Zde přinášíme text přednášky Luďka ČERTÍKA, kterou přednesl na pátém semináři Potulné univerzity přírody „Vše kolem mne jako já žije cítí – cesty k regenerativní kultuře“ v Ekocentru Rychleby 12. srpna 2020. Představuje v ní myšlenky současného předního německého biologa a filosofa Andrease Webera, jeho koncept oživení, respektive erotické ekologie, který zasazuje do širšího kontextu vývoje biologického myšlení a současně do kontextu poetiky jako nové regenerativní životní praxe.
Celé následující vyprávění se bude odvíjet s důrazem na osobní prožitkový rozměr pozemského bytí. Právě tělesná zkušenost – hledisko střední perspektivy, jak by řekl Aldous Huxley –, vtěsnaná mezi odlidšťující perspektivu makrokosmickou a mikrokosmickou, má pro erotickou ekologii ústřední význam. Všichni jsme cítící a vnímající těla a jedině jako cítící a vnímající těla můžeme svět prožívat a tím pádem zvnitřňovat, činit ho součástí své proměnlivé tekuté niternosti. To je základní axiom erotické ekologie.
Po vzoru knih Andrease Webera budu tedy své vyprávění prokládat řadou vlastních osobních zážitků a postřehů. A rozhojním Weberovu škálu „erotických relací“ o takové, které mají větší relevanci k tomuto semináři a k putování, které na něj bude bezprostředně navazovat.
Prožitková dimenze skutečnosti a pár slov úvodem
Podle Andrease Webera je ekologií jakýkoliv náhled, který chápe svět jako vztahovostí prokvetlou síť či (eko)systém. Z tohoto pohledu je ekologií i samotná poezie a všechny známé formy uměleckého sebevyjadřování. Proto je Weberovo myšlení inspirativní nejen pro biology, ale také pro ochránce přírody, pro psychology, terapeuty a sociology, pro spisovatele, básníky, malíře, hudebníky atd..
Základní Weberova premisa zní: Všem procesům, všemu dění v biosféře můžeme porozumět jako vztahům. Weber se pokouší této síti, které říkáme svět (nebo postaru kosmos), porozumět skrze „vědu srdce“; to znamená skrze metodu, která se neopírá o pouhý anatomický popis těl a smyslových vjemů, ale snaží se světu porozumět ze samotného středu živoucího prožitku skutečnosti.
Erotická ekologie není tedy tak úplně ekologií v tom smyslu, jak ji většina z nás chápe ze školy nebo ze všednodenního novinářského jazyka, tedy v zásadě pozitivistická nauka o vztazích živých bytostí a jejich prostředí (osvětí). Tradičně se v ekologii hovoří o ekosystémech, biomech, ekotonech, o nikách a populačních křivkách, o vzorcích a klimaxech apod.. Nic takového u Webera nenajdeme. Ten by na konto akademické ekologie řekl: pokud o přírodním světě uvažujeme výhradně z této perspektivy, opomíjíme důležitý aspekt skutečnosti – její vnitřní dimenzi, to znamená to, jak na nás coby živé bytosti přírodní svět působí.
Tradiční ekologie vám neřekne nic o tom, proč považujeme barvy a vzory útesových ryb nebo indického tygra za úchvatné. Nebo proč na nás slavíkův zpěv působí způsobem, jakým na nás působí; proč nás povznáší a nutí myslet na lásku, nebo proč je možná někomu i nepříjemný, protivný či odpudivý (viz výzkumy akustických preferencí lidí ve velkých městech a na venkově od R. Murray Schafera). V tradiční ekologii se dozvíte mnoho o populačních dynamikách, o rozmnožovacích strategiích toho kterého druhu – že někdo je takzvaný r-stratég a někdo zase c-stratég – ale je to dostačující? Dokáží v nás statistiky a holá pozitivistická fakta (sbíraná z odstupu, jako by mimo tento svět, mimo tuto horoucí hmotu; Bruno Latour by řekl „ze Síria“) probudit hlubší starost o blaho a budoucnost živé přírody ve smyslu sdílené a živoucí pozemskosti? Můžeme chránit ono živoucí a život dávající, bez toho, že bychom brali v potaz naše emocionální a duchovní pouto se světem a nejen materiální výhody, které nám bezpochyby přináší? Můžeme vůbec vypovědět o přírodním světě něco relevantního, aniž bychom vzali v úvahu naši vnitřní zkušenost s ním? A ve chvíli, kdy tak učiníme, můžeme dál o přírodním světě uvažovat jako o čemsi vnějším – o jakémsi mimoběžném zeleném útočišti, kam se chodíme pouze rekreovat a regenerovat?
Weber se snaží ukázat, že přírodní svět není jen materiální vnějšek, ale vždy také a nevyhnutelně vnitřek; že každá živá bytost existuje jako cítící „mnohočetné já“, které ve věcech kolem sebe zahlíží a potkává rozechvělé, divoce rozkvétající významy; tedy že každá živá bytost svět poznává jakožto niternost a zvnitřňuje jej skrze svůj vlastní dějící se prožitek, skrze svou vlastní zkušenost.
Z toho pro nás vyplývá radostné zjištění. Nejen biologům je přístupná odpověď na otázku, co je to život. Vy všichni, kteří tu sedíte, už máte o životě nemalé – ba podle nové hlubinně etické a empatické orientace ke všemu živému – zcela klíčové předporozumění, jelikož jste živoucí a cítící bytosti. Protože víte. Kdo jiný by měl něco o životě vědět, než ten, v němž život toužebně plane?
Andreas Weber je původním zaměřením biolog a jeho filosofické a poetické uvažování vyrůstá z vědeckého základu. Budeme tedy mluvit také o biologii a o zásadním oživujícím obratu, jímž prošla během 20. století; a dojde i na drobnou exkurzi do minulosti biologického myšlení (Goethe, Portmann, Margulis, Varela ad.). Erotická ekologie je fakticky možná jen díky těmto pozoruhodným vědeckým objevům.
Veškerému tázání okolo lidského vztahování se k živému, k principu živosti jako takovému, předchází otázka: Co je to život? Podle Webera je to právě špatné porozumění tomu, co je to život – což zahrnuje především osvícenský pohled na život skrze metaforu stroje –, co nás dnes přivedlo do environmentální horké kaše; a jen přehodnocení života jako fenoménu ve světle nových vědeckých zjištění – ale také návratem k animistické moudrosti přírodních národů a k pronikavému a všeoživujícímu vidění básníků a básnířek – nás z ní zase může, doufejme, vyvést.
Abychom mohli skutečně milovat, milovat vše, co plyne, vše cítící a živé, musíme nejdřív porozumět životu, spojit se s vlastní živostí a skrze ni s živostí ostatních tvorů. Jak můžeme milovat tento zranitelný a smrtelný svět, vnímáme-li jej jako pouhopouhý stroj? Můžeme pocítit skutečnou lásku a soucit s bytostmi, které považujeme za něco míň, než jsme my lidé? Za cosi rovného mechanismu, který v případě potřeby můžeme odstavit a pohodlně nahradit jiným lepším, výkonnějším? Snaze o takové pochopení říkejme třeba láska.
