Tento esej amerického ekofilosofa Davida Abrama byl poprvé otištěn pod názvem „The Invisibles“ jako úvodní článek v časopise Parabola magazine (volume 31, numer 1, Spring 2006). V češtině vyšel v antologii autorových textů Procitnutí do živé země (OPS Nymburk 2008, str. 77-93, český překlad Jiří Zemánek a Barbora Svatá). Esej je rovněž součástí autorovy knihy Becoming Animal: An Earthly Cosmology (Random House 2010).
Žít znamená tančit s neznámým partnerem, jehož kroky nemůžeme nikdy zcela předvídat, znamená to improvizovat uvnitř pole sil, jejichž proměnlivé kvality můžeme pociťovat, jak si pohrávají s naší kůží nebo jak rytmicky pulsují mezi našimi buňkami, nicméně jejich konečnou povahu nemůžeme nikdy uchopit či ovládnout myslí. Potvrdit naši vlastní živočišnou existenci a tím procitnout uvnitř světa, znamená zříci se nároku na pohled zvnějšku, díky němuž bychom snad mohli jednou prozkoumat a vysvětlit každý aspekt chodu tohoto světa. Znamená to vzít na vědomí horizont neurčitosti, jenž obklopuje každou vrstvu vědění, a přijmout fakt, že náš život je v každém okamžiku vyživován a udržován mystériem.
Jsme-li opravdu tělesně zapuštěni v tomto kosmu, který kolem sebe vidíme a cítíme, tělesně zasazeni uvnitř tohoto pozemského pléna, pak reálné zakoušíme výhradně zevnitř jeho vlastní hloubky, a proto každý aspekt skutečnosti, s nímž se setkáme, skrývá za sebou další. Jistě, existuje mnoho stránek nebo sil světa, které dovedeme pojmenovat – slunce, země, útes, medvěd a pták, úplněk a novolunní, mrak, déšť, řeka. Přesto právě přítomnost těchto bytostí ve stejném poli, které sami obýváme, znamená, že u každé z nich existují aspekty, jež nevidíme; každá viditelná faseta tohoto světa k nám promlouvá dimenzemi, které jsou pro nás neviditelné.
K tomu, abychom si povšimli neviditelnosti světa, není nutné, abychom si představovali jiná měřítka existence – ať už mikroskopická, nebo submikroskopická -, ani k tomu není nezbytné vykouzlit imateriální nebo nadpřirozené dimenze. Stačí si jednoduše všímat smyslové krajiny, jež nás hmotně obklopuje, a těch nejobyčejnějších projevů, jimiž je zabydlena. Existuje například neviditelná povaha toho, co je skryté za věcmi, které vidíme. Každá neprůhledná entita zastiňuje věci, jež se nacházejí za ní, a každá má svou vlastní druhou stranu, která je našim očím v určité chvíli neviditelná. Můžeme změnit svou polohu, abychom tuto odvrácenou stranu aspoň letmo zahlédli – tím se nám však okamžitě skryjí jiné strany a to, co jsme ještě před chvíli jasně viděli, teď najednou mizí, zastíněno tím, co se nachází před ním. Ať se pohneme kamkoliv a jakkoliv se přitom kroutíme, nemůžeme rozptýlit tu podivnou neviditelnost viditelného světa, způsob, jakým se nám za sebe skrývá a vzdaluje se tak našemu pohledu. V tom nejužším a nejdůvěrnějším smyslu se s tímto zvláštním skrýváním setkáváme v námi neviděné přirozenosti zad našeho vlastního těla; v tom nejrozsáhlejším smyslu ho pociťujeme ve způsobu, jakým nám široký horizont viditelné krajiny neustále skrývá všechny ty další kraje, které leží za ním.
