„Skrze ducha času se valí nový proud změn, který s sebou přináší touhu po akci, po zásadní změně a po opětovném začlenění lidstva
do společenství Země.“
Cormac Cullinan
Toto je zkrácený text přednášky o právech přírody na osmém semináři Potulné univerzity přírody spolku Pilgrim Anima Animalia a práva přírody v Horním Maršově, přednesené 10. srpna 2023.
Strmě narůstající krize životního prostředí planety – zvláště naprostý kolaps snah o řešení krize klimatu a záchranu Amazonského pralesa, ztráta biodiverzity či potřeba ochrany domorodých a místních komunit před drancující těžbou surovin – vedla v prvních dvou desetiletích 21. století v Severní a Jižní Americe ke zrodu globálního hnutí za práva přírody, které se dnes šíří po celém světě.¹ Po zrušení otroctví v 19. století a po prosazení práv žen ve 20. století představuje hnutí za práva přírody další velkou revoluci na poli práva, která bude nepochybně jedním z určujících rysů společenské transformace v 21. století. Je čím dál zřejmější, že současný sebedestruktivní trend naší civilizace, která v mnoha oblastech překračuje planetární meze udržitelnosti, nebudeme schopni odvrátit, pokud zásadním způsobem nezměníme stávající právní filosofii, postavenou na myšlence výlučného lidského vlastnictví země a všech druhů a pokud dál budeme slepě usilovat o ničím neomezený hospodářský růst.
I když se v rámci současného environmentálního práva podařilo dosáhnout některých úspěchů – například na poli ochrany práv určitých zvířat, respektive ochrany ohrožených druhů – přesto současná environmentální legislativa není schopná zabránit progresivnímu poškozování a ničení celých ekosystémů. Americký právník Thomas Linzey, zakladatel hnutí „za práva obcí“ v USA, uvádí, že environmentální zákony jednoduše „povolují“ znečišťování životního prostředí. Podle právníka Josepha Gutha environmentální právo není sto vypočítat ani „zvládat“ kumulativní dopady lidských činností a realitu ekologických limitů. Kulturní historik Thomas Berry uvádí, že západní průmyslové společnosti žijí ve falešném dualismu, který umožnil vytvoření environmentálních zákonů, které přírodu dostatečně nechrání; mnoho právních a politických systémů legitimizuje či přímo podněcuje exploataci Země. V rámci současných environmentálních zákonů tedy nemůžeme dosáhnout ekologické udržitelnosti.
Klíčovými příčinami naší neschopnosti účinně pečovat o přírodní svět jsou tři „škodlivé ideje“, jak to vyjádřil kanadský právník David R. Boyd, autor knihy The Rights of Nature (2017). První je antropocentrismus, široce sdílená víra o naší lidské oddělenosti od přírody a naší nadřazenosti nad ní. Považujeme se za vrchol evoluce a veškerý mimolidský svět chápeme jako naše vlastnictví, jako objekt či zdroj, jenž máme právo jakkoli využívat pro svůj vlastní prospěch. Z tohoto pohledu současné právo artikuluje pouze naše nároky, ale prakticky žádnou odpovědnost vůči tomu, co vlastníme. Přírodní svět, který je vystaven našim nekončícím potřebám, nevnímáme jako živou entitu, jako subjekt s vlastními zákonnými právy. Prizmatem této majetnické perspektivy usilujeme o neomezený hospodářský růst, který je hlavním cílem prakticky všech vlád a podniků a setrvale převažuje nad zájmem o životní prostředí.
Antropocentrismus a jeho revize
Výše uvedené antropocentrické představy mají hluboké kořeny, jež sahají daleko do minulosti. Už starověký řecký filosof Aristoteles věřil, že člověk má právo zvířata, coby podřadné tvory, vhodně využívat jako zdroje. S Aristotelem a Platónem je spojován také vznik konceptu „žebříku života“, který zvířata a rostliny hierarchicky uspořádal. Ve středověku na něj navázali křesťanští filosofové, kteří vytvořili tzv. Velký řetězec bytí, který určoval přísnou hierarchii všech životních forem, podle níž jsou lidé na vrcholu tohoto řetězce hned pod Bohem a anděly. V křesťanské Genesis se uvádí, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a udělil mu vládu nad vším stvořením, „nad celou zemí i nad každým hadem, který se po ní plazí“. Tento postoj pak ještě více zesílil s nástupem vědecké revoluce v 17. a 18. století, kdy se postavení zvířat, která začala být považovaná za pouhé stroje, ještě víc zhoršilo.
