„Tyto technologie LO-TEK se rodí ze symbiotických vztahů s naším prostředím, kdy lidé žijí v symbióze s přírodními systémy. To je to, kam se dnes potřebujeme posunout. Nejsme nadřazení, nepracujeme proti přírodě ani ji neohrožujeme, musíme s ní být v symbióze. Musíme změnit tuto myšlenku nadřazenosti na pochopení symbiózy.“
Julie Watsonová
Julia Watsonová (nar. 1977) je australská krajinářská architektka a environmentalistka, výzkumnice, pedagožka a spisovatelka, která je expertkou na domorodé technologie, založené na přírodě, pro které vymyslela termín Lo-TEK. Ve své průkopnické knize LO-TEK Design by Radical Indigenism (Taschen America Llc, 2020) shromáždila a skvěle představila tyto tradiční technologické znalosti od různých domorodých společenství z celého světa. Tvrdí, že kmenová společenství, jež mnozí považují za primitivní, jsou velmi vyspělá, pokud jde o vytváření infrastrukturních systémů, které jsou v symbióze s přírodou a které zvyšují biodiverzitu, produkují potraviny, zmírňují povodně, jsou velmi odolné, čistí vodu a nabízejí řešení změny klimatu. Považuje tyto tradiční technologie za semínko, z něhož se může zrodit nová symbiotická vize designu, kterou popisuje jako radikální indigenismus. Z pohledu radikálního indigenismu je lidská praxe, podle Julie Watsonové, „evolučním prodloužením života v symbióze s přírodou“. Watsonová se domnívá, že technologický průmysl má dnes omezený rozsah, jelikož vychází pouze z konceptu high-tech, který se rozvinul po průmyslové revoluci. Vyzývá proto, aby tento průmysl převzal některé z principů domorodého designu, které by pomohly městům po celém světě nejen zmírnit dopady změny klimatu, ale také je učinit do budoucna odolnými.
Julie Watsonová vystudovala v letech 1998-2001 na University of Queensland a na Queensland University of Technology (diplom v oboru krajinářské architektury) a v roce 2008 absolvovala jako krajinářská architektka na Harvardově univerzitě. Vyučovala v programech architektury na Kolumbijské univerzitě a dnes vyučuje na Harvardově univerzitě a na Rensselaerově polytechnickém Institutu. Je zakladatelkou REDE, studia pro výzkum a design, jež sídli v New Yorku, kde Julie Watsonová žije. Studio pracuje na průsečíku antropologie, ekologie, inovací a ochrany přírody na rozsáhlých projektech, jež zahrnují vědce, digitální agentury, vlády, nadace a místní komunity. Tento rozhovor, který s Julii Watsonovou vedla Amy Frearsonová, vyšel v americkém časopise Dezeen 11. února 2020 pod názvem “Indigenous technologies „could change the way we design cities“ says environmentalist Julia Watson”. Překlad: Jiří Zemánek
Amy Frearsonová: Mohla byste na úvod vysvětlit, co je LO-TEK?
Julia Watsonová: LO-TEK je termín, který jsem vytvořila. Samozřejmě low-tech je termín, který používáme v architektuře a v inovacích a který znamená rudimentární nebo primitivní technologie. Tato technologie je vnímána jako utilitární, nižší typ technologie a často má vztah k sociálním inovacím. Myslím, že dochází k záměně v tom smyslu, že by snad technologie založené na přírodě mohly patřit do stejné kategorie low-tech, nebo že to vůbec nejsou technologie, protože jsou tak synteticky spojené s naším přírodním prostředím.
LO-TEK funguje v kontrastu s pojmem high-tech, který představuje fascinaci industrialismem, z nějž se vyvinul. Nacházíme se v době, kdy je náš svět dost high-tech a stejně tak i náš průmysl. Dostali jsme se sem, protože jsme si v určité době řekli, že tohle je technologie. Ze všech tisíců technologií z celého světa, včetně domorodých lokálních technologií, jsme si vzali jen malý střípek, který byl v hledáčku lidí, kteří začali naši globalizovanou, modernizovanou cestu vpřed. Díky tomu jsme se dostali tam, kde jsme teď, což je fantastický vývoj naší globální civilizace, ale zároveň se nacházíme v paradoxní situaci, protože žijeme ve světě, který je ohrožen změnou klimatu a environmentálními krizemi, což má vedlejší sociální a ekonomické dopady.
