Žít znamená tančit s neznámým partnerem, jehož kroky nemůžeme nikdy zcela předvídat …
David Abram (Neviditelný svět)
Jak překonat onen distancovaný postoj, který je charakteristický pro náš západní objektivizující přístup k realitě a jak se znovu „vrátit do světa“, jak ho znovu oživit a obnovit náš etický vztah s ním? Jak se otevřít synergii s lidmi a s ostatními zvířaty a rostlinami i s většími životními systémy a jak začít myslet a tvořit „zevnitř světa“?
Freya Mathews je významná australská ekofilosofka, jejíž hlavní zájem se soustřeďuje na panpsychismus a na ekologickou metafyziku, na kritiku metafyziky modernity. Zároveň zkoumá možnosti rozvoje nové ekologické civilizace a v této souvislosti ji zajímají domorodé perspektivy udržitelnosti (zejména australská a čínská) a to, jakým způsobem by mohly být přizpůsobeny kontextu současné globální společnosti. Zabývá se rovněž etikou a obnovou divočiny v kontextu antropocénu. Je autorkou několika důležitých knih – The Ecological Self (Ekologické já / 1991); For Love of Matter / A Contemporary Panpsychism (Pro lásku hmoty / Současný panpsychismus / 2003); Reinhabiting Reality: Towards a Recovery of Culture (Znovuoživení reality: za obnovou kultury / 2005) ad.
Text první části této referující přednášky o filosofii Freyi Mathews, přednesené 11. srpna na pátém semináři Potulné univerzity přírody „Vše kolem mne jako já žije, cítí …/ cesty k regenerativní kultuře“ (10.-15.8. 2020), vychází především ze dvou autorčiných textů: „Thinking from Within the Calyx of Nature (In: Environmental Values 17, 1, 2008) a „Do the Deepest Roots of a Future Ecological Civilization Lie in Chinese Soil? (přednáška na sympoziu „Learning from the Other: Australian and Chinese Perspectives on Philosophy“ 2014-2015; publikováno Australian Academy of the Humanities v roce 2016) a dále z její knihy For Love of Matter / A Contemporary Panpsychism (SUNY Press, Albany 2003).
Komunikativní panpsychismus
Panpsychismus, který Mathews rozvinula, překonává dosavadní představu dualismu mysli a hmoty. Jde o metafyziku, která v jistém rozšířeném smyslu připisuje mysl nejen vybraným peronáliím – lidem, zvířatům, rostlinám nebo čemukoliv dalšímu –, ale samotnému světu ve smyslu jeho jednoty. V panpsychismu jsme vyzýváni, abychom vnímali svět jako subjekt sám o sobě se svými vlastními právy, účely a významy i se svými vlastními komunikativními schopnostmi, se sklonem komunikovat s jednotlivci svými vlastními specifickými emanacemi. Kdekoliv se toto komunikativní zapojení (participace) odehrává, děje se v poetickém řádu – v řádu poetického zjevení –, který se může rozvinout současně s kauzálním řádem. Tento poetický řád, řád smyslu, přesahuje kauzální řád, ale v žádném případě ho neporušuje. Svět je tudíž druhem duchovní „bytosti“ – je Jedním, které může komunikovat s Mnoha – s Deseti tisíci věcmi -, jež jsou jeho vlastními konečnými emanacemi.
V rámci panpsychismu jsou všechny věci, včetně samotné Země, integrální s látkou živého kosmu, vše je týmž vnímajícím, cítícím plátnem. Mysl je základním aspektem hmoty, stejně jako je hmota základním aspektem mysli: jsme součástí světa, který má hloubku, stejně jako strukturu, význam stejně jako formu. Z perspektivy panpsychismu představuje kosmos jeden celek, Jedno souvislé pole mysli/hmoty, které se ve své evoluci diferencuje do Mnoha sebe sama uskutečňujících a sebe sama si vědomých bytostí. Tyto bytosti, toto společenství subjektů, se oslovují ve vzájemném kontaktu (setkávání) a vzájemné komunikaci a společně tvoří poetickou ekologii: ve svém základu erotické bytí – jsou dotýkány světem a zpětně se ho samy dotýkají. Například je dnes široce akceptováno, že stromy v lese nejsou souborem jednotlivců, ale že se nacházejí v ustavičné vzájemné komunikaci mezi sebou a s houbami, které prostupují jejich kořeny.
