Nový příběh je kosmologickým příběhem stvoření, který je vyprávěn našimi teleskopy i mikroskopy a artikulován naším stále dokonalejším porozuměním tomu, jak nás evoluce vedla po této 14 miliard let dlouhé cestě vývoje. Je to tedy také příběh našeho místa ve vesmíru a nepřináší s sebou nic menšího než radikální transformaci lidského sebepochopení. Jako klíčový vypravěč tohoto nového příběhu se v 70. letech 20. století vynořil ekoteolog Thomas Berry (1914 – 2009), který jeho vizi poprvé představil ve svém zásadním textu The New Story (1978). Dominikánská sestra Miriam Theresa MacGillisová, ředitelka ekologického centra Farmy Genesis v Blairstown v New Jersey, je jedním z hlavních interpretů tohoto příběhu. Posláním Farmy Genesis, která vznikla s podporou dominikánské kongregace v roce 1980, je šířit porozumění vesmíru a Zemi jako jednomu rozvíjejícímu se procesu. MacGillisová, která v polovině 80. let minulého století navrhla podle Berryho vyprávění historicky první scénář rituálu Kosmické procházky, se prostřednictvím svých seminářů, přednášek a workshopů snaží pomoci lidem pochopit a zažít toto nové vědecky založené kosmologické poznání, jež přináší hluboké vhledy do našeho veřejného, osobního i spirituálního života a inspirovat skrze něj obsáhlý přístup k osobní i sociální změně. Vést dnešního člověka k radikálně novému porozumění, co to znamená být lidskou bytostí v 21. století. Tento rozhovor Alana AtKissona s Miriam Theresou MacGillisovou vyšel původně v americkém čtvrtletníku Context (č. 24, 1990) pod názvem „Living The New Story“. Česky byl publikován pod názvem „Žít nový příběh“ v revue Prostor 86 (léto 2010, str. 67-76, překlad Milan Jára). Toto je revidovaný překlad zmíněného českého překladu uvedeného rozhovoru od Jiřího Zemánka (2019).
Alan: Co je jádrem „nového příběhu“?
Miriam: Na základě našich vědeckých výzkumů dnes máme předpoklady k pochopení počátku vesmíru a procesu jeho vzniku a s ním také sluneční soustavy, planety Země, veškerého života a rovněž člověka. Vůbec poprvé mají všechny národy na Zemi možnost porozumět tomuto příběhu o původu věcí a to každý z nich – jeho dějiny, význam i jeho roli v tomto procesu – staví do zcela nového světla.
Nejdůležitější součástí tohoto vědeckého příběhu je skutečnost, že vesmír vznikl nejen ve fyzické, ale také ve své niterné, psychické, spirituální dimenzi. Jde o integrovaný evoluční proces. Když o něm přemýšlíme, můžeme začít chápat své místo v tomto procesu – co to je být tou bytostí, v níž Země dosáhla sebereflexivního vědomí. To mění všechny naše definice o nás samých i o naší povaze.
Každý školák, který se seznamuje s poznatky současné vědy a s bádáním o Zemi, má tyto informace k dispozici. Pokud dokážeme porozumět tomu, že náš život i naše lidské dějiny jsou stejnou měrou součástí vývoje vesmíru jako svět přírody, pak si také dokážeme uvědomit, že všechny národy, všechny kultury i náboženské tradice , včetně široké škály různorodých etnik byly rovněž součástí tohoto procesu a hrály v něm tudíž významnou roli. Země zoufale potřebuje úplný souhrn veškeré této moudrosti, aby mohla pokročit do dalšího stupně své evoluce.
Alan: Nacházíme se nyní v procesu, kdy si tento nový příběh vyprávíme a seznamujeme s ním naše děti. Jak ho můžeme manifestovat ve svém životě?
