V tomto provokativním eseji, který vyšel v lednovém/únorovém čísle časopisu Orion v roce 2008 (online zde) si jihoafrický ekologický právník Cormac Cullinan představuje, co by příroda mohla získat a co by lidé mohli „ztratit“, kdyby příroda získala právní ochranu. Překlad eseje: Jiří Zemánek. Cormac Cullinan je autorem knihy Wild Law: A Manifesto for Earth Justice (Green Books, Cambridge 2011).
Probudil ho náhlý náraz kozích těl do stěny bomy. Keňský farmář popadl oštěp a klacek, vyklouzl do teplé noci a plížil se k ohradě. Vše, co mohl uvidět, byl jen skvrnitý šikmý zadek zvířete, které se snažilo protlačit mezi kůly, aby se dostalo ke kozám. Ale to stačilo. Svůj oštěp zabodl hluboko do hyeny.
Starší, kteří se shromáždili pod stromem, aby se o věci poradili, byli s farmářovým vysvětlením zjevně nespokojeni. Muž, který byl tradičním soudem jmenován, aby zastupoval zájmy hyeny, vypověděl, že při pečlivém ohledání mrtvého těla zvířete zjistil, že to byla samice, která ještě kojila mláďata. Tvrdil, že vzhledem k panujícímu suchu a k potřebě hyeny živit svá mláďata bylo její chování, kdy se snažila shánět potravu v lidských sídlech, rozumné a že její zabití nebylo správné. Starší poté farmáře pečlivě vyslechli. Ptali se ho, zda si uvědomuje, že takové zabíjení je v rozporu se zvykovým právem. Uvážil dobře situaci hyeny a to, zda způsobila škodu, či nikoli? Nemohl ji jednoduše odehnat? Nakonec stařešinové nařídili mužovu klanu, aby zaplatil náhradu škody, kterou způsobil tím, že víc než sto jejich koz (což bylo v této komunitě celé jmění) zahnal do buše, kde je mohly sežrat hyeny a další divoké šelmy.
Tento příběh, který mi vyprávěl jeden můj keňský přítel, ilustruje, že africké zvykové právo se zaměřuje spíše na restorativní spravedlnost než na odplatu. Špatné jednání je považováno za příznak rozpadu vztahů v rámci širší komunity a starší se snaží obnovit poškozené vztahy, místo aby se soustředili na identifikaci viníka a jeho potrestání.
Verdikt tradičního afrického soudu ohledně zabití hyeny se současným Američanům může zdát zajímavý pouze antropologicky. Ve většině dnešních právních systémů je totiž rozhodnutí, která poškozují ekologická společenství, potřeba napadat především na základě toho, zda při nich byly či nebyly dodrženy správné postupy. Avšak zvažme, o kolik větší by byly vyhlídky na přežití pro většinu života na Zemi, pokud by existovaly mechanismy pro uvalení kolektivní odpovědnosti na lidská společenství a pro obnovení poškozených vztahů s větším přírodním společenstvím. Představte si, že bychom měli starší s hlubokým pochopením znalostí divoké přírody, kteří by mluvili za Zemi stejně jako za lidi. Kdybychom je měli, jak by nám mohli nařídit, abychom kompenzovali například očekávané zničení celého arktického ekosystému v důsledku globální změny klimatu, abychom obnovili vztahy s ledními medvědy a ostatními lidmi a tvory, kteří jsou na tomto ekosystému závislí? Kolik znečišťujících elektráren a vozidel by bylo fér obětovat, aby došlo k takové nápravě?
„JAK BY TEDY VYPADALO RADIKÁLNĚ ODLIŠNÉ právní vědomí?“ Tuto otázku položil před více než třemi desetiletími profesor práva z Jihokalifornské univerzity, když se jeho přednáška chýlila ke konci. „Takové vědomí, ve kterém by příroda měla práva,“ pokračoval. „Ano, řeky, jezera, stromy. . . . Jak by mohl takový právní postoj ovlivnit pohled lidské komunity na sebe samu?“ Profesor Christopher Stone mohl stejně tak prohlásit, že je mimozemskou formou života, jelikož řeky a stromy jsou v očích práva objekty, nikoli subjekty a z definice nejsou schopny mít práva. Jeho spekulace vyvolaly rozruch.