V této vztahové ekologické realitě se společně s kauzálním řádem rozvíjí také komunikativní řád, čili řád významu. Tento komunikativní řád významu se samozřejmě neuskutečňuje v lidském jazyce: je to nezbytně poetický řád, sdělující význam v obrazech a metaforách, které neprobíhají ve slovech či myšlenkách, ale prostřednitctvím materiální formy v jazyce věcí. Moderní lidé se tomuto poetickému řádu odcizili: pokud chápeme svět jen jako hrubý inertní objekt, pak se nám bude takto ukazovat. Ale pokud ho invokujeme jako živoucí jsoucnost, pak můžeme – jsme-li tomu otevřeni – obdržet významuplnou odpověď.
Freya Mathews nazývá tuto perspektivu dotazování „komunikativním panpsychismem“, respektive ontopoetikou – její hlavní praxí či metodou je invokace, vzývání. Jestliže svět záměrně vzýváme jako živé bytí, pak se může ozvat, může reagovat, může nám odpovídat. Naše invokace se může dít skrze milující přítomnost a naladění, skrze píseň, modlitbu, skrze putování, skrze obřad nebo festival. Skrze jazyk mýtů a archetypů i skrze jazyk tradičního náboženství. Podle Freyi Mathews naše životy v sobě skrývají možnosti poetické manifestace, které jsou daleko rozsáhlejší než manifestace definované materialistickými pojmy moderní společnosti. Praxe invokace nám umožňuje oslovit svět přímo v naději, že nám může odpovědět gesty, která projevují důvěrné naladění.
Freya Mathews dochází k závěru, že pokud bude svět tímto způsobem chápán, budou muset být naše základní existenciální způsoby revidovány. Už nebude vhodné, abychom v první řadě usilovali o poznání světa v tradičním vědeckém smyslu, ale spíš se budeme snažit se s ním setkat, aby v nás vyvolal svou reakci. Ani pro nás nebude vhodné, abychom přebírali „velení nad světem“, který má své vlastní účely a významy. Spíše bychom jej měli nechat být – měli bychom mu umožnit, aby se vyvíjel svým vlastním způsobem.
Tento princip „nechat být“ znamená, že bychom měli provádět své činnosti takovými způsoby, aby se vracely zpět do přírodních cyklů – jež vytvářejí naše živobytí –, aby jej udržovaly. Samozřejmě, že z naší strany budou nezbytné i nějaké proaktivity, nicméně už to nutně nemusí znamenat manipulaci se světem, jeho kontrolování, instrumentalizaci a vnucování našich vlastních záměrů. Typ akce, který kutlivujeme ve službách našich potřeb může sledovat spíš linii synergie než linii intervence a kontroly a vnucování sebe sama druhým. Místo toho se můžeme naučit identifikovat vzorce energetického proudění, které jsou již ve hře za účelem „svezení se“ s nimi. Namísto, abychom tato proudění přetínali či zkracovali ve snaze dosáhnout svých předem plánovaných vlastních cílů, si je můžeme podle Mathews vybrat částečně s ohledem na to, co je možné uskutečnit ve světě tak, jak je, tak, jak se již sám vyvíjí; a následně pak využít existujících vzorců energetického proudění, abychom se k těmto cílům dostali.