Miriam: Domnívám se, že v každé úrovni svého lidství, v rámci celé vnitřní psychické struktury, z níž odvozujeme své vědomí osobnosti a individuality. Dnes si začínáme uvědomovat, že toto já je výrazem hlubšího já Země, a dokonce ještě hlubšího já samotného Vesmíru – že neexistují žádné dělicí hranice. Tento celek je mým celým já. Psychologicky se pak vědomí jednoty – skutečné jednoty – s vnitřním rozměrem vesmíru stává neuvěřitelně krásným a lákavým tajemstvím, na jehož prahu se ocitáme. A pokud jde o náš citový život, pocity spojení, spjatosti s celkem či jednoty přestávají být pouhými idealistickými představami básnivého ducha. Jsou empiricky podložené, protože víme, že každým svým genem jsme spojeni s celkem. Z fyzického hlediska jde o totéž. Jestliže se začneme ztotožňovat s celým fyzickým bytím planety, pak dokážeme pochopit, že je nezbytné zlepšovat a uchovávat integritu celého světa přírody – protože právě fungování této části planety umožňuje lidem vůbec existovat. Bez vzduchu, vody, půdy a rostlin není lidského života. To znamená, že Země je doslova naším tělem.
Alan: Nerovná se prožívání tohoto nového příběhu úplné revoluci v náboženském životě?
Miriam: Spíš jde o transformaci, protože při revoluci si pouze jedna strana vyměňuje místo s jinou stranou. Transformace posouvá dopředu každého.
Alan: Jaký má transformace vztah k dějinám? Jaká část minulosti nás provází dál?
Miriam: Domnívám se, že s sebou neseme celou minulost. Neodstřihujeme se od ní, jako kdyby byla něco špatného a my bychom proto měli udělat ohromnou korekci, abychom se od ní oddělili. Jen díky minulosti jsme dospěli k tomuto druhu poznání.
Hlavní posun, který teď činíme, se týká našeho pojetí prostoru a času. Ve starých kosmologických systémech byl čas chápán cyklicky a vesmír byl neměnný a statický. Ale v tomto novém kontextu je vesmír ustavičně se rodícím procesem. Čas sám je rozvoj. Čili všechno v minulosti bylo nezbytné, aby se otevřely možnosti pro to, co se mělo teprve rozvinout – stejně jako je strom obsažen v žaludu. Žalud musí projít všemi stádii procesu, jímž se rodí strom, jehož podoba se ovšem od žaludu velmi liší. Nicméně nemůžeme mít jedno bez druhého.
Alan: To nás přivádí k některým zajímavým otázkám o vztahu lidí k jejich tradicím. Jaký bude mít tento vývoj vliv na katolíky a buddhisty a na věřící jiných vyznání?
Miriam: Věřím, že to prohloubí a oživí jejich spojení s vlastní tradicí. Sama si uvědomuji, že jsem teď mnohem hlouběji spjata se svou vlastní tradicí než kdykoli dřív. Rozdíl spočívá v tom, že se změnily významy uvnitř významů. Jinak řečeno formy, které nesly v minulosti významy, se nyní otevřely do mnohem hlubších významů – to znamená, že formy se musí přizpůsobit a změnit. Domnívám se, že tyto hlubší významy mohou být odvozovány uvnitř stávajících forem, pokud kněží nebo duchovní, kteří vedou liturgický obřad, budou mít vizi. Pokud ji ale nemají, budou dál tyto formy vykládat postaru – a pak to může být problematické.
Alan: Jestliže vizi nemají, jak ji mohou získat?
Miriam: Je obsažena v síle nové kosmologie a nového příběhu a přichází k nám ze všech různých směrů. Na jedné straně ji vypráví teolog jako Thomas Berry a na druhé straně vědec jako James Lovelock.
Thomas Berry tuto vizi vykládá v nejširších souvislostech způsobem, který je velice přístupný lidem v náboženských komunitách i ve vědeckých obcích. Říká, že pokud pokračujeme ve vyprávění našich náboženských příběhů, aniž přitom bereme v potaz nové vědecké poznání, pak náboženskou tradici trivializujeme. A obdobně, pokud vědecká obec dál vykládá příběh vesmíru pouze z materiálního hlediska – bez oné vnitřní/psychické/spirituální dimenze – pak dochází k trivializaci vědy. Ani jeden z těchto pohledů sám o sobě nedokáže probudit vizi pro naše děti a jejich naději, co se týče budoucnosti.
