Jiří Zemánek: Thomas Berry a „velké dílo“

„Velkou iluzí průmyslového věku je představa, že náš lidský blahobyt můžeme rozvinout drancováním planety a ničením její geologické a biologické struktury, včetně jejího fungování. Od myšlenky, že to, co je dobré pro člověka, je dobré také pro Zemi, musíme dospět k pochopení, že to, co je dobré pro komplexní společenství života na Zemi, je dobré pro člověka.“

Thomas Berry

Toto je druhá rozšířená část mé přednášky o Thomasu Berrym na semináři BECOMING NATIVE aneb Hledání domova (Nové Hamry, 3.8.), která vychází z knihy Thomase Berryho The Great Work (Three Rivers Press, New York 1999) a z článku Hermana F. Greena „Thomas Berry´s Great Work“. In: The Ecozoic reader 1, No.1 / fall 2000. Přijímám základní systematiku tří hlavních principů Berryho velkého díla tak, jak ji navrhl Herman F. Green; tento text obsahově čerpá z tohoto jeho eseje. Zmíněná kniha Thomase Berryho vyjde v českém překladu pod názvem Velké dílo – naše cesta do budoucnosti na konci roku v nakladatelství Malvern. Berry v ní ukazuje, že se dnes ocitáme před úkolem před nímž dosud lidé nikdy v minulosti nestáli, kdy se otevíráme pochopení naší nové obsáhlé role v příběhu Země.

Jestliže se Thomas Berry ve svých knihách The Dream of the Earth (1988) a The Universe Story (1992, spolu s Brianem Swimmem) zabýval líčením rozsáhlého toku dějin a evoluce kosmu, jeho kniha The Great Work je výzvou k akci, je to Berryho nejnaléhavější kniha. Berry uvádí, že v každém historickém období je lidem dáno vykonat jejich „velké dílo“. V jedné době je to osídlení nových zemí, v jiných dobách zase zbudování velkých katedrál, vytváření uměleckých, filosofických, náboženských či vědeckých děl nebo zformování nových politických struktur a myšlenek. Naše současné velké dílo přichází podle Berryho v reakci na devastaci planety, způsobenou naší lidskou činností. Není to něco, co bychom si mohli vybrat, je to něco, do čeho jsme byli vrženi jen proto, že jsme se narodili v určitém čase a na určitém místě. Náš úkol se nám může jevit zdrcující, ale stejně, jako je nám tento úkol dán nějakou mocí mimo nás, musíme věřit, že nám zároveň byly dány schopnosti jej naplnit.

Dnes čelíme zhroucení životních systémů planety, které lze pochopit jen ve srovnání s událostmi, jež znamenaly velké proměny v geologických érách Země, jako tomu bylo například v případě vyhynutí dinosaurů a bezpočtu dalších druhů na konci éry mesozoika, kdy začala naše současná kenozoická éra. Náš současný úkol přejít od moderní průmyslové civilizace s jejím ničivým dopadem na životní prostředí k nové benigní formě civilizace překračuje co do své složitosti vše, co dosud bylo lidem dáno vykonat. Nejde v něm totiž jen o adaptaci narušených lidských životních vzorců, jako tomu bylo například v případě velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století nebo ve dvou posledních světových válkách; dnes se musíme zabývat rozpadem geo-biologického systému, který řídil fungování planety po 67 milionů let, kdy planetě vládla kenozoická éra. K velkému dílu, které je před námi a které spočívá v přechodu od terminální éry mesozoika do vznikající éry ekozoika – kdybychom my lidé měli být na planetě přítomni způsobem, který by byl prospěšný, jak pro Zemi, tak pro nás a stát se díky tomu funkčními účastníky v obsáhlém pozemském společenství – je podle Berryho potřeba znovu objevit (obnovit) člověka. Před námi je úkol, jenž v našem dosavadním lidském dobrodružství dosud nikdy nebyl formulován. Od nejranějších časů lidské historie jsme akulturováni uvnitř mikrofázového chápání našeho místa v pozemském systému a přesto se dnes nacházíme v situaci, kde my lidé jako celek máme makrofázový dopad na svět. Stali jsme se geologickou silou a musíme se tudíž naučit myslet makrofázově. Slovy Briana Swimma „naučit se myslet jako planeta“. Formulovat, jaké je místo a úloha našeho lidského společenství v rámci celého pozemského systému.

