„V poslední době jsem si zamiloval lounské kopečky s posvátnou horou Oblíkem – alespoň tak, myslím, se dřív o Oblíku říkalo …“

Emil Filla (srpen 1951)

Jestliže jsme se loni vydali na májové putování napříč Českým středohořím z Teplic po stopách německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha, na to letošní vyrazíme do Českého středohoří z jiného významného kulturního centra této pozoruhodné krajiny, z města Loun, které leží v její jihovýchodní části. Tentokrát půjdeme po stopách dvou předních českých malířů 20. století – Emila Filly (1882-1953) a Zdeňka Sýkory (1920-2011). Louny, jedinečně situované v meandru řeky Ohře na jižním okraji CHKO České středohoří, se zvedají členitou siluetou svého pozdněgotického kostela sv. Mikuláše k vrcholkům vulkanických kopců – s dominantou Oblíku –, jež na severním obzoru lemují jejich panorama. V minulých dvou stoletích se v Lounech narodila nebo zde působila řada předních českých spisovatelů a básníků (J.Vrchlický, K.Biebl, K.Konrád, E.Juliš), architektů (K.Hilbert, J.Mocker), ale především skvělých malířů. Připomeneme si z nich tři slavné tvůrce, řazené do kontextu tzv. lounské krajinářské školy: Zdeňka Sýkoru, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta. Jejich díla se nacházejí ve sbírce Galerie Benedikta Rejta v Lounech, kterou navštívíme. Při putování podél Ohře vzpomeneme na průkopníka geometrické abstrakce malíře Zdeňka Sýkoru, který tuto dodnes zachovanou původní říční krajinu v 50. až 70. letech ztvárnil na desítkách svých obrazů, zejména kolem Počedělic; a při dalším putování do Slavětína, Peruce a Libochovic si přiblížíme závěrečnou etapu tvorby kubistického malíře Emila Filly (40. a 50. léta), jež měla ráz umělcovy osobní filosofické kontemplace nad krajinou Českého středohoří – od Oblíku přes Házmburk až po Lovoš –, kterou vnímal jako krajinu své duše.

Sobota 6. 5.: Praha – Louny, údolí Ohře, Počedělice, Kystra, Slavětín, Peruc (20 km)

Sejdeme se v Praze na hlavním nádraží, odkud vyrazíme vlakem v 6:45 do Loun, s příjezdem v 8:56. Z nádraží v Lounech se vydáme na Mírové náměstí a navštívíme nejprve krásný halový kostel sv. Mikuláše od architekta Benedikta Rejta (1517-1538), jedno z vrcholných děl české pozdní gotiky s geometrickou síťovou klenbou. Poté si prohlédneme jedinečnou moderní architekturu Galerie Benedikta Rejta, která vznikla přestavbou původní budovy pivovaru podle projektu arch. Emila Přikryla; toto dílo je dnes považováno za nejlepší českou moderní architekturu 90. let. Povíme si něco o historii galerie a její sbírce a podíváme se na aktuální výstavu „Krása“. Pak se vydáme napříč Louny po stopách jednoho z nejvýznamnějších českých malířů 20. století, který se svým průkopnickým dílem zařadil do širšího kontextu světového umění, Zdeňka Sýkory. Navštívíme nejprve tzv. Piazzettu, černobílou mozaiku, která vznikla na základě Sýkorovy rané kompozice z roku 1962 před Vrchlického divadlem v Lounech v roce 2019. Potom sejdeme ke břehu řeky Ohře do ulice Pod šancemi a půjdeme podél jejího toku a napříč jejími meandry do Vršovic pod Velkým vrchem; odtud se vydáme po jejím levém břehu až do Počedělic.

„Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly.“ „Stojím na otevřené pláni, všechny směry jsou volné, světlo a vítr přicházejí ze všech stran.“„K mým prvním silným dojmům z dětství patří pohled na to, jak táhnou mraky. A fascinoval mě taky horizont – jako místo, kde krajina končí a za kterým něco pokračuje. Touhu po dálce mám v sobě zakódovanou, a když jsem někde zavřený, trpím.“

Zdeněk Sýkora

Zhruba touto cestou putoval v 50. a 60. letech podél meandrů Ohře Zdeněk Sýkora na kole za svými ranými krajinářskými motivy a místem, které si tehdy nejvíc oblíbil a kde se cítil nejvíc šťastný a uvolněný, se mu staly právě Počedělice. Namaloval zde mnoho obrazů a vodil sem také své přátele; pořádal zde malířské plenéry a pravidelně se sem vracel i v pozdějších letech. „Miloval otevřený prostor, řeku, mraky, ticho a klid a toto všechno vždy v Počedělicích našel…“ (Lenka Sýkorová)

Z Počedělic budeme pokračovat po červené do Slavětína, rodiště básníka Konstantina Biebla; cestou navštívíme známý menhir Baba a kapli Navštívení Panny Marie. Ze Slavětína se vydáme Naučnou stezkou Konstantina Biebla přes Bytínský les k zaniklému Débeřskému dvoru a odtud dál po červené až do Peruci na náměstí Emila Filly a k zámku Peruc. Přespíme pod Oldřichovým dubem.

„Dálka – co je dálka jiného než poesie jsoucna, touha bez vůle, snění bez snu, myšlení bez myšlenky, vzdalování se bez dálky, trvání v proudění … Dálka láká a přitahuje, sbližuje, dálka nejdálavější je soužití okamžiku s věčností. Dálka je vysvobození z paniky prchání věcí, z pocitu paniky úprku k cíli zanikání. Dálka je příslib stálosti mládí, síly, zvratnosti času. Dálka je blažeností splynutí nekonečna s přítomností…“

Emila Filla

Emil Filla objevil krajinu Českého středohoří kolem Loun v roce 1930 díky svému lounskému příteli lékaři a sběrateli moderního umění MUDr. Vlastimilu Jurenovi. Tento kraj jej doslova uchvátil. K jeho malířskému ztvárnění se však dostal, až když se po roce 1945 vrátil z koncentráku v Buchenwaldu. Právě tam začal ve Fillových snech ožívat obraz Českého středohoří jako ztělesnění krásna jeho domova a jako krajiny, která v každé své řece, oblaku, tvaru a barvě vydává svědectví „o vnitřní rodné své podstatě – o svobodě“. Po návratu o ní napsal: „Je to krajina mé duše, mého srdce, maluji-li ji, není to bez pokory a jisté vroucnosti.“ A připojil svou vizi: „Je to kraj, kam by měli chodit všichni naší mladí lidé, aby se z nich stali básníci, umělci a filosofové. Snad budoucnost pochopí, že z tohoto kraje se stane kolébka naší budoucí kultury“.

Vlastimil Juren objevil také pro Emila Fillu zámek Peruc a český stát malíři propůjčil jeho jižní křídlo k užívání jako letní ateliér. Filla zde nainstaloval svou sbírku starých čínských a japonských tušových maleb a v letech 1947-49 zde napsal monografii Jan van Goyen – Úvahy o krajinářství. V letech 1949-1952 pak na Peruci vytvořil cyklus maleb na motivy zbojnických moravských a slovenských lidových písní a rozsáhlý cyklus tušových obrazů věnovaný krajině Českého středohoří, jejíž podoby zachytil od Oblíku po Lovoš, od Peruce až po Hradišťany; jde o dosud největší výtvarný hold této krajině v českém umění. V roce 1958 byla v jižním křídle peruckého zámku otevřena Pamětní síň Emila Filly, jež byla spolu s Fillovým odkazem svěřena Galerii B. Rejta v Lounech; malířovo dílo v ní bylo vystaveno do roku 2011. Po krádeži obrazů byla Pamětní síň Emila Filly dočasně uzavřena a od r. 2020 probíhá o její prostory soudní spor mezi Galerií B. Rejta v Lounech a novou majitelkou zámku.

Neděle 7.5.: Peruc, hradiště Stradonice, Poplze, Libochovice, Házmburk (22 km)

Ráno si projdeme Peruc – zámecký park, navštívíme Boženinu studánku a Oldřichův dub (připomeneme si, proč Přemyslovci nevyhnynuli po meči). Poté se vydáme naučnou stezkou Perucko na Krásnou vyhlídku, kterou často navštěvoval básník Svatopluk Čech; nachází se u přírodní památky V Hlubokém, kde jsou chráněny vzácné teplomilné rostliny (např. pěchava teplomilná). Odtud budeme pokračovat do prostoru bývalého rozlehlého keltského hradiště Stradonice (550 – 450 př.n.l.) s rozhlednou, které fungovalo až do rané doby laténské. Ze Stradonic půjdeme Přírodním parkem Dolní Poohří nad řekou Ohře do Poplze, na jejímž východním okraji se nacházelo pravěké hradiště, osídlené už v neolitu, jehož nejintenzivnější fáze spadala do pozdní doby bronzové (unětická a knovízská kultura).

„Příroda spasí vás. V té bibli čtěte!“

Svatopluk Čech

S Poplze přejdeme přes Ohři do Libochovic, na jejichž okraji se hned v ohybu řeky nachází krásný velkoryse koncipovaný barokní zámek s rozlehlým zámeckým parkem. Původně renesanční zámek přestavěl v letech 1683-1690 v barokním stylu věhlasný italský architekt Antonio della Porta, který navrhl také jeho zahradní parter po vzoru Versailleského zámku. Po roce 1814 došlo k další přeměně zahrady v tzv. anglickém slohu a následně k dalším úpravám architektem J. Blechou (výstavba skleníků pro tropické a novozélandské rostliny). Na zámku je pamětní síň slavného českého přírodovědce a fyziologa Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869), který se zde narodil; před budovou zámku je umístěn jeho pomník. Prohlédneme si zámecký park a pak se vydáme na zříceninu hradu Házmburk, který se tyčí na čedičovém vrchu nad Libochovicemi.

Na tuto jedinečnou dominantu krajiny Dolního Poohří se vydáme po Zlaté stezce zemí hradů. I když je Házmburk, původně nazývaný Klapý, vysoký jen 418 metrů, uplatňuje se v panoramatu Českého středhoří jako jedna z jeho nejvýraznějších a z daleka viditelných dominant. Přispívají k tomu dvě mohutné kamenné věže – hranolová 26 metrů vysoká Bílá věž a oválná 25 metrů vysoká Černá věž –, které se na vrcholu čedičové hory tyčí jako krajinářská sochařská kompozice. Základy této hradní stavby položil kolem poloviny 13. století rod Lichtenburků (Bílá věž) a ve 14. století ji pak rozšířil o Černou věž, další budovy, hradby a brány její nový majitel Zbyněk Zajíc (německy „Hase“ z Valdeka), který ji dal jméno Zaječí hrad, Hanžburek, později Házmburk. Hrad měl, zdá se, především vojenský význam, byl považován za nedobytnou pevnost, kterou se nepodařilo dobýt ani husitům. V 16. století postupně upadl v zapomenutí a teprve v 19. století ho objevili romantičtí básníci Karel Hynek Mácha, Svatopluk Čech a další.

Hradní vrch byl nicméně osídlen už v pravěku: archeologické nálezy dokládají jeho neolitické osídlení, na svazích hory byly nalezeny nástroje z pozdní doby bronzové, halštatská keramika i nálezy laténské kultury; v 8. století jej osídlili Slované, kteří zde zbudovali raně středověké hradiště. V r. 2011 byla na svazích Házmburku vyhlášena přírodní památka Vrch Házmburk, která chrání především endemický poddruh saranče skalní a přástevník kostivalový a další druhy. Prohlédneme si hrad a přespíme na jeho úpatí.

Pondělí 8.5.: Házmburk, Třebenice, Košťál, Boreč, Lovoš, Lovosice (23 km)

Ráno vyrazíme z Házmburku přes Sedlec do Třebenic. V tomto městečku sídlí Muzeum českého granátu, v němž je vystaven největší český granát a kolekce šperků místní šlechtičny Ulriky von Levetzow, poslední lásky německého básníka Johanna Wolfganga Goetha. Z Třebenic se vydáme na vrch Košťál (481 m), na jehož vrcholu se nachází zřícenina středověkého hradu donjonového typu Košťálov ze 14. století. Košťál má na rozdíl od okolních spíše zaoblených kopců výrazný a zdaleka viditelný vrchol se strmými skalnatými srázy, který obdivovalo mnoho umělců – od K. H. Máchy a F. A. Hebery až po Emila Fillu a Konstantina Biebla. Nachází se na něm vzácná teplomilná květena.

„Těším se těším, že zas v létě se podívám na náš kraj, že se zas dostanu do Třebenic a odtud k těm vrchům tajemným a kouzelným a že zas objevím nové krásy. Pozdravuj od nás Košťálov …“

Emil Filla, z posledního dopisu příteli Ladislavu E. Drahošovi (9. února 1953)

Z Košťálu sejdeme po červené značce do údolí pod Holým vrchem (458 m) a pod Sutomským vrchem (505 m) budeme pokračovat až do obce Boreč se stejnojmenným zámkem. Odtud se vydáme po zelené do skrytého hájemství zdánlivě obyčejné hory Boreč (449 m), která se svým nízkým reliéfem v kontextu okolních výškově výrazných vrchů, jako je například Sutomský vrch, trochu ztrácí. Je to nicméně hora výjimečná, hora, která je, dá se říci, živá. Boreč, z jehož tajemných průduchů vyvěrají páry a na němž i v zimě rostou zdejší vzácné játrovky a jasně zelené mechy, je vzdálenou přípomínkou třetíhorní vulkanické minulosti této krajiny. Jak zjistil profesor Jan Krejčí, tento znělcový vrch je v podstatě dutá hora, prostoupená velkým množstvím puklin, která funguje jako velký akumulátor tepla: v zimě ve své spodní části nasává studený vzduch, který se cestou vzhůru puklinami uvnitř hory ohřívá a nahoře je vyfukován při teplotě 9-10 stupňů Celsia. Místa těchto výfuků se nazývají ventaroly. Kouřící vlhký Boreč je místem výskytu nejen vzácných játrovek, ale i střevlíkovitých brouků, chladnomilných pavouků a řady druhů měkkýšů.

„Za mrazivých zimních dnů Boreč bez ustání dýmá. Dýmá ve dne, v noci … Dech hory je tak teplý, že tam, kam dodýchne, vykouzlí v třeskutém mrazu jaro.“

RNDr. Rudolf Schwarz

Z Borče se vydáme do Režného Újezdu a odtud po žluté značce pod dálnicí D8 až na vrchol Lovoše (570 m). Tento krásný vrch, který se zvedá nad meandry Labe a jehož název je dle pověstí odvozen od jména staroslovanského kmene Lovošů, kteří v tomto kraji žili, je podobně jako hora Bezděz dvojhorou. Sestává z vlastního vrcholu Lovoše a sousedního vrcholu Kibičky (486 m), na němž se nacházejí Pannenské kameny, tři věžovité skalní útvary, které při cestě na vrchol navštívíme; narazíme na ní také na chráněný památný strom jeřáb oskeruše. Oba zmíněné vrcholy se skládají z odlišných hornin: Lovoš z olivinického nefelinitu a Kibička ze sodalitického trachytu. Toto různorodé geologické podloží podmiňuje velkou míru diverzity vegetace v oblasti obou vrcholů, na nichž byla v roce 1948 vyhlášena Národní přírodní rezervace Lovoš. Nejvíce zastoupenými společenstvími jsou v ní listnaté lesy, které zaujímají 80% jejího území: především suťové lesy a hercynské dubohabřiny; a dále štěrbinová vegetace skal a drolin (například kakost smrdutý). Hnízdí zde také čáp černý, linduška lesní, plšík lískový. Od chaty na vrcholu Lovoše je nádherný rozhled všemi směry do okolní krajiny.

Z vrcholu Lovoše sejdeme po zelené turistické značce do Lovosic, odkud se vrátíme vlakem do Prahy a domů.

Spoje

Vlak Praha → Louny v sobotu 6. května

• Praha: hl. nádraží: odj. 6:45 – Lovosice: příj. 7:58 odjezd z Lovosic 8:02 – Louny: příj. 8:56
• Praha, Masarykovo nádr.: odj. 8:12 – Kralupy nad Vltavouu: příj. 8:45 odjezd z Kralup nad Vltavou 8:54 – Louny: příj. 10:17

Vlak Lovosice → Praha v pondělí 8. května

• Lovosice: odj. 14:30 – Praha, Masarykovo nádraží: příj. 16:16 Lovosice: odj.15:59 –Praha, hl. nádraží: příj. 17:12
• Lovosice: odj. 16:30 – Praha, Masarykovo nádraží: příj. 18:16 Lovosice: odj. 17:12 – Praha, hl. Nádraží: příj. 19:12

Kontakty

• Jiří Zemánek, email: sarvanga@centrum.cz, mobil: 777 117 466
• Tomáš Hrůza, email: tomashruza@gmail.com, mobil: 775 052 607
• Barbora Kinkalová, email: b.kinkalova@seznam.cz, 776 123 969

„Věřím, že hodně dobra by vzešlo ze změny postoje, kdyby se turisté opět stali poutníky.“

Rupert Sheldrake