Znovuobjevení našich pozemských emocí – rozhovor s environmentálním filosofem Glennem Albrechtem

Glenn Albrecht je australský filosof a ekolog, který působil dlouhá léta jako profesor udržitelnosti na Murdochově univerzitě v Západní Austrálii a nyní je čestným docentem na Fakultě geověd na Univerzitě v Sydney. Ve své knize Earth Emotions (Pozemské emoce, 2019) tvrdí, že jsme ztratili povědomí o našem hlubokém a dlouhodobém spojení s přírodou a že už nemáme slova, kterými bychom mohli vyjádřit úzkost a smutek, jež pociťujeme, když klimatické změny a extenzivní rozvoj ničí svět, který jsme kdysi považovali za samozřejmý. Albrecht vymyslel pro tyto „pozemské emoce“ nová slova – solastalgie, ghedeist, solifilie –, která se dnes začínají hojně používat. V tomto rozhovoru, který vyšel v britském časopise Beshara Magazine (Well-Being & Ecology, Issue 19, 2021) hovoří s jeho editorkou Jane Clarkovou a Jimem Grif inem ze svého domu na Farmě Wallaby v Novém Jižním Walesu o svých vlastních zkušenostech a o své vizi, jak bychom se i v této pozdní civilizační fázi mohli znovu spojit s přírodou a vstoupit do inspirativní a tvořivé budoucnosti. Překlad: Jiří Zemánek.

Jane: Pokud tomu dobře rozumím, základním poselstvím vaší knihy Earth Emotions je skutečnost, že existuje spojitost mezi stavem Země a našimi vlastními mentálními a emocionálními stavy. Jsme hluboce zakotveni ve svém vztahu k přírodě a máme s ní spojeny jak pozitivní, tak negativní emoce. Ale vlastně pro ně, přinejmenším v západních jazycích, nemáme slova. Proto jste se pustil do jejich vytváření. Nejznámější je, myslím, váš termín „solastalgie“. Můžete o něm na úvod něco říci?

Glenn: Jistě. Solastalgie je výsledkem toho, čemu říkám „sumbiografie“, což je termín, který používám pro souhrn vlivů, které působí na můj život díky mým vztahům s lidmi i s nelidskou přírodou. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v Perthu v Západní Austrálii, v nejizolovanějším hlavním městě na světě, které je zároveň jedním ze světových ohnisek biodiverzity; je proslulé jedinečností svých rostlin a živočichů. Vyrůstal jsem s hlubokým pochopením pro přírodu, a to především díky svým prarodičům a své matce, kteří ve mně dokázali vypěstovat lásku k životu a ke krásám přírody kolem mě. Považoval jsem proto za samozřejmé, že tyto pozitivní a úžasné zkušenosti, které jsem jako dítě zažil, jsou univerzální.

A přesto, jak jsem vyrůstal, se začala Západní Austrálie rozvíjet způsoby, které byly typické pro zbytek světa. Naše velké lesy byly přeměněny na dřevní štěpku a městská zástavba odváděla přírodu dál a dál od města; stále se do ní sice dalo dostat, ale trvalo to půl dne a pak celý den. A tak jsem si už jako dítě a později jako dospívající teenager začal uvědomovat, že se svět nesmírně rychle proměňuje.

Chtěl jsem se stát ornitologem, ale různé události v mém životě mě nasměrovaly k více filozofickému, psychologickému a sociologickému způsobu pohledu na svět. A tak jsem začal na Západoaustralské univerzitě pracovat na doktorátu z filozofie. Šlo to docela dobře, dokud můj školitel nedostal infarkt a nemusel odejít do důchodu, což znamenalo, že jsem si musel najít nového školitele, který by mi pomohl s mojí tezí o organicismu a Hegelovi. Nebylo moc lidí, kteří by to dokázali, a tak jsem nakonec odešel s rodinou na východ do Newcastlu v Novém Jižním Walesu. Díky tomu jsem se dostal do zcela nové oblasti, co se týče životního prostředí. Místo, kde jsme nakonec žili, byl region Hunter. Je to nádherná subtropická oblast a navíc velmi bohatá na biodiverzitu.

Jane: Takže tam jste se poprvé setkal s dopady průmyslového rozvoje?