Znamená to zásadní přehodnocení naší role jakožto lidí a mělo by to být navíc vykonáno v „reálném čase“. Na jedné straně se všichni podílíme na destruktivních dopadech současných modů naší civilizace a zároveň jsme vyzýváni uskutečnit tento přechod směrem k novému vzájemně prospěšnému modu naší přítomnosti na Zemi. Složitost tohoto úkolu spočívá v tom, že tato transformace zahrnuje nás všechny. Neexistuje zde žádné „my“ a „oni“, žádné „tady“ a „tam“. Neexistuje žádná frontální hranice, kterou by bylo možné překročit a nejsou žádné externality, které by mohly být ignorovány ve jménu jedné velké věci. Všechno je uprostřed. Transformace, k níž jsme vyzýváni, je současně vnitřní i vnější, regionální i globální, národní i mezinárodní, hospodářská i sociální, individuální i kolektivní, rodinná i skupinová, a poprvé v lidské historii v sobě zahrnuje celý lidský a mimolidský svět, respektive oba tyto světy propojuje.

Thomas Berry nám v tomto smyslu nenabízí nějakou snadno zvládnutelnou techniku nebo cestu, ale komplexní porozumění tomu, kdo jsme jako lidé, jak jsme se sem dostali a kam ve větších perspektivách našich životů směřujeme.

Přechod do ekozoika

Začátek transformace do ekozoika je podle Thomase Berryho vnitřní povahy. Je to obnova pocitu uvědomění našeho vzájemného spojení s přírodním světem a naší účastí v jeho prvotním tajemství a významu, které jsme v moderní době ztratili. Jsme lidé, kteří ztratili kontakt s přírodou a kteří se začínají uzdravovat, když si začínají uvědomovat fyzické a spirituální propojení s vesmírem, jehož jsou součástí, když začínají chápat velikost a krásu jeho existence. Možnost přístupu k posvátnému vztahu ke kosmu se dnes pro nás otevírá skrze evoluční příběh vesmíru.

Přechod do ekozoika nemůže být podle Berryho založen na provádění drobných úprav za účelem zmírnění negativních dopadů jinak funkční civilizace na životní prostředí, jelikož naše civilizace, jak Berry zdůrazňuje, je zásadně chybná ve své koncepci i ve svých hodnotách, ve své struktuře a činnosti i ve svých aspiracích. Uvažovat o civilizaci pouze v její současné podobě a hledat opravy jejích nedostatků by bylo tudíž marným konáním. V první řadě je potřeba pochopit, proč dnes lidská civilizace existuje tímto způsobem. Abychom to dokázali, musíme porozumět, jak jsme se do této situace dostali, jen tak můžeme zjistit, kam se máme vydat.

Ústřední chybou našeho vývoje je podle Thomase Berryho náš „způsob vědomí, který nastolil radikální diskontinuitu mezi lidským modem bytí a ostatními mody bytí a všechna práva přidělil lidem“. To je kulturní patologie, kterou se Berry snaží pochopit. Podle něj tuto „hlubokou nedůvěru a averzi vůči přírodnímu světu“ vyvolaly mimo jiné traumatické dopady černého moru ve 14. století, jejichž působení ovlivňuje západní kulturní tradici až dodnes. Berry dále připomíná filozofické „odduševnění“ Země Descartem „s jeho rozdělením reality mezi mysl a vnější svět. Z tohoto pohledu byl nelidský svět vnímán jednoduše jako mechanismus . . ., který může být, a dokonce musí být využit k lidskému prospěchu“. Toto filozofické odkouzlení světa bylo po další tři století podporováno mechanistickou vědou, materialistickou ekonomií a antropocentrickou politikou a čím dál víc prohlubovalo rozdělení mezi lidským a přírodním světem.

Celý tento proces oddělování v jistém smyslu vyvrcholil v dobývání Severní Ameriky Evropany, který Thomas Berry považoval za jeden z nejosudovějších okamžiků v dějinách a to nejen tohoto kontinentu, ale celé planety. „Pro domorodé obyvatele představoval přírodní svět projev numinózní přítomnosti, která propůjčovala smysl veškeré existenci. Podle Evropanů zde byl tento kontinent jen proto, aby sloužil lidským účelům. Jediným cílem evropských osadníků bylo ho dobýt a zredukovat na pouhý využitelný objekt. … Zásadní problém představoval jejich postoj k půdě jako primárně určené pro lidské využívaní“. V konečném důsledku vedla tato událost nejen k ekonomické exploataci a k ovládnutí amerického kontinentu a jeho původních obyvatel, ale stala se počátkem pozdější ekonomické globalizace a mocenského ovládnutí celé planety průmyslovými a obchodními korporacemi, které se právě v procesu dobývání a kolonizace severní Ameriky zrodily.

