„Představit si ducha poezie je podobné jako představovat si tvar a velikost tušení. Je druhem křísivého světla; je vzrostlým duchem předka, který mě provází od počátku, anebo medvědem či kolibříkem. Je stovkou koní uhánějících krajinou v hebké mlze, anebo ženou svlékající se v záři ohně před milovaným. Není ničím z uvedeného. Přesahuje vše myslitelné.”
Joy Harjo, Crazy Brave
Americká básnířka a jazzová hudebnice Joy Harjo se narodila 9. května 1951 v oklahomské Tulse. Je příslušnicí národa Muskogů/Kríků (Muscogee/Creek), který kdysi obýval rozsáhlou oblast dnešních států Alabama a Georgia. Společně s národy Čerokíjů (Cherokee), Seminolů (Seminole), Čikasavů (Chickasaw) a Čoktů (Choctaw) byli Muskogové mezi lety 1830-1850 násilně přesídleni do indiánské rezervace v Oklahomě. Tuto traumatickou historickou zkušenost, dějepisci označovanou jako Slzavá stezka (Trail of Tears), Harjo zevrubně popisuje v zásadní básnické sbírce An American Sunrise (W. W. Norton, 2019).
Do literárního světa vstoupila jako jedna z klíčových osobností druhé vlny tzv. Native American Renaissance, literárního a (v širším pojetí) uměleckého hnutí druhé půle 20. století, za jehož symbolický počátek se považuje vydání přelomového románu N. Scott Momadaye Dům z úsvitu (1968, česky 2001). Prvotní impuls k psaní poezie poskytla mladičké Harjo její matka, která u kuchyňského stolu sepisovala písňové texty na psacím stroji značky Underwood, “nejúžasnějším předmětu v domě”. Od té doby Harjo vydala nespočet úspěšných a cenami ověnčených básnických sbírek, několik divadelních her, nádhernou knihu pro děti The Good Luck Cat (společně s ilustrátorem a výtvarníkem Paulem Lee) a dva mimořádné memoáry (Crazy Brave a Poet Warrior), v nichž popisuje svou trnitou cestu k poezii a hudbě, ústředním veličinám svého života. Vedle toho nahrála jedno skupinové a sedm sólových jazzových alb (Harjo je výtečnou hráčkou na saxofon, indiánskou flétnu a klavír) a nově natočila také výukovou sérii “poetického myšlení” pro e-learningovou platformu MasterClass.
Harjo je neúnavnou šiřitelkou a obhájkyní domorodých kultur a poezie, čile i na sociálních sítích. Společně s básnířkou Glorií Bird (Spokane) sestavila sborník Reinventing the Enemy’s Language: Contemporary Native Women’s Writings of North America (W. W. Norton, 1998) zaměřený na tvorbu indiánských autorek a také rozsáhlou antologii When the Light of the World Was Subdued, Our Songs Came Through (W. W. Norton, 2020), která nabízí multigenerační průřez básnickou tvorbou původních Američanů z celých Spojených států. Roku 2019 (coby první básnířka domorodého původu) byla Kongresovou knihovnou jmenována Laureátkou poezie Spojených států (United States Poet Laureate), tedy jakousi oficiální zastupitelkou americké poezie, jejímž úkolem je šířit povědomí o poezii napříč americkou společností. V rámci výkonu svého prvního funkčního období (z dosud tří celkových) podnítila vznik interaktivní online mapy domorodé poezie Living Nations, Living Words a stejnojmenného doprovodného sborníku (W. W. Norton/Library of Congress, 2021). Tento výjimečný projekt si klade za cíl předefinovat geografii severoamerického kontinentu skrze básnickou tvorbu 47 vybraných domorodých básníků a básnířek, být živoucím testamentem jejich tvorby a také vyjádřením jejich vztahu ke konkrétnímu místu – jejich kořenů v americké půdě. “Literatura domorodých obyvatel Severní Ameriky Ameriku definuje. Není exotická. Její zájmy jsou konkrétní, byť často všeplatné,” poznamenává Harjo.
Harjo píše jazzově uvolněnou, elektrizující poezii, která bez příkras reflektuje tragické zkušenosti původních severoamerických obyvatel, postavení domorodých žen v současné americké společnosti, institucionální násilí a širší otázky sociální a rasové spravedlnosti, stejně jako důvěrný vztah domorodých etnik k zemi, předkům, mocným duchovním silám, jež nás dennodenně obklopují, vedou, svádějí na scestí. Její básně zhusta odkazují k tradičním indiánským písňovým formám a mytologickým vyprávěním – a to nejen formálně, ale také ukotvením v přesvědčení, že slova jsou prodchnuta magickou mocí, a mohou – jsou-li vyřčena správně a ve správný čas – měnit svět, přinášet uzdravení. Hudebnost své poezie akcentuje Harjo při živých vystoupeních, kdy básně svérázným způsobem vyzpívává; řadu svých básní (mimo jiné i některé zde přeložené) také přímo zhudebnila. Jak sama říká: “Hudba s poezií vstoupily do světa jako tanec”, není tedy možné jedno od druhého oddělovat; hudba a poezie jsou téže vroucí, rytmicky pulzující krve.
Uvedené básně vybral a přeložil Luděk Čertík.
