Jednou z nejcennějších věcí na zvukových a naslouchacích procházkách je to, že účastníkům nabízejí prostor ke zpomalení. To se může zdát jako banální záležitost, ale pouze do chvíle, než si uvědomíme, jak moc v každodennosti podléháme diktátu hodinových ručiček. Kolikrát za den jen kontrolujeme hodiny, abychom stihli všechno potřebné? Jde o jednu z mnoha neviditelných forem stresu, které mají z dlouhodobého hlediska zásadní dopad na to, jak se cítíme, ale také na to, co jsme schopni vnímat, jak intenzivně, do jaké hloubky.
Kolikrát sám sebe přistihnu, že kráčím ulicí svižným krokem, přestože mám volnou chvíli a není k tomu sebemenší důvod – tolik času ale trávím pod tlakem času, že mi cosi z toho zhušťujícího shonu proniká i do rytmu chůze, dechu, mluvy, urychluje a zneklidňuje mě zevnitř. Tehdy se musím přimět ke zvolnění, zhluboka se nadechnout, zastavit. A jakmile tak učiním, začnou se dít divy.
Jako bych se probudil do zcela odlišné skutečnosti.
Galeristka s trhnutím otevírá staré zapříčené okno, na plechové stříšce pod ním zadupají holubi, zatleskají vlastnímu odletu. Prohlížím si lichořeřišnice v květináčích, zmáčenou černou hlínu, blyštivé kapky na jako by povoskovaných stoncích a listech, z jejichž středů vybíhají bledé žilky jako dokonalé podobizny třesavek, makově červené pětičetné květy okrasné netýkavky, oprýskaný okap, odlupující se bílý nátěr, lobelky s jejich šeříkově útěšnou modří, úzkými mečovitými lístky. Vzhůru po lýtku mi šplhá limetkově zelená píďalka. Všímám si, jak se jí měkké pulzující tělo, po jehož délce běží několik souměrných bělavých proužků, píděním groteskně napíná a krabatí. Z kvetoucí vistárie, která se pne po ocelové pergole nad dvorkem, co chvíli spadne tlustá kapka dešťové vody a pleskne o skleněnou desku stolku, o mé stehno, o plastovou opěrku židle, do loužičky na deštěm ztmavlém asfaltu přímo u mých nohou, v níž se odráží tyrkys oblohy, sluncem prozářené listy vistárie, rozechvělé, nádherné k zalknutí.
Křesání polních cvrčků, rytmické jako spáčův dech nebo strojové bicí. Dusot kopýtek vyplašeného srnce, tlumený bujnou luční květenou, poštěkávání jiného v nedalekém remízku. Kmitající vlákna pavučin a drobné mušky pozlacené zapadajícím sluncem, jako by zářící zevnitř, vlastní jiskrou. Zeleň louky žíhaná nachem kvetoucích medyňků a psárek, posetá atoly kopretin, pastelovými šplíchanci kohoutků a zvonků, květin delikátních jako motýlí kresby Sibylly Merian. Netopýří pískot jakéhosi titěrného hlodavce, hlas na samé hraně uvěřitelnosti. Vzdálené řehtání rosničky v jezírku pod kopcem. Pohybem vířím semínka topolů, točí se a plachtí vzduchem jako hlubokomořský plankton. Březový háj s párem pasoucích se ovcí, které mi nevěnují sebemenší pozornost. Listí bříz ševelí jako srdce před prvním milováním. Vůně kopřiv v ohbí cesty. Můj syn mi běží v ústrety.
Přidušené ticho, do něhož drze jamuje drozd zpěvný – fráze, pauza, fráze, pokaždé jiná, pokaždé jedinečná. Příšeří přicházející bouřky, utažený vzduch, klidná hladina rybníku, pěší stezka kdovíproč rozrytá těžkou lesní technikou. Hromy, zatím bez deště, burácejí mezi pískovcovými skalami, rezonují zemí jako tajné myšlenky, tlumený zurkot mělké říčky k tomu dotváří citlivý hudební kontrapunkt. Stojím v tom nehybném ovzduší plném téměř erotického napětí, na chvíli zbavený úzkosti, unášený prostorem bez partitury, předznamenání.
Je to prosté – čím pomaleji jdeme, čím pomaleji se pohybujeme, tím více toho kolem sebe zachytíme, navnímáme, zaslechneme, tím plněji prožíváme. Zpomalení je základem pozornosti – něco, k čemu má hodně co říct například americká povídkářka Lucia Berlin nebo japonská filmařka Naomi Kawase, obě ochotné dlouze a nerušeně prodlévat, pozorovat, naslouchat, podávat svědectví. O bolestech. O vytrženích. O trpkém a hedvábném vědomí pomíjivosti.
Kdo se pohybuje rychle, míjí nesčetné body připoutání, které pableskují, kvorkají, dozrávají všude kolem nás. Takovým bodem může být zvonivý popěvek jeřábka lesního, otupující sladký odér hlošiny, chladivá sebezáře světlušek za parné letní noci, levandulový květ orlíčku ukrytý ve vysoké trávě, tráva samotná, vysoká po pás, po ramena, přerůstající kolemjdoucí, rostoucí pode dveřmi, ševelící do snů o konci civilizace, prérie pod okny. Takovým bodem může být kaligrafie slunečních odlesků na dlažbě, tančící na listech stromů skloněných nad řekou, korálově růžový soumrak po svěží podvečerní spršce, prach zvířený plachým zvířetem, lasičkou, kunou, veverkou, dítětem. Často nemají a ani nepotřebují jména. Ale jsou tu s námi. Velkolepé ve své nenápadnosti. Nenápadné ve své velkoleposti. Malé záblesky, které skládají dojemnou bouři pozemské krásy.
Když zpomalíme ve skupině, účinek zpomalení se vynásobí, umocní. Jeden druhému podáváme ruku zpomalení, která sama je pravou rukou blízkosti – prohloubené intimity se světem, se zemí, s jemností jejích živých barvoměn, zvukoproměn, vůnění. Proto mám zvukové procházky ve skupině rád. Jeden druhému říkáme: jdi a naslouchej. Ale pomalu, beze spěchu, ležérně. Ale hebce. Jeden druhému umožňujeme, aby k nám svět promlouval v konkrétnostech: jako tento ševel, toto žblunknutí, tato dovádivá, rozlámaná, synkopovaná píseň.
Co přesně zaslechneme se nikdy nedá spolehlivě odhadnout. Ale jedna věc je jistá: zaslechneme to společně. Spolu se tím necháme dotknout. Spolu tím projdeme. Spolu si odžijeme radost z toho, jak sytě svět kolem nás pobrukuje, zvukožije. A skrze tento sdílený prožitek možná dojdeme i hlubšího poznání, že každé naslouchání je ve své podstatě vždy spolunasloucháním – aktivitou, která přivádí naslouchající do důvěrnějšího vztahu – do spolu – s jinými zvučícími a naslouchajícími živými tvory, ale také se zemí jako takovou, horizontem vší krutosti i něhy.