V knize The Great Work Thomas Berry líčí, jak se v 19. století moderní globální průmyslové, obchodní a finanční korporace staly postupně hlavními nástroji devastace planety a jak jsme se v důsledku toho v závěrečných letech 19. století a na počátku 20. století posunuli „od organické k extraktivní ekonomice. . . . a uvedli do pohybu síly, které narušily chemické složení vzduchu, vody a půdy v míře, která postihla celou síť organického života na planetě.“ Organickou ekonomiku, která je ze své podstaty neustále se obnovující ekonomikou, jsme nahradili extraktivní ekonomikou, která je ze své podstaty terminální, závislá na získávání neobnovitelných zdrojů.

V důsledku toho dnes zjišťujeme, že poprvé čelíme konečnosti, nevratnému zastavení chodu hlavních životních systémů planety a jsme z této situace eticky naprosto bezradní. „Naše etické tradice zcela selhávají, když jsou konfrontovány s biocidou a s vyhlazováním zranitelných životních systémů Země a zvláště když čelí geocidě, devastaci samotné planety.“ Thomas Berry také připomíná, jak křehká je v širším časovém měřítku naše ekonomika, pokud jde o její závislost na rychle se vyčerpávajících zdrojích ropy; vyčerpání ropy v jejích snadno dostupných formách je podle Berryho v 21. století nevyhnutelné. Navzdory této tíživé situaci vstupujeme do 21. století bez jakéhokoli komplexního programu pro přechod do nějaké alternativní formy udržitelné ekonomiky a pouštíme se namísto toho do zběsilé snahy o stále rychlejší těžbu a spotřebu tohoto cenného zdroje, který tvoří rozpadající se základnu celé moderní ekonomiky.

Thomas Berry nabízí tři průvodce na naší cestě do budoucnosti, do ekozoické éry: Životaschopnost, Intimitu/společenství a Oslavu.

Životachopnost

Životaschopnost nás vede k „rozvíjení životaschopného způsobu lidské přítomnosti na Zemi.” Tato orientace vychází z přesvědčení, že náš současný způsob přítomnosti na planetě není životaschopný, protože není fyzicky udržitelný. Není fyzicky udržitelný proto, jelikož není v souladu s neustále se obnovujícími procesy fungování planety. K nabytí životaschopného způsobu lidské přítomnosti na zemi poskytuje Thomas Berry tři cesty:

• Zeměstřednost,
• Sebeomezení a
• Organickou ekonomiku.

Zeměstřednost

Neboli cesta zaměřená na Zemi spíš než na člověka. Podle Thomase Berryho se musíme posunout od normy reality a hodnoty zaměřené na člověka k normě reality a hodnoty zaměřené na Zemi. Náš lidský systém je podsystémem zemského systému a proto si musíme uvědomit, že „společenství všech živých druhů včetně člověka je větší realitou a větší hodnotou, než pouze společenství lidského druhu“. Podle Thomase Berryho všechny věci existují uvnitř dynamického řádu vesmíru a proto se vesmír ve všech svých procesech – a pro nás také Země ve všech svých procesech – stává nejvyšší normou reality a hodnoty. Jestliže máme objevit životaschopnou cestu do budoucnosti, musíme se podívat na Zemi z hlediska fungování všech jejích přírodních procesů a všech jejích živých systémů. Otázka, kterou si musíme položit, není, čím chceme, aby Země byla, ale čím chce Země, abychom byli my.

Sebeomezení

Příčinou rozvratu pozemských procesů je odmítání západní průmyslové společnosti přijmout potřebná omezení na její cestě za osvobozením. Nejde přitom jen o osvobození od běžných chorob, jímž jsme vystaveni, ale dokonce o osvobození od samotné lidské podmíněnosti. „Zdá se, že jakási dávná síla v západní psýché vnímá jakékoliv omezení jako démonickou překážku, kterou je třeba odstranit, spíše než jako posilující výzvu“.