Stone odešel z přednášky trochu omráčený reakcí ze strany třídy, ale odhodlán svou argumentaci dále podpořit. Uvědomil si, že k tomu, aby příroda měla práva, bude nutné zákon změnit tak, aby za prvé bylo možné podat žalobu ve jménu nějakého aspektu přírody, například řeky; aby za druhé mohl být znečišťovatel pohnán k odpovědnosti za poškození řeky; a za třetí, aby mohly být vyneseny rozsudky, které by řece prospěly. Stone rychle identifikoval nedořešené odvolání k Nejvyššímu soudu Spojených států proti rozhodnutí devátého obvodu, které vyvolalo právě tyto otázky. Odvolací soud devátého obvodu shledal, že fond právní obrany Sierra Clubu nebyl navrhovaným rozvojem údolí Mineral King Valley v pohoří Sierra Nevada společností Walt Disney Enterprises, Inc. ani „poškozen“ ani „nepříznivě ovlivněn“. Toto rozhodnutí znamenalo, že Sierra Club neměl „procesní způsobilost“, takže soud se nemusel zabývat podstatou věci. Je zřejmé, že kdyby údolí Mineral King Valley bylo samo uznáno jako majitel práv, bylo by nepříznivě dotčenou stranou a mělo by tím pádem potřebnou aktivní legitimaci.
Shodou okolností psal soudce Nejvyššího soudu William O. Douglas předmluvu k dalšímu vydání Southern California Law Review. Stoneův zásadní článek „Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights for Natural Objects“ („Měly by mít stromy právní postavení? K zákonným právům pro přírodní objekty“) byl narychlo vtěsnán do této právnické revue a soudce Douglas jej soudu přečetl ještě před vydáním rozsudku. Christopher Stone v něm tvrdil, že by soudy měly přiznat právní způsobilost opatrovníkům, kteří by zastupovali práva přírody, podobně jako jsou jmenováni opatrovníci, aby zastupovali práva kojenců. Aby tak bylo možné učinit, muselo by právo uznat, že příroda není jen konglomerátem předmětů, které je možné vlastnit, ale že je subjektem, který má sám o sobě zákonná práva a způsobilost být zastupován u soudů za účelem vymáhání těchto práv. Uvedený Stoneův text se stal nakonec základem pro proslulý nesouhlasný rozsudek soudce Douglase v kauze Sierra Club versus Morton z roku 1972, v němž soudce vyjádřil názor, že „současný zájem veřejnosti o ochranu ekologické rovnováhy přírody by měl vést k tomu, aby objektům životního prostředí byla přiznána způsobilost k podání žaloby na jejich vlastní ochranu“.
Snad jednou z nejdůležitějších věcí na Stoneově textu je to, že se v něm odvážil překročit akceptované hranice práva tak, jak ho známe, a tvrdil, že koncepční rámec pro právo ve Spojených státech (a analogicky i jinde) vyžaduje další evoluci a rozšíření. Stone začal tím, že se zabýval prvotní reakcí lidí, že takové myšlenky jsou bizarní. Zdůraznil, že v celé právní historii bylo každé další rozšíření zákonných práv dříve nemyslitelné. Emancipace otroků a rozšíření občanských práv na Afroameričany, ženy a děti byly kdysi úřady odmítány jako absurdní nebo nebezpečné. Otcové zakladatelé si koneckonců byli stěží vědomi pokrytectví, které je vlastní hlásání nezcizitelných práv všech lidí, zatímco jsou zároveň upírána základní práva dětem, ženám a africkým i domorodým Američanům.
Stoneovy „Stromy“ se od té doby staly klasikou pro studenty environmentálního práva, ale i po třech desetiletích byl jejich dopad na právo ve Spojených státech stále omezený. Poté, co byly publikovány, soudy občanům poněkud usnadnily vedení soudních sporů jménem jiných druhů a životního prostředí tím, že rozšířily pravomoci a povinnosti úřadů, které mají vystupovat jako správci oblastí využívaných veřejností (např. splavných vod, pláží a parků). Tyto přínosy bohužel v posledních letech následovaly soudní pokusy omezit právní postavení ekologických skupin. Škody způsobené poškozením životního prostředí jsou dnes v některých případech vymahatelné a jsou někdy uplatňovány ve prospěch životního prostředí. Tyto změny však zdaleka nedosahují toho, co ve své knize prosazoval Christopher Stone. Soudy stále neuznaly, že příroda má přímo vymahatelná práva.