A protože se tento seminář zaměřuje na poetické prožívání světa a básnictví jako takové, a protože, jak uvidíme, je básnictví výsostnou formou eroticko-ekologické praxe, dovolím si tuto přednášku prokládat básněmi od proslulé americké básnířky a krásného člověka Mary Oliver. Podotýkám, že básně pocházejí z autorčiny slavné sbírky American Primitive, za níž byla roku 1983 oceněná Pulitzerovou cenou; jsou to mé vlastní překlady.
Je třeba rovněž říct, že naše rozmluva bude jako houby a hlenky coby protkávači všeho živého i neživého rozpouštět hranice. Pokud je naší ambicí světu skutečně porozumět a dobrat se o něm něčeho podstatného, nevěřím, že o něm můžeme mluvit jen z pozice jednoho oboru nebo pouze jednoho výlučného způsobu nazírání skutečnosti. Svět pochopíme jen tehdy, pokud své srdce otevřeme všem formám poznání, mohu-li užít nesmrtelných slov súfijského myslitele Ibn al-Arabího.
Doufám tedy, že to společně dáme nějak dohromady.
Existence ve světě jako proces erotického setkání
Podle Henry Davida Thoreaua je léto dobou, kterou bychom měli trávit venku, nasávat vůně, hodovat na tvarech a barvách, na švestkách a ostružinách, na hruškách a jablkách. Léto je doba otevřenosti, doba vyživování. Na reflexe a zpytování a podobné aktivity je čas v zimě. O tom nás názorně poučují stromy, když shazují listy a schraňují vodu a veškerou svou životní sílu ve svých kořenech. Správně bychom tedy měli být teď někde venku; být divocí, dát průchod své divokosti, své živosti. Nastolme tedy letní atmosféru alespoň příhodnou letní básní Mary Oliver.
RŮŽE Jednoho letního dne kdy všeho bylo už víc než dost začaly podél přímořské bermy výbušně rozkvétat divoké záhony; den za dnem se v rudých kališích hromadí med a včely se jako kapky jantaru koulejí mezi okvětními lístky: není konce, věřte mi! vynalézavosti léta, štěstí, jež vaše tělo svede ochotně nést.
Jak jsem už výše předznamenal, myšlení Andrease Webera je spjato s bezprostřední tělesnou smyslovou zkušeností; s tím, jak se fenomenologicky řečeno svět jeví a dává (daruje, oddává, otevírá) našim smyslům tady a teď. Dovolte mi tedy začít své vyprávění Weberovou vlastní, on sám by nejspíš řekl milostnou, historkou, kterou začíná jeho zásadní kniha Matter and Desire.
Weber v ní vypráví, jak ho jednoho dne zavolala k sobě domů jeho dobrá známá ze severoitalského městečka, kde v té době žil, aby prověřil podezřelé šramocení v komíně. Weber jako muž činu vylezl na starou rozviklanou židli a neohroženě vložil ruku do komína, odkud vytáhl dva vyčerpané rorýse. Oba ptačí nešťastníky vzápětí vypustil ven otevřeným oknem a sledoval, jak spolu s ostatními rorýsi, krouží nad sluncem ozářeným náměstím, kolem věže kostela, nad střechami a ulicemi. A v ten nebývale silný sdílený okamžik mu náhle došlo, že rorýsi nejsou pouze živlem větru, jeho zhmotněním, vyjádřením či probuzením, ale že jsou tvořeni také touhou! V jejich ostrém letu, v jejich pronikavých hlasech, kroužení, křivkách, svistech rozpoznal dokonalou čiročirou živost, která není ničím jiným než láskou se srpovitými křídly, láskou za letu. A tak ho tento inciační zážitek přivedl k úvahám o lásce (Erótu) jako základním principu živoucí skutečnosti.
Existovat ve světě, obývat jej, představuje podle Andrease Webera primárně proces erotického setkávání. Je to proces kontaktu, dotýkání, vzájemného ovlivňování, střetávání, prolínání, splývání, přejímání. Každý živý tvor od svého narození zažívá tuto sdílenou, volně se dávající skutečnost jako různé, více či méně znatelné, hebké či násilné, formy doteku a blízkosti; tu doteku matčiny dlaně či napnutého prsu, tu doteku ranního únorového slunce, střízlíkova zpěvu, mořského větru, studeného psího čenichu nebo gravitace. Nikdy nejsme od světa zcela izolováni. Naopak skrze tyto nesčetné erotické (láskyplné, toužebné) relace jsme s ním neustále propojení; jako semknuté dlaně nebo jako květina a její opylovač jsme obsaženi jeden v druhém.
Drama života – viděno zevnitř, z jeho vroucí zářivé niternosti – se odehrává mezi touhou po spojení a snahou o zachování si zdání autonomie; to jest zdání rozlišitelnosti a jednoty našeho nezaměnitelného já, jehož existence je možná pouze skrze kontakt, protnutí se se ztělesněnými já ostatních tvorů. Například ve formě přijímání potravy, tedy konzumace jiných hérakleitovských, dynamických, rozpadavých těl. Mezi naším tělem a těly jiných bytostí panuje tedy zjevná kontinuita, návaznost (ať už daná nutností či prostou zvědavostí), která se někdy projevuje jako rivalita a jindy jako milostné vzplanutí nebo jako spolupráce, symbióza. Asi jako v následující básni Mary Oliver:
HADI Jednou jsem spatřila dva hady, štíhlovky americké, plazit se ve spěchu lesem, jejich těla jako dva černé napřahující se biče; v dokonalé souhře držely hlavy vzhůru a po hladkých břiších klouzaly vpřed; pod stromy, vinnou révou, větvemi, přes kameny a rozkvetlé louky, putovali jako sladěný pár jako tanec jako milostné vzplanutí.
Weber tedy pojímá Erós jako touhu či impuls, který živé bytosti pudí k celosti, ke splynutí, k prolnutí; k dosažení plnosti v propojení s druhými, aniž by však došlo ke smazání či zrušení naší vlastní nezaměnitelné identity. Jde ve své podstatě o alternativu ke zjednodušujícímu pohledu, který chápe život jen jako holý boj o přežití, jako soupeření izolovaných entit na pozadí nepřátelského, krutého, distancovaného světa.
Nicméně rozhodně nejde o to, abychom nahradili představu světa jako bojiště monolitickou představou světa jako pole nezištné spolupráce. To by byla představa podobně naivní a zcestná, protože by popírala přítomnost násilí a agrese ve světě. Spíš jde o to, nahlížet tyto relace z vyššího patra porozumění: i napětí mezi lovcem a kořistí je konec konců formou vzájemně transformativního a tedy pro-kreativního vztahu.
Láska jako kosmický princip
Dlužno podotknout, že takové toužebné druhy vztahů prostupují veškerou skutečností. Nejde jen o svět živoucích, před rozpadem se třesoucích těl. Vlastně by bylo možné říci, že biologické zákony napodobují zákony fyzikální a to až do stádia, kdy se život sám stane fyzikální a geologickou silou.