Takže příběh je nám dostupný. Dojít k němu můžeme mnoha a mnoha cestami. Výzvou pro nás pro všechny je, jak ho můžeme přenést do života – na pracoviště, do našich domovů, do naší hudby, našich úřadů, do zemědělských systémů i do naší ekonomiky. Příběh vyžaduje tento druh přenosu.
Alan: Jaké prvky kontinuity zde existují například se starším chápáním křesťanské tradice?
Miriam: V judaistické tradici existuje událost exodu. Byla to historická událost a znamená to, co znamená. Pro židovské lidi s jejich trvalou cestou spásy a dějinnou vizí představovala pravdivou zkušenost. Křesťané se však dívají zpátky na tuto událost a říkají, že předznamenala velký exodus, který podstoupil Kristus prostřednictvím svého života, prostřednictvím smrti a zmrtvýchvstání – takže by bez prvního exodu nebylo vlastně Krista. Exodus obsahuje možnost Kristova pašijového mystéria – to znamená, že obě události jsou spojené.
A dnes tušíme, že forma Kristova pašijového mystéria byla také předznamenáním přechodu, jímž musí projít náš lidský rod – předznamenáním procesu života, smrti a vzkříšení, jenž je nezbytně nutný pro to, abychom byli ochotní zemřít svým strachům, své nevědomosti, svým předsudkům, pocitu výlučnosti i představě, že známe celou pravdu. A neexistuje žádné osvobození, žádná možnost vnitřní proměny, pokud si neuvědomíme, že tohle je ustavičný proces, každodenní událost.
Alan: Tomu kalichu se nelze vyhnout.
Miriam: Přesně. Zde je vhodné použít slova z Bible zemřít svému já, zemřít přežitým představám nebo iluzím o sobě samém, abychom obnovili onu hlubokou božskou podstatu, skrytou v Kristově události, která sama byla skrytá v události Exodu. Je to všechno jeden celek. Jsme spojeni s božstvím. Neseme sebou toto neuvěřitelné tajemství. To je to světlo, které je neseno celým procesem.
Alan: Thomas Berry ve svém eseji „The Dream of the Earth“ („Sen země“) píše, že v této době krize musíme žádat o vedení od našeho genetického kódu, od samotné Země a od vesmíru. Jak máme o toto vedení žádat?
Miriam: Tím, že probudíme své vnitřní vědomí. Každý atom každé buňky v našem těle – každé jednotlivé vlákno DNA – nese celou psychickou paměť vesmíru. A my si k ní můžeme otevřít cestu prostřednictvím niterných forem vědomí – prostřednictvím snu, mýtu, symbolu, modlitby, meditace nebo jiných změněných stavů vědomí. To je ten zdroj, kde můžeme objevit energii, vhled i duševní sílu, abychom se vymanili z našeho současného stavu závislosti.
Berry také říká, že pokud se budeme dál vzdělávat a komunikovat ve stávajícím kulturním kódu – což je omílání staré iluze, že jsme od Země odděleni, že Země je ohromná materiální kulisa a zásobárna, určená pouze k tomu, abychom ji beze zbytku využili a přetvořili – pak jen zbytečně utrácíme nesmírné prostředky na výuku našich dětí k sebezničení. Ten vnitřní proces je zde proto velmi důležitý.
Ale Thomas také říká, že klíčovou věcí, pokud jde o to, jak být v kontaktu s tímto vnitřním psychickým místem ducha, je naučit se dovednostem a nástrojům, jak náležitě fungovat v přírodním světě. Naše vědecké poznatky mají pro přírodní svět katastrofální důsledky a naše západní spiritualita svět přírody transcendovala – takže my nevíme, jak se v něm máme chovat. Thomas Berry říká, že jsme ve skutečnosti ve stavu autismu. To je opravdová výzva pro naše školy, pro vzdělávací centra i rodičovskou výchovu: jak tyto dovednosti rozvíjet? Právě teď jsme v tomto ohledu pěkně negramotní.
