Ukázka z připravované sbírky Luďka Čertíka Poslední divoké objetí.
*
papoušci byli od rána jako na trní;
věděli, že od pobřeží přijde silná bouře
a bouře, to je vítr a déšť, to je blesk a hrom
a někdy také kroupy a padající větve, stromy
a ještě něco víc, pokaždé něco víc, co nevejde se do jazyka;
věděli, že v očích bouře nezáleží na tom, kolik barev dávají světu;
věděli, že bouře vidí všechny barvy stejně, stejně bezvýrazně
*
obracím se ve směru krásy
obracím se ve směru uzdravení
co spatřuji, je slunce:
řeky, skály, tařice na skalách
slunce
za sluncem
za sluncem
za sluncem
co spatřuji, jsou hejna špačků na polích
stín země v oblacích
deště na horách
co spatřuji, tomu vzdávám dík
k tomu pozvedám své
srdce
své srdce
své srdce
své srdce
*
sluncem mulčovaná zahrada, okna otevřená do
listí a světla; ten dům jsme měli celý jen pro sebe;
pokoje voněly blažeností a létem, a tulipány pod okny
kynuli do zapomnění: zde, prosím, odložte svá jména
*
vzpomínáš,
jak nás ze spánku
probral noční zpěv lesních skřivanů?
jako by nad lesem vybuchoval barevný ohňostroj,
ale jediné, co se doneslo k tvým uším, byla hudba;
ráno jsme na sebe civěli jako svědkové
nanebevzetí, jako navrátilci z dalekých cest
*
ze spánku mě budí křik zápasících koček
strnule naslouchám;
neviděné zvíře – lasička? kuna? – šramotí v trávě
pod šípkovou růží; podlézá plaňkový plůtek;
uvolněné kamínky odskakují ze zahradní zídky
za vsí se rozštěkají psi (jeden, druhý, třetí…)
když opět usnu, spatřím ve snu mohutného vlka;
pohlédne mi do očí, vyděsí mě jeho velikost;
vyděsí ho, jak moc jsme se jeden druhému odcizili
*
lesy svírá
tichá zelená bolest;
tady jsem chodívala na houby, říkáš;
slunce praží do ostružiní;
kdosi opřel o strom tašku s odpadky
*
svět nikdy nemizí pod obzor
ne doopravdy, ne celý;
vždycky tu malý kousek zůstane:
pírko z pěvušky, sépiová kost,
zlomek obsidiánové dýky na dně jezera;
něco, k čemu se dá vztáhnout,
když nám vlastní život zprůhlední
*
nic nebylo skutečnější
než ochmýřená semínka topolů a vrb
kupící se u krajnic jako letní sníh;
než lesní mravenci v dřevěné nádražní boudě
pronikavě čpící lidskou močí;
než prach a slunce, kopřivy a obnažené kořeny;
víření mušek nad stoupami přežvykujících krav;
než škvára a štěrk a země, po které šlapali jsme zlehka:
hlavně, aby se svět hýbal, aby žil!
*
z vrcholu kopce vítám slunce,
svého příbuzného v tanci;
dlaně obrácené vzhůru, úklona,
polibek do čerstvého sněhu;
dodnes cítím na rtech jeho bdělost