Glenn: Vždycky jsem miloval ptáky a jedna z věcí, kterou jsem chtěl udělat, když jsem se do Nového Jižního Walesu dostal, bylo prozkoumat oblasti, které v letech 1839-40 probádal John Gould se svou ženou Elizabeth pro jejich slavnou knihu Birds of Australia (Ptáci Austrálie). To ovšem znamenalo projít oblastmi Hunter Valley, které jsou dnes přeměněny na uhelné doly; ve skutečnosti je dnes celá tato oblast předním světovým vývozcem černého uhlí. Četl jsem o tom, jak vypadal tento region v roce 1839, a zároveň jsem cestoval současnou krajinou, která představuje 500 kilometrů čtverečních povrchové těžby s mohutnými elektrárnami a železničními tratěmi, po nichž se dopravuje uhlí. Když jsem to poprvé uviděl, zaplavila mě obrovská transformativní emocionální vlna a já jsem zažil pocit katastrofy, úzkosti a hlubokého znepokojení. A tehdy jsem si uvědomil, že nemám slovo, které by dokázalo popsat můj vlastní emocionální stav. Úzkost je pojem, který se používá v mnoha lidských zkušenostech, ale já jsem chtěl slovo, které se vztahuje k úzkosti specifické pro zkázu životního prostředí. A to tu nebylo.

Věk solastalgie 

Jane: Domnívám se, že vaším výchozím bodem při formulování tohoto nového slova byl pojem „nostalgie“.

Glenn: Ano. Nejblížší mi bylo pojetí „nostalgie“, jak ji definoval Johannes Hofer, švýcarský lékař ze 17. století. Klasicky definovaná nostalgie je hluboce melancholický pocit, který mají lidé, když nejsou přítomni ve svém domově a touží se do něj vrátit. Je to druh stesku po domově, který lze zmírnit repatriací, návratem do vlasti nebo domova. Avšak lidem, kteří žijí v Hunter Valley, a kteří se stále pokoušejí farmařit a vést normální život obklopeni těmito gargantuovskými uhelnými doly, se život změnil v utrpení, aniž by své vlastní domovy opustili. Pojem „solastalgie“ zahrnuje myšlenku útěchy – útěchy, kterou pociťujete ve svém domácím prostředí. A „algia“ je bolest, trápení a smutek. Takže „solastalgie“ znamená trápení, které prožíváte, když je váš domov zničen, zatímco v něm stále žijete.A odtud se pak tato původní myšlenka rozrostla. Existuje časopis PAN (Philosophy, Activism, Nature), který byl ochoten přijmout moji původní krátkou esej, jež měla podnítit diskusi na toto téma a pomoci ji proměnit v promyšlenější a uvážlivější článek. V období od roku 2005 až do současnosti začala být solastalgie jako termín široce akceptována nejrůznějšími lidmi. Je to vlastně jen první z oněch pojmů, které nazývám „psychoterratickým“, respektive psycho-zemskými. Věnuji se úkolu plně vysvětlit všechny pozitivní a negativní pozemské emoce, které máme, protože i když jsme je v minulosti mohli mít, zdá se, že jsme tento druh citlivosti v posledních dvou či třech stech letech od průmyslové revoluce ztratili.

Jim: Dáváte solastalgii do souvislosti s tím, jak domorodí obyvatelé – například australští domorodci – pociťují ztrátu své domoviny, a poukazujete na to, že to není zanedbatelná věc: lidé nemohou fungovat, trpí ztrátou paměti a úpadkem kognitivních funkcí; mnozí z nich se uchylují k alkoholu a tak podobně, aby se dokázali vyrovnat s hlubokým zoufalstvím, které pociťují.

Glenn: Tradiční obyvatelé Austrálie byli vystaveni dvojímu psychickému šoku. Už kolonizace pro ně znamenala hlubokou a nesmírně tíživou nostalgii kvůli ztrátě jejich kultury i jejich místa. Jejich kultura je stará více než 60 000 let, takže to není něco, co lze odbýt mávnutím ruky a příkázat jim, aby prostě vešli do 21. století a užívali si Netflix. A samozřejmě stále žijí v Austrálii a Tasmánii, kde klimatické změny, globální rozvoj a nadnárodní těžba ničí to, co zbylo z jejich domova, který představuje jejich duchovní, fyzickou i materiální základnu.

