Dvě ukázky z knihy amerického ekofilosofa Davida Abrama Kouzlo smyslů / vnímání a jazyk ve více než lidském světě (DharmaGaia, Praha 2013): první ukázka „Animismus a alfabeta“ je ze stejnojmenné 4. kapitoly (str. 154-155, 163-164); druhá ukázka „Jakým mystériem je vzduch“ je z poslední 7. kapitoly Rozpomenutí se na vzduch (str. 271-273, str. 310-313). Překlad Michaela Melechovská a Jiří Zemánek.
Animismus a alfabeta
Je pozoruhodné, že žádný z předních vědců 20. století, kteří zkoumali změny vyvolané gramotností, se vážně nezamyslel nad tím, jaký vliv má písmo – a zvláště pak fonetické písmo – na naši zkušenost širšího přírodního světa. Jejich zájem se obvykle soustřeďoval na to, jak fonetické písmo ovlivňuje strukturu a stavbu lidského jazyka, způsoby našeho poznávání a myšlení nebo vnitřní organizaci lidské společnosti. Jinými slovy, většina hlavních výzkumů se zaměřila na vliv alfabety na procesy buď uvnitř lidské společnosti, nebo ve „vnitřní“ lidské mysli. Nicméně omezení takového výzkumu na rámec lidských společenských interakcí a osobního nitra samo odráží antropocentrickou předpojatost, která je tak veskrze charakteristickým rysem alfabetické kultury. Při absenci fonetické gramotnosti nelze o společnosti ani o jejím jazyce, dokonce ani o zkušenosti „myšlení“ nebo vědomí uvažovat izolovaně od mnohočetných nelidských tvarů a sil, které propůjčují svůj vliv všemu našemu počínání (pomysleme jen na naše nepřetržité spojení se zemí pod našima nohama, se vzduchem, jenž víří kolem nás, s rostlinami a zvířaty, které konzumujeme, s každodenním teplem slunce i cyklickou přitažlivostí měsíce). Vskutku, při neexistenci formálního systému psaní začínají lidská společenství sama sebe poznávat především podle toho, jak jsou zpětně reflektována zvířaty a oduševnělou krajinou, jimiž se bezprostředně zabývají. Tato epistemologická závislost je v původních kulturách všech světadílů snadno doložitelná rozmanitými způsoby identifikace člověka s živoucí krajinou, které jsou souhrnně označovány pojmem „totemismus“.
Pro nás gramotné je nesmírně obtížné zkusit se jakkoli přiblížit živosti a intenzitě, s níž se okolní příroda sama spontánně ukazuje členům domorodého, orálního společenství….
Animistický způsob řeči domorodých, orálních národů, jenž je vzdálen zkreslování jejich skutečného vztahu ke světu, je nevyhnutelným protějškem jejich bezprostředního synestetického spojení s krajinou, již obývají. Animistický sklon vnímat hranatý tvar balvanu (zatímco se přes jeho povrch posouvají stíny) jako druh významuplného gesta nebo navazovat procítěnou rozmluvu s mraky a sovami – to vše by mohlo být odmítnuto jako fiktivní deformace či fantazijní přelud, pokud by taková aktivní participace nebyla samotnou strukturou percepce, pokud by tvůrčí souhra smyslů ve věcech, s nimiž se setkávají, nepředstavovala pro nás jediný způsob, jak se s těmito věcmi spojovat a jak je nechat, aby se vplétaly do naší zkušenosti. Bezprostřední předreflexivní vnímání je inherentně synestetické, participační a animistické a věci a elementy, které nás obklopují, objevuje nikoli jako netečné objekty, nýbrž jako expresivní subjekty, bytosti, síly, mocnosti.
A přesto se dnes většina z nás zdá být takové zkušenosti velmi vzdálena. Stromy k nám promlouvají jen zřídka, pokud vůbec; zvířata k nám už nepřicházejí coby vyslanci z odlišných sfér inteligence; slunce a měsíc v nás už neprobouzejí modlitby, ale jakoby jen slepě obloukem přecházejí po obloze. Jak to, že tyto fenomény nás už víc neoslovují, že si již nevynucují naši účast nebo neopětují naši pozornost? Je-li participace samotnou strukturou vnímání, jak mohla vůbec kdy ustat? Zmrazit tu nepřetržitou živost, zablokovat to divoké směňování mezi smysly a věcmi, které je poutají, by se rovnalo zmrazení samotného těla, znamenalo by to zastavit ho náhle v jeho pohybu. A přesto se naše těla stále ještě hýbají, dosud žijí a dýchají. Pokud zemi, která nás obklopuje, již nezakoušíme jako expresivní a živou, nemůže to znamenat nic jiného, než to, že ona oduševňující souhra smyslů byla přenesena do jiného média, do jiného centra participace.