Přesto existuje ještě další, skutečně základní způsob skrytosti, který propůjčuje svoje tajemství viditelnému světu: to, co se skrývá uvnitř každé viditelné věci. Vnitřky budov, jež míjíme na cestě do školy, dřevnaté nitro mladého javoru, vnitřní hustota kamene nebo hory, vnitřní fyziologie hada, jehož jsme právě vyrušili a jenž se snaží ukrýt v trávě – téměř všechny viditelné přítomnosti, které nás obklopují, obsahují hloubku, jež nám zůstává skryta, vnitřní strukturu, která je pro naše oči neviditelná. Nejdůvěrněji zakoušíme tuto neviditelnost jako skrytost vnitřku vlastního těla. Jistě si tento vnitřek dovedeme někdy představit, například podle obrázků, které jsme viděli v učebnicích anatomie. Nicméně dojem prostorovosti a světla, který je v těchto vyčarovaných obrazech vyjádřen, je v rozporu s očividně temnou a neprodyšně uzavřenou povahou skutečného vnitřku našeho těla, s nímž nemáme žádnou viditelnou zkušenost. Pouze chirurg (a subsistenční lovec – který svou kořist pravidelně stahuje z kůže a rozřezává ji) může kradmo zahlédnout tento temný vnitřek, který nicméně po dobu, co jsme naživu, zůstává našemu pohledu téměř zcela skryt.
V nejobecnějším smyslu je tento druhý způsob neviditelnosti zakoušen ve skryté nebo neviditelné povaze všeho, co se nachází pod zemí. A rovněž zde platí, že ačkoliv můžeme v zemi kopat, abychom nabyli jistého povědomí o věcech, a zatímco geolog se může naučit částečně rozlišovat různé vrstvy a profily skal, které zviditelnil řez dálnice nebo výkop, ohromná spousta toho, co existuje v různých hloubkách pod zemí, zůstává našemu vědomí zcela skryta.
Každý z těchto modů neviditelnosti – té, jež je skrytá za věcmi, které vidíme, i té, která se skrývá uvnitř věci, kterou pozorujeme – propůjčuje každodennímu světu naší přímé zkušenosti pronikavý pocit záhadnosti a nepoznatelnosti. Intuici, že přes všechny naše nahromaděné znalosti o běhu tohoto světa jsme v neustále pociťovaném vztahu s neviditelnými říšemi. Je to vědomí tajemnosti světa – pocit, který byl v moderním kontextu převážně zapomenut; mnozí z nás o pozemském světě uvažují tak, jako bychom nebyli zcela jeho součástí, jako bychom se nacházeli mimo přírodu a zírali na satelitní snímek Země na monitoru svého počítače nebo hleděli na „krajinu“ jako by to byl nějaký plochý prospekt. Pozemský svět ztrácí své tajemství, pokud se domníváme, že jsme od něj odděleni, když o něm uvažujeme jako o determinovaném souboru objektů, které jsou měřitelné a spočitatelné nebo jako o zásobárně přírodních zdrojů, jež jsou „spravovány“ lidstvem. Jakmile se však vrátíme k bezprostřednosti přítomné chvíle a tudíž k naší stále trvající animální zkušenosti uvnitř tohoto světa, pak plochost zmizí a jeho enigmatická hloubka začne vystupovat.
Vskutku obě formy skrytosti, které jsme právě zmínili, mají vždy co do činění s hloubkou; každá z nich ve skutečnosti odhaluje jedinečný význam pojmu „hloubka“. Skrytost toho, co leží za viditelnými věcmi a vposledku za horizontem viditelné krajiny, je funkcí horizontální hloubky, kterou fotografové nazývají „hloubkou pole“. Je to tato dimenze hloubky, na kterou narážíme vždy, když mluvíme o relativní blízkosti nebo vzdálenosti vnímaných věcí.
Zatímco skrytost toho, co spočívá uvnitř viditelných těl kolem nás – v kmeni stromu a kameni a nejhlouběji uvnitř samotné pevné země, pod povrchem vnímatelné krajiny – je také věcí hloubky, v tomto případě vnitřní vertikální hloubky: této srázné dimenze, o níž se zmiňujeme vždy, když hovoříme o hlubinách temného jezera nebo o hloubce skalního podloží či o zející hlubině propasti.
Obě tyto hloubky – záhadná hloubka vzdáleností a vábící hloubka propasti – se stávají zjevné a působivé jen pro bytost, která je materiálně vrostlá do krajiny, již vnímá, tělesně zasazená dovnitř této smyslovosti. Každá z nich propůjčuje světu své jedinečné tajemství, čímž zajišťuje věcem, které vnímáme, jakousi vzpurnou jinakost, určitou rezistenci světa vůči našim lidským přáním a záměrům.