Tento impuls za neomezeným osvobozením od podmínek existence vytvořil v lidské společnosti jakýsi druh kolektivního šílenství. Pátrání po dokonale vydezinfikovaném světě vede k toxickému světu; snaha produkovat hojnost energie pomocí ustavičně se zrychlujícího procesu extrakce zdrojů ze Země a jejich spalování vytváří v bezprecedentním měřítku entropii; naše snaha vytvořit zázračný svět vytvořila svět odpadu a my ztrácíme, a to i uvnitř naší psyché, skutečný zázračný svět samotné přírody. Abychom dokázali toto šílenství ukončit, bude to po nás vyžadovat pochopit, že tyto krotící a omezující aspekty naší existence, jež nám oponují a jež nás omezují, jsou zároveň zdrojem našeho osvobození a naší vitality. Akceptování náročných aspektů přírodního světa je podle Thomase Berryho primární podmínkou pro naši kreativní existenci uvnitř společenství živých systémů.

Organická (ekologická) ekonomika Musíme se posunout od terminální extraktivní ekonomiky k organické, čili ekologické ekonomice, která participuje v neustále se obnovujících procesech Země a v tomto smyslu je podobná stromu. Dnes se naproti tomu nacházíme v terminální ekonomice, a to nejen v důsledku velmi předvídatelného vyčerpání zdrojů, které průmyslová ekonomika potřebuje, ale také proto, že životní systémy, které byly evolučními procesy vynalézány a rozvíjeny po miliardy let, se dnes rozpadají. Správným směrem nás podle Thomase Berryho posouvají některé radikální transformace navržené ekology: „ekologické zemědělství, komunitou podporované zemědělství, solárně-vodíkové energetické systémy, ekologické adaptace našich měst, eliminace automobilu v jeho současné podobě, obnova místních vesnických ekonomik, výchova k post-ropnému způsobu života a právo, které rozpoznává práva přírodních modů bytí.“

Intimita/společenství

Jde o formování jednoho společenství života s ostatními pozemskými součástmi. Podle Berryho je formování tohoto jednoho společenství života ústředním tématem velkého díla. Berry tvrdí, že „k žádné účinné obnově životaschopného způsobu lidské přítomnosti na planetě nedojde, dokud nebude v širokém měřítku obnoven důvěrný vztah lidí s pozemským společenstvím a s celým fungováním vesmíru.“ Do té doby i hrdinské snahy o ustavení vlídnějšího způsobu lidské přítomnosti na Zemi podle něj nakonec selžou. Toto integrální společenství má, jak zmiňuje Herman Green, vnitřní rozměr, jímž je intimita neboli ustavení intimního vztahu s přírodou, a vnější rozměr, jímž je porozumění věcnému a filozofickému smyslu integrálních vztahů člověka s ostatními složkami Země. „Intimita“ vypovídá o vnitřním rozměru této orientace a „společenství“ o jejím vnějším rozměru.

Thomas Berry nabízí tři cesty, jak se tímto směrem vydat:

• Spojení subjektů,
• Poznání integrálních vztahů a
• Reformu kultury a institucí.

Spojení (společenství) subjektů

Thomas Berry tvrdí, že ekozoická éra může vzniknout jen tehdy, když vesmír pochopíme jako společenství subjektů, nikoli jako sbírku objektů. Jedním společenstvím života můžeme být jen za předpokladu, že pochopíme, že my bytosti vesmíru – lidé i nelidé – jsme vzájemně spojenými subjekty. V průběhu svého historického a kulturního vývoje ustavilo lidské společenství „užitný“ vztah s nelidskými součástmi planety, které začalo chápat jako soubor zdrojů pro člověka. Jelikož takto chápané součásti postrádají lidské vědomí, nemají subjektivní integritu a nemohou být tudíž zneuctěny; existují nezávisle na člověku a jako takové představují předměty, které mají být využívány ve prospěch nás lidí. Jejich ztráta nebo vyhynutí jsou z tohoto pohledu málo znepokojující. Tento názor, který je považován v naší době za realistický a pragmatický, však podle Thomase Berryho maskuje skutečnou povahu reality. Ve skutečnosti má prožitek společenství či propojení téměř každý, kdo „se dívá na oceán za úsvitu nebo během západu slunce nebo kdo se dívá na noční oblohu se všemi jejími zářícími hvězdami …“ „V každé fázi svého imaginativního, estetického a emocionálního života“ jsme závislí na našich prožitcích vnějšího světa přírody.