Antropocentrické představy o lidské nadřazenosti dnes vyznávají nejen libertariánští filosofové, ale nacházíme je dokonce i v přelomových mezinárodních dohodách o životním prostředí, jako je Stockholmská deklarace z r. 1972, která hlásá, že: „Ze všech věcí na světě jsou lidé nejcennější.“ Z tohoto pohledu jsou v centru zájmu o udržitelný rozvoj primárně lidské bytosti. Představa zásadní lidské odlišnosti od jiných zvířat a naší nadřazenosti nad nimi tak dodnes prostupuje západními právními systémy.
Nicméně v posledních letech jsme s překvapením zjistili, že vlastnosti, kterými jsme si zvykli popisovat naši lidskou nadřazenost nad ostatními zvířaty, nelze vztahovat pouze na náš lidský druh. Že námi tolik ceněné charakteristické znaky lidství, jako jsou inteligence, emoce, jazyk, používání nástrojů, paměť, kultura, předvídavost, spolupráce, altruismus a sebeuvědomění jsou vlastní i mnoha dalším našim zvířecím spoludruhům, o čemž dnes už máme přesvědčivé vědecké důkazy. Vědecké poznání inteligence a vědomí zvířat zaznamenalo v posledních desetiletích obrovský pokrok. Není například pochyb o tom, že delfíni, velryby, primáti a sloni, ale i četní ptáci jsou vysoce inteligentní. Mýty o lidské nadřazenosti a výjimečnosti tak byly vědou přesvědčivě vyvráceny. Rozdíl mezi lidmi a ostatními živočichy se týká „stupně, nikoli druhu“, jak to kdysi lapidárně vyjádřil Charles Darwin. A obdobně uvádí primatoložka Jane Goodallová: „… mezi námi a zbytkem zvířecí říše neexistuje žádná ostrá hranice. … Nejsme jedinými tvory na planetě, kteří mají osobnost a mysl schopnou racionálního myšlení a pocitů.“
Naše uvědomování si a oceňování hodnoty ostatních zvířat, jiných druhů i Země dnes zjevně prochází zásadní proměnou, která zpochybňuje každý aspekt moderního života. Vědci, kteří se specializují na klasifikaci druhů, nedávno změnili naše místo v taxonomii přírody – do rodiny Hominidae, která byla dříve vyhrazená pouze pro lidi, dnes umísťují všechny velké opice (šimpanze, gorily, orangutany). Objevil se též nový vědní obor anthrozoologie, který zkoumá pozitivní účinky vzájemných vztahů mezi lidmi a ostatními živočichy, tzv. human-nonhuman-animal studies (HAS). Dosud se však bohužel nezměnily naše zákony a činy tak, aby dokázaly s touto evolucí našich hodnot držet krok.
Otázka vlastnictví
To, že je příroda pouhým souborem věcí, určeným k lidskému užitku, představuje jeden z nejméně zpochybňovaných konceptů naší společnosti. V 18. století napsal slavný anglický právník Williame Blackstone (1723-1780), že „Země a všechny věci na ni jsou obecným vlastnictvím lidstva z bezprostředního daru stvořitele, z nějž jsou vyloučeny všechny ostatní bytosti.“ Takže, jak to glosuje Boyd: „ … i když žijí na Zemi miliony živočišných druhů, jediný druh hyperinteligentních primátů – Homo sapiens – si prostřednictvím zákonného vlastnictví činí nárok na téměř každý metr čtvereční ze 148 milionů kilometrů čtverečních souše na planetě.“ Dnes už téměř neexistuje „terra nullius“, „země nikoho“, neobývaná naším lidským druhem. I s širým mořem se zachází jako z celosvětovým společným majetkem pro lidské využití, jako se sdíleným zdrojem. A navíc se dnes začíná stávat realitou i dříve nemyslitelná hloubková podmořská těžba.
Kromě toho, že vlastníme veškerou zemi, nárokujeme si také vlastnictví všech druhů, které na ni žijí. Zvířata jsou považována za majetek, za věci nebo předměty, dokonce za zboží, které se v očích zákona neliší od bot, židlí nebo cetek, což se týká jak domácích, tak volně žijících zvířat. Vlastnictví zvířete zahrnuje právo jej vlastnit, užívat ho, přemísťovat jej, prodávat ho, dokonce ho zlikvidovat a vyloučit jiné osoby z jeho užívání. Volně žijícící zvířata jsou ve vlastnictví státních a provinčních vlád a bez ohledu na to, kde žijí, patří lidem.