Přitom zjistíme, že velká část našich každodenních činností jak na osobní, tak na společenské rovině může být přeorganizována podle synergických spíš než podle vnucovacích a řídících linií. Spíš než abychom si stanovovali těžko dosažitelné cíle nebo v sobě skrývali exotické touhy – které, ve snaze je uspokojit, obracejí náš svět naruby – můžeme na osobní úrovni pracovat se zrnem daného a nikoli proti němu. Fungování v synergickém modu podle Mathews vyžaduje flexibilitu, odpoutanost od pevných představ a předem určených cílů a oko pro příležitosti jakmile a když se nám objeví. „Možná vás to nedostane tam, kde jste si mysleli, že chcete být, ale dostane vás to na to místo, které bude pro vás vhodné, až tam dorazíte.“
Jak si osvojit morální pohled na přírodu? / „teorie“ versus „strategie“
Freya Mathews se ve svých esejích opakovaně vrací k úvahám, zda je klasická západní filosofie vhodným nástrojem pro navození potřebného „morálního pohledu“ na přírodu. Podle australské filosofky v sobě morální přístup zahrnuje empatii pro vnitřní realitu druhých bytostí, cit, který, jak tvrdí, je vyvoláván spíše procesy synergické interakce než druhem racionálního uvažování, na němž je klasicky postavena filosofie. Ale jakými způsoby se můžeme spojit s jinými než lidskými životními formami a systémy? Zatímco synergie se zvířaty nepředstavuje žádnou zásadní potíž, synergie s většími životními systémy nás přivádí do epistemologických oblastí zkoumaných jen na okrajích západní tradice, jako je například Goethova romantická alternativa k vědě.
Mathews se tedy táže, jaký druh poznání neboli jaký druh myšlení se podílí na dosažení etického uvědomění si přírody. V této souvislosti srovnává a podrobně rozebírá, odvolávajíc se přitom na článek francouzského filosofa Francoise Julliena („Did philosphers have to become fixated on Truth?“. In: Critical Inquiry, Summer 2002), dva protikladné způsoby myšlení: jeden charakterizuje jako „theoria“ a druhý jako „strategie“ (nebo synergie). Staví přitom do kontrastu postavu starověkého řeckého filosofa s postavou starověkého čínského mudrce. Tam, kde řecký filosof hledal pravdu, to znamená abstraktní schéma, které by přesně reprezentovalo realitu, se čínský mudrc zaměřoval na shodu, na soulad. Snažil se identifikovat tendence či dispozice, které fungují v konkrétních situacích a které by se daly využít pro jeho vlastní nejlepší prospěch nebo pro prospěch druhých. Myšlení mudrce zůstávalo tedy neoddělitelně spojeno s činností, s realitou spíš než aby se od ní vzdalovalo a stalo se tak jako myšlení Řeků epistemickým účelem samo o sobě. Tento kontrast nazývá Mathews kontrastem „teorie“ a „strategie“.
Teoretik se zabývá určitou formou abstraktního myšlení, spojeného s hledáním pravdy o realitě. Vybírá si pojmy z psychokognitivní sítě svého myšlení a pomocí další abstrakce je zostřuje do přesně definovaných abstraktních kategorií. Během tohoto procesu posouvá své zaměření od samotného světa jakožto objektu svého poznávání k těmto zhmotnělým kategoriím, jež pokládá za ideální entity samy o sobě. Pomocí procesu dedukce a dokazování může nakonec vytvořit schéma, které je považováno za přesně odrážející a reprezentující určitý aspekt reality. Pravda o realitě, nebo o nějakém jejím aspektu, je trvalá. Ve skutečnosti je věčná: svět se mění, ale pravda o světě se nemění. Věci vznikají a mizejí, ale pravda o věcech je nadčasová. Cílem myšlení je tudíž pochopit pravdu a pochopení pravdy je samo o sobě cílem. Teoretikova pozornost se odklání od „vnějšího“ světa do této nadčasové abstraktní vnitřní říše kategorií a myšlenkových konstruktů. Na rozdíl od vnějšího světa jsou tyto konstrunkty teoretikovou vlastní tvorbou, sestavovanou a prověřovanou uvnitř vlastního divadla jeho intelektu. V důsledku toho má teoretik sklon se podvědomě chápat jako autor nebo jako aktivní subjekt ve vztahu ke světu, který prožívá jako pouhý konstrukt čili jako pasivní objekt. V procesu vnímání světa skrze optiku teorie se tak starověký filosof podvědomě vzdálil od světa, jako architekt schématu nemohl být zahrnut mezi jeho obsah.
