„Vzorce významu utvářely dějiny. Jak budou naše vlastní vzorce utvářet budoucnost?“
Jeremy Lent
Zde přinášíme výňatek z knihy Jeremy Lenta The Web of Meaning: Integrating Science and Traditional Wisdom to Find Our Place in the Universe (New Society Publishers 2021), ze závěrečné třinácté kapitoly „Tkaní nového příběhu“, který autor publikoval pod názvem „The Future is Not Spectator Sport“ na svém webu patternsofmeaning.com. Přeložil Jiří Zemánek.
Tak jako všechny samoorganizované, adaptivní systémy se i lidská společnost pohybuje nelineárně. I když se naše civilizace rozpadá, celosvětově se šíří nový ekologický pohled na svět. Bude dostatečně silný na to, aby dokázal odvrátit kataklyzma? To nikdo z nás neví. Možná, že velký přechod k ekologické civilizaci už probíhá, ale my ho nejsme schopni uvidět, protože jsme uprostřed něj. Všichni spoluvytváříme budoucnost jako součást vzájemně propojené sítě kolektivních rozhodnutí, jež každý z nás činí: co ignorovat, čeho si všímat a co s tím dělat.
Nelineárnost dějin
Existuje mnoho dobrých důvodů, proč sledovat rozvíjející se katastrofu naší civilizace, která se stále rychleji řítí do propasti, a věřit, že už je příliš pozdě. Neustálé zvyšování emisí oxidu uhličitého, pokračující devastace živé Země, pokrytectví a zkorumpovanost našich politických vůdců a strategie našich korporátních médií ignorovat témata, která jsou pro budoucnost lidstva nejdůležitější – všechny tyto faktory se spojují jako zdánlivě nezastavitelný kolos, který žene naši společnost k bodu zlomu. V důsledku toho se čím dál víc lidí začíná smiřovat se smrtelnou diagnózou civilizace. Podle Jema Bendella, zakladatele rostoucího hnutí Deep Adaptation (Hluboká adaptace), bychom se měli probudit do reality, že v blízké budoucnosti budeme čelit nevyhnutelnému společenskému kolapsu.
Zdá se, že naše civilizace prochází hlubokou proměnou. Zůstává však nejasné, jak bude tento přechod vypadat, a ještě nejasnější je, jaké nové společenské paradigma se objeví, až se kouř rozptýlí. Bude to kataklyzmatický kolaps, který zanechá několik přeživších v ponuré době temna? Promění se Země v pevnost, která většinu lidstva odsoudí k žalostnému boji o holé živobytí, zatímco morálně zkrachovalá menšina bude pokračovat ve svém bohatém životním stylu? Nebo si dokážeme uchovat dostatek historicky nabytých znalostí, moudrosti a morální integrity, abychom naši civilizaci mohli znovu vytvořit v podobě, která přežije nadcházející zmatek?
Důležitým poučením z historie je, že společnost – tak jako všechny samoorganizované, adaptivní systémy – se mění nelineárně. Události se vyvíjejí neočekávaným směrem, který dává smysl až při zpětné analýze. Mohou mít katastrofické následky, jako je začátek světové války nebo civilizační kolaps, ale často vedou k nečekaně pozitivním výsledkům. Když se v roce 1785 sešel v Londýně asi tucet kvakerů, aby vytvořili hnutí za ukončení otroctví, zdálo se nepravděpodobné, že během půl století bude otroctví v celém britském impériu zrušeno, že podnítí občanskou válku ve Spojených státech a že se stane nakonec nezákonným po celém světě. Když v roce 1897 založila Emmeline Pankhurstová Národní svaz pro volební právo žen, trvalo deset let boje, než se k jejímu pochodu v Londýně připojilo několik tisíc odvážných žen, nicméně během dalších několika desetiletí získaly volební právo ženy v celém světě.
V posledních desetiletích historie stále překvapuje ty, kteří se vysmívají potenciálu dramatických pozitivních změn. Od zatčení Rosy Parksové za to, že se odmítla vzdát svého místa v autobuse v Montgomery v Alabamě, do Pochodu na Washington, při němž Martin Luther King Jr. svým projevem „Mám sen“ inspiroval americký národ, uplynulo pouhých osm let – a následujícího roku byl přijat zákon o občanských právech. V roce 2006 použila aktivistka za občanská práva Tarana Burkeová frázi ´Me Too´, aby upozornila na sexuální útoky; nemohla tušit, že o deset let později to vyvolá celosvětové hnutí, které změní násilnické kulturní normy.
Vznik ekologického světonázoru
Mohli by se lidé jednoho dne ohlédnout za naší érou a říci něco podobného o vzniku nové ekologické civilizace skryté v záhybech té, která umírala? Množství skupin už vytváří základy prakticky všech složek civilizace podporující život. Ve Spojených státech vizionářská Aliance pro klimatickou spravedlnost stanovila zásady spravedlivého přechodu od extraktivní k regenerativní ekonomice. V Bolívii a Ekvádoru jsou tradiční ekologické principy buen vivir a sumak kawsay (´dobrý život´) zakotveny v ústavě. V Evropě ukazují rozsáhlá družstva, jako je Mandragón ve Španělsku, že je možné, aby podniky efektivně uspokojovaly lidské potřeby, aniž by využívaly model zisku postavený na akcionářích.