SPOLEČNOSTI VŽDY POUŽÍVALY ZÁKONY k vyjádření ideálů, o které usilují, a k regulaci výkonu moci. Právo je také společenským nástrojem, který obvykle nejúčinněji utvářejí a používají mocní. V důsledku toho má právo tendenci upevňovat základní představu společnosti o sobě samé a o fungování světa. Tak například i když americká společnost začala považovat otroctví za morálně odporné, nebyla schopna tuto praxi pokojně ukončit, protože základní představa, že otroci jsou majetkem, byla pevně zakotvena v právním systému. Zrušení otroctví vyžadovalo nejen to, aby oprávněné osoby uznaly, že otroci mají nárok na stejná práva jako ostatní lidé, ale také politické úsilí o změnu zákonů, které otrokům tato práva upíraly. K zákazu otroctví bylo zapotřebí občanské války a třináctého dodatku. Třináctý dodatek zase sehrál roli při změně představy americké společnosti o tom, co je přijatelné, a poskytl tak základ pro následné hnutí za občanská práva.
V očích dnešního amerického práva zůstává většina společenství života na Zemi pouhým majetkem, přírodními „zdroji“, které lze využívat, kupovat a prodávat stejně jako otroky. To znamená, že ekologové jsou zřídkakdy vnímáni jako aktivisté bojující za dodržování základních práv, ale jsou spíše chápáni jako zločinci, kteří porušují vlastnická práva ostatních. Znamená to také, že činnosti, které poškozují ekosystémy a přírodní procesy, na nichž závisí život, například zemské klima, jsou špatně regulovány. Změna klimatu je zřejmým a dramatickým příznakem selhání lidské vlády, která nedokáže regulovat lidské chování způsobem zohledňujícím skutečnost, že lidský blahobyt je přímo závislý na zdraví naší planety a nelze ho dosáhnout na její úkor.
Ve vědeckém světě došlo k většímu pokroku. Je to už téměř čtyřicet let, co James Lovelock poprvé navrhl „hypotézu Gaia“: teorii, podle níž se Země sama reguluje tak, že udržuje složení atmosféry a průměrné teploty v rozmezí příznivém pro život. Hypotéza Gaia, která byla v té době většinou lidí zesměšňována nebo odmítána, je dnes mnohými přijímána jako vědecká teorie. V roce 2001 podepsalo více než tisíc vědců prohlášení, které začíná slovy: „Země je samoregulující se systém složený z veškerého života, včetně člověka, a z oceánů, atmosféry a povrchových hornin.“ Toto tvrzení by v době vzniku knihy Christophera Stonea Should Trees Have Standing? bylo pro většinu vědců nemyslitelné.
Přijetí Lovelockovy hypotézy lze chápat jako součást odklonu vědeckého světa od mechanistického chápání vesmíru směrem k poznání, že žádný aspekt přírody nelze pochopit, aniž bychom jej zkoumali v kontextu systémů, jejichž je součástí. Bohužel toto poznání proniká do světa práva a politiky jen pomalu.
Co kdybychom si ale představili společnost, ve které by naším cílem bylo jednat jako dobří občané Země jako celku?
Jak by mohl vypadat systém správy, kdyby byl vytvořen na ochranu práv všech členů určitého biologického společenství, a nikoli pouze lidí? Cicero poukázal na to, že každé z našich práv a každá z našich svobod musí být omezena, aby ostatní mohli být svobodní. Je již dávno na čase, abychom uvažovali o omezení práv lidí, aby nemohli neoprávněně bránit nelidským členům společenství v jejich účasti na životě. Jakýkoli právní systém, který by měl uvádět v platnost moderní vědecké poznatky (nebo dokonce poznatky mnoha starověkých kultur) o fungování vesmíru, by musel lidem zakázat, aby jiné druhy doháněli k vyhynutí nebo aby úmyslně ničili fungování hlavních ekosystémů. Pokud by takové regulační mechanismy neexistovaly, nevyhnutelně by vznikl utlačovatelský a sebedestruktivní režim. A to se také stalo.
