„… nádheru univerza, tu miluj, nikoli člověka odděleného od ní, jinak sdílíš žalostné lidské zmatky, anebo utoneš v zoufalství, až se dnové člověka zatemní.“ — Robinson Jeffers (Řešení, překlad Kamil Bednář)
Paul Kingsnorth je anglický spisovatel, básník a myslitel. Je bývalým zástupcem šéfredaktora časopisu The Ecologist a spoluzakladatelem Projektu Temné hory. Žije na západě Irska.
Během studií moderní historie na Oxforské univerzitě se na počátku 90. let 20. století intenzivně angažoval v protestním ekologickém hnutí. Po absolvování univerzity strávil dva měsíce v Indonésii, kde pracoval na projektech ochrany přírody na Borneu a na Jávě. Po návratu do Velké Británie působil rok jako člen redakce deníku Independent a po tříletém angažmá pro ekologickou nevládní organizaci jako autor kampaně byl jmenován zástupcem šéfredaktora časopisu The Ecologist, kde pracoval dva roky. V roce 2003 vydal svou první knihu One No, Many Yeses, politický cestopis, v němž zkoumá jakou roli sehrála globalizace v ničení historických kultur po celém světě. Na začátku druhého tisíciletí – poté, co strávil čas s kmenovými obyvateli Západní Papuy, brutálně kolonizovanými indonéskou vládou a armádou – se podílel na založení kampaně za Osvobození Západní Papuy, kterou nějaký čas pomáhal vést. Ve své druhé knize Real England (2008) se Kignsnorth zamýšlí nad tím, jak síly globalizace proměnily tvář jeho vlastní země ve smyslu homogenizace kultury; tato kniha se setkala s velkým ohlasem.
V roce 2009 zahájil Paul Kigsnorth se spisovatelem a sociálním aktivistou Dougaldem Hinem Projekt Temné hory, jímž společně vyzvali k založení literárního hnutí, které by reagovalo na pokračující kolaps světových ekologických a ekonomických jistot. To, co původně začalo jako samizdatový pamflet, se stalo celosvětovou sítí spisovatelů, umělců a myslitelů, jejichž cílem je nabídnout zpochybnění základů naší civilizace. Od roku 2009 tento projekt pořádá řadu letních festivalů a menších akcí a produkuje pololetní antologie textů Necivilizace. Paul Kingsnorth je dnes ředitelem tohoto projektu a jedním z jeho editorů. V roce 2011 vydal svou první sbírku poezie Kidland and Other Poems. Jeho poezie byla publikována v řadě časopisů a jako básník byl oceněn cenou BBC Wildlife Poet of the Year Award a cenou Poetry Life. Je též autorem novel The Weak a (2014) a Beast (2016). V roce 2017 vydal knihu Confessions of a Recovering Environmentalist and Other Essays, v níž formuloval novou vizi, kterou nazval ‚temná ekologie´, která stojí pevně v opozici proti víře, že nás technologie mohou zachránit a která se zasazuje o obnovení rovnováhy mezi lidským a nelidským světem. Tento text je autorovou přednáškou na Big Tent Festival ve Skotsku 2010 (překlad Jiří Zemánek). Viz také: paulkingsnorth.net a dark-mountain.net.
Pokusím se zde vysvětlit, co je projekt Temné hory, jak vznikl, k čemu slouží a kam by mohl směřovat. Říkám „pokusím“, protože jedna věc, kterou jsem na projektu Temné hory objevil, je to, že je podivně těžké ho vysvětlit. Často se mě lidé ptají, co to je a očekávají krátké shrnutí, a já zjišťuji, že krátké shrnutí je v podstatě nemožné. Na to se zdá být tento projekt příliš komplikovaný a mnohostranný. Nebo možná jen nejsem moc dobrý ve vysvětlování věcí.