Koneckonců víme, že i samotný Erós života začíná už ve středu Slunce, ve výhni onoho gigantického termonukleárního reaktoru, jakým Slunce je. A pomysleme na gravitaci, o níž David Abram hovoří jako o jakémsi ur-typu nebo prazákladní formě vztahu lidského těla – ale vlastně jakéhokoliv těla – k Zemi (a naopak).
A pomysleme také na všechny hvězdy, obíhající galaktické jádro, na planety, které u sebe drží mateřská hvězda, na Měsíc, jenž vyvolává příliv a odliv. Pomysleme na všechny galaxie, jež tančí jedna kolem druhé nebo se navzájem pohlcují, na protoplanetární mlhoviny, v nichž se hřmotně formují nové světy a sluneční soustavy a možná i nové budoucí lásky a prohry. Všechny kosmické objekty podléhají zákonům touhy po spojení. A stejně tak veškeré elementární částice a dokonce i bakterie a buňky, jak to uvidíme za chvíli, až si budeme povídat o endosymbiotické teorii vzniku vyššího života. Touha po spojení, po vytváření spojení, po spřahování jako by tedy byla vetkána do samého přediva skutečnosti. Jsou dokonce tací, jako například americký teoretický biolog a průkopník výzkumů biokomplexity Stuart Alan Kauffman, kteří říkají: dejte hmotě dostatek času a sama zplodí život.
Mohlo by tomu dobře být tak, že jednotlivé atomy budou jen bez zájmu kolem sebe poletovat, ale z nějakého důvodu to tak není. A proto zde dnes jsme a můžeme se o tom spolu bavit, zatímco někde daleko vybuchují supernovy a formují se plynní obři, a někde slonice vede své stádo k poslednímu dostupnému prameni vody. Ať je za tím jakýkoliv záměr, vládne ve vesmíru jakési puzení k větší komplexitě, k vytváření složitějších vazeb, řetězců, forem, vzorů, z nichž tím nejvíc komplikovaným a zázračným je život.
Láska či touha, o které mluvíme, však rozhodně není pouze něco libého, plakátového, cosi růžového. Láska, říká hned v úvodu své knihy Weber, není jen krásný a příjemný pocit. Není to „limonáda“ na způsob, jak nám ji zjednodušeně prezentují televizní soap opery či laciné milostné romány. V původním řeckém pojetí měl Erós přídomek hořkosladký, poprvé ho v tomto smyslu použila básnířka Sapfó. Měl hořkosladkou příchuť, či spíše pachuť. Už staří Řekové dobře věděli, že láska není jen radost, ale taky bolest, utrpení, mučivá touha, osten odmítnutí, ztroskotání. A především, láska je nevyzpytatelná, je divoká a nezkrotná, vane si po svém. „Kostky, s nimiž Erós stále hraje, jsou šílenství a hrůza,“ zní známý Anakreontův výrok.
Mluvíme-li tedy o lásce jako o průvodním principu skutečnosti, máme tím na mysli lásku se všemi jejími polohami, světlem i temnotou, dnem i nocí. Nezapomínejme, že život, jakkoliv šťastný, končí nakonec smrtí a je, ať chceme či ne, plný bolesti. Celý život se odehrává ve stínu smrti. Žít je možno jen s její představou, ba je to dokonce tak, že smrt dává životu smysl, vtiskuje mu naléhavost a žár.
V této souvislosti se můžeme ptát: Pokud příliš nerozumíme životu, pokud je naše předporozumění, co je to život založeno na zavádějících představách, můžeme vůbec porozumět smrti? A můžeme ji vůbec přijmout? A není právě problematický vztah ke smrti jako nedílnému, ba určujícímu a osmyslňujícímu faktoru života tím, na co tak často narážejí naše snahy o ochranu divočiny?
Představte si úhledně poklizený smrkový les. Ten typicky klidný český hospodářský les, který tak ovládl naše kolektivní představy. Vždyť řekne-li se les, tohle si většina lidí představí, něco takového potkáváme od svého útlého dětství. Stromy vysázené do úhledných řad, nikde ani smítko, ani větévka, jen tu a tam se ozve sýkora parukářka nebo se zjeví houbař. V takovém lese jako by se zastavil čas.
A teď si představte nefalšovaný deštný prales – například Olympijský národní park v západoamerickém státě Washington, který je současně jedním z nejtišších míst v celé Americe (viz aktivity akustického ekologa Gordona Hemptona a jeho projekt One Square Inch of Silence) – se všemi jeho popadanými a tlejícími stromy, jeho větvemi, mechy a lišejníky, se všudypřítomnou vlhkostí a houbami a nesčetnými hlasy.
Prostředí pralesa působí právě proto tolik živě a bohatě a je tak plné života, kolik je v něm viditelně přítomno smrti; prales je vlastně manifestace, galerie, slavnost, karneval či hodokvas (Američané by krásně řekli bonanza) smrti. Ovšem ne smrti jako smutného a definitivního konce, jak většina západních lidí obvykle smrt chápe, ale jako koloběhu, jako kontinuity, provázanosti, snad by se dalo říci příbuzenství. Když kráčím zemí, šlapu po smrti, kráčím po bolesti, v patách se mi zvedá mračno much a rozkladu. Nebo ještě lépe: doslova kráčím smrt, kráčím bolest, celá země je jeden velký hřbitov, jedno velké radostné pohřebiště.
Ovšem pro tolik lidí je těžké se s touto zjevnou pravdou konfrontovat. Proto se raději uzavíráme do iluzorní ohrady, kde smrt jako by neexistovala, kde je něčím, co lze snadno překonat, ovládnout nebo vytěsnit. Vzpomeňme v této souvislosti na kult věčného mládí v kosmetickém průmyslu, na odsouvání stárnoucích lidí na periferii společnosti, na odstraňování stárnoucích stromů v parcích a lesích. To nám pak v konečném důsledku brání správně pochopit život.
Takže si to pro pořádek shrňme.
- Život je plný krutých paradoxů a je v jádru tragický, protože směřuje k nevyhnutelnému rozpadu, který však nepředstavuje konec, nýbrž transformaci. Jak říká Weber, každý ekosystém je možný jen díky vzájemnému pohlcování, požírání, jakkoli vulgárně a možná i děsivě to může znít. Z toho důvodu nelze život pochopit bez hlubokého bezpředsudečného porozumění roli, jakou v něm hraje smrt.