Toto obrovské zhmotnění myšlení se stalo pro Západ záležitostí pohledu na svět v tomto věčném zrcadle, v němž se realita ukazuje ze zvláštní nedotknutelné abstraktní stránky – zrcadlí svět až do posledního detailu, nicméně netečný a neschopný jednat vzhledem k pozorovateli nebo jím být ovlivněn. Tento dualismus je funkcí subjekt–objektového rozdvojení, které provází sám akt teoretizování. Bude proto implicitně blokovat jakýkoli názor, který přisuzuje celému světu subjektivitu, působení, inteligenci, účel a jsoucnost. Způsob vztahu k realitě, který je podněcovaný tímto dualistickým názorem, povede tudíž k předpokladu, že svět je pouhý objekt a proto ho může teoretik použít, jak uzná za vhodné. Tím, že lidská mysl učinila pravdu svým cílem, se od reality jemně odtrhla a stala se jejím divákem. Proměnila se v odtažitého pozorovatele dramatu, pozorovatele, který je zevnitř samotného dramatu neviditelný, a v tomto smyslu jí byl udělen status, který je odlišný od prvků tohoto dramatu, od prvků materiální reality. Šlo o novou formu činnosti subjektu, který už nevyjednává se světem zevnitř, ale, který ho objektivizuje v teoretickém „zrcadle“ a poté v tomto zrcadle plánuje a nacvičuje akci, než ji uskuteční ve vnějším světě. Tato vykalkulovaná forma činnosti vyústila nakonec v moderní době do neslýchané účinnosti. Dualistický názor, který odkázala Západu teoretická orientace filosofie – a který je zabudován do samotného procesu teoretizování – zajišťuje, že činnost, která vychází z teorie, nebude nikdy přizpůsobivá a vždy bude v podstatě instrumentalistická, A taková je dnes naše civilizace. Ve skutečnosti nás sama tato orientace filosofie (orientace na zkoumání pravdy) přivedla ke krizi životního prostředí. Věda jakožto odnož západní filosofie zrodila modernitu, instrumentalistickou formu civilizace par excellence, která po celém světě rozšířila industrializaci. Sice ke zdánlivě velkému prospěchu lidí, ale za smrtelnou cenu pro přírodní prostředí.
Naproti tomu strategické vědomí je ve své podstatě nedualistické. Stratég, spíš než aby ustavoval vnitřní subjekt–objektové rozdvojení a zabýval se realitou jako pasivním konstruktem svého vlastního myšlení, zůstává ponořen do proudícího pole konkrétních jednotlivostí a tlaků, jež neregistruje jako součást abstraktní totality v epistemickém vzdálení se od svého subjektu; zabývá se realitou z hlediska jejího bezprostředního vlivu na činnost svého do ní plně zapuštěného neduálního já. Prostřednictvím strategického experimentování rychle zjišťuje, že nejlepší způsob, jak vyjednávat v rámci pole vlivů, do něhož je ponořen – které zahrnuje průřezové vůle či snahy (konativity) druhých bytostí – je obecně se těmto vlivům přizpůsobit. To znamená, že nejlepší způsob, jak v rámci takového pole vyjednávat, je učinit své vlastní cíle a záměry, co nejvíc konzistentní s okolními vlivy a konativitami, a nesnažit se jim svou vlastní vůli vnucovat. To je samozřejmé vzhledem k tomu, že vůle, která dosáhne svých cílů způsoby, které byly nejlépe vypočítány, aby šetřily její vlastní energii, bude nejvíc způsobilá pokračovat v uchovávání a v růstu své vlastní existence. Takže strategie – což je vlastní pole působnosti čínského mudrce – odkazuje k wu wei, k cestě nejmenšího odporu. Lze ji chápat nejen ve smyslu vzdávání se svých vlastních cílů v respektu vůči cílům druhých, ale spíše jako přizpůsobování se našich cílů cílům druhých a jako využívání energie, která už je v našem prostředí ve hře pro naše další vlastní cíle.
Stratég zároveň objevuje, že wu wei představuje přirozenou modalitu všech bytostí. Z tohoto důvodu je to strategie, která bude přirozeně zvolena pro všechny bytosti. Při objevování wu wei stratég přemýšlivě, i když bez pomoci teorie, objevuje též cestu veškeré přírody, v Číně se tento způsob nazývá Tao.