Projekt Temné hory vznikl z kolapsu víry a z pátrání po tom, co příjde poté. Vznikl z pocitu, že už víc nevěřím příběhům, které jsem si sám sobě vyprávěl o světě, o tom, jak funguje a o tom, co bych s ním mohl dělat. Patnáct let jsem spisovatelem a environmentalistou a často, i když ne vždy, spisovatelem o životním prostředí. Během té doby jsem zjistil, že říkám mnoho věcí, o nichž mluví environmentální spisovatelé, a že přijímám mnoho politických, kulturních a ideologických postojů, které zaujímají ekologové. Potíž spočívala v tom, že jsem v ně čím dál víc přestával věřit. Přesněji řečeno, přestal jsem věřit, že by bylo možné zabránit mnoha globálním krizím, kterým jsme se snažili zabránit. Zdálo se mi, že naše civilizace je rozjetý vlak, směřující ke srážce a že jsme k ní příliš blízko na to, abychom byli nyní schopni zabrzdit a něco změnit. Byla to změna klimatu, která v tomto směru rozhodla; sem mě zavedly mé myšlenkové pochody. „Vědecký konsensus“, o němž dnes tolik slyšíme, nám říká, že musíme emise skleníkových plynů snížit o 60 až 80 % pod současnou úroveň, abychom dokázali klima stabilizovat. To samozřejmě změně klimatu , která nás, jak se zdá, již postihuje, nezabrání, ale může to zamezit jejímu zhoršení. Musíme to však udělat rychle během dvou, maximálně tří desetiletí.
A musíme to udělat v kontextu globální průmyslové ekonomiky, která roste nejrychleji v lidské historii a která se globalizuje v míře, jež je také naprostobezprecedentní. Dále máme početnou lidskou populaci a rychlost jejího populačního růstu je také bezprecedentní. Navíc se drtivá většina států světa spojila ve šťastné kapitalistické alianci, která staví průmyslovou expanzi a hospodářský růst do samého středu svého smyslu bytí. Hospodářský růst je zcela závislý na fosilních palivech, jež ho umožňují. Žádný jiný zdroj paliva, který známe, neposkytuje tak rychlé tempo levné růstu, které je potřebné k tomu, aby se tato globální ekonomika nezhroutila. Pokud bychom měli dnes dobu sta let na snížení emisí o 60 až 80 %, možná bychom to dokázali, i když by to stále vyžadovalo míru mezinárodního konsensu a spolupráce, jakou lidská historie dosud nepoznala. Tolik času však nemáme. A mezitím začíná čím dál větší počet lidí věřit, že změna klimatu není ani reálná. A to mluvíme pouze o změně klimatu. Vůbec jsme se nedotkli mnoha dalších globálních ekologických problémů, které vesele způsobujeme: čtvrtině světových savců hrozí bezprostřední vyhynutí; každou sekundu se kácí jeden a půl akru deštného pralesa; 75% světových populací ryb je na pokraji zhroucení. A tady jsou dva výpočty, které mi opravdu objasňují, co Zemi způsobujeme.
1: Lidstvo spotřebuje za rok o 25% více přírodních „produktů“ světa, než kolik jich dokáže Země nahradit “ a předpokládá se, že do poloviny století toto číslo vzroste na 80%.
2: Bylo spočítáno, že pokud poroste globální ekonomika v příštích dvaceti letech průměrným tempem o 3%, spotřebujeme během tohoto období zdroje, které budou odpovídat všem zdrojům, které jsme spotřebovali od doby, kdy se lidstvo poprvé na Zemi objevilo .
A teď si představte, že jste mimozemšťan, navštěvník z jiné planety, který přišel zkontrolovat pokrok homo sapiens. Jaký si myslíte, že uděláte z této situace závěr?
Dlouho mi trvalo, než jsem si připustil závěr, který z toho všeho vyvozuji dnes: totiž, že civilizace, kterou v současné době považujeme za samozřejmou, je nezastavitelný stroj smrti, který stravuje sám sebe, stejně jako požírá Zemi. Vnitřní logika této civilizace nás směřuje k bolestnému pádu. Nejsme vybaveni na to, abychom tomu zabránili a dokonce ani nejsme přesvědčeni, že to chceme udělat. Je „téměř určitě“ příliš pozdě na to, abychom zabránili nejhoršímu z toho, co na nás a na planetu, na níž žijeme, vrhne změna klimatu, ropný zlom a ekocida.
