Otvírám okno a na balkon pod ním umisťuji stativ se stereofonním mikrofonem. Kabel od mikrofonu protáhnu vedlejší ventilačkou, zapojím konektory pro levý a pravý kanál, okno nehlučně zavřu a s rekordérem na klíně a sluchátky na uších se usadím na kraj rozestlané postele. Nepatrně zvýším citlivost u obou vstupů a stisknu tlačítko pro nahrávání. A pak už jen poslouchám se zavřenýma očima.
Je pozdně zářijové úterý, nedlouho po rozbřesku.
Co skrze sluchátka slyším, je vcelku běžná městská zvuková krajina. Z levé strany se kodrcá tramvaj – podvozky rachotí na kolejích, koleje pulzují v kamenné dlažbě; kov skřípe o kov a ulice protíná ostrý, sténavý zvuk. Na vedlejším balkonu zalévá sousedka květiny z plechové konve; voda šplouchá v kovové nádobě, protéká mezi truhlíky; představuji si vůni, která se z vlhké hlíny pronikavě šíří balkonem. Z otevřeného okna zvoní časný ženský smích. Poryv větru rozehrává zvonkohru na protější straně vnitrobloku. V přízemí někdo odklápí plastový kontejner a vyhazuje odpadky; odklopené víko dutě udeří o bok popelnice. V dálce troubí vlak přijíždějící na holešovické nádraží. A teď se rozkvílela policejní siréna, sonický nůž, který proniká městským zvukovým smogem – oním bezbarvým kalem tisíců motorových halasů, hučících klimatizací, přístrojů a generátorů, který připomíná šum příboje nebo vodopádu – jako hlas pikoly ve stohlavém orchestru.
Zaznívá tu ale i spousta malých zvuků, zvuků sotva slyšitelných, delikátních a obtížně zařaditelných. Zdá se mi to, nebo se dřevem staré otlučené stoličky prohryzává dřevokazná larva? A kdo to teď probzučel přímo kolem mikrofonu? Možná se mi poštěstí nahrát dlouhozobku, která na náš balkon – bez ohledu na lezavý ranní chlad – zavítala minulý týden zhruba ve stejnou dobu. A ano, také jsou tu ptáci – rychlokrevní, rychlomluvní, muzikální jako málokdo. Tady nad letenskými střechami jsou ptáci všudypřítomní. Holubi, poštolky, straky, kavky, havrani, rehci, stehlíci, sýkory a v poslední době také protahující lindušky a čížci – znamení, že léto máme definitivně za sebou. Co chvíli přiletí na naše provizorní krmítko modřinka nebo koňadra; zobáčky dolují oříšky z plastové síťky; pařátky zlehka ťukají o zábradlí; těkavými křídly čeří poddajný vzduch.
A pak jsou tu jejich hlasy: cokoliv ptáci podnikají, to obratem zhudebňují, převádějí do formy hudebního výrazu. I když neslyším totéž co oni (ve srovnání s nimi vedu k uzoufání pomalý život), i když nerozumím tomu, co říkají (ve srovnání s nimi je můj jazyk k uzoufání málo hudební), znějí mi jejich hlasy blízce a povědomě. Vím, že když jim naslouchám, naslouchám životu v jeho nejryzejší podobě, prastarému a posvátnému. Vím, že cokoliv dnes ráno za okny slyším, počínaje auty s jejich lidmi a konče ptáky s jejich hudbou, je projevem života.
Je pozdně zářijové úterý, nedlouho po rozbřesku. A město rozpíná ospalá křídla.