Nejen že jsme ve spojení s přírodou jako objektem našich smyslů, ale jsme ve spojení s přírodou jako subjektem uvnitř naší vlastní zkušenosti. „Vlastnosti, které ztotožňujeme s člověkem . . . pozorujeme v celém přírodním světě. Dokonce na úrovni prvků pozorujeme sebeorganizační schopnosti, včetně potenciálu vytvářet intimní vztahy. Každá bytost má svou vlastní spontánnost, která vyvstává z hloubek jejího bytí“.

Poznání integrálních vztahů

Druhou cestou pro posun k jednomu společenství života představuje poznání našich integrálních vztahů s ostatní mimolidskou přírodou. Ve faktickém smyslu jde o poznání vzájemných vztahů mezi všemi bytostmi na Zemi, jež je předmětem studia ekologie. Podle Berryho se ekologie musí stát královnou věd a to nejen přírodních, ale i humanitních, ekonomických a všech ostatních. Neměla by být považována za samostatný studijní obor, ale za „základ všech vzdělávacích kurzů a programů“.

„Ekologie není součástí medicíny; spíše medicína je rozšířením ekologie“. Totéž lze říci o právu, architektuře, strojírenství a dalších profesích. Abychom mohli brát studium ekologie vážně, musíme podle Berryho intenzivně studovat geografii, která poskytuje prostředky pro „porozumění fungování Zemi v její větší struktuře, včetně integrálního fungování jejích různých oblastí, do nichž je rozdělena.“ Nejde však o běžný zeměpis, ale o „ekologickou geografii,” tzn. o geografii poučenou biologií.

Znalost integrálních vztahů musí pocházet též z našich tradic moudrosti. Thomas Berry si všímá čtyř tradic moudrosti, které pokádá za zvláště důležité. 1/ První je tradice domorodých lidí s jejím poznáním prvotní stálé numinózní přítomnosti v jevovém světě a se smyslem pro kosmický řád, který se stává konečnou referenční rovinou jakéhokoliv lidského pochopení. 2/ Druhou je tradice ženské moudrosti, která v sobě spojuje „poznání těla s poznáním mysli, duši s duchem, intuici s rozumem, prožívání vědomí s intelektuální analýzou …“ a která umožňuje zažít vesmír jako něco, co má svůj původ v původním rodícím a pečujícím principu. Ženy dnes podle Thomase Berryho pomáhají západní civilizaci odkrýt její vlastní androcentrickou povahu, čímž ji zachraňují před destrukcí. 3/ Třetí tradicí moudrosti jsou klasické náboženské a humanistické tradice, které poskytují obrovský zdroj pro porozumění numinózním silám vesmíru a pro pochopení významu, hloubky a účelu naší lidské zkušenosti. 4/ Čtvrtou tradicí modrosti je pozorovací věda, která nám poskytla pochopení, že „vesmír vznikl díky souvislé řadě evolučních transformací v průběhu nesmírně dlouhého času“. Drama evoluce do sebe zahrnuje celý kosmos do ustavičně se odvíjejícího dobrodružství. Ve svém posledním stádiu překročila tato věda mechanistické pojímání objektivního světa k pochopení, že ve veškerém našem poznání je obsažena subjektivita.

Reforma kultury a institucí

Když je naše vědomí transformováno pochopením, že jsme ve vesmíru společenstvím subjektů a nikoli souborem objektů a že jsme integrálně spojeni s ostatními složkami Země, jsme přiváděni k tomu, abychom přezkoumali naše hodnoty a na základě tohoto přehodnocení přezkoumali vhodnost naší kultury a našich institucí vzhledem k těmto našim novým hodnotám. To nás vede k nutnosti komplexní reformy naší kultury a našich institucí.

Například náš jazyk v současné podobě nevyjadřuje, podle Berryho, skutečný smysl pro realitu, hodnotu a pokrok, a „náprava jazyka ve vztahu k realitě“ se stává tudíž součástí kulturní reformy, k níž Berry vyzývá. Potřebujeme vzdělávací systém, který bude učit děti příběhu vesmíru a který jim umožní studovat „knihu přírody“ z vlastní přímé zkušenosti. Potřebujeme také nový průmysl a ekonomiku, které produkují minimum nevyužitelného a neplodného odpadu a kde zachování ekonomiky Země je prvořadým zájmem. Potřebujeme nové politické uspořádání, kde má primární vliv spíš ekolog a nikoli podnikatel. Potřebujeme novou univerzitu, která bude studenty učit o naší lidské roli v integrálním fungování pozemského společenství.

