Většina z nás alespoň někdy poslouchá hudbu, vzácně – jako třeba u zpovědi – nasloucháme jeden druhému. Naslouchání, o kterém tady chci hovořit, naslouchání světu, ale přesahuje rámec lidské kultury, mezilidských vztahů.
Mluvím-li o naslouchání světu, mám tím na mysli nejen všechny libé i nelibé zvuky produkované lidskými aktivitami (na škále od operní árie po ohlušující dělostřeleckou palbu), ale také všechny hlasové a zvukové sebeprojevy mimolidských živáčků a dokonce i zvukodění zemské: dejme tomu hromové burácení při sopečné erupci.
Nejzazším horizontem naslouchání světu (též širokého naslouchání) je vaše nynější doslechová vzdálenost. Je to způsob naslouchání, které zahrnuje a pojímá svět jako živoucí a průlinčitý celek. Jeden jediný svět vzájemně protkaného zvučení.
Sami sebe často charakterizujeme jako vizuální druh. O současné kultuře například hovoříme jako o kultuře vizuální, byť zvukového obsahu je v ní přinejmenším stejně tolik, jako toho obrazového, ne-li víc. Také metafory poznání jsou spjaté s aktem vidění, světelností.
Přitom náš nejranější kontakt s vnějším světem byl rázu sluchového. Dříve než jsme se poprvé nadechli vzduchu a otevřeli oči, naslouchali jsme rytmu matčina srdce, hučení jejího krevního oběhu, konejšivým vibracím jejího hlasu, ale také zvukům, které se matčiným tělem a plodovou vodou přenášely až k nám: hlasům jiných lidí, hudbě, štěkotu psů, ale i fosilnímu hluku, jemuž je dnes tak těžké uniknout…
To všechno se do nás otiskávalo již v mateřském lůně, nenápadně hnětlo náš nervový systém, naši budoucnost. Moje matka údajně poslouchala v těhotenství hodně vážné hudby – nevím, zda je to právě tím, ale dodnes mě máloco dokáže tak uklidnit a uspokojit jako orchestrální hudba.
Vracíme se tedy na začátek. Naslouchání je aktem rozpomínání se, rozhánění mlhy. Návratem ke světu, který se nás nikdy nezřekl, který nás vítá i tehdy, když neposloucháme, který nikdy nepadá pod obzor, neboť je sám sobě obzorem.
Jak se na naslouchání naladit? Kde začít? Začít můžete klidně u sebe doma. Nebo se jděte projít do ulic, do polí a pojměte svou vycházku jako poslechové cvičení, špicování uší. Naslouchejte zvukům, které vydává vaše tělo, vlastnímu dechu, vlastním krokům, šustění látky o končetiny.
Postupně rozšiřujte okruh naslouchání, sféru slyšení. Vstupte do vibrující přítomnosti světa, nechte se jí obemknout. Poslouchejte, co je ve vašem nejbližším okolí, co míjíte. Reaguje na vás někdo? Zkuste naslouchat do dálky. A pak se to všechno pokuste propojit, uvidět ve vztazích.
Můžete také zkusit navštěvovat stejná místa po delší čas. Místům, která navštěvuji pravidelně, abych zde naslouchal (nebo nahrával, což často dělám souběžně), říkám místa naslouchání. Nemusí jít o místa nijak výjimečná, výjimečně krásná.
Může jít o bezlesý vrcholek hory stejně jako o frekventovanou pěšinu v městském parku, zaneřáděný plácek pod autostrádou. Cílem takového počínání je poznat nějaké místo v co nejvíce odstínech, situacích, ročních obdobích – z co největšího množství akustických úhlů.
Zvukové krajiny kolem nás se neustále proměňují. Existují sice zvuky, které se na určitých místech opakují, takzvané zvukové dominanty či signatury (v mém rodném městě, Českých Budějovicích, jsou to například zvuky trolejbusů nebo radniční zvonkohra), ale vše ostatní se mění – z minuty na minutu, ze dne na den, z měsíce na měsíc.
Pravidelné naslouchání na určitém místě upevňuje vaše pouto s ním; stáváte se díky němu více domorodými, udržuje vás ve správném poměru k zemi. Seznamujete se s místními zpěvy a náladami a místo – jeho obyvatelé – zas poznává vás. Jde o oboustranný proces vtišťování, vylaďování. Když naslouchám, vycházím vstříc domovu. A kde je domov, srdce následuje.
Naslouchání nám také odhaluje, zda na daném místě dochází k nějakým podstatným změnám – a tím nám dává možnost na ně včasně reagovat. Můžete zaslechnout neznámé zaštěbetání, které značí, že vás poctil návštěvou nový ptačí druh (ve smyslu biologickém i ve smyslu anglického kin), ale také můžete postřehnout, že něco nebo někdo chybí…
Zvýšená pozornost ke zvukové kvalitě našeho osvětí nakonec možná změní i vaše všednodenní návyky – namísto sekačky začnete používat kosu, namísto automobilu kolo nebo longboard. Z povahy věci tedy naslouchání vede k pomalejšímu a pozornějšímu, ztišenějšímu stylu života. A tedy i k plnějšímu prožitku z bytí, respektive soubytí.
Počáteční zájem může časem přerůst v touhu poznávat jednotlivé hlasy a zvuky, dokázat je pojmenovat. Jednoho dne se zeptáte: Co nebo KOHO teď vlastně slyším? A vydáte se tomu naproti. Pojmenování vyvádí věc z jednolitosti, nerozlišitelnosti – je vyjádřením účasti a péče.
Budete-li procházet tatáž místa po delší čas, týden za týdnem, měsíc za měsícem, začnete si dříve či později všímat také osobitostí. Tenhle drozd má takový a takový zpěv, takové a takové frázování, je zkrátka jiný než ostatní, jedinečný. A tenhle strom, právě tenhle strom, je středem jeho vesmíru, mapou domova.
A vytrváte-li dostatečně dlouho, začnete do jisté míry rozumět tomu, co ptáci a další tvorové svými hlasy sdělují. Zpěv přestane být zpěvem, volání voláním, kontaktní hlas kontaktním hlasem. Uvědomíte si, jak nesmírně omezující a hrubé jsou takové obecné kategorie, jak nám dveře k porozumění spíše uzavírají, než že by napomáhaly k jejich otevření, zvaly k průchodu.
A jednoho dne se možná pokusíte se světem hovořit, ne mu jen pasivně naslouchat. Je tak krásné, když na vaše pískání odpoví sameček žluvy, přilétne se dokonce podívat blíž. Nebo ta představa, že slavík do svého zpěvu zakomponuje pár not z melodie, kterou jsem v jeho blízkosti hrál na flétnu nebo duduk!
Pamatujte ale, že vykročení začíná prostým projevením zájmu. Nejde o to umět pojmenovat, co přesně slyším. Jde o samotný akt pozornosti, napnutí pozornosti určitým směrem. Vše ostatní přijde samo. Slovy americké básnířky Mary Oliver, pozornost je začátkem zbožnosti. Naslouchám, klaním se.
Text byl ve zkrácené formě přednesen na vodňanské PechaKucha Night 21.