Pokud jde o města, zní obvyklý příběh následovně. Máme hory a máme lesy (pouště, moře, oceány…) a ty jsou doménou divokého a nekulturního – jinak řečeno, rostlého po svém. A pak máme města jako protipól všeho surově divokého, doménu lidského, výspu a baštu civilizace. Města! Tady můžeme být skutečně lidmi. Tady je naše a divoké (a zlé s ním) pryč. V takovém příběhu zeje mezi městem a okolním světem – kulturou a přírodou – hluboká propast. Ta měla kdysi i materiální rozměr v podobě hradeb. Jejich účel byl sice primárně obranný, současně ale vyjadřovaly touhu po vydělení se z nevyzpytatelného osvětí. Hradby vymezovaly okrsek řádu; toho, co je pod kontrolou (a bdělým dohledem), od toho, co je neřádné, chaotické a pohříchu nebezpečné; horizontu širšího více-než-lidského světa. Dnes už se sice hradby kolem měst nestaví (pakliže za jejich moderní podobu nepočítáme pás uniformně vyhlížejících velkoskladů, velkoobchodů, fastfoodů a čerpacích stanic, který města drží v dávivém komerčním sevření); hradby fyzické však stále působí jako fantómové bariéry v kolektivní mysli. Ať chceme či nechceme, stále máme ve zvyku pohlížet na města jako na prostor, který jaksi vyčnívá z okolního světa, který tvoří jakýsi oddivočený svět-pro-svět, kde mimolidské nemá místo. Většina z nás stále uvažuje takto: Město se svou povahou vzpírá přírodě; je s přírodním světem v rozkolu, popírá ho. Hledáš-li přírodu, pátrej jinde.
Jak ale vidno z úvodního poslechového líčení, běžná smyslová zkušenost nám poskytuje nepokrytě barvitější obraz; obraz, ve kterém to lidské (a teď se ptejme, co je to vlastně lidské?) sice nápadně převládá, přesto však takový, který by byl zoufale neúplný, pokud by nezahrnoval i divoce tepající světy za jeho domnělými hranicemi. Domnělé zde třikrát podtrhněme. Město má sice jasně vymezené hranice v územním plánu, ale když z něj pěšky vycházím, žádné nevidím, nezakouším; jen jeden typ krajiny – se všemi příležitostmi a riziky, které přináší – pozvolna protéká do druhého. Není zde žádný práh, žádné rozlomení.
Přistupte k oknu. Vyhlédněte ven. Poslouchejte. Co všechno vidíte a slyšíte? Zní ve vašem doslechu pouze korzující dopravní prostředky, nebo slyšíte i něco jiného? Nešumí vám pod okny suché nažky asijského pajasanu, listy jerlínu? Nevidíte od řeky přilétat kvakoše? Obraz města, který nám načrtávají naše smysly, není uzavřený, obehnaný valem či příkopem, ale otevřený a prostupný; chtělo by se říct, sdílený. Můj sluch, můj zrak, mé myslící – se světem čile rozmlouvající – tělo přijímá jednoznačnou zprávu: město patří životu, je domovem lidského i mimolidského života, a samo je svéráznou expresí spletitých biologických pochodů a rytmů. Jako šnečí ulita. Jako dikobrazí osten. A existuje-li zde přeci jen nějaké pomezí, nějaký šev či cézura mezi (takzvaně) kulturním a (takzvaně) přírodním, pak zcela jistě není k nalezení ve fyzickém světě.
Naše (a jistě i vaše) koupelna či toaleta je příbytkem světloplachých rybenek. Ložnici s kuchyní spolusdílíme s mravenčími průzkumníky (původně dobyvateli balkonu), kteří vděčně sbírají cokoliv, co se při vaření nebo stolování nedopatřením ocitne na podlaze. Prázdnou krabici od Scrabble si za své hnízdo vybrala samotářská kutilka; den za dnem se oknem v obývacím pokoji vracela, aby pokračovala ve stavbě hliněné komůrky, do níž v závěru přinesla ochromeného pavouka a nakladla do ní vajíčko (ano, hádáte správně, pavouk posloužil jako potrava lačné larvě, která se z vajíčka později vyklubala). A to nemluvím o všech nečekaných květinách a nečekaných druzích divokých trav, které nám během roku vyrostou v květnících na balkonu, třebaže je do nich nikdo nevysel.