Freya Mathews dochází k závěru, že dominantní paradigma, na němž stojí západní filosofie, nás nemůže přivést k morálnímu hledisku, co se týče našeho vztahu k přírodě, protože tento postoj – tato „cesta pravdy“ – nás od reality vzdaluje, a také proto, že pojem pravdy je ve své podstatě konfliktní, výlučný. Zhrnuje to stručně takto: “Jelikož racionální uvažování či filosofický rozum ve své tradiční podobě vnitřně nepřispívá k morálnímu hledisku ani svou podstatou není emancipační, co se týče našeho vztahu k přírodě, nejeví se být nejvhodnějším nástrojem pro vyvolání morální oddanosti vůči přírodě. To neznamená, že bychom se měli ekologické filosofie vzdát, ale spíš to znamená, že by filosofie spolu s dalšími formami poznání, jako je věda, měla být začleněna do praxe myšlení, která je sto morální hledisko vyvolat.“
Synergie a tango-etika
Freya Mathews vyslovuje v této souvislosti hypotézu, že takovéto morální hledisko je možné vyvolat prostřednictvím reflexivní participace ve tvůrčí spoluakci (co-action), což je forma společné akce, kterou lze charakterizovat jako synergii. Být schopen morálního přístupu jednoduše znamená mít schopnost vidět a cítit svět z pohledu druhých. Je to schopnost „vstoupit do bot“ druhých bytostí a nahlížet věci tak, jak je ony vidí; cítit věci tak, jak je ony cítí, organizovat svět kolem jejich zájmů, potřeb a tužeb. Být schopen vidět svět tak, jak ho vidí druhý, znamená cítit sílu perspektivy toho druhého, znamená to být touto pespektivou posunut.
Mathews uvádí, že synergií míní jakoukoli formu záměrné interaktivity mezi dvěma či více stranami nebo částmi, které se navzájem spojují tím způsobem, že díky tomu vzniká něco nového a většího, než je kterákoli z těchto částí, ale přitom věrného vnitřnímu principu každé z nich. Každá část se této spolupráci spontánně přizpůsobuje anebo své záměry či své způsoby vyjadřování rozšiřuje v reakci na své angažmá s ostatními částmi. Na synergii je charakteristické, že umožňuje velmi bezprostřední prožitek intersubjektivity. Impuls kreativně se vyjádřit je v synergických interakcích utvářen v samotném okamžiku jejich vzniku odpovídajícím impulsem druhého člověka. V tvůrčí součinnosti s vámi objevuji nové možnosti vlastního sebevyjádření, možnosti, které bych sám nikdy nemohl objevit. Tyto nové formy sebevyjádření, které ve mně spontánně vznikají v reakci na vás, jsou více jedinečně mé, než by mohla být jakákoli moje samomluva; přesto jsou zároveň jak moje, tak vaše. Podstatou synergie je spontánnost. Vaše sebevyjádření se mění mým sebevyjádřením dřív, než rozpoznám, co je vlastně moje; není zde čas hledat váš odraz v zrcadle pravdy a pochopit vás jako objektivizovanou totalitu, vypočítávat svou odpověď na vás zprostředkovaným způsobem. V synergii vaše subjektivita působí okamžitě na mou subjektivitu. Uprostřed tohoto procesu vás už nemohu zakoušet jako externalizovaného druhého, jako pouhý objekt ve světě objektů. Díky tomu nemohu ve svém epistemickém přístupu k vaší vnitřní realitě, k realitě vaší subjektivity, selhat. V souladu s tím mám nyní základ pro morální hledisko v prožitkovém uvědomění.