Je to právě psaný text, který nabízí toto nové ohnisko. Protože číst znamená vstoupit do hluboké participace neboli chiasmu se znaky vyznačenými inkoustem na listu papíru. Když se učíme číst, musíme přerušit spontánní participaci našich očí a uší s okolním terénem (v němž se tyto smysly ustavičně sbíhaly v synestetických setkáních se zvířaty, rostlinami i bystřinami), aby se mohly spolu znovu spojit na plochém povrchu stránky. Tak jako starší z kmene Zuňiů soustřeďuje své oči na kaktus a slyší, že k němu začíná promlouvat, tak i my zaměřujeme svoje oči na tyto tištěné znaky a ihned slyšíme hlasy. Slyšíme mluvená slova, jsme svědky podivných scén či vizí, a dokonce prožíváme jiné životy. Tak jako ne-lidští živočichové, rostliny a dokonce „neživé“ řeky kdysi promlouvalik našim kmenovým předkům, tak ona „nehybná“ písmena na papíře dnes promlouvají k nám! Jde o formu animismu, kterou pokládáme za samozřejmou, ale je to nicméně animismus – stejně mysteriózní jako mluvící kámen.
A vskutku, až teprve tehdy, když určitá kultura posune svou smyslovou participaci do těchto tištěných písmen, kameny umlknou. Až když naše smysly přesunou své oživující kouzlo na psané slovo, stromy přestanou mluvit a také ostatní zvířata oněmí.
Jakým mystériem je vzduch,
jaká je to záhada pro naše smysly! Na jedné straně je tou nejpronikavější přítomností, kterou vůbec mohu zmínit – obklopuje mě, objímá a laská zároveň uvnitř i vně, vlní se podél mojí kůže, proudí mezi mými prsty, víří kolem mých paží a stehen, krouží ve vírech podél patra mých úst: nepřetržitě plyne mým hrdlem i mou průdušnicí a plní moje plíce, vyživuje moji krev, srdce i mě samotného. Bez účasti tohoto fluidního živlu se nemohu pohnout, nemohu promluvit ba ani pomyslet jedinou myšlenku. Jsem v jeho hlubinách ponořen právě tak samozřejmě jako ryba v moři.
Avšak na druhé straně je vzduch tou nejvíc zneklidňující nepřítomností, která je tomuto tělu známa. Je pro ně naprosto neviditelný. Moc dobře vím, že tam něco je – cítím, jak to proudí směrem k mé tváři, mohu se toho dotýkat a čichat to, dokonce mohu slyšet, jak to víří v mých uších a podél kůry stromů, ale přesto to nemohu vidět. Mohu pozorovat ustavičný pohyb, který vzduch vyvolává v měnících se tvarech mraků, to, jak ohýbá větve bavlníku a čeří vlnky na hladině potoka. Třepotající se peří na křídlech kondora, který se vznáší nade mnou, spirálovitá dráha padajícího listu, pavoučí síť, která se vzdouvá jako lodní plachta, pomalý pohyb semínka prostorem – to vše činí mým očím zřejmou smyslovou přítomnost vzduchu. Leč samotný vzduch tyto mé oči vidět nemohou.
Na rozdíl od skryté povahy toho, co leží za horizontem, a na rozdíl od neviditelné přírody, která spočívá pod zemí, je vzduch neviditelný v principu. To, co dnes leží za horizontem, můžeme alespoň z části odhalit, až se tam v budoucnu vydáme; a obdobně to, co se skrývá pod zemí, může být poodkryto vhloubením se do minulosti. Avšak vzduch nikdy nemůže být našim očím zjevný, nikdy se pro ně nestane očividný. Sám neviditelný je médiem, skrze něž v přítomném terénu vidíme všechno ostatní.
A právě toto neviditelné enigma je skutečným mystériem, které umožňuje život žít. Spojuje naše dýchající těla nejen s tím, co se nachází pod zemským povrchem (s bohatým mikrobiálním životem půdy, s fosilními a mikrobiálními usazeninami hluboko ve skalním podloží), a nejenom s tím, co se nachází za horizontem (se vzdálenými lesy a oceány), ale také s vnitřním životem všeho, co vnímáme v otevřeném poli živé přítomnosti – s loukami a listy osiky, s havrany, bzučícím hmyzem i plujícími mraky. To, co rostliny tiše vydechují, my zvířata vdechujeme; co vydechujeme, rostliny vdechují. Mohli bychom říci, že vzduch je duší viditelné krajiny, tajemnou říší, odkud všechny bytosti čerpají svou výživu. Jakožto skutečné mystérium živé přítomnosti je tou nejdůvěrněji známou nepřítomností, z níž přítomnost vyvstává, a tedy oním klíčem k zapomenuté přítomnosti Země.