Nacházíme se tedy v okamžiku, kdy máme tento globální pohled na svět a stále máme k dispozici tyto technologie založené na přírodě, i když většina z nich je ohrožena a spoustu jsme jich ztratili. A je to doba, kdy v městském prostředí a ve způsobu, jakým stavíme a jakým se vztahujeme k přírodě, hledáme něco nového. Je to chvíle, kdy bychom se měli zamyslet a rekontextualizovat tento rámec industrializované digitální high-tech technologie, respektive tohoto high-tech způsobu života, který nás vzdaluje od přírody, a přehodnotit potenciál nástrojů, které v našem městském prostředí používáme. Jaký je soubor nástrojů, které máme k dispozici pro náš vztah k přírodě? A jak to udělat jinak, abychom se mohli v tomto smyslu posunout dopředu?
A tak LO-TEK zahrnuje také TEK, což znamená tradiční ekologické znalosti. Je to termín, který se používá v ekologii člověka, což je oblast, na níž je založena velká část této práce, oblast přírodních věd. Říká, že takové technologie, které jsou jednoduše zkonstruované a vyrobené z místních materiálů, nespadají do rámce high-tech. Ale není to ani low-tech, protože se jedná o skutečně komplexní ekologické vztahy, jsou to technologie založená na přírodě. Nejsou primitivní, jsou neuvěřitelně inovativní ve snaze najít řešení pro městské nebo příměstské sítě, které napájejí naše města, ve snaze najít řešení pro změnu klimatu a odolnost. Hledáme tyto typy řešení, ale v tuto chvíli prostě nemáme k dispozici velký soubor nástrojů.
LO-TEK přehodnocuje náš pohled na to, co je to technologie, co to znamená budovat ji v našem prostředí a jak ji můžeme dělat jinak, abychom do ní dokázali začlenit tisícileté znalosti, které stále ještě existují. Tato technologie se z těchto znalostí zrodila a je v symbióze s ekologickými procesy, od mikro po makro.
Amy Frearsonová: Můžete mi říct něco o své minulosti a o tom, co vás k tomuto oboru přivedlo?
Julia Watson: Jako architektka jsem začínala před dvaadvaceti lety v Austrálii, kde jsem v Queenslandu studovala na univerzitě; zde jsem absolvovala kurz s názvem Aboriginal Environments. Samozřejmě koloniální a domorodý svět v Austrálii je opravdu nabité téma.
Moje rodina je anglická a řecká a moje matka patřila k první generaci přistěhovalců z Egypta, takže jako dítě jsem vyrůstala ve velmi koloniálním světonázorovém rámci, aniž bych o tom věděla. Když jsem se začala učit o životním prostředí domorodců, byl to tak odlišný pohled na svět, že mě to fascinovalo. Asi o rok později jsem odpromovala a chystala se žít v Londýně, ale cestou jsem se zastavila na Borneu. Četla jsem o tom, co se na Borneu děje, o úbytku orangutanů a o původních pralesních sadech, a hledala jsem kmen, který se jmenuje Penan. Četla jsem o jednom švýcarském ekologovi, který se snažil pomoci skupině domorodých obyvatel pralesa postavit se proti malajské vládě, protože jim zabírala jejich lesy, aby je mohla proměnit na plantáže palmového oleje. Ten ekolog zmizel, ale zdokumentoval tento kmen, který předtím nikdo pořádně neviděl. Fascinovalo mě vydat se do džungle a hledat tento kmen. Odjela jsem na měsíc na Borneo a nakonec jsem ten kmen našla. Žili v táboře na břehu řeky, což zjevně nebyl způsob, jakým předtím žili. Bylo to velmi smutné.
Odjela jsem do Londýna, ale pak jsem se vrátila a pokračovala dál ve zkoumání této myšlenky, co to znamená být domorodcem a jak jako domorodec vnímáte krajinu, v níž žijete. Chtěla jsem poznat, proč je to tak odlišné od způsobu, jakým jsem byla vychována, od způsobu, jakým se velká část světa vztahuje k přírodě, a co v tomto původním vztahu k přírodě stále ještě je. Co jsme ztratili cestou kolonialismu? A můžeme někdy najít střední cestu?