- Svět je plný viditelného i neviditelného dotýkání, plný touhy po spojení. Jak praví název jedné z písní islandského hudebníka Ólafura Arnaldse Celý vesmír prahne po dotýkání (The Whole Universe Wants to be Touched). A je to právě tato touha, z níž vyrůstají nové světy, ale také sny a všechny velké myšlenky. Bez touhy, kterou ostatně můžeme chápat i jako reakci na stín smrti, je vše strohé, bez fantazie. Kanadská básnířka Anne Carson to v knize Hořkosladký Erós (Eros the Bittersweet) vyjadřuje následovně: „Představte si město, kde neexistuje žádná touha. Připusťme na okamžik, že jeho obyvatelé pokračují v přijímání potravy a tekutin a že se nějakým mechanickým způsobem rozmnožují; přesto se jejich život jeví jako plochý. Nespřádají žádné teorie, nehrají si, nepoužívají figurativní jazyk. Nijak se nepokoušejí vyhnout bolesti; nikdo nerozdává dary. Pohřbívají své mrtvé a obratem zapomínají kde (…) Shrnuto a podtrženo, město bez touhy je městem bez představivosti.“
Ať upřeme pozornost kamkoliv, všude spatříme nějaké formy vztahů, relací, vzájemností, tanců, konverzací a výměn. Sluneční světlo se proměňuje v zelené rostliny, rostliny se stávají potravou pakoňů, muflonů, zeber, pižmoňů, bizonů a srnčíků a tito se pak dále mohou stát potravou zvířete jménem člověk; když člověk zemře, stane se půdou, plísní, larvou, tesaříkem, vzduchem, kouřem, oblakem; oblak se stane horským pramenem, bystřinou, řekou; řeka se stane mořem, moře rybou, ryba kořistí jiné ryby, jež je následně ulovena a snědena člověkem; když člověk zemře, stane se mravencem, vránou, parazitickou houbou, liánou, vřešťanem… a tak dál a tak dál a tak dál.
Ve světle těchto zjištění vyvstávají neodbytné otázky:
Co když po dlouhá staletí rozumíme lásce špatně? Co když si pod tímto pojmem představujeme něco, čím láska vlastně vůbec není? Nezačíná veškeré nedorozumění u toho, že si pod pojmem láska obvykle představíme toliko vztah mezi dvěma lidmi (bez ohledu na pohlaví nebo gender) a že se takto o lásce od dětství učíme? Není právě tento mýtus lásky jako výlučně lidské záležitosti tím, co nás uvěznilo v říši lidskocentrismu a přivedlo nás ke všem možným environmentálním katastrofám? Není tedy naše porozumění lásce poněkud sobecké a úzkoprsé? Není to tak, táže se Weber, že jádrem environmentální globální krize je nedostatek lásky? Nebo přinejmenším špatné pochopení toho, co to láska je a kam až sahá? Neměli bychom naši definici lásky přehodnotit a rozšířit na všechny živé tvory, ba na celý svět a vidět ji jako biologický princip? Co přesně se změní, když lásku začneme chápat jako nadosobní všepronikající předpoklad a nikoliv jako pouhý blažený či častěji jako poněkud méně blažený pocit, ale jako samotné jádro skutečnosti, jako její zřídlo – matku všeho, pokud použiji obraz z mého milovaného Tao te ťing? Odpovědět si můžeme každý po svém…
RYBA První ryba, kterou jsem kdy ulovila nezůstala tiše ležet ve vědru, ale mrskala s sebou a lapala po hořícím ohromení vzduchu a zemřela v rozšiřujícím se výronu duhy. Později jsem otevřela její tělo, oddělila maso od kostí a snědla ji. Teď je moře mou součástí; Stala jsem se rybou, ryba mnou prozařuje; povstali jsme, vpletené jedna do druhé a odsouzené k pádu zpět do moře. Z bolesti a bolesti a další bolesti živíme tento horečnatý úklad, drženi při životě tajemstvím.
Vývoj biologického myšlení
Mluvíme o živosti a lásce, o vnitřní dimenzi života, což by se při povrchním pohledu mohlo zdát jen jako zbožné přání nás idealistů, kteří údajně nevidíme věci dostatečně střízlivě. To by ovšem nesmělo v přírodních vědách – a konkrétně v myšlení o živé přírodě – dojít v poslední době k poměrně zásadnímu obratu.
Když se někde o Andreasi Weberovi dočtete, obyčejně se setkáte s poněkud velikášskou tezí, že biologie coby nauka o životě prošla v poslední době zásadní revolucí, která zcela změnila její paradigma, které v biologii panovalo po možná dvěstě let. Weber tuto událost přirovnává k revoluci, ke které došlo na počátku 20. století ve fyzice v kvantové mechanice. Co se tím přesně míní? A jaký byl pohled na život v biologických vědách před příchodem biosémiotiky a kognitivních věd?
Zde jsou (ve zjednodušené formě) čtyři hlavní charakteristiky klasického či středoproudého myšlení o životě v rámci biologických věd:
- V biologickém myšlení vládla po dlouhá desetiletí představa, že přírodní svět je bojištěm. Kompetice byla považována za základní princip biologických dějů, za hnací motor evoluce.
- Živí tvorové byli chápáni jako předvídatelné, dokonale čitelné, nesvobodné a mechanicky jednající objekty v rukou neosobních fyzikálních sil (v moderní době vlastních genů).
- V myšlení o živé přírodě zcela chyběla subjektivní sféra. Vlivná náboženská poučka tvrdí, že zvířata a další živé bytosti nemají duši. Není tedy v zásadě co zkoumat.
- Ve snaze porozumět životu se biologické myšlení – až na čestné výjimky – soustředilo na neviditelné vnitřní dimenze, dostupné pouze pomocí ponorných metod; příkladem budiž molekulární výzkum.
První podstatné prolomení tohoto nepříliš veselého obrazu přišlo s německým romantismem a goethovskou biologií. Jedním ze základních přínosů romantismu bylo znovuobjevení subjektivní sféry, světa cítění, emocionálních hnutí. Romantismus byl v podstatě reakcí na přepjatě rozumářské osvícenství s jeho geometrickými zahradami, strohými vojenskými pevnostmi, vivisekcemi a dalšími výdobytky vzletného racionálního ducha. Vlastně bychom mohli říct, že romantismus otevřel západnímu člověku dimenzi živosti. A byl to koneckonců také romantismus, který nás otevřel „nočním stránkám“ přírody. Je-li pro romantické umění něco typického, jsou to nesčetné obrazy smrti, záhrobí, útesů bičovaných větrem, bouří, temných nocí v temných lesích a pustých horských vrcholů.
Z tohoto nově objeveného zájmu o vnitřní život povstala goethovská biologie. Biologie viditelného, kde vnímatelné vnější je současně tou nejvhodnější a nejsnadnější cestou k vnitřku. Biologie, která chápe tělo jako svého druhu zjevení. Básník a přírodovědec Goethe však přišel i s dalším podstatným zjištěním – totiž že skrze vnějšek můžeme nejenom nahlížet vnitřek, ale také že vnějšek působí na vnitřek, na naše nitro! To je krásně vyjádřeno v jeho slavné nauce o barvách. Něco podobného tvrdil i jiný velký německý přírodovědec a cestovatel, otec moderní ekologie a předchůdce holistického a systémového myšlení Alexander von Humboldt. Humboldt se domníval, že přírodní svět nelze pochopit bez toho, že bychom vzali v potaz emoce, které v nás probouzí například pohled na rudnoucí zapadající slunce. A toto se pokoušel vtělit do svých slavných a přelomových popisů tropické přírody, v nichž se mísí vědecká i poetická preciznost, a které tolik ovlivnily podobu tehdejšího malířství (viz například tvorba malířů Hudsonské školy).