Nový ekologický světonázor se mezitím šíří po celém světě prostřednictvím kulturních, politických a náboženských institucí a navazuje společnou řeč s tradicemi domorodých obyvatel, které po tisíciletí udržovaly všude ve světě své znalosti. Základní principy ekologické civilizace byly už stanoveny v Chartě Země – etickém rámci, který byl představen v roce 2000 v Haagu a který v celém světě schválilo více než 6 000 organizací, včetně mnoha vlád. V Číně se přední myslitelé hlásí k novému konfucianismu, který vyzývá ke kosmopolitnímu celoplanetárnímu ekologickému přístupu, k opětovnému propojení lidstva s přírodou. V roce 2015 otřásl papež František katolickým establishmentem vydáním encykliky Laudato si´, mistrovským dílem ekologické filozofie, které ukazuje hlubokou propojenost veškerého života a které vyzývá k odmítnutí individualistického, neoliberálního paradigmatu.
A co je možná nejdůležitější, po celém světě se šíří lidové hnutí za změnu, která podporuje život. Když v srpnu 2018 Greta Thunbergová vynechala školu, aby před švédským parlamentem upozornila na klimatickou krizi, seděla venku několik dní sama. O necelý rok později se k ní připojilo více než jeden a půl milionu školáků, kteří se zapojili do celosvětového protestu, aby vyburcovali generaci svých rodičů ze spánku. Měsíc poté, co v dubnu 2019 demonstranti Extinction Rebellion uzavřeli centrum Londýna, aby upozornili na zoufalou situaci ve světě, vyhlásil britský parlament „klimatickou nouzi“ – něco, co nyní vyhlásilo téměř dva tisíce jurisdikcí po celém světě, což představuje více než miliardu občanů. Mezitím se sílící kampaň „Ochránců Země“ snaží o uznání ekocidy jako trestného činu stíhatelného Mezinárodním trestním soudem v Haagu.
Bude to stačit? Může se kolektivní síla těchto hnutí postavit neúprosné moci korporátního kapitalismu, který tak pevně drží v rukou politické, kulturní a ekonomické systémy světa? Když si uvědomíme, jak obrovská transformace je potřebná, vypadá to, že šance jsou mizivé. Tyto dříve popsané nelineární historické posuny – i když svým způsobem revoluční – byly nakonec pohlceny kapitalistickým systémem, který má houževnatost bájné mnohohlavé hydry. Transformace, která je nyní potřebná, vyžaduje metamorfózu prakticky všech aspektů lidské zkušenosti, včetně našich hodnot, cílů a norem chování. Změna takového rozsahu by byla epochální událostí, podobnou zemědělské revoluci, jež zrodila naší civilizaci, nebo vědecké revoluci, která dala vzniknout modernímu světu. V tomto případě ale nemáme k dispozici tisíciletí nebo staletí, která tyto revoluce potřebovaly ke svému rozvinutí – tahle revoluce musí proběhnout maximálně během několika desetiletí.
Probíhá už velký přechod?
Ano, je to skličující, avšak je příliš brzy na to, abychom mohli říct, zda je taková transformace nemožná. Existují pádné důvody, proč by se taková drastická změna mohla uskutečnit mnohem rychleji, než by mnozí lidé očekávali. To samé těsné propojení globálních systémů, které zvyšuje riziko civilizačního kolapsu, napomáhá závratné rychlosti, s níž se mohou nyní odehrát hlubší systémové změny.
Počáteční reakce světa na pandemii koronaviru v roce 2020 ukázala, jak rychle dokáže celý ekonomický systém zareagovat, když se objeví zřetelně jasné a aktuální nebezpečí. Většina lidstva je dnes tak úzce propojena prostřednictvím internetu, že relevantní spouštěč – jako například děsivá podívaná na vraždu George Floyda v Minneapolis rukou policisty – může během několika dní vyvolat pouliční protesty po celém světě.
A co je nejdůležitější, s tím, jak se světový systém začíná rozpadat kvůli svým vnitřním nedostatkům, začínají se uvolňují také vlákna, která starý systém udržovala pevně propojený. S každým rokem, kdy se blížíme k bodu zhroucení, kdy se zvedají stále větší katastrofy spojené s klimatem, kdy se šokující rasové a ekonomické nespravedlnosti stávají čím dál zrůdnější a kdy se život pro většinu lidí stává čím dál nesnesitelnějším, ztrácí starý příběh svůj vliv na kolektivní vědomí lidstva. S tím, jak vlny mladých lidí dospívají, budou stále víc odmítat to, co jim vykládala generace jejich rodičů. Budou hledat nový pohled na svět – takový, který by dával smysl současnému rozvratu a který by jim nabídl budoucnost, v niž by mohli věřit. Lidé, kteří zažili průmyslovou revoluci, neměli pro změny, kterými procházeli, žádné pojmenování – trvalo sto let, než dostaly svůj název. Možná, že velký přechod k ekologické civilizaci už probíhá, ale my ho nevidíme, protože jsme uprostřed něj.