Alan: Někteří lidé na tuto situaci reagují tím, že vytvářejí nové – nebo oživují staré – rituály a šamanské způsoby ve snaze navázat opětovné spojení se zemí a s ostatním životem na planetě. Jak tyto snahy vnímáte? Jak se vztahují k tradičnějším společenstvím víry?
Miriam: Šaman vstupuje do vnitřního světa a přináší odtud sílu a léčení – a to je potenciál, který mají všichni lidé. Je to integrální součást našeho lidství být schopen vstupovat do světa ducha a stát se požehnáním pro život. V minulosti to bylo vnímáno výlučně jako role, jež je vyhrazená pouze zvláštní kastě nebo specifickému druhu osobnosti nebo výjimečnému vyvolenému jedinci ze společenství. Já se ale domnívám, že k tomuto potenciálu má přístup každá plně rozvinutá lidská bytost.
Nicméně i v minulosti, když šaman vstupoval do vnitřního života světa přírody, to prováděl v poněkud omezené formě. Byl to animistický svět a proto ona moc byla mocí přírodního světa. Později šaman vstupoval do světa bohyně a pak se z něj stal kněz, který vcházel do světa transcendentních božstev. Dnes se však nemůžeme zaměřovat jen na jedno a ostatní vylučovat. Jedna z mých obav, pokud jde o návrat k šamanismu v přírodním světě, souvisí s tím, že může učinit z člověka nepřítele. Pochopení transcendence se pak stává zcela chybným, protože to, co musíme udělat, je zahrnout do tohoto procesu všechno.
Jinými slovy je to proces obnovy, uzdravování. Bůh-Otec a Bůh-Matka i zvířecí duchové jsou všechno obrazy božství – žádný z těchto obrazů ale možnosti božství nevyčerpává. Nebezpečí nastává tehdy, když vezmeme jen jeden z nich a všechny ostatní vyloučíme. Dnešní šaman musí plně souznít s celkem a obnovovat vědomí božství tak, jak se projevovalo ve všech obrazech celého příběhu Země. Nic nemůžeme vylučovat.
Alan: Nepozorujete, že šaman, ať pochází odkudkoliv, znovu získává místo v rámci existujících společenství víry?
Miriam: Domnívám se, že celé společenství víry musí pochopit, že každý člověk je šaman. Musíme přestat čekat na jednu výjimečnou osobu, která to udělá za nás.
Alan: Jaký přístup volíte, když se snažíte lidi tomuto novému způsobu myšlení a žití učit? Jak jim pomáháte si osvojit, jak jej mohou ve svém životě vyjádřit a přijmout víc než jen na intelektuální rovině?
Miriam: Za prvé ho nevyučuji, protože se ho sama učím. Na seminářích jsou lidé vyzýváni, aby se zapojili do procesu učení. Já do něj sama přispívám tím, že vyprávím příběh, který lidem usnadňuje tento nový způsob myšlení a života pochopit a pak je vyzvu – ať už pocházejí z jakékoli tradice – aby sami její vzácnou jedinečnost reflektovali. Jedinečnost pochopení, které s sebou každá tradice přináší, je zcela rozhodující pro rozvíjení vesmíru a pro nabytí moudrosti, k níž potřebujeme dospět. Různost tradic je stejně důležitá jako rozmanitost v lese.
Proto může být neuvážené odřezávat se od vlastní tradice jen kvůli tomu, že jste objevili nové poznatky nebo nové způsoby pohledu na věci. Protože vy jste tato tradice. Například judaismus neexistuje v nějaké abstraktní podobě. Judaismus jsou jednoduše židé. A žid je člověk, který má hluboký pocit spojení s božstvím jakožto přítomným v dějinách, jež vždy vyvolává hlubší úrovně lidského potenciálu. Proč se tedy od toho odřezávat?