To mě přivedlo na Harvard, kam jsem odešĺa studovat posvátné krajiny a zabývala se tím, proč jsou posvátné a jak je chránit. Zjistila jsem, že většina těchto posvátných krajin se týká ochrany zdrojů, které umožňují přežití člověka, jako je sladká voda nebo farmy. V podstatě jde o ochranu země, protože na ni závisí přežití člověka. Když jsem studium dokončila, získala jsem ocenění, takže jsem pak mohla jezdit na poutě na posvátná místa po celém světě a tato místa studovat. Podnikla jsem cesty na horu Kailás v Tibetu, na festival Saga Dawa a na místa světového dědictví UNESCO na Bali.
Na základě toho jsem začala vyučovat současné krajinářské technologie na Kolumbijské univerzitě, kde jsem si začala uvědomovat, že spousta těchto technologií, jako jsou například zelené střechy, existují odjakživa. Vytváříme umělé mokřady, které čistí vodu, ale už existují přírodní mokřady, které to dělají. Prezentujeme tyto věci jako velmi nové, současné, moderní a městské technologie, ale ve skutečnosti jde o dlouhou linii tisíciletých znalostí. To mě přimělo přemýšlet, kolik je dalších takových technologií, které ještě neznáme a jak úzký je náš rámec toho, co označujeme jako technologie.
Z takových úvah vzešla tato kniha. Ptala jsem se, zda by mohlo existovat dalších padesát takových technologií. Mohlo by jich být sto? V knize jich je stodvacet a to je jen výsledek zkoumání jednoho člověka, který to dělá bez finančních prostředků, pouze poháněn zvědavostí a několika skvělými studenty, kteří se ke mně připojili a chtěli se mnou spolupracovat.
Amy Frearsonová: Mohla byste z knihy vybrat některé nejradikálnější příklady LO-TEKu?
Julia Watsonová: Případová studie, kterou podle mě lidé chápou nejlépe, jsou mokřady ve Východní Kalkatě, což je systém čištění kalkatských odpadních vod. Vznikl před několika sty lety, takže to není technologie stará šest tisíc let; zrodila se díky skupině bengálských zemědělců, kteří žili na okraji Kalkaty, což je dnes dvanáctimilionové město. Existuje tam kolektiv zemědělců, který čistí odpadní vodu, vytékající z řeky Hooghly. Spousta odpadních vod z Kalkaty se dostává do systému, který vede do tohoto mokřadu, a ti zemědělci je vystavují řadě procesů. Mají sedimentační rybníky a pak rybníky, do kterých nasazují ryby. Je to skutečně rozsáhlý systém mokřadů, který je kompletně vytvořen člověkem a provozován vesnickými družstvy; zemědělci tímto způsobem čistí odpadní vody a produkují zeleninu pro město, přičemž ušetří miliony dolarů ročně ve srovnání s provozními náklady skutečné čistírny odpadních vod. Ve skutečnosti čistí každý den polovinu odpadních vod, které vytékají z dvanáctimilionového města. Pokud by existovala vůle obcí a opravdový posun v myšlení směrem k technologiím založeným na přírodě, můžete si například představit uplatnění této technologie na periferii města jako je New York nebo Londýn.Další technologie, kterou, si myslím, můžeme dnes aplikovat a rekontextualizovat, se nachází v amazonském deštném pralese v Brazílii. Žije tam kmen Kayapó, který do pralesa závádí stovky různých druhů rostlin v rámci agrolesnického systému. Neničí to deštný prales, ale je to neuvěřitelně produktivní pro pěstování potravin. Takže máte Amazonii v plamenech kvůli kácení za účelem chovu dobytka, avšak v tomtéž deštném pralese máte komunitu, která zde žije ve stejném měřítku, ale provozuje jiný typ zemědělství, který se začleňuje do korun deštného pralesa a neustále produkuje potraviny. Existují zde tedy tyto dva zcela odlišné typy zemědělských systémů, které se střetávají, ale žádný z nich se od druhého neučí. Neexistuje žádné přijetí symbiotického zemědělsko-lesnického systému s produkcí potravin nebo připuštění vedlejších přínosů zachování amazonského deštného pralesa spojeného s produkcí potravin, přestože tyto typy systémů můžeme vidět po celém světě.
