Píše se rok 1985. Australská ekofilosofka Val Plumwood (1939–2008) se v období zimních monzunových dešťů vydává ve své malé kánoi na plavbu po řece Erre (East Alligator) v australském Národním parku Kakadu. Nezdá se, že by se ten den mělo přihodit něco špatného – Plumwood ostatně není na řece poprvé. Během plavby je však nečekaně napadena krokodýlem mořským, jedním z nejnebezpečnějších predátorů. Jakýmsi zázrakem se jí podaří smrtící útok přežít a dostat se na břeh. Po několika útrpných hodinách v bažinaté oblasti plné jiných hladových krokodýlů se nakonec s vypětím všech sil doplazí pro pomoc. Tento zážitek blízkosti smrti přivede později Plumwood k úvahám o lidské roli v potravním řetězci, posmrtně sebraným v nedokončené knize The Eye of the Crocodile (ANU Press 2012).
V mnoha afrických a australských domorodých kulturách je krokodýl vnímán jako šibalská figura par excellence. Krokodýl je – podobně jako severoamerický kojot – svědkem z hlubin dávnověku; prastarou inteligencí, jež byla přítomna samému počátku a kriticky poměřuje pošetilost lidského konání. Cosi ze síly tohoto mytologématu přetrvává i do současnosti, jak dokládá kupříkladu úvodní obraz filmu Tenká červená linie (1998) režiséra Terrence Malicka. Krokodýl klouže po kosém břehu do zelenavého jezírka a zvolna se noří pod hladinu, zatímco kamera zoomuje na jeho upřené plazí oko – ono poklidně přihlížející zrcadlo, v němž se odráží marnost všech lidských nadějí a snů. V tomto obrazu je však přítomný i jiný rozměr. Krokodýl je nejen distancovaným pozorovatelem z pračasu stvoření, ale také symbolem nevyhnutelného konce a přeměny všeho, zříkání se vlastní formy ve prospěch podob jiných, nového života – symbolem cykličnosti a predace, přetékání z jedné podoby do druhé (Malickovým slovníkem: války v srdci přírody). Pohled do krokodýlího oka nám připomíná: panují zde síly mnohem starší a mocnější než tvé nicotné já – ani ty neunikneš rozkladu a smrti, také ty jsi součástí odvěkého hodokvasu. Bláhový člověče, nejsi nic než chutné sousto – tvá krev zalévá budoucí vinice, budoucí prérie, nivy a lesy. Také ty se rozpadneš a rozložíš, přijdeš o svou individualitu a organizaci a v procesu svého rozpadání budeš již utvářet a živit jiné; také ty se budeš jednou muset odevzdat tomu, co nás pohlcuje, co baží po našich kostech a svalech, našem ohni.
Než se Plumwood vypravila na osudovou plavbu po řece Erre, nenapadlo ji přemýšlet o sobě samé jako o výživné kořisti pro jiného tvora. Nemyslela na vlastní zranitelnost; na skutečnost, že také lidé jsou koneckonců jídlem. A není divu. Zkušenost života-jako-sousta (alespoň pro většinu obyvatel „pře-privilegovaného“ západního světa) zcela vymizela z našeho horizontu bytí – stala se čímsi nepředstavitelným, záležitostí dávné historie. Ba dokonce je tomu dnes tak, že se mnozí domnívají, že i maso na pultech supermarketů vzniká jaksi de novo; že se na pultech zhmotňuje jako vlaštovky z bláta v představách přírodovědců 17. století. Protože tuto přímou zkušenost vesměs postrádáme, pohlížíme na predaci jako na něco, co činíme jiným (nám podřízeným) tvorům, ale nikdy jako na něco, co se děje nám samým. „Jsme vítězi, ale nikdy oběťmi,“ říká Plumwood. Stavíme se na pomyslný vrchol potravinového řetězce a tato perspektiva nám zabraňuje spatřovat sebe samé jako přímou součást oné neustále probíhající, mnohovrstevnaté a spravedlivé výměny energií a hmoty.
