„Planetární demokracie dosud neexistuje, ale naše globální civilizace už pro ni připravuje místo: je to skutečná Země, kterou obýváme, spojená s nebem nad námi. Jen v tomto uspořádání může být nově vytvořena vzájemnost a společenství lidské rasy s úctou a vděčností vůči tomu, co každého z nás i nás všechny společně přesahuje. Autoritu světa demokratického řádu nelze jednoduše stavět na ničem jiném než na znovuobnovené autoritě univerza.“
Václav Havel
A jak tedy znovu objevit tuto „autoritu univerza“? Jak se můžeme zapojit do transformačního procesu, který by vedl k integrálnějšímu světu? Jeden z faktorů, domnívám se, spočívá v tom, že musíme radikálně rozšířit naše způsoby poznávání, naši epistemologii. Musíme se dostat za velice zúžený empirismus a racionalismus, který je charakteristický pro osvícenství a dosud vládne hlavnímu proudu dnešní vědy. Potřebujeme dospět – mám-li to vyjádřit jedním obsáhlým termínem – k širší epistemologii srdce. Potřebujeme způsoby poznání, které spojují imaginaci, obrazné a archetypální vhledy, intuici, estetickou citlivost, zjevující neboli epifanickou schopnost, schopnost pro kinestetické poznání a empatického porozumění, schopnost otevřít se vůči jinému, schopnost naslouchat. Vysoce rozvinuté vědomí empatie je vskutku zásadně důležité, pokud chceme překonat bariéru mezi subjektem a objektem. Musíme být schopni vstoupit do toho, co se snažíme poznat, a nedržet to od sebe vzdálené jako objekt. Řečeno slovy bioložky Barbary McClintockové, potřebujeme rozvinout „cit pro organismus“.
Naše nejlepší filosofie vědy nás učila, do jaké míry naše epistemologie utváří náš svět. Nejenom rozum a empirismus, ale také naděje, víra a soucit hrají hlavní roli při utváření skutečnosti. A to je asi tím základním poselstvím našeho nečekaného zatmívání světa, jež vyvolalo moderní osvícenství: v srdci poznání spočívá morální dimenze. Předpokládat, že účel, význam a vědomá inteligence jsou výhradně lidské atributy a že velký kosmos je bezduchou prázdnotou, zrcadlí neviditelný akt kosmické arogance části moderního já. V podstatě může být naším úkolem posunout se ve vztahu vůči univerzu od „já – to“ k „já – ty“.
Zkuste myšlenkový experiment: představte si, že jste vesmír, hluboký, krásný, oduševnělý vesmír, a že jste oslovováni dvěma odlišnými epistemologiemi, dvěma žadateli, kteří se vás snaží poznat. Otevřeli byste svá nejhlubší tajemství žadateli – to znamená metodologii, epistemologii –, který by k vám přistupoval, jako byste byli nevědomí, zcela prostí inteligence nebo účelu, vůči němu podřízení; kdo by se k vám vztahoval, jako byste existovali jen proto, aby vás mohl využívat, pro své vlastní povýšení; a jehož motivace vás poznávat je vedena v podstatě přáním předvídat a kontrolovat vás pro vlastní prospěch? Anebo byste svá nejhlubší tajemství otevřeli žadateli – epistemologii, metodologii–, který se na vás dívá jako na bytost přinejmenším tak inteligentní, mocnou a plnou tajemství a duše jako je on sám, a kdo se snaží vás poznat tím způsobem, že se s vámi sjednotí, aby tak vzniklo cosi nového?
Postmoderní mysl začala rozpoznávat, do jaké míry naše často skryté předpoklady hrají klíčovou roli při utváření reality, kterou se snažíme poznat. Je mi jasné, že pokud univerzum je něco jako mysterium, jak věřím, pak bude pod nátlakem vědy hlavního proudu poskytovat vždycky jen velice dílčí a chybnou vizi toho, čím je. Na úsvitu moderní vědy představil Francis Bacon zcela drsně to, co se nakonec stalo v Západním světě dominantní formou epistemologie: řekl, že proto, aby mohla věda postoupit vpřed, je nutné vyrvat přírodě její tajemství metodou násilného výslechu, který je srovnatelný s mučením na skřipci; příroda musí být „vystavena nátlaku“, „spoutána, aby sloužila“, učiněna „otrokem“ (Merchant, 1980). Jak to dobře známe ze současných experimentů se zvířaty, nejde jen o pouhou metaforu (Schopenhauer kdysi řekl, že zvířata žijí v pekle, v němž jsou lidské bytosti ďábly). Porovnejte tuto nelítostnou, objektivizující strategii s ezoterickou, mystickou formou komunikace s přírodou, se vstupem do participačního způsobu porozumění univerzu, který se vyznačuje estetickým potěšením, intelektuální extází, rozkvětem imaginace, empatickým souladem, hermeneutickou důvěrou místo podezříváním. Poznání se tak stává aktem lásky.