Alan: Používáte ve svých workshopech nějaké obřady nebo rituály, abyste lidem pomohla pocítit nový příběh hlouběji?
Miriam: Ráda dělám rituály se čtyřmi živly: ohněm, vzduchem, zemí a vodou – protože jsou základem všech posvátných systémů, látkou existence.
Avšak jedním z rituálů, s nímž ráda ukončuji workshop, je evoluční procházka. Vezmeme hodně dlouhý kus provazu a rozvineme ho v místnosti do ohromné spirály. Provaz představuje časový rámec vesmíru, což se rovná 14 miliardám let. Pak na provazu odměříme hlavní události, které ve vývoji vesmíru nastaly – zformování sluneční soustavy, vznik biosféry, vznik jednobuněčných organismů až po celou evoluci člověka a potom velmi, velmi krátký časový úsek lidské historie – a nakonec tyto významné události vyznačíme pomocí světel svíček. Lidé pak tímto procesem procházejí a snaží se ho prožít celou svou bytostí.
Na začátku spirály se nachází svíce, která představuje božství, stvořitele. Lidé si od ní zapálí své svíčky a pak touto spirálou procházejí. Je to velmi dojemná zkušenost pozorovat, jak dlouhé jsou začátky, předcházející vzniku života, a na druhé straně před jak krátkým časem vznikl život a jak rychlý byl celý jeho vývoj. Lidský život se nachází na samém konci spirály a když ji lidé opouštějí, volají svá jména: „Vesmír se stal Marií!“ „Vesmír se stal Jakubem!“
Alan: Nejsou tyto rituály vůbec v rozporu s vaší katolickou tradicí?
Miriam: Ne, protože nepředstavují formální liturgické akty. V křesťanské tradici došlo k tomu, že se vytratila tvořivost v jiných dimenzích modlitby a rituálu. Vždycky ale bylo možné tyto dimenze zkoumat, což rodiny a náboženská společenství tradičně dělaly. Provádět rituál, který nás spojuje se světem přírody, představuje jen jinou variaci na to samé.
Alan: Jaké jiné věci mohou lidé ve svém vlastním životě dělat, aby v sobě upevnili toto vědomí posvátnosti Země a aby začali – opět to slovo – toto pochopení ztělesňovat?
Miriam: Naše spiritualita musí být co nejvíc praktická. Musíme začít právě tam, kde žijeme – v našem domě, na našem dvorku za domem, v našem bezprostředním okolí, v našem kraji. Pokud jsou tyto věci nemocné nebo když to, co děláme v naší domácnosti k nemoci přispívá, pak naše spiritualita není účinná.
Pokud si to dokážeme připamatovávat, když sedíme kolem stolu, předtím, než se chystáme jít spát, při společných modlitbách, nebo ve chvílích obdarovávání, pak můžeme do těchto hlubších aspektů života vstoupit. Musíme se jen odvrátit od televize a začít dělat tyto věci ve svých domovech.
Musíme též otevřít kuchyňské skříně a podívat se na štítky na obalech s potravinami a zjistit, čím sytíme svá těla a také co vyléváme do našich odpadů. Domnívám se, že to rovněž úzce souvisí s tím, jaký druh oblečení nosíme; a s tím, jak vnímáme přístup k recyklaci v našem nejbližším okolí.
A musíme být také aktivním hlasem na úrovni tvorby politiky. Musíme poznat naše komunální politiky, zjistit, kdo zasedá v plánovací komisi, seznámit se s politikou rozvoje a územního plánování.
Alan: A tohle všechno je integrální součást naší spirituality?
Miriam: Ano, naprosto! Byli jsme nehorázně pasivní, pokud jde o naši participaci v těchto rozhodováních, v zásadě proto, že se ženeme vpřed jako blázni a pracujeme jen abychom přežili – nebo dosáhli na to, o čem si myslíme, že k přežití nutně potřebujeme.