Další velmi podobný systém se nachází na úpatí jižních svahů hory Kilimandžáro. Čaggové jsou jednou z nejbohatších a nejvzdělanějších komunit v Tanzanii, v této části Afriky. Mají něco, čemu říkají kihamba, což je banánová plantáž, kterou můžete projet autem za dvě a půl hodiny. Je to oblast země o velikosti Los Angeles. Odhaduje se, že v tomto lese, který si zachovává původní lesní porosty, mají 500 druhů rostlin, ale zavedli do něj asi 250 nových druhů produktivních banánovníků, kávovníků a různých dalších rostlin. Podařilo se jim přijít na způsob, jak zachovat složitost přirozeného deštného pralesa, a zároveň do něj integrovat opravdu komplexní agrolesnický systém, který je neuvěřitelně produktivní, což z Čaggů učinilo jednu z ekonomicky nejvyspělejších komunit v tomto regionu.
Amy Frearsonová: Jak byste shrnula případové studie, které jste dosud objevila?
Julia Watson: Jde o přehodnocení našeho dosavadního chápání technologií a toho, jak se vztahujeme k našemu přírodnímu prostředí a co to znamená. A když budeme hledat dál, najdeme spoustu dalších příkladů. Tyto technologie zvyšují biodiverzitu, produkují potraviny, zmírňují povodně, jsou odolné, pokud jde o podmínky v pobřežních oblastech, čistí vodu, pohlcují uhlík. Mají všechny přírodní vlastnosti, které nás opravdu zajímají, pokud jde o ekosystémové služby, ale jsou kompletně vytvořeny člověkem. Využívají složité ekologické vztahy, které je pohánějí a řídí, a zároveň mají nízkou spotřebu energie. Vytvářejí určitý typ společenství a kulturní aktivity a umožňují tomuto společenství žít opravdu v úzkých a harmonických vztazích se svým prostředím.
Amy Frearsonová: Předtím jste řekla, že hledáte střední cestu mezi domorodými technologiemi a světem high-tech. Poté, co jste tuto studii dokončila, myslíte si, že je možné takovou střední cestu najít?
Julia Watsonová: To je jeden z důvodů, proč tuto knihu dávám světu. Mám opravdu jasnou vizi, jaká by střední cesta mohla být, jak bychom mohli začít zkoumat tyto technologie a přemýšlet o tom, jak by mohly změnit způsob, jímž navrhujeme města.
S tím jak se města neustále rozšiřují a zvětšují, jaký bude nový způsob, jímž budou tato města růst? Všichni máme utopické vize měst, ale co kdyby tyto utopické vize byly skutečně zasazeny do tohoto nového způsobu myšlení a čerpaly z těchto typů technologií založených na přírodě? Co kdyby města skutečně byla usazena uvnitř ekosystémů, spíš než aby jen malé aplikace malých ekosystémů byly uplatňovány na fasádách budov ve městech?
Cílem této knihy a této práce je předložit příklady a případové studie a vychovat současné designéry, kteří je mohou převzít a začít je prosazovat. Existují mnohem lepší designéři než jsem já a já chci, aby se tohoto podnětu chopili, použili ho a reálně aplikovali.
V akademickém světě dnes sledujeme nejmodernější a nejprogresivnější výzkum, který přechází do designu. Akademická sféra a výzkum se často pohybují na hraně přehodnocování toho, jak bude v praxi probíhat další vlna vývoje. Vzhledem k množství problémů, kterým dnes musíme čelit v našem městském prostředí, ve světě, v němž nyní žijeme, pokud se nám podaří rozšířit tento horizont, bude v tom obrovský potenciál.
Amy Frearsonová: Jaký druh odezvy se domníváte, že na tuto myšlenku dostanete?
Julia Watsonová: Je fakt zábavné, že napříč všemi obory existují tři reakce. Ta první je: ‚Jasně vidím, že se to děje‘. Pak je tu pár lidí, kteří říkají: „OK, ale může se to opravdu aplikovat na města?“. Pak existují lidé, kteří prostě řeknou ne.
Miluji současnou politiku, takže mě opravdu zajímá, jakým způsobem artikuluje náš svět a to, jak ho vidíme, a myslím, že se to dnes téměř vrací k politickému chápání, založenému na vizionářství, a uvažování o budoucnosti. Je tomu v tuto chvíli jako se změnou klimatu, jde pouze o politický spor, protože vědu nelze vyvrátit. Tam, kde dojde k přijetí vědeckých poznatků, to náš svět změní.
Jedním z projektů, o kterém, myslím, opravdu stojí za to mluvit, je UN-Habitat, projekt OSN zabývající se plovoucími městy. Lidé se o myšlenku plovoucích měst opravdu zajímají. V knize jsou dvě případové studie komunit, které žily na ostrovech. Jednou z nich je komunita Ma’dan, která žila 6 500 let v jižních mokřadech Iráku na plovoucích ostrovech. Druhou komunitou jsou Urové, kteří žijí na jezeře Titicaca, nejvýše položeném splavném jezeře na světě, na ostrovech, které si staví z rákosu, a které mají životnost dvacet let. Po celém světě existují lidé, kteří žijí ve vodním prostředí.