Došel jsem k přesvědčení, že velkou výzvou 21. století pro ty z nás, kteří dnes žijeme v bohatém světě, nebude vybudovat velkou „udržitelnou“ civilizaci s větrnými elektrárnami na moři, s elektrickými automobily, solárními elektrárnami a se všemi dalšími formami alternativních technologií, jež mají zabránit prasknutí naší privilegované bubliny, ale že tou velkou výzvou pro nás bude dokázat se materiálně a existenčně vyrovnat s úpadkem, až bublina fosilních paliv praskne a my se budeme muset přizpůsobit drsnější realitě.
Domnívám se, že 21. století zažije konec průmyslové společnosti, jak jsme ji poznali. Zvláštní je, že když mluvím tímto způsobem s lidmi, a zejména s ekology, reagují na to se silným odporem. Nechtějí to slyšet. Chtějí slyšet, že i když je zle, stále existuje naděje, pokud budeme jednat hned. Já tuto naději nesdílím a proto jsem obviňován z beznaděje. Koneckonců beznaděj je opakem naděje, a pokud necítíme jedno, musíme cítit druhé.
Nicméně falešná naděje je horší než žádná naděje a falešná naděje je přesně tím, čím se tu zabýváme. Zamysleme se například nad tím, v co doufáme, když doufáme, že jsme schopni zastavit změnu klimatu, řekněme prostřednictvím něčeho jako je kodaňský proces.
Doufáme, že obrovské, hluboce zakořeněné a právně zaručené zájmy konglomerátu fosilních paliv a veškerého těžebního průmyslu, automobilových korporací, vojensko-průmyslového komplexu, politických stran, odborů, prostě všechny ty široké a klikaté uličky globální ekonomiky, postavené na levné fosilní energii, je možné ve velmi krátké době nějak překonat. Doufáme, že ekonomika, která je postavená na nutnosti ustavičného růstu, může být nějakým způsobem a rovněž ve velmi krátkém čase přehodnocena do jakéhosi nadýchaného neškodného stabilního systému. Doufáme, že je toho možné dosáhnout ve světě s rychle expandující lidskou populací s jejím rychle se rozšiřujícím apetitem, který musí neustále růst, aby se tato ekonomika mohla udržet na kolejích.
Doufáme, že „spotřebitelé bohatého světa “, kterými jsme my, budou připraveni radikálně změnit svůj životní styl, buď prostřednictvím osobní volby nebo proto, že je k tomu jejich vlády přinutí. Také to po nás vyžaduje, abychom doufali, že demokracie, které jsou závislé na tom, aby dávaly svým voličům to, co oni sami chtějí, a slibovaly jim toho ještě víc, budou schopny náhle obrátit a říct jim, že musí mít všeho méně.
Pokud se tohle všechno nepodaří, obracíme se na „stranu nabídky“ a v duchu nejlepší tradice postosvícenského racionálního člověka doufáme, že nás zachrání naše technologie. Doufáme, že dokážeme dostatečně rychle postavit zdostatek farem větrných elektráren a že budou fungovat. Doufáme, že jsme schopni vynalézt systém „zachycování uhlíku“, který nám dovolí pokračovat ve spalování uhlí.Doufáme, že můžeme pokrýt Saharu zrcadly a zprovoznit super rozvodnou elektrickou síť. Doufáme, že budou fungovat elektromobily nebo vodíkové palivové články nebo decentralizované energetické systémy. Doufáme, že se nám podaří přimět Kanaďany, aby přestali vykopávat a prodávat dehtové písky a přesvědčit Saúdy, aby zbytek ropy nechali v zemi. Doufáme, že jsme schopni „oddělit“ destruktivní znečištění od nekontrolovatelného růstu.
Doufáme, že toto všechno dokážeme udělat proti zájmům těch, kdo řídí ekonomiku fosilních paliv a proti netečným a neadekvátním politickým systémům, které jí údajně vládnou, i proti konkurenční povaze lidí a národů. Pokud se nám to nepodaří, doufáme, že dokážeme vymyslet nějaký způsob, jak začít odčerpávat uhlík z atmosféry a jak ho ukládat pod mořskou hladinu, nebo jak ho posílat do vesmíru či jak vytvořit mrak, který zablokuje sluneční paprsky; nebo jak vyslat vesmírná zrcadla do kosmické temnoty, aby světlo odrážela zpátky do vesmíru.