Zejména bychom měli prozkoumat skutečnost, že v očích zákona jsou korporace považovány za lidi a mají nárok na občanská práva. Často zapomínáme, že korporace jsou staré jen několik století a že se od svého vzniku neustále vyvíjejí. Představte si, co by se dalo udělat, kdybychom změnili svěřenecké odpovědnosti ředitelů korporací tak, aby zahrnovaly povinnosti nejen vůči ziskovosti, ale také vůči celému přírodnímu světu, a kdybychom na manažery a akcionáře korporací uvalili kolektivní osobní odpovědnost za nápravu všech škod, které způsobí přírodním společenstvím. Představte si, že by vlastníci půdy, kteří ji zneužívají a znehodnocují, ztratili právo ji užívat. Ve společenství zaměřeném na Zemi by všechny instituce, jejichž prostřednictvím lidé kolektivně jednají, byly navrženy tak, aby vyžadovaly chování, které je z pohledu celého společenství společensky odpovědné. Společnost, jejímž zájmem je zachovat integritu či celistvost Země, musí také zpřesnit své představy o tom, co je „správné“ a co je „špatné“. Pro schvalování či neschvalování lidského jednání nám může být užitečnější zvážit, do jaké míry dané jednání zvyšuje či snižuje zdraví celého společenství a kvalitu či intimitu vztahů mezi jeho členy. Jak uvádí slavná etika země Aldo Leopolda, „věc je správná, pokud směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství. Je špatná, když směřuje k opaku.“ Z tohoto pohledu musí být individuální a kolektivní lidská práva zasazena do kontextu a vyvážena právy ostatních členů a společenství Země.
19. ZÁŘÍ 2006 přijala obec Tamaqua v okrese Schuylkill v Pensylvánii vyhlášku o kalu z čistíren odpadních vod, která uznává přírodní společenstva a ekosystémy na území obce jako právnické osoby pro účely vymáhání občanských práv. Zároveň zbavuje korporace, které se zabývají aplikací kalů na půdu, práva na to, aby s nimi bylo zacházeno jako s „osobami“, a tudíž i jejich občanských práv. Jedním z důsledků této vyhlášky je, že obec nebo kterýkoli z jejích obyvatel může jménem ekosystému podat žalobu o náhradu škody a sankční náhradu za jakoukoli škodu způsobenou používáním kalů z čístíren odpadních vod na půdu. Takto vysouzené škody musí být vyplaceny obci a použity na obnovu těchto ekosystémů a přírodních společenstev.
Podle Thomase Linzeye, právníka z Community Environmental Legal Defense Fund (Komunitního fondu právní ochrany životního prostředí), který obci Tamaqua pomáhal, je toto nařízení prvním případem v historii obcí ve Spojených státech, kdy k něčemu takovému došlo. Tato vyhláška, která přichází po více než stopadesáti letech soudně schváleného rozšiřování zákonných pravomocí korporací v USA, je víc než mimořádná – je revoluční. Ve světě, kde je korporace králem a kde jsou všechny formy života kromě lidí v očích zákona objekty, se jedná o malou komunitní bostonskou čajovou párty.
Tyto malé příklady, tyto rodící se výhonky toho, co bychom mohli nazvat „pozemskou demokracií“, se navzdory nepřízni osudu derou vzhůru. Je docela dobře možné, že právní systémy zaměřené na Zemi budou muset organicky vyrůst z lidských společenstev, která chápou, že musí fungovat jako integrované součásti širších přírodních společenstev. Tváří v tvář změně klimatu a dalším obrovským environmentálním výzvám závisí naše budoucnost jako druhu na lidech, kteří vytvářejí právní a politický prostor, v jehož rámci je uznáváno naše spojení se zbytkem naší komunity zde na Zemi. Přijde den, kdy naše zákony, které neuznávají právo řeky volně plynout, které nezakazují činy, jež destabilizují zemské klima, ani neukládají povinnost respektovat přirozenou hodnotu a právo na existenci veškerého života, budou stejně odsouzeníhodné jako to, že se lidé nechávají kupovat a prodávat. Prosperovat budeme pouze tehdy, když tyto systémy změníme a přihlásíme se ke své identitě a převezmeme odpovědnost jako členové většího společenství Země.