Při zvažování těchto otázek se nemusíte rozhodovat, zda být optimističtí nebo pesimističtí. V konečném důsledku je to sporné. Jak poznamenává spisovatelka Rebecca Solnitová, oba postoje se stávají pouze výmluvou pro nečinnost: optimisté věří, že to dopadne dobře i bez nich; pesimisté věří, že nic z toho, co udělají, nemůže věci zlepšit. Avšak existují všechny důvody pro naději – naději nikoli jako prognózu, ale jako postoj aktivní účasti na spoluvytváření této budoucnosti. Naděje, řečeno slovy disidenta a státníka Václava Havla, je „stav mysli, nikoli stav světa“. Je to „hluboká orientace lidské duše, kterou lze udržet i v těch nejtemnějších časech… Je to schopnost pracovat pro něco, protože je to dobré, nejenom proto, že to má šanci na úspěch“.
To poukazuje na nejdůležitější charakteristiku budoucnosti: je to něco, co všichni spoluvytváříme jako součást propojené sítě našich kolektivních myšlenek, nápadů a činů. Budoucnost není sportovní podívaná. Není to něco, co vytvářejí druzí; jsou to kolektivní volby, které každý z nás každý den činí: přemýšlení, co ignorovat, čeho si všímat a co s tím dělat.
Návrat k životu
Žijeme ve světě, který nás má udržovat otupělé – v kultuře, prosáklé nesčetnými dávkami duchovní anestezie, která nás má připoutat k hédonickému kolotoči, abychom se spolu se všemi ostatními zmítali v „konsenzuálním transu“. Od útlého dětství jsme vychováváni, abychom se stali zombi agenty našeho kapitalistického systému založeného na růstu – abychom si našli svou odpovídající roli spotřebitele, vymahatele nebo oběti, podle toho, jaká je situace, a svou energii vyčerpáváme na to, abychom urychlili jeho cíl – vysát život z našeho lidství a hojnost z přírody.
Ale ať už je vliv tohoto systému jakkoli silný, máme potenciál zbavit se naší kulturní podmíněnosti. Když se naučíme otevřít své oči, které nám naše dominantní kultura zavřela, můžeme rozpoznat význam, který tam na nás vždy čekal. Můžeme se probudit do své pravé přirozenosti jako lidé na této Zemi, pocítit v sobě život, který sdílíme se všemi ostatními bytostmi, a rozpoznat naši společnou identitu jako morální společenství, které potvrzuje primát základních lidských hodnot. Když se otevřeme vědomí našeho spolubytí, našeho ekologického já, můžeme sami sebe prožít jako „život, který chce žít uprostřed života, který chce žít“ – a uvědomit si hluboký smysl naší existence na Zemi, kterým je pečovat o Gaiu a plně se podílet na její prastaré, posvátné vzpouře proti silám entropie.
Existuje mnoho účinných metod, jak se nánosů podmíněnosti zbavit. Cesta každého člověka je jedinečná. Někteří si zvolí delší pobyt v přírodě; jiní mohou využít psychedelické vhledy nebo se učit od domorodých společenství; věnovat se meditaci či ztělesněným praktikám nebo se jednoduše otevřít hluboké živé přírozenosti v sobě samých. Tato stezka už byla prošlápána těmi, kdo přijali svou posvátnou odpovědnost a vytvořili ve svých stopách nájezdové rampy pro ostatní. Například ekofilozofka Joanna Macyová vyvinula soubor transformativních praktik „práce obnovující spojení“, která je dnes nabízena v komunitách po celém světě a pomáhá lidem navigovat kroky toho, co Macyová nazývá „návratem k životu“. Začíná vděčností a přechází ve spirále k plnému přijetí zlomeného srdce Země – slovy Thich Nhât Hanha, k ochotě „uslyšet v sobě hlasy plačící Země“.
Přijetí této bolesti však neznamená se v ní utápět; místo toho, aby poskytovalo cestu beznaději, se stává odrazovým můstkem k akci. „Práce obnovující spojení“, tak vede účastníky k prožitku hluboké propojenosti všech věcí a pokračuje ve spirále k vědomému, aktivnímu jednání. Jak poznamenal neokonfuciánský filozof Wang Jang-ming: „Nikdy neexistovali lidé, kteří by věděli, ale nejednali. Ti, kteří mají vědět, ale nejednají, prostě ještě nevědí.“ Poznáte, že jste dosáhli místa, kde plně prožíváte zlomené srdce Země, protože si najednou uvědomíte, že vás to táhne k činu – ne proto, že si myslíte, že byste měli něco udělat, ale proto, že jste k tomu vnitřně puzeni.