A za vší touto falešnou nadějí se nachází v každém případě větší nezodpovězená otázka: v co doufáme? Jelikož se nám zásadním způsobem nedaří rozlišovat mezi životem a životním stylem. Když vedeme kampaň za udržitelnost naší společnosti, za co ji vlastně vedeme? Říkáme, že vedeme kampaň za „záchranu země“, ale ve skutečnosti vedeme kampaň za záchranu naší civilizace. Zajímalo by mě, jestli ten rozdíl ještě vůbec dokážeme rozpoznat.
Environmentalismus by měl začít – a dříve také začínal – od jednoduché otázky: co je nejlepší pro bohatou síť života na Zemi? Avšak tato otázka byla téměř bez povšimnutí nenápadně postupně nahrazena jinou otázkou: jak si můžeme zachovat náš životní styl a rozšířit ho na všechno ostatní na Zemi a přitom co nejméně poškodit „životní prostředí“? Toto jsou však dvě velmi odlišné otázky a nabízejí dvě velmi odlišné odpovědi.
Všichni rádi útočíme na klimatické skeptiky kvůli jejich „popírání“. Ale my všichni žijeme v popírání. Civilizace, v níž jsme vyrostli, se rozpadá. Žádné množství zelených strojů tomu nezabrání.Výzvou pro nás, zejména pro ty z nás, kteří žijeme v bohatém a přehnaně požitkářském světě, je, jak se s tím můžeme smířit – a co je klíčové, jak pochopit, že konec světa tak, jak ho známe, není totéž jako úplný konec světa. Tím mám na mysli, že konec našeho způsobu života na Západě není totéž jako konec samotného života.
Po patnácti letech psaní o životním prostředí mi dlouhý čas trvalo, než jsem dokázal akceptovat logiku svých vlastních závěrů a co pro mě tato logika znamená na osobní rovině. Když jsem ji konečně přijal, musel jsem si položit otázku: co bych dělal, kdybych tomu skutečně uvěřil? Jak bych žil? A také – jak bych jako spisovatel psal? Protože se mi zdálo, že toto popírání, které se vztahuje na nás všechny, se odráží v naší kulturní produkci jako společnosti.
Ve společnosti, která zažívá skutečnou naléhavou situaci, jak často tvrdíme, by se to jistě odrazilo v jejích kulturních výstupech. Naše romány, filmy, televizní pořady, naše média by jistě ukázaly určité přijetí faktu, že se naše předpoklady hroutí, že svět, který přichází, nebude stejný jako svět, který opouštíme. Doba ekocidy přece nepochybně podnítí reakce? Avšak v kulturním mainstreamu jsem neviděl žádné významné odezvy. Popírání se vztahuje na každý aspekt toho, co vyrábíme i na každý aspekt toho, jak žijeme naše životy.
Zatímco jsem o tom všem přemýšlel, přišel jsem do kontaktu s člověkem, který uvažoval prakticky o tom samém jako já. Dougald Hine, stejně jako já bývalý novinář, se ozval a začali jsme společně zkoušet různé nápady. Jak by vypadala kulturní reakce na naši dobu, ptali jsme se sami sebe, kdyby se nepředpokládalo, že budoucnost bude modernizovanou verzí současnosti? Jak by vypadala kulturní reakce na věk ekocidy, kdyby nebyla založena na falešném předstírání? Co by se stalo, kdybychom se podívali do propasti?
Výsledkem byl projekt Temné hory. Temná hora představuje pokus spojit kulturní hnutí lidí, kteří sdílejí tuto vizi budoucnosti. Začala jako hnutí spisovatelů, ale rozšířila se a dnes do sebe zahrnuje i umělce, hudebníky, filmové tvůrce, ale také vědce, inženýry, zemědělce a řemeslníky, kteří všichni přestali věřit příběhům, které si jako kultura vyprávíme.
Jsme přesvědčeni, že překážky, kterým jako civilizace čelíme, nejsou pouze fyzické, politické či ekonomické, ale v první řadě kulturní překážky – jsou to překážky představivosti. Jsme přesvědčeni, že příběhy, které si jako společnost vyprávíme – „mýty, na nichž je založena naše civilizace“ – jsou jedním z důvodů našeho spěchu k oné cihlové zdi a také příčinou našeho odmítání akceptovat, že do ni narazíme.