Jsme-li jediným druhem s právy, pak jsme taky jediným druhem, na kterém skutečně záleží. Stali jsme se vládci světa a jedinou normou reality a hodnoty. Jelikož naše zákony rozšiřují lidské právo osobního vlastnictví na všechen ostatní život, stává se nelidská příroda, zvláště pak miliardy ostatních živočišných druhů na planetě, z hlediska právního systému doslova psancem. Andrew Angyal v této souvislosti upozorňuje: „Jestliže neexistuje žádné právo pro cokoli jiného, co není lidské, a neexistuje ani jeho ochrana, potom vůči mimolidskému světu zakládáme predátorský vztah. Když začínáme spotřebovávat vše, co není lidské, riskujeme tím, že ztratíme svou vlastní lidskost, která může být definována pouze v kontextu obsáhlého společenství Země.“
Doktrína objevu a poučení od domorodých kultur
Náš koncept soukromého vlastnictví je nicméně dodnes cizí domorodým kulturám. Jak to lapidárně vyjádřil náčelník Oren Lyons, příslušník indiánských kmenů Onondagů a Seneků a člen Rady náčelníků Irokézské konfederace: „Soukromé vlastnictví je koncept, který se neslučuje s naším chápáním života a řekli bychom, že ani s realitou života. Soukromé vlastnictví je představa, lidská představa, která se rovná osobní chamtivosti.“
K zásadnímu střetu mezi západním konceptem vlastnického práva a domorodým zvykovým právem došlo při kolonizaci severní Ameriky evropskými osadníky, kteří tuto kolonizaci legitimizovali tzv. doktrínou objevu, vyhlášenou evropskými monarchiemi a podporovanou papeži. Podle této doktríny dávalo objevení území, dříve Evropanům neznámého, objevitelskému křesťanskému národu vlastnické právo na toto území; a také svrchovaná a obchodní práva nad domorodým obyvatelstvem, které na něm žilo. Tato arogantní idea tak mezi polovinou 15. století a polovinou 20. století evropským státům umožnila zmocnit se zemí obývaných nekřesťanskými domorodými národy. Přestože se papež František v roce 2015 v Kanadě a Bolívii omluvil za negativní roli, kterou církev sehrála v kolonizaci domorodých národů Severní a Jižní Ameriky, Vatikán dodnes neposkytl důkaz o zrušení papežských bul, které doktrínu objevu založily. Navíc ve Spojených státech tato doktrína stále zásadním způsobem definuje mezinárodní vlastnické právo a je využívána mezinárodními korporacemi i národními státy při těžbě zdrojů na domorodých územích po celém světě; a domorodé Američany v USA zbavuje nároku na jejich vlastní půdu.
Díky hnutí za práva přírody se však přesto dnes domorodé kultury začínají čím dál víc dostávat ke slovu a promlouvat ke stavu současného světa. Ukazují nám, jak prohlašuje „Základní výzva k uvědomění“, s níž se v roce 1977 obrátila na Organizaci spojených národů v Ženevě delegace indiánských vůdců, „že se naše společnost ubírá zásadně chybným směrem, že příroda není nepřítelem člověka, že je třeba přestat útočit na Matku Zemi bezuzdnými spotřebními praktikami a že chceme-li přežít, musíme přírodu považovat za svého přítele …“. Z tohoto pohledu v roce 2010 přijatá Deklarace OSN o právech původního obyvatelstva představuje, jak to vyjádřil Philip P. Arnold, nejen krok ke zlepšení života původních obyvatel, ale také „významný krok k přežití nás všech“.