Jim: Používáte výraz „prožitá zkušenost“ a zdá se mi, že jednou z velkých předností vašeho psaní není jen tvorba slov, která nám umožňují se více soustředit na to, co cítíme, ale také vyprávění příběhu, prožité zkušenosti, jíž do vyprávění vnášíte.

Glenn: Ano. To byla velmi důležitá součást mé práce jako filosofa; spolupracoval jsem na tom s lidmi, jako je antropoložka Linda Connorová a můj blízký přítel Nick Higginbotham, který je sociální psycholog. Když jsem začal o těchto věcech poprvé přemýšlet, věděl jsem, že nemůžu být jediným člověkem, který zažívá tento druh úzkosti. Společně jsme tedy vyrazili ven a dělali rozhovory s lidmi o tom, co v Hunter Valley prožívají, a shromáždili jsme stovky jejich svědectví o jejich vlastních životních zkušenostech.

Ale já jsem tuto záležitost vždycky vnímal jako globální problém. Domnívám se, že dnes pod vlivem klimatických změn a globalizovaných rozvojových sil žijeme ve věku solastalgie. Už to není izolovaná zkušenost lidí v určitých částech světa, ale my všichni dnes globálně pociťujeme dopady ekologických změn a ztráty našeho životního prostředí – i když pro většinu z nás je to možná v tuto chvíli skoro na konci spektra. Lidé z oblasti společenských a humanitních věd, z oblasti filozofie, umělci a další tvůrčí lidé dnes používají tento termín k vysvětlení úzkosti, kterou všichni prožíváme při ztrátě útěchy, krásy, soudržnosti a integrity světa, který jsme kdysi považovali za samozřejmost.

Problém mentálního zdraví

Jane: Ve Spojeném království se v současné době mluví o problémech s duševním zdravím jako o epidemických. Dostávají se na přední místa v této agendě, zejména pokud jde o mladé lidi, u kterých došlo k obrovskému nárůstu depresí, úzkostí atd. Můj vlastní pocit je, že to do značné míry souvisí s tím, o čem mluvíte. Tyto stavy jsou však považovány za čistě zdravotní onemocnění a jsou následně personalizovány – řešení je spatřováno v poskytování individuálního poradenství nebo  terapie. Zmiňujete, že tohle je také nebezpečí, které hrozí u solastalgie: totiž, že by mohla být vnímána pouze jako zdravotní problém, který lze individuálně „vyléčit“.

Glenn: Solastalgie však ve skutečnosti nebyla interpretována tímto způsobem. Většina lidí pochopila, že souvisí s dimenzí existenciální žité zkušenosti, nikoliv pouze se stavem biomedicínského mozku. Je to stav duše – našeho ducha, naší psychické a emocionální soudržnosti.

Avšak obecně jako filozof a sociolog naprosto souhlasím s tím, co říkáte. Vždycky jsem zastával názor, že u těchto globálních problémů duševního zdraví jde o víc než jen o psychiatrické a neurologické potíže. V podstatě jsme se sami zbláznili tím, že ničíme samotné základy, na kterých žijeme, a přesto si lidé stále myslí, že mohou tento problém vyléčit pomocí terapie!

Jim: To, co říkáte, mě přivádí zpět k práci lidí ze 60. let a k onomu radikálnímu psychiatrickému hnutí. Jejich názor byl, že duševní nemoc je v jistém smyslu racionální reakcí na šílený svět.

Glenn: Vyrostl jsem na četbě R. D. Lainga a Thomase Szasze a dalších představitelů tzv. antipsychiatrie, kteří kritizovali biomedicínský pohled na duševní nemoci. Také Gregory Bateson měl a stále má obrovský vliv; už v sedmdesátých letech dokázal vidět souvislost mezi destrukcí našeho biofyzického prostředí a ničením naší vlastní duševní příčetnosti – naší vlastní schopnosti síly a zdraví v našem vlastním psychologickém světě. Proto by nemělo být žádným překvapením, že tyto dvě věci spolu úzce souvisejí. Během doby 3,5 miliardy let evoluce, jíž bylo zapotřebí k vytvoření člověka, došlo k našemu hlubokému a smysluplnému propojení s ostatním životem. Až teprve v posledních dvou nebo třech stech letech jsme toto spojení odmítli.