„Vše, co je dál požadováno, je reflexe: skrze reflexi si uvědomuji, že vaše subjektivita, kterou jsem zažila zevnitř (z nitra) pramene své vlastní subjektivity, jako by byla mé druhé já. Nejste plně ohraničenou, plně konzistentní a určitou jednotou, kterou vidím před sebou v kompaktním tvaru vnějšího těla. Spíše jste, stejně jako jsem já sama, dynamickým, neohraničeným, neurčitým polem rozptylujícího se, rozpouštějícího se a rozkládajícího se prožitku, který se rozsvěcuje záblesky nadšení, vzrušení a očekávání a který se zatahuje mraky pochybností, obav i zklamání. Při dospívání k tomuto uvědomění jsem vám už vklouzla pod kůži a vidím za iluzi vašeho objektového aspektu jako kompaktní a kompletní jednoty těla, kterou představujete. Nyní si uvědomuji, jaké to je být vámi. Vstoupila jsem do vašich bot. Osvojila jsem si morální pohled.“
Mnohé aktivity včetně diskuse, konverzace, pohotové odpovědi, sexu, hudby a tance, lze provádět synergicky (a všechny tyto činnosti mohou být – a často jsou – prováděny nesynergicky). Vezměme si například tanec: ve formách jako je tango a kontaktní tanec, nejjemnější pohyby jednoho partnera utvářejí pohyby toho druhého právě tímto bezprostřením a spontánním způsobem. Každý partner obohacuje své vlastní stylistické možnosti tak, že kreativně reaguje na styl toho druhého. V rámci divadelního tréninku, v tzv. „impulzivní práci“, se jednotlivci ve skupinách v ustavičně se rozvíjejících plynoucích vzorech pohybů neustále svými vlastními pohyby spontánně přizpůsobují pohybům druhých.
Mohlo by se zdát podivné pojímat tango a kontaktní tanec jako cvičební terén pro morální uvědomění. Freya Mathews se domnívá, že je tomu tak proto, že jsme si v naší západní civilizaci zvykli o morálce a etice uvažovat v rámci zákonů a omezení, v rámci omezování soukromého sobeckého zájmu, spíše než v kontextu většího a proměnlivějšího pole možností pro zprostředkování, tzn. v kontextu pole intersubjektivity. Z tohoto pohledu je morálka stavem vědomí spíše než definitivním principem nebo specifickou dispozicí. Jde o to vždy jednat v kontextu pociťovaného uvědomování si subjektivity druhých. Mohu toto uvědomění mít a přesto se příležitostně chovat k druhým „špatně“: Nebudu mít ani pevný racionální princip ani ctnostnou povahu, abych zajistila, že se vždy budu chovat s úctou nebo se soucitem, říká Mathews. Jako tanečnice tanga se k tomu druhému mohu obracet nebo se od něj odvracet, mohu jím být přitahována, nebo naopak jím mohu být rozčilená či zmatená. Nikdy však nebudu lhostejná. Nikdy toho druhého nebudu vnímat pouze jako vnější objekt – buďto s ním bude jednáno nelidsky, tak jako se chová ke druhým nemorální člověk, nebo s ním bude zacházeno s principiální úctou, tak, jak se chová osoba, která jedná z poctivosti nebo z morálního principu. Není tedy úplně nevhodné uvažovat o tomto etickém přístupu jako o jakési tango- etice, etice bezstarostné i chybující, někdy si i odporující a tudíž nekonzistentní, ale nikdy autistické a vždy plně vetkané do pole neústupně přítomných subjektivit.
V mé subjektivitě společně koexistují všechny mé potenciály, protikladné i jiné, které konstituují rozptýlený, nicméně nedělitelný význam, který sjednocuje a formuje mou subjektivitu a tudíž i mou konativitu (vůli jednat). Když se tedy synergicky spojuji s jinou entitou, intuitivně z jejich zjevných pohybů – malých okamžiků jejího sebevyjádření – vyvozuji větší, vždy skryté a nikdy plně vysvětlitelné významy, které se projevují v těchto jejích malých pohybech. Poté dovolím, aby moje malé pohyby byly těmito většími skrytými (implikátními) významy ovlivněny. To, co obě strany v okamžicích jejich synergie spojuje, jsou větší významy nebo vzorce, které informují jejich příslušná konativní jádra; tyto větší významy nebo vzory se na okamžik prolnou do nových významů nebo vzorů, které jsou – vždy jen na okamžik a částečně – explikovány v jejich společných pohybech.