Některé hlavní události, k nimž došlo v posledních dvaceti letech na poli práv přírody, se uskutečnily v intenzivní kooperaci s komunitami domorodých lidí a často jimi byly přímo iniciovány. Připomeňme historicky přelomovou implementaci zákonů o právech přírody do ekvádorské národní ústavy, přijaté v roce 2008, a národní Zákon práv Matky Země, který v roce 2020 přijala Bolivie. Oba tyto zákony přiznávají přírodě pozitivní práva včetně práva existovat, obnovovat se a regenerovat a přiznávají také širokou právní subjektivitu, která umožňuje každému vystupovat jménem přírody a hájit její práva. Domorodé komunity hrály také velmi důležitou roli při přípravě a vyhlášení Všeobecné deklarace práv Matky Země v roce 2010 na Světové lidové konferenci o změně klimatu v bolivijské Cochabambě. Tento dokument, který zásadním způsobem reviduje dosavadní filosofii mezinárodního práva, se stal základním kamenem aktivit Globální aliance za práva přírody a Mezinárodního tribunálu práv přírody, v nichž dnes působí řada domorodých aktivistů a vědců. Také přelomové přiznání právní subjektivity přírodnímu parku Te Urewera (2014) a řece Whanaganui (2017) na Novém Zálandě bylo iniciováno trpělivou dlouholetou činností domorodých maorských aktivistů, jako je Timoty Kruger. Tato právní revoluce, jak napsal David Boyd, „má zásadní význam nejen pro vztahy mezi domorodými a koloniálními národy na celém světě, ale také pro naznačení cesty k celkové obnově zdravého a udržitelného vztahu mezi námi lidmi a ekosystémy, kterých jsme součástí.“
Podobné transformační aktivity na poli práva rozvíjí také vynikající domorodá haidská právnička a umělkyně Terri-Lynn Williams-Davidsonová, která je generální právní poradkyní haidského národa. Tak jako maorským aktivistům i jí se podařilo vnést do západního právního uvažování jako relevantní aspekt uznání živosti a oduševnělosti přírody, jež je vlastní domorodé tradici Haidů. V tomto duchu obhájila u Nejvyššího soudu Kanady význam červených cedrů a starých cedrových lesů na soustroví Haida Gwai pro svou kulturu. Domorodá etika a domorodé perspektivy prostupují všemi aspekty práce Terri-Lynn Williams-Davidsonové a právní společnosti White Raven Law, kterou založila. Její krédo zní takto: „Jak bychom mohli žít společně s touto Zemí? Jak můžeme sladit domorodé právo s vlastnickým právem britské koruny? Jak můžeme dosáhnout smíření?“ V Úmluvě o Zemi, kterou vypracovala, jsou na prvním místě odpovědnosti lidí vůči Zemi před jejich osobními právy. Zahrnují 1/uznání skutečnosti, že jsme všichni součástí vzájemně propojeného světa; 2/ zachování a obnovu Země, jednotlivých druhů a kultur, které Země živí a 3/ spravování našeho využívání Země takovým způsobem, který respektuje její cykly a vzájemné vztahy a který nepřekračuje planetární limity a bere ohled na budoucí generace.
Pozemské společenství
Také práce vůdčích myslitelů na poli práv přírody, jako je kosmolog Thomas Berry a právník Cormac Cullinan, byla výrazně ovlivněna pohledem na svět a učením domorodých národů a tradičních společenství po celém světě. Především nahlížením země nikoli jako komodity, ale jako komunity – jejíž jsme nedílnou součástí –, které rozšiřuje náš etický zájem na všechny členy tohoto společenství a vede nás ke komplexnímu chápání odpovědnosti člověka vůči přírodě.
Pojem integrální pozemské společenství je v myšlení Thomase Berryho klíčový. Berry tvrdil, že pro člověka naší doby je nezbytné si uvědomit, že Země a všechny její živé i neživé složky tvoří nedílné vzájemně propojené společenství; že my lidé jsme členy tohoto společenství a že největšího naplnění dosáhneme, když budeme usilovat o jeho blaho. Mluvil o nutnosti rozvíjet vzájemně posilující a obohacující vztahy mezi námi a Zemí a podporovat funkční konvergenci celého pozemského systému tak, aby Země mohla fungovat „jako jedna buňka“. Taková budoucnost může podle Berryho existovat jen za předpokladu, že vesmír chápeme jako společenství složené ze subjektů, s nimiž je potřeba komunikovat a nikoli jako soubor objektů, které je potřeba využívat. „Využívání“ jako svého primárního vztahu k planetě, jak zdůrazňoval, se musíme vzdát.