Jane: Takže souhlasíte s mottem Radikálního terapeuta: „Terapie znamená sociální, politickou a osobní změnu, ne přizpůsobení“

Glenn: Ano; ve skutečnosti jsem ve svém prvním článku o solastalgii psal o tom, že domorodí obyvatelé Austrálie našli úlevu od solastalgie tím způsobem, že se aktivně zapojili do nápravy svých poškozených komunit – svého poškozeného ekosystému – tím, že se například zbavovali zdivočelých zvířat a nahrazovali je původními druhy. Pokud je příčinou vaší úzkosti ničení vašeho životního prostředí, není to váš osobní problém; je to externí problém a jeho řešení je politické, ekonomické a vyžaduje spoustu dalších strukturálních věcí.

Je proto důležité dostat tyto strukturální věci, které způsobují naše problémy, do centra pozornosti. Pokud s lidmi můžeme sdílet zkušenost s uskutečňováním změn, je to samo o sobě určitá forma rehabilitace. Je to forma nápravy naší vlastní psychiky a zároveň náprava materiální základny, z níž vyrůstáme, ať už je to naše komunita, nebo deštné pralesy. Vnitřně i navenek jde o stejnou strukturu.

Vzájemná propojenost a „ghedeist“

Jane: Solastalgie je výraz pro negativní emoce týkající se našeho vztahu k životnímu prostředí, ale vy také mluvíte o pozitivních emocích. Například jste vymyslel slovo ghedeist, které ztělesňuje duchovní aspekt našeho vztahu ke světu, náš pocit hlubokého vzájemného propojení se všemi živými bytostmi.

Glenn: Toto slovo pochází z indoevropského slova ghehd, které znamená sjednotit a je spojeno se slovy jako „dobrý“ („good“), „společně“ („together“) nebo „shromáždit“ („to gether“). A geist je německé slovo, které znamená „duch“ nebo něco, co je spojeno s nehmotným, élan vital nebo jakékoliv podobné slovo chcete použít; odkazuje na duchovní energii. A tak jsem tyto dva pojmy spojil dohromady a pokusil se mluvit o světské spiritualitě, která se blíží tomu, co cítím, když jsem na Farmě Wallaby a pozoruji zde ptáky nebo se dívám do očí jedovatého hada. Myslím, že to je něco, co všichni máme potenciál cítit, a to hlavně proto, že jsme produktem evoluce jak v darwinovském, tak v margulisovském smyslu – mám na mysli Lynn Margulisovou, která zformulovala verzi evoluce na základě symbiogeneze. Pojem a myšlenku ghedeist jsem uvedl proto, abych podnítil další přemýšlení o tom, co to znamená být duchovním člověkem v materiálním světě. Nejsem religiózní člověk v žádném konvenčním slova smyslu, ale řekl bych, že jsem duchovní člověk, a věřím, že existuje spousta dalších lidí jako jsem já.

Jane: Lynn Margulisová je silně spojena s konceptem Gaia, což je způsob, jak vnímat svět jako vzájemně propojený celek. Ale ghedeist není totéž jako tento koncept, co říkáte?

Glenn: Do knihy Earth Emotions jsem napsal kapitolu nazvanou „Gaia a ghedeist“, protože mnoho lidí cítilo, že idea Gaii je sama duchovní realitou a může se stát téměř bohem. Ale tak jako sama Margulisová i já mám pochybnosti o tom, že Gaia je živá v tom smyslu, že „ona/on“ má nějaké záměry. Víte, James Lovelock napsal knihu The Revenge of Gaia (Pomsta Gaii), avšak nemyslím, že můžeme mluvit o tom, že by se chtěla Gaia mstít.