Existují samozřejmě i další neviditelné dimenze – neviditelný charakter zvuků například nebo pachů či dokonce myšlenek. Ale zatímco je zcela možné (ba dokonce jednoduché) si představit viditelný svět, jenž tyto různé dimenze postrádá – pole viditelných věcí bez doprovodu zvuků, pachů nebo myšlenek -, je nemožné si představit viditelný svět bez neviditelných dimenzí, o nichž jsme hovořili. Jsou totiž pro jeho viditelnost zcela nezbytné.
Nicméně existuje ještě třetí forma neviditelnosti, která je integrální součástí viditelného světa, třetí způsob ukrývání, jenž je pro vnímání viditelného okolí naprosto nezbytný.
V souladu s neviděnou přítomností toho, co v každém momentu leží za viditelnými věcmi, stejně jako se skrytou existencí toho, co spočívá uvnitř těchto viditelných těl, existuje také neviditelná přítomnost toho, co se pohybuje mezi viditelnými věcmi – nepozorovatelná atmosféra, vzduch.
Vzduch, sám o sobě neviditelný, je médiem, skrze nějž vidíme všechny viditelné věci. A také tato třetí dimenze neviditelnosti odpovídá určitému aspektu hloubky. Je to třetí a nejhlubší význam hloubky: hloubka vnoření.
Jde o nejpůvodnější význam hloubky, o dimenzi, k níž se vztahujeme vždy, když říkáme, že jsme do něčeho plně „ponořeni“ – že bloudíme v hlubinách velkého smutku, nebo se vrháme do hlubin všestravující práce – tak naprosto jako jsou ryby ponořeny v moři. Nebo tak dokonale jako jsou naše dýchající těla ponořena do neviditelné atmosféry tohoto světa a zcela jí prostoupená.
Odvrácená strana věcí, vnitřek věcí a prostředí mezi nimi. To jsou tři aspekty hloubky, z nichž každý odpovídá jedinečné formě neviditelnosti, jež obývá viditelný svět. Tajemná přítomnost toho, co leží pod zemí; neznámá povaha toho, co čeká za horizontem; a tajemství nesená samotným neviditelným vzduchem.
Pro lidského živočicha neexistuje žádné místo, žádná oblast země, která by nebyla touto trojí neviditelností navštěvována. Nicméně specifická kvalita těchto tří záhadných dimenzí a přesný způsob, jímž se prostupují a jedna druhou informují, jsou v každém místě zvláštně odlišné. Můžeme říci, že právě tato jedinečná kombinace neviditelností určuje genia loci, onu zvláštní moc určitého místa.
Je tedy zřejmé, že z perspektivy našich pohlížejících těl je svět smyslů prostoupený nejistotou. Naše nejbezprostřednější zkušenost země kolem nás s sebou zároveň přináší vědomí nevysvětlitelných a mnohoznačných říší. Vskutku každá viditelnost našeho světa od začátku předpokládá řadu neviditelných dimenzí, jejichž realitu sice můžeme vnímat, nicméně jejich tajemnou neviditelnost přesto nelze jednoduše přemoci.
Vědomí mysteriózního a nespatřitelného je tedy jinými slovy zcela vlastní naší zkušenosti s materiálním okolím. Neviditelnost není především atributem nějaké nehmotné nebo nadpřirozené domény za smyslovostí, ale je nedílnou součástí našich setkání se samotnou viditelnou přírodou. Ačkoli jistě existuje mnoho pohledných a pestře zbarvených věcí, na které můžeme ukázat nebo je s určitou přesností specifikovat, vztahy mezi těmito viditelnými předměty – způsoby, jimiž se navzájem ovlivňují i to a jak zároveň ovlivňují nás – zůstávají skryty. Víme, že rostliny, přestože jsou od sebe vzdálené, si mezi sebou vyměňují pyl, a že přitahují hmyz a další opylovače, kteří se k nim zdaleka přilétají – přesto přesné vektory těchto výměn, stejně jako atmosférické gradienty, jež tuto přitažlivost na dálku způsobují, zůstávají neviditelné. Hojnost stromů v určité oblasti podle všeho ovlivňuje častý výskyt a hustotu viditelných mraků, které se nad nimi někdy hromadí, přesto určující napětí i proudy, jež tento účinek vyvolávají, zůstávají neviditelné. Rovněž se zdá, že deště, které z těchto mraků padají na zem, umocňují zelený a listnatý život těchto stromů, nicméně cestičky, jimiž se déšť ubírá, jakmile zmizí v zemi – přesné dráhy, kterými je voda nejprve vtahována do spleti kořínků, a dál silnějšími kořeny do kmene až nakonec rozváděna do jednotlivých listů – jsou našim mžourajícím očím skryté. Bezpočet proudů, torzí a napětí ovlivňuje a přetváří tento dýchající terén, jejž obýváme, přesto ohromné množství těchto proudů zůstává skryto našemu přímému porozumění.