***
Dnes ráno se modlím za své nepřátele A koho nazývám svým nepřítelem? Nepřítel musí být nepřátelství hoden. Obracím se ve směru slunce a kráčím dál. To srdce ptá se, nikoliv má rozlícená mysl. Srdce je menším synovcem slunce. Je vševidoucí a vševědoucí. Ve stejnou chvíli slyší skřípot i žehnání. Vstup do mysli by měl být průchozí jen srdcem. Nepřítel, který jím projde, riskuje změnu v přítele. (Zhudebněná verze zde.)
***
Mluvící strom Zdál se mi nádherný sen, že tančím se stromem. Sandra Cisneros Jisté věci na této zemi jsou nevýslovné: Rodokmen zarmoucených— Nesmělý vánek protkávající po krveprolití listí, Anebo vůně kávy a nikdo v dohledu— Někteří lidé prohlašují, že stromy postrádají vědomí, Ale to jen nerozumí poezii— A podobně neslyší zpěv stromů živených Větrem, anebo hudbu vody— Anebo mučivé nářky těch zlomených a opuštěných— Nyní jsem žena, toužící být stromem, vysazená v tmavé vlhké půdě Mezi úsvitem a soumrakem— Nesvedu procházet napříč světy— Nosím v sobě touhu, jež se nedá v zajetí tmy snést— Co si mám počít se vším tím srdcebolem? Nejhlouběji zakořeněným snem stromu je poodejít Byť jen o malý kousek z místa u zápraží— Na břeh řeky života a tam pít— Zaslechla jsem, jak spolu stromy hovoří dlouho po západu slunce: Představ si, jaké by to bylo, tančit těsně u sebe V této zemi vědění a vody… Zhluboka pít, co vypít nelze.
***
Navracím tě
Propouštím tě, můj nádherný a hrůzný strachu. Propouštím tě. Byl jsi mé milované a nenáviděné dvojče, ale už se v tobě nepoznávám. Propouštím tě se vší bolestí, kterou bych prožila při smrti svých dětí. Už nejsi z mé krve. Navracím tě vojákům, kteří zapálili můj dům, sťali hlavy mým dětem, zprznili a znásilnili mé bratry a sestry. Navracím tě těm, kteří nám z talířů kradli jídlo, když jsme hladověli. Propouštím tě, strachu, neboť držíš tyto výjevy přede mnou a já se narodila s očima, jež se nikdy nezavřou. Propouštím tě Propouštím tě Propouštím tě Propouštím tě Nebojím se být rozhněvaná. Nebojím se být šťastná. Nebojím se být černá. Nebojím se být bílá. Nebojím se být hladová. Nebojím se být sytá. Nebojím se být nenáviděná. Nebojím se být milovaná milovaná, strachu, milovaná. Ach, škrtils mě, ale to já ti podala řemen. Vyvrhnuls mé vnitřnosti, ale to já ti podala nůž. Pozřels mě, ale to já se ti položila na rožeň. Beru si své já nazpět, strachu. Už nejsi stínem v mým patách. Už tě nebudu svírat v dlaních. Nemůžeš žít v mých očích, v mých uších, v mém hlasu, v mém břiše nebo v mém srdci v mém srdci v mém srdci v mém srdci. Jen přijď blíž, strachu. Jsem naživu a ty se tak bojíš o život přijít. (Báseň v podání autorky zde.)
***
Pamatuj
Pamatuj na oblohu, pod níž ses narodil, poznej příběh každé jednotlivé hvězdy. Pamatuj na měsíc a poznej, o koho jde. Pamatuj na zrození slunce za úsvitu, toť nejpevnější bod v čase. Pamatuj na soumrak a odevzdání se noci. Pamatuj na vlastní zrození, jak tvá matka napínala síly, aby ti vtiskla tvar a dech. Jsi svědectvím jejího života a života její matky a matky předešlé. Pamatuj na svého otce. Také on je tvým životem. Pamatuj na zemi, jejíž kůží jsi: rudozemi, černozemi, žlutozemi, bělozemi, hnědozemi, jsme zemí. Pamatuj na rostliny, stromy, životy zvířat, ti všichni mají své kmeny, své rodiny, své historie. Mluv k nim, naslouchej jim. Jsou živoucími básněmi. Pamatuj na vítr. Pamatuj na jeho hlas. Vítr zná původ veškerenstva. Pamatuj, že jsi všemi lidmi a všichni lidé jsou tebou. Pamatuj, že jsi tímto vesmírem a tento vesmír je tebou. Pamatuj, že vše je pohyb, je růst, jsi ty. Pamatuj, že z toho pochází jazyk. Pamatuj na tanec, jímž jazyk je, jímž je život. Pamatuj.
***
Co přetrvá
Slunce tvoří nový den. Ze země raší drobné zelené výhonky. Ptáci zpívají oblohu na své místo. Netoužím být jinde než právě zde. Skláním se k rytmu tvého srdce, abych zjistila, kam nás zanese. Poklusem míříme do hřejivého jižního větru. Pojím své nohy s tvými a společně jedeme vstříc prastarým tábořištím našich příbuzných. Kde jste byli? ptají se. A co vám trvalo tak dlouho? Za noci po hodování, zpěvu a tanci spolu ležíme pod hvězdami. Víme, že jsme součástí tajemství. Je nevyslovitelné. Je věčné. Přetrvá.