Smysl, který chci vyjádřit slovem ghedeist, je mnohem více spojen s prožívanou zkušeností. Můj vlastní život na Farmě Wallaby je pro to dobrým příkladem. Chodím po zemi, po které chodili po desítky tisíc let domorodí lidé. Sedím na skalách, které jsou staré miliony let. Mám kolem sebe klokany wallaby, koaly, plazy – koaly žijí v Austrálii už 25 milionů let v různých fázích svého evolučního vývoje. Mám tedy pocit sounáležitosti s tímto místem, který sahá daleko do minulosti.

A já přímo interaguji s živými tvory kolem sebe. Často chodím s fotoaparátem a zaměřuji ho na oči zvířat, která potkávám; může to být dvoumetrová ještěrka nebo hnědý had, který by mě mohl zabít, nebo papoušek, který má ze všech zvířat na planetě tu nejskvostnější a nejpestřejší barevnost.  A když to udělám, přestanu existovat jako individuální izolované ego. Splývám se světem, který je ode mě zcela neoddělitelný. Je to určitý jednolitý prožitek, který můžeme mít všichni jako lidé ve světě, do něhož jsme se narodili – ve světě, který má prastarý rodokmen a vzájemná propojení, která teprve dnes začínáme objevovat.

Jane: Zdá se, že tato otázka vzájemné propojenosti se najednou dostává ve všech směrech do popředí našeho vědomí. V současné době o tom například vychází mnoho vědeckých prací.

Glenn: Ano, jednou z věcí, které mě nyní obzvlášť zajímají, je takzvaný „mikrobiom“ – skutečnost, že nás obývají biliony bakterií, virů a hub, které nás udržují při životě stejně jako dobrá sklenka červeného vína; a práce lidí, jako je Suzanne Simardová, o vzájemné propojenosti stromů a mimořádné spolupráci mezi nimi a ostatními organismy. Její práce  představuje fantastický zdroj pro pochopení, že vztah mezi houbami a stromy – a vlastně také mezi houbami, stromy a lidmi, pokud se chováme správně – není vztahem odcizení a izolace. Když začneme tuto situaci plně chápat, zjišťujeme, že jde o hluboké ponoření, o hlubokou integraci. Tyto různé formy života neexistují a nemohou existovat v izolaci. Všichni společně pracujeme, abychom sdíleli společný život.

Problém měst

Jim: Tato myšlenka o ghedeistu mi připadá úžasná a je součástí spirituality, kterou bych rád žil. Ale většina lidí dnes žije ve městech a předpokládá se, že tento trend bude v budoucnosti ještě dále narůstat. Už dnes existují města s 20 miliony a více obyvateli a v mnoha případech jsou zcela odtržena od jakéhokoli přírodního prostředí. Jak si v takových městech mohou lidé rozvinout nějaký pocit spojení se zemí?

Glenn: Kanadský ekolog Bill Rees, který přišel s konceptem „ekologické stopy“, popsal města v termodynamických pojmech jako entropické černé díry, které nasávají z celého světa zdroje a chrlí ven znečištění a nemoci.

Jsou součástí příběhu gigantismu a homogenity způsobů výroby, tedy druhu ekonomiky, který je dnes rozšířen po celém světě. Nemůžete psát o věcech, o nichž píšu, aniž byste tento příběh nezpochybnili, a já ani na okamžik nepřipouštím, že města tak, jak jsou v současné době konfigurovaná, budou ještě dlouho existovat. Jejich kritika je nezbytná pro zpochybnění základů našeho relativně mladého – tři sta let starého – systému ekonomické produkce, který se stal darebáckým: darebáckým v tom smyslu, že je dnes ovládán malým počtem lidí, kteří mají osobní zájem na jeho udržení.

Lidé jako Frank Lloyd Wright dokázali tento problém vidět už před padesáti lety. Wright pochopil, že dominantní model megalopole není životaschopný a že nakonec sám sebe pohltí v jakési parazitické globalizované formě hromadné destrukce. Proto se zasazoval o organickou architekturu. Tvrdil, že potřebujeme věci, jako je bydlení s vysokou hustotou, ale v jeho vizi jsou obytné budovy obklopeny farmami. Inspiruje mě též rakouský umělec Friedrich Hundertwasser, což byl člověk, který odmítl myšlenku, že by města měla být navrhována jako pokračování krabice a přímky – tedy jako anorganická.