Potřebujeme zákony, které uznávají práva nelidských součástí Země a etiku, která lidskému společenství poskytuje poučení o jeho vzájemných vztazích s přírodním světem. Potřebujeme náboženství, které ctí kreativní proces, jenž funguje v celém vesmíru. Stručně řečeno potřebujeme rozvíjet kultury a instituce, které jsou založeny na poznání, že vesmír ve svém přirozeném fungování představuje nejvyšší normu a realitu existence a že lidské úsilí má význam a hodnotu jen pokud je funkční součástí většího společenství živých systémů.

Oslava

Třetím a posledním průvodcem, kterého nám Thomas Berry dává, je oslava, jež nás vede k „oslavování vesmíru ve zvláštním modu vědomého sebeuvědomování.” Právě v tomto směru se Berry nejkonkrétněji zabývá tím, jak bychom měli porozumět své roli jako lidé ve vztahu k většímu společenství života.

Vesmír nás přivedl do bytí za určitým účelem. Byli jsme geneticky kódováni, abychom byli „pro něco“ a „nepřežili bychom, pokud bychom v rámci většího pozemského společenství nemohli plnit nějakou základní roli“. Musíme porozumět tomuto účelu v jedinečných schopnostech „myšlení a řeči, estetického ocenění, emocionální vnímavosti a morálního úsudku“, které nám lidem byly dány. „Tím, že vesmír zrodil Zemi, její živé formy a lidskou inteligenci objevil, pokud víme, nejpropracovanější vyjádření svého nejhlubšího tajemství.“ Ale proč tato nádhera, nazývaná Země, které jsme nedílnou součástí? Thomas Berry nachází na tuto otázku odpověď v pochopení vesmíru jako bytí, které je „v první řadě oslavou. Vesmír sám sebe oslavuje v každém modu bytí,” říká, a je-li tomu tak, musí se vesmír se zvláštním potěšením vyjadřovat v obrovské rozmanitosti systému Země a v jeho jedinečných schopnostech. V rámci tohoto systému „může být člověk identifikován jako ta bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní původ ve zvláštním modu vědomého sebeuvědomování“.

To je důvod, proč jsme zde; naší základní úlohou je využít nám daných zvláštních schopností myšlení, řeči a uměleckého vyjádřování k oslavě života v celé jeho rozmanitosti a vzájemné propojenosti. Avšak dnes v této zásadní roli jaksi selháváme. Naše pobývání na Zemi je zdeformované, a proto musíme obnovit pravý smysl naší vlastní lidskosti. Thomas Berry nám poskytuje tři cesty, jak se tímto směrem vydat. Podle něj to znamená znovuobjevit člověka skrze

• kritickou reflexi, příběh a sdílenou snovou zkušenost,
• kosmickou liturgii / kosmogenezi a
• meta-náboženské hnutí.

Kritická reflexe, příběh a sdílená snová zkušenost

Thomas Berry popisuje úkol, který je před námi, způsobem, v němž celou jeho ideu shrnuje do jedné věty: „Historickým posláním naší doby je znovuobjevit člověka na úrovni druhu, s kritickým uvažováním, uvnitř společenství živých systémů, v kontextu vyvíjejícího se času a prostřednictvím příběhu a sdílené snové zkušenosti“.

Když vysvětluje svůj záměr při psaní Velkého díla, Berry říká: „Do jisté míry lze celou tuto knihu považovat za snahu identifikovat roli lidského společenství ve vztahu k ostatním součástem planety“. Naše současné porozumění tomu, co to znamená být člověkem, vzniklo v neolitu, kdy se začaly formovat první zemědělská společenství a kdy se zrodila civilizace tak, jak ji známe. Tato civilizace se zaměřila na zlepšování lidských podmínek prostřednictvím kultivace a podmaňování si mimolidského přírodního světa. S nástupem našich moderních technologických schopností se takto chápaná civilizace stala dysfunkční. Nacházíme se v okamžiku zlomu, kdy musíme civilizaci znovu ustavit tak, abychom se dokázali vztahovat k Zemi vzájemně obohacujícím způsobem a abychom se díky tomu stali funkčními účastníky v komplexním pozemském společenství.

