Následující text vznikl jako doprovod k výstavě ŽIVO(T) V ZÁTIŠÍ, završení stejnojmenného projektu, který formou terénních vycházek a participativních akcí usiluje o oživení dlouho zanedbávané lokality Zátiší v jihočeských Vodňanech. Text zde uveřejňujeme vzhledem k jeho obecnější platnosti – myšlenky v něm obsažené lze vztáhnout na libovolné místo na Zemi.
Za roky poznávání ptáků jsem se naučil mnohé, ale ta nejdůležitější lekce spočívá v tom, že jsem přestal vnímat jednotlivé živé tvory i místa, která svou přítomností oživují, jako izolované entity a objekty.
Zátiší by stěží mohlo být místem, kterým je, kdyby nebylo širšího horizontu světa. Kdyby nebylo blízkých Vodňan. Vodňanských rybníků. Řeky Blanice. Skočického hradu. Větrů, které obíhají celý svět. Dešťů, které vznikají kdovíkde. Slunce, jehož stáří vše o tolik přesahuje.
Ptáci – podobně jako vítr, jehož je většina z nich ztělesněním – si létají, kam se jim zamane: vanou si po svém. Když sledujeme jejich cesty, často tisíce kilometrů dlouhé, vedoucí přes hory a oceány, lesy, ledovce, rokle a pouště, vyvstávají nám před očima neviditelná vlákna, jimiž je celý svět protkaný.
Málokoho by napadlo uvažovat o Zátiší ve vztahu k Africe nebo Asii, ale není to nesmysl. Když na jaře dorazí do Zátiší tažní ptáci, kteří zde hnízdí, nebo se přinejmenším potulují v blízkém okolí, stává se Zátiší součástí jejich světoběžného příběhu či místopisu. Vzniká zde pomyslný most, propojení. Přesněji řečeno: vyvstává, vyjevuje se. A tak i my se při jejich pozorování můžeme něco přiučit nejen o tom, co tvoří Zátiší jakožto ohraničený prostor, ale také o světě jako takovém, jeho provázanosti a jednotě.
Někdy je takováto rozpažená perspektiva nezbytná.
Není například možné hovořit o žluvě hajní bez toho, aniž bych vzal v potaz africké dálavy, v nichž tráví většinu roku, nebo dokonce její předaleký australský původ – to všechno je žluva, tím (a skrze to) se děje.
Když se rozhodnu ptákům porozumět, nestačí, že rozpoznám jejich barvy a tvary a hlasy, jejich živoucí formu. To je pouze malá část celého procesu. V posledku je mnohem důležitější vidět to všechno ukotvené ve vztazích – bez nich se vytrácí veškerý pohyb a život, vanutí. Ve vztazích k vegetaci, půdnímu profilu, geologickému podloží, nadmořské výšce, hlubokočasové i nedávné historii daného místa či regionu, délce slunečního svitu, počasí a dlouhodobému klimatu či místním akustickým kvalitám. To vše je nezbytné, usilujeme-li o komplexní poznání – a neplatí to zdaleka jen pro ptáky, ale pro libovolný fenomén, který si vytkneme poznat.
Až příště uvidíte v Zátiší vrabce, rehka nebo kosa, zkuste si je představit v podobných souvztažnostech. Když budete dost pozorní, bude k vám z jejich chování, hlasů, jejich zvyklostí a kultury – to jest toho, co je předáváno, přejímáno, doplňováno a neseno časem napříč generacemi – promlouvat celá Země.
Snahou o porozumění ptákům ovšem nepoznáváte jen vzdálené, ale také blízké – konkrétně povahu toho kterého místa. Na tomto světě nelze existovat, aniž by se do našich osobností a našeho chování, dokonce i naší řeči, promítala místa, která obýváme; není možné se z místa vyvázat, předstírat, že nejsem nějakým způsobem místní. Kdo se narodil v lese, nese si les v sobě. I kdybychom nejevili sebemenší zájem o své okolí, stejně budeme daným místem prostoupení – i to je jednou z významových rovin poučky, že vnější vždy také představuje vnitřní (a naopak). U ptáků to samozřejmě není jiné, protože i oni tvoří podstatný díl charakteru nějakého místa. Chceme-li nějaké místo, v našem případě Zátiší, opravdu do hloubky pochopit, nesmíme ptáky vynechat.
Ptáci, které v Zátiší můžete vidět nebo slyšet nejsou jen typickými (či ideálními) zástupci svých druhů, jsou to také a především individuality. Nikde jinde nenajdete takovou červenku nebo modřinku, takového drozda zpěvného. Nikde jinde nepotkáte právě tuhle pěnici černohlavou, která do svého pění míchá fráze ze zpěvu slavíka obecného (k poslechu zde).
Z hlediska bohatosti ptačích druhů je Zátiší poměrně chudé. Neuvidíte zde zedníčka skalního nebo vlhu pestrou, i když i to se klidně za pár tisíc nebo miliónů let může změnit – svět kolem nás je neměnný jen zdánlivě. Pokud se ale na věc díváme z hlediska individuality, tedy pestrosti vnitrodruhové, situace je příznivější.
Nenajdete dvě koňadry, které by se chovaly identicky. A nenajdete ani druhé Zátiší.