Jane: To je ten muž, který navrhl slavný Hundertwasserhaus ve Vídni? 

Glenn: Ano. Krabice představuje nejlevnější možný způsob, jak vytvořit budovu, ale ve skutečnosti nebere v úvahu lidskost svých obyvatel, ba ani jejich spojení s ostatními formami života. Existuje duchovní dimenze života a ta musí najít své vyjádření v architektuře a inženýrství i v dalších způsobech, jimiž jako lidé musíme fungovat.

V knize, kterou právě píšu – o tom, co sám nazývám „symbiocén“ –, věnuji poměrně hodně úsilí úvahám o městech a bydlení s vysokou hustotou. Měli bychom v našich městech minimalizovat entropii, ne ji maximalizovat, a musíme vytvářet systémy, které budou rozmanité a odolné. Z teorie komplexity víme, že když vytvoříme homogenní systém, stačí, aby se v něm jedna věc pokazila, a celý systém selže. Obávám se, že Velká Británie nám v posledních měsících poskytla užitečnou případovou studii – jak něco tak jednoduchého, jako je nedostatek řidičů kamionů, může společnost zastavit. A dalším příkladem je samozřejmě Covid-19. 

Symbiocén

Jane: Můžeme tedy přejít k rozhovoru o vašem pojetí symbiocénu. Ve své knize kritizujete pojmy jako udržitelnost nebo dokonce odolnost, protože jsou příliš slabé na to, aby něco změnily, a příliš snadno se dají kooptovat do statu quo jako drobné adaptace. Tvrdíte, že potřebujeme zcela jiný přístup.

Glenn: Lidé mluví o tom, že toto je věk antropocénu – doba, kdy jsme začali ovládat životní prostředí Země, což nás přivedlo do současného stavu katastrofy. Symbiocén si představuji jako další věk, kdy se naučíme žít v harmonii se zbytkem stvoření – kdy se základem našeho opětovného spojení se zbytkem života stane myšlenka symbiózy spíš než idea konkurence.

Jane: Symbióza je proces, při němž dva nebo více různých druhů spolupracují ke vzájemného prospěchu – jako spolupracují rostliny a houby při tvorbě lišejníků! Nebo jako spolupracují houby a stromy v lesích.

Glenn: Ano, je důležité, že symbióza ve skutečnosti není filozofická myšlenka: vychází z vědy. Je to Lynn Margulisová ve velkém. Jak jsme si právě řekli, dnes existuje mnoho vědeckých prací, které ukazují, že formy života spolu nejenom soupeří, ale také spolupracují a společně tvoří. Čím víc symbióze rozumíme, tím víc chápeme, že to je budoucnost života na Zemi, ať už budeme její součástí, nebo ne. Začínám proto dávat dohromady knihu, která zkoumá způsoby, jak bychom se mohli znovu spojit s ostatním životem světa a využít naši inteligenci k přeměně všeho, co je v současnosti parazitické nebo rakovinné – myslím v přeneseném slova smyslu – na něco, co nás znovu spojí nejen s tvarem života, ale i s procesy života.

Jim: Můžete nám dát nějaký příklad?

Glenn: Měl bych začít tím, že to není plně zformovaná vize; je to rozpracovaná vize, která nám umožňuje zjistit, co bychom mohli být schopni udělat. Když se například zamyslíte nad výrobou elektřiny: solární a větrná energie jsou mnohem méně nebezpečné a mnohem méně destruktivní než energie ze spalování uhlí či ropy, avšak představují jen dočasné řešení. Dalším krokem je, aby naši energii vyráběly bakterie. Mohly by žít ve zdech našich domů a produkovat světlo, které by svítilo bez jakéhokoli průvodního tepla nebo znečištění. Nejde přitom jen o fantazii; tyto věci dnes skutečně existují. Nebo bychom mohli domy stavět z cihel vyrobených z hub, které se samy opravují. Začínáme vidět možný nový svět, zcela netoxický a opravitelný, kde by všechno bylo biologicky rozložitelné, kde by vše bylo kompostem pro něco jiného.