Domníváme se, že řada kulturních mýtů podporuje náš současný stav klamu: mýty o nepopsatelném pochodu pokroku, o naší izolaci od „přírody“, o naší jedinečnosti jako druhu, o schopnosti našich strojů zachránit nás před důsledky našich činů.
Zdálo se zřejmé, co musíme udělat dál: napsat manifest. Chtěli jsme připravit stánek pro to, co jsme se rozhodli nazvat „necivilizací“ – proces odhalování narativů naší kultury a zkoumání vláken, ze kterých jsou utkány.
Název naší iniciativy jsme převzali z veršů básně téměř zapomenutého amerického básníka Robinsona Jefferse, který před půlstoletím varoval před sebevražedným směřováním lidstva a který spatřoval shakespearovskou nevyhnutelnost v osudu, který si náš druh zřejmě sám zvolil:
„I would burn my right hand in a slow fire To change the future … I should do foolishly. The beauty of modern Man is not in the persons but in the Disastrous rhythm, the heavy and mobile masses, the dance of the Dream-led masses down the dark mountain“. — Robinson Jeffers, Rearmament
Zajímalo nás, jestli někdo naše názory sdílí. Vytiskli jsme manifest, dali ho na webové stránky a čekali, co se stane. Za několik měsíců jsme prodali několik set manifestů a další jsme vytiskli. Dostali jsme reakce ze všech kontinentů a tisíce návštěv našich webových stránek. Média, od Australian Financial Review až po New Statesman, si začala všímat různých věcí.
Dostali jsme stovky mailů od lidí, kteří byli, jak říkali, nadšení, že na nás narazili – nadšeni, že tohle děláme. To, co od mnoha těchto lidí přišlo, byla přirozená reakce. Byli nadšení, protože dostali povolení přestat předstírat. Takhle se cítili už dlouho – i oni přestali v tyto příběhy věřit –, ale nějak nedostali svolení své pocity vyjádřit. Nyní cítili, že ho dostali. Mnoho lidí řeklo, že to, že se vzdali této falešné naděje, je nesklíčilo, jak si původně mysleli, ale naopak je to rozveselilo.
S tím samozřejmě přišly útoky. Označovali nás všemi možnými druhy podivuhodných jmen: vzývači kolapsu, zvěstovatelé zkázy, nihilisté, misantropové, luddité, romantici, utopisté – na co si vzpomenete. Pokud je možné být romantický utopický nihilista, zjevně jsem podle některých lidí jedním z nich. Ve většině případů jsme to chápali jako znamení, že říkáme něco, co se lidem dostává pod kůži, takže jsme to brali jako kompliment.
Asi za rok od zahájení projektu Temné hory jsme udělali dvě hlavní věci – shromáždění a knihu. Koncem května se o víkendu na festivalu sešlo na čtyřista účastníků projektu na setkání plném rozhovorů, debat, hudby, diskusí i praktických akcí. Kniha, vydaná ve stejný čas, obsahuje eseje, krátké fikce, poezii a umění včetně příspěvků od Alastair McIntoshe, Jay Griffithse, Melanie Challengerové a mnoha dalších. Plánujeme další knihu a připravujeme také více akcí.
Kdybych měl v tuto chvíli shrnout, co Temná hora je či není, asi bych mohl říci něco trochu jiného, než co bych o ní řekl před šesti měsíci, protože projekt se vyvíjí s lidmi, kteří se do něj zapojují, s našimi novými myšlenkami a s každou událostí. Nicméně základní přístup zůstává a ten je následující:
Co jsme:
Projekt Temné hory lidi vybízí, aby čelili konvergujícím krizím našeho století jako kulturní výzvě – spíše než jen výzvě technické či politické. Nezavrhujeme technické ani politické reakce na naše současné mnohonásobné krize, i když můžeme pochybovat o předpokladech, které za nimi stojí a o míře, do jaké se tyto předpoklady opírají o zbožná přání. Nezavrhujeme aktivismus nebo kampaň, ale zpochybňujeme jednání kvůli jednání a domníváme se, že musíme být poctiví, co se týče toho, jaké historické síly dnes působí a čeho v tuto chvíli můžeme nebo nemůžeme dosáhnout.