Primární zdroje pro uskutečnění tohoto úkolu se nacházejí v našich příbězích a v našich snových zážitcích. K tomu, abychom se posunuli do ekozoické budoucnosti je potřebný kreativní pokrok, který se může jevit pouze „jako tápání nebo jako cítění či imaginativní proces“. „Sen řídí akci a ve větším kulturním kontextu se stává mýtem, který vede a podněcuje naší činnost.“ Každý z nás se účastní v tomto snovém procesu a v našem snění se v nás probouzí budoucnost. V našich snech prožíváme nové archetypy pro budování nového lidského společenství. Tyto sny a archetypy nejsou našimi vlastními výtvory, spíše jsou projevem, který přesahuje naše aktivní myšlení a který je utvářen naším genetickým kódem, snem Země. Když si vyprávíme příběhy o našich cestách do ekozoické budoucnosti, když si dovolíme snít sny ekozoické éry, znovuobjevujeme člověka. Když znovuobjevujeme člověka prostřednictvím kritického uvažování, příběhu a sdílené snové zkušenosti, oslavujeme vesmír.

Kosmická liturgie / kosmogeneze

Druhou cestou oslavování vesmíru je cesta kosmické liturgie/ kosmogeneze. „O životaschopné budoucnosti planety můžeme uvažovat spíš jako o naší účasti v symfonii nebo jako o naší obnovené přítomnosti ve velké kosmické liturgii než jako o výsledku nějakého vědeckého pochopení nebo socio-ekonomického aranžmá.“ „Naplnění pozemského společenství spočívá v uchvácení velkolepostí samotné existence a v obdivu k oněm tajemným silám, z nichž se toto všechno zrodilo“.

Tato kosmická liturgie má podle Thomase Berryho dvě části. Za prvé je to drama neustále se obnovujících přírodních cyklů. To je drama, kterému byli a jemuž zčásti dodnes jsou jedinečně přítomni původní domorodí obyvatelé; to je kosmická liturgie, s níž se snažili koordinovat každou svou lidskou činnost. Za druhé je to příběh, který jsme začali poznávat až v naší době, což je ono neustále se odvíjející drama evolučního rozvoje vesmíru, sahající od doby jeho prvotního vzplanutí až do přítomné chvíle. To je onen nový tanec bytí, který v naší době může poskytnout obnovený význam prvnímu dramatu přírodních cyklů. Tento druhý aspekt nazývá Thomas Berry kosmogenezí.

„Dnes žijeme,” říká Berry, „ani ne tak v kosmu, jako v kosmogenezi; to znamená, že vesmír neustále vzniká skrze nevratný sled transformací, které se pohybují ve velkém oblouku vývoje od menšího k většímu řádu složitosti, od menšího k většímu vědomí.“ Musíme toto evoluční drama začít chápat nejen ve fyzickém, ale také v psychickém smyslu. Sekvence evolučních transformací ve vesmíru jsou podle Thomase Berryho chvílemi požehnání. Protože jsou v malém prožívány i v našich vlastních životech coby tvůrčí okamžiky, jsou též nástroji požehnání. Přítomnost obrovského rozsahu psychické dynamiky Země se stává zdrojem naší vlastní psychické energie s tím, jak „jsme na Zemi přítomni v další sekvenci její transformace“.

Zatímco jsme byli v minulých stoletích evolučním procesem nevědomě vedeni, dnes přišel čas, kdy v určitém smyslu musíme sami tento proces vést a oživovat. Abychom se dokázali takového úkolu chopit, „musíme cítit, že jsme podporováni touž mocí, která přivedla do bytí Zemi, která vetkla do vesmíru galaxie, která zažehla Slunce a uvedla Měsíc na jeho oběžnou dráhu.“ „Je to ona energie, díky které vyrostly ze Země různé formy života a která v člověku dospěla do zvláštního modu reflexivního vědomí. Je to táž síla, která nás vedla jako lovce a sběrače více než miliónem let putování; je to táž životní síla, která nás přivedla k zakládání našich měst a která inspirovala po celé věky myslitele, umělce a básníky. Ty samé síly jsou zde stále přítomné; skutečně bychom mohli v této době pocítit jejich dopad a pochopit, že nejsme izolováni uvnitř mrazivého vesmíru s břemenem nejisté budoucnosti a bez podpory nějaké jiné obsáhlejší moci.“ „V dřívějších dobách jsme slavili okamžiky sezónní obnovy; nyní musíme oslavovat také po sobě jdoucí transformační chvíle v rámci vznikajícího vesmíru. Tento příběh vynořujícího se vesmíru je dnes naším hlavním posvátným příběhem“.