Na tento specifický proud myšlení navázal ve 20. století švýcarský biolog Adolf Portmann, který zastával názor, že potřeba estetické sebeprezentace je pro jakýkoli organismus stejně důležitá jako jeho snaha o rozmnožení se nebo o udržení ohně metabolismu. Většina živých tvorů vkládá do estetické sebeprezentace přinejmenším stejně tolik energie a úsilí, ne-li víc. Na vnější tvářnost živých bytostí – na jejich zbarvení, hlasové projevy, ale i chování, na to, čemu sám říkal vlastní jev – pohlížel jako na výraz, jako na zvnějšnění jejich niternosti (jak genové výbavy, tak i nevědomého bohatství vnitřního světa). Veškerá živá příroda se v Portmannově podání jeví jako zvnějšněné, navenek obrácené nitro. Vzhled, povrch je pro něj atlasem, reliéfem, mapou jinak nedostupných a nepochopitelných vnitřních krajin. Hloubka života tedy není cosi, k čemu je třeba komplikovaně pronikat za použití složitých aparátů. Ale je to něco, co se nám samo dává volně poznat skrze smyslově nazíratelný povrch, barvy a časo-tvary říše světla: stačí jen otevřít oči a naučit se vidět.
Z těchto a podobných náhledů mohl později vyrůst dnešní obor biosémiotiky, která tvrdí, že pokud je vnímatelné cestou do nitra, je-li zvnějšněním nitra, pak se pohybujeme ve světě bezprostředně vnímatelných existenciálních významů. Dospívá nakonec k náhledu, že všechny živé bytosti (počínaje živou buňkou) se ve světě orientují na základě určitých hodnot, na základě určitých představ o tom, co je pro ně dobré a co ne, nebo, jak říká Andreas Weber, na základě cítění. Zde Weber bezprostředně navazuje na svého učitele, filosofujícího biologa Francisca Varelu, původce pojmu autopoiéze , neboli sebeutváření, jímž zásadním způsobem obohatil debatu o autonomii živých bytostí.
Zkoumání vnitřního světa mimolidských živých bytostí dnes zažívá obrovský posun díky novodobým technologiím, které nám dovolují pronikat do míst, která byla dříve dostupná jen pomocí obrazotvornosti. Dnes můžeme jednoduše měřit mozkovou aktivitu, provádět různé složité inteligenční a kognitivní testy nebo dlouhodobé terénní výzkumy za použití moderní fotografické techniky, což přináší nové a nové přelomové poznatky o inteligenci a vnímavosti většiny velkých a dlouho podceňovaných skupin tvorů: plazů, ptáků, měkkýšů, ryb, hub i rostlin. Do myšlení o živé přírodě se tak konečně navrací dlouho přehlížená vnitřní, subjektivní dimenze; v jistém smyslu se stala pro vědu uchopitelnou. V současnosti se ostatně vážně zkoumají i kulturní aspekty mimolidského života (viz například nejnovější kniha ekologa Carla Safiny Becoming Wild, v níž Safina vyšlapává stezku konceptu kulturní evoluce coby jedné ze základních tvůrčích sil v přírodním světě). Ano, je to tak, zdaleka nejsme jedinými kulturními bytostmi na této planetě.
Z hlediska erotické ekologie jsou pro nás klíčové také novátorské výzkumy na poli mikrobiologie. Když Walt Whitman ve svých neopakovatelných Stéblech trávy napsal „Obsahuji davy…“, neměl zřejmě tušení, jak prorocká tato jeho slova jsou. Ukazuje se totiž, že veškerý život je na té nejzákladnější biologické rovině soubytím, spolubytím. Naše těla by nemohla správně fungovat, pokud by v našich střevech nebo na naší kůži nebyly miliony bakterií, a podobně by bez svých neviditelných symbiotických partnerů nemohla přežívat většina existujících rostlin.
Byla to zejména Lynn Margulisová, jejíž teorie endosymbiotické evoluce vyššího života posunula výzkumy tím správným směrem. Margulisová v podstatě ukázala, že všechny mnohobuněčné organismy a organismy s buněčným jádrem, to znamená eukaryotní organismy, jsou výsledkem vzájemného pohlcování a proměny kdysi samostatně žijících aktérů (bakterií) na dílčí orgány v buněčném těle. Příběh evoluce je tedy v jistém smyslu příběh vzájemných proměn, transformací, splývání, spřahování. Nemusíme však zůstávat jen v mikrobiální říši. Vzpomeňme na pavouka a na jeho síť – podle nových zjištění je pavoukova síť přímou součástí jeho mysli, jejím prodloužením, její hmotnou manifestaci; nebo na mořskou karetu, která si na krunýři nese tisíce druhů drobných korýšů a řas, docela jako kosmická želva A’Tuin v Pratchettově Zeměploše nebo jako její předobraz z indické mytologie.
Na základě těchto a podobných příkladů dochází v posledních letech k přehodnocování pojmů jako je individualita nebo biologický druh. Jak můžeme definovat druh nebo individualitu ve světě, kde život není možný, aniž by nebyl vždy mnohostí? Kde vůbec začíná a končí mé tělo, mé vědomí, mé já; nebo spíš chatrná představa o tom, co je to vlastně mé já? To jsou poměrně závažné otázky, které dokonce mohou v lidech probouzet i nemalé obavy ze ztráty lidskosti – jako ji v jistém smyslu vyjadřují mýty o vlkodlacích a upírech. My ale všichni dobře víme, že kolik zvířat v sobě máme, tolikrát jsme lidmi. Nebo jak to říká David Abram:„Jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“
Pro doplnění dodávám, že v teoretické rovině se tomuto tématu věnuje britský filosof Timothy Morton (Dark Ecology, Being Ecological). Morton mluví o jisté poréznosti mezi jednotlivými živoucími entitami, o propustnosti (či zdánlivosti pevných, neochvějných) hranic mezi takříkajíc lidským a takříkajíc mimolidským, o prolínání či vzájemném prosakování biologických těl, ale také o vzájemném prostupování venkovního a vnitřního světa. Morton uvádí příklad s chameleonem, který se stává tím, čeho se dotkne; doslova se dotekem maskuje. V umělecké sféře tyto myšlenky skvěle ilustruje sci-fi román Jeffa VanderMeera Anihilace, jehož děj se točí kolem kontaminované oblasti na způsob stalkerovské Zóny, kde působením mimozemské entity dochází k bizarním anomáliím, mutacím a splývání různých živočišných a rostlinných forem.