Protože jsme však tělesně vpleteni do téhož pole jako tyto stromy a mraky, můžeme někdy vytušit nebo pocítit naléhavost těchto sdělení, to, jak si jemně pohrávají s naším tělem. Další neviditelné proudy mohou být pociťovány jen prostřednictvím rozšíření naší tělesné imaginace směrem ven, do rozsáhlých hlubin živoucí krajiny.
Přesto, že takovéto neviditelné síly a torze lze pociťovat, téměř nikdy je nevnímáme přímo – a proto je také nedokážeme přesněji vymezit, stěží je můžeme definovat nebo popsat, bez znásilnění jejich prchavých kvalit, bez zkreslování jejich konstitutivní neviditelnosti. Ačkoli tušíme, že taková záhadná sdělení tvoří velkou část našeho světa, můžeme na ně poukazovat jen nepřímo, používaje k tomu takových způsobů řeči, které jsou záměrně – ba s jistou hravostí – nejednoznačné.
Takové jsou například všechny ty početné „inteligence“, „síly“ a „duchové“, jež vystupují v orálním projevu domorodých obyvatel po celém světě. Každé společenství, které žije v úzkém a důvěrném kontaktu s nedomestikovanou přírodou – ať už jde o lovce a sběrače nebo o drobné pěstitele – uznává myriády energií, které se pohybují v neviditelných hloubkách smyslového světa, a uctívá tyto síly pravidelnými gesty obětí na oplátku za trvalé poskytování pozemské potravy. Kultury, jejichž spoléhání se na živou zemi není dosud zprostředkováno spoustou technologií, nemohou než zakoušet sezónní obživu, na níž závisejí, jako dar, který se jim sám nabízí z neviditelného srdce tajemství. Rostliny, které konzumujeme jako jídlo, se tiše vynořují z tmavých hlubin podzemí; bizon nebo karibu přicházejí každým rokem z dálek skrytých za horizontem; voda, jež hasí žízeň v našich hrdlech, je stále znovu doplňována z mraků, které se nějak shromažďují a zhmotňují z neviditelných hloubek tohoto media.
My tyto neviditelné „duchy“, uctívané domorodými orálními kulturami pouze mylně interpretujeme jako zcela netělesné nadpřirozené entity – jako nehmotné přeludy, vyvolávané naivní a primitivní představivostí. Jsou proudy a víry v tomto neviditelném vzduchu netělesné? Jsou snad ta na sebe narážející vzdouvání a klesání, která tvoří fluidní prostor, do něhož jsme vnořeni, nemateriální? Nebo ten neviditelný oblak lišejníkových výtrusů, který se těmito proudy vznáší jako průhledná hedvábná látka? Je skrytá míza vzlínající uvnitř kmene borovice, nebo nákaza, která se šíří tělem mladého losa nadpřirozené povahy? Podle orálních domorodých lidí „duchové“ nebo „neviditelní“ nejsou ne-tělesné bytosti, nýbrž představují způsob, jak si uvědomit ty myriády dimenzí smyslového světa, které v žádném momentě nemůžeme vidět – způsob uctění těch rozmanitých neviditelností, které se pohybují ve viditelné krajině – a zároveň způsob, jak udržet sebe a svou vlastní kulturu vnímavou vůči takovýmto neviditelným a neuchopitelným stránkám skutečnosti. Představují způsob, jak udržet naše smysly otevřené vůči tomu, co je z určitého pohledu nutně nevysvětlitelné, způsob, jak setrvat v pocitovém vztahu k neviditelným vodám, které nás živí, vůči těm neviditelným přílivům a odlivům, do nichž jsme ponořeni. Uznání „duchů“ je samo o sobě součástí praxe pokory, jež je nezbytná k tomu, abychom se dokázali vyhnout ohrožení vlastní společnosti – jednoduchý a šetrný způsob, jak se upamatovat na naši trvalou závislost na silách, jež sami neumíme stvořit a jejichž působení nejsme sto kontrolovat.