Města nejsou obklopená neprodyšným silovým polem, které by je oddělovalo od okolního světa. Jsme ve spojení. Pojivem je voda, vzduch, sluneční svit; na větru k nám přilétá svět-tam-venku, usedá za našimi okny a nečiní velké rozdíly mezi tím, zda se zrovna ocitl ve vlídném přítmí sprašové rokle nebo na střeše prvorepublikového činžáku. Město je místo k životu jako každé jiné. Město, řekl by americký romanopisec Tommy Orange, patří zemi. A protože je tomu tak, lze i ve městech po celé zeměkouli – od Prahy po Tokio – navázat s přírodním světem hluboké a trvalé pouto.
Tuším, co někteří z vás namítnou. To všechno je sice hezké, ale proč má tolik z nás ve městech – a tím spíše v těch velkých – pocit, že „příroda“ zde chybí? Proč mi přijde, že musím vyrazit za město, a nejlépe někam hodně daleko, kde už je město jen matnoucí vzpomínkou, abych mohl s „přírodou“ chvilku pobýt? Do jisté míry takové výtce rozumím. Uprostřed pouště není těžké intenzivně prožít přítomnost více-než-lidského světa – lidské vlivy jsou zde potlačeny na holé minimum, nebo přinejmenším nejsou patrné. Ve městech jsou ale takové prožitky vzácné – a cesta k nim přes množství rušivých vlivů (světelné, hlukové, ale i olfaktorické znečištění) nesnadná. Jako bychom neustále hleděli přes několik matných vrstev, snažili se napít přes nerozbitné sklo. Tolik mezi námi stojí pomyslných stěn.
Tím spíše je ale důležité připomínat, že ani ve městech „příroda“ nikam nezmizela, že je zde dennodenně přítomná a na dosah. Vždyť mnohá města jsou dnes dokonce biologicky rozmanitější než okolní užitková krajina, zpustlá touhou po rychlém zisku. Máme-li tudíž dojem, že je pro městského obyvatele „příroda“ čímsi nedosažitelným (a luxusním), není to ani tak proto, že by byla nedostupná v prostoru a čase – že by ve městech z nějakého důvodu chyběla, ale protože my sami jsme se od „přírody“ vzdálili ve svých myslích; že jsme se rozhodli věřit příběhu, v němž nás naše vlastní (falešně ojedinělá) kultura z přírodního světa vylučuje, že o vlastní přirozenosti (přírodě v malém) uvažujeme jako o protipřírodní, nepřirozené. Tím pádem jsou ale nepřirozená i města coby lidmi vytvořený (a mimolidským životem kolonizovaný) biom.
Pokusme se tento příběh nahradit novým, v němž se vzdálenosti rozpouští v příbuznosti, odcizení v blízkosti. I když se ocitnu mezi nebetyčnými mrakodrapy a široko daleko nezahlédnu jediného živáčka, jediný strom, nepřestávám být v kontaktu s přírodním světem – se sebou samým, se svým živoucím středem. Příroda je jako počasí – nelze myslet a konat (či jakkoli jinak být) mimo ni, nelze uniknout jejím náladám a proměnám, jejím vlivům; nemůžeme se z ní vysvléct, je-li nám zrovna nepohodlná. Můžu být nakrásně schovaný před přívalovým deštěm ve vytopeném hotelovém apartmánu, přesto se mě ale venkovní počasí dotkne a ovlivní mou náladu, mé dny; přesto se odrazí v mém vnitřním počasí.
Možná je ale potíž i jinde.