„Zatímco náš smysl pro posvátné nemůže být nikdy obnoven přesně tak, jak existoval v dřívějších staletích, lze ho obnovit v mystice Země, v epice evoluce. Cesta k přijetí úplného duchovního dědictví lidského společenství, stejně jako celkového duchovního dědictví vesmíru, je dnes otevřena pro každého člověka. Uvnitř tohoto kontextu lze překonat náboženské antagonismy minulosti, oživit konkrétní tradice a znovu objevit prožitek účasti v posvátném vesmíru, který kdysi dynamizoval a udržoval lidské záležitosti“. Když jsme přítomni posvátné liturgii v jejích kosmických i kosmogenetických aspektech, oslavujeme vesmír.

Meta-náboženské hnutí

Přechod, který je nezbytný od kenozoické k ekozoické éře, může být podle Thomase Berryho přirovnán jen k velkým klasickým náboženským hnutím – ke vzniku buddhismu, hinduismu, judaismus a taoismus, k rozšíření křesťanství a k vzestup islámu. Každé z těchto hnutí v sobě zahrnovalo rozsáhlou změnu vědomí a novou orientaci v životě. Tato hnutí se šířila prostřednictvím intelektu, ale asi ještě víc jakousi nevědomou silou, která vstoupila do lidského ducha a která změnila lidskou kulturu. Thomas Berry mluví o přicházející transformaci jako o meta-náboženském hnutí. Jedním z významů předpony „meta“ je „komplexnější“ nebo „přesahující“ a právě to je smysl, v němž Berry příponu „meta” používá. To, co si představuje, je komplexnější a přesahující náboženské hnutí. Toto hnutí je obsáhlejší v tom, že zahrnuje nejen určitý segment lidského společenství, ale celé lidské společenství a celý geobiologický systém planety. Je přesahující, protože stávající náboženské tradice a stávající kultury vyzývá, aby vstoupily do nového kontextu a do nové dimenze posvátné zkušenosti.

I když je toto meta-náboženské hnutí založeno na funkční kosmologii, postavené na příběhu vesmíru, na duchovní dimenzi, odvozené z pochopení tajemného rozvoje sebeorganizujících kreativních procesů emergence, na obnově intimního vztahu s mimolidskou přírodou a na výzvě k tvůrčí účasti ve velkém díle, překračuje každou racionální analýzu do sféry oslavy. „Protože vesmír se dá nakonec vysvětlit jen v kontextu oslavy. Je celý překypujícím vyjádřením samotné existence“.

My lidé s naší zvláštní schopností vědomého sebeuvědomování se v této obrovské kosmické liturgii stáváme oslavenci. Děláme to pomocí tance, tak jako to dělá v Severní Americe kmen Lakotů ve velkém Tanci slunce. Děláme to skrze oživení archetypálních symbolů – Velké cesty, Smrti a Znovuzrození, Kosmického stromu a Posvátného středu –, přepracovaných do kontextu příběhu rodícího se vesmíru. Děláme to také pomocí obnovy duchovní disciplíny a společných obřadů, které jsou oživovány s vědomím rodící se krásy existence a krásy posvátného procesu, jenž toto všechno vytvořil a který to udržuje v bytí a jenž nás vyzývá k tvůrčí participaci na budoucnosti.

A my se do této oslavy zapojujeme nejen s příslušníky našeho vlastního druhu, ale se všemi ostatními druhy. Neboť náboženství, a tedy i toto meta-náboženské hnutí, je ve své nejhlubší dimenzi dynamickou realitou. Tato velkolepá liturgie nepředstavuje jen oslavu toho, co je, ale i toho, co může být. Angažovat se v oslavování toho, co může být, znamená mít moc uvědomit si potenciál toho, co může nastat a uzdravit se.

Když se připojujeme k tomuto meta-náboženskému hnutí se všemi lidmi na Zemi různého původu a různých tradic i se všemi dalšími bytostmi ve větším společenství života, oslavujeme vesmír.