Především však lidi vyzýváme, aby se zabývali určitými otázkami. Jakým způsobem jsou tyto krize zakořeněny v našich kulturních předpokladech, v příbězích, které jsme si po generace vyprávěli a ve způsobech, jakými jsme viděli svět? A jak se od těchto předpokladů můžeme odpoutat?Jak můžeme vytvářet kulturní reakce, které podkopávají jedovaté mýty, které jsme zdědili; mýty o ústředním postavení lidstva, o materialismu, o pokroku, o oddělení „lidí“ od „přírody“?Kde můžeme najít nové příběhy nebo staré příběhy, jejichž čas právě nastal? Jaké další způsoby vidění mohou změnit pochopení naší situace?A jak můžeme pomoci vyslat tyto příběhy a způsoby vidění do světa?
Co nejsme:
Projekt Temné hory není zamýšlen jako nástroj pro teoretické nebo abstraktní argumenty o budoucnosti či pro apokalyptické fantazie. A co je vůbec nejzásadnější, nejde o „aktivistický“ projekt: pokud hledáte nové způsoby „záchrany světa“, zklameme vás – a některé jsme už také zklamali. Temná hora není dalším dobře míněným pokusem „spojit umělce, kteří se zajímají o životní prostředí“. Není to pokus zaměřit mysl básníků na „výzvy udržitelnosti“ nebo povzbudit mladé spisovatele, aby „řešili témata“ jako je změna klimatu nebo odlesňování. Je to něco mnohem zásadnějšího.
Chceme být schopní podívat se na lidské nesnáze chladně a tvrdě, aniž bychom přitom museli nutně mít nějaké „řešení“, které bychom mohli nabídnout. Nevytváříme si žádné předčasné soudy, ani nenabízíme banální „odpovědi“. Koneckonců od romanopisce se neočekává, že zná „řešení“ lidských těžkostí. Od básníka se nečeká, že poskytne „odpovědi“ nebo politické scénáře. Avšak to, co by spisovatelé měli být schopni dělat, je zkoumat tento proces a naše místo v něm a to i mimo rámec našich současných kulturních předpokladů.
Jsou dvě možnosti, jak se můžeme dívat na budoucnost: jako na apokalypsu nebo jako na pokrok. Lidé, zdá se, inklinují jedním nebo druhým směrem, což myslím si vysvětluje, proč můžeme být jedním dechem nazýváni utopisty ikatastrofisty.Předpokládám, že nenastane ani jedna z těchto verzí budoucnosti, s výjimkou toho, co je původním smyslem slova apokalypsa, které v překladu z řečtiny znamená „odhalení“. Nejspíše budeme svědky postupného úpadku naší civilizace a dlouhodobého snižování se našich očekávání.
Vzpomínám si, že jsem se před šesti lety, na vrcholu ekonomického boomu, zúčastnil zasedání Evropského sociálního fóra na téma „život po kapitalismu“. Bylo plné nadějeplných mladých Turků plánujících revoluci a utopii, která po ní bude následovat. Na pódiu však zazněl střízlivý tón brilantní ekonomky Susan Georgeové, která ve svých sedmdesáti letech viděla ze světa víc než většina z nás. Mohu citovat, co řekla, protože jsem si to zapsal; zdá se zjevné, že stojí za to to poslouchat i v těchto idylických dnech:
Existuje vážná možnost, že by se tato nestabilní globální ekonomika mohla skutečně zhroutit. Pak bychom mohli čelit situaci výmarského typu. Mohli bychom zažít válku, diktaturu, nestabilitu a vojenské převzetí moci. Pamatujte, že život po kapitalismu by mohl být horší než to, co máme teď.
Nemyslím si, že to tehdy vzalo mnoho lidí na vědomí, ale dnes se to jeví být velmi předvídavé. Nacházíme se v období globálního selhání vyprávění: ničí příběhy nemají přesvědčivé zápletky a o žádném z těchto příběhů se neví, jak skončí. Marxismus, konzervatismus, liberalismus, neoliberalismus, neokonzervatismus, environmentalismus – žádný z nich nemá nohy. Nové příběhy příjdou, protože nové příběhy jsou potřebné. Ale v krátkodobém horizontu nevím, zda se nám bude líbit, co nám tyto příběhy budou říkat.