Město je, zdá se, příliš obecný pojem na to, aby evokoval rozmanitost živoucích forem, kterou v sobě většina měst skrývá. Zobecňující označení mají nešťastnou tendenci pohlcovat rozmanitost; jsou jako černá díra, která požírá světlo konkrétnosti. Ukazují sice cestu k prazákladní jednotě a celosti (podívejte, tohle všechno najednou je život, je barva, je svět), ale současně zastírají bohatost forem, která tuto jednotu tvoří. Řeknu-li, že ptáci zpívají, popisuji tím jistou objektivní zkušenost – jinak řečeno, netvrdím v zásadě nic zavádějícího. Zároveň se ale v takovém výroku ztrácí veškerá druhová pestrost (zpívají slavíci?, rákosníci?, moudivláčci?, sýkořice?), nemluvě o svébytnosti a rozsáhlé významové bohatosti toho, co pro usnadnění komunikace – a někdy také z prosté pohodlnosti – označujeme jako ptačí zpěv. V obecninách chybí konkrétní dimenze, konkrétní prožitek; jsou příliš abstraktní, příliš velké; svým měřítkem zalykají představivost, myšlení i cit. Pokud zůstane pouze u nich, vytratí se veškeré konkrétní detaily, které umožňují prožívat město rozšířeným způsobem: stepní saranče se šmolkově modrými křídly na prašném, břidličnatém svahu, trsy zářivě kvetoucí hvězdnice zlatovlásek, na které dopadá ostré polední světlo, mladá káně kroužící nad zpustlým sadem, lišejníky na starém hlohu, ještěrka zelená pod trouchnivějící pytlovinou, hejno brkoslavů na kvasících jeřabinách. Právě takováto drobná setkání nám připomínají, že město je živoucí vzor, jehož architektem a tkalcem je sám život. Právě takováto drobná setkání nás posouvají blíže k živoucí pravdě měst.
Potřebujeme tedy, aby samotné slovo „město“ vyvolávalo jinou představu než doposud; aby svým způsobem zdivočelo, stalo se něčím víc. Abychom si pod ním vedle nekonečného čekání ve frontě na úřadu, tísnění se v přeplněném metru, uskakování před projíždějícími dodávkami a překřikování lomozících kamionů vybavili také kobaltové ledňáčky na řece, skorce lovícího v napěněném proudu, břehule při krmení mladých – zkrátka všechen život, který si dobrovolně vybral město za svůj domov. A ještě lépe tohoto konkrétního ledňáčka, jehož pravidelně vídám v pražské Stromovce, tohoto konkrétního skorce z českobudějovického Jiráskova jezu, tyto konkrétní břehule z pražského Podolí. Ti všichni totiž obývají a sdílejí městský prostor s námi, jsou našimi sousedy. Tím, že ve své imaginaci zaplníme město konkrétními zvířaty a rostlinami, prolomíme mentální bariéry, které toto slovo v lidské představivosti obkružují, omezují a předpropůjčují mu určitý odstín. Město se rázem stane něčím víc: společným prostorem živého. Přestaneme mu rozumět výlučně z lidské perspektivy, přestane být druhově exkluzivní; zbavíme ho mimolidské beztvářnosti.
Jak toho nejsnáze dosáhnout? Musíme vyjít vstříc jinému prožitku města – a to doslova. Musíme svou zkušenost městského prostoru konkretizovat, zhmatatelnit, ukotvit ve smyslech – jedině tak se nám ukáže jako inherentně živé – a jedině tak nás může inspirovat k jinému, život (a mimolidskou kulturu) podporujícímu rozvoji měst. Vyřknu-li slovo „město“, cítím, jak obtížné je pro mě představit si vibrující komunitu lidského i mimolidského spoluznění, kterou ve skutečnosti každé město je. Je pro mě těžké se takto města dotknout, prožít ho – třeba se jím i nechat poranit. Město bez konkrétních prožitků s mimolidským životem – konkrétních pohledů do mimolidských očí, město neprošlapané, neprozkoumané na vlastní kůži a vnímané pouze zpoza skel automobilů nebo z vnitřku vycíděných kanceláří, je městem abstraktním, zploštělým, prázdným. Docílit širšího a skutečně živoucího porozumění městu je možné jen potud, pokud se městu vystavíme, dáme všanc; pokud splyneme s jeho všednodenním plynutím. Jediný způsob, jak poznat déšť, je nechat se deštěm promočit na kost. Cokoliv jiného je pouhé slovíčkaření.