Opravdu se nemůžeme posunout dopředu pomocí stejného souboru nástrojů, které nás dostaly na místo, kde jsme teď. Nemůžeme stále jen opakovaně používat high-tech technologie a tento typ myšlení k řešení problémů, jež tyto problémy vytvořilo. Pohled na jiné komunity by nám mohl dát příležitost si říci, co kdybychom využili high-tech technologie spolu s technologií LO-TEK při vytváření plovoucích měst. Co si myslíme o těchto systémech, které spolupracují s naším přírodním prostředím? V oblasti designu a odolnosti je tolik příležitostí, pokud se nám podaří vyhnout se tomu, abychom na situace a problémy pouze reagovali. V současné době jsme skutečně fascinováni zvyšováním hladiny moří, protože to považujeme za nejbližší okolnost, s níž se budeme muset vypořádat. Ale v těsném závěsu za zvyšováním hladiny moří je obrovské odumírání stromů v pouštním prostředí. Je to prostě věc, která v daném okamžiku bude mít dopad na největší počet lidí.
Přichází nová krize, kterou jsou lesní požáry v Austrálii a v Kalifornii. Lidé provádějí řízené vypalování a používají pyrotechniku jako technologii. Komunity po celé Americe a Austrálii to dělají už po tisíciletí. Věděly, že to v těchto prostředích musí dělat, aby generovaly větší plodnost, ale také aby snížily ohrožení. Používají tyto věci jako odolné strategie už velmi dlouho.
Myslím, že musíme skutečně rozšířit náš pohled na technologie, ale také být více předvídaví a připravení, a to nejen v pobřežních ekosystémech a pobřežních městech, ale ve všech oblastech. Proto je kniha rozdělena na hory, lesy, pouště a mokřady. Musíme se zabývat všemi těmito různými prostředími a být odolní v každém z nich.
Amy Frearsonová: Vzhledem k tomu, že změna klimatu a antropocén jsou už zde, jste si jistá, že nám ještě nevypršel čas na to, abychom se mohli stát odolnými?
Julia Watsonová: Ne. Chci koncept antropocénu svým způsobem přeformulovat. Protože jsme dospěli k industrializaci, dospěli jsme k tomuto období – věk osvícenství nás přivedl k odloučení od přírody. Oddělil nás od přírody, takže ji vnímáme buďto jako hrozbu, nebo se považujeme za jejího zachránce. Myslím, že tohle je stále základní způsob myšlení v rámci konceptu antropocénu, a já chci, aby kniha tuto optiku rozpustila.
Jde o symbiotické vztahy, které jsou základními stavebními kameny přírody. Tyto technologie LO-TEK se rodí ze symbiotických vztahů s naším prostředím, lidé žijí v symbióze s přírodními systémy. To je to, kam se dnes potřebujeme posunout. Nejsme nadřazení, nepracujeme proti přírodě ani ji neohrožujeme, musíme s ní být v symbióze. Musíme změnit tuto myšlenku nadřazenosti na pochopení symbiózy.
Myslím, že potřebujeme novou mytologii, stále mluvím o této mytologii současného světa, o mytologii technologií, ale tato nová mytologie je ve skutečnosti zásadně založena na pochopení, že nejsme nadřazení. Je to jediný způsob, jak se můžeme posunout vpřed. Opravdu si myslím, že existuje obrovská politická vůle, která stále roste. Jsme svědky něčeho, co jsem nikdy dřív neviděla. Myslím, že je to opravdu inspirující a nevídané. Vidět vládu, která naprosto diskvalifikuje a ignoruje fakt, že dochází ke změně klimatu, a pak mít vlnu mladých lidí, dětí, kteří se prostě politicky zvednou a řeknou, že už to nemůžeme ignorovat.
Vidím, že dochází ke změně, protože ji kolem sebe pozoruji každý den. Je tu obrovský zájem pohnout se tímto směrem a architekti se o něj zasazují a ptají se, jak na tuto výzvu reagovat. Je to obrovský krok k posunu správným směrem, k pozvednutí a přeformulování toho, jak stavíme a jak urbanizujeme.