Jim: Glenne, myslím, že je to nádherná vize, kterou předkládáte – a možná víc než vize, protože se dostáváte do detailů, na které je třeba dbát, má-li se tato vize uskutečnit. Ale mnoho lidí, jako například Jem Bendell, který založil hnutí Hluboké adaptace (Deep Adaptation movement)¹, by namítlo, že se nacházíme v závodě s časem. Rychlost degradace životního prostředí je taková, že nějaký druh společenského kolapsu je nevyhnutelný. Takže vize, jako je ta vaše, budou převálcovány katastrofickými událostmi – obrovským zvýšením hladiny moří nebo spalováním metanu na Sibiři nebo čímkoli jiným.

Glenn: Samozřejmě to akceptuji jako možnost. Lidé hodně mluví o ztrátě biologické rozmanitosti, ale obrovským problémem, který před námi stojí, je ve skutečnosti ztráta samotné lidskosti, kterou označuji za sedmé velké vymírání. Všichni však pracujeme na nejistých, neznámých okrajích klimatické vědy a ta je plná otazníků. Proto nezastávám stejnou apokalyptickou vizi budoucnosti: Myslím, že stále existuje záblesk naděje.

Také si myslím, že je povinností nás dospělých nabídnout právě teď našim mladým lidem cestu; a potřebujeme vizi budoucnosti, která bude tak přesvědčivá, že se do ní budou chtít hned pustit. Věřím, že pokud začneme uvažovat z hledsiska symbiocénu, máme před sebou možnost budoucnosti, která bude hodnotná nejen v praktickém a materiálním smyslu, ale která by mohla být také krásná, zajímavá a nekonečně kreativní.

Bod zvratu?

Jane: Zdá se, že v současné době žijeme mezi dvěma extrémy – mezi depresí a lhostejností. Někteří lidé mají pocit, že ekologická situace je tak zoufalá, že je pozdě s ní něco dělat, a proto se musíme jednoduše přizpůsobit zcela jinému světu. Jiní – kterých je bohužel zřejmě stále většina – mají pocit, že tato situace buďto není naléhavá, nebo ji lze napravit několika technologickými inovacemi. Toto obojí vede k určité apatii. V Austrálii se například stále v Hunter Valley těží uhlí a my pokračujeme v kácení lesů a vyčerpávání půdy čím dál větším tempem.  

Glenn: Samozřejmě bychom měli dělat vše, co je v našich silách, abychom tento úpadek zastavili. Těžbu uhlí jsme měli zastavit už před dvaceti lety, dnes už si nemůžeme dovolit další stupeň oteplení. Na Farmě Wallaby se snažíme žít z vlastního ovoce a zeleniny, jak nejlépe umíme. Ale v posledních letech jsme tu měli teploty 47 stupňů a já jsem viděl, jak rostliny hoří – doslova hoří – aniž by přitom došlo k požáru. Žiji s koalami, klokany wallaby, hady, ještěrkami, papoušky a zaznamenali jsme, že ptáci jednoduše padají z nebe mrtví, protože teplota byla příliš vysoká. 

Jestliže klimatická konference COP26 selže, budeme mít ještě teplejší svět a naše nemovitosti – můj život na Farmě Wallaby – skončí, protože bude příliš horko nebo protože shoříme. Potřeba snížit naše uhlíkové emise je tak naléhavá, že vlastně docela podporuji lidi, kteří chtějí vysát oxid uhličitý ze vzduchu pomocí velkých drahých strojů, protože si myslím, že to za tu investici stojí. Určitě je to lepší investice než další uhelné elektrárny, které budou tuto látku dál vyrábět a pumpovat do ovzduší. 

Jane: Není to ale jen otázka nových myšlenek. V současném systému existují obrovské partikulární zájmy a lidé se ho jen tak nevzdají. Vidíte, že dochází ke změně?

Glenn: Myslím, že změna je nevyhnutelná, protože, jak už jsem řekl, naše současné systémy jsou extrémně křehké. Před pár týdny na sedm hodin vypadl Facebook a byla z toho celosvětová krize. Otázkou je, jak tuto změnu posunout pozitivním směrem.