První krok je prostý. Choďte městem. Choďte městem bez ohledu na roční dobu. Ve dne i po setmění. Poslouchejte, dívejte se, čichejte. Nebojte se pokleknout, možná i trochu zašpinit. Hledejte město uvnitř města. Jeho odmítanou stránku. Choďte mimo vyšlapané stezky. Kráčejte po okrajích známého, nahlížejte pod kameny. Navštěvujte místa, která jsou pro druhé toliko anonymními nemísty, zarostlá a neudržovaná, a přece dýchající, svobodná. Pokuste se představit si, co se skrývá pod betonem; jděte tak hluboko, jak jen bude potřeba. Duch městského úlu nikdy nespí.
Něco podobného se pokouším ukazovat během zvukových procházek (procházek v terénu, při nichž se aktivně naslouchá vůkolí i vlastnímu tělu) a také ve zvukových nahrávkách, které pořizuji na různých místech po Praze a v Českých Budějovicích. Zvuk je pro tyto účely obzvláště užitečný vjem, protože prozrazuje přítomnost života i tam, kde nám letmý pohled sděluje, že žádný být zákonitě nemůže. Naslouchání nic nestojí. Praktikovat ho lze kdykoliv a kdekoliv. A stejně jako při improvizaci v pentatonické (pětitónové) stupnici nemůžete ani při naslouchání takříkajíc hmátnout vedle; jedinou možnou bariérou je strach z neznáma, neschopnost se uvolnit. Jakékoliv – i kdyby jen kratičké – vědomé naslouchání je prospěšné a vede k prohlubování poznání okolního světa, mého vztahu s ním.
Opakovaně zde hovořím o naslouchání, protože je momentálně mým hlavním zájmem, ale k jinému prožitku městského prostoru nás významně posouvá prakticky jakákoliv aktivita se soustředěným zapojením tělesných smyslů; a vlastně veškerý čas prožitý v městském terénu. Z vlastní zkušenosti vím, jak mimořádně přínosné je například městské pozorování ptáků. A to především díky komplexnímu náhledu na přírodní svět, jaký poznávání ptáků z povahy věci vyžaduje. Poznat nějakého opeřence (zobáčka, jak by krásně řekla jedna má blízká kamarádka) znamená dokázat ho odlišit nejen podle vzhledu (navíc proměnlivého v čase), ale také – a v některých situacích výhradně – podle hlasových a zvukových projevů, podle oblíbeného prostředí, roční doby, ale také stromů a dřevin, doby jejich kvetení, a takto by se dalo pokračovat dál. Platí-li, že ekologickými bytostmi jsme i bez toho, aniž bychom jednali takzvaně ekologicky (to jest environmentálně ohleduplně a uvědoměle), a to čistě proto, že jsme zapletení do sítě pozemských (a v širším smyslu kosmických) ekologických vztahů, pak ptáci jsou ideálním živočišným druhem k poznání této důležité skutečnosti. Nemůžeme nějakou bytost opravdu znát, aniž bychom znali síť vztahů, v níž se její život odvíjí a realizuje; která ji oživuje. Jsem těžko pochopitelný bez znalosti mého rodinného zázemí, mého rodokmenu. Jsem těžko pochopitelný bez znalosti sladce vonící půdy, kterou jsem jako dítě hnětl a převracel holými dlaněmi. Barevného prachu, který mi pokrýval tváře, ulpíval za nehty. Bez hudby srdce, která mě provázela od matčina lůna. Hvězd a planet, které byly přítomny u mého zrodu.