Věřím, že máme na výběr. Existuje mnoho možných vesmírů, mnoho možných významů, které se pohybují skrze nás. Nejsme opuštěnými subjekty v univerzu zbaveném smyslu, jemuž dokážeme a musíme vnucovat svou egocentrickou vůli. Ani nejsme jen prázdnými nádobami, jak tomu bylo kdysi, pro automatické, pasivní vyjadřování záměrů světové duše, anima mundi. Spíše jsme kreativními účastníky, interprety, jak autonomními, tak zároveň stále ponořenými do koevolučně se rozvíjející reality. Je to komplexní proces, v němž jsme oba, my i vesmír, vzájemně tvůrci i těmi, kdo jsou tvořeni. Zdá se, že to, co se dnes rozvíjí, není jenom znovuobjevení anima mundi, ale nový vztah vůči ní. Něco nového vzniká; není to jen „regres“ do premoderního stavu. Směřujeme, jak se zdá, ke světovému názoru, který je dialektickou syntézou světa a já, novou vizí univerza, reflektovanou dnes v mnoha vědeckých filosofických impulzech, které nás přivádějí k novému participačnímu, holistickému paradigmatu.
Z tohoto pohledu, epistemologicky řečeno, nejsme nakonec od světa odděleni, nepromítáme naše struktury a významy na jinak bezvýznamný svět. Jsme spíše orgánem sebeodhalování samotného vesmíru. Lidské já bylo zformováno do podoby autonomního intelektuálního a morálního já a nachází se teď v situaci, kdy samo sebe rozpoznává jako kreativně inteligentní svorník, jenž je zapuštěn uvnitř většího kontextu anima mundi. Začínáme si uvědomovat, že hrajeme klíčovou roli v rozvíjení univerza prostřednictvím našich vlastních kognitivních procesů a výběrů, které jsou spojeny s naším vlastním psychickým rozvojem. Takže naše vnitřní práce – naše morální uvědomění a odpovědnost, naše konfrontace s naším stínem, naše integrování mužského a ženského – má zásadní význam v rámci univerza, které můžeme tvořit.
Zde může hlubinná psychologie sloužit k dalšímu rozvoji toho morálního impulzu, který byl pozvolna vytvarován v západním vědomí jeho náboženskými tradicemi. Neboť, jak to vyjádřil mexický básník Octavio Paz, „zkouška svědomí a lítost, která jej doprovází, a která je dědictvím křesťanství, byla a stále je jediným nejmocnějším lékem proti nemocem naší civilizace.“ (Paz, 1991) Věřím, že dojde k zásadnímu zážitku lítosti – a my víme, že je to nezbytný prvek ve zkušenosti smrti a znovuzrození – ke dlouhé lítosti, k ustavičnému pláči, hoři a truchlení. Bude to hoře mužství pro ženství; mužů pro ženy; dospělých pro to, co se stalo dětem; Západu pro to, co se děje v každé další části světa; křesťanství pro pohanské a domorodé národy, židy a muslimy; bílých pro lidi barevné; blahobytných pro chudé; lidských bytostí pro zvířata a pro všechny další formy života. Bude to naše vlastní hoře pro ten stín a pro tu nevědomost, pokud jde o náš vztah k ostatním, jež sužuje dokonce i ty nejlepší z nás, včetně našich uctívaných předků a učitelů. Bude to zásadní metanoia, sebepřekročení, radikální obětování se pro uskutečnění tohoto přechodu. Někdy, když mluvíme o vzniku nového paradigmatu a nového světového názoru, se zaměřujeme na intelektuální dimenze této proměny; ty jsou skutečně klíčové. Domnívám se však, že nemůžeme podceňovat zásadní důležitost morální dimenze pro uskutečnění této velké transformace.