Alan: Mnoho lidí má jednoduše strach, když do jejich života vstoupí byť jen malý zlomek skutečného významu. Jsme vyděšeni z toho, co odhalíme, jestliže kopneme o něco hlouběji. Co můžeme udělat, abychom se dokázali snáze vyrovnávat s hloubkou pocitů, které v nás vyvstanou, když se začneme těmto problémům věnovat?
Miriam: Myslím si, že láska představuje jediný způsob, jak se můžeme navzájem posilovat. Držíme se toho, co nám poskytuje bezpečí – způsobu, jímž jsme sami sebe definovali, obrazů, které jsme si o sobě vytvořili nebo které si o nás udělali druzí. Opustit něco z toho je pro nás velmi bolestivé i velmi děsivé, zvláště když jsme tak dlouho žili v této kultuře, ovládané představami, že hodnota našeho bytí závisí na našem materiálním bohatství nebo na našich úspěších. Ale komu na tom záleží? Myslím to doslova – koho to skutečně zajímá?
Alan: Každý z nás se domnívá, že to zajímá druhé lidi.
Miriam: Přesně tak. Byli jsme kulturně naprogramováni, abychom věřili, že ve svém pravém já nepředstavujeme žádnou skutečnou hodnotu.
A proto musíme být soucitní a mít pochopení pro skutečnost, že pro lidi, kteří bojovali, aby takzvaně „prorazili,“ bývá pěkně děsivé, když uslyší: „Víte, ve skutečnosti nemusíte nic nikomu dokazovat. Kdo jste pod tím vším?“
Hovoříme o hlubších věcech, které na nás silně působí a které nás k sobě volají. A nemyslím si, že v tomto procesu může pomoci cokoli jiného než láska a chápavé přijetí, tolerance, porozumění a podpora. Musíme být milujícími a nikoli posuzujícími.
Alan: Musíme se vyhnout tomu, abychom z lidí, kteří si tyto věci méně uvědomují, dělali nepřátele.
Miriam: To je zásadní věc – žádný nepřítel neexistuje. Všichni víme, co to znamená žít v iluzi. Všichni víme, co je to být vyděšený nebo cítit se ohrožen. A všichni víme, jak se chováme, když jsme v takovém stavu.
Alan: Vidíte dnes nějaké hnutí či rodící se základ pro posilování společenství mezi lidmi různé víry?
Miriam: Ano, rozhodně. Musíme držet pohromadě, protože celý náš hospodářský systém je založen na exploataci Země. Jakmile si skutečně uvědomíme, že to Země už nemůže více snášet, budeme připraveni podstoupit některé náročné a těžké korekce našeho způsobu života. Musíme být schopni natáhnout ruku a navzájem se podpořit a přehodnotit naše chápání soukromého bohatství.
Alan: Myslíte si, že můžeme uskutečnit druh změn, které popisujete?
Miriam: Je zcela zásadní se odevzdat této naději – ačkoliv ne nutně optimisticky nebo růžově – a neočekávat, že brzy uvidíme výsledky našeho jednání. Změna, o které mluvíme, musí přijít z naší vnitřní svobody, z našeho vlastního pocitu toho, co je pravdivé a správné a z naší lásky k budoucnosti – z naší lásky k životu. Jsme natolik naprogramováni na rychlé výsledky, že se můžeme nechat odradit a vzdát to. Lidé si musí uvědomit, že žádná změna není tak nepatrná, aby na ní nezáleželo. Tyto věci zkrátka chtějí svůj čas – kdy se jedna věc staví na druhé a drobný čin se stává platformou pro to, aby se stalo něco dalšího. Naděje je tedy aktem vůle. Je to vědomé rozhodnutí dělat něco, co někdy zdánlivě nedává žádný smysl.
Alan: To se velmi podobá víře.
Miriam: Ano. Ano.
díky za tenhle článek!!!