Vše začíná pozorností. Abychom ale byli schopni své zážitky předat, potřebujeme také adekvátní jazyk k jejich vyjádření. Jazyk, který by byl sto mnohdy omračující bohatost městského života (a našich vjemů) obsáhnout a evokovat. Takový jazyk bude sice vždy pouze přibližný (máme-li vůbec o světě nějak vypovídat, podávat nějaké svědectví, má-li se skrze nás svět nějak uchopovat, sebepoznávat řečí, musíme se na něm nevyhnutelně dopouštět jisté míry zjednodušujícího násilí), to by nás však nemělo od takových pokusů odradit. Hledání nového jazyka nebude jistě nijak snadné – máme před sebou mnoho překážek, hmotných i nehmotných. Věřím ale, že by neměl vycházet výhradně z jednoho zdroje. Pravdu o světě nám může zjevit toliko mnohost vzájemně se doplňujících jazyků-perspektiv: jako když se objektivizující jazyk vědy potká se zmlazujícím jazykem poezie, hravým jako vlaštovčí let.
Podle Lindy Hogan, básnířky a esejistky z kmene Čikasavů (Chickasaw), se musíme naučit, jak znovu rozdmýchat úctu k životu, kterou dnes tak zoufale postrádáme. Odrazit se můžeme od toho, že začneme na město pohlížet jako na místo, kde lidský i mimolidský život může vzájemně prospívat a uskutečňovat své cíle. Pokaždé, když vidím malé dítě, jak při hře v parku upozorňuje netečného rodiče na sojku v koruně stromu nebo na kobylku v trávě, říkám si, že stále není pozdě na to, abychom s životem opětovně vstoupili do posvátného dialogu. Sympatie k mimolidskému životu (nazvěme je vznešeně biofilií) si v sobě od narození – a možná i dlouho před ním – neseme všichni bez rozdílu. To jen naše sdílené kulturní prostředí dělá všechno pro to, aby tuto citlivost v zárodku udusilo. Pochopení města jako společenství života (v nejširším smyslu toho slova) může být cestou, jak tento vývoj zvrátit, nebo přinejmenším nasměrovat něžným směrem. Většina lidské populace koneckonců nežije na venkově, ale ve městech. Je v našem zájmu – i v zájmu celé planety –, aby města byla životu nakloněná a aby se každý městský člověk cítil být součástí jeho křehké a odolné sítě.
Řekli jsme si, že cesta k jinému prožitku města začíná vykročením ven. Tak tedy vykročme společně ze dveří. Možná ujdeme sotva pár kroků a spatříme plazící se šruchu v trhlině zvlněného asfaltového chodníku. Možná nás zaujme temná zeleň mechu pod okapem, nachové štěty s oblými tobolkami, jimiž mech šíří své mikroskopické výtrusy. A co za hlasy to právě letí soumrakem? Nejsou to kavky a havrani houfující se před nočním hřadem? Není to mládě kalouse vytrvale žadonící o sousto? Není to zpěv kosa černého, který nás tolikrát zachránil před pádem do nejhlubší tmy? Můžu pouze hádat, jaké nové a netušené světy se před vámi rozestřou, jakmile zpozorníte, vyjdete do svých věčně hladových smyslů. Že snad spatříte město jako živoucí společenství pozemského mnohoživota je pouhý začátek.
Nikdy nesuď město podle betonu.
Doporučená literatura k poznávání „přírody“ ve městech:
Gavin Van Horn, The Way of the Coyote: Shared Journeys in the Urban Wilds, University of Chicago Press 2018
Kelly Brenner, Nature Obscura: A City’s Hidden Natural World, Mountaineers Books 2020
Melissa Harrison, The Stubborn Light of Things: A Nature Diary, Faber & Faber 2021
Esther Woolfson, Field Notes From a Hidden City: An Urban Nature Diary, Granta Books 2014