„Žádné posvátné království už neexistuje … dnes už neexistuje nic posvátného. Od kostelů po lesy, vše se dá koupit a prodat. … Nyní jsme v nové zemi. Měli bychom se modlit, abychom v ní dokázali najít svou cestu.“
Paul Kingsnorth
Většinu dne jsem spolu s několika sty miliony lidí po celém světě strávil sledováním pohřbu zesnulé královny Alžběty v televizi. Pohřeb byl plný pozoruhodných, skvěle připravených a často dojemných okamžiků, jak se dalo očekávat od události, na kterou se Anglie připravovala od šedesátých let minulého století. Spousta věcí už v Británii moc nefunguje, ale takováhle okázalost je něco, co stále dobře umíme. Myslím, že jí podobné se už nikdy nedočkáme.
Říkám „okázalost“, ale to je pohrdlivé slovo. To, co se dnes odehrálo, byla valící se hustá spleť symbolismu, plná historického významu a ukotvená ve velmi konkrétním národě a časovém období. Co symbolizovala? Podle mě především něco, v co naše kultura už dávno přestala věřit a co jako taková už nedokáže efektivně zpracovat, či dokonce možná ani zcela pochopit. Připomněl mi to jeden konkrétní moment obřadu.
Tento okamžik můžete vidět výše na fotografii. Je to pohled dolů z výšky věže Westminsterského opatství na královninu rakev dole. Opatství má samozřejmě půdorys ve tvaru kříže a rakev byla uložena v místě, kde se lodi a transept stýkají, tedy tam, kde se obě ramena kříže setkávají. V jednom okamžiku nám kamera ukázala tento pohled a pak zaostřila dolů na scénu a vznikl dojem, že shora dolů do rakve proudí jakási energie, která se pak rozlévá po mramorové podlaze ven do shromážděného davu. Tehdy mě napadlo, že to je přesný vizuální obraz světa, který smrt této královny definitivně ukončuje, a také mě napadlo, že to musí být jeden z důvodů, proč měl její odchod tak obrovský dopad – účinek, který dalece přesahuje osobu, jíž královna skutečně byla. To, co jsme viděli, když kamera sjížděla dolů, byla manifestace starověkého pojetí sakrální královské moci prostřednictvím technologických triků.
Toto pojetí bylo pevným základem, na němž byla postavena politická struktura všech středověkých společností a přinejmenším teoreticky je to architektura, která je dodnes pro Británii, jejíž biskupové stále zasedají v parlamentu s pravomocí měnit zákony a jejíž panovnickou korunu zdobí kříž, oporou. Autorita v tomto modelu společnosti proudí směrem dolů, od Boha a do panovníka, který pak s touto darovanou mocí směřuje ven a slouží – a vládne – svému lidu.
Na chvíli zapomeňte na to, zda jste křesťané, monarchisté nebo zda si jen myslíte, že jde o humbuk, který má zakrýt hrubý výkon moci. Nesnažím se tu o žádný argument: Snažím se pochopit něco, co podle mého názoru alespoň částečně vysvětluje, jak jsme se sem dostali.
Smyslem modelu posvátného kralování je, že veškerá skutečná moc spočívá ve velké, tajemné, nepoznatelné, tvořivé síle v srdci vesmíru – síle, kterou z nedostatku lepšího slova nazýváme „Bůh“ – a vyzařuje z ní. Jakákoli moc, kterou může panovník v této světské říši vykonávat, není v konečném důsledku jeho či její. Na konci dnešního pohřbu byly koule a žezlo, symbolizující královninu duchovní i světskou moc, sejmuty z horní části její rakve spolu s korunou a předány do opatrování církvi. V tu chvíli se Alžběta stala symbolicky tím, čím vždy ve skutečnosti byla a čím jsme my všichni – malými, obyčejnými lidmi, nahými před Bohem.
Tato představa – že jakákoli moc vykonávaná lidským vládcem nakonec pochází z duchovní roviny – není ani britská, ani evropská. Je univerzální. Uznával ji faraonský Egypt i původní domorodí obyvatelé Ameriky. Věřili v ni Anglosasové i japonští císaři. Velké i malé, imperiální i kmenové kultury na všech kontinentech po mnoho tisíciletí sdílely určitou verzi tohoto chápání světa. Moc, říká nám – politika, zdůrazňuje – není pouhý lidský výmysl, protože svět není pouhý lidský výmysl. Něco – někdo – jiný je za ním, a když v těchto katedrálách nebo v těchto lesích mlčíme, můžeme to stále slyšet. Ti, kdo se v tomto světě chopí moci, se z ní budou na konci zodpovídat. A nejlepší bude, když tohle budou vědět už teď.
Významné na této královské smrti je to, že zesnulá královna tomu skutečně věřila. Myslím, že její syn, nový král, tomu také věří. Ale společnost kolem něj to přestává chápat. Dnes se má za to, že autorita proudí zdola nahoru, od „lidu“ a do vlády, která údajně vládne naším jménem. V tomto modelu neexistuje žádný posvátný střed a žádná vyšší autorita, které bychom se zodpovídali. Neexistuje žádné nebeské udělení dočasného úřadu, které bude jednoho dne vráceno a provedeno vyúčtování. Existuje pouze hrubá moc, zakořeněná v materialitě, která sama o sobě nemá žádný význam nad rámec toho, co jí přisuzujeme. Existuje pouze efektivita. Existuje pouze řízení. Existují pouze lidé.
Mým cílem není obhajovat návrat středověké monarchie. Jak říkám, nejde mi o žádnou argumentaci. Přesto, stejně jako Jonathan Van Maren, který dnes v dojemné eseji předkládá podobný případ, cítím, že tato smrt má pro mnohé význam, protože, ať už o tom víme, nebo ne, znamená konečný odchod tohoto pohledu na svět. Žádné posvátné králoství už neexistuje a naši političtí lídři se ani nenamáhají předstírat opak. Opravdu, dnes už neexistuje nic posvátného. Od kostelů po lesy, vše se dá koupit a prodat.
Možná, že stejně jako někteří další oslavujete odchod takového zastaralého názoru. Dnes večer však přemýšlím o něčem, nad čím jsem se zamýšlel před mnoha měsíci, když jsem zde začínal svou sérii esejů. Myslím na to, že v srdci každé kultury je trůn, ať už o něm víme, nebo ne, a že pokud vyženeme jeho předchozího obyvatele – i celý světonázor, který s ním souvisel –, měli bychom lépe pochopit, čím ho hodláme nahradit. Někdo nebo něco se chystá na tento trůn usednout, ať už o tom víme, nebo ne. Nevzpomínám si na žádnou společnost v dějinách, která by věřila tak, – jako věří ta naše –, že vše, na čem záleží, je pouhopouhá hmota. Že nic nesídlí nad věžemi opatství. Že žádný trůn neexistuje. Pokud nějaké takové kultury existovaly – no, nevydržely nám o tom vyprávět.
Jak říkám, neargumentuji. Jen se dívám. Dívám se z té výšky dolů na loď a transept a na rakev zahalenou standardou a přemýšlím: Právě jsem zaslechl poslední příspěvek pro křesťanskou Anglii. Nyní jsme v nové zemi. Měli bychom se modlit, abychom v ní dokázali najít svou cestu.
Překlad: Jiří Zemánek