Tuto ukázku z knihy Jacka Douglase Forbese Columbus and Other Cannibals: The Wétiko Disease of Exploitation, Imperialism, and Terrorism (Seven Stories Press, New York, 2008, str. 181-183; revidované vydání) publikovali Wahinkpe Topa (Čtyři šípy) a Darcia Narvaez, PhD ve své knize Restoring Kinship Worldview (North Atlantic Books 2022, str. 127-129). Americký antropolog, historik, politický aktivista, básník a pedagog Jack D. Forbes (1934-2011) – který měl domorodé powhatanské, delawarské a lenapské předky, ale také švýcarské a keltské kořeny – hrál více než půl století zásadní roli v reformě a formování studia a vzdělávání domorodých Američanů. Poté, co získal tituly v oborech filozofie, historie a antropologie, se na počátku 60. let aktivně zapojil do hnutí domorodých Američanů, které prosazovalo suverenitu domorodců a bránilo se asimilaci do dominantní kultury. Celý svůj svůj život zasvětil rozvoji a udržování vzdělávacích modelů založených na historických a koncepčních perspektivách domorodých obyvatel, které by skutečně sloužily studentům z řad amerických domorodců a Chicano. V roce 1969 pomohl na Kalifornské univerzitě v Davisu založit program studií amerických domorodců a v roce 1971 byl jedním ze zakladatelů Deganawidah-Quetzalcoatl University (D-Q University), první domorodé vysoké školy v Kalifornii. K jeho hlavním dílům patří Columbus and Other Cannibals; The American Discovery of Europe; Apache, Navaho, and Spaniard a kniha Africans and Native Americans: The Language of Race and the Evolution of Red-Black Peoples, která je pokládaná za jeho vrcholné dílo. Forbes psal také poezii, v níž se zabývá sociálním a kulturním postavením domorodých obyvatel, zejména ve svém domovském státě Kalifornii. Překlad: Jiří Zemánek.
Skutečnost naší absolutní, naprosté a úplné závislosti na Zemi používají domorodí učitelé jako součást sebepoznání. Je empiricky zřejmé, že jsme nejenom dětmi, které celý život sají z prsou naší Matky Země, ale že jsme také provázaní s tím, co se Evropané rozhodli nazývat životním prostředím, a že jsme jeho součástí. Ve skutečnosti pro nás neexistuje žádné „okolí“.
Mohu přijít o ruce a pořád žít. Mohu přijít o nohy a pořád žít. Mohu přijít o oči a pořád žít. Mohu přijít o vlasy, obočí, nos, ruce a mnoho dalších věcí a pořád žít. Ale když přijdu o vzduch, zemřu. Když přijdu o slunce, zemřu. Když přijdu o zemi, zemřu. Když přijdu o vodu, zemřu. Když přijdu o rostliny a zvířata, zemřu. Všechny tyto věci jsou více mojí součástí, jsou pro každý můj dech podstatnější, než je moje takzvané tělo. Co je tedy moje skutečné tělo?
Nejsme autonomní soběstačné bytosti, jak nás učí evropská mytologie. Takové představy vycházejí z deduktivní logiky odvozené z nesprávných předpokladů. Jsme zakořeněni stejně jako stromy. Ale naše kořeny vycházejí z našeho nosu a z našich úst, tak jako pupeční šňůra, a navždy nás spojují s ostatním světem. Naše kořeny vyrůstají také z naší kůže a z našich dalších tělních dutin.
Nic, co děláme, neděláme sami. Nevidíme sami. Neslyšíme sami. Nedýcháme, nejíme, nepijeme, nekálíme, nemočíme ani neprdíme sami. Nemyslíme, nesníme, nevymýšlíme si ani se nerozmnožujeme sami. Neumíráme sami.
To, co strom vydechuje, já vdechuji. To, co já vydechuji, stromy vdechují. Společně tvoříme kruh. Když dýchám, dýchám dech miliard už dávno zmizelých stromů a rostlin. Když stromy a rostliny dýchají, dýchají dech miliard už dávno zmizelých lidí, zvířat a dalších bytostí. Jak řekl Lame Deer:„I člověk je mnoho věcí. Cokoli tvoří vzduch, zemi, byliny, kameny, je také součástí našich těl. …“
Kdo byla moje matka? Vajíčko? Kdo byl můj otec, malé zvířátko zvané spermie? Ale odkud se toto vajíčko a tato spermie vzaly? Vyrostly uvnitř ženy a uvnitř muže, ale měly své vlastní životní cesty, odlišné od těch, které měli muž a žena. Jejich těla, to maso, moji předkové, vyrostla uvnitř nich a to bylo co? Byla to země, bylo to nebe, bylo to slunce, byly to rostliny a zvířata. Máme velké štěstí, že máme tolik úžasných matek a otců!
Žiji ve vesmíru. Jsem bodem vědomí, kruhem vědomí uprostřed řady kruhů. Jeden kruh je to, co nazýváme tělo. To je vesmír sám o sobě, plný milionů malých živých tvorů, kteří žijí své vlastní oddělené, ale vzájemně závislé životy. Po většinu času žijí, bojují, milují se, rozdělují se a umírají nezávisle na mém vědomí. Pokud jsou někteří z nich vyrušeni nebo pokud jsou zraněni, mohou mi o tom říct, abych jim pomohl; mohu jim dát jídlo, podrbat je nebo je zbavit jejich zbytků.
Další kruh tvoří všechny ostatní věci, na nichž jsem zcela závislý – Gishux, slunce, vzduch, voda a tak dál. Další kruh tvoří všechny věci, které naplňují mé vědomí – věci, které vidím, cítím, slyším a tak dál. Další kruh je zdrojem mých snů, mého vědomí, poznání, mých darů nebo schopností, myšlenek a „intuice“.
Všechny tyto „kruhy“ však nejsou ve skutečnosti oddělené – jsou na sobě vzájemně závislé, prolínají se a překrývají a vzájemně se ovlivňují.
A tato vzájemná závislost se rozplývá do kruhu lásky, do toho tajemství, do onoho pojiva, které drží vše pohromadě. Vědci to mohou nazývat přitažlivost, afinita, magnetismus, gravitace, nebo také náklonnost, symbióza, příbuznost, společenství, rodina, soucit či jakkoli jinak. Ale ten kruh, ten tajemný kruh, který činí život možným, existuje.
