

Přesto musíme věřit, že síly které nám přidělují naši roli, nám v témže aktu musí propůjčit schopnost tuto roli naplnit. Musíme věřit, že o nás pečují a že nás vedou tytéž síly, které nás přivádějí k životu.

Naší vlastní specifickou rolí, kterou našim dětem odkážeme, je způsob, jak zvládnout náročný přechod z konečné fáze kenozoika do vynořující se éry ekozoika, kdy se budou lidé vztahovat k planetě jako participující členové obsáhlého pozemského společenství. Toto je naše velké dílo a velké dílo našich dětí, stejně tak jako byla ve 12. a 13. století dána Evropanům role nastolit nový kulturní věk po nesnázích a svárech oné dlouhé temné periody od 6. do konce 11. století. V této době se tehdy vytratila velikost klasické doby, evropská města upadala a život ve všech svých fyzických a kulturních aspektech pokračoval pouze na velkých hradech a v klášterech. Tímto způsobem se zrodilo to, co známe v evropských dějinách jako feudální období. V 9. a 10. století napadly rodící se kulturu Evropy ze severu Normané, z východu se do ní sunuli Maďaři a do Španělska postupovali muslimové; západní civilizace byla situovaná ve velmi omezeném prostoru pod obležením. V reakci na tuto hrozivou situaci zahájila středověká Evropa na konci 11. století křižácké války, které evropské národy sjednotily a na dobu dvou století je zapojily do východního tažení na Jeruzalém a do dobývání Svaté země.

Tuto dobu můžeme považovat za počátek historické cesty, která evropské národy postupně přivedla k jejichnáboženskému, politickému a ekonomickému dobývání světa. Tento trend pokračoval přes období objevování a ovládnutí planety až do naší doby, kdy přítomnost západní civilizace na Zemi kulminuje politicky ve Spojených národech a ekonomicky v takových organizacích, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace a Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj. Toto směřování Západu k neomezné nadvládě ve všech jejích formách můžeme dokonce interpretovat jako to, co vedlo nakonec k lidskému panství nad přírodním světem.

Nicméně bezpostředním úspěchem 13. století bylo vytvoření první politické a kulturní integrace, z níž se zrodila západní civilizace. V tomto století bylo dosaženo nových a oslňujících úspěchů ve výtvarném umění, v architektuře i ve spekulativním myšlení a literatuře. Se vztyčením středověkých katedrál byla vytvořena nová a originální architektura. V těchto fantastických stavbách se manifestovala umělecká smělost i rafinovanost, jíž rovné bylo v rozsáhlých dějinách civilizací dosaženo jen zřídka. Byla to také doba Františka, chudého muže z Assisi, který v západní civilizaci nastolil jak duchovní ideál zřeknutí se pozemských statků, tak intimní vztah se světem přírody. Byla to též doba Tomáše Akvinského, který ve středověké křesťanské civilizaci rozvinul aristotelovská studia, zejména na poli kosmologie. V rámci tohoto aristotelovského kontextu Tomáš reinterpretoval celý rozsah západního teologického myšlení. A jak poznamenal filosof Alfred Norton Whitehead, byla to doba, kdy si západní mysl osvojila kritické ostří a proces logického uvažování, což nám umožnilo rozvinout procesy našeho moderního vědeckého myšlení. V literatuře vytvořil na počátku 14. století nedostižný Dante Alighieri svou Božskou komedii, v době, kdy Giotto s Cimabuem zahájili velkou éru italského malířství.

Důvod, proč je důležité si v rámci narativního výkladu západní civilizace připomínat tyto formující síly, souvisí s tím, že vznikly jako reakce na onen temný věk v Evropě, který trval od 6. do 11. století. Potřebujeme si připomenout, že v těchto i v tolika dalších případech jsou temná období dějin obdobími tvořivými; jsou to totiž doby, kdy mohou na té nejzákladnější úrovni vznikat nové myšlenky, nové umění i nové instituce. Podobně jako se v Evropě z oněch těžkých podmínek zrodila skvělá éra středověké civilizace, si můžeme v Číně připomenout dobu 3. století, kdy invaze kmenů ze severozápadu ukončila vládu dynastie Chan a na několik století způsobila nejednost celé říše. Přesto bylo toto období rozkladu též obdobím buddhistických mnichů, konfuciánských učenců a umělců, kteří na nejhlubších úrovních lidského vědomí dali výraz novým vizím a novým myšlenkám. Učenci, rozvíjející taoistické a konfuciánské tradice, inspirovali později literáty, jako například básníky Li Poa, Tu Fua a Po Ťü-iho v období Tchang v 8. století. Období Sung, následující po období Tchang, zrodilo v 10. až 14. století mistrovské interpretace tradičního čínského myšlení, například ty, které představiliČou Tun-i². a Ču Si ³. Výtvarní umělci jako Ma Jüan⁴ a Sia Kuej z 12. století a básníci jako Su Š´⁵ pak toto tvořivé období v kulturních dějinách Číny dovršili. To jsou některé z osobností, které Číňanům jako národu a kultuře umožnily přežít a po onom dlouhém období, kdy bylo jejich přežití ohroženo, objevit nové způsoby sebevyjádření.

My sami, v těchto počátečních letech 21. století, zažíváme hrozivou historickou situaci, kterou ovšem v konečném důsledku nelze srovnávat s kteroukoli dřívější dobou v Evropě či Asii. Protože lidé těchto minulých epoch se zabývali pouze tím, jak napravit poruchy vlastních lidských životních vzorců. Nemuseli čelit tak jako my dnes rozvratu a dokonce ukončení geobiologického období, kteréřídilofungování planety 67 milionů let. Nezabývali se ničím, co by se dalo srovnat s dnešními toxickými látkami v ovzduší, vodě a půdě či s obrovským objemem chemikálií, které jsou v současné době rozptýleny po celé planetě. Nemuseli se potýkat s vyhynutím druhů nebo se změnou klimatu v měřítku, v jakém nás nyní znepokojují.

Přesto se můžeme inspirovat jejich příkladem, jejich odvahou a dokonce i jejich učením. Jsme totiž dědici ohromného intelektuálního odkazu, tradic moudrosti, s jejichž pomocí tito lidé byli schopni naplňovat velké dílo svých dob. Tyto tradice nejsou pomíjivými myšlenkami nebo bezprostředními postřehy novinářů, kteří se zabývají každodenním chodem lidských záležitostí; jsou to lidská vyjádření principů, kterými se řídí lidský život uvnitř struktury a fungování samotného vesmíru. Můžeme zde pozorovat, že velké dílo lidí je dílem všech lidí. Nikdo z něj není vyjmut. Každý z nás má svůj osobní životní vzorec a svou osobní odpovědnost. A přesto každý člověk – kromě svých starostí a zájmů – napomáhá v rámci svého osobního díla a skrze něj k uskutečnění velkého díla. Osobní dílo musí být sjednoceno s velkým dílem. Toto lze dobře pozorovat v době středověku, kdy byly základní vzorce osobního života i umělecké dovednosti sjednoceny v rámci většího díla civilizačního úsilí. I když uskutečnit takové spojení je v naší době obtížnější, musí zůstat ideálem, o který usilujeme.

Bezpochyby i nám byla dána intelektuální vize, duchovní vhled a dokonce fyzické zdroje, jež potřebujeme k uskutečnění přechodu, který je v těchto časech vyžadován. K přechodu z doby, kdy lidé byli na planetě Zemi rušivou silou, do doby, kdy na ni budou žít způsobem, který je vzájemně obohacující, jak pro ně, tak pro Zemi.

1 komentář

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář