Americký přírodovědec, literát a cestovatel Barry Lopez (1945-2020), od něhož jsme již v minulosti přinesli působivý text Pozvání (Invitation), se v následující eseji z knihy Crossing Open Ground (1978) zamýšlí nad prolínáním vnitřních a vnějších krajin, úlohou tradičního vypravěčství při hledání harmonického vztahu s okolním světem, ale také o různých formách poznávání pravdy. Přeložil Luděk Čertík.
Jednoho letního večera jsem v odlehlé vesnici v Brooksově pohoří na Aljašce seděl ve skupině mužů a naslouchal loveckým historkám o štvaní zvěře a líčení pastí. Obzvlášť mě upoutalo několik příhod s rosomákem, dílem proto, že můj kamarád studoval rosomáky v Kanadě mezi Kríji, také ale proto, že považuji rosomáky za nadmíru intenzivní tvory. Slyšet o jejich životě znamená poznávat urputnost.
Rosomáci nejsou založením tajnůstkáři, své životy před zraky lidí neskrývají, jen zřídkakdy ale bývají pozorováni. Rozsah znalostí o jejich chování je skromnější než například u medvědů nebo vlků. A přesto nedošlo onoho večera na nepodložené podrobnosti. To bylo poněkud zvláštní, protože rosomáci snadno jitří představivost; mohou se zčistajasna zjevit v krajině s rozhodností sobě vlastní, obestřeni aurou přesahující jejich podsadité proporce a strhnout na sebe veškerou pozornost. Rosomáci jsou též pověstní svou houževnatostí během nejtužších zim, nezkrotnou silou. Žádná z těchto vlastností však nepřiměla muže k přehánění.
Pozorně jsem těmto příběhům naslouchal a vychutnával si přesně odpozorované detaily provázející dramatické dějové vlákno. Nejživěji mi utkvěl příběh o muži, který zjara lovil rosomáka na sněžném skútru. Sledoval stopy zvířete několik kilometrů po zvlněné tundře v jakémsi údolí. Brzy si povšiml černého bodu na hřebeni před sebou – rosomák zastavil, aby se ohlédl. Lovec rosomáka doháněl, ale pokaždé, když vystoupal na vrchol, rosomák ho pozoroval z dalšího hřebene, těsně mimo dostřel. Lovec zdolal ještě jedno stoupání a potkal rosomáka, jak se žene rovnou na něj. Než stihl vytáhnout pušku z pouzdra, přeletěl rosomák kapotu a čelní sklo a zasáhl muže přímo do prsou. Lovec zběsile lomil rukama ve snaze dostat rosomáka ze svého klína a během toho přepadl. Rosomák střelhbitě seskočil z překlápějícího se stroje a změřil si muže pohledem. Dotyčného muže nepokousal ani nepoškrábal. Načež se odporoučel. Muž zvažoval, že se natáhne po pušce, ale ne, neudělal to.
Ostatní příběhy byly podobné, nenesly ani tak jasné sdělení, ale spíše navozovaly cosi ze setkání s divokými zvířaty, co bude navždy unikat úplnému porozumění.
Když vyprávění skončilo, opustila čtveřice či pětice z nás dům našeho hostitele. Okolní krajina byla v neumdlévajícím světle severského léta stále viditelná na míle daleko – žíhané, rozeklané masivy Brooksova pohoří; ostýchavé, vrbami lemované břehy řeky John, tekoucí na jih od průsmyku Anaktuvuk, a plochá rovina tundry, jež se s velkou samozřejmostí rozevírala na sever. Krajina se díky příběhům zdála oživlá. Byly to právě tyto okrové odstíny, tento druh vrby, právě tato strohost, z čeho vyprávění o rosomácích vyrůstala. Pociťoval jsem vzrušení a hlubší stvrzení vyprávěného. Všední úkoly, které na mě čekaly, jsem nyní vyhlížel s potěšením. Příběhy mi do života navrátily určení.
Tento pocit, nevysvětlitelné vzplanutí životního elánu na konci vyprávění, je mnoha lidem dobře známý. Zdá se, že příliš nezáleží na tématu, jestliže je kontext vyprávění důvěrný a příběh je vyprávěn sám o sobě, a neslouží toliko jako prostředek k vyjádření myšlenky. Tón příběhu nemusí být slavnostní. Temnější stránky života nemusejí zůstat stranou. Domnívám se však, že intimita je nepostradatelná – pocit, jenž pramení z posluchačovy důvěry a z vypravěčovy dobré znalosti tématu a jeho úcty k obecenstvu. Tato důvěrnost se prohlubuje, pokud vypravěč mírní svou autoritu pokorou, nebo pokud jsou sdílena ustálená slovní spojení či přinejmenším fyzické kulisy příběhu.
Myslím na dvě krajiny – jednu mimo já a druhou v jeho nitru. Vnější krajina je ta, kterou vidíme – nejen obrys a zbarvení země a její odstíny v různých částech dne, ale také její rostliny a zvířata v jednotlivých ročních obdobích, její počasí, její geologie, svědectví o jejím klimatu a vývoji. Vydáte-li se dejme tomu vyschlým arroyem (říčním korytem) v Sonorské poušti, ucítíte pod chodidly nezaměnitelné kupení a převalování písku a naplavenin. Vytušíte, že se z břehu uvolní sedimentární zemina, vztáhnete-li k ní ruku, a z tohoto hmatatelného důkazu na vás dýchne historie vody v této oblasti. Na parkinsonii možná usedne strnádka černohlavá – pružnost větvičky pod ní, onen přesný odstín žlutozelené proti mléčně modré obloze, třepotavé zavíření strnádčina příletu, to je to, co mám na mysli pod pojmem „krajina”. Nasajte vůni kreosotového keře nebo o sebe v suchém vzduchu břinkněte dvěma kameny. Vnímejte, jak je vyprahlý trus tarbíkomyši vzdušný. Zkoumejte zvířecí stopy přizahalené větrem. Všechny tyto prvky jsou součástí krajiny a vztahy mezi nimi tím, co činí krajinu srozumitelnou. Krajinu nakonec nepoznáte tak, že rozlišíte jméno nebo identitu všeho, co se v ní nachází, nýbrž tak, že budete vnímat vztahy, které v ní panují – jako například ten mezi strnádkou a větévkou. Rozdíl mezi vztahy a prvky je stejný jako rozdíl mezi historiografií a výčtem událostí.
Druhá krajina, o které uvažuji, je krajina vnitřní, jakási projekce části vnější krajiny do lidské niternosti. Vztahy ve vnější krajině zahrnují ty, které jsou pojmenovatelné a rozpoznatelné, jako koloběh dusíku nebo vrstevní sled ordovických vápenců, a další, které jsou nekodifikovatelné či nevýslovné, jako zimní světlo dopadající na jistý druh žuly nebo vliv vlhkosti na frekvenci kypivé písně lesňáčka černohlavého. To, že tyto vztahy mají účel a řád, jakkoli se nám mohou zdát nepochopitelné, je evolučním principem. Podobně i spekulace, vnuknutí a formální ideje, které nazýváme „myslí”, představují soubor vztahů s účelem a řádem ve vnitřní krajině; některé z nich jsou zjevné, mnohé neproniknutelně jemné. Věřím, že tvar a charakter těchto vztahů v lidském myšlení je hluboce ovlivněný tím, kde na zemi se člověk nachází, čeho se dotýká, jaké vzory v přírodě pozoruje – spletitou historií jedincova života v krajině a dokonce i života ve městě, kde jsou vítr, švitoření ptáků, křivka padajícího listu čímsi známým. Tyto úvahy jsou navíc uspořádány podle vláken lidského morálního, intelektuálního a duchovního vývoje. Vnitřní krajina reaguje na charakter a jemnost krajiny vnější; tvar individuální mysli je stejně tak ovlivněný zemí jako geny.
V příbězích jako je ten o rosomákovi, který jsem vyslechl v průsmyku Anaktuvuk, je zřetelně popsán vztah mezi jednotlivými prvky v krajině. Je zasazen do jednoduchého rámce po sobě jdoucích událostí a příslušných detailů. Je-li vnější krajina náležitě vykreslena, posluchač zpravidla nabyde dojmu, že slyšel něco příjemného a ryzího – hodného důvěry. Myslím, že tento pocit neodvozujeme ani tak z ověřitelné pravdy, jako spíše z toho, že v daném vyprávění nesehrála sebemenší roli lež. Vypravěč je zavázán k tomu zaujmout čtenáře přesnou volbou slov, podat souvislé a chytlavé vylíčení událostí – a být důvtipný.
Když člověk naslouchá příběhu, přináší mu potěšení z rozličných důvodů – zvukomalebností slovních spojení, určitým dějovým rysem nebo proto, že se ztotožňuje s nějakou postavou. U některých příběhů mohou vybraní jedinci zakoušet hlubší a pronikavější pocit blaha. Domnívám se, že tento jev spočívá v samém srdci vyprávění příběhů coby nevšedního zážitku u domorodých národů. Je výsledkem splynutí dvou krajin. Vnější krajina je uspořádána podle principů, zákonitostí či tendencí, které leží mimo lidskou kontrolu. Chápána je jako nepostižitelná celistvost, jež se vymyká lidské analýze. Jestliže vypravěč ve svém příběhu přesně vyobrazí rozmanité jemné i zjevné vztahy ve vnější krajině a uspořádá-li je podle tradičních významových linií, aby dal vzniknout příběhu, bude vyprávění „rezonovat“. Posluchač, který si „vezme příběh k srdci“, pocítí pronikavý dojem soupodstatnosti se sebou samým i se světem.
Navahové, a pokud vím, i mnoho dalších domorodých národů, mají za to, že země nepokrytě vyjevuje posvátný řád. Tento řád je základem rituálu. Rituály samotné zjevují sílu tohoto řádu. Umění, architektura, slovní zásoba a kroje, stejně jako rituály, jsou odvozeny z vnímatelného přirozeného řádu vesmíru – z pozorování a meditací o vnější krajině. A také domorodá filosofie – metafyzika, etika, epistemologie, estetika a logika – může vycházet z nepřetržité pozornosti lidí ke zjevným (vědeckým) i nevýslovným (uměleckým) řádům pomístní krajiny. Každý jednotlivec se ke všemu zavazuje urovnat svou vnitřní krajinu podle krajiny vnější. Uspět v tom znamená dosáhnout vyváženého stavu duševního zdraví.
Na Navahy myslím z určitého důvodu. Mezi četné zpívané obřady tohoto lidu – Cestu nepřítele, Cestu kojota, Cestu rudého mravence, Cestu ošklivosti – patří i obřad zvaný Cesta krásy (Beautyway). Podle Navahů spějí jednotlivé složky vnitřního života člověka – jeho duševní vyladění a morální zásady – bez zastavení k rozpadu. Cesta krásy je částečně duchovní invokací řádu vnějšího vesmíru, oné neumenšitelné a posvátné složitosti, která se projevuje jako vše, co časem prochází změnou (navažská definice krásy, hózhóó). Účelem této invokace je obnovit tentýž řád v jedinci, který obřad Cesty krásy podstupuje, učinit jej znovu odrazem myriády trvalých vztahů v krajině.
Jsem toho mínění, že příběh funguje obdobně. Příběh vychází ze vztahů ve vnější krajině a promítá je do krajiny vnitřní. Účelem vyprávění je dosáhnout souladu mezi oběma krajinami, vyváženě užít všech prvků příběhu – syntaxe, nálady, mluvnických figur – k napodobení krajinné harmonie v nitru jedince. Příběh vládne mocí urovnat stav duševního zmatku skrze kontakt s všepronikající pravdou vztahů, kterou nazýváme „země“.
Tyto myšlenky lze přirozeně vykládat různě. Jsem však přesvědčen, že dané postřehy je možné vztáhnout na takzvanou literaturu faktu, ale stejně tak na tradiční narativní formy, jako je román a povídka, a na některé básně. Rozdíly mezi beletrií a literaturou faktu jsou leckdy zastřeny spory o to, co je „pravda“. V domorodé literatuře, s níž jsem obeznámen, je výchozím rozlišením mezi vyprávěními oddělení autentického od neautentického. Mýtus, který máme ve zvyku považovat za fiktivní nebo „toliko metaforický“, je stejně autentický, stejně skutečný jako příběh o rosomákovi v mužově klíně. (Rozlišuje se ovšemže nevšední povaha mýtu – podmínky pro vyprávění mýtů jsou namnoze stanoveny přísněji než okolnosti pro vyprávění legend nebo lidových příběhů – všechna tato vyprávění jsou však zakořeněna v místní krajině.) Narušit toto spojení znamená pochybovat o příběhu samotném.
Moc vyprávění vyživovat a léčit, tišit rozbouřeného ducha, spočívá ve dvou věcech: v obratném odkazování na nezpochybnitelné zdroje a v posluchačově povědomí o tom, že vyprávění neovlivnilo pokrytectví nebo přetvářka. Tato v základu prostá skutečnost je pro mě jedním z nejpůsobivějších rysů holocenních dějin člověka.
Dnes jsme více navyklí uvažovat o „pravdě“ jako o něčem, co lze explicitně vyjádřit, než jako o něčem, co lze metaforicky evokovat mimo vědu a okcidentální kulturu. Stejně tak nelze pravdu redukovat na aforismus nebo poučku. Je něčím živoucím a nevyslovitelným. Příběh utváří atmosféru, v níž se pravda stává rozpoznatelnou jako vzor. Trvat na vztazích, které neexistují, staví vypravěče do lživého světla. Lež je pravým opakem příběhu. (Tím nechci nevědomost zaměňovat za klam ani naznačovat, že vypravěč může vnímat vše, co je krajině bytostně vlastní. Žádný vypravěč nedokáže krajinu vylíčit beze zbytku – vnímání i jazyk mají své limity. Ale vymýšlet si něco, co v krajině není, něco, co nelze v krajině ověřit, vědomě nastolovat falešné vztahy, není vyprávění příběhu, nýbrž lhaní.
Vzhledem ke složité a komplexní povaze krajiny není vždy možné, aby vypravěč plně porozuměl všemu, co je v příběhu obsaženo. Záměrem vypravěče tedy musí být poctivé evokování nějakého dílčího aspektu z toho, co do sebe krajina pojímá. Vzhledem k tomu, že různí jedinci rozumějí příběhu na různých úrovních, vypravěč chápe, že se musí zaměřit na pravdu elementární – na to, kdo byl přítomen, co se stalo, kdy, kde a proč se věci udály. Příběh pak bude obsahovat podobnou pravdu i na dalších úrovních – celistvost vlastní prvotní úrovni významu se bude přenášet i na všechny ostatní. Pokud vypravěč pečlivě popíše řád, který má před sebou, a využije své vypravěčské dovednosti k umocnění a zdůraznění určitých vztahů, je dokonce možné, že příběh zaznamená větší úspěch, než si sám dokáže představit.
Rád bych se na závěr ještě vrátil k příběhům o rosomácích, které jsem vyslechl v průsmyku Anaktuvuk. Po skončení vyprávění jsem si sepsal podrobnosti týkající se biologie a ekologie těchto zvířat. Informace jsem poslal kamarádovi, který žije s Kríji. Když jsem ho po dlouhých měsících viděl, zeptal jsem se, zda Kríje poznatky Nunamiatů o rosomáčí povaze zaujaly. Co na ně říkali?
„Však víš, jací jsou,“ řekl mi. Řekli, ‚Mohlo se to stát.’“
Těmito prostými slovy dali Kríjové najevo své vlastní znalosti o rosomákovi. Uznali, že ačkoli sami nikdy neviděli nic z toho, o čem hovořili Nunamiuté, přijímají tato pozorování jako trefná, neboť nepovažují vyprávění za kontext pro zavádějící představy. Současně si zachovali důstojnost tím, že svou důvěru v Nunamiuty, vzdálený a neznámý národ, nepřeceňovali.
Kdykoli si tuto zdvořilost ze strany Kríjů vybavím, pomyslím na důstojnost náležící nám samým, přestaneme-li lpět na pravdě a seznáme, že to nejlepší, co z oněch základních pravd, jež určují náš život, můžeme získat, je metaforického rázu – příběh. A většinu z toho patrně rozeznáme pouze tehdy, jestliže si navzájem prokážeme úctu, jakou Kríjové projevili Nunamiutům. Mimo to všechno – že vnitřní krajina je metaforickou reprezentací krajiny vnější, že pravda se nejúplněji zjevuje nikoli v dogmatech, ale v paradoxech, ironii a rozporech, které odlišují přesvědčivé příběhy od jiných – existují už jen selhání představivosti: redukcionismus ve vědě; fundamentalismus v náboženství; fašismus v politice.
Na našich národních literaturách by nám mělo záležet do té míry, do jaké nás uzdravují a vedou k duchovnímu osvícení. To mohou naplňovat tak dlouho, dokud budou psány s úctou ke zdroji i ke čtenáři a s porozuměním tomu, proč bylo lidské srdce v dějinách lidstva opět a znovu sbližováno se zemí.