Zážitek s krokodýlem umožnil Plumwood tento lidský sebeklam prohlédnout. Plumwood spatřila v krokodýlově oku záblesk „paralelního vesmíru“ – nezmapovaného terénu, v němž panují zcela odlišná pravidla od toho našeho. Tento strohý paralelní vesmír nazývá „hérakleitovským“ (podle presokratického vnímatele Hérakleita, advokáta dynamické, procesuální povahy světa) – vesmírem, kde (řečeno lapidárně) vše plyne, kde smrt jednoho je životem druhého a naopak – kde je vše podřízeno tanci ve spleti potravních vztahů; transformacím, prolínání, průtokům. Z člověka – míry všeho a vrcholu stvoření – se vmžiku stala nepatrným soustem v nikdy nekončící hře proměn. S nemalou hrůzou zahlédla, že obývá tento nelítostný (ale ve své podstatě dokonale spravedlivý, rovnostářský) svět, kde pro ni jakožto pro členku domněle privilegovaného lidského druhu není žádné zvláštní výjimky – kde nezáleží na tom, nakolik je chytrá a kolik toho v životě dokázala, protože je jako všechny živé bytosti „tvořena masem“, a tudíž je i potenciálně „výživným soustem“.
Pohlížíme na sebe samé především jako na tvory duchovní, myslící, ale málokdy si uvědomujeme tělesný (nebo lépe řečeno ztělesněný) rozměr naší existence, naši „zvířeckost“. Být jídlem nás podle Plumwood konfrontuje právě s bazální realitou naší ztělesněnosti – se skutečností, že jsme součástí zvířecího potravního světa, s naší pokrevní příbuzností k tvorům, které konzumujeme a kteří nás konzumují; s tím, že jsme „součástí hostiny“, a ne jen ti, kdo hostině přihlížejí zpovzdálí. Že jsme, vyjádřeno zkratkou, hostinou! A je mnoho, přemnoho forem života, pro něž jsou lidé jídlem jako každé jiné. Jsme stravou pro žraloky, tygry, medvědy, pumy, jaguáry, krokodýly. Ale také pro vrány, hady, supy, prasata, hyeny, potkany, varany a celé zástupy menších tvorů a mikroorganismů, které se krmí na našich tělech po naší včasné smrti (a v případě různých parazitů často již za živa).
Dojem vydělenosti z tohoto hodování se podle Plumwood umocňuje tím, že systematicky hubíme tvory, pro něž jsme možnou kořistí. Lidská predace je vnímána jako něco „nepřípustného“ a její výskyt je zpravidla doprovázen nepřiměřeně krutými sankcemi. Co nám umožňuje s domněle „konkurenčními” tvory takto nakládat, je dominantní příběh o nadřazenosti a ontologické odlišnosti lidského druhu. Kdykoli nějaké zvíře (například liška, která náhodou pokouše malé dítě) překročí onu námi vytyčenou hranici, kdykoli nabourá naši představu o nás samých jako o nezpochybnitelných vládcích planety, zachvějí se základy, na nichž po staletí stojí celý náš svět. Lidé se snadno vzdají mnohého, ne však představy, že lidské pokolení má právo rozhodovat o životě a smrti jiných druhů – své role v usměrňování vývoje světa. Mainstreamové podoby ochrany přírody se koneckonců řídí podobně spornými premisami – jsme to my, kdo nejlépe ví, jak nějaký ekosystém „funguje“ a jak by měl vypadat. Odtud často eticky sporné počínání, jako hromadné vybíjení nepohodlných druhů (druhů „cizáckých“, invazivních ve prospěch těch takzvaně „původních“).