Vraťme se nyní k původní polaritě dvou mytických dějinných perspektiv – heroického pokroku a tragického pádu –, které utvářely naše vlastní sebepochopení. Naznačil jsem už, že součástí našeho úkolu je být schopen uvidět obě tato metavyprávění najednou, obě si je uvědomit jako pravdy, jako částečné obrazy celku. Přesto se rovněž domnívám, že to dnes pro nás neznamená jen intelektuálně pochopit tuto shodu protikladů v naší historické evoluci. Spíše je to záležitost zakoušení, spíše to znamená projít utrpením prostřednictvím boje protikladů uvnitř našeho vědomí. Jinak řečeno musíme snášet svého druhu ukřižování, stát se nádobou, skrze níž vědomí naší doby i budoucnosti vyřeší své rozpory uvnitř naší mysli a našeho ducha, uvnitř našich těl i našich duší.
Jak to kdysi v duchu Junga a Hegela vyjádřila Marie Louise von Franz: krajním utrpením za velkého střetu protikladů – při plném akceptování působení této dialektiky uvnitř nás – můžeme někdy dospět k místu, v němž se ony božské protiklady spontánně spojí. Věřím, že mnoho napětí naší doby pochází právě z této dialektické aktivity, z této srážky protikladů, která nás neúprosně tlačí ke zrození něčeho nového.
Jsme připraveni to udělat? Nemůžeme si být úplně jisti tím, že k tomu dojde. Žádný autentický iniciační proces nezačíná s jistotou svého výsledku. Není vůbec jisté, že úspěšně projdeme oním uchem jehly, tou planetární smrtí ega. Neboť z hlediska blízké budoucnosti se zdá, že žijeme v době velkého dramatu. Zdá se, že jsme dnes zapojeni do jakýchsi dostihů, jak to řekl H. G. Wells, mezi vzděláním a katastrofou, které bych však sám popsal jako závod mezi iniciací a katastrofou.
Jung kdysi řekl, že „pokud je setkání se stínem ‚učednickou zkouškou‘ psychologického rozvoje, pak setkání s animou je ‚mistrovskou zkouškou‘.“ Domnívám se, že jde o prohlášení hluboké závažnosti právě pro tento náš historický okamžik, směřující nejenom k potřebě lítosti a morální regenerace, ale také k posvátné svatbě (hieros gamos) mužského a ženského, které obě budou vyžadovat oběť a smrt ega. To, co je zdá se požadováno na prahu této naší evoluce, je velké sebepřekročení, rozpoznání nejenom heroické velikosti našeho moderního projektu, ale také jeho arogance.
Vše to směřuje k novému čtení našeho západního příběhu solárního heroického pokroku ve větším kontextu tragédie a možná něčeho ještě většího – možná čehosi shakespearovského, co do velikosti své morální a estetické koncepce. Samozřejmě to samo o sobě je mytická perspektiva. Nicméně to, co chci připomenout je, že nejen lidská psýché, ale i kosmos sám může být archetypálně, myticky utvářen. A možná, že právě to je ten nejhlubší akt důvěry, který je po nás v této historické chvíli požadován – otevřít se možnosti, že naše univerzum může ve svém rozvíjejícím se bytí obsahovat morální a estetickou dimenzi, že je nejen schopno ztělesnit například inteligenci Newtona a Einsteina, jak to náš osvícenský pohled na univerzum, pátrající po velké sjednocené rovnici, předpokládá, ale že dokáže také ztělesnit inteligenci, imaginaci a srdce Shakespeara. Proto věřím, že je naším úkolem rozvinout morální a estetickou imaginaci dost hlubokou a širokou, aby mohla obsáhnout protiklady naší doby a naší historie, ohromnou ztrátu a tragédii stejně jako velikost a vznešenost, imaginaci, která by dokázala rozpoznat, že kde je světlo, tam je také stín, že z naší arogance a pádu může povstat morální regenerace, z naší oběti a smrti vzkříšení a znovuzrození.
(Tento text je závěrečnou podkapitolou textu Richarda Tarnase „Podstupuje západní mysl rituál přechodu?“, který vyšel v češtině v revue Prostor č. 86 / červen 2010, str. 99-120. Překlad Jiří Zemánek.)