Bez soužití s větším pozemským společenstvím nejen nejsme schopni fyzicky přežít, ale nemůžeme bez něj být ani plně sami sebou, jelikož toto větší společenství, jak Berry zdůrazňoval, utváří naše větší já. Podle etika a anthrozoologa Paula Waldaua nebudeme schopni dosáhnout plné „seberealizace „, pokud si myslíme, že jsme od ostatního světa odděleni, respektive, když prohlašujeme, že jsme mu nadřazeni. Waldau považuje lidskou výjimečnost za dominantní narativ naší doby, přestože, jak uvádí, v našich moudrých tradicích existuje mnoho hlubokých formulací o uznání důležitosti nelidských „druhých“, kdykoli se lidský jedinec či lidská skupina snaží o plnou seberealizaci. Podobně připomíná Andreas Weber, že sami sebe můžeme poznat jen v očích druhých bytostí. Když si tuto souvislost uvědomíme, dojde nám, že současné ničení Země degraduje také naši duši, náš hlubší pocit sebe sama, a tedy i naši kolektivní psýche. Cokoliv děláme vnějšímu světu, děláme i svému vnitřnímu světu.
Od antropocénu k symbiocénu
Naléhavě potřebujeme učinit zásadní změny ve spravování naší společnosti a najít nové civilizační paradigma, které bude vycházet z perspektivy zaměřené na Zemi. „Potřebujeme začlenit člověka do dynamiky planety, na místo toho, abychom planetu začleňovali do dynamiky člověka.“ (T. Berry) Tedy naučit se žít podle „pravidel“ širšího společenství, podle zákonů Země, z jejíž kreativity jsme se zrodili, což znamená radikální proměnu stávající právní filosofie.
Problémem je, že naše současná sekulární právní filosofie popírá potřebu kontinuity mezi našimi právními systémy a systémem Země. Zapomněli jsme, že žít v souladu s rytmem planety bylo kdysi hlavním účelem lidských regulačních sytémů, jak to dodnes můžeme vidět u některých domorodých kultur. Tato situace se však začíná měnit. Uvnitř bouřlivě se rozvíjejícího hnutí za práva přírody dnes dochází k intenzivní spolupráci mezi západními právníky, ekology a aktivisty a příslušníky domorodých kultur, která jasně ukazuje, že vážné problémy současného světa můžeme řešit jen společně. Jen když naši západní perspektivu, vedenou optikou vědeckého poznání, rozšíříme o domorodou perspektivu, založenou na zkušenosti důvěrné participace člověka s přírodou.
Jeden z klíčových momentů v rozvoji hnutí za práva přírody představuje formulace filosofie a principů pozemské jurisdikce (pozemského práva / Earth Jurisprudence) Thomase Berryho. Berry tímto termínem charakterizoval filosofii veřejné správy a práva, v níž jsou primární zájmy Země, celého pozemského společenství, nikoliv jen zájmy člověka. Tvrdil, že právní systém výlučně pro lidi není realistický, že potřebujeme právo, které by zajistilo práva jak lidských, tak geologických a biologický složek pozemského společenství. Lidé jsou pouze jednou ze součástí širšího pozemského společenství bytostí a blahobyt každého člena tohoto společenství závisí na blahobytu Země jako celku. Prvotním zákonodárcem je vesmír. Práva přírody jsou „analogická“, to znamená, že již existují, nejsou vytvořena lidským zákonem, ale spíše samotným aktem vesmíru, který vytváří své evoluční procesy. „Tam, kde existuje život, existují práva“, říká Berry. Lidská společenství budou životaschopná a budou vzkvétat jen tehdy, budou-li se chovat jako součást širšího společenství Země a budou-li tak činit způsobem, který je v souladu se základními zákony či principy, jimiž se řídí fungování vesmíru – tedy pokud budou v souladu s tzv. “velkým zákonem”.
Společenství Země a všechny bytosti, které ho tvoří, mají právo být, právo na habitat a právo naplnit svou roli v neustále se obnovujících procesech uvnitř tohoto společenství. Práva všech přírodních bytostí jsou druhově spefická a limitovaná. Rozdíl v právech je kvalitativní, nikoli kvantitativní. Stromy mají práva stromů, hmyz má práva hmyzu, řeky mají práva řek, hory mají práva hor. Lidská práva neruší práva jiných způsobů bytí existovat v jejich přirozeném stavu a nejsou tudíž absolutní. Představují jednoduše specifický vztah mezi konkrétním lidským ´vlastníkem´ a určitým dílem vlastnictví, jemuž vlastník umožňuje naplnit jeho jedinečnou roli ve velkém společenství života.