Míru naší nespravedlnosti vůči zbytku živočišné říše dobře ilustruje příklad žraloků. Přestože smrtelné incidenty spjaté s těmito pradávnými parybami jsou statisticky prakticky zanedbatelné (a přestože mnoho druhů žraloků ani není masožravých, natož dost velkých, aby mohli člověka jakkoli ohrozit), mají žraloci neodůvodněnou pověst krvelačných lovců lidí. A nyní lidskou úmrtnost po napadení žralokem srovnejte s desítkami milionů žraloků ročně ulovených a (bez valného pobouření široké veřejnosti) zmasakrovaných rybářským průmyslem ve jménu snadného zisku…
Plumwood volá po „ekologickém animalismu“, jenž by zdůrazňoval lidsko-zvířecí vzájemnost, rovnost a reciprocitu v koloběhu potravního řetězce. Je třeba, abychom začali vnímat sebe samé z hlediska naší užitečnosti / role v rámci nepřetržitě tekoucího ekosystému. A jedním ze způsobů, jak toho docílit, je začít se nahlížet jako jídlo pro druhé. Je to ten nejsnadnější způsob, jak uznat a potvrdit naši solidaritu s jinými živoucími bytostmi. Nesmíme věřit, že jsme „příliš dobří“ na to „být jídlem“, příliš privilegovaní, zatímco jiní tvorové – jako prasata a krávy – naopak dobří jen ke konzumaci.
Toto uznání může mít i mnohem hlubší konsekvence než jen proměnu vztahu na mezidruhové úrovni – pomohlo by nám vyřešit také naši krajní netoleranci vůči smrti a umírání (tolik patrnou například na odstraňování padlých a umírajících stromů z lesů a parků); snahu smrt obcházet, za každou cenu ji uměle oddalovat. Na smrt nenahlížíme jako na akt sdílení své dočasně propůjčené tělesné podstaty s jinými dočasně existujícími tvory, se smrtelným světem, jemuž své tělesné bytí (svou matérii) dlužíme. Naopak ji vnímáme jako rozloučení se s nehmotnou duchovní esencí – a podle toho formujeme i své pohřební rituály. Zapomínáme však, že svět je živ z našich těl – že celé společenství života je jimi vyživováno. Věříme redukcionistickému příběhu, v němž je smrt těla konečnou stanicí, tečkou za vypovězeným příběhem. Cenou za to je ztráta povědomí o kontinuitě a provázanosti.
Jednou z vrstev toho, co znamená žít ekologicky, je uvědomovat si (tj. hluboce prožívat) svou spoluúčast v širší pozemské komunitě vzájemnosti a vzájemné podpory. Mít povědomí o provázanosti všech životů – o cyklické povaze, kontinuitě života; chápat život jako výpůjčku, dočasný dar všech předchozích generací, lidských i mimolidských. Smrt je součástí života – ne něčím, co je třeba všemi prostředky potřít a zahladit. Když oddělíme smrt od života, odstřihneme se zároveň od vlastních počátků – od komunity (spolu)života a všech našich zvířecích a rostlinných předků („ekologických druhých“), ale také od země, která život hostí a podporuje. Z této perspektivy náleží naše těla všem – jsou součástí nepřetržitého sdílení; hmotou, která dává povstávat jiným formám cítění, bytí a krásy.
Být v tomto hérakleitovském světě tělem (tedy vnímavou, cítící a pomíjivou bytostí) s sebou nese riziko, že se zraním, že budu krvácet a trpět – a že nakonec zemřu, dojdu proměny. Spatřit vlastní život v této perspektivě (Plumwood by řekla v oku krokodýla) vede člověka k větší pokoře – učí nás, že toto úzkostlivě opatrované tělo je pouhý opar nad řekou, dočasný příbytek. Možná by stálo za to poupravit tradiční antickou poučku „Poznej sám sebe“ (Gnóthi Seautón), jež údajně stála nad vchodem do delfské věštírny, na aktuálnější a v lecčems přínosnější podobu: „Poznej svou hostinu“.
Jeden umírá, druhý žije. Všichni jsme partnery v Šivově tanci povstávání a zhouby.
Knihu The Eye of the Crocodile je možné bezplatně stáhnout na stránkách ANU Press.
Val Plumwood byla vynikající představitelkou radikální ekosofie a ekofeministkou. Jejími hlavními díly jsou: Feminism and the Mastery of Nature (1993) a Environmental Culture: The Ecological Crisis of Reason (2002); se svým druhým manželem Richardem Sylvanem napsala dodnes velmi ceněnou knihu The Fight for the Forests (1973), která je považovaná za nejobsáhlejší analýzu australského lesnictví.