Nic různé domorodé kultury na Zemi nespojuje víc než chápání vzduchu, větru a dechu jako aspektů neobyčejné posvátné síly. Vzduch svou pronikavou přítomností, naprostou neviditelností a svým očividným vlivem na všechny druhy viditelných fenoménů představuje pro lidi orálních kultur archetyp všeho nevýslovného, nepoznatelného, a přesto nepopiratelně skutečného a působícího. Zřejmá provázanost vzduchu s řečí – v tom smyslu, že vyřčená slova jsou strukturovaným dechem (zkuste vyslovit slovo, aniž byste přitom vydechovali) a že vyslovované věty opravdu čerpají svou komunikační sílu z tohoto neviditelného média, které se pohybuje mezi námi – jej uvádí do hluboké spojitosti s lingvistickým významem a myšlením. Nevyslovitelnost vzduchu se zdá být vskutku příbuzná nepostižitelnosti samotného vědomí, a proto by nás nemělo nijak překvapit, že mnoho domorodých lidí chápe vědomí nebo „mysl“ nikoli jako moc, která sídlí uvnitř jejich hlavy, ale spíše jako kvalitu, uvnitř které se sami nacházejí spolu s dalšími zvířaty, rostlinami, horami a mraky….
Naproti tomu ve světě modernity se vzduch stal skutečně tím nejvíc přehlíženým fenoménem. Ačkoli ho bezustání vdechujeme, obvykle neumíme postřehnout, že tu vůbec něco je. O neviditelné hloubce mezi věcmi – mezi lidmi, stromy nebo mraky – mluvíme jako o pouhém prázdném prostoru. Neviditelnost atmosféry, vzdálena toho, aby nás přiměla si jí více všímat, nám nyní dovoluje zcela ji přehlížet. Ačkoli jsme naprosto závislí na její výživě, kterou poskytuje všem našim činům i myšlenkám, toto pohlcující médium nemá už pro nás žádné tajemství, žádný vědomý vliv či význam. Zbaven veškeré posvátnosti, oloupen o všechen spirituální smysl, vzduch dnes pro nás nepředstavuje o moc víc než příhodně zapomenutou skládku spousty odpadních plynů a dalších průmyslových škodlivin. Naše fascinace je zaměřena jinam, je unášena všemi těmi jinými druhy médií – novinami, rozhlasovým vysíláním, televizními sítěmi, počítačovými přehledy zpráv – všemi těmito poli či kanály výlučně lidské komunikace, které tak snadno upoutávají naše smysly a formují naše myšlení, jakmile naše věkovitá participace s oním původním, více než lidským médiem byla přerušena.
Jako dítě vyrůstající na okraji New Yorku jsem se často díval na impozantní tovární komíny vypouštějící do nebe dýmající, tmavá mračna kouře. Brzy jsem si však přestal lámat hlavu nad tím, kam všechen ten špinavý sajrajt odchází: jestliže dospělí, kteří o těch věcech rozhodli, pokládali za vhodné odpad tímto způsobem odstraňovat, musí být tudíž, usoudil jsem, vše v pořádku. Později, když jsem se učil řídit auto, jsem s určitými obavami pozoroval, jak kamiony, které kolem mě burácely po dálnici, chrlí ze svých lesklých výfuků černý kouř, ale rychle jsem jim to prominul, maje na paměti, že i můj vlastní vůz vypouští do vzduchu horký kouř. Všichni to tak přece dělají. A protože se nám zdálo, že bílé dráhy za tryskovými letadly, letícími nad naší hlavou, se v nekonečném blankytu dokonale rozplývají, domnívali jsme se, že tyto odpady, tyto pestrobarevné kouře a chemické plyny, se v té neviditelné prázdnotě nějak samy zcela ruší.
Vypadalo to, jako by se po ústupu pohanských bohů našich předků staly zápalné oběti západní civilizace čím dál trvalejšími, extravagantnějšími a štiplavějšími – jako bychom se dovolávali nějaké neznámé dřímající síly, jako bychom se pokoušeli vyprovokovat k životu nějakého ohromného draka, jako bychom se snažili vzývat nějakou neznámou či dlouho zapomenutou moc, která jsouc probuzená, by nás mohla přivolat zpátky do vztahu s něčím jiným než jenom s námi samými a našimi vlastními výtvory a projekty. Ono masové chrlení vedlejších technologických produktů a znečišťujících látek, které započalo průmyslovou revolucí, by samozřejmě mohlo pokračovat jen tak dlouho, než by začalo měnit konečnou strukturu světa kolem nás, než by jeho dopady začaly zasahovat naše dýchající těla a neúprosně nás tak vracet zpět k našim smyslům a našemu smyslovému spojení s oduševnělou zemí.