V knize Earth Emotions o tom hovořím z hlediska generací a popisuji mladé lidi, kteří dnes vyrůstají, jako součást „generace symbiocénu“. Už teď chrlí skvělé vůdce, jako je Greta Thunbergová, a i tady v Austrálii jsou úžasné děti. Ale samy to nezvládnou. Takže musí existovat vícegenerační sbírka inteligentních lidských bytostí, které právě teď začínají vyvíjet úsilí, aby se v první řadě postavily šílenství a destrukci a pak začaly strhávat naše stávající struktury, aby je mohly znovu vybudovat. 

V padesátých až devadesátých letech existovala malá hnutí, jejichž prostřednictvím lidé zpochybňovali zdravý rozum tehdy všeobecně uznávaného modelu vývoje. Dostali jsme se alespoň do bodu, kdy je tento model zpochybňován – a to veřejně a otevřeně lidmi dobré vůle. Vnímám to jako koncepční a praktický skok vpřed.

Jim: Mnozí lidé toto desetiletí vnímají jako bod zlomu: jako poslední šanci, kdy budeme mít možnost vrátit věci do bezpečných kolejí.

Glenn: Nemyslím si, že pojem bodu zvratu je sám o sobě tak užitečný, ale říká, že síly, které jsou destruktivní, a síly, které jsou kreativní, jsou dnes přinejmenším v jakési rovnováze. Mohli bychom o tom mluvit v souvislosti s válkou, ale já bych se bránil tomu, abychom to vnímali jako doslovnou realitu. Situace má zjevně potenciál pro psychické a fyzické násilí, ale já jsem nenásilný člověk a válku vnímám jako zcela negativní a zbytečnou. Doufám, že se vyhneme konečné situaci MAD (mutually assured destruction) – tedy vzájemně zaručenému zničení – což by znamenalo nejstrašnější konec jakékoli jaderné války, do níž by se lidé zapojili.

Určitě se ale nacházíme v kritickém bodě naší historie jako druh. Kdyby mi záleželo jen na lidech, stačilo by to. Ale záleží mi i na zbytku dosud existující biodiverzity na tomto úžasném místě, jemuž říkáme Země. My lidé se možná dokážeme přizpůsobit teplejšímu světu, ale většina ostatních druhů ne – a já vůči nim cítím závazek. Chci říct, že jak jsme poznali, se vším naším meziplanetárním průzkumem a našimi anténami pro sledování hlubokého vesmíru, je tohle dosud jediné místo, o němž víme, že má život. Myslím, že stojí za to za něj bojovat – a já použiji všechny nástroje, které jako filosof, učitel a spisovatel mám, abych se ujistil, že nepůjde potichu ke dnu. 

Jim: Takže se budete věnovat psaní své další knihy o symbiocénu? 

Glenn: Ano. Vnímám symbiocén jako kulturně přenosnou myšlenku, která by mohla být pro lidi přitažlivá a poskytnout jim naději i radikální anticipaci budoucnosti. A také jim dát něco na práci. Množství práce, kterou je potřeba udělat, nemá konce. Mluvíme o změně našich politických struktur a různých forem demokracie, které zahrnují například integraci ohledů na jiné formy života. Mluvíme o změně našich vzdělávacích struktur, protože snaha vytvořit něco jako Symbiocene je transdisciplinární; to se na univerzitách v současné podobě nestane. A architektura – nejsem žádný odborník, ale občas hostuji na přednáškách pro studenty architektury na univerzitě v Newcastlu v Novém Jižním Walesu, a ti jsou prostě unešeni tvůrčími možnostmi, jak o těchto věcech přemýšlet jinak.

Takže místo toho, abychom si bůhví kolik desetiletí dělali starosti o nezaměstnanost, bychom si mohli představovat nové univerzity, nová pracovní místa, nové vzdělávání – nové všechno –, které je k tomu zapotřebí. A musíme to dělat s pocitem odhodlání, abychom mohli začít léčit a napravovat škody, které jsme napáchali.

1. Jem Bendell je emeritním profesorem leadershipu v oblasti udržitelnosti na Cumbrijské univerzitě ve Velké Británii. Je známý především svým konceptem „hluboké adaptace“ (2018) pro jednotlivce a komunity, které očekávají (nebo se již vyrovnávají) s důsledky probíhajících klimatických změn. V roce 2019 založil Fórum pro hlubokou adaptaci. ↩︎