Jsme to vskutku pouze my z gramotné, technologické západní společnosti, kteří máme sklon vykládat „ducha“ jako něco zcela nesubstanciálního, zcela mimo jakékoliv smyslové chápání. Pouze vzdělaná křesťanská civilizace předpokládá, že duch je něco zcela mimo tento svět, který obývají naše dýchající těla. Nicméně anglické slovo „spirit“ (duch) pochází z latinského pojmu „spiritus“, který původně znamenal „vítr“ a „dech“ – a je zjevně předchůdcem anglického termínu „respiration“ (dýchání). Odloučením pojmu „duch“ od jeho zcela hmatatelného pozemského původu jakožto větru alfabetická civilizace proměnila mystérium, které bylo kdysi jednoduše neviditelné, v mystérium, jež bylo zcela nedotknutelné a nešlo zakoušet žádným z tělesných smyslů. Vytlačením ducha ze smyslové oblasti odňala civilizace hmotnému světu jeho enigmatickou hloubku, jeho vzdálenosti i jeho skrytosti. Takto vysvlečen ze svých konstitutivních zvláštností, zbaven svých záhadností a neviditelností, mohl být nyní materiální svět vykládán jako čistá přítomnost, jako čirý objekt, jenž může být, alespoň v principu, uzřen celý najednou; poznatelný, alespoň teoreticky, v celé své úplnosti – bez jakýchkoliv překážek a nejasností. A my čistě poznávající bytosti už nadále nezakoušíme materiální skutečnost zevnitř jejích vlastních hlubin; vznášíme se odděleni od hmatatelného světa, zkoumajíce tento velkolepý předmět nezaujatým pohledem netělesného ducha – s čistou myslí prostou jakýchkoliv fyzikálních vlastností nebo zábran.
Jen pokud si činíme nárok pohlížet na svět z této netělesné perspektivy, jeví se nám jako cele determinovaná a definovatelná přítomnost, kterou je možné poznat v její úplnosti. Kdykoliv mluvíme o přírodě ve striktně objektivních pojmech, kdykoliv považujeme hmotný svět za soubor jasně určených událostí, zcela přístupných kvantitativnímu popisu, mlčky se tím přikláníme k tomuto podivnému pojetí přírody jako čirého pléna, jež může být poznáváno ze všech úhlů najednou – pléna, od něhož jsme my, poznávající, nutně odděleni. Samozřejmě, že naše zvířecí těla lze do této měřitelné, mechanické přírody zahrnout, ale naše vědomá, poznávající „já“ nikoli. Vznášíme se odděleně od přírody, a uvažujeme o tomto hmotném plénu z vnějšku.
Tento pohled na svět zvenčí se ukazuje být sám o sobě jako velice užitečná iluze. Přesto je už nyní zřejmé, že zacházíme-li s hmotným světem jako s objektem, z něhož jsme sami vyloučeni, valem ničíme schopnost země podporovat naši lidskou přítomnost. Svrchní půdy, nucené ke stále větším výnosům, jsou rychle vyčerpávány a zbavovány živin. Vodstva, která byla po dlouhou dobu výhodným úložištěm průmyslových odpadů, se stala toxickými. Potrhaná atmosféra už více nechrání bytosti s hladkou kůží jako jsme my před pronikajícím žárem slunce. Země se chvěje stále rychleji jako v horečce, zatímco četné další druhy – všechny formy citlivosti a pozemské vnímavosti – padají o překot do rozevírající se propasti vyhynutí. Pravděpodobně to nebude trvat dlouho a náš vlastní inteligentní druh je bude následovat.
Ledaže bychom se probudili z dlouho trvajícího klamu našeho odloučení od tělesné země – a znovu objevili, že jsme uvnitř dýchajícího těla světa. Ledaže bychom se začali zabývat krajinou kolem nás jako pozorní účastníci jejího rozsáhlého života, a nechali se ve svých činech poučit ostatními účastníky – jinými bytostmi – jejichž vnímání je tak bohatě provázané s naším vlastním vnímáním. Ledaže bychom se vymanili z našich technologických kokonů, zatřásli svými smysly a osvobodili je ze strnulé nehybnosti, rozevřeli oči, aby přijaly záblesk slunečního třpytu z perutě sokola, kroužícího nad městskými budovami a své uši otevřeli nikoli hře slov, ale hlasům ticha.
Není to totiž pouze okouzelní technologiemi, co nás drží stranou pozemského světa, ale také způsoby řeči a myšlení, které se objevily společně s těmito technologiemi a nyní žijí zcela svým vlastním životem. Jak máme udržet naši inteligenci zde dole uprostřed věcí, když nás náš jazyk neustále odtahuje od smyslovosti, když naše slova a způsoby, jakými s nimi zacházíme, věci znehybňují, umrtvují jejich dynamičnost, uzavírají je do sebe jako neměnné a konečné produkty?
Každý z nás zažívá chvíle překvapujícího smyslového jasu – chvíle, v nichž se ona ustavičně cyklící vlna abstraktních myšlenek rozpustí ve zvučné výmluvnosti potoka, vzedmutého novým deštěm, jehož vody se pění a ženou přes kameny1V anglickém originále guttural stones, což znamená hrdelní kameny. Kamenné koryto potoka přirovnává autor k hrdlu, které se rozeznívá jeho zvučnou mluvou.. Přesto se jen zřídkakdy dokážeme v takové zvířecí ostražitosti udržet; jakmile se vrátíme k přátelům a začneme mluvit, náš jazyk zdá se odtrhne naši pozornost od pěny a plynutí přítomné chvíle. Jako vzdělaní lidé jsme spjatí s ochranným náručím reflexe, v níž naše řeč rekurzivně krouží zpět k sobě samé – hovořící já vede vnitřní dialog se svými vlastními slovy, verbální myšlenky podněcují a pak spouštějí další myšlenky, stále dokola a dokola, až se nakonec staneme zcela netečnými vůči dotekům větru na naší kůži.
Jestliže si tedy přejeme obnovit naši solidaritu se smyslovou zemí, pak bychom se měli naučit mluvit nějakými novými způsoby. Budeme se muset učit, jak mluvit ve větším souladu s našimi zvířecími smysly.
Včera v noci dlouho a vytrvale pršelo. Ráno se procházím starým ovocným sadem, kráčím po holé hlíně mezi stromy, dívám se pozorně a všímám si malého, křehkého lístku, jenž vykukuje zpod trsu; skloním se a spatřím další lístek a náhle si uvědomím, že je země plná maličkých zelených výhonků, které se tlačí ven z tmavé půdy. Kolik semínek muselo uvnitř té suché půdy spát a trpělivě čekat na kouzlo deště! Uchopím silnou jabloňovou větev a tlačím ji k zemi. Ohne se a zase se napne, čímž mě vymrští zpátky do vzpřímeného postoje. Natáhnu se po olistěné haluzi jiné větve a jemně tahám za jeden z jejích listů. Větev se ke mě na chvíli ohne a pak sebou škubne zpátky.
Mohu cítit ten neústupný život v listech i ten ohebný sval mízou naplněného dřeva. Jakoby pouhé ohnutí jabloňové větve bylo jednoduchou zkušeností reciprocity, náhodným setkáním dvou různých životů.
Pak se vydávám na kopec za domem, stoupám pod topoly2V anglickém originále cottonwoods – americké topoly. a hledám cestu mezi jalovci a borovicemi až nakonec vyjdu nahoru mezi vysoké borovice a osikové hájky. Naproti mně leží jižní svah kopce hustě porostlý jalovci a borovicemi, jak těmi s krátkými jehličkami, tak borovicemi s dlouhým jehličím3Pinus ponderosa – tmavě zelená pokrývka tu a tam přerušená světlejším listovím některých opadavých stromů. Z literatury dobře vím, že listy opadavých stromů mají na svém povrchu buňky, které jsou citlivé na celé spektrum viditelného světla a předpokládám, že jehličí má stejnou schopnost. Na střední škole jsem se učil o komplexní chemické fotosyntéze a ještě soustředěněji ji pak studoval na vysoké, ohromen elegantní účinností tohoto procesu. Nicméně rád bych se dozvěděl, co je to asi za pocit být zakořeněn v jednom místě, sát minerály skrze kořenová vlášení, jež se sama podle chuti rozprostírají temným hustým podzemím, a zároveň svým jehličím pít během dne sluneční světlo? Jakým pocitem je asi provázena přeměna slunečního světla ve hmotu?Přece nemůžeme opravdu věřit, že se takové proměny dějí bez jakýchkoliv průvodních vjemů – že neexistuje žádné prožívání, které by doprovázelo tuto transformaci!
Je zřejmé, že listnaté stromy postrádají centrální nervový systém a proto je jejich vnímání pravděpodobně mnohem méně soustředěné, než je tomu u nás. Nicméně to, že se pocity nevztahují k ústřednímu vnímateli, nevylučuje pravděpodobnost, že jsou pociťovány v samotných listech. Prožívání je pro většinu rostlin jednoduše mnohem víc rozptýlenou a demokratickou záležitostí, než je tomu u hierarchičtěji organizovaných bytostí, jako jsme my.
Můžeme předpokládat, že topol zcela postrádá vnímání, a že tudíž letní úsvit nezanechává v jeho těle žádný dojem. Můžeme rovněž sami sebe ubezpečit o tom, že ani v jeho listech není žádná citlivost, jež by od sebe dokázala rozlišit zamračené odpoledne od odpoledne bez mraků, žádné vnímání v konečcích jeho kořenů, když vydatný déšť proniká půdou, ani v dřevěném krytu kambia, zatímco míza proudí uvnitř kmene, a že všechny ty denní i sezónní změny v metabolismu stromu vskutku probíhají podle čistě mechanické kauzality, bez jakékoliv potřeby vnímání a za naprosté absence pocitů (v netečném prázdném prostoru němé materiality). Avšak taková představa nás znovu strhává k přesvědčení, že vnímání povstalo mimo tělo a tělesnou zemi.
Vyplývá z ní totiž, že naše vlastní schopnost prožívání se v materiálním poli světa objevila náhle. Tedy že naše vnímání nemůže být rozvinutím citlivosti již obsažené v organické hmotě – například v nesčetných mikrobiálních entitách, jejichž kolektivní aktivity umožňují metabolismus rostlin i zvířat – a proto musí jít tudíž o sílu, jež do tělesné reality proniká náhle odjinud.
Jestliže však připustím, že tato divoce proudící vnímavost, kterou nazývám „já“, se zrodila z tohoto vzpřímeného těla prosnívajícího si svou cestu světem – pokud například připustím, že moje vnímání je podporováno vzduchem, jenž proudí mými nosními dírkami a rozmanitými formami citlivosti, které mnou prostupují (dychtivou vnímavostí bakterií v mých vnitřnostech a náladovostí každého svazku neuronů v mé páteři) – pak nová spřízněnost se smyslovým světem může rozkvést. Protože tím pádem všechna ostatní těla, která kolem sebe vidím, ať už to jsou kosové, stébla trávy, nebo duhově zbarvený brouk, jenž mi právě leze po košili, svědčí o svém vlastním specifickém vnímání. Smaragdově zelené listy, které se houpou jako křídla na blízké osikové větvi, svědčí svým dokonalým zbarvením o nekončícím požitku, jenž prostupuje celou chvějící se periferií stromu – o nadšení chlorofylem. Jako kdyby naše vlastní dýchající plíce byly narovnány a rozprostřeny na hladkém povrchu našeho těla a teplo dne je rozechvívalo chvějivou proměnou – vnější membrány od úsvitu až do soumraku uchvácené slunečními paprsky.
Vzhlédl jsem a vnímal jehličnatý svah na druhé straně údolí jako zakřivené pole pocitů – moje kůže pociťuje rozmanitost zeleně všech těchto stromů jako tichou extázi, která prostupuje tímto kopcem. Je to extáze, na níž se sám pravidelně podílím tím, že do svých očí přijímám záři těchto barev, něžný pocit radosti, který tam pro mne v zelené barvě listů a jehličí vždy byl – jemné potěšení tváří v tvář zeleni, které lze pocítit ještě intenzivněji, kdykoliv se sluneční světlo rozlije po travinách a listnatých stromech – rozkoš, kterou jsem si začal plně uvědomovat teprve nyní, jakási empatie v očích.
Kde se však toto empatické spojení odehrává? Vystupuji z vlastních očí a ženu se přes údolí, abych pocítil rozkoš ze setkání s tímto jehličím? Existuje nějaká síla, která proudí z tamtěch větví a prochází hustým vzduchem, aby se setkala a spojila s mým tělem tady v tomto místě, kde stojím s upřeným pohledem? Někde mezi tam a tady (možná v každém bodě mezi námi) dochází ke spojení a určitému druhu vzájemného prolínání. Tento jednoduchý příklad percepce, toto chvilkové setkání napříč údolím, nemůže nebýt ovlivněno náladou prostředí mezi námi, kterou podněcují nebo zastírají četné události, jež se rozvíjejí uvnitř té neviditelné hloubky – lokální turbulence a víry, kondenzace a teplé proudy, i chladné průzračné bezvětří, jež se nakrátko otevírá a opět zavírá uvnitř té neviditelné řeky vzduchu, která se valí mezi mým tělem a dýchající strání protějšího kopce.
Naše vnímání věcí kolem nás je vždy zprostředkováváno takovýmito neviditelnostmi. Reciprocita mezi naším tělem a zemí je umožňována množstvím nezbadatelných avšak přesto subtilně hmatatelných presencí, fluidních a často prchavých sil, jejichž blízkou přítomnost můžeme pociťovat, nebo si být jejich vlivu intuitivně vědomi, nicméně přesné obrysy těchto sil pro nás zůstávají neznámé. Pociťované neviditelnosti, jejichž životy se s námi někdy proplétají nebo námi prostupují tak naprosto bezešvým způsobem, nemohou být popsány pomocí myšlenek, ale pouze vzaty na vědomí. Anebo uctívány jednoduchými pozdravnými gesty a vděčností.
Pokud si tedy přejeme otevřít svoje vědomí skutečnému místu, v němž žijeme, jestliže si přejeme osvobodit naše smysly, aby mohly vnímat pozemskou skutečnost, která nás tak zcela obklopuje a prostupuje, je nanejvýš pravděpodobné, že budeme muset zpět do naši řeči přizvat duchy.
Ať už je charakterizujeme jako duchy, síly nebo přítomnosti (nebo dokonce – v souladu s ústní tradicí – jako víly, gnómy, elfy nebo jiné „neviditelnosti“), jen díky oslovování těchto neviditelných elementálů začínáme uvolňovat své smysly a probouzet ony minutové vnímavosti, které tak dlouhou nečinně dřímaly. Tím, že takové záhadné fenomény vpustíme zpátky do našeho vlastního diskurzu – uznávajíce je nikoli jako zcela objektivní entity, ani jako čistě subjektivní zkušenosti, nýbrž (jako vůně unášené vánkem) jako víceznačné reality, které se pohybují zároveň kolem nás i uvnitř nás, a někdy i skrze nás – znovu tím oživíme účastnou vnímavost našich těl. Tím, že o těchto neviditelnostech budeme mluvit ne jako o náhodných pomíjivostech ani jako o determinovaných silách, ale jako o tajemných a účinných mocnostech, které čas od času pociťujeme ve své blízkosti, osvobodíme tím naší schopnost intuice a empatického postřehu a znovu vyneseme na světlo jemnost a pronikavost vnímání, jež pohřbil moderní věk.
A tak prostřednictvím takovýchto jemných vjemů, kterými živoucí krajina vylaďuje naše těla, ponouká i naše společenství a naše kultury k dynamickému, tanečnímu propojení s dýchající zemí. Duchové nejsou nedotknutelní; nejsou z jiného světa. Představují způsob, jímž k nám země začne promlouvat, když vkročíme zpátky do tohoto světa.