Dnes už technologická média – noviny, rozhlas, televize – začínají sama brát na vědomí změny, k nimž ve vzduchu dochází, a upozorňovat na ně. Právě prostřednictvím těchto druhotných médií jsme se nedávno dozvěděli o masivním nahromadění syntetických chemických sloučenin ve svrchní vrstvě atmosféry, které ve stratosférické ozónové vrstvě nad Antarktidou vypalují rok od roku čím dál větší díru, zatímco na všech ostatních místech světa zbytek této ochranné vrstvy ztenčují. Z těchto médií se také dovídáme o drastickém nárůstu kysličníku uhličitého v atmosféře od začátku průmyslové revoluce a znovu a znovu slyšíme, že tento jeho nadbytek i přesycení atmosféry dalšími plyny, pohlcujícími teplo, již podněcují závažné oteplování zemského klimatu, změnu, která ohrožuje přežití četných ekosystémů a živočišných a rostlinných druhů, vystresovaných neustále bytnějící lidskou populací, z nichž mnohé se nacházejí na samém pokraji vyhynutí.
Nicméně takto publikované a vysílané informace, které se k nám dostávají těmito technologickými kanály, zůstávají příliš často jen abstraktním shlukem statistik; na naší intelektuální odtrženosti od smyslové země mohou změnit jen málo, dokud sami při návratu z cesty na vlastní oči nespatříme hnědý závoj, který se právě usadil nad městem, v němž žijeme, dokud nepocítíme, jak vlhké sliznice našeho nosu dráždí chemický vánek nebo dokud nebudeme s neklidem sledovat, jak vichřice strhává rolety z výkladů našich obchodů. Nebo možná teprve až se zotavíme ze své páté horečky během jediné zimy, si uvědomíme, že naše tělesná odolnost byla oslabena zvýšenou radiací, jež denně proniká vyčerpanou oblohou, nebo radioaktivním spadem, šířícím se po celém kontinentu z posledního selhání jaderné elektrárny.
Z fenomenologického hlediska – tedy z hlediska naší zkušenosti – však ona měnící se atmosféra není jedinou součástí ekologické krize, spolu s ní je třeba uvést zamoření vod, rychlé vymírání zvířat a rostlin, hroucení celých ekosystémů i další námi lidmi způsobované hrůzy. To všechno jsou bezpochyby vzájemně propletené aspekty ohromující odtrženosti – monumentálního zapomění na naši lidskou obsaženost ve více než lidském světě.Avšak naše ignorování samotného vzduchu, který dýcháme, je v jistém smyslu nejhlubším výrazem tohoto zapomnění. Neboť je to vzduch, jenž nás nejbezprostředněji obklopuje; vzduch je jinými slovy tím živlem, v němž jsme nejdůvěrněji obsaženi. Dokud zakoušíme ty neviditelné hlubiny, do nichž jsme ponořeni, jen jako prázdný prostor, budeme neustále popírat nebo potlačovat naší naprostou závislost na ostatních zvířatech, rostlinách a živé zemí, která nás živí a podporuje. Můžeme si intelektuálně připouštět naši tělesnou závislost na rostlinách a zvířatech, které konzumujeme jako potravu, přesto naše civilizovaná mysl stále sama sebe vnímá jaksi odděleně, autonomně a nezávisle na těle a tělesné přirozenosti obecně. Teprve když si začneme znovu uvědomovat a znovu zakoušet svou ponořenost do neviditelného vzduchu, začneme se rozvzpomínat, jaké to je být plně součástí tohoto světa.
Prapůvodní spřízněnosti mezi vědomím a neviditelným větrem se totiž nelze vyhnout. Když si začneme uvědomovat ty neviditelné hlubiny kolem nás, s onou niterností, kterou jsme si dosud spojovali s osobní duší, se pak začínáme setkávat všude ve světě: zakoušíme sami sebe uvnitř smyslového světa – to, jak jsme jím obklopeni, jak jsme do něj ponořeni, jak jsme jím pohlceni. Tato dýchající krajina už není jen pasivní kulisou, pouhým pozadím pro lidské dějiny, ale mocným polem inteligence, v němž svými aktivitami participujeme. S tím, jak se onen sebe-referenční systém fungování začíná rozpadat, s tím, jak si stále víc uvědomujeme vzduch i bezpočet oněch Jiných, kteří jsou spolu s námi obsaženi v jeho plodných hlubinách, tvary kolem nás se začínají probouzet, začínají ožívat…