Jak napsal Andrew Angyal: „Berry si představuje Zemi jako konečné dobro samo o sobě, bez ohledu na to, jaký prospěch nebo profit z ní mohou mít lidé.“ Jeho vize vzájemně se obohacujícího pozemského společenství, v němž jsou práva všech subjektů respektována, znamená obrovský paradigmatický posun. „V rámci tohoto kontextu by různé složky Země byly občinou a společně by vytvářely integrální projev velké občiny planety a podle potřeb by byly proporčně sdíleny všemi členy společenství“ (T. Berry) V takovém kontextu je každá jednotlivá bytost podporována každou další bytostí a následně sama přispívá k dobrému bytí všech ostatních bytostí uvnitř pozemského společenství. Angyal se domnívá, že Berryho vize nám v budoucnosti umožní přehodnotit základní instituce vlády, náboženství, vzdělání a podnikání a vyjadřil přesvědčení, že by se z ní mohla zrodit skutečně nová pozemská jurisdikce, pozemské právo.
Tento Berryho koncept zevrubně analyzoval a dále rozvinul jihoafrický právník Cormac Cullinan ve své průkopnické knize Wild Law / A Manifesto for Earth Justice (2002). Díky němu se myšlenka pozemské jurisdikce stala součástí hnutí za práva přírody po celém světě. Cullinan rozpracoval též související koncepty velkého zákona (Great Jurisprudence) a divokého zákona. Divoké zákony jsou divoké v tom smyslu, že podporují tvořivost a spojení člověka s přírodou. Opírají se o pozemskou jurisdikci a měly by odrážet komplexní povahu reality, kterou regulují, a řídit lidské chování tak, aby byla podpořena integrita a fungování celého pozemského společenství v dlouhodobém horizontu před zájmy jakéhokoliv druhu. Divoké zákony by měly vyvažovat práva a povinnosti lidí a ostatních členů pozemské komunity a motivovat nás, abychom změnili svůj vztah k přírodě z vykořisťování na „demokratičtější“ účast ve společenství ostatních bytostí. Z tohoto pohledu jsou lidská práva závislou a souvztažnou podmnožinou práv Země, v níž bychom měli hrát vzájemně posilující roli uvnitř širšího společenství života.
Berryho a Cullinanův koncept pozemské jurisdikce, rozvíjející vizi integrované koexistence lidí se světem přírody – pozemské demokracie –, představuje důležitý krok k ekologické civilizaci, jak o ní uvažuje například vizionář Jeremy Lent. Lent uvádí, že naším prvořadým úkolem v této pro nás kritické transformační době je naučit se harmonizovat sílu svého konceptuálního vědomí s živou inteligencí, která je v nás a která je vlastní všemu životu na Zemi. Je přesvědčen, že prostřednictvím takového procesu integrace bychom mohli dospět k nové formě symbiózy se světem, jež by umožnila „vzájemný rozkvět lidské i nelidské přírody až do daleké budoucnosti.“ „Základním principem by bylo uznání fraktálního rozkvětu, kdy blahobyt každého člověka fraktálně souvisí se zdravím celého světa.“
Poznámky:
¹ Od roku 2021 existují zákony o právech přírody na místní i národní úrovni nejméně ve 39 zemích, včetně desítek měst a okresů ve Spojených státech. Mají podobu ústavních ustanovení, smluvních dohod, zákonů, místních vyhlášek a soudních rozhodnutí. (Zdroj wikipedie)
Literatura:
Glen Albrecht, „Exiting The Anthropocene and Entering The Symbiocene“. In: Minding Nature 9 (2) 2016.
Andrew Angyal, „Thomas Berry´s Earth Spirituality and the Great Work´“. In: The Ecozoic Reader 3, 2003, str. 173.
Philip P. Arnold, The Urgency of Indigenous Values (Haudenosaunee and Indigenous Worlds). Syracuse University Press 2023.
Thomas Berry, Velké dílo / Naše cesta do budoucnosti. Malvern, Praha 2021.
Thomas Berry, „The Origin, Differentiation and Role of Rights“, 2021.
David R. Boyd, The Rights of Nature. ECW Press, Toronto 2017.
Cormac Cullinan, Wild Law / A Manifesto for Earth Justice. Green Books, Cambridge 2011 (2. vydání).
Jeremy Lent, The Web of Meaning. New Society Publishers (Canada), 2021.
Bary Lopez, „The Leadership Imperative“. In: Orion, February 2007.
Paul Waldau, „Humilities, Animalities, and Self-Actualizations in a Living Earth Community“. In: Living Earth Community, edit. Sam Mickey, Mary Evelyn Tucker, and John Grimm. Open Book Publishers, Cambridge UK 2020, str. 41-51.
Andreas Weber, Cítí, tedy je. Malvern, Praha 2022.