Zcela aktuálním příspěvkem do této debaty je kniha Entangled Life (Propletený život) mladého britského biologa Merlina Sheldraka (syna Ruperta Sheldraka, apoštola teorie morfické rezonance a morfogenetického pole), která se dotýká těchto otázek prostřednictvím moderního výzkumu hub. A nejde jen o lišejníky coby symbiotické spřažení několika odlišných organismů (řas, hub a u mnoha druhů také kvasinek), jejichž výzkum stál původně u samého vzniku pojmu symbióza. Velkou výzvu pro naše uvažování i prožívání světa představují především poznatky, které přináší výzkum myceliálních sítí, filigránsky jemných sítí houbových vláken, jež prorůstají půdou a propojují vše, co v ní nachází svůj domov a oporu. Při pohledu na tuto živoucí pulzující síť se setkáváme s formou vědomí, která je na hony vzdálená tomu, co známe z vlastní zkušenosti – decentralizovanou, všudypřítomnou, rozpínavou a podobně mimozemskou jako ta, kterou nacházíme u hlavonožců, kteří mají neurony rozdistribuované napříč tělem v jednotlivých chapadlech. Není jistě náhoda, že požití psilocybinu či psylocinu, psychoaktivních látek obsažených v mnoha stovkách psychoaktivních hub po celém světě, probouzí ve většině lidí zážitky blízké ztrátě či rozpuštění ega; mystické zážitky propojení a splynutí, vnímání světa odnikud a z každého místa současně. Houby nám tak, zdá se, propůjčují možnost nahlédnout do záhadného způsobu, jímž prožívají svět.
Podobnou představu rozvíjí ve své knize Nová vize psychologie americký psycholog James Hillman. Podle Hillmana je duše svou povahou polyfonická, mnohočetná, polyteistická. Vzpomeňte si, kolikrát vás překvapilo, že se někdo dokáže chovat v různých situacích zcela protichůdně: jednou laskavě, podruhé násilně, jednou otevřeně, podruhé odtažitě. Nepřekvapilo vás někdy, že se chováte zcela nepředvídatelným a vám dosud netušeným způsobem? Lidská duše totiž není monolitická, jednolitá a snadno definovatelná jako kategorie v dotazníku. Lidé nejsou prostě radostní nebo hrubí, ale mísí se v nich mnoho různých vlivů, mnoho charakterů. Duše je stejně jako okolní svět divoká a mnohoznačná, promlouvá mnoha různými hlasy. Vlastně bychom, podotýká Hillman, měli spíše říkat, že máme duše.
Tak si to teď pokusme nějak rozumně shrnout: Z novodobých výzkumů nám vychází obraz živoucích organismů jako vzájemně provázaných a neoddělitelných, a jako autopoietických (sebeutvářecích se), subjektů, které se orientují ve světě na základě cítění a významu a jejichž mnohočetná těla jsou vnímatelným vyjádřením jejich niternosti nebo snad můžeme říci živosti. A teď klíčová otázka, která nás uvede do poslední části tohoto vyprávění: Proč je zrovna tohle dnes tak důležité? A jak nám toto všechno může pomoci zmírnit budoucí utrpení?
Oživení kultury
Připomeňme si, že podle Andrease Webera je jednou z příčin dnešní celoplanetární environmentální krize špatné porozumění tomu, co je to život. Existuje samozřejmě propastný rozdíl mezi tím, když o životě, respektive o živých bytostech, uvažujeme v duchu dřívějších dob, nebo když je naopak vnímáme jako Weber a jemu podobní. Buď je tedy chápeme jako nemyslící stroje nebo naopak jako cítící a snící, osmyslňující a bolest a radost vnímající já. Metafory, které si volíme pro popis skutečnosti, hluboce ovlivňují to, jak s touto skutečností nakládáme. A byla to právě osvícenská metafora stroje, představa, že hmota je pustá a netečná, která umožnila vznik toho, co sám někdy nazývám „nekulturou smrti“; to jest kulturou, jež ve jménu rychlého zisku vyhlásila totální válku lidskému a především mimolidskému životu. Všichni její projevy a postoje dobře známe, stačí se podívat na kterékoli intenzivně a tedy čistě racionálně obhospodařované pole.
Nicméně ve světle nových poznatků v biosémiotice, mikrobiologii a kognitivních vědách je představa inertního mrtvého světa hmoty, hmoty bez jakékoli smysluplné vnitřní dimenze, nadále neudržitelná. Všechny novodobé poznatky ukazují správnost prastarého intuitivního předpokladu – a tedy také smyslového tělesného prožitku skutečnosti, to znamená důkazu takříkajíc prima facie –, že svět, nebo přinejmenším určitá jeho vrstva, je ve své podstatě živý. Jinými slovy už není možné přehlížet vnitřní subjektivní, významovou dimenzi života. V opačném případě riskujeme prohlubování nynějších problémů.
Podle Andrease Webera bychom tedy v tomto duchu měli usilovat o oživení kultury, o překročení mechanistické ideologie mrtvé a nespojité hmoty směrem k takové kultuře, která živost – tj. potřeby a cítění živých bytostí – staví do popředí svého zájmu. Tato transformace je o to naléhavější, protože ve stávajícím ideologickém kontextu lze jen těžko dosáhnout hluboké vnitřní proměny. Všechny naše projekty na záchranu živé přírody nebudou nikdy účinné, pokud se nezmění celkové myšlenkové klima, z nějž vyrůstají.
Ale nechme promluvit samotného Webera: „Nelze dosáhnout udržitelnosti se současným operačním systémem ekonomiky, politiky a kultury, pokud onen základní „bios“ – náš nevědomý předpoklad o tom, co je to realita – zůstává spojen s ideologií mrtvé hmoty. Příroda je na hluboké úrovni ohrožována přehlížením principů vzájemného plodného imaginativního prolínání, jež utváří veškerý život.“ Jak tedy můžeme této proměny či tohoto obratu docílit? Cesty k němu jsou ovšemže četné – každý určitě přijdete s nějakou vlastní a většina z vás takovou společenskou proměnu už nějak realizuje. Praktik, které nás mohou vést k hlubšímu prožitku živosti – své vlastní i živosti světa – je nepřeberně. Nedávno jsem například v Sedmé generaci publikoval text o naslouchání světu, v němž mluvím o tom, že akt soustředěného naslouchání je formou vystoupení mimo úzce chápané já; je to vlastně forma oživujícího doteku, „vysvlékání“ z já. A druhem erotické praxe je samozřejmě také putování, především ve zdejším kolektivu velmi oblíbené.
Tento erotický aspekt se v putování fyzicky manifestuje v každém momentu, kdy mé chodidlo políbí zemi, po které kráčím – každý krok představuje obousměrný dotek, tanec, konverzaci. Při putování si nejvíc uvědomujeme, že země je dýchající zvíře; naše vědomí se rozšiřuje a stává se vědomím lesním, polním, lučním, liščím. Osvobozujeme se od starých návyků a kráčíme do širšího více než lidského světa, do těla jiného.
Každé vykročení na putování je tedy zároveň aktem sebepřekročení, transgrese. Podobně jako psychedelickou zkušenost můžeme i putování chápat jako mysl rozšiřující, mysl zjevující praxi, jako formu nejhlubšího sebepoznání. V obou případech se pokorně odevzdáváme čemusi většímu než je náš individuální život, otevíráme se bezbřehé divokosti nadlidského světa se všemi radostmi i riziky, která v něm mohou na poutníka číhat. Pronikavá australská myslitelka Freya Mathews, která o putování napsala podnětnou knížečku Journey to the Source of the Merri, by řekla, že se učíme přijímat dané.
Často se stává, že putujeme-li dostatečně dlouho, nevnímáme už rozdíl mezi sebou a polní cestou, mezi sebou a oblohou či párem labutí, které nám zrovna s hlasitým svistem křídel prolétají nad hlavou. Nezačíná právě tehdy opravdové štěstí? Nepřestáváme být v takové chvíli – i kdyby pouze pro ten vzácný a prchavý okamžik – cizinci a nevstupujeme znovu do zkušenosti těch, jejichž životy skutečně vyrůstají z domovské půdy?
Putovat znamená poznávat svět zevnitř. Z hlediska únavy, vyčerpání, frustrace, extáze, pozdvižení, radosti i u(s)pokojení. Zároveň ale také jako blízký, pozemský, nenahraditelný. Jde o jistou formu navazování a prohlubování pout – se světem, s mimolidským životem, s vlastní duší, s obavami, bolestmi, představami, sny. Nikoliv však násilně, nuceně, dobyvatelsky, ale měkkou, jinovou cestou.
V Pilgrimu se často v této souvislosti citují slova Ruperta Sheldraka o tom, že by mnoho dobra vzešlo z toho, kdyby se turisté opět stali poutníky. Možná ale nestačí být poutníky pouze tam venku, při putování sluncem oživenou krajinou, když jasně víme: „Tady a teď začíná pouť, tu je začátek a tady je konec, vámonos!“ Možná jde o to, pochopit všechno ve svém životě, veškeré naše každodenní aktivity – od pěstování zeleniny po komunikaci s bližními – jako pouť, jako určitou cestu poznání a obohacování, jako navazování, utváření a upevňování vazeb, spojení. Najít svůj domov na cestě je možná ten největší úkol každého člověka.
Praxe poetiky
Ze všech možných oživujících praktik nás bude nyní nejvíc zajímat poezie. Ta představuje pro tento seminář jakousi vlajkovou loď, pramen nejvyšší inspirace. Leckdo se tomu možná pousměje, ale podobně jako Andreas Weber si myslím, že jedna z cest k oživení našich životů a naší kultury vede právě skrze poezii, skrze cestu poezie. Všem těm Trumpům a Bolnosarům a všemu tomu, co reprezentují – jejich sobecké nekultuře smrti – můžeme zkrátka vzdorovat skrze poezii, skrze tuto dárkyni a strážkyni oživující vody. A krásné na tom je, že je to cesta nenásilná, cesta bez velkých poct, ale přesto mocná. Země se chvěje, když milujete!
V poezii neexistuje žádné oddělení těla od mysli, ducha od hmoty. Poezie zjevuje a chápe, že vnější v nás vždy probouzí vnitřní odezvu, že se nás dotýká a že nás hluboce transformuje. Poezie tudíž v sobě od samého počátku nese étos oživení. Už tady padlo jméno Francisca Varely, který ukázal, že veškerý život je poetický, přesněji autopoietický, že doslova bydlí básnicky; to znamená, že to není jen způsob prožívání, vyhrazený pro privilegovanou vrstvu básníků. Naopak, básníci nám připomínají, že všichni máme společný poetický základ, že skutečnost sama je poetická, těhotná tvořivým potenciálem.
V tomto smyslu, jak se domnívá Weber, by se ekologie měla stát více poetickou, protože je to právě sféra básnictví, která tradičně tuto vnitřní citlivou dimenzi – toto vnitřní spojení mezi vnějším světem, světem živoucích těl a naším nitrem – svým mnohoznačným magickým (divokým!) jazykem postihovala a postihuje. To samozřejmě neznamená, že by se ekologové měli hromadně pustit do psaní poezie. Jde tady o princip, o uznání důležitosti vnitřní subjektivní dimenze života, o uznání důležitosti této vazby pro praktickou ochranu přírody.
Mary Oliver, která nás tímto vyprávěním skrze své básně provázela, píše ve svých radách pro začínající autory o tom, že nestačí pouze suše popsat to, co zrovna před sebou vidíme nebo co slyšíme, aby z toho vznikla báseň. Když se teď rozhlédnu po této místnosti a například napíšu: lidé sedí na židlích, židle jsou z plastu a kovu, ze stropu visí žárovky, v květináči rostou muškáty, klimatizace bůhvíproč nefunguje a nějak tohle všechno seřadím pod sebe, aby to aspoň zdánlivě připomínalo báseň, báseň se z toho automaticky nestane. To, co je k tomu totiž potřeba je jiskra, emocionální prvek, gesto vnuknutí, pohyb transformace; to, co popisujete musí zkrátka projít procesem emocionálního obohacení – asi jako když se obohacuje uran; výsledek koneckonců může být stejně výbušný a zářivý –, procesem zvnitřnění, zkouškou niternosti. Nakupení holých faktů ještě nedělá báseň, stejně tak hromada kamenů nedělá kolibříka či žirafu.
A samosebou tu mluvíme – respektive erotická ekologie – o prožitcích a o vnitřní dimenzi života. O něčem, co je v zásadě těžko uchopitelné, co je unikavé, tedy přinejmenším v běžných, neimaginativních pojmech. To znamená, že pokus, jak tuhle vnitřní sféru uchopit slovy musí používat nepřímý, lehce obcházivý magický jazyk. Zkrátka nemůžete říct láska znamená tohle a tohle a vyjádříte ji, když tohle a tohle smícháte dohromady, é voila. Ne. Svět je mnohoznačný, divoký a otevírá se tu na jednu, tu na druhou stranu. Nikdy není stejný, ale neustále se přetváří a mění. Proto se básnictví opírá o umění metafory, o obrazné vyjádření, což je vlastně popis zevnitř.
Metafora vytváří spojení mezi jednou a druhou věcí na základě vnější podobnosti – „má vlasy černé jako uhel“ –, ale také, a mnohem častěji, na základě jakési vnitřní rezonance. Metafora je pronikavě ekologická, je to forma relace, sešívání – doslova nit z přízraků. Jde vlastně o svého druhu karetní trik či obezličku, nicméně všichni se jistě shodneme, že skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže probudit něco velmi hlubokého, co je rozumovým poznáním nedostupné. Možná jí třeba úplně nerozumíme, ale přesto víme, tušíme či do morku kostí cítíme, že vyjadřuje o světě nebo o životě cosi hluboce pravdivého; zrovna tu fazetu či potencionalitu, která nám zatím nebyla zjevná, která nám unikala.
Jaký lepší důkaz o významu vnitřního prožitku můžeme dostat? Jaký lepší důkaz pravdivosti nějaké skutečnosti můžeme mít, než když nám vlastní živost, vlastní srdce s rozechvěním řekne ano, to je ono, tohle jsem hledal. A vy to pocítíte jako seismickou vlnu, procházející celým vaším tělem, celou vaší bytostí, celým vaším zvířetem. Protože jediný způsob, jak mít nějaký prožitek, jak se stát zjevující se, sebevyjadřující se niterností, niterností, která může cítit, prožívat radost a bolest a všechna napětí pozemské existence… je možný jen, pokud jste hmota, pokud jste tělo.
Jestliže jsem se za poslední roky o poezii něco naučil, pak to, že poezie nedělá nic menšího, než že odhaluje neviditelné předivo vztahů mezi lidmi a vším, co nás ve světě obklopuje a prostupuje, tedy onen erotický rozměr bytí. Ve světě izolovaných objektů a mrtvé hmoty je samota možná a běžná, ale ne tak ve světě živosti a cítění. Vždyť jak můžeme být osamělí ve světě, kde se všemi – nejen lidmi, ale také s vorvani, hlenkami, perutýny, hvozdíky, baobaby – sdílíme stejné základní touhy, stejný základní prožitek živosti; stejné povědomí o tom, co to znamená žít? To jest vše dobré i špatné, radost i smutek, vytržení i únavu, bolest i potěšení. A tohle každý dobrý básník bytostně ví, bytostně to prožívá a pokouší se to (v ideálním případě) vyjádřit ve své tvorbě; dost možná i podvědomě, nevědomky, aniž by o něco takového záměrně usiloval. Básník je heroldem duše, heroldem živosti, nejednoznačné povahy světa.
A dnes – na prahu šestého hromadného vymírání, na prahu velkého tání a velkého žíznění – se k poezii obracíme pro radu a doufáme, že nás znovu naučí cítit a rozpomenout se na naši vlastní živost, na esenci toho, co nás činí živými tvory (co nás jako živé tvory definuje, odlišuje od neživého) a co nás spojuje se všemi ostatními živými bytostmi na této Zemi – ať už je to odolná želvuška, rozvážný kahau nebo mírný kapustňák.
Na úplný závěr mi dovolte přečíst krátkou poetickou miniaturu, kterou jsem napsal minulý týden při ranní cestě do práce. Pokusil jsem se v ní něco z toho, o čem zde dnes byla řeč, jednoduše vyjádřit. Kruh této promluvy se tím uzavírá: „Brzy po ránu kráčím podél řeky. Na březích mlčky – pohledy upřené kamsi za hladinu – vysedávají rybáři a nad nimi krouží mladé břehule; jiřičkám příbuzní ptáci v barvě hliněných břehů, v nichž si hloubí svá nořivá hnízda. Jejich hlasy, tolik podobné něžnému kolotání vody, se rozléhají mezi kotvícími výletními loděmi a čluny. Jsem tady kvůli břehulím, nebo je v tom něco víc? Pokračuji dál a přemýšlím nad tím, co nás vede k tomu, že přicházíme k řece, abychom v její společnosti trávili volné chvíle. Jak je možné, že zdánlivě neživá entita jako je řeka může tak zásadně ovlivňovat náš život, jeho proudění? Jak se to přihodí, že se staneme s řekou jedním? Vzpomínám na míle a míle, které jsem za ta léta prochodil kolem Vltavy. Vzpomínám na každého ledňáčka, kterého jsem na jejích březích pozoroval při lovu, na každé šidélko a motýlici, na každý úmorný letní den, jenž nám řeka umožnila přežít. Vzpomínám na bezbřehou radost, kterou probouzí plavání v řece, na dlouhé meditace ve sluneční záři, tělo zjitřené plynutím. A vzpomínám na dny, kdy se Vltava rozlila z břehů a zaplavila ulice města, šupiny na každém kroku (T. S. Eliot napsal: „Myslím, že řeka je mocné hnědé božstvo.“). A vzpomínám na dny, kdy mě pohled na její pohyblivou hladinu přiměl k pláči – jako by jen proudící voda mohla odemknout nastřádaný smutek a konečně ho nechat odejít. A jedno vím jistě: až za pár minut dorazím do zaměstnání, kde budu dlouhé hodiny trpně hledět na obrazovku monitoru, řeka půjde se mnou: jako chladný vzduch, jako volnost, jako neprobádaná hlubina. A já se – dříve či později – vrátím k jejím břehům, opět jednou roznítit své divoké meandrující srdce.“
Bibliografie
- David Abram, Kouzlo smyslů / Vnímání a jazyk ve více než lidském světě. DharmaGaia, Praha 2013.
- David Abram, Becoming Animal. An Earthly Cosmology. Pantheon Books, New York 2010.
- Anne Carson, Eros the Bittersweet. Dalkey Archive Press 1998.
- Johann Wolfgang Goethe, Smyslově-morální účinek barev (s předmluvou Jana Dostála). Fabula 2004.
- Gordon Hempton – John Grossmann, One Square Inch of Silence: One Man´s Search for Natural Silence in a Noisy World. Free Press (Simon and Schuster) 2009.
- James Hillman, Nová vize psychologie. Malvern 2020.
- Alexander von Humboldt, Cestopisy z Nového světa. Clinamen 2001.
- Stuart Alan Kauffman, Čtvrtý zákon: cesty k obecné biologii. Paseka, Praha 2004.
- Karel Klesner (ed.), Biologie ve službách zjevu / K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna. Pavel Mervart 2008.
- Stanislav Komárek, Dějiny biologického myšlení. Nakl. Vesmír 1997.
- Bruno Latour, Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Neklid 2020.
- Lynn Margulisová, Symbiotická planeta / Nový pohled na evoluci. Academia, Praha 2004.
- Freya Mathews, Journey to the Source of the Merri. Ginninderra Press 2015.
- H. R. Maturana – F.J. Varela, Strom poznání / Biologické základy lidského rozumu. Portál, Praha 2016.
- Timothy Morton, Dark Ecology. Columbia University Press 2016.
- Timothy Morton, Being Ecological. Pelican 2018.
- Mary Oliver, American Primitive. Back Bay Books 1983.
- Adolf Portmann, Neue Wege der Bioology. Sammlung Piper 1960.
- Carl Safina, Becoming Wild: How Animal Cultures Raise Families, Create Beauty, and Achieve Peace. Henry Holt and Co. 2020.
- R. Murray Schafer, The Enchanted Forest (2005), book & CD.
- Merlin Sheldrake, Propletený život / Jak houby utvářejí svět, mění život a ovlivňují budoucnost. Kazda 2020.
- Andreas Weber, The Biology of Wonder: Aliveness, Feeling and the Metamorphosis of Science. New Society Publishers 2016.
- Andreas Weber, Matter and Desire. An Erotic Ecology. Chelsea Green, White River Junction 2017.
- Andreas Weber – Hildegarda Kurt, Manifest oživení: Politika a poetiky v antropocénu. In: Jiří Zemánek (ed.), Vše kolem mne jako já žije, cítí … cesty k regenerativní